Štvanec
Autor: Naoko Yano
Překlad: Yanna
Planeta nebyla obydlená, až na malou civilizaci lidí, kteří se sotva vyvinuli nad běžný standard farmářů a lovců. Používání kovů se stále ještě považovalo za výsadu vládnoucí vrstvy a králové i královny, kteří uplatňovali svou často nepřiměřeně krutou vládu nad městem Angonem, nikdy neprojevili zájem změnit bídné životní podmínky mnoha svých poddaných.
Vládnoucí královna Angonu se nijak nelišila od svých předchůdců a přesto její perspektiva dosáhla za hranice jejího království, až do absolutní temnoty ovládané sithskými lordy z pradávných časů...
* * *
Nad Angonem se nacházely hory K'lar, obávané pro své nevypočitatelné počasí a divoká zvířata žijící v nich. I pro královniny lovčí, kteří byli považováni mezi muži Angonu za nejodvážnější, byl lov v těchto lesích výzvou, již moc často nevyhledávali a rozhodně nikdy jednotlivě. Mladý lovec, snažící se prorazit si cestu hustou mlhou, se už před nějakou dobou oddělil od své skupiny, a i když mu po boku běžel pes, necítil se zrovna bezpečně. Mlha byla téměř neproniknutelná. Když si muž uvědomil, že ho něco pronásleduje, bylo už příliš pozdě.
Ten tvor zabil psa jediným máchnutím svých tlap, nebo že by to byla zbraň? Poté zaútočil na lovce, jediný mocný skok a lovec se ležel na zádech. Věc, která se nad ním tyčila, vrčela jako vlk a vypadala jako napůl zvíře a napůl člověk. Na hlavě měla růžky a oči, jež se vpíjely do lovcovy vyděšené tváře, žlutě žhnuly. Mladík se statečně snažil ze sebe toho tvora setřást, ale jeho pařátovité ruce se zaťaly do masa na jeho ramenou, do jeho nechráněných paží a zanechaly na nich hluboké krvacející rány. Vykřikl bolestí.
Když uslyšel lidský hlas, tvor zvedl hlavu, naklonil ji na stranu a pak ji opět sklonil a začenichal. Lovec cítil ve tváři jeho horký, páchnoucí dech.
"Běž pryč," prosil tiše. "Nelovil jsem tebe. Ani jsem nevěděl, že něco jako jsi ty vůbec existuje."
Zranění na ramenou a pažích vysílala do mužova štíhlého těla vlny bolesti. Muž kňoural, dech měl nepravidelný a přiškrcený.
Tvor na něm stále klečel a tlačil ho k zemi. Až teď si pozorně prohlédl svou kořist. Věděl, že všechna zvířata v lese tu žijí už dlouho, ale tento byl jiný než medvědi a vlci, byl skoro jako on, i když tak slabý...
Tvor zachroptěl. Potom, tisknouce svůj rudý obličej k lovcově rameni, mu začal olizovat z ran krev.
* * *
Náhle lesem pronikly hlasy mnoha mužů – lovci konečně dohnali svého druha. Tvor se zavytím vyskočil na nohy, ale byli v přesile. Bojoval divoce a mnoho jich zranil, než ho jejich hole srazily. Spoutali ho řetězy za ruce, nohy a kolem krku, jak už měli ve zvyku.
* * *
Putovali mnoho dní, až konečně dorazili do města Angonu.
* * *
Nejvyšší lovčí poklekl před svou královnou.
"Přinesli jsme ti něco opravdu zvláštního, má královno," řekl a zářil radostí.
Královna byla křehce stavěná žena, s aurou nezpochybnitelné autority, která ji obklopovala jako štít.
Mile se na muže usmála.
"Další trofej?"
"Uvidíte sama, má paní. Je to něco, co vás překvapí."
* * *
Zamkli tvora v jednom z mnoha sklepení pod Angonským hradem. Aspoň tam byla tma, slastná tma a poprvé za dlouhou dobu byl sám.
Nejdříve čekal, že ho lovci zabijí, ale proč ho přivlekli sem do téhle jeskyně - lidmi vyrobené jeskyně, jak se domníval, a odešli?
Začal vydávat tiché zvuky, jen aby slyšel svůj vlastní hlas, ale neposkytlo mu to žádnou útěchu. Byl to patnáctý den, co ležel spoutaný řetězy a hladověl.
* * *
Lovec rozrazil těžké dveře a v ruce držel pochodeň. Tvor zvedl hlavu, pak ucouvl a schoulil se u kamenné zdi. Jeho oči se musely přizpůsobit plápolajícímu světlu. Dovnitř vešla královna a v ruce držela svou vlastní pochodeň. Při pohledu na rohatého muže, nedokázala zcela skrýt svůj úžas.
"Kde jste ho našli?" zeptala se nakoce.
"Nahoře v K'laru, paní. Zaútočil na jednoho z nás a zabil psa. Je nebezpečný, i když teď na to rozhodně nevypadá!"
Muž tvora nakopl a ten vztekle zavrčel. Královna se usmála.
"Nechte mě s ním o samotě," požádala. "Jsem zvědavá." Podala mu pochodeň.
Lovec se hluboce poklonil, potěšen jejím zájmem o tvora. "Ano, královno. Budu hned vedle."
Osaměli v ponurém, vlhkém sklepení.
Žena se přiblížila k tvorovi.
"Bojíš se? Nemusíš. Postarám se o tebe." Pohlédla na něj, na zaschlou krev na jeho hlavě a tváři, na čerstvou krev stékající mu po krku, kde těžký železný řetěz rozedřel kůži a odhalil klíční kost.
"Ti muži ti ublížili, já vím. Já vím. Ale už je po všem." Jaký to vzácný, převzácný dar, pomyslela si.
Tvor z ní nespouštěl své podivně zbarvené oči a sledoval každý její pohyb. Na zvuku jejího hlasu, na výrazu její tváře, dokonce i na to jak se pohybovala, bylo cosi, co mámilo jeho smysly.
"Ukaž, pomůžu ti." Královna natáhla ruku k řetězu kolem jeho krku, její chladivé prsty se zlehka dotýkaly jeho kůže, když uvolňovala zámek. Stačil jediný pohyb hlavou a mohl zabořit zuby do její drobné ruky. Ale když vycítil, jak její oči spočinuly na jeho odřené kůži, blízkost jejího těla, zamotala se mu hlava z její sladké vůně a musel odvrátit hlavu.
"Já jsem taky lovec," řekl chraptivě. "Proč mě tu takhle držíte?" Hlas se mu zlomil.
Královniny oči na něho nesměle hleděly, dva překrásné ledové krystaly, jen slabě odrážející její překvapení, že ho slyší mluvit.
"Víš, kdo jsem?" řekla tiše a shlížela na něho s dokonalým klidem. "Jsem královna Cara. Byl jsi mi přinesen. Rozumíš tomu?"
"Ano." vydechl a nedával nijak najevo, jestli skutečně pochopil.
Její pohled na něm stále spočíval bez jediného mrknutí. Přemáhal hrůzu, kterou v její přítomnosti cítil a odvážil se zeptat, opatrně vyslovuje jedno slovo po druhém.
"Měl jsem zbraň. Kde je?"
Usmála se. "To nevím. Ale už nebudeš potřebovat žádnou zbraň. Jsi otrok. Otroci nenosí zbraně. Pokud ovšem neučiním výjimku."
Stále se usmívajíc si podkasala své splývavé šaty a obrátila se ke dveřím.
* * *
Té noci spal tvor klidným a bezesným spánkem. Následujícího rána objevil talíř s masem, zeleninou a chlebem. Také tam byla čerstvá voda. Snědl maso a vypil vodu. Ničeho dalšího se však nedotkl.
* * *
Okamžitě poznal, že si pro něho přišli, když před svou jeskyní uslyšel jejich hrubé hlasy. Několik mužů ho vytáhlo ven ze sklepení po schodech nahoru do prázdné místnosti, kterou nikdy předtím neviděl. Svlékli mu šaty, kůže a hadry, které ho udržovaly v teple mnoho zim. "Tak přece jenom to není zvíře." Výbuch smíchu. Jeho zmučené tělo se jim snažilo bránit, ale znovu ho spoutali řetězy a umlčely ho hadrem, který mu nacpali do úst.
* * *
Když mu něžná ruka vyndala hadr z úst, probudil se. Tvor v panice chňapl po ruce. Královna seděla vedle něho, věnovala mu slabý úsměv a pokračovala v hlazení jeho tváře. "Nechte mě být," zavrčel, zoufale se bráníce, ale železná pouta se mu jen zaryla hlouběji do masa. Zavyl jako raněné zvíře.
"To je v pořádku," mumlala znovu a znovu. Zdálo se, že ho její hlas uklidňuje. Její prsty mu pomalu přejely po tváři, po rtech a pak mu nečekaně vnikly do úst. Tvor zasténal, když ho pocit hrůzy pomalu opustil a uvolnil místo pro nový a neznámý pocit radosti. "Nebude to bolet." Ležel velmi tiše a vnímal sladkou váhu jejího těla, když se nad ním teď sklonila a přikryla jeho rty svými. Zavřel oči. Cítil její jazyk na svých chvějících se rtech a pak v ústech. Když se stáhla, vzdychl.
Královna se tiše zasmála. "Věděla jsem, že to bude takové." Dotkla se pout na jeho zápěstí, na jeho krví potřísněných rukou. "Nic tě nebolí, že ne?"
"Ne," vydechl.
"Jistěže ne."
Jeho ostré smysly vnímaly vlnu touhy, která ji zaplavila a cítil také, jak ji potlačila. Trochu pohnula, takže její tělo v šatech spočívalo přímo na něm a pak se opět rty dotkla jeho.
"Už je to lepší?" vydechla.
Tvor se chvěl prudkostí emocí, které v něm vřely. Vždycky byl sám, úplně sám a nikdy mu společnost nechyběla. Ale tohle bylo dobré, bylo to příjemné. Slyšel se, jak neovladatelně sténá. Ale královna se od něho odtáhla. Ještě mu nechtěla poskytnout uspokojení, jehož se dožadoval. Její chladné oči spočinuly pohledem na jeho tváři.
"Pusť mě," zaprosil.
Krátce se zasmála, očima přejela po jeho zjizveném těle. "Teď ne."
Zakňoural, když se ho dotkla mezi stehny a hladila ho.
Sledovala ho, jak se jí úplně vzdal. Bylo to tak snadné a jí to poskytlo tolik potěšení. "vždycky mi budeš sloužit."
Když to skončilo, třásl se vyčerpáním a pořád byl zoufalý.
* * *
Noc za nocí si s ním dělala, co se jí zlíbilo, nehledíc na bolest v jeho očích, jeho zoufalý úžas nad věcmi, které mu prováděla, nad její něžností i krutostí.
A přesto, když se rozhodla nepřijít, volal po ní, neschopen pochopit, co se děje, prosící o smrt, která by tomu všemu učinila konec, dokud ho pláč nevyčerpal a on neusnul.
* * *
Ale královnu její hračka časem omrzela, a tak ho nakonec propustili z podzemí a řekli mu, že od této chvíle bude žít životem otroka.
* * *
Čas plynul. Tvor si zvykl na život mezi lidmi a zjistil, že mezi nimi v mnoha směrech vyniká. Nevadila mu práce, kterou ho nutili vykonávat, byla to malá cena za to, co se mohl naučit. Jejich pohrdání se nedalo měřit s nenávistí, kterou choval ve svém srdci, a tak plnil jejich absurdní příkazy a čekal.
Když nastala lovecká sezóna, vzali ho s sebou do divočiny, protože měl skvělý orientační smysl a hodil se jim.
Formovat myšlenky do slov pro něho bylo stále obtížné, ale přizpůsobil se. Koneckonců, to přece dělal vždycky. Dokázal žít se zvířaty v lese, dokázal žít i s lidmi. Mezitím si uvědomil, že když se soustředí na myšlenky lovců, jsou mu tak jasné jako jeho vlastní, což se často ukázalo jako rozhodující. Naučil se, komu může věřit a na koho si má dávat pozor a nakonec se také naučil klečet před svou královnou a sklonit hlavu pod jejím ledovým pohledem.
"Mí dobří lovci," říkávala. A on se slyšel odpovídat, "Děkujeme, královno."
Teď napodoboval způsob jejich oblékání a radoval se z jejich vyděšených pohledů, když kráčel oděn v nejlepší kůži s obličejem nově potetovaným dávnými děsivými vzory, které podle jejich učení symbolizovaly moc. Neznal, jakou moc znamenají, znal pouze sílu, ale oni mu ukázali a on pochopil.
* * *
Zima přišla toho roku brzy, krátké dny slabě prosvětlovalo bledé slunce a po nich přicházely dlouhé, studené noci.
Lovci byli venku celý dlouhý týden, stopovali vysokou v hlubokém sněhu. Tvor šel s nimi a lov byl velmi úspěšný. Když se triumfálně vrátili do velké síně Angonského hradu, ve velkých krbech již planuly ohně. Brzy budou svátky.
Tvor si sklepal z pláště sníh a shodil kapuci, která mu zakrývala skoro celou tvář. Jeho pronikavé oči si pečlivě prohlížely síň. Na vzdáleném konci na pravé straně královnina stolu spatřil muže, jehož na hradě nikdy předtím neviděl. Krátce se podivil neformálnímu způsobu, jakým cizinec hovořil s královnou, jako někdo, kdo ji zná důvěrně. Královna sestoupila ze svého vyvýšeného stolce a vyšla vstříc svým lovčím, aby je pozdravila. Nějakou dobu se jí vyhýbal, ale když ji teď uviděl, zaujala celou jeho pozornost svým svižným krokem, svými šaty, které šustily po podlaze, černé jako havraní peří tohoto svátečního večera. Pro každého z nich měla přívětivé slovo, úsměv, poklepání po rameni. A pak byla u něj.
"Má královno." Klesl na jedno koleno, hlavu hluboce skloněnou. Natáhla k němu ruku.
"Vstaň, příteli. Čekali jsme na tvůj návrat."
Navzdory jeho předsevzetím, její hlas v něm opět vzbudil touhu.
"Byl to dobrý lov, královno."
"To ráda slyším." Její ruka vklouzla do jeho. "Už jsem tě ve své síni dlouho neviděla, ale slyšela jsem, že si vedeš dobře. Získal sis dobrou pověst. A vypadáš rozhodně lépe, než když jsem tě viděla naposledy."
Jeho tělo na tu narážku divoce zareagovalo.
"Pokud vám to působí radost, má paní." Přitiskl si její ruku k hrudi, neohlížeje se na lidi kolem nich.
Její pohled byl nečitelný. "Ano," odpověděla. Pomalu ho rukou objala kolem pasu a přitáhla si za boky k tělu, vychutnávajíc jeho bezmocnou touhu po ní.
Zhluboka si povzdechl.
"Spi se mnou dnes v noci," zašeptala. "Teď, když tě mám ztratit."
Na chvíli ucítil v zádech přes celou síň cizincovy oči, stále ho záhadně provrtávající, a znovu si pomyslel, kdo to jen může být, ale ta myšlenka se vytratila stejně rychle jako se objevila.
* * *
Té noci měl podivný sen. Viděl sám sebe, jak drží skvostnou dvoubřitou zbraň a ten meč se pohyboval v naprosté harmonii s ním samotným a cítil neznámou sílu, která jím proudila, a poprvé rozpoutaný hněv, jenž mu zmrazil srdce. Pomsti se za to, co ti udělali. Přinuť je zaplatit za každou ránu bičem, za každou hodinu, co tě drželi v řetězech.
Ještě když se s úlekem vzbudil, jako kdyby ho někdo ze sna vykopl, pamatoval si slabé hučení meče. A potom skutečný zvuk v těsné blízkosti. Rozhlédl se, ale v jeho pokoji nikdo nebyl. A znovu. Někdo ťukal na dveře. Královna přišla, jak slíbila.
* * *
Plameny tančily v krbu a tajuplně osvětlovaly vysoké kamenné zdi královniny komnaty.
Leželi na měkkých teplých polštářích a zkoumali jeden druhého. Ženiny prsty opisovaly černé vzory na jeho obličeji. "Jsem na tebe velmi hrdá," řekla tiše.
Přitlačil ji velmi jemně mezi polštáře a své rty k jejím, jazykem pronikl hluboko do jejích úst. O tomhle tolikrát snil, ale teď to bylo skutečné a on si přál, aby to nikdy neskončilo. Žena ho hladila po šíji a pak na hlavě, na jemné kůži mezi jeho růžky.
"Nenech mě čekat," zaúpěla.
Jeho rty se oddělily od jejích úst a sklouzly ke krku, hrudi a ochutnávaly lahodné teplo jejích ňader. Cítil, jak se její štíhlé tělo pohybuje pod ním, tak blízko.
"Má královno-" zalapal po dechu. Nemohl jí říci, že to ještě nikdy předtím nedělal.
"Neboj se." Ústa jí zvlnil slabý úsměv. Natáhl ruku k jejím stehnům a oddělil je od sebe a pak si ji vzal, tvrdě a úplně, jeho horký dech na její tváři. Tak blízko.
Nakonec ho políbila a zadusila jeho výkřik. Zhroutil se jí do náručí.
* * *
Další den byl jasný a bezmračný.
Celé dopoledne pracoval ve zbrojnici, čistil a leštil vzácné ocelové meče tak, až v nich viděl svůj vlastní odraz, jeho prsty hladily chladný kov téměř s úctou, jako kdyby byl živý.
Byl si jistý, že je sám, když jeho instinkty náhle zaznamenaly, že ho někdo upřeně pozoruje.
"Nechtěl jsem tě rušit při práci." Otočil se za hlasem. Byl to onen královnin host, zahalený ve stejně pochmurném oděvu, jako na něm viděl při včerejším večerním banketu. "Jsou do dobré zbraně," poznamenal muž.
"To skutečně jsou, můj pane," pospíšil si s odpovědí a snažil se nevnímat chlad, který z návštěvníka vycházel.
Mužův oděv zašustil, když se k němu otočil tváří. "Jsem Darth Sidious."
"Ano, já vím, můj pane. Královna se o vás zmínila." Jak snadno mu ta lež splynula ze rtů.
"Skutečně? To je od ní laskavé." Sidious zkoumavě hleděl do tváře druhého muže, jako kdyby mu očima dokázal nahlédnout až na dno duše.
"Rád pracuješ se zbraněmi," všiml si a porušil tak kouzlo okamžiku. "Vypadáš na to, že bys je také dokázal použít." Temný lord zvedl jeden meč a hravě jím několikrát máchl. Čepel zasvištěla chladným jitřním vzduchem.
"Zdá se, že sám jste dobrým bojovníkem, můj pane."
Lord Sidious se té poznámce pousmál a pak ledabyle pronesl, "Nechceš se mnou zkřížit meč jen tak ze sportu?"
Nechtěně si vzpomněl na svůj sen a pak na omezení reality. "Můj pane, to nesmím, i když bych rád," řekl podle pravdy.
Přesvědčivý výraz zklamání na Sidiousově tváři. "Aha. A proč ne?"
Mladík se zhluboka nadechl. "Prostě nesmím, to je vše." A pak dodal, "Jsem otrok, můj pane."
Sidious vrátil meč do stojanu. "Otrok. Jaká škoda. Vím jistě, že by se ti to líbilo. Nuže, jak jsem řekl, nechci tě zdržovat od práce."
"Mrzí mě, jestli jsem vás zklamal, můj pane."
Sidious zamítavě mávl rukou. "Zklamat mě? Na to tě neznám přiliš dobře, příteli. Co je tohle?" Než stačil mladík zareagovat, Sidiousova ruka sevřela jeho hrdlo a prohlížel si všeříkající jizvu, která byla na jeho tmavé kůži jasně patrná. "Vypadá to, že tě někdo držel v řetězech." Sidious se nad tím zlomyslně pousmál a pak ho pustil.
"Mohl bych tě naučit, že neexistuje nic takového jako je otroctví nebo závislost, můj mladý příteli. Nikdo nepatří nikomu. Jsi-li dost silný, pak tě žádná pravidla nemohou spoutat. Jakmile bude tvá mysl opravdu svobodná, pochopíš, že kromě tebe neexistuje žádný soudce a že se můžeš svobodně řídit svou vlastní vůlí."
"Odpusťte, ale nerozumím vám, můj pane." Mladík zmateně hleděl na Sidiouse a náhle se v očích temného lorda spatřil jako v temném zrcadle, které odráželo jeho vlastní ubohé já: otrok, mučený a využívaný, nic než hračka.
Sidious se odvrátil, spokojený s mučivým strachem, který prostoupil jeho protějšek.
"Nebo se možná mýlím," řekl zlehka. "Možná jsi skutečně jen zvíře, které si nezaslouží nic jiného než olizovat ruku své paní."
Tvor po něm skočil, ale Sidious byl rychlejší a odvrátil ránu pomocí Síly a srazil ho dozadu. "Dobře, velmi dobře!" zasmál se. "Ale teď už žádná zlá krev mezi námi. Jakmile si dáš záležet a vyslechneš mě, pochopíš. Koneckonců, trvalo mi to dlouho, než jsem tě našel."
|
