Kapitola 4.
Ten z-nesezdané-neky-syn chce, abych udělal první tah

Co se Wynssy Starflare týkalo, jekot sirén byl pro ni ten nejsladší zvuk v celém vesmíru.
Bylo tomu sotva deset minut, co se vrátila z tělocvičny, když se ozvalo zaťukání na dveře a za nimi stál kapitán Corlag, následovaný služebním droidem nesoucím plně naložený podnos; a absolutně žádné zdvořilé, ba dokonce ani méně zdvořilé protesty ho nedokázaly setřást. Nyní seděl rozvalený na pohovce – rozhodně se dovedl roztáhnout, nohy natažené před sebou, paže přehozené přes čalouněné opěradlo, sklenku plnou corelliánské brandy v ruce – a trval na tom, že jí bude vyprávět dlouhatánské a spletité historky o protekci a podrazech v armádních a dvorských kruzích. Sem tam se naklonil přes opěradlo jejího křesla a jeho dech byl stále víc prosycený alkoholem. Hned na začátku se Wynssa rychle rozhodla – opít ho a udržet si vzezření Ledové královny. Nalévat brandy do kapitánova hrdla bylo až směšně jednoduché, jak si nyní uvědomila. Dokonce bylo nanejvýš pravděpodobné, že to byla právě Ledová královna, která mu doposud zabránila vrhnout se na ni – alespoň prozatím se jí pokaždé, když jej odmítla, pokusil nějak omluvit. Háček byl v tom, že jakkoliv byl Corlag, mohutný to muž, opilý, stále se nedařilo jej zneškodnit. Co by ho mohlo jen složit? Už má za sebou půlku druhé lahve, a ještě se mu ani pořádně neplete jazyk. Nebylo to poprvé, co si Wynssa pohrávala s myšlenkou, že stopnout si Empire's Revenge zřejmě nebylo nejšťastnější rozhodnutí.
Takže když klaxony, hlasité tak, že by roztříštily i transparisteel, náhle přehlušily Corlagovu poslední spletitou historku, cítila se za to vděčná víc než cokoliv jiného. Vyplašeně vyskočila, rukama si zakrývala uši a předstírala překvapení a děs.
„Má drahá Wynsso, ničeho se neobávejte! To je jen cvičení!"
Divoce potřásla hlavou, jako kdyby v tom hluku neslyšela, co říká, oči měla dokořán a tvář ztuhlou v grimase, vypilované při natáčení „Navždy imperální". Proč to tomu imbecilovi konečně nedojde? Naneštěstí byl Corlag zřejmě přesvědčen, že byl povinován chránit ji. Cílevědomě k ní postoupil a málem ji zahnal do kouta, ale zapotácel se a narazil do služebního droida. Wynssa spatřila svou šanci a prosmýkla se pod jeho máchající paží mezi droida a pohovku. Uprostřed pokoje se krátce nadechla, když před ní stála volba mezi dvojími dveřmi, a nakonec se rozhodla vyběhnout ven na chodbu – představa, že by skončila zamčená ve vlastní ložnici s kapitánem Corlagem, opilým s plačtivou náladou a bušícím na dveře, se jí rozhodně nezamlouvala. Cvičení zajišťovalo v koridorech lodi určitou úroveň zmatku a vždycky se pak mohla vymluvit, že byla příliš vyděšená, než aby mohla racionálně uvažovat...
„Zmatek" je slabé slovo; „chaos" bude výstižnější, pomyslela si v okamžiku, kdy se ocitla uprostřed proudu vojáků hemžících se všemi směry. Co teď?

Velitel Piett přehlédl celý můstek, stojící nyní v plné pohotovosti, všechny zbraňové stanice plně obsazené a nabité, eskadry TIE připravené v hangárech, komunikační a senzorové důstojníky lemující v obou posádkových šachtách jeho malý velící štáb. Na taktické holosimulaci ve čtyřnásobném zvětšení, aby ji mohli snadno vidět důstojníci u všech stanic, se duroská flotila zatím ani nepohnula. „Ten z-nesezdané-neky-syn chce, abych udělal první tah," prskal v duchu Piett vzteky. Trochu to pomohlo, ale moc se mu tím neulevilo. A kde je do frasa ten kapitán?
„Soudím, že našeho duroského přítele přepadly pochyby, pane," řekl poručík Thrawn polohlasně.
Piett se na několik vteřin zamyslel nad mladým důstojníkem stojícím vedle jeho – ne, Corlagova! připomněl si – velícího křesla. Během poslední hodiny jednal prakticky jako jeho první důstojník, nominálně pověřený taktikou. Někteří to sice sledovali s jistou nevolí, ale Piettovi to bylo jedno – ten mládenec správně odhadl situaci a prokázal i téměř zázračné organizační schopnosti, když dokázal dát dohromady soudržnou bojovou sestavu z posádky, která očividně potřebovala pořádný dril jako sůl namísto otupujících fyzických cvičení. Až se z tohohle vyhrabeme, nechám přepsat celý rozpis směn, přísahal v duchu. Některé noční týmy nesloužily s denními už celé měsíce.

* * *

Jestli je tohle cvičení, pak nechci vědět, jak to vypadá ve skutečnosti. Wynssa nikdy předtím nevězela v tak dusivém davu, dokonce ani na Ralltiirském holofilmovém festivalu, který býval občas pěkně divoký. A to jsem ještě měla limuzínu a fůru bodyguardů. Teď hlavně nesmí zpanikařit. Panika byla nejjistější způsob, jak se dostat do potíží. Dívej se na to z té lepší stránky, Corlag tě teď určitě nechytí.
Dav se hýbal podél určitého hlavního proudu, jak si povšimla – většina vojáků zřejmě věděla, kam má namířeno. Až na to, že ona nebyla součástí plánu – bitevního plánu? – který sledovali. S určitými obtížemi se protlačila bokem k nejbližší stěně koridoru a tam se zastavila, zády pevně přitisknutá k chladnému durasteelu a civěla na příval točící se kolem ní. Vojáci, personál, technici, stormtroopeři, černě odění piloti TIE... Uvědomila si, že má pořád na sobě svůj cvičební trikot. Tělocvična! Určitě by se tam teď mohla na nějakou dobu zašít. Mělo by tam být podstatně klidněji. A možná – Ale v to se zatím neodvažovala doufat. Začala se podél stěny prodírat davem proti proudu. Někteří vojáci, kteří do ní narazili, zakleli; jeden uznale hvízdl, když ji tam viděl v tak těsném oděvu a natáhl se po ní, ale ona jeho ruku odrazila, a on byl v příští vteřině pryč. Když se konečně dostala až k turbovýtahu, byla udýchaná a roztřesená víc, než byla ochotna si připustit. Dvakrát turbovýtah vychrlil hlouček uniformovaných členů posádky, než se odhodlala nastoupit, a rozjela se špatným směrem dolů. Nakonec ta věc přece musí vyjet nahoru. Opět přitisknutá ke stěně, s nosem přimáčknutým proti něčím olivově zeleném rukávu, cestovala snad míle do nitra hvězdného destruktoru. Konečně z turbovýtahu vystoupili poslední cestující – tři technici v šedých kombinézách, kteří zvědavě okukovali její cvičební úbor – a Wynssa vděčně stiskla tlačítko s číslem paluby, kde byla tělocvična.
Během dlouhé cesty vzhůru, jak se kabina postupně zaplňovala, se snažila držet se poblíž dveří z obavy, že by pak nedokázala vystoupit na správné palubě, kdyby se nechala znovu zatlačit dozadu. Zabralo to, a když vyskočila ven, nacházela se ve známém a mnohem méně přelidněného průchodu ke sportovnímu komplexu. Poklusem se dostala ke vchodu do tělocvičny, otevřela průchod a vběhla do opuštěného zařízení, snažíc se popadnout dech. Tak už se uklidni, ty hlupačko, vůbec jsi nebyla ve vážném ohrožení. Přesto nedokázala zastavit třas a poněkud prudce dosedla na lavičku od veslovacího stroje. Za několik minut jí na mysli vytanula jiná myšlenka. Jen počkej, Zilkho, až ti tohle všechno řeknu. Publicita, ha! Musela se tomu usmát. Konečně byla schopná znovu vstát a zapřemýšlela, co bude dělat teď.
Kdyby už byl zítřek, alespoň bych měla na sebe něco míň odhalujícího –
Wynssa zašmátrala v kapse. Klíček od skříňky tam naštěstí stále byl. Nic za to nedám, když se aspoň podívám. Přešla až do zadní části tělocvičny, kde byly převlékárny, varujíc sebe sama před nerealistickým očekáváním. Na druhý pokus se jí konečně podařilo vložit klíč do zámku a otočit jím.
Uvnitř skříňky ležela pečlivě složená kombinéza technika, stejně šedé barvy jakou viděla před chvílí v turbovýtahu, a vydechla úlevou. Raději ani nechci vědět, kdy si na to našel čas. Stáhla ze sebe trikot, s povděkem vklouzla do neforemné kombinézy a zapnula si ji až k bradě. V tomhle aspoň nebude tolik nápadná. Znovu nakoukla do skříňky a spatřila tam šedivou čapku, která byla předtím ukrytá za kombinézou. Perfekcionista, pomyslela si s úsměvem. Popadla ji a uvědomila si, že je nějak podivně těžká. Něco je uvnitř –
Byl to komlink, s přilepeným kouskem flimsiplastu se vzkazem. „Je nastavený na mou soukromou frekvenci. Dej mi vědět, pokud bys nakonec přece jen měla postranní úmysly. T."