Kapitola 21.
Budeme slavní – a nebude se nám to ani trochu líbit

Bylo to tak zvláštně přirozené, přispěchat k němu z opačné strany vyšetřovacího lůžka, než stál Too-OneBee, a vzít jeho levou ruku do svých. „Co se ti stalo?“
Thrawn se pousmál, ale byl to lékařský droid, kdo odpověděl. „Poručík utrpěl dvojitou zlomeninu pravé paže. Dělal s ošetřením stejné cavyky jako vy. Jak to že jste vůbec vstala, slečno Starflareová?“
„Je mi naprosto fajn,“ zaprotestovala ve stejném okamžiku, kdy se Thrawn zeptal: „Tys byla zraněná?“
„Nic to není. Vyvrtla jsem si kotník, ale tady doktor to spravil. Thrawne, představ si, že je tu i kapitán Corlag, a poručík Theel přišel sem dolů speciálně kvůli tomu, aby ho probudil.“
„Ale jak – iniciativní od poručíka Theela,“ řekl Thrawn, a vzápětí ucukl bolestí. Wynssa střelila pohledem po Too-OneBeem, který stále pracoval na Thrawnově paži.
„Vždyť ho to bolí!“
„Poručík Thrawn odmítl celkový prostředek proti bolesti s tím, že si nepřeje mít otupělé vědomí. Používám lokální anestetikum, ale to nemusí mít stoprocentní účinnost.“
Lékařský droid zněl pořádně namíchnutý, a Thrawn v odměnu za projevenou účast stiskl zdravou rukou Wynssinu. Ne-lidský poručík se zeptal svým charakteristicky klidným hlasem: „Jak je na tom kapitán?“
„Ne moc dobře, ale už je vzhůru. Doufala jsem, že by ho tady doktor mohl přimět, aby zůstal v posteli.“
Sytý baryton Too-OneBee v sobě obdivuhodně dokázal spojit sarkasmus s podrážděností: „Překvapuje mne, že vás něco takového vůbec napadlo vzhledem k tomu, že ani vy, ani zde poručík nejste ochotni řídit se mými instrukcemi.“
Thrawn se neubránil krátkému zasmání, a Wynssa na něj v údivu pohlédla. „To je poprvé, co tě vidím se smát.“
Klidný hlas nezakolísal ani tentokrát. „Omlouvám se; nepochybně to bylo nevhodné. Doktore, rozdíl je následující: jestliže slečna Starflareová nebo já odmítneme uposlechnout vaše doporučení, zakoušíme jen mírné nepohodlí. Kapitán by mohl ve skutečnosti ohrozit své zdraví.“
Nejraději by se nakopla. Úplně jsem to propásla. Rozhodně to byl ale dobrý způsob, jak si s lékařským droidem poradit. Ten zatím dokončil Thrawnův fixační obvaz. „To je velice pravděpodobné. Půjdu za kapitánem.“

Mikamův obličej bledý jako křída mu řekl všechno, ještě než mladší poručík otevřel ústa, aby podal hlášení. „Co se stalo?“ vyštěkl Piett ostřeji, než zamýšlel.
„Ap-apartmá je úplně fuč, pane. Průzor je prasklý – otevřený do vesmíru. Zk-zkusil jsem otevřít dveře, ale byly hermeticky uzavřené – a nouzové otevírání nefungovalo –“ Mladý muž polkl, pak pokračoval. „Zahákl jsem se za nejbližší ukotvovací bod a zadal překlenovací kód pro případ proražení úseku – a uvnitř nebylo nic, pane – sotva tam byl nějaký vnitřek.“
„Uzavřel jste zase za sebou ty dveře?“ zeptal se Sansevi.
Skvělý chlap, pomyslel si Piett. Jde rovnou k věci. Pokud už se musel vzdát svého nedávno nabytého velení, nemohl dopadnout lépe.
Mladý Mikam přikývl, rozechvělé „Ano, pane“ zaznělo o jeden úder srdce později. Jeho mladistvý obličej se zkřivil, a Piett se psychicky připravil na příval slz, když se Mikamův výraz náhle změnil v zaujatý. „P-pane?“
„Ano?“
„Co myslíte – že bude, až – až zpravodajské sítě zjistí, že jsme – ztratili Wynssu Starflare?“
Dobrá otázka. Viděl, že Sansevimu to došlo také. „Do háje!“ vyprskl kapitán. „Musíme se na to připravit. Teď ne; loď má teď přednost. Ale budu muset dát vědět tiskovému oddělení Loďstva – a admirálovi také. Pokud si dobře vzpomínám, samo Jeho Veličenstvo navštívilo premiéru jejího posledního filmu. Budeme slavní – a nebude se nám to ani trochu líbit.“

* * *

Jednoduše nevěděla, co by měla říci.
Too-OneBee je opustil, aby se odebral za kapitánem Corlagem a Wynssa, stále stojící u vyšetřovacího stolu, najednou jako by měla zavázaný jazyk. Pořád ho držela za ruku. Chtěla ji odtáhnout, ale on zachytil její prsty v lehkém stisku, ještě než mu mohla úplně vyklouznout.
„Líbí se mi ta barva. Sluší ti.“
Pohlédla dolů na manžetu svého svetříku vyčuhující zpod rukávu stříbřitého polárního kabátku, tak blízko k jejich propleteným prstům. Uvědomila si, že modrá barva je sotva o odstín bledší než jeho pokožka, a má skoro stejné zbarvení jako jeho holá hruď. Najednou začala být celá nesvá; už se ve své staré teplákové soupravě necítila pohodlně. Zvedla oči a setkala se s upřeným pohledem jeho fosforeskujících očí, doprovázeným lehkým úsměvem.
„Přece teď neztratíš nervy? Nebylo by ti to podobné.“
Měl tím na mysli její nenadálou plachost, nebo nedalekou Corlagovu přítomnost? Zavrtěla hlavou. „Co teď budeme dělat?“
„Myslím, že půjdeme na můstek,“ řekl. „Omlouvám se, ale budu potřebovat tvou pomoc, abych se dostal do své uniformy.“
„Neměl bys radši zůstat v klidu ležet?“
„Kdyby nebylo tvé přítomnosti zde, otálet v nemocničním oddělení by bylo bohapusté mrhání časem. Dostal jsem rozkaz jít se sem nechat ošetřit, ale nehodlám tu zůstat ani o minutu déle, než bude nezbytné.“
Nikdy předtím v jeho hlase neslyšela takovou strohou definitivnost, a užasle na něj civěla. „Zlomil sis ruku!“
„Mám ještě druhou.“
„Ale co ta bolest –“
„Neměl bych co pohledávat v armádě, kdybych nevydržel určitou míru nepohodlí.“ Posadil se a shodil dlouhé nohy dolů podél lůžka. „Mohla bys mi prosím podat mou tuniku a košili za tebou?“
Mlčky je sebrala a položila na vyšetřovací lůžko. Pravý rukáv od košile byl rozříznutý, pravděpodobně Too-OneBeem, ale tunika uniformy byla netknutá. „Překvapuje mě, že jsi dokázal zachránit uniformu, ale košili už ne,“ řekla Wynssa kousavě, nad čímž se on krátce zasmál.
„Jsem přesvědčen, že uhodneš proč.“
„Nechtěl jsi, aby ti doktor poškodil oblečení, ale když ti sundal tuniku, omdlel jsi.“
„Musíš mě považovat za vskutku ubohého tvora!“
„Ne, jenom neuvěřitelně paličatého.“
Začal se soukat do košile, ale zarazil se a pohlédl na ni s takovým vřelým úsměvem, až se začervenala. „Jednoduše jsem si spočítal, že jakmile budu mít na sobě tuniku, nikdo nepozná, že mám roztrženou košili, a nechal ho, aby bylo po jeho.“
„Chápu. Měls to všechno naplánované.“
„Pouze jsem šetřil energií.“
Měla by shledávat jeho nezlomnou sebejistotu protivnou, ale nic takového necítila; jen tím vzrostl její obdiv k tomu, co pokládala za výsledek mnoha let přísné sebekázně. Pomohla mu zasunout ruku ve fixačním obvazu do pravého rukávu tuniky. Bylo to hodně těsné, ale podařilo se jim přetáhnout šedozelený rukáv uniformy až k rozbitému zápěstí. S její pomocí si oblékl celou tuniku a nechal ji, aby mu ji zapnula až ke krku, když nahmatala neviditelné knoflíky pod předním záhybem.
„Nebudeš si to moct sám sundat,“ upozornila ho.
Slezl z lůžka, postavil se vedle něj a začal si popotahovat spodní lem tuniky, aby ji opět upravil do nepomačkaného stavu, jak se na důstojnickou uniformu slušelo. „Tou dobou už se situace vyvine, ať tak či onak.“
Což znamená, že buď budeme v bezpečí na Coruscantu, nebo mrtví. Nebo spoustu nepříjemných možností mezi tím. Mlčky mu podala opasek a pomohla mu zapnout přezku. „Asi si myslíš, že zbytečně vyvádím kvůli maličkostem.“
„Nic takového si nemyslím,“ řekl tichým hlasem a uchopil ji za ruku, když pustila přezku.
Umlkla a zahleděla se do jeho podivných rudých očí. Žádné zorničky, žádné bělmo, jen ty třpytící se drobné hranoly, jakýmsi způsobem nevýslovně expresivní.
„No tohle!“ vyrušil je zvučný hlas, který znala až příliš dobře.
Poručík Theel, který si prorazil cestu přes pobouřeného Too-OneBee, na ně ze dveří upíral žalující pohled.