Kapitola 19.
Předpokládám, že máte náhradní plán

Wynssa Starflare měla v tu chvíli chuť někoho zabít. Poručíka Theela přednostně. Corlag je hrubián a imbecil, ale tenhleten je odporný, mizerný, bigotní práskač. Jestli se ukáže, že je jediný z můstku, kdo přežil –
Ne, na to nechtěla myslet. Teď ne. To by mu bylo podobné, raději utéct a vyvolávat rozbroje, než bojovat. Nebyla k němu spravedlivá a věděla to – Theel mohl docela dobře být odporný a odvážný zároveň. To je mi fuk. Je to mizerný, hnusný –
„Kapitáne Corlagu?“
Hvězdy na nebi. Jak mu mám zabránit, aby probudil Corlaga? Ne že by snad Theel měl nějaký úspěch. Nastražila uši a zaslechla, jak kapitán slabě zasténal. Ale i tak jí to dělalo starosti. Proč jsem jen předtím na můstku tohohle blbečka tak odbyla? Teď bude mít okamžitě podezření...
Ale nic jiného jí nezbývalo. Potlačila povzdech, odhodila pokrývku a toužebně pohlédla na bactový zábal na svém kotníku. Měla ho nasazený nanejvýš čtyřicet minut, ale v žádném případě nemohla s tou neohrabanou dlahou chodit, natožpak běhat. Velice opatrně si vytáhla infúzi z paže a začala rozvazovat obvazy. Díky tišícímu prostředku a účinku bacty skoro vůbec nic necítila. Její holý kotník byl lehce narůžovělý, ale jinak vypadal normálně. Poohlédla se po svých teniskách a našla je úhledně srovnané u nohou postele, hned vedle své kabely. To ji přivedlo na nápad. V rychlosti prohledala všechny své věci a našla lehkou teplákovou soupravu, kterou nosila za dlouhých nočních letů nebo při přestávkách během natáčení v chladných exteriérech. Měla světle modrou barvu a třebaže nebyla tak nenápadná, jako overal technika, pořád byla vhodnější, než večerní šaty potištěné flitry. Rychle se převlékla, nasoukala se do stříbrošedého polárního kabátku, potom si obvázala kotník, opět se obula do tenisek a zašněrovala si je tak pevně, jak to jen šlo, dokud tišící prostředek stále účinkoval. Identifikační karty, náhrdelník a všechny kreditní čipy, které u sebe měla, si nastrkala do všech možných vnitřních kapes, zbytek obsahu kabely nechala uvnitř, uzamkla ji a položila ji dozadu pod postel. Rychle urovnala prostěradla, stojan na infúzi strčila do rohu, když z něj předtím vyhákla láhev a rozhlédla se. Kóje byla připravená pro dalšího uživatele, který na ni pravděpodobně má mnohem větší nárok než já.
Pečlivě zašroubovala láhev a strčila si ji do kapsy, potom opatrně otevřela dveře s rukou na klice, aby je zpomalila a utlumila veškerý zvuk, a vykoukla ven. Už to tam vypadalo trochu organizovaněji, ale pořád tam byl ještě dostatečný zmatek, aby mohla uskutečnit svůj plán. Zahlédla vytíženého lékařského droida a zamířila k němu.
„Podívejte se, nemůžete mě tady nechat čekat věčně. Přišla jsem za kapitánem Corlagem a chci ho vidět teď hned.“
Pronesla to jasným a silným hlasem, jaký používala při vystupování na jevišti, a skutečně, během několika vteřin se ve dveřích od vedlejší kóje objevila klamavě přátelská tvář poručíka Theela. „Slečno Starflareová! Myslel jsem si, že je to váš hlas! Kde se tady berete?“
Odvrátila se od droida, než mohl plně zaregistrovat, co po něm chce, a pohlédla na Theela s mírně zmateným pohledem a nejistým úsměvem někoho, kdo se snaží přiřadit jméno k povědomému obličeji. „Poručík – Theel?“
To ho zaskočilo, přesně jak zamýšlela. „Potkali jsme se předtím na můstku,“ řekl a snažil se, aby to neznělo ukřivděně.
„Ach – ale ovšem. Ráda vás zase vidím, poručíku, ale já tady hledám kapitána Corlaga. Řekli mi, že byl velmi vážně zraněn.“
Zvláštní, jak mnohem méně příjemně vypadá, když se usmívá. „Kapitán Corlag je tady, slečno Starflareová,“ řekl Theel a tvářil se přitom samolibě. „Byl jsem zrovna u něj, když jsem vás slyšel.“
Zavrtala se pohledem svých modrých očí do těch jeho a pro efekt ještě koketně zamrkala řasami. „Opravdu? Ach, tak ráda bych ho viděla! Můžu?“
Tohle pokaždé zabralo. Trefa, pomyslela si Wynssa nevzrušeně, když se Theel začervenal. „Ale – ale jistě, slečno Starflareová! Pojďte za mnou.“
Energickým krokem ji vedl do kóje, ale u dveří se krátce zastavil a v povznesené náladě k ní zašeptal: „Kapitánovi není dobře, ale bude šťastný, že vás vidí.“
Cože? To nebylo v plánu, aby se Corlag cítil líp!
Ale teď už nemohla couvnout. Vešla do kóje úplně stejné jako ta, kterou před chvílí opustila. Corlagovo těžké, masivní tělo zabíralo celé lůžko, a Wynssa se v duchu zahořkle usmála, když spatřila, že má do paže zavedenou stejnou infúzi, jakou měla v kapse. Tolik k mému geniálnímu nápadu zdrogovat ho. Utěšovala se ale zjištěním, že kapitán, ležící na zádech v bezvědomí, opravdu vypadal hrozně. Čerstvé strniště na jeho tváři podtrhovalo mrtvolnou bledost jeho obličeje a byl naprosto netečný.
„Hvězdy na nebi, vážně je na tom příšerně! Dělají pro něj ti droidi všechno? Kde vůbec jsou?“
Mluvila tiše, ale Theel očividně usoudil, že představuje perfektní lákadlo k vyburcování Corlaga. „Pane! Kapitáne!“ řekl rozzářeně. „Přišla za vámi slečna Starflareová! Kapitáne? Kapitáne, proberte se!“

„Předpokládám, že máte náhradní plán, poručíku?“
Veliteli Piettovi chvilku trvalo, než si zařadil hubeného, prošedivělého muže v obnošené šedivé uniformě technika, stojícího vedle Thrawna. Šéfinženýr – ach, ano, Bron. Samozřejmě: jeden ze dvou rukojmích, které se Thrawnovi podařilo vysvobodit.
„Pane, jelikož nemůžeme doufat v to, že by k nám Judicator skočil, požádal jsem šéfinženýra, jestli jsme v takovém stavu, abychom mohli my skočit k němu.“
Ne-lidský poručík mlčky pokynul Bronovi, aby se ujal slova, a Pietta opět překvapil Thrawnův uctivý postoj k tomu poddůstojníkovi středního věku. Ne že by nebyl za všech okolností až nechutně puntičkářsky formální, ale v tomhle je něco víc. Ale to teď bylo vedlejší – s trochou štěstí bude čas na vyšetřování této malé záhady později.
„Mluvte, šéfe,“ vyzval ho Piett, a Bron si odkašlal.
„Pane, v tuhle chvíli nemůžu zaručit, že by integrita lodi dokázala skok přestát. Ale vzhledem k tomu, že potřebujeme urazit jen malou vzdálenost, myslím, že jistá možnost by tu byla – pokud jste ochotný obětovat jeden Theta raketoplán.“
Obětovat – Vypovídalo mnohé o tom, čím posledních pár hodin prošel, přemítal Piett, že už ani nevyjadřoval své námitky nahlas. Místo toho krátce přikývl. „Nepochybně mi hodláte vysvětlit, jak to chcete provést, šéfe. Nebo je to zase další tvůrčí nápad poručíka Thrawna?“ Zachytil technikův ostražitý postranní pohled– „Ne, nechci to vědět. Nuže?“
„Pane, na jakoukoliv významnější vzdálenost by to nemělo šanci na úspěch, ale na dvacetisekundový skok to bude fungovat: můžeme naprogramovat raketoplán, aby provedl skok tak, aby vtáhl Revenge do svého hyperprostorového stínu. Budeme muset přesně vypočítat kužel stínu, ale řekl bych, že se to dá provést. Nasměrujeme Revenge tak, aby byla k raketoplánu natočená levobokem – předpokládám, že raketoplán samotný ten tah nevydrží a při vynoření vybouchne, ale na levoboku pořád máme ještě postačující štíty, že by nás to nemělo nijak poškodit.“
Piett cítil, jak mu jiskřička naděje uvolňuje napětí usazené v útrobách, ještě než se pokusil zformulovat to do slov. Možná ještě není po nás. „Jaké je riziko?“
Bron zamrkal a protřel si oči. „Nic není bez rizika, ale tímhle způsobem nemusíme vůbec nahazovat motory – prostě zajedeme dovnitř a ven. Bez vibrací energetického jádra, bez odstředivého tahu reaktorů. Vybereme tu polovinu lodi, která snese největší nápor – levobok.“
A jestli jsou jeho propočty chybné, nebudeme tady, abychom si mohli stěžovat.
„Můžete mi říci, jakou máme šanci, šéfe?“
Provinčník semkl rty. „Padesát na padesát, pane.“
Diplomat to tedy rozhodně není. „Dobrá, uděláme to. Je tu jeden Theta raketoplán, kterému při naší zastávce na Chadrile zlobila klimatizace; vezměte si ten.“
Na Bronově větrem ošlehané tváři se pomalu rozlil úsměv. „Jo, pane. Lycinium. Měl jsem ho v dílně skoro pořád. Aspoň ten starej krám bude pro jednou konečně užitečný.“
„Kolik času vám zabere ho připravit? Budete potřebovat ještě něco?“
„Nemělo by to trvat déle než hodinu, pane.“ Koutky Bronových hluboko posazených, ledově modrých očí se odměřeně zvrásnily. „Kdybyste mohl – ech – tady poručíka na chvíli postrádat, pane, mohl by se jít nechat ošetřit.“
„Jít se nechat –“ Piett zahlédl, jak se Thrawnovi v těch jeho zvláštních očích zajiskřilo, než jeho bledé, hezké rysy opět ztuhly. „Co je vám, poručíku?“
Byl to ale šéfinženýr, kdo odpověděl. „Pravou paži má celou zlámanou. Nepředpokládal jsem, že by vám to řekl, tak jsem to udělal já.“
A já jsem si toho taky mohl všimnout už dřív, až na to, že jsem byl dost vytížený tím, abych dostal škody na lodi pod kontrolu. Teď, když ho na to Bron upozornil, si skutečně povšiml, že Thrawnova pravá paže visí poněkud zkrouceně podél těla. Ale vždyť mi přece pomáhal – Ne, to byla jeho druhá ruka, kterou mi nabídl po té explozi, abych se o ni opřel. Celou dobu používal levou ruku. Piett přivřel oči. „Co máte s rukou, poručíku? Proč jste si ji nenechal prohlédnout ošetřujícím droidem, dokud byl na můstku?“
Thrawnovi se přes tvář krátce mihl téměř vzdorovitý výraz, ale odpověděl svým obvyklým klidným hlasem. „Bylo tu hodně lidí, kteří byli v mnohem horším stavu, pane.“
„No, o ty už bylo postaráno. Měl jste si to už dávno nechat prohlédnout.“
„Ano, pane.“ řekl Thrawn bezvýrazně.
Co to do něj zase vjelo? Takhle zpráskaně nevypadal, ani když ho tu Corlag seřval. „Tak se odeberte na nemocniční palubu, ano? Teď tu toho stejně není moc na práci, dokud tady šéfinženýr nenaprogramuje Lycinium, a já jsem si jist, že do té doby vás lékaři propustí.“
Velitel Piett hleděl na široká záda ne-lidského poručíka, opouštějícího můstek. Zvláštní charakter. Zamyšleně pohlédl na šéfinženýra pracujícího na jedné konzoli u stěny. A tenhle člověk má k té záhadě klíč. Doufal jen, že před sebou mají ještě nějakou budoucnost, aby na to přišel.