Kapitola 17.
Všichni členové Antillesovic rodiny od téhle chvíle cestují výhradně veřejnou dopravou

„Doprdele!“
Otřesený velitel Piett, kterého exploze odmrštila na zem, cítil, jak mu po levé polovině obličeje stéká lepkavá tekutina. Zvonilo mu v uších a pár vteřin mu trvalo, než si uvědomil, že ten kravál není jen v jeho hlavě. Všude kolem něj houkal klakson a blikala červená světla. Věděl, že musí vstát, a to rychle, ale nemohl ovládnout náhle zdřevěnělé nohy. Část můstku byla zahalena dýmem a jiskrami a všude se ozývaly výkřiky a povely.
„Přímý zásah! Proražení trupu na záložním můstku! Uniká nám vzduch!“
„Uzavřít –“
Zaznělo to jako zaskřehotání. Zakašlal a zkusil to znovu. „Uzavřít můstek, hned!“ Tentokrát zazněl jeho hlas dostatečně pevně a on nad tím pocítil záchvěv hrdosti. S námahou se vytáhl na nohy a ztěžka se opřel o napůl vyvrácenou velitelskou konzoli. „Casrahu, honem mě spojte s plukovníkem Tyfasem! Ať se jeho spacetroopeři navlečou do skafandrů a ať jsou na tom můstku do pěti minut!“
„Poručík Casrah je – zavolám plukovníka, pane.“
Hlas mladého Mikama, roztřesený. Piett spatřil nehybné tělo v šedozelené uniformě patřící poručíku Casrahovi, jak zhrouceně leží přes hlavní komunikační stanici. Pohledem zabral levoboční polovinu můstku, kde to vypadalo, jako kdyby většina komplexní palubní elektroniky vytryskla z panelů ve změť drátů a spálené duraoceli. Můstek Empire‘s Revenge se teď zdál být dostatečně horizontální, ale to proto, že se aktivovaly kompenzátory gravitace. Bylo to, jako kdyby je to překlopilo vzhůru nohama, a podle toho, co viděl kolem sebe, přesně k tomu nejspíš došlo. Muži, kteří se ocitli v cestě nezabezpečeným těžkým přístrojům, se už nikdy nebudou muset zodpovídat, že nedbali na to, aby všechno bylo vždy dobře upevněno. Ten imbecil Corlag nikdy v životě neudržoval pořádnou loď, ale je to i moje vina. Měl jsem trvat na provádění drilů bez ohledu na to, co ten zafrellenej Corlag říkal.
Stiskl několik tlačítek na velitelské konzoli, ale nemělo to žádný efekt. Ale musel se dozvědět, co je zasáhlo, a to rychle. „Taktický!“
„Pane?“
Tenhle by snad opravdu vyvázl i z přímého zásahu torpédem, aniž by mu to načechralo pěšinku. „Takže ti piráti se chystali vzdát, co, poručíku?“ zasyčel. „Zjistěte, který Duros se odmítl přizpůsobit vašim uměleckým predikcím, a hněte sebou. A taky kam se poděl ten zkriffenej Judicator. Potom propojte vaše ovladače s hlavní komunikační stanicí a převezměte Casrahovo stanoviště; budu velet z taktického vzhledem k tomu, že kapitánovo křeslo je napadrť.“
Hezký modrý obličej byl možná o odstín bledší, ale jinak bez výrazu. „Ano, pane. Zdá se, že Judicator provedl mikroskok zpět za červeného trpaslíka – s částí pirátské flotily.“ Thrawn levou rukou stiskl několik tlačítek na taktické konzoli. „Na nás zaútočily dvě lodi, které nebyly součástí původní pirátské sestavy. Mohly by to být křižníky, které podstupovaly opravy v loděnicích na Shi‘sle. Zjistím další informace.“
Ve svém předchozím hlášení se o nich opravdu zmiňoval, vzpomněl si Piett, zatímco sledoval, jak Thrawn zadal taktické kódy do sítě a pak od konzole poodstoupil. První důstojník vrávoravě vykročil k taktickému stanovišti. „Podejte mi ruku, poručíku,“ vyštěkl podrážděně; měl zlost, že ho nohy stále neposlouchají. Thrawn byl v okamžiku u jeho pravého boku, nastavil mu paži a odvedl ho do přední části můstku. Piett se s úlevou chopil duraocelové skříně taktické konzole. „Komunikace! Spojte mě s kapitánem Judicatoru! Zbraňový důstojník! Hlaste stav!“ Taktická holoprojekce s pětisekundovým obnovovacím intervalem zabírala většinu promítacího pole. „Jak to zmenším, poručíku?“
Thrawn levou rukou přitáhl Piettovi židli a pomohl mu do ní usednout. Spustil boční ovládací panel, potom poodstoupil, když se na jedné malé komunikační obrazovce objevil strhaný a ušpiněný obličej nadporučíka Janreda. „Přišel jsem o polovinu mužů, Firmusi. Ten zásah vyřadil záďové pravoboční laserové baterie. Paluby 31 až 35 jsou pryč – museli jsme je uzavřít. Zbyly mi tu nějaké odpalovače protonových torpéd a raket a můžu ti schrastit dostatečnou palebnou sílu, abys mohl sestřelit jeden Theta raketoplán nebo dva, ale to je všechno. Levobok je pořád neporušený a vyzbrojený, ale utrpěli jsme ztráty, když se Revenge převrátila.“
Piett poznal, že situace je kritická v okamžiku, kdy ho jeho dlouholetý přítel oslovil křestním jménem namísto hodností, jak vyžadovala etiketa – a Janred by za normálních okolností byl ten první, kdo by na tom trval. „Byl jsem u toho, když kapitán zamítl tvé rozpisy cvičení, Saki,“ řekl vyčerpaně. „Teď budeme muset improvizovat. Vezmi si všechny techniky a vojáky, které budeš potřebovat – beztak v nejbližší době žádný pozemní útok nepovedeme. Dám vědět Tyfasovi. Jak dlouho bude trvat, než budeme mít palebnou sílu aspoň na třiceti procentech?“
Janred se zamračil. „Pravděpodobně hodinu, ale budu se snažit, abychom mohli aspoň jednoho protivníka vymáznout z existence do deseti minut. Jen dobře vybírej.“
Piett se navzdory vážnosti situace usmál. „Co ještě budeš potřebovat?“
„Mediky, ošetřující droidy, cokoliv budeš moci postrádat.“
Piett vzhlédl od obrazovky. Týmy lékařů s antigravitačními nosítky a infúzemi začaly mezi troskami ošetřovat raněné na můstku. „Uvidím, co budu moci poslat. Piett, konec.“ Otočil se ke komunikačnímu stanovišti. „Kde je sakra ten plukovník Tyfas? A okamžitě mi hlaste stav senzorů! Poručíku Theele?“
Ale vedlejší komunikační stanoviště bylo prázdné. Ztráta, které zas až tolik želet nebudu. Pohledem přelétl nejbližší okolí posádkové šachty a spatřil mladého důstojníka, jehož technického nadání si povšiml už dřív. „Poručíku Dorjo, můžete propojit stanoviště senzorů s komunikační stanicí a dodat mi společné hlášení stavu? Tak pojďte sem a dejte se do toho.“ Mrkl na hodinky na zápěstí a zjistil, že se při pádu rozbily; pod roztříštěným transpariocelovým krytem byl zamrzlý poslední časový údaj. Pohled na časomíru taktického stanoviště mu řekl, že byli zasaženi před jedenácti minutami. Proč po nás nikdo nestřílí? A jak dlouho potrvá, než znovu začnou?

Wynssa Starflare se omámeně snažila zvednout z přepychového koberce, ale jakmile přenesla váhu na jednu nohu, vykřikla bolestí. Nemohla se postavit na pravý kotník. Zděšeně se rozhlédla kolem. Nábytek byl pořád na svém místě, ale všechno, co nebylo přišroubované k podlaze, bylo prudce vrženo do vzduchu, včetně mě, pomyslela si. Kusy komunikačního přístroje byly rozeseté po podlaze mezi rozházenými polštáři z pohovky a střepy sklenice, ze které předtím pila juri džus. Její malá cestovní kabela byla vklíněná mezi pohovku a jeden stolek a ona se po ní natáhla a přitiskla ji k sobě. Svůj velký kufr nikde neviděla. Kam se jenom mohl podít –
Hrozivé syčení ji přimělo otočit se k průzoru a hned dostala odpověď. Obrovská cestovní truhla byla podivně zaseklá nad zemí přitisknutá k transparioceli a Wynssa si s pocitem nevolnosti uvědomila, že ji na tom místě udržuje tlak vzduchu unikajícího z kajuty do vesmíru skrze praskliny v průzoru tenké jako vlas. Mám štěstí, že mě minul – rozmáčkl by mi hlavu jako zralý moonglovníkový plod. Kotník nekotník, musela odtud pryč, a to hned. Neměla ponětí, kolik tlaku ještě transpariocel vydrží, než imploduje, a v každém případě bude kyslík z apartmánu brzy pryč. S námahou se vytáhla na nejbližší pohovku, vzdor bolesti se postavila a měřila očima vzdálenost mezi ní a východem z kajuty. To nevadí, že to bolí. Je to lepší než být mrtvá. Vykřikla bolestí, když se ze všech sil belhala přes pokoj, zatímco jí unikající vzduch hlasitě syčel v uších. Konečně se dostala ke dveřím a dlaní je otevřela, vyvlekla se ven a spěchala aktivovat vnější zámek. Když dveře do apartmánu syčivě zaklaply, vypustila z plic vzduch, který nevědomky zadržovala, a celá roztřesená zůstala stát v koridoru, opřená o rám.
Tady nemůžu zůstat. Musím se dostat do bezpečí.
Bylo to děsivé opakování toho, co se odehrálo před pár hodinami, ale tentokrát byla zraněná a neměla ani komlink, aby se mohla spojit s Thrawnem. Už nikdy, nikdy nebudu cestovat jinak než linkery. Je mi jedno, jestli dostanu pozvánku na luxusní jachty, kosmické limuzíny, závodní lodě nebo golanskou vesmírnou stanici. Všichni členové Antillesovic rodiny od téhle chvíle cestují výhradně veřejnou dopravou. Pohlédla na sebe a zjistila, že svou kabelu vzala s sebou. Zaváhala, potom si sedla na zem a prstem ji otevřela. Trochu pošetile dala na radu velitele Pietta a převlékla se do svých elegantních šatů s botami na podpatcích. Možná to bude vypadat blbě, když bude mít k těmhle šatům na nohách tenisky, ale i vypadat blbě bylo lepší než být mrtvá. Vklouzla zdravou nohou do levé sportovní boty a zašněrovala si ji ke kotníku, potom jemně zasunula pravou do druhé boty. Do celé nohy jí začala vystřelovat palčivá bolest, jakmile se pokusila botu zavázat, ale ona jen zatnula zuby a sešněrovala botu tak pevně, jak jen dokázala snést – dodá to jejímu kotníku trochu opory. Černé lakýrky hodila do kabely, zavřela ji a pověsila si ji přes hrudník na rameno. Tak.
A teď zase na nohy. Nějak se jí to podařilo, ale když se konečně postavila, rozhlédla se po chodbě ve chvilkové nerozhodnosti. Můstek nebyl daleko, ale byl na té straně, kam je zasáhl nepřítel. Nemohla nijak vědět, jak to tam bude vypadat, až k němu dojde – nebo jestli tam vůbec ještě bude. Ne. Musejí být v pořádku. On musí být v pořádku. Ale i za předpokladu, že z toho vyvázli – a pokud ne, nechtěla příliš myslet na to, co by to znamenalo – poslední věc, kterou by potřebovali, byla starat se o mrtvou váhu dalšího pasažéra. Předtím jim aspoň mohla být užitečná, ale to mohla chodit. Vrávoravě vykročila opatrným krokem směrem k turbovýtahům. Nemocniční paluba. Musím si nechat tu pitomou nohu ošetřit, abych nebyla jako mlýnský kámen visící na krku každému, kdo by sám potřeboval pomoc. Pokud se mi povede dostat to co nejdřív do bacty, bude ta noha za hodinu jako vyměněná. Jestli budu muset čekat, až na mě přijde řada – bacta měla největší účinek, pokud se aplikovala okamžitě, než se tkáň začala regenerovat sama. Potom výsledek nebyl daleko zázraku. Ale i vidina obyčejného tišícího prostředku vypadala příliš dobře, než aby se jí vzdala. Vzpomněla si, kde se nachází hlavní lékařská paluba a pro jednou byla Corlagovi vděčná, že po ní chtěl, aby na ni zavítala na poněkud směšnou imitaci oficiální návštěvy. Belhavým krokem se vydala k řadě turbovýtahů.