„Zachovejte klid, kapitáne. Zdaleka nejsme poraženi.“
(píp)
„Pane, přišlo naléhavé hlášení z Waylandu.“
(pauza)
„Přečtete jej, kapitáne.“
„Dokončuje se dešifrování.“
(nedočkavé poklepávání) „Hora je pod útokem, pane. Dva druhy domorodých obyvatel, několik povstaleckých sabotérů,“ (pauza) (pohled nahoru) „A skupina Noghriů—“
(bolest!)
„Za věrolomnost Impéria vůči noghriskému lidu. Byli jsme zrazeni. Nyní jsme pomstěni.“
(ticho)
Ne...
„Zklamal jste mě, kapitáne. A Impérium nyní zahyne. Vaší vinou.“
„Ne!“
Kapitán Pellaeon se s trhnutím probudil; byl celý propocený a proti své vůli se třásl. Zahleděl se do neproniknutelné temnoty, která ho obklopovala; byl rád, že se probudil z noční můry, ale zároveň zklamaný, že se stále nacházel ve vězení. Posadil se, přitáhl si kolena blíž k tělu a hlavou se opřel o zeď cely.
Jak dlouhá doba již uplynula od toho osudného dne? Tři roky? Čtyři? Nepamatoval se přesně. Kvůli nedávnému otřesu mozku si jen matně vzpomínal. Pouze si pamatoval, že ho sny ho pronásledovaly každou noc a že některé noční můry byly ještě horší. Někdy se mu zdálo o Endoru a zopakoval si boj, ve kterém Impérium utrpělo těžkou ránu. Jindy se mu zdálo o Bilbringi a znovu si prožil definitivní porážku.
Během jeho života se udály dvě rozhodující bitvy. Obě dvě mohly navždy změnit vývoj galaxie. Obě dvě skončily tragicky.
Proč? Ptal se sám sebe. K čemu to je? Neustále bojovat a nikdy nevyhrát. Přežít, když všichni ostatní umírají. Co na tom záleží? Jaký to má smysl?
Impérium bylo na pokraji zkázy. Vader byl mrtvý. Thrawn byl mrtvý. Císař a jeho kloni byli také mrtví. Znesváření váleční lordové teď mezi sebou bojovali o ten ubohý zbytek světů, co kdysi tvořily mocné Galaktické Impérium. A kdesi nad Durem visela Chimaera, opuštěna. Její posádka byla držena jako rukojmí a kapitán Pellaeon—vydán na milost a nemilost odpadlickému válečnému lordovi poblouzněnému velikášstvím—čekal na smrt.
Pellaeon nikdy nenaslouchal nepodloženým fámám ani planým řečem, takové věci považoval za něco pod jeho úroveň. Jenže když si lidé začali povídat nahlas, nemohl to neslyšet, zejména když se jednalo o něj samotného. Povídalo se, že pouze on měl právo teď velet Impériu. Nejdříve se tím nezabýval, protože to považoval za plané řeči, ale pak se nad tím pozastavil.
Pokud se takové řeči vedly mezi důstojníky Flotily a pokud opravdu čekali, že převezme velení, co se muselo povídat mezi válečnými lordy?
Avšak Pellaeon netoužil vládnout Impériu. Nebo vládnout čemukoliv jinému. Byl voják, ne vládce. Nedokázal by vládnout takovému celku. Dokázal velet vesmírné lodi, dokonce i flotile, ale ne impériu. Přál si pouze bojovat. Přenést válku zpět na území Povstalců. Znovu nastolit Impérium na jeho právoplatné místo v galaxii.
Ale nezdálo se, že by k tomu v nejbližší době mohlo dojít, protože si váleční lordové šli po krku a Pellaeon se ocitl přímo uprostřed toho všeho. Nikdy se o to neprosil, ale přesto do toho byl úplně zapletený. On, velitel, který u Annaje udržel flotilu pohromadě. Zástupce velkoadmirála Thrawna.
Nebyl si úplně jistý, jestli bude popraven, avšak ta myšlenka ho neustále pronásledovala. Koneckonců, proč by válečným lordům záleželo na těch, kdo pro ně představovali hrozbu? Pellaeon si ztěžka povzdechl. Vlastně ho to ani netrápilo. Během mnoha let služby Impériu mu byla smrt neustále v patách a nebylo by to poprvé, co by jí hleděl do tváře. Možná již opravdu nadešel jeho čas…
Ale co posádka Chimaery? Co se s ní stane? Zabolelo ho u srdce, když si na ně vzpomněl. Statečné duše, všichni do jednoho. Následovali velkoadmirála Thrawna až do horoucích pekel a zpět. A Pellaeona by následovali také. Až na smrt, pokud by nebylo zbytí.
Najednou se otevřely dveře a místnost zaplavilo oslepující světlo, které přerušilo tok jeho myšlenek. Pellaeon si před ním zastínil oči; mlhavě viděl dvě postavy blížící se k němu, než ho popadly dva páry rukou a postavily ho na nohy. Z náhlého návalu krve do hlavy se mu zamotala hlava a kdyby ho nedrželi dva stormtroopeři, určitě by omdlel.
Bylo jich šest. Dva vepředu, dva vzadu a dva po stranách. Nic mu neřekli, pouze do něj vrazili a postrkovali ho nekonečným bludištěm, ve kterém rozeznal část schématu hvězdného destruktoru třídy Victory. Tyto destruktory byly sice menší a starší, než proslulé destruktory třídy Imperator, ale o nic méně obávané.
Odvedli ho do malé konferenční místnosti za můstkem. Strčili ho dovnitř a postavili se na stráž po obou stranách dveří. Ve středu místnosti se nacházel velký stůl a několik křesel s vysokými opěradly, z nichž jedno bylo otočené čelem k průzorům na druhém konci místnosti. Pellaeon se zhluboka nadechl, aby sebral odvahu.
„Nuže, kapitáne, to nic neřeknete?“ Z opačné strany místnosti se ozval hluboký hlas. „Ani mi nepoděkujete mi za záchranu svého života?“
„A za to, že jste mě uvěznil jako zločince?“ odsekl. Jeho hlas byl klidný, ale nesl stopy potlačovaného hněvu. Ta poznámka byla promyšlená urážka. Ten nafoukaný hlupák se už snažil dokázat mu svoji nadřazenost. Ovšem Pellaeon se již rozhodl, že na jeho hru nepřistoupí. Nehodlal tomu muži dovolit, aby nad ním získal převahu, a už vůbec se jím nehodlal nechat vyvést z míry.
Křeslo se otočilo a odhalilo muže, který měl mnohem větší nadváhu, než dovolovaly vojenské předpisy. Jeho korálkovité oči byly upřené na Pellaeona a na tváři měl zlomyslný úsměv. Jako kočka hrající si s myší. Byl to Amel Teradoc, jeden z mnoha uchazečů o trůn. „Byl jsem obezřetný. Musel jsem se ujistit, že jste ten, za koho jsem vás pokládal.“
Pellaeon si odfrkl a proti své vůli cítil, že začíná být sarkastický. „Myslel jsem si, že ve Světech Jádra se člověk naučí lépe lhát.“
Válečný lord se pouze usmál a jeho oči se zabodávaly do Pellaeonových. Poté pomalu vstal—docela obdivuhodný výkon—a prošel kolem kapitána.
Pellaeon ucítil, jak ho zezadu do kolen udeřilo něco tvrdého, jako pažba pušky. Téměř upadl, ale podařilo se mu udržet se na nohou, a poté hodil rozezlený pohled po stormtrooperovi, který se najednou zhmotnil za jeho zády.
„Jste velice drzý, kapitáne Pellaeone,“ řekl Teradoc opovržlivě. „To se na důstojníka vašeho formátu nesluší. Navrhuji, abyste si dával pozor na jazyk, zejména, když mluvíte s nadřízeným.“
„Nadřízeným?“ zavrčel Pellaeon. „Když jsem se naposledy díval do záznamů, byl Amel Teradoc zběhlým kapitánem.“
Zavalitý muž se usmál. Znovu tím svým lišáckým úsměvem. „Pak tedy navrhuji, abyste se podíval znovu.“ Pyšně vypjal hruď, na níž se nacházely insignie. „Jak vidíte, teď jsem vrchní admirál, a ještě než něco řeknete, ano, je to legitimní. Povýšil mě sám císař, když se na Byssu vrátil opět mezi nás.“
Pellaeon nadzdvihl obočí. „Císař?“ pronesl nevěřícně.
„To je tomu tak těžké uvěřit, kapitáne?“ Opáčil chladně. „Nicméně, pravdou je, že mám vyšší hodnost, takže byste se mnou měl jednat uctivě.“
Pellaeon si povzdechl a svěsil hlavu.
„Neslyšel jsem vás, kapitáne.“
Pellaeon se postavil do pozoru a jeho svaly se bolestivě napjaly. „Ano, pane,“ pronesl se skřípěním zubů.
„Nemusíte se ptát, protože myslím, že vím, co chcete vědět.“ Válečný lord pomalu prošel kolem Pellaeona. „Chcete vědět, co se s vámi stane. Nuže, kapitáne, to, co s vámi zamýšlím, nutně nemusí znamenat to, co s vámi nakonec provedu. Všechno bude záviset na vaší spolupráci.“ Stoupl si před Pellaeona a zadíval se na něj, pak se vrátil zpátky ke svému křeslu.
„Jsem si jistý, že jste si vědom, jak na tom je Impérium.“
Pellaeon se napřímil téměř trochu pobouřeně, ale držel jazyk za zuby.
„Je na pokraji zkázy. Uchazeči o trůn si přivlastňují každý imperiální svět nebo loď, na kterou narazí a budují si vlastní říše.“ Teradoc se otočil. „Můžete mluvit otevřeně, kapitáne.“
Pellaeon si svoji odpověď důkladně rozmyslel. „Promiňte, pane, ale čím se od nich lišíte?“
„Pojďte sem, kapitáne, a podívejte se ven.“ Ukázal směrem k průzorům.
Pellaeon si ho chvíli měřil pohledem, než přišel k druhé straně stolu. Nevěřil tomu muži ani co by se za nehet vešlo. Nepatrně se pootočil, aby mohl koutkem oka sledovat Teradoca, a vykoukl ven.
A cítil, jak mu klesá čelist. Zapomněl na Teradoca a žasl nad flotilou, kterou viděl před sebou. Desítky hvězdných destruktorů třídy Victory. Všechny byly natřené na rudo a vypadaly jako krvavé hroty trčící ve vesmíru. Od objevení flotily Katana před několika lety nikdy nic podobného neviděl.
Podíval se na Teradoca a pak znovu na flotilu. Určitě se mu to jenom zdálo. Ty průzory… nebyl to jen hologram?
„Ne, kapitáne, jsou skutečné,“ promluvil Teradoc do jeho myšlenek a přistoupil k němu. „Sám jsem tu flotilu nechal vybudovat, jednu loď po druhé. Všechny tyto destruktory měly být poslány do šrotu. Dělal jsem všechno možné, abych je získal.
Ach, nepochopte mě špatně. Imperiální hvězdné destruktory jsou samy osobě vynikající, ale máme jich tak málo. S tak malou flotilou galaxii zpět nedobudete. Kdepak, hrubá síla se často přeceňuje; skutečná síla spočívá v počtu.“ Ukázal směrem k flotile destruktorů třídy Victory. „A právě toho se mi podařilo dosáhnout.“
Byl tak blízko, že mu téměř šeptal do ucha. „Pokud je chcete, stačí říct.“
Ohromení při pohledu na flotilu, které bylo stále v jeho mysli, se změnilo v nedůvěru. Podíval se na Teradoca a pátral v jeho nafouklé tváři po jakémkoliv náznaku klamu. Byla to lest. Musela to být lest. „Proč?“ zeptal se.
Teradoc se usmál. „To si nechám pro sebe, ale řekněme, že by byla škoda popravit takového skvělého důstojníka.“ Vrátil se zpět ke svému křeslu. „Pokud se ke mně přidáte, budete s okamžitou platností povýšen na viceadmirála. Také budete mít přímé velení nad mou flotilou křižníků Victory. Ale budete poslouchat mé rozkazy. Společně bychom mohli vybudovat dostatečně velkou armádu, abychom rozdrtili naše nepřátele.“
„A co bude s mou posádkou?“ zeptal se ho Pellaeon. „S těmi, kteří přežili útok na Chimaeru.“
Teradoc se na chvíli odmlčel. „Ach ano, ti.“ Opřel se v křesle. „Jsou v pořádku. Už jsem je začlenil do flotily. Ale mám je pod dohledem. Pokud se rozhodnete, že spojenectví se mnou vám nepřinese žádný užitek, pak je sem nechám předvést a vy se budete muset dívat, jak umírají.“
Pellaeon sevřel ruce v pěst. „Jdete si tvrdě za svým,“ zavrčel.
Teradoc pokrčil rameny. „Ale má nabídka je více než štědrá. Vyberte si, kapitáne.“
Pellaeon vyhlédl z průzoru ven. Musela tam být více jak stovka hvězdných destruktorů. A jeho muži rozptýleni na jejich palubách. Je to opravdu můj osud? Ptal se sám sebe. Být pouhou figurkou v rukou věznitele? Přenesl se zpět do dob, kdy sloužil Thrawnovi a Vaderovi. Byl jsem snad někdy něco jiného?
Povzdechl si a podíval se zpět na Teradoca. Měl jsem snad někdy na výběr?
„Nuže, kapitáne?“ zeptal se ho korpulentní válečný lord. „Jak jste se rozhodl?“
Impérium znovu povstane, vrchní admirále Teradocu. Ale nechť je mi Síla svědkem, že vy se toho nikdy nedožijete.
„Ať je tedy po vašem.“