Kapitola 17.
Spoluvězni

„Ten smích znám.“
Za oběma muži se odhrnul těžký závěs a odhalil Jabbu Hutta a jeho dvůr ničemů. Anakin v duchu zaklel. Jak to mohl přehlédnout? Jak to, že si nevšiml, že je nablízku tolik živých tvorů? Odpověď byla samozřejmě prostá. Místo toho, aby věnoval pozornost náznakům, jimiž ho zahlcovala Síla, soustředil se na svůj sluch jako ostatní tvorové slepí k Síle. Jedi se s obtížemi uklidnil. Možná je to takhle lepší, přemítal. Anakin Jabbu hluboce nenáviděl a s ním i všechno, co zločinecký boss představoval. Nezapomněl na své dětství v otroctví, kdy byl zcela vydán na milost a nemilost takovým tvorům jako byl Jabba. Už se nebude Jabbovým palácem plížit jako nějaký zloděj. Teď měl důvod se s Jabbou utkat v boji a poslat ho na bolestivou smrt, jak si zasloužil. Možná ne až tak bolestivou, jakou si zasloužil; světelný meč byl na tuhle hromadu slizu skoro až moc dobrý.
Jabba se stále ještě smál, když se Solo otočil a začal ho přemlouvat: „Poslouchej, Jabbo, zrovna jsem se k tobě chystal, abych ti zaplatil...“
„Mlč,“ zavrčel Anakin znechucený tím nedostatkem hrdosti, který Solo předváděl. Co na tomhle bezpáteřním druhořadém pašerákovi princezna vidí? Anakin pohybem ruky tasil a aktivoval světelný meč. „Je to na tobě, Jabbo. Buď nás necháš jít, nebo zemřeš,“ prohlásil.
„A co ty jsi zač? Další Jedi? V poslední době se to tu jimi jenom hemží.“ Jabbovi kumpáni se zasmáli spolu s ním.
„Jsem Anakin Skywalker. Nejspíš si mě nebudeš pamatovat,“ odpověděl klidně Anakin.
„Skywalker, hm? Anakin Skywalker...“ Jabba přimhouřil své obrovské oči. „Snad ne ten malý lidský otrok, co vyhrál závod Boonta Eve před třiceti lety? Hmm. Tehdy s tebou byla mnohem větší zábava. Odmlčel se a pak zase pokračoval: „Zabíjel jsem rytíře Jedi, ještě když tys byl v plínkách, človíčku. Neznamenáš pro mě žádnou hrozbu.“
Anakin udělal krok vpřed; svrběl ho jazyk, jak moc chtěl Jabbovi sdělit své druhé jméno, to, které používal už víc než dvacet let, ale rozmyslel si to. Přineslo by mu to jen chvilkové potěšení, kdyby viděl, jak se před ním Jabba krčí strachy, ale vážně by to narušilo jeho poslání. Ale mohl gangstera popíchnout.
„Tvé přehnané sebevědomí zapříčiní tvůj pád, Jabbo.“
„Rozhlédni se kolem sebe, Jedi. Moji lidé tě mají na mušce. Ach ovšem, můžeš je všechny pozabíjet svými triky se Sílou a mě taky, jenže ne dřív, než jeden z nich vyřídí tvého drahého přítelíčka Sola.“
Anakin rychle přelétl pohledem okolí. Jabba měl pravdu. Jeho strážní byli všude kolem nich a mířili blastery na Hana Sola, ne na něj. Na slepého a bezmocného Hana Sola.
Anakin tiše zaklel a odhodil světelný meč. „Tohle kolo jsi vyhrál, Jabbo,“ procedil mezi zuby.

K povstalecké flotile se přidaly další tři malé staré lodě. To samo o sobě nebylo nic pozoruhodného; mnoho lodí, které se používaly během povstání proti galaktickému Impériu už mělo nějaký ten rok či dokonce desetiletí provozu za sebou, i když byly udržované a často modifikované podle válečných potřeb. Pozoruhodná však byla žena, která těmto třem lodím velela a uvítání, jakého se jí dostalo. Novina o Padmé Naberrii se mezi posádkou a piloty šířila jako požár. Pro ty, kteří si ještě pamatovali takřka neuvěřitelné vítězství, jehož dosáhla královna Amidala proti Obchodní federaci před mnoha lety, byl její návrat z podzemního hnutí jasným znamením, že Povstání konečně dosáhne vítězství.
„Ráda tě zase vidím, Padmé.“ Mon Mothma menší ženu na uvítanou objala a Padmé jí objetí vřele oplatila.
„Jsem ráda, že jsem zpátky, Mon. Zdrželi jsme se opravou našich lodí a bála jsem se, že přiletíme pozdě.“
Mon Mothma zavrtěla hlavou a vybídla Padmé, aby ji následovala. „Flotila ještě není celá shromážděna a stále ještě čekáme na návrat komandéra Skywalkera a princezny Leiy z Tatooinu.“
Padmé se zamračila; těšila se, že se konečně setká se svými dětmi. „Co tam dělají?“ zeptala se, jakmile s Mon Mothmou vstoupily do relativního soukromí komnat prezidentky Aliance.
„Zachraňují nejlepšího přítele tvého syna, Leiina milého, jestli se nemýlím,“ prozradila jí Mon Mothma a mrkla na ni. „Han Solo je dobrý člověk, ale dostal se do potíží s Hutty.“
Padmé se uculila. „Jestli ho Huttové nemají rádi, tak to musí být dobrý člověk.“ Posadila se na měkkou koženou pohovku. Brzy opět spatří své děti; možná bude dokonce moci odhalit, že je Leia je její dcera. Ale to ještě počká. „Vyprávěj mi o mém synovi, Mon. Jaký je? Jak vypadá? Podobá se svému otci?“
Mon Mothma se nad tím přívalem otázek usmála. „Na kterou otázku chceš znát odpověď nejdřív?“

* * *

Povstalecká flotila se tiše vznášela na oběžné dráze kolem Sullustu. Moncalamarské křižníky, fregaty Nebulon B a correllianské Blockade Runners tvořily jádro největší armády, jakou kdy Aliance shromáždila. Menší hlídkové lodě se míhaly mezi nimi a kolem nich jako planety kolem svých sluncí, zkoumaly vesmír dál za flotilou a chránily větší lodě. Celá tato scéna působila podivně poklidně. Náhodnému pozorovateli nic kromě typu a počtu lodí neprozrazovalo, že se brzy chystají do bitvy. Dokud se poblíž soustavy nevynořilo z hyperprostoru něco obrovského.

* * *

Sirény a poplašné signály zněly na všech lodích povstalecké flotily, včetně vlajkové lodi označené jako Home One. Admirál Ackbar, Mon Calamarian velící flotile, se otočil na svého pobočníka.
„Hlášení!“ zvolal.
„Z hyperprostoru se právě vynořila bitevní loď, pane. Hmotnost... Pane, to není možné!“
„Co se děje, poručíku?“ otázal se Ackbar netrpělivě.
„Pane, hmotnost lodi přesahuje hmotnost hvězdného destruktoru o faktor více než 1300!“
Ackbar zavřel oči a sesunul se do svého křesla. Impérium je našlo. „Vaše údaje jsou správné, poručíku. Je to hvězdný superdestruktor.“ Mon Calamarian se opět napřímil; ať se propadne, jestli prodá svou kůži lacino!
„Štíty! Všem stanovištím: připravte se k bitvě,“ nařídil.

* * *

Admirál Piett se s Executorem vynořil z hyperprostoru co nejblíže gravitační studny Sullustu, aniž by riskoval poškození hyperpohonu. Čím větší překvapení povstalecké flotile způsobí, tím méně času budou mít na to, aby zahájili útok, než se spojí s jejich vůdci.
„Vypnout všechny zbraňové systémy,“ nařídil klidným hlasem. „Udržujte pozici.“
Byl zařazen zpětný chod a obrovská loď postupně zpomalovala, až se Executor zastavil docela několik tisíc kilometrů od hlavní části povstalecké flotily.

* * *

„Pane, deaktivují všechny zbraně,“ oznámil Ackbarův pobočník.
Admirál se otočil v křesle. „Chcete říct aktivují, ne?“
„Ne, admirále, pane.“ Poručík vzhlédl a ve tváři se mu jasně zračil zmatek. „Vypnuli všechny zbraňové systémy.“
„Zavolejte naše stíhačky. Ať vytvoří obranný perimetr, ale ať neútočí,“ nařídil Ackbar.
„Ano, pane!“
„Pane, podařilo se nám loď identifikovat. Je to Executor,“ ohlásil taktický důstojník.
Executor... Darth Vaderova loď! Ackbar téměř cítil, jak mu vysychají žábry a vraští se nad tou zprávou. O jakou čertovinu to sithskému lordovi zas jde?

* * *

Piett sledoval, jak kolem jeho lodi jako hejno much prosvištěla eskadra X-wingů. Zatím nezaútočili. Piett to považoval za dobré znamení. Rebelové neradi začínali palbu jako první; to bylo sice šlechetné, ale mnohdy pošetilé s vyhlídkami, jaké měli. Dnes však byl Piett za tuto jejich zvláštnost vděčný.
„Vypnout štíty,“ rozkázal.

* * *

„Admirále, Executor právě sklopil štíty,“ vyhrkl taktický důstojník.
O co tomu Vaderovi jde? Mozek Mon Calamariana zuřivě pracoval, jak se snažil přijít na nějakou odpověď, ale žádná ho nenapadala. Skoro jako by se Executor chtěl vzdát, ale to přece není možné, nebo ano? Ne, když se jednalo o Vaderovu osobní vlajkovou loď...
„Udržujte pozici,“ nařídil Ackbar. „Nestřílejte.“

* * *

„Zatím žádná odezva od povstalecké flotily, admirále, oznámil kapitán Durreen. „Jenom tam tak sedí a pozorují nás.“
„Dobře,“ přikývl spokojeně Piett. Čas zahájit další, rozhodující krok. „Otevřít kanál.“

* * *

„Admirále, volají nás!“
„Dejte to na obrazovku,” odpověděl Ackbar. Teď snad dostane nějaké odpovědi.
Obrazovku před ním vyplnil hubený obličej a horní polovina těla imperiálního důstojníka. Ackbar si všiml, že ten muž nemá na uniformě hodnostní označení.
„Admirál Ackbar, předpokládám?“ zeptal se muž. Když Ackbar přikývl, pokračoval: „Jsem Firmus Piett, velitel Executoru. Já a má posádka se chceme přidat k Alianci.“
Admirál Ackbar, bývalý podřízený velkomoffa Tarkina, stratég a veterán mnoha bitev proti Impériu, cítil, jak mu poklesá čelist.

* * *

Anakina Skywalkera a Hana Sola hrubě strčili do tmavé zatuchlé kobky hluboko v útrobách Jabbova paláce. Correllian klopýtl a byl by upadl, kdyby ho Anakin nechytil za paži a nenarovnal ho.
Dveře se za nimi se zlověstným lomozem zabouchly.
„To je mi ale záchrana,“ zamumlal Solo. Anakin se na něj zamračil, i když to Correllian nemohl vidět.
„Mlč,“ zabručel. „Ještě nejsme mrtví. A jakmile strážní zase povolí v ostražitosti, odejdeme odsud.“
„Jo, jasně,“ komentoval to Solo. „Protože ty máš jen tak náhodou u sebe klíč k našemu malýmu útulnýmu hnízdečku.“
Na Anakinově tváři se objevil křivý úsměv. „Já klíč nepotřebuju, Solo,“ vysvětloval. „Mým spojencem je Síla.“
Solo zaúpěl. Jenom už žádný další potrhlý čaroděj! S Kenobim to už tak bylo dost zlý, ale tenhle chlápek, co tvrdí, že je Lukovým otcem, na tom byl ještě hůř. Což mu připomíná...
„Kdo jsi doopravdy?“ zeptal se.
„Už jsem ti to říkal. Jsem Anakin Skywalker, otec Luka Skywalkera,“ odpověděl mu Anakin. Těžko může Solovi říct, že je Darth Vader, ne?
„Lukův otec je mrtvej. Zahynul během klonových válek.“ Teď už se Solo namíchl. Buď ten chlap trpí utkvělou představou, nebo je to lhář. Nevěděl, co z toho je horší. „Luke by mi nelhal.“
„To ani netvrdím. Ale on sám byl mylně informován,“ odpověděl Anakin.
„Mylně informován?“ opakoval po něm sarkasticky Solo. „Mylně informován? Ty toho ale namluvíš, co?“
„Ještě nikdy mě nikdo neobvinil, že bych byl málo výmluvný,“ odpověděl suše Anakin.
Han se rozhodl změnit téma. „Dobrá. Takže tady budeme jen tak sedět, dokud neusnou stráže, a ty pak kouzlem otevřeš dveře a odejdeme odsud?“
„Takovou nějakou představu jsem měl, ano.“
„Neříkej mi, že to bylo první, co tě napadlo.“
„Ne. Mnohem raději bych skoncoval s Jabbou, ale to by tě pravděpodobně stálo život. To jsem nemohl připustit.“
„Hele, se mnou si nedělej starosti! Já se o sebe umím postarat sám,“ pronesl jízlivě Solo, otočil se a nakráčel přímo do nejbližší zdi. „Sakra,“ zabručel si pro sebe.
Anakin se usmál. Zjistil, že se mu tenhle nemožný pirát začíná zamlouvat. Byť slepý a zesláblý po dlouhodobé hibernaci, Correllian byl prudce nezávislý.
Solo si rukama objal tělo a snažil se zastavit třas. Zatraceně, byla mu hrozná zima. Jako by měl kosti z ledu – což nejspíš ještě měl. Jeho oči nestály za mrtvýho Hutta. A ke všemu ještě uvíznul v kobce s bláznem. Skvělý. Jednoduše skvělý.
„Tumáš,“ řekl Anakinův hluboký hlas a Solo cítil, jak přes něj něco přehodil. Těžký vlněný plášť. Otevřel ústa, aby zaprotestoval, ale Anakin ho zarazil: „Jestli si uženeš smrt, nebudeš moct utéct.“
„Díky,“ zabručel Solo, vděčný za teplo, které mu plášť poskytoval, ale neochotný projevit svůj vděk tomuto podivnému rádoby zachránci. „Takže, co ti z toho kápne? Proč máš takovej zájem na tom udržet mě živýho a zdravýho?
„Mám svoje důvody.“
„Což znamená, že mi nic neřekneš,“ přikývl Solo. Na Anakinovi bylo něco podivně známého a nemělo to nic společného s Lukem. Ve skutečnosti se ten člověk nemohl od snílkovského farmářského chlapce, z něhož se stal hrdina Povstání, lišit víc. Anakin vyzařoval klid a sebedůvěru, jakou Solo u živých tvorů vídal jen zřídka, a jeho hlas připomínal Hanovi někoho... někoho nebezpečného.
„Bude nám ctí, když se k nám připojíte.“
„Impérium vám vyplatí odškodné, pokud zemře. Strčte ho dovnitř.“
Bespin. Landova zrada. Mučení. Agónie ze zamražení do karbonitu. A muž, který to všechno nařídil, tvář skrytá za bezvýraznou ocelovou maskou, dodávající jeho hlubokému hlasu kovové zabarvení.
„My už jsme se potkali, že jo?“ zeptal se. „Znám tvůj hlas...“ Zbytek věty nechal odeznít do ztracena.
Anakin si povzdechl. Před tímhle mužem svou totožnost neskryje; i slepý byl Solo velice vnímavý. „Ano. Ano, kapitáne Solo, znáte mě.“
„Ty zmetku!“ vykřikl Solo a vrhl se na vyššího muže s napřaženou pěstí, aby mu uštědřil ránu do nyní nechráněného obličeje. Měl štěstí; cítil, že toho druhého zasáhl přímo do oka.
Vader zavrávoral, vrčel bolestí a překvapením. Nečekal, že ho Solo napadne, když je slepý. Týlem bolestivě narazil do zdi jejich cely a sklouzl na podlahu, na okamžik omráčený z té rány.
Solo stál uprostřed cely, ztěžka oddechoval a naslouchal jakémukoli zvuku, který by mu prozradil, kde Vader je.
Anakin se opět vyšplhal na nohy. „Myslím, že jsem si to zasloužil,“ poznamenal.
Solo ho vysledoval po hlase a znovu udeřil. Ale tentokrát Vader zachytil jeho bušící ruce a přitiskl mu je k bokům.
„Přestaň,“ přikázal mu zlostně Sith. „Nikomu tím neprospěješ, Solo!“
„Jo? Skvělý!“ odsekl mu Solo. Snažil se bojovat proti Vaderovu železnému sevření, ale druhý muž byl o mnoho silnější, skoro až nelidsky. „O co ti jde tentokrát, Vadere? Potřebuješ další oběť, kterou bys mohl mučit, abys zase přilákal Luka?“ Cítil, jak sebou Vader při jeho slovech škubl. Dobře. Chtěl mu ublížit. Chtěl Vaderovi ublížit, tak jako sithský lord ublížil jemu. Solo přitvrdil. „Co jsi mu provedl? Taky jsi ho zmrazil? To jsi měl v plánu, co?“ zasyčel. Když Vader neodpovídal, pokračoval: „Vím, že jsi lhář, Vadere. Nemůžeš být Lukův otec – žádný otec by se ke svému vlastnímu synovi takhle nechoval.“
„Dost!“ vyštěkl Vader a odstrčil od sebe Sola i s jeho obviněními. Třásl se vzteky. „Přestaň, nebo se zapomenu,“ varoval Hana. Zhluboka dýchal a přemáhal hněv, který hrozil, že ho zcela ovládne. Pro jednou zůstal Solo zticha a Vader byl za to vděčný. Možná se mu podaří přimět ho naslouchat.
„Nelhal jsem, Solo. Darth Vader je sithský titul. Moje jméno je Skywalker.“ Opět se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Solo se otočil za jeho hlasem. I když byl slepý, vypadalo to, jako by se na něj díval. Měl z toho divný pocit.
„Nevěděl jsem, že mám syna, dokud Luke nezničil Hvězdu smrti,“ začal Anakin. Bude to dlouhé a složité vypravování, ale měl na to skoro celou noc. Pochyboval, že mu Solo uvěří. Correllian měl všechny důvody, aby mu nevěřil. Ale on musí Sola přimět, aby ho pochopil, aby ho mohl zachránit. Vždycky ho samozřejmě mohl omráčit a odnést, ale ta představa se Anakinovi nějak nezamlouvala. Jednou svůj příběh stejně bude muset někomu vyprávět, tak proč ne zrovna teď?