Část druhá
Imperiální ztráta

Kniha 6., kapitola VIII.: „Vymetení Kraje“

Noc už padla, když provlhlí a unavení cestovatelé konečně dojeli k Brandyvíně a našli cestu zatarasenou. Na obou koncích Mostu byla veliká brána s ostrými bodci; viděli také, že na druhé straně řeky je postaveno několik nových domů: byly patrové, s úzkými obdélnými okny, holé a málo osvětlené, velice ponuré a v Kraji cizorodé…

Xelarra milovala četbu už od dětství a to nejen pro literaturu samotnou, ale zároveň proto, že dokázala zjistit mnohé o cizích kulturách studiem jejich příběhů-téměř tolik, jako její manžel studiem jejich vizuálního umění. Knihovna základny Ruky obsahovala příběhy a básně každé kultury starého Galaktického Impéria a každé se kterou se kdy setkali Chissové v tom, co zbytek galaxie nazýval Neznámými Oblastmi(arogantní termín, který Xelarra vždycky nenáviděla). Kdysi, toto bývalo její nejoblíbenější místo na Nirauan, tato knihovna. Teď už se ale deset let vyhýbala základně Ruky a dokonce ani obvykle uklidňující příběhy jejího oblíbeného, dávného lidského autora nedokázaly zabránit opětovnému vzedmutí bolesti. Protože na tomto místě se její život změnil navždy…

Před deseti lety…

„Zajištění Bilbringi mi dá oporu v Jádru, kterou potřebuji. Povstalci jsou už teď na útěku a nebude trvat dlouho než opustí i Coruscant. Potom je mohu uštvat jako vyplašenou zvěř, kterou také jsou. Ale dost o práci. Jak se cítíš, má krásná ženo?“
Xelarra se usmála na lehce blikající hologram a vstala aby její manžel dobře viděl její velké břicho. „Právě se cítím všechno jen ne krásná. Spíš obrovská jako hvězdný destruktor.“
„Mně připadáš překrásná.“ Odpověděl jí Thrawn.
„Ty lich…“ začala si ho dobírat Xelarra, ale pak zalapala po dechu náhlou bolestí.
„Naše dítě Tě zase koplo?“ Zeptal se Thrawn , hádající příčinu jejího nepohodlí.
Usmála se a pohladila si břicho. „Myslím, že už je docela netrpělivý aby se dostal ven.“
„Netrpělivý? To musí mít jistě po své matce.“ Škádlil ji Thrawn.
„Legrační. Nevím jestli tohle vydržím ještě celý měsíc, pokud se nenarodí brzy, nejspíš si co nevidět prokope cestu ven.“ Vzdychla si přehnaně Xelarra v předstíraném vyčerpání.
„Těším se až vás oba uvidím.“ Usmál se Thrawn. „A naši dceru. Kde je vůbec Andorra?“
„Je na obchodní misi na Draconisu. Chtějí změnit naše ekonomické uspořádání na mnohem formálnější spojenectví,“ odpověděla Xelarra. „Andorra trvala na tom, že tuhle konkrétní diplomatickou záležitost vyřídí sama; a víš jak tvrdohlavá dokáže být. To musí mít jistě po svém otci.“
„Legrační.“ Usmál se Thrawn ironicky jak se mu jeho vtip vrátil. „Ale vážně,“ pokračoval, „to je nečekaná, ale vítaná zpráva. Draconiané jsou jeden z mála národů v téhle šílené galaxii se kterými má cenu mluvit.“
„Jestli Andořina mise dopadne dobře, mohl by to být důležitý začátek,“ souhlasila Xelarra.
„Mám plnou důvěru ve schopnosti naší dcery.“ Souhlasil Thrawn. „Jestli někdo dokáže sjednat trvalé spojenectví s Draconiany tak je to Andorra. Ale stejně, nenechej ji zbytečně riskovat. Předpokládám, že si vzala Syren sebou.“
„Ano,“ vzdychla si Xelarra, „ale byla bych radši, kdyby to neudělala.“
„Xelarro, tohle jsme snad už řešili.“
„To ano. Takže víš, že považuji tyhle …bodyguardy za naprosto zbytečné.“
„Xelarro…“
„Thrawne, já jim nevěřím!“ sykla Xelarra tak tiše aby její slova nedolehla k tmavému obrysu skrývajícímu se ve stínu poblíž dveří. Otřásla se, když na sobě ucítila pohled noghriho žlutých očí.
„Začínáš být iracionální. Noghriové jsou naprosto oddaní Impériu. Nemáme se od nich čeho bát.“ Pokoušel se ji uklidnit Thrawn.
„Když to říkáš…“
„Nevolám abych se s tebou hádal.“ Povzdechl Thrawn. „Prostě mi zkus věřit.“
„To není tak, že bych nevěřila tobě,“ opáčila Xelarra „…ale ani já se nechci hádat. Myslíš, že se Ti podaří vrátit se domů ještě před porodem? Jestli ne, vždycky si ještě můžu vzít raketoplán a přiletět na Chimaeru…“
Thrawn zavrtěl hlavou. „V žádném případě. Nechci abys byla kdekoliv poblíž bojiště.“
„Ale…“
„Neměj strach. Narození našeho syna bych si nenechal ujít za nic ve vesmíru.“ Ujistil ji Thrawn. „Po Bilbringi bude situace natolik stabilní abych se mohl na nějakou domu vrátit domů.“
Dřív než Xelarra mohla odpovědět byli přerušeni pípnutím Thrawnova lodního komlinku. „Velkoadmirále, loď bude připravená ke skoku do hyperprostoru během pěti minut, pane.“ Slyšela Xelarra vzdálený hlas komunikačního důstojníka Chimaery.
„Rozumím.“ Odpověděl Thrawn a vypnul komlink. Oba věděli, co to znamená. Externí komunikační systémy v hyperprostoru nefungují. Jejich rozhovor bude muset skončit.
„Vrátím se brzy, lásko. Slibuju.“ Chlácholil ji Thrawn.
Bylo toho tolik co mu Xelarra chtěla říct. Místo toho jen přikývla, protože věděla, že už ho nemůže déle zdržovat od jeho povinností. „Miluju Tě,“ řekla.
Jeho pohled řekl Xelarře všechno co potřebovala vědět, ale Thrawn to stejně vyslovil. „Taky Tě miluju,“ přísahal, když komunikační spojení bylo přerušeno a hologram se zamihotáním zmizel.
Xelarra chápala, proč musí Thrawn bojovat s těmi uchvatitelskými teroristy, kteří obsadili Jádro, ale necítila se proto o nic líp. Zavrtěla hlavou a pokusila se zaplašit takové myšlenky. Byla Chiss. Povinnost byla na prvním místě před osobními pocity, vždycky.
Cítila jak ji Fénix sleduje. Noghri se bezpochyby podivuje nad tím, proč stále ještě sedí u prázdné konsoly. Narovnala se a vzpomněla si na něco, co jí Thrawn kdysi řekl. Byla to rada, kterou dával jeden z jeho nejdůvěryhodnějších podřízených, tajemný Chodec, pilot a instruktor zvaný Velitel, svým studentům na cardiiské akademii, pokud šlo o Povstalce.
Nikdy jim nedejte najevo strach. Dávejte najevo sebedůvěru, inteligenci a schopnosti. Ukažte jim co umíte a dokažte že nebudete snadnou kořistí. Jste imperiální důstojníci. Ukažte jim, že to oni by se měli bát. „Až se můj manžel vrátí,“ řekla Xelarra s ohnivýma očima pevně zaklesnutýma do žlutých očí Noghriho, „tak se Tě konečně dokážu zbavit.“
„Ano, choti Lord velkoadmirála,“ mňouknul Noghri a jeho podlézavý hlas popudil Xelarru ještě víc.
Dítě zdánlivě souhlasně znovu kopnulo. Xelarra se v hlouby duše otřásla, když Fénixův pohled sklouznul níž jakoby dokázal sledovat pohyby jejího nenarozeného syna stejně dobře jako ona sama. Briskně vykročila ke dveřím místnosti a snažila se vytvořit co největší vzdálenost mezi sebou a Noghrim i když věděla, že to nepomůže na dlouho. Fénix bral svou povinnost vůči velkoadmirálovi příliš vážně, než aby ji nechal nadlouho uniknout ze svého dohledu.

O několik hodin později…

Xelarra potlačila zívnutí. Nikdy dřív neviděla základnu Ruky tak v plné v práci takhle v noci jako dnes. Bylo brzo ráno, ještě nejméně tři hodiny bude trvat než se první červeno-oranžové paprsky Niry přehoupnou přes horizont. Přesto neslyšela jedinou stížnost z řad posádky. Na to je Stent vycvičil příliš dobře. Různí technici, lidé i Chissové, horlivě dohlíželi na velký hologram dominující Velitelské místnosti. Obvykle tento hologram ukazoval trojrozměrnou mapu galaxie, včetně mnoha sektorů, které Thrawn zmapoval během svých průzkumných výprav po Neznámých Oblastech. Dnes v noci ale ukazovala systém Bilbringi s jeho loděnicemi a také vzájemné pozice Thrawnovy a Povstalecké flotily. Hologram byl nehybný, miniaturní hvězdné destruktory, mon calamarské křižníky a ostatní lodě zdánlivě zmrazené v čase dokud Chimaera nepošle další update. Thrawn chtěl zdokumentovat bitvu pro databáze základny, ale aby neprozradil polohu Nirauan Povstalcům byly záznamy posílány v náhodných intervalech od třiceti sekund do sedmi minut v naději, že jakýkoliv zpravodajský agent Povstalců(výraz, který Xelarra považovala za protimluv) by zavrhnul transmise jako zbytkovou radiaci. Ale protože mezi jednotlivými přenosy, kromě obav, neměla na práci vůbec nic, začínalo ji čekání zmáhat.
„Kafe?“ Nabídnul jí plukovník Fel, velký stíhací pilot přicházející ke Xelarřinu křeslu z rohu místnosti kam někdo prozíravě umístil stolek s kávou v předtuše dlouhé, pracovní noci. „Vypadáte, že to potřebujete; začínáte usínat ve velitelském křesle.“
„Děkuji, plukovníku.“ Xelarra vděčně uchopila kouřící šálek. „Přála bych si aby flotila přestala fungovat coruscantský čas.“
„Jsem si jistý, že to Thrawn dřív nebo později změní na nirauanský. A říkejte mi Soontire, prosím. Nebo chcete abych Vás začal oslovovat ‚Má Lady guvernérko’ jako nějaký horlivý kadet?“ Usmál se Fel. „Nemusíte být tak formální, stejně jsou tu všichni tak zažraní do své práce, že si toho ani nevšimnou.“
„Což bychom my měli být taky,“ povzdechla si Xelarra, stále frustrovaná pocity nudy a bezmoci. „Jenom bych si přála abych mohla víc Thrawnovi pomáhat.“
„Jen se nepodceňujte, Xel. Nebýt všech těch hodin, které jste strávila prohlížením všech obskurních záznamů, které jste dokázala najít v téhle zatracené knihovně, Thrawn by nikdy nedokázal lokalizovat flotilu Katana. Ani na okamžik si nemyslete, že neoceňuje Vaši pomoc,“ ujišťoval ji Fel.
„Já vím. Jen se právě cítím tak zbytečná.“
„Znám ten pocit,“ připustil Fel, s očima upřenýma na hologram na který právě přišel další update z Chimaery, takže se lodě náhle pohnuly a změnili pozice. Jeho oči sledovaly skupinku drobných teček, které Xelarra téměř nedokázala zahlédnout –letku TIE Interceptorů.
„Chtěl byste tam být s nimi, že?“
„Promiňte Xel, mám Vám zlepšovat náladu.“
„Neomlouvejte se, Soontire. Jste stíhací pilot, jistěže toužíte být se svou letkou.“
„A taky bych byl kdyby mě Thrawn nepožádal abych tu zůstal.“ Zamyšleně se zamračil. „Je to zvláštní. Mohl mi to samozřejmě dát rozkazem, ale on mě požádal. Jako bych mu snad prokazoval laskavost.“
Xelarra neodpověděla. Věděla proč by Thrawn žádal něco takového. Chtěl aby tu Fel zůstal a dohlížel na ni, ale proč? Nenechal ji přece bez ochrany-kolem Velitelské místnosti stáli na stráži příslušníci pětisté první a pak tu byl ten Noghri. Xelarra zahlédla Fénixe pochodovat po místnosti. Zvláštní, z nějakého důvodu vypadal velice rozrušeně.
Fel si všimnul kam se dívá. „Co to ta malá obluda dělá?“ Podivoval se.
„Ani mi nepřipomínejte, že tu je,“ postěžovala si Xelarra. „Jak se mají vaše děti?“ zeptala se aby zapudila myšlenky na svou nevítanou stráž.
„Děcka?“ rozzářil se Fel. „Ukážu Vám!“ Vytáhl z kapsy malý holoprojektor a zapnul ho. Objevil se na něm obrázek batolete zírajícího s obrovským soustředěním na sbírku kostek s abecedou.
„Podívejte na mého malého Jaggeda, není úžasný?“ Usmál se Fel s otcovskou pýchou. „Jsou mu teprve dva a už zná abecedu! To je víc než zná většina Povstaleckých pilotů. Kdybychom ho se Syal dokázali přesvědčit že v koupelně není žádné strašidlo, bylo by to ideální.
„Strašidla v koupelně?“
„No, Davin a Chak mu navykládali, že strašidlo může vystrčit chapadlo ze sprchy a chytit ho, takže se tam teď Jagged bojí, což nám se Syal moc nepomáhá při koupání,“ Fel vzdychnul. „Prostě takové věci co děcka dělají.“
„Když to slyším jsem ráda, že Andorra je dost velká na to aby svému bratříčkovi vyprávěla tak…barvité příběhy.“
„Jen si nemyslete, sourozenci se terorizují navzájem bez ohledu na věk. Sakra, být tady Wedge nejspíš by ještě pořád dělal Syal naschvály,“ odověděl Fel a pak dodal, „mimochodem, jsem rád, že jste se s Thrawnem rozhodli mít další dítě. Jag potřebuje kamaráda.“
„Nepořídili jsme si ho kvůli Vám.“ Usmála se Xelarra jeho vtipu. „Ale těším se jak si spolu budou hrát. A co ještě dělají ti dva rošťáci kromě strašení svého mladšího brášky?“
„No, Davin právě rozflákal svou TIE na dálkové ovládání…“
Xelarra už zbytek jeho vyprávění neslyšela, protože na hologram přišel další update. V průběhu bitvy byla flotila jejího manžela elegantně rozestavěná do tvaru mísy s interdiktory na okrajích formace, kde jejich generátory umělé gravitace zabraňovaly Povstalecké flotile v útěku. Teď se ale formace začínala rozpadat, Nemesis a Stormhawk se obraceli aby kryli menší lodě stahující se ze systému. Povstalecká flotila se krčila na straně opatrně sledující Imperiální jako stádo zmateného dobytka. Nebyli ovšem zmatení sami, zdálo se jako by všichni ve Velitelské místnosti začali mluvit jeden přes druhého a dožadovali se vysvětlení co že se to děje. Thrawn měl tuhle bitvu vyhranou! Tak proč se teď stahoval?
Xelarra nic z toho neslyšela. Vstala z křesla s očima upřenýma na hologram. Přestala vnímat hlasy za sebou když nevěřícně sledovala ty malé lodě. Cítila najednou strašný chlad, chlad větší než za sněhových bouří na Csille. Strnulá šokem. Zdálo se jí, že někdo za ní volá její jméno, ale nestarala se o to. Nemohla. Protože nezáleželo na ničem, kromě těch lodí mizejících jedna za druhou v hyperprostoru. Dělajících něco, co by Thrawn nikdy nechtěl. Něco, co by Thrawn nikdy nepřipustil, pokud…
„Thrawne,“ zašeptala.
Přes svůj šok matně zahlédla rozmazaný, šedý tvar za hologramem, blížící se k ní. Pokusila se zaostřit pohled, ale bylo to jako pokoušet se prohlédnou skrz vodní hladinu, všechno bylo tak nejasné. Byl to Noghri, používající hologram a nastalý zmatek jako krytí, svou dýku držel nahoru a mířil jí na hrdlo. Chtěla se pohnout, vykřiknout, cokoliv, ale nedokázala to. Svaly jí prostě vypověděly poslušnost. Matně si uvědomila jak Fénix změnil názor uprostřed kroku a přehodil si nůž když skočil skrz hologram směrem k ní, připravený rozpárat jí břicho odspodu nahoru, připravený zabít její dítě. Náhle ji něco odhodilo stranou a ona bolestivě upadla na zem. Otřesená nárazem vzhlédla.
Fel ji odstrčil jednou rukou a druhou prudce udeřil do Noghriho hrudi. Xelarra zahlédla rudou spršku krve, slyšela Felův napůl vzteklý napůl bolestný výkřik a pak zapráskání blasterových výstřelů jak stormtroopeři znovu a znovu stříleli do Noghriho těla. Zhroutil se na zem, mrtvý dřív než dopadl na podlahu. Později jí řekli, že to všechno trvalo jen několik málo sekund. Zdálo se ale to jako věčnost.
Xelarra se pokusila vstát a pomoct svému příteli, ale ucítila neuvěřitelnou bolest v břiše. Poznala co je to za bolest, protože už ji jednou zažila.
„Ne, maličký,“ zašeptala. „Počkej ještě chvíli. Tvůj otec se ještě nevrátil domů.“ Nechtěla přiznat co už uhádla ani sama sobě.
Když jí lékaři pomohli do vznášecího křesla uviděla jak další pomáhají Felovi, který si rukou zakrýval pravou stranu obličeje a krev a slzy mu proudili skrz prsty. Podíval se na ni svým jediným zdravým okem, s pohledem tak plným smutku jaký u něj ještě nikdy neviděla.
Její vlastní oči byly zalité slzami.

O týden později…

„Mami, jsi vzhůru?“
Xelarra otevřela oči a zůstala zírat na prostý, bílý strop svého nemocničního pokoje Vedle její postele spal tiše její novorozený syn ve svém inkubátoru, zabalený do teplé, světle zelené dětské pokrývky. Xelarra naštěstí neutrpěla zranění vážnější než pár odřenin způsobených pádem, a i dítě, přestože se narodilo o tři týdny dřív, bylo zdravé. Nehledě na to trvali lékaři na základně na tom aby i se svým dítětem zůstala „na pozorování“, což znamenalo, že měla spoustu času k přemýšlení. Času, který zoufale nechtěla.
„Mami?“ Zeptala se znovu Andorra.
„Promiň Hvězdičko. Jsem vzhůru.“ Odpověděla Xelarra a posadila se. Jakmile se doslechla o útoku na svou matku Andorra se okamžitě vrátila domů. Pro Xelarru bylo útěchou vidět svou dceru nezraněnou. Andorřina vlastní tělesná strážkyně, Syren, byla přistižena při nedovolené komunikaci hlídkou pětisté první, která byla nucena ji zabít když se vzepřela zatčení, což patrně zachránilo Andorru před podobným útokem. Xelarra za to byla vděčná.
Andorřiny karmínové oči se zúžily znepokojením, pro Xelarru tak vypadala ještě víc jako její otec když nad něčím přemýšlel. Xelarra bezmyšlenkovitě sklopila zrak, aby si to nepřipomínala.
Andorra vzdychla, přešla k posteli, posadila vedle své matky a krátce ji objala. „Mami, všechno bude v pořádku,“ snažila se ji ujišťovat.
„Jak je baronu Felovi?“ Zeptala se Xelarra aby změnila téma.
„Jeho stav se zlepšuje. Sedí na posteli a stěžuje si, že tam vůbec musí být, takže mu rozhodně musí být líp,“ odpověděla Andorra.
„Takový už jsou Corelliáni,“ usmála se pokřiveně Xelarra. „Bez ohledu na to jak těžce jsou zranění, vždycky mají dost energie si stěžovat.“
„Ačkoliv…“
„Co?“
„Noghriho nůž projel rovnou jeho pravým okem. Proto ho doktoři dali zpátky do nádrže s bactou krátce po té co jsem s ním mluvila. Doufají, že mu optické nervy dorostou dost na to aby přijali implantát.“
„Všechno je to moje vina…“ Začala Xelarra.
„Neříkej takové věci, mami. Za nic z toho nemůžeš, to přece víš.“ Opáčila Andorra o něco přísněji měla v úmyslu a pak pokračovala „Máš tady návštěvu.“
„Nikoho jiného teď nechci vidět. Ať už je to kdokoliv, řekni mu ať přijde později,“ vzdychla Xelarra.
„Myslím, že s tímhle by sis měla promluvit. Je to kapitán Pellaeon.“
„Pellaeon?“ Xelarra si pamatoval šedivějícího lidského kapitána ze své krátké návštěvy Chimaery během pátrání po flotile Katana. Pokud je tady, pak…
Xelarra se zhluboka nadechla. Aspoň se teď konečně dozví pravdu o tom co se stalo.
„Tady, mami,“ Andorra jí podala čisté bílé šaty vzorně složené v nohách její postele. „Obleč si to, určitě nechceš přijmout kapitána v nemocničním županu. Mám odnést dítě?“
„Ne,“ odpověděla Xelarra a podívala se na své mladší dítě. „Spí. Je mu dobře tam kde je.“
„Přivedu kapitána.“ Andorra znovu nechala svou matku samotnou.
Asi za deset minut uslyšela Xelarra jemné zaklepání na dveře.
„Má paní, smím dál?“
„Samozřejmě kapitáne.“ Vstala když se dveře pomalu otevřely. Kapitán Pellaeon vypadal unaveně a vystresovaně , svou olivově zelenou kapitánskou čapku držel v jedné ruce a datapad v druhé. Jediný pohled do jeho šedých očí pověděl Xelarře, že nepřináší dobré zprávy.
„Lady Xelarro…přál bych si abychom se znovu setkali za příznivějších okolností.“ Začal Pellaeon.
„Kapitáne, strávila jsem celý tento týden v izolaci na tomto pokoji. Nikdo, ani Andorra, mi nebyl schopen říct, co se stalo.“ Statečně se mu zadívala přímo do očí. „Kapitáne prosím, jen buďte ke mně upřímný. Kde je můj manžel?“
„Má paní … velkoadmirál Thrawn je … chci říct, on …“
„Gilade,“ Pellaeon překvapeně vzhlédl, když ho oslovila křestním jménem. „Prosím.“
Přikývnul. „Je mi to líto, Lady Xelarro. Velkoadmirál Thrawn … je mrtvý.“
Xelarra sotva slyšela jak Pellaeon začal vysvětlovat, že Thrawnův noghrijský bodyguard, Rukh, ho bodnul do zad na můstku Chimaery, přímo uprostřed bitvy. Jak se lékaři marně pokoušeli Thrawna resuscitovat. Jak posádka můstku Chimaery v záchvatu spravedlivého hněvu doslova roztrhala Rukha na cucky a jak on, Pellaeon, protože si nevěřil, že by mohl úspěšně dokončit bitvu, raději nařídil ústup.
Jak by se mohla soustředit na tak nepodstatné detaily, když už nikdy neuslyší Thrawnův hlas, nepodívá se do jeho očí, a nepocítí jeho polibky? Už nikdy spolu nestráví dlouhé hodiny diskusemi nad nejroztodivnějšími tématy od galaktické politiky po klasické csillské umění. Už nikdy jí jediný pohled do jeho granátových očí nepřipomene proč opustila Csillu, svou rodinu a celý svůj život aby ho následovala do neznáma. Její manžel, otec jejích dětí, její nejlepší přítel, její životní láska … a ona ho navždy ztratila.
„…Lady Xelarro?“ Pellaeonova otázka ji vytrhla z jejích myšlenek. „Jste v pořádku?“
„Cením si vašeho zájmu, kapitáne. Co mi chcete ukázat?“ Ukázala na datapad, který Pellaeon stále svíral v ruce.
„Oh, tohle? To jsou velitelské a osobní záznamy vašeho manžela z Chimaery . Myslel jsem, že byste je chtěla mít.“ Odpověděl Pellaeon. „Nedíval jsem se na ně. A i kdybych snad chtěl, stejně k nim nemám heslo.“
„Děkuji Vám za respekt k soukromí mého manžela.“ Xelarra vzala datapad, rychle vložila kód a odblokovala ho. Pohledem přelétla velitelské záznamy. „Kapitáne,jaké jsou vaše bezprostřední plány?“
Pellaeona její otázka zaskočila. „Zatím jsem o tom nepřemýšlel,“ přiznal. „Vrátím se ke zbytku flotily a pak se setkám s ostatními kapitány. Potom, nevím. Jen jsem pokládal za důležité nejdříve vám osobně sdělit co se stalo.“
„Kapitáne, jaké byly vaše rozkazy pro dobu těsně po Bilbringi?“ Zeptala se Xelarra.
„Velkoadmirál mi přikázal převzít velení nad flotilou zatímco on se na nějaký čas vrátí do Neznámých Oblastí.“ Odpověděl Pellaeon s očima upřenýma na inkubátor.
„Takže Vám řekl o našem synovi?“ Domyslela se Xelarra.
„Ano, má paní. Gratu…“ začal „Promiňte.“
Xelarra ignorovala jeho přeřeknutí. „Řekl Vám také, že Vás povýší než se vrátí domů?“
Pellaeon vypadal překvapeně. „Ne to mi neřekl.“
„V tom případě, kapitáne Gilade Pellaeone z imperiálního hvězdného destruktoru Chimaera,“ začala formálně Xelarra.„Jako guvernérka imperiální planety Nirauan, Vás tímto povyšuji do hodnosti viceadmirála, v souladu s přáním mého manžela, velkoadmirála Thrawna.“
„Děkuji, má paní, ale nemyslím, že si zasloužím…“
„Přijímáte?“
„Ano, Lady guvernérko.“ Rezignoval Pellaeon.
„Za druhé, viceadmirále,“ pokračovala Xelarra. „Mám jednu žádost.“
„Cokoliv, má paní.“
„Viceadmirále,“ Xelarra se zahleděla Pellaeonovy přímo do očí. „Prosím nedovolte aby Impérium stihl osud mého manžela. Je to ve Vašich rukou, nenechte Impérium zemřít.“
„Slibuji, Lady Xelarro. Udělám vše co je v mých silách abych udržel Impérium při životě.“ Xelarra si byl jistá, že to myslí upřímně.
„Neslibujte to mě, viceadmirále. Slibte to jemu.“ Xelarra se zadívala na svého spícího syna. „Je teď na nás zajistit aby děti jako můj syn měli ještě galaxii ve které by mohly vyrůst. My tady v Neznámých Oblastech uděláme co je třeba udělat zde, ale je na Vás a Vaší flotile abyste přinesli pořádek a bezpečí zpět do zbytku galaxie.“ Odmlčela se a Pellaeonovi se poprvé zdála opravdu vyděšená. „Impérium může být tou nejlepší nadějí kterou tahle galaxie má.“
„O co jde?“ Zeptal se Pellaeon, protože nevěděl, co si o tom myslet.
Tady v Neznámých Oblastech existují hrozby ze kterých by Vám ztuhla krev v žilách,“ odpověděla Xelarra.“Proto se můj manžel vrátil, proto Impérium musí přežít.“
„Dokud budu živ, přežije.“ Přísahal Pellaeon slavnostně. Pak ke svému překvapení uslyšel tichoučký zvuk za svými zády. Otočil se a uviděl dvě velké, žhoucí rudé oči pozorující ho z inkubátoru. „Omlouvám se, nechtěl jsem Vašeho malého probudit.“
Xelarra se usmála na svého syna. „Neprobudil jste ho viceadmirále. Je vzhůru už posledních pět minut, ale dokáže být překvapivě tiše když chce.“
„Chápu…“ Začal Pellaeon, ačkoliv to zjevně nebyla pravda. Xelarra neočekávala, že by se profesionální voják jako Pellaeon cítil pohodlně v přítomnosti dětí a zdálo se, že měla pravdu, když Pellaeon a její syn zůstali civět jeden na druhého, Pellaeon nevěda jak by měl reagovat, dítě v jasném úžasu.
„Gratuluji, viceadmirále. Jste první člověk, kterého můj syn kdy viděl.“ Informovala ho Xelarra.
„Opravdu? Jsem poctěn.“
„Chtěl byste si ho pochovat?“
„Vážně si nejsem jistý jestli…“
„Je to snadné, Gilade.“ Ujistila ho Xelarra, zvedla děťátko z inkubátoru a jemně ho položila Pellaeonovi do náručí.
„Děkuji …“ Začal Pellaeon a podíval se dolů na dítě, které zvedlo své tenoučké ručky k jeho tváři. „Tolik se podobá svému otci, maličký …jak se jmenuje?“
„Jmenuje se Mitth’shra’nuruodo.“
„Mit shra…pardon?“
„Jeho hlavní jméno je Shran. Je to staré slovo mého rodného jazyka, které znamená „dar“,“ odpověděla Xelarra. Poslední dar od mého manžela.“
„Nenapadá mě nic výstižnějšího.“ Řekl Pellaeon, pak se malý Shran zachichotal a zachytil se jeho kníru. „Au!… to není na tahání!“
„Promiňte,“ řekla Xelarra, vyprostila prstíky svého syna z Pellaenova kníru a vzala si ho. Shran krátce zanaříkal, že mu vzala jeho novou „hračku“, pak ale šťastně zavrněl když ho máma začala lehce houpat.
„To je v pořádku,“ ujistil ji Pellaeon. „Musím co nevidět odletět, ale pokud budete cokoliv potřebovat…“
„Ozvu se Vám. Do té doby Vás ale prosím, abyste nikomu neprozradil pozici Nirauan. Je teď mou povinností pokračovat v práci, kterou Thrawn započal, ale nedokázala bych to kdyby se o nás Povstalci dozvěděli. Od této chvíle si musí Nirauan a Impérium jít svými vlastními, oddělenými cestami.“
„Nemohu říct, že to chápu, ale velkoadmirál Thrawn měl vždycky dobré důvody pro všechno co dělal a nic jiného bych neočekával ani od jeho ženy. Důvěřuji Vám. Vymažu pozici Nirauan ze všech záznamů Chimaery hned jak se vrátím.“ Slíbil Pellaeon. „Budete v pořádku?“
Xelarra se s láskou zahleděla na svého syna, který jí začal usínat v náručí. „Budu. Musím být, Shran potřebuje svou matku.“
„Dobře. Tak na shledanou, má paní.“
„Na shledanou, viceadmirále.“
Když Pellaeon odešel budovat jakou jen budoucnost dokáže pro zbytek Impéria. Xelarra mohla konečně polevit ze své sebekontroly. Bylo pravidlem, že Chissové lépe ovládali své emoce než lidé, ale to neznamenalo, že tyto emoce nemají. Pevně svírala Shrana v náručí, svého synáčka, který nikdy nedostane příležitost poznat svého otce. Xelarra se rozplakala pro ně pro oba.

Přítomnost

„Doufám,“ řekl Frodo a vzdychl. „Nejposlednější rána. Ale to pomyšlení, že musela padnout tady, u samých dveří Dna pytle! Ve všech svých nadějích a obavách jsem přinejmenším neočekával tohle.“ „Neřeknu, že je tomu všemu konec, dokud neodklidíme všechen ten nepořádek,“ řekl Sam zasmušile. „A to bude chtít spoustu času a práce.“

Xelarra odložila knihu, částečně překvapená a částečně vůbec, když zjistila, že dočetla kapitolu aniž by z ní cokoliv zaregistrovala. Staré vzpomínky a nová zklamání se spikly proti jejímu čtení. Právě před hodinou, se objevily výsledky pátrání Renaissance – téměř všechna imperiální vysílání byla zahlcená novými holonahrávkami. Admirál Pellaeon zjevně dospěl k základu všech pověstí o Thrawnovi a jednou provždy je umlčel.
Všechny naděje té části Xelarřina já, která nepřestávala nelogicky a proti vší naději doufat, že by její manžel přece jen mohl být naživu se zhroutily když uviděla tu nahrávku a stvoření které zobrazovala.
„Tohle není Thrawn! Není to dokonce ani Chiss!“
Admirál Parck hlásil o pár minut později, že admirál Pellaeon poslal kódovanou zprávu potvrzující pravost nahrávky, ale Xelarra takové ujištění nepotřebovala. Ten urážlivý obraz byl dostatečným důkazem sám o sobě. Odešla do knihovny a nařídila stormtrooperům aby nikoho nenechali vstoupit, aby se pokusila nad svou oblíbenou knihou zapomenout. Mohla se zamknout před světem, mohla ho opustit a zahalit se fikcí, ale nemohla utéct před zmatkem své vlastní mysli.
„Císařovna si nepřeje být rušena. Přijďte později.“
„Ale generál Fel…“
„Bez výjimek!“
Xelarra slyšela jednoho ze svých stormtrooperů hádat se s někým na jeho postu jen pár knižních regálů od ní. Ze zvědavosti vstala a nakoukla zpoza police. Jeden ze stormtrooperů ze základny stál před jejím strážcem z pětisté první. Musel mít zjevně rozkaz aby jí předal jakousi zprávu, protože do knihovny nebyl zaveden vnitřní komlink, ale její strážce měl zase své rozkazy, které musel uposlechnout. Stormtroopeři nebyly právě známí tím, že by se dva vojáci s protichůdnými rozkazy dokázali shodnout na kompromisu.
„Pohov, poručíku.“ Nařídila Xelarra svým nejlepším „císařským“ hlasem když vyšla zpoza police s knihami. Pokývla směrem k vojákovi ze základny. „Jaké máte rozkazy?“
„Madam!“ Stormtrooper se vyrovnal do pozoru. „Generál Fel mi nařídil informovat Vás, že máte hovor.“
„Nemůže to počkat?“ Xelarra vzdychla. Měla pocit, že to musí být něco důležitého.
„Ne Vaše Výsosti. Ten hovor je osobní povahy.“
„Je to jedno z mých dětí?“
„Věřím, že ano, Madam.“
„V tom případě jsem tam hned.“ Xelarra vyšla z knihovny následovaná oběma stormtroopery.
Její kniha, dávný lidský román zvaný Návrat krále, zůstala ležet, zapomenuta stejně jako její naděje v nemožné.