Necítil nic. Nic z hrůzy nad zločiny svého mistra, nic z ještě větší hrůzy nad svými vlastními. Jednoduše odpočíval, podivně spokojený, klopýtavě se přibližující k Nicotě. Ještě kousek.
Vzdálené zadunění ho probralo k vědomí, pomalu, zvolna. Otřes. Silný záchvěv bolesti. Jeho zesílený sluch zahltilo tlumené burácení. Příval filtrovaného vzduchu, ztěžklého pachem smrti.
Dýchalo se mu těžce. Pod maskou se zamračil, pak prudce vydechl bolestí. Cítil, jak ho pokládají na studenou kovovou podlahu, cítil prudké nárazy a ozvěny kroků, které ji rozvibrovaly. Jeho vlastní muži. Jeho muži, kteří v jeho službách zasvětili své životy a pro něj šli na smrt, prchali, aniž by věnovali jediný pohled člověku, který kdysi držel jejich životy v hrsti. Tak dlouho. Celý jeho život se mu promítl před očima a on cítil obrovskou prázdnotu, hluboké zoufalství nad tím, kam až to dospělo.
Pohyb. S námahou se snažil zaostřit pohled, ale elektronika selhala, ponechala ho napospas slepotě. Cítil na sobě něčí ruce, držící ho jemně a zoufale zároveň. Ano. Musí promluvit. Chrčivě protlačil vzduch skrze poškozenou elektroniku, skrze zčernalé a zchřadlé plíce, navzdory bolesti.
„Luku... pomoz mi... sundat masku.“
„Ale to potom zemřeš!“
Málem se nad naivitou té odpovědi usmál. Ten chlapec se od něj tolik lišil, a přece mu byl tak podobný. Ale jeho vlastní život pomalu vykrvácel nad zkázou toho, zač bojoval. Smrt... pro něj bude skutečně vysvobozením.
„Tomu už teď... nic nezabrání. Chci na tebe alespoň jednou... pohlédnout vlastníma očima.“
Neslyšel žádnou odpověď, ale cítil, jak se ty ruce pohnuly a uchopily jeho hlavu do svého jemného sevření. Uslyšel zasyčení unikajícího stlačeného vzduchu, jak se spony uvolnily. A potom, světlo.
Zamrkal, na pár vteřin úplně oslepený, zesláblýma očima se snažil proniknout nezřetelné obrysy. Tolik světla. Tolik života.
Ale ne pro něj.
Znovu zaostřil pohled, náhle uviděl obličej kousek nad svým vlastním, mladý obličej. Ne – to nemůže být pravda. Na okamžik opět cítil žár tatooinských sluncí na své tváři, cítil vzduch prosycený písečným prachem, spatřil sám sebe, jak zase běhá ulicemi Mos Espy. Usmál se a vize se pozvolna vytrácela, zanechávajíc po sobě jen tu tvář, tvář jeho syna jako přízračnou podobu toho, čím kdysi býval on.
„Teď jdi, můj synu... Nech mě –“ Poslední slova zadusil záchvat kašle, věděl, že konec je již blízko. V krku se mu zvedala žluč a na jazyku cítil kovovou pachuť krve. Zase o krůček blíž k Nicotě. Teď už ji mohl spatřit, byla jako opar barev a stínů.
Jeho zastřenými myšlenkami pronikl hlas. „Ne! Neopustím tě – musím tě zachránit!“
V tu chvíli si vzpomněl na Obi-Wana. Přítele, kterým pohrdal a kterého nakonec zabil. Obi-Wana, který se ho ze všech sil snažil zachránit před temnotou, jež pohltila jeho duši. Váhavě vyslal ke svému synovi pramínek myšlenek, hledaje útěchu, nějaký náznak svého vykoupení, a nalezl je ve víru lásky a žalu. Přes závoj bolesti se ještě jednou usmál.
„To už jsi udělal... Luku.“ Vychutnával to jméno na svých rtech. Byla by pyšná, to věděl. Tolik pyšná.
Padmé.
Země se otřásala, kov zvonil o kov. Zachytil slabý závan spálené mechaniky. Už to nebude trvat dlouho. Nicota se rozpínala přímo před ním, kroužila, vábila ho k sobě. O krok blíž.
Vzhlédl, pátraje, aniž by věděl po čem, a spatřil svého syna. Třpyt zadržovaných slz, chvějících se v těch znepokojivě a důvěrně známých očích. Jako hvězdy...
Tehdy si uvědomil, co hledal. Ty hvězdy. Neměnné, věčné. Jak velký kus cesty ušel od chvíle, co ty samé hvězdy poprvé spatřil planout na noční obloze nad Tatooine. A stejné hvězdy, zářící nad Coruscantem. Přece jen ještě existovala naděje. I pro něj. Uviděl Nicotu, pohlédl přes její okraj do propasti pod sebou. Třpytila se jako hvězdy.
„Měl jsi pravdu,“ vydechl, „nemýlil ses ve mně...“ Všichni jste měli pravdu, chtělo se mu říct. Ty a Obi-Wan, Yoda a Qui-Gon a Palpatine. Po celou dobu jste všichni měli pravdu. Ale pouze ten chlapec měl pravdu v samotném závěru. Pokusil se zvednout paži, aby se dotkl toho mladického obličeje, ale už ji necítil.
Jeho syn. A jeho dcera. Ať už byla kdekoliv, doufal, že cítí, že jeho myšlenky jsou s ní. Měl toho tolik, ale všechno zahodil výměnou za prázdné sliby. Snažil se cítit nad tím lítost, ale marně. Dokonce i bolest začínala ustupovat. Už byl tak blízko.
„Pověz své sestře... žes měl pravdu...“
Už to nedokázal déle snášet. Zhroutil se na palubu, jeho dech se namáhavě ozýval do rachotu explozí a destrukce. A nad tím vším výkřik jeho syna.
„Otče! Nenechám tě tu!“
Nemohl dýchat. Nemohl se hýbat. Nicota se teď vznášela přímo před jeho očima. Balancoval na samotném okraji. Kapka něčeho vlhkého. Cože to? Slza...
Byl smířený s osudem. Nicota se rozrostla, rozšiřovala, zaplnila jeho zorné pole svou dechberoucí škálou barev. Cítil se uzdravený. Cítil se tak... živý.
Padal...
Do světla.