Kapitola 3

Když Vergere dostala povolení opustit soustavu Miashků, skočila do sousední soustavy a zaparkovala svůj starý frachťák na oběžné dráze pustého měsíce. Dala se do kontrolování lodě, ve které měla veškerý hmotný majetek, a prováděla opravy, když bylo třeba. Nedůvěřovala kosmodromům a měla pro to dobrý důvod: planeta Miashků měla k slušnému přístavu v tomto sektoru asi nejblíž a pokud by loď zakotvila někde jinde a svěřila ji do rukou cizí osobě, přinejlepším by chybělo jen pár součástek.
Samozřejmě, že kosmodromy v soustavách ovládaných Impériem byly docela poctivé, s přísně dodržovanými standardy, ale nechtěla znovu pokoušet štěstěnu, zvlášť když Thrawn znal model její lodě.
Oin, její neočekávaný host, spal ve své kajutě. Mezitím co Vergere pracovala na motorech, přemýšlela, co udělá s ním a sama se sebou. Varovala Impérium před hrozbou Yuuzhan Vongů, takže její úloha v této záležitosti byla skončena. Ale Síla jí říkala přesný opak. Musí udělat ještě něco, ale co?
Oin trval na tom, aby se vrátili na domovskou planetu Neszů, Sevac III, pravděpodobně chtěl pomoct svým lidem. Ovšem Vergere neviděla žádný způsob, jak toho docílit, až na úplnou evakuaci Neszů. A i kdyby se všichni vlezli na palubu její nákladní lodě, pochybovala, že je Sang Anor nechá přistát na své Líhni a nerušeně odletět. Byla pohroužená do svých myšlenek, když ucítila náhlé varování v Síle. Trhla sebou a jak vylézala zpod motorů, praštila se hlavou o nízký strop, a utíkala na můstek.

* * *

Všechno nasvědčovalo tomu, že Oin na malém kavalci tvrdě spal, ocas mu visel přes okraj lůžka a dotýkal se podlahy. Ve skutečnosti byl daleko od nákladní lodi, tedy alespoň jeho duše byla.
Volně se vznášel se ve vesmíru, ale nebyl v žádné lodi, ochranném obleku nebo těle, nehýbal se, trčel na místě. Pod ním byla jeho rodná planeta, jež svou obrovitostí daleko přesahovala jeho dřívější představy. Většina planet tohoto typu vypadala při pohledu z oběžné dráhy podobně, ale Oin by tuto modro-zelenou kouli poznal kdykoliv. Cítil ji, stejně jako své bratry a sestry na ní.
Ale ten cit se pozvolna vytrácel.
Stejně jako cítil svou planetu, tak cítil i zlo, které se od doby, co odešel, stále šířilo, a věděl, že pokud se snese do atmosféry, neuvidí močály a lesy, ale korálová pole nových vládců, Yuuzhan Vongů. Brzy už Sevac III, pojmenovaný podle toho, že byl třetí planetou tamější hvězdy, kterou se většina civilizací ani neobtěžovala zanést do hvězdných map, nebude patřit Neszům. A brzy už přestanou existovat i samotní Neszové: i kdyby jejich těla byla živá, nebudou už to, co bývali.
Vedle Oina se snažila zhmotnit přízračná postava a částečně se jí to podařilo. Byla to mlhavá a třepotala se, neboť Věčný je spjatý s planetou, jejíž životní sílu Yuuzhan Vongové narušovali.
„Mé dítě,“ uslyšel Oin ve své mysli, „udělal jsi to, oč jsme tě žádali? Už si našel vhodný svět?“
„Ne, Věčný,“ kdyby měl Oin hlavu, svěsil by ji hanbou, ale své tělo zanechal na Vergerině lodi, „semena naší budoucnosti jsou ztracena.“ Aby ušetřil čas a také protože si nebyl jistý, zda by to Věčnému dokázal převyprávět, vybavil si tu vzpomínku a poslal mu ji. Obsahovala jeho dobrodružství s Vergere a střetnutí s Nomem Anorem. Mladý Vong vyhodil s opovržením Oina z raketoplánu a náhodou mu přitom strhl náramenní pás se semínky. Touto dobou už byl Nom Anor spolu se semínky na Sevacu III, a Neszům už nezbývala vůbec žádná naděje.
Z Věčného vyzařovalo zoufalství. „Všechno je marné. Náš svět zahyne, stejně jako naše děti a nakonec i my sami.“ Jeho obraz poněkud zeslábl. „Nemůžeš se vrátit? Pokud bys mohl vzít další semínka, pokud—“
„Vergere by nám mohla pomoci,“ řekl Oin. „Určitě by nám pomohla, pokud by znala vaše plány, pokud by věřila, že existuje způsob, jak zachránit náš lid.“
„Nikdy! Jedi není jedna z nás, její záměry mohou být zcela jiné. Klidně by nás nechala zničit těmi imperiálními, kterés potkal. Mé dítě—“
„Dítě?“ vyštěkl Oin a dřív, než k němu stačil proniknout šok nad tím, že se opovážil skočit do řeči Věčnému, pokračoval. „Já jsem viděl cizí světy, vy snad ano? Poslali jste mě na misi a neměli jste ani tušení, jaká rizika podstoupím a jak je nemožné to, co žádáte. Poslali jste mě pryč v nevědomosti. To já jsem vlastně musel zjistit, a to od našich nepřátel, co všechno je v sázce.“
„Ale teď to vidím, ve tvé mysli.“ Věčný jej už nenazval „dítětem“, byl to nedostatek sebedůvěry, co zaznělo v jeho „hlase“?
„Takže víš, že nemám nejmenší šanci na úspěch, pokud mi někdo nepomůže. Vy možná Jedi nedůvěřujete, ale já ji znám a věřím, že nám pomůže. A vy budete spolupracovat!“ Část Oina se podivila nad drzostí, se kterou se opovážil poroučet Věčnému a nad sílou svého duševního „hlasu“, ale pouze velmi malá část.
„Staniž se,“ ustoupil Věčný. „Vraťte se zpět a my se s Jedi podělíme o všechno, co známe.“
Možná chtěl říci ještě něco víc, ale náhlý šok jeho spícímu tělu přerušil spojení myslí a vrátil Oina zpět do reality. Otevřel štěrbinovité oči a vyskočil z postele. Vzápětí se loď otřásla a on ztratil rovnováhu. Vyskočil a rozeběhl se k můstku, a jeho drápy cvakaly po podlaze.
„Co se děje?“ Oběma rukama se chytil futra, aby nespadl kvůli neustálým otřesům lodi.
„Útočí na nás!“ řekla Vergere stroze. „Tipla bych to na piráty.“ Za průzory z transparioceli se mihla nepřátelská loď. Lehký útočný křižník, malý, rychlý a po zuby vyzbrojený. Kolem nich se hemžilo půl tuctu stíhaček, podle všeho ošklivky. To bylo vše, co stačila Jedi zjistit, pak jim křižník vyřadil senzory. Štíty se zhroutily hned po prvním zásahu a motory jakbysmet. Loď byla sice už od počátku neozbrojená, ale teď z ní byl jen létající vrak vznášející se na oběžné dráze měsíce.
Když piráti loď ochromili, přestali střílet; křižník zpomalil a přesunul se před jejich příď, až brzy zcela vyplnil průzory můstku. Pomalu, jakoby namyšleně, se k nim přibližoval, ignoroval Jediiny pokusy navázat komunikaci. Velitel pirátů chtěl své kořisti nahnat strach, chtěl, aby byli ztuhlí hrůzou, zatímco se na ně jeho loď snášela jako nějaký vesmírný žralok. Vergere jeho úmysly cítila tak jasně, jako kdyby byly její vlastní.
V soustředění přivřela své fialové oči. Na palubě křižníku vycítila kolem třiceti bytostí a ne více než šest stíhaček. Oin sledoval loď s očima plnýma hrůzy a ústa beze rtů měl křečovitě sevřená. „Jen klid,“ konejšila ho. „Kdyby nás chtěli zničit, už by to dávno udělali.“ Vergere vysílala zprávy v basiku, a tak když se je velitel konečně uráčil kontaktovat, použil tento jazyk také.
„Neznámá nákladní lodi,“ ozval se z komunikačního kanálu drzý hlas. „Narušili jste oblast ovládanou Xaniskou osvobozeneckou flotilou. Přikazuji vám podřídit se náležité spravedlnosti. Připravte loď na nalodění nebo budete zničeni. Konec.“
Vergere přivřela oči. O Osvoboditelích Xanie už slyšela: tvrdili, že jsou bojovníci za svobodu, kteří povstali proti válečnému lordu Coerlovi a proti jeho nadvládě nad jejich domovskou planetou. Ve skutečnosti to ale byl jen další pirátský gang, který si nechával kořist pro sebe, ne pro hladovějící vdovy a sirotky Xanie.
Když se loď zastavila, Oin se odvážil přejít přes místnosti a uchopil Vergere za paži. „Co budeme dělat?“ zeptal se. „Pomůžou tvé jediské schopnosti?“
Vergere se na chvíli zamyslela. „Než začaly Čistky, znala jsem jednu mladou padawanku, Callistu. Její mistr znal spoustu přísloví a myslím, že vím o jednom, které skvěle pasuje na naši situaci: „Existuje tisíc způsobů, jak použít Sílu v boji a tisíc a jeden způsob, jak se boji vyhnout.“ “ Zmáčkla tlačítko na komunikačním panelu. „Plavidlo Osvobozenecké flotily, hovoří kapitán nákladní lodi Loon.“ Podívala se na Oina a usmála se. „Vzdáváme se.“

* * *

Gnar, velitel lehkého útočného křižníku Hit’n Fade osobně velel nalodění. Přes rty mu přelétl nepatrný úsměv, když si uvědomil, jaké měl štěstí, že narazil na tento malý poklad. S trochou štěstí se jim podaří prodat náklad i loď, pasažéry a posádku dají do otroctví a zbytek Osvobozenecké flotily se o tom nikdy nedozví a nedostane žádný podíl na zisku. Vzal s sebou deset členů posádky, ty největší drsňáky. Pět zůstalo u přetlakové komory, jak se dvě lodě spojily, a zbylých pět doprovázelo Gnara dovnitř frachťáku.
Zbývalo už jen přemoci posádku a udělat soupis zboží (včetně osob na palubě), a pak ji odtáhnout vlečným paprskem. Pokud by nastaly potíže, křižník se od ní může odpoutat během okamžiku a šest doprovodných stíhaček, sice ošklivek, ale s nejlepší výzbrojí, kolem nich utvořilo široký perimetr, aby odhalilo past, pokud by se ukázalo, že měli až příliš velké štěstí. Gnar ale pochyboval, že by tento nález byl nějaká Coerlova svinská past, jinak by se naloďování v žádném případě neúčastnil.
Piráta trochu překvapilo, že jej nikdo u přechodové komory nečekal, ale pouze se přidušeně zasmál a luskl prsty. Jeho druhá eskorta vstoupila na palubu frachťáku před ním. Pokud byla posádka opravdu tak hloupá, že si myslí, že se v téhle kraksně schová, případně na ně nastraží past, čeká ji nepříjemné překvapení.
Tři nekší bojoví psi, Gnarova chlouba, vyrazili kupředu. Vedle těchto šelem vypadali Gnarovi nejotrlejší ničemové jako úplná neviňátka. Každý z nich mu byl po pás vysoký a skoro dvakrát tak široký. Kybernetičtí psi byli samý sval, svými mohutnými čelistmi by dokázali ukousnout ruku a rozkousat ji na kaši, zatímco by dotyčný stále v šoku civěl na zkrvavený pahýl.
Gnar je získal od obchodníka, který tvrdil, že je našel v troskách žoldácké lodě v hlubokém vesmíru, zmrzlé a ve stázi.
Chřípí neků se rozšířilo, když zavětřili okolní pachy. Ukazovali do dvou různých směrů, jeden na můstek, druhý do obytné místnosti a nákladový prostor za ní.
„Rozdělili se.“ Gnar přivřel oči a nastavil svůj blaster na maximální výkon. „To zavání pastí, hoši. To od nich byla pěkná hloupost. Vashi, Maku, vemte si jednoho psa a zkontrolujte můstek. Ostatní půjdou se mnou.“ Dořekl a následoval dva další neky do obytné místnosti, doprovázen svými třemi podřízenými.
Občas se podivoval nad tím, jak se může tak mohutné zvíře jako nek pohybovat tak tiše, ale jejich roztažené polštářky na těch krátkých nožkách nevydávaly skoro žádný zvuk. Prodavač mu tvrdil, že jsou tak odporní, že by dokázali jediným pohledem zastavit snad i blasterový výboj, ale jejich kůže pohltí velké množství střel, aniž by to nekovi nějak ublížilo. Ne že by bylo nějak zvlášť pravděpodobné, že by je někdo trefil: střelec, který by snad chtěl vypálit na jednoho z těch ohavů řítících se plnou rychlostí k němu by spíše zahodil zbraň a křikem se dal na útěk.
Ale jejich největší předností byla podle něj jejich naprostá poslušnost pánovi. Bez námitek splní jakýkoliv rozkaz. Bylo to pochopitelné: bylo jim to naprogramováno do mozků.
Následovali oba neky do obytné místnosti, která byla vybavena jako nějaká dílna. Bylo tu jen trocha nábytku, vlastně jen pár kusů. Dále tu byl velký stůl, který pravděpodobně sloužil k opravám, jeden menší jídelní stolek, několik židlí a pár místností, pravděpodobně spací kóje, a koupelna, která byla spojená s obytnou místností. A jedny větší, zavřené dveře, které vedly do nákladového prostoru.
Nekové začichali u dveří. „Prohledejte spací kóje,“ nařídil Gnar. „Nejdřív tuhle.“ Přišli k nejbližším dveřím a Gnar stiskl tlačítko na postraním ovládacím panelu. Jak se dveře otevíraly, provedl rychlý úkrok stranou, ale nikdo na ně nevystřelil. Jeden nek vběhl dovnitř, ale neozval se žádný výkřik. Gnar se kolem sebe rozhlédl a viděl jen malý, prázdný pokoj a neka, který nemá nic co by zabil. Vyštěkl rozkaz a nek vypochodoval ven.
Prohledali i druhou místnost a také nic nenašli. Třetí byla jen prázdná komora. „Musí být v nákladovém prostoru nebo na můstku,“ usoudil Gnar a otočil se čelem ke svým dvěma tělesným strážcům.
Dvěma?
„Kde je Jorn?“ řekl Gnar. Zbylí dva se rozhlédli kolem sebe.
„Ještě před chvílí tu byl, pane,“ odvětil jeden.
„To je možný, ale teď tady není.“ Gnar vrhl nasupený pohled směrem k nákladovému prostoru. „Ten blbec si myslí, že si to tady občíhne a něco si nechá pro sebe. Deme.“ Dveře se otevřely a nekové vlítli dovnitř, Gnar je následoval. „Co to ksakru!“ vyštěkl ve svém rodném jazyce.
V nákladovém prostoru nebylo nic, vůbec nic. „Nákladní loď bez nákladu?“ Prudce se otočil. „Jorne! Pojď sem, ty—“ vytřeštil oči. „A kde je Huurad?“ Snažil se to vyštěknout jako správný rozzuřený velitel, ale jeho hlas zněl jako vystrašené skřehotání. Jeho jediný zbývající strážce se kolem sebe rozhlédl, ve tváři se mu objevil překvapený výraz a vyrazil ke dveřím. „Stůj, ty idiote! Ať jdou jako první nekové!“ Otočil se zpět. „Neci!“ vykřikl, a zbledl.
Bojoví psi se dívali jeden na druhého a podrážděně vrčeli. Pustili se do sebe rychleji, než to Gnarův zrak stihl vůbec zaznamenat. „Nechte se!“ Přikázal Gnar. „Přestaňte!“ Ale v řevu neků ho nebylo slyšet. Převalovali se a rvali se jako šílení. Gnarovi na tváři vyrazil studený pot, ustoupil a zmáčkl tlačítko na ovládacím panelu, kterým obě zvířata zamkl v nákladovém prostoru. „Musíme—“ řekl a otočil se, ale slova mu odumřela na najednou vyschlých rtech a jazyk mu zdřevěněl. Poslední pirát byl pryč.
„Co se tu ve jménu Xana děje?“ křikl. „Vashi! Maku! Pohněte kostrou a pojďte sem! Neku! Ke mně!“ Ale odpovědi se nedočkal. Když už o tom tak přemýšlel, jak to že jim prohledání můstku trvá tak dlouho? „Straší tady snad?“ řekl potichu pro sebe, a možná nejen pro sebe, zatímco roztřesenýma rukama sahal pro komlink. Přiložil kovový váleček k ústům a chystal se ho zapnout, když mu náhle vyletěl z ruky. Ne, někdo mu ho vyrval z ruky!
Zaječel čirou hrůzou, když uslyšel hlas, který se jako by ozýval ze všech stran. „Tví přátelé ti už nepomůžou. Řekla bych, že jsi úplně sám.“ Koutkem oka zachytil pohyb, otočil se a pozvedl blaster. Zahalená postava se ohnala jednou svou končetinou a blaster mu vylétl z ruky. Gnarovi vylezly oči z důlků. Ta tajemná bytost, která tu stála, byla o něco menší než on, ale vyzařovala z ní ohromná vnitřní síla. Ovšem Gnar nebyl zbabělec, a tak, když měl konečně proti sobě hmatatelného protivníka, odpověděl zuřivým protiútokem.
Vytáhl z rukávu dlouhý nůž a vrhl se na tu malou osobu. Jeho protivník pouze zvedl ruku dlaní k němu.
Něco neviditelného do udeřilo doprostřed hrudi se silou lodi vymaňující se ze sevření gravitace. Vyrazilo mu to dech a on se zapotácel, nohama zakopl o dlouhý stůl a rozplácl se na zem jak dlouhý tak široký. Nůž zůstal ležet u nohou té zahalené bytosti.
Gnar zaúpěl a zakroutil hlavou. Před sebou uviděl odrápenou plazí nohu. Podíval se nahoru a uviděl tvora, kterému patřila: vzpřímeného plaza, který ho sledoval přivřenýma štěrbinovitýma očima. Mířil mu blasterem na hlavu a jevil známky, že s ním umí zacházet.
„Zatím jde všechno dobře,“ prohodila Vergere, když si sundávala kápi.

* * *

„Ste mrtví, slyšíte?“ zavrčel Gnar, když ho Oin rýpnul blasterem do zad poháněl ho, aby prošel dveřmi. Ruce měl spoutané za zády a ta cizinka šla před ním. „Oba! U přetlakové komory je dalších pět mužů a ty vás—“ jeho hlas se opět vytratil, když uviděl svých pět stráží ležet na podlaze v bezvědomí. Vashi a Mak také nebyli při sobě a zbylý nek ležel v rohu v klubíčku a spokojeně podřimoval.
„Pospěš,“ řekla Vergere, „nemáme moc času.“ Během několika minut všechno připravili a přiletěli ke křižníku, aniž by jeho zbývající posádka něco tušila. Piráti na palubě byli velice překvapeni, když se z komunikačního kanálu ozval rázný hlas jejich velitele.
„Všichni pozor, hovoří velitel Gnar. Shromážděte se a naloďte se na zajatou loď.“ Poručík Mort došel na můstek ke komunikační konzoli a přepnul spínač na VYSÍLAT.
„Děje se něco, šéfe?“
„Pohni zadkem a naloď se na tu loď, Morte, nebo se chceš proletět dom bez lodě? Nemáme moc času, za chvíli sem přiletí Coerl a bude průser!“
Mort odvedl dvanáctičlennou skupinu posádky k přetlakové komoře a nechal šest lidí, aby bránilo můstek. Když u přetlakové komory nikoho neviděl, nařídil třem pirátům zůstat u vchodu a zbytek odvedl dovnitř. Našli jen prázdný můstek a obytnou místnost, pak otevřeli nákladový prostor.
Byli opravdu velmi překvapení, když našli prvních deset členů posádky ležet spoutané na zemi a s roubíky v ústech a velitelovy neky spící v rohu. A byli ještě více překvapení, když se křižník odpoutal od nákladní lodi, což vyvolalo otřes, který je všechny srazil na podlahu nebo odhodil na zeď. Mort se první vyškrábal na nohy a doběhl k přetlakové komoře, kde našel své tři strážce, ochromené.
Spěchal na můstek a spojil se s křižníkem, který se od nich pomalu vzdaloval. „Co to má znamenat, lidi?“ křikl do komunikačního kanálu. Piráti se shromáždili u průchodu za ním. „Otočte to a vemte nás s sebou!“
„Je mi to velice líto, poručíku,“ ozval se přívětivý hlas, „ale nemůžu si dovolit se s vámi zdržovat. A mimochodem, děkuji za loď, buďte si jisti, že ji využijeme mnohem lépe, než vy. Ale pro tohle bohužel využití nenajdu.“ Z křižníku vystřelil únikový modul. „Uvnitř je váš velitel i s posádkou, která zůstala na můstku,“ oznámila zlodějka, „možná byste měl říct svým stíhačkám, aby chytily modul dřív, než pasažérům dojde vzduch, vážně nebyl navržen pro sedm osob, zvlášť když všechen jejich křik a řev spotřebovává ještě víc kyslíku. Konec.“
„Ať jsi kdokoliv, vrať se!“ zařval Mort. „Otoč to, nebo tě sestřelíme jako vzteklý ranaty!“ Copak nevíš, s kým máš tu čest? My jsme Xaniská Osvobozenecká flotila!“
„Omlouvám se, ale vážně nemám čas se tu zdržovat a povídat si s vámi. Hezky se mi s vámi jednalo, poručíku. Konec.“ Pirátské stíhačky vyrazily za nimi, ale křižník už měl příliš velký náskok. Dvě nejrychlejší stíhačky ho sice dostihly, ale štíty křižníku bez problému pohltily jejich střely. Hit’n Fade skočil do hyperprostoru a zanechal své dřívější majitele svému osudu.

* * *

Na Arkenue, planetě pod kontrolou Impéria, propustil vojín Vers'eli'nuffur, lidmi přezdívaný Selin, další skupinu nově příchozích skrze bránu kosmodromu do města za ním. Celní služba! Pod chladnou maskou, kterou ostatní očekávali u všech Chissů, zvlášť od urozených, kypěl vzteky. Nezáleželo na tom, že byl až čtvrtým synem, takže neměl dědičné právo na titul nebo pozemky, ale urozená krev stále něco znamenala. Nebo by alespoň měla!
Přidal se k rozrůstající se armádě syndika Mitth’raw’nuruoda a imperiálních vojsk, čímž se stal vyhnancem a už se nemohl vrátit zpět na svou domovskou planetu, jediný opravdu civilizovaný svět v galaxii. Kvůli příležitosti pro zbohatnutí a získání moci, kterou mu jeho vlastní lidé upírali. Jako většina Chissů se nikdy nedostal za hranice prostoru pod chisskou nadvládou a když se přihlásil do Impéria, předpokládal, že bude poroučet nižším rasám, cizincům a lidem, ne že je bude ochraňovat a už vůbec ne, že bude dostávat rozkazy od neurozených Chissů, natožpak od lidí!
Selin nemohl pochopit to, že syndik si podle všeho nesmírně cenil pouhých schopností a vůbec nebral v úvahu původ svých podřízených. Selin neměl žádné podřízené, kterým by mohl poroučet, jeho přímým nadřízeným byl člověk a nejhorší ze všeho bylo, že musel pracovat bok po boku s neurozenými, kteří by museli na domovské planetě padnout na kolena, kdyby ho jen viděli přecházet ulici! Zdejší neurození Chissové nebyli vedení k vůbec žádné úctě ke šlechtě.
Stále si pamatoval příhodu, která se mu stala, když začal sloužit u Jednotné flotily, snažil se uplatnit svá práva nad neurozeným Chissem, a ten sedlák ho spolu se svými třemi kumpány srazil pěstí na zem.
„Svůj titul jste nechal na naší domovské planetě, mylorde,“ řekl ten muž. „Zde jsme si všichni rovni. Vaše krev se od té mé nijak neliší a jestli mě ještě budete někdy buzerovat, tak ta krev poteče.“
Selin upřel svůj rudý pohled na dvojici obchodníků a pustil je za bránu. Byl napůl připraven dezertovat z této flotily, ale kam by šel? Domů se už nemohl vrátit a radši by zemřel, než by se dal dohromady k těm válečným lordům, pirátům a dalšímu smetí, co zamořovali Neznámých regionů.
Celý vesmír byl proti němu, to bylo jediné vysvětlení, které ho napadalo.
„Vaše jméno a označení lodě,“ oslovil další dvojici obchodníků: člověku a Weequayovi, jenž se vraceli zpět do své lodi, aby mohli odletět z planety. Vytáhl datapad, aby mohl zapsat jejich jména, když v tom ho popadl další záchvat kašle. Začalo to včera v noci poškrabáváním v krku a zhoršilo se to tak, že se doslova budil kvůli kašli, který nemohl ničím utišit. Bolelo ho v krku a měl ho celý rozedřený a celkem prospal asi dvě hodiny. A když se nebudil kvůli kašli on, tak kašlali ostatní vojáci.
Kdyby nemusel spát v kasárnách s neurozenými, Chissy a lidmi pohromadě, tak by to v první řadě vůbec nechytil. Neměl čas zajít k doktorovi, ten byl zavalen ostatními imperiály, kteří si také stěžovali na kašel. Urozený původ tu pochopitelně neměl žádný vliv ani na pořadí ve frontě u lékaře. A určitě nemohl zajít k doktorovi ve městě, ten místní nevěděl o chisské fyziologii skoro nic. Tentokrát dostal tak silný záchvat, že se málem zhroutil. Kdyby tak našel toho, co ho nakazil…
„Kapitán Giv Koler z nákladního tahače Motherload,“ zavrčel Weequay basicem, „a první důstojník Hok Megac.“ Ukázal na člověka, který se zapotácel a chytil se hrazení, aby udržel rovnováhu. Zfetovaný, pomyslel si Selin s opovržením. „Vyložili jsme všechen náklad a zůstali tu tři dny kvůli opravám a doplnění paliva.“ A bezpochyby kvůli obohacení místních heren, pajzlů a veřejných domů, představil si Selin, dívaje se na datapad. „Můžete jít,“ pravil. Cizinci vykročili, ale člověk uprostřed kroku zkolaboval.
„Co je s tím mužem?“ Selin udělal krok směrem k němu a dostal tak silný záchvat kašle, že klesl na kolena. Pokoušel se vstát, ale nemohl se nadechnout. Zkoušel to dál, nehodlal dopustit, aby musel před touhle chátrou klečet na kolenou. Dal si ruku před ústa, aby potlačil kašel a když ji oddálil, všiml si, že na dlaních má krev. Vytřeštil oči a než si stačil uvědomit, co se děje, začal zvracet.
Jenže se mu nezvedl žaludek, ale plíce. Vyzvracel krev a další tekutiny, které se ani nenamáhal identifikovat. Dostal křeče a spadl na zem vedle člověka na kterého v bolestech už dávno zapomněl. Znovu zvracel, další krev a další vnitřnosti, měl ušpiněné oblečení, ale to mu bylo jedno.
Umíral. Věděl to. Cítil, jak z něj s každou křečí vyprchává život. Umíral v bolestech. Žádná pokojná smrt, křeče byly čím dál silnější, dokud nevyzvracel úplně všechno, co šlo. Umíral mezi podřadnými rasami a plebejci, kterými ještě před chvílí pohrdal, ale teď mu to bylo jedno. Všechno mu bylo jedno. Nevnímal nic než křeče, které mu trhaly vnitřnosti a věděl, že bude následovat další. A další. A další.
A pak… konec.
* * *
Villip na stole Sanga Anora se invertoval a vzal na sebe podobu tváře jeho syna, právě když se vykonavatel vracel do své komnaty. Rozjímal s yammoskem o rozmístění koralskipperů kolem světolodi. Válečný koordinátor měl špatnou náladu a měl migrénu, což znamenalo, že Sanga Anora teď bolela hlava taky.
Ale na to všechno zapomněl, když uviděl tvář svého syna. „Vykonavateli, Nom Anor se hlásí. Vykonavateli, hovoří Nom Anor—“ villip napodoboval vongský hlas i tvář. Sang Anor přiběhl a položil na něj prsty. Druhý villip nacházející se světelné roky od něj na sebe vzal jeho tvář.
„Slyším tě, podej hlášení.“
„Různé rostliny se zatím ujaly na dvanácti světech,“ řekl pyšně. „A první epidemie propukla na Arkenue, imperiální planetě v sektoru Kammok. Nařídil jsem týmu opustit planetu hned, jak se vyskytnou první úmrtí a před odjezdem jsem kolem rostlin rozmístil obranu.“
„Dobře. Pokračuj podle plánu. Promluvím si s Coerlovými opatrovníky a ujistím se, že všechno zařídili.“
„Ano, vykonavateli.“
„A buď ve střehu, Nome Anore,“ varoval ho. „Teď, když se zprávy o nákaze pomalu začínají dostávat na veřejnost, může být obtížné nevzbudit pozornost. Velkoadmirál se tomu určitě pokusí zabránit. Nesmí vás odhalit.“
„Budu jako bloodwyrm plovoucí v jejich žilách.“ Villip se usmál. „Můj nepřítel se o mně dozví, až když se mu háčky zaseknu do mozku.“
„Ať tě tedy Yun-Harla provází. Sang Anor konec.“ Nom Anor se pro tyto práce v terénu jevil být opravdu velmi schopným. Pokud to půjde tímto tempem, již brzy bude připraven stát se dospělým. Sang Anor uvažoval, že si o tom pohovoří s knězem při příští návštěvě.
Sang Anor se vstal od stolu a šel k polici pro dalšího villipa. Všechno šlo hladce. Pokud to takhle půjde dál, velkoadmirál bude mít za chvíli tolik starostí, že nebude mít ani příležitost pomyslet na odplatu.