Zlomený muž

Autor: Loupák Anko

Mlčenlivý muž
krajinou kráčí
písek v botách už
a oči jeho pláčí.

Slzy na tváři
Slunce vytváří
podivné stíny.

Kdysi bojovník
nikdy milovník
srdce chladné
duše vadne.
Strhaná tvář
v očích už zář
nikdy nespatříš.

Zlomený muž
jiskry létaly
písek v šatech už
smutek nemalý.

Láva ohnivá
tak už to bývá
život se hroutí.

Písek okolo
písek všude byl
a v dáli Tusken vyl.

A on šel dál
dál dál a dál
nikdo se nenadál
že takhle to skončí.

Krajinou kráčel dál
vítr v té krajině vál
nechtěl on žít
zodpovědnost za to mít.

Muž se strhanou tváří kráčel pouští na zpustlé planetě Tatooine směrem k Mos Eisly. Hlavu měl lehce skloněnou. Nevnímal okolí a přemýšlel, přemýšlel nad tím, co se stalo. Nedokázal to pochopit. Proč? Pomyslel si snad už posté. Proč to udělal? Stále si tu otázku nedokázal zodpovědět, i když v hloubi duše cítil pravdu. Byla to nepříjemná pravda, nicméně ta myšlenka byla neodbytná. Špatně jsem ho vychoval... Je to moje vina. To kvůli mně uvrhl celou Galaxii do temnoty. To kvůli mně povraždil všechny Jedaie. To kvůli mně, všechno jen kvůli tomu, jak jsem ho vychoval. Ale co kdybych nesplnil slib, který jsem dal Qui – Gonovi? Temná strana by si jej našla a všechno by bylo jen horší... Nebo ne? Vždyť kdyby zůstal tady, na Tatooinu, nikdy by se už nesetkal s Padmé, nepoznal by Palpatina... A obdivoval by Jedie. Můžu za to já. Za celou tu zkázu můžu já, měl jsem ho lépe vychovat. Zafoukal vítr. Obi – Wana obklopil mrak písku, šlehal ho do tváře a do rukou. Bolelo to, ale Jediho to nevyvedlo z míry. Spíš naopak, ani si toho nevšiml, jak byl zabraný do svých pochmurných myšlenek. Chtěl svou chybu nějak odčinit, ale nevěděl jak. Dostal do bezpečí jeho děti. A bude dávat pozor na Luka, aby se mu nic nestalo a ani ho nenašlo Impérium. Impérium. To, co kdysi bylo Republikou. To, co vzniklo za hlasitého potlesku nicnetušících senátorů. To, co už teď začínalo utlačovat nehumanoidní bytosti. Impérium bylo zlo, a přece mu spusta lidí chtěla sloužit. Časem vznikne nějaký odboj, ale do té doby se bude císař Palpatine držet u moci celkem snadno. Do té doby budou nevinní utlačováni a ponižováni. Do té doby budou ostatky všech Jediů hnít hluboko pod zemí. Do té doby možná bude i Obi – Wan po smrti. Impérium Obi – Wanovi vzalo všechno. Domov, přátele... kteří pro něj byli jako rodina. Miloval je a uděal by cokoliv, aby byli šťastní. Jenže teď už neudělá nic. Vůbec nic. Jsou mrtví. Všichni, do jednoho. Už se s nimi nikdy nebude smát. Už nikdy neuvidí štěstí v jejich očích, už nikdy nebudou vyjednávat či bojovat bok po boku. Už nikdy. Povzdechl si. Kráčel pískem, který se pomalu přeléval a tvořil tak nové a nové duny. Malá zrníčka písku zběsile vířila ve vzduchu tak jako víří myšlenky v šílené mysli. Nebo možná vířila tak, jak víří myšlenky Jediho, který spatřil svou jedinou lásku umírat ve svých snech.
Kenobi se ztratil ve svých myšlenkách. Vzpomínal. Na to, jak Qui – Gon umíral a on mu dal neuvážený slib. Na to, jak se s Anakinem smáli na jedné z jejich společných misí. Na to, jak bojovali bok po boku na mnoha planetách a na to, jak mu Anakin několikrát zachránil život, i když nemusel. Vzpomínal také na jejich poslední setkání před tím, než se Anakin stal někým jiným. „Nashledanou, starý příteli.“ řekl mu tehdy. A pak... Stále si vzpomínal na pocit, když se jejich meče setkaly. Dva zářivé proudy světla. Jeden z nich tomu světlu sloužil, druhý jej nenáviděl a uctíval temnotu. Chvěly se mu ruce, když si na to vzpoměl. V hloubi duše doufal, že ho nezabil, i když věděl, že je zhola nemožné, aby to Anakin přežil. V hloubi své duše ale doufal, že si jeho žák uvědomí svou chybu a vrátí se zpět ke světlu. Doufal, že navrátí rovnováhu Síle – tak, jak mu bylo určeno.

Muž pískem kráčí
a Slunce ráčí
paprsky svými
neradostnými
život dávat i brát.

Slunce pálí
hvězdy v dáli
kdysi u nich byl
nejednu bitvu zvítězil
žít nyní neumí
zrada duši rozlomí.

Světelný meč
spravedlnost nemá zdání
galaxii leč
nikdo nezachrání.

Dříve roucho hnědé
nyní tváře bledé
Mistra i učedníka tváře
z obou jednou vyjde záře
dnes však ulitu svou mají.
Galaxii mír nedají.

Černé brnění a tvář
rudého meče zář.

Moudrost v písku ukrytá
z písečné bouře ulita.

Jeden i druhý
jak noc a den
zdravý
který je nemocen.

A Republiku spasí.
Jednou.