Umění odpouštět

Na les, v němž se úspěšně skrývalo Společenstvo, padla hluboká noc. V jednom z jeho příbytků Qui-Gona pronásledovala noční můra. Zdálo se mu, že byl vyslán na jednu málo známou planetu, aby osobně doručil důležitou depeši představiteli místní Vlády. Místo na astroportu však přistál uprostřed pouště.

Zkontroloval přístroje. Všechny údaje souhlasily. Rozhodl se, že se vydá ven.

V několika minutách stál nohama na pevné zemi, nebo lépe řečeno písku a mhouřil oči do slunce. Písek žhnul a obzor se deformoval horkem. Shodil plášť a nechal ho ležet za sebou na zemi u člunu. Během těch několika vteřin se mu na čele objevily krůpěje potu. Setřel je rukávem své tuniky a vykročil. Neušel ani sto metrů a zastavil se. Bylo tu něco zvláštního, nepatřičného.

„Toto je jen iluze," vyslovil nahlas své úvahy.

Sotva to dořekl, poušť rázem zmizela. Ocitl se na dlouhé přistávací rampě. Rychlými kroky se k němu blížila postava v rudém plášti s kápí přes hlavu. V chůzi aktivovala světelný meč. Bez zaváhání došla až k němu a rozmáchla se. Už když se blížila, zjistil, že jeho vlastní meč není na svém místě, a stanul proti ní neozbrojen. Když jím rudá čepel prošla z jedné strany a vynořila se na druhé, prudce vdechl a zavřel oči, jen aby je vzápětí opět prudce otevřel a vydechl, když si uvědomil, že mu nezpůsobila sebemenší zranění. Zavál prudký vítr a strhnul útočníkovi kápi s hlavy. Jejich překvapené pohledy se střetly. Jeho rádoby katem byla žena. Její zelené oči hněvivě blýskaly a probodávaly jej v náhlém soustředění. V tom okamžiku si uvědomil, že se mu nedostává vzduchu. Nemohl dýchat!

* * *

Qui-Gon nemohl dýchat. V hrdle ho pálilo. Chtěl se zvednout, ale z jakéhosi nepochopitelného důvodu měl svázané končetiny. Všude byla neproniknutelná tma. Cítil, že leží zády na nějaké rohoži a všude byl přitom takový strašlivý hluk, který mu nepříjemně zněl v uších a pronásledoval ho. Třeštila mu z toho hlava. Pak ho napadlo, že ten ošklivý hluk je nejspíš samotná jeho bolest hlavy. Otočil jí, bolelo to ještě víc. Se zasténáním si uvědomil, že má zraněné i rameno. Vlastně měl dojem, že by mu dalo větší práci zjistit, jestli je v jeho těle alespoň něco, odkud mu při sebemenším pohybu nevystřeluje do mozku bolest.

Očima se snažil proniknout skrze tmu. I toto mu působilo bolest. Nic se tu nezdálo povědomé. Vůbec si nevzpomínal, kde je a jak se sem dostal. Cítil jen zmatek a nejistotu, bezmoc. Vzpamatuj se, ozval se téměř vojenský příkaz jeho silnějšího já, které se dosud skrývalo někde za tou strašlivou bolestí hlavy. Důvěřuj Síle! Síla, no ovšem. Natáhl se k ní rukama své mysli. Volal ji k sobě jako dítě matku. Jenže ta se nacházela v této chvíli mimo jeho dosah. Snažil se soustředit, ale v jeho stavu to nebylo možné, ta prokletá bolest mu to znemožňovala. Ze rtů mu splynulo zachrčení, těžko říci, zda-li to byl pokus o zaklení, zoufalý výkřik nebo dokonce vzlyk. I jeho samotného to na chvíli vyděsilo. Měl ukrutnou žízeň.

Očima opět bloudil v temnotě. Jeho pohled se zastavil v místě, kde se zdál být vchod do tohoto příbytku. Stála tam postava. Připadalo mu, že ho pozoruje. Pokusil se na ni zavolat, ale z jeho hrdla vyšel jen další tichý skřek. Snažil se, jak mohl, požádat o trochu vody, ale bylo to zcela marné. Jeho jazyk a hlas ho neposlouchaly. Ještě chvíli se zoufale snažil a pak to vzdal. Upadl znovu do neklidného spánku.

* * *

Elea seděla v proutěné židli ve svém příbytku a sledovala spícího Jedie. Vlastně ani osobně proti mužům nic neměla. Nikdy jí nic zlého neprovedli, snad díky postavení jejího otce. Před králem ji však nakonec neuchránil ani on.


Bylo jí jen o pět let méně. Osmnáct. I když na to měla věk, muži ji tehdy nezajímali. Jediné, po čem toužila, bylo vzdělání. To jediné však jako žena na své planetě nesměla získat. Rozhodně by nebylo dobré, aby ženy čtením knih přicházely na myšleky jako jsou vzpoura, převrat, svoboda a rovnoprávnost. Takhle aspoň ani nebudou vědět, co ta slova znamenají. Elea tedy tajně četla. Otec ji sám naučil číst a psát již v dětství s tím, že to zůstane jejich tajemstvím. A Elea četla s obrovkou chutí. Milovala knihy. Přála si odletět pryč z Coratie a studovat umění na Alderaanu. Nedokázala se ani smířit s představou, že by ženy jejího světa měly zůstat negramotné. Čím více knih přečetla, tím více ji ta představa tížila a znepokojovala. Začala tedy tajně předávat své znalosti postupně několika dalším přítelkyním. Otci o tom neřekla, ale tušila, že otec to ví. Nikdy o tom spolu nemluvili, ale Elea cítila, že otec není proti. Měl však obavy o její bezpečí. Přesto jí i nadále umožňoval přístup do knihovny tajnými chodbami. Slíbil jí, že se pokusí zapsat ji k vyššímu studiu na Alderaanu, až jí bude osmnáct. Už se nemohla dočkat. V den jejích osmnáctých narozenin se však veškeré její plány zhroutily.


Jedi se pohnul. Něco zamumlal ze spaní, ale nevzbudil se. Elea mu, zatímco spal, přeřezala pouta. Byl by to špatný začátek budování vzájemné důvěry, kdyby po probuzení ze všeho nejdříve zjistil, že je svázaný. Ještě zbývalo vyřešit ten incident s jeho odvlečením do jejich tábora.


Své osmnácté narozeniny slavila ten večer s otcem o samotě. Bylo to tak ostatně každý rok. Otec se úzkostlivě snažil chránit jejich soukromí a bezpečí. Králi stačilo málo, aby označil kdekoho za zrádce. Otec ale především chránil ji. Čím byla starší a rostla do krásy, s tím většími starostmi ji sledoval a dbal na to, aby se ani náhodou nesetkala s králem, jenž byl proslulý svou zálibou v ženách a krutým zacházením s nimi. Proto také uvítal její přání opustit planetu. Přestože ji nade vše miloval, neboť v ní jakoby stále žila její zesnulá matka, věděl, že na Coratii by jí její krása a inteligence přinesly jen neštěstí. Když ho žádala, aby odletěl s ní, odmítl. Cítil se už příliš starý na to, aby vyrval své kořeny ze země, v níž na věky odpočívala její matka, jak řekl.

Byli zrovna uprostřed večeře, když do jejich komnat bez ohlášení vstoupil král v doprovodu čtyř mužů své čestné stráže. Tehdy jí připadalo, jakoby jeho mohutná svalnatá postava zaplnila polovinu místnosti, v níž seděli. Ještě nikdy ho neviděla takhle zblízka. Nejdříve se zděsila, že příčinou jeho návštěvy jsou její tajné vzdělávací sešlosti. Ať už tomu bylo jakkoli, Kreon nedal nic najevo.

Když chtěli vstát a poklonit se, pokynul jim, aby zůstali sedět. Zmateně na sebe s otcem pohlédli. Král se rozhlédl a jeho krutou tvář zvláštním způsobem změkčil úsměv."Tady tedy sídlí můj drahý Atekian," řekl. „Dnes večer mě napadlo, žes mě ještě nikdy nepozval na návštěvu. Tak jsem se pozval sám." Zasmál se svému vtipu.

Otec se jen rozpačitě usmál. „Nikdy by mě nenapadlo…" začal, ale král ho jediným pokynutím ruky umlčel.

„Už chápu proč," řekl a zadíval se na Eleu a k Atekianově nelibosti z ní toho večera už pohled nespustil.

Když král odcházel, pošeptal Atekianovi cosi do ucha. Elea viděla, jak otec zbledl a jen přikývl. Jakmile se dveře zavřely, sevřel ruce v pěst, až mu zbělely klouby, a dlouho před nimi mlčky stál.

„Otče…?" zeptala se nejistě. „Co se stalo?"

Obrátil k ní svou tvář. Elea ho ještě nikdy neviděla takhle bledého. Nikdy v jeho očích nespatřila nic, co by se tolik podobalo hrůze…