Umění odpouštět

Elea se přitiskla ke sloupu z leštěného mramoru. Plížila se ztemnělými chodbami paláce v Melbě. Aby působila co nejmenší hluk, zula si ještě před vstupem do budovy své vysoké šněrovací boty. Kdyby musela běžet, zanikne pleskání jejích bosých nohou na mramorové podlaze v dusotu bot palácové stráže. Jedinou nevýhodou tohoto opatření bylo, že jí studily nohy. To však nebylo nic proti tomu, co by jí čekalo, kdyby ji objevili. Raději nemyslet.

Elea znala skoro každou píď tohoto paláce, včetně rozmístění stráží. Vyrůstala tady, to však Nyah nikdy neřekla. Některé věci je lepší si nechat pro sebe.

Zbývalo jí ještě proplížit se jako stín kolem dalších tří sloupů. Potichu se rozběhla k dalšímu. Už byla téměř u něj, když v tom jí jedna bota vyklouzla z ruky a s tlumeným zaduněním dopadla na podlahu. Elea se v šoku zarazila a vyděšeně si hryzla ret. Chodbou se rozlehly kroky. Zastavily se a zavládlo napjaté ticho. Elea strachy nedýchala, bála se, že její zrychlený dech zavede strážce přímo k ní.

"Kdo je tam?" ozvalo se a ozvěna ta tři slova ještě zesílila.

Elea už nevydržela to čekání. Jediným rychlým pohybem sebrala nešťastnou botu ze země a dala se na zběsilý útěk zpátky.

"Poplach! Stráž! Je tu vetřelec!"

Elea slyšela, jak přibíhají další muži. Doběhla na konec chodby a zahnula doleva.

"Támhle je!" křičel první strážce v běhu. "Je to ženská! Chyťte ji živou!"

Když se Elea ocitla v další chodbě, uvědomila si, že se ven nikdy nedostane. Zpoza dalšího rohu zaslechla dusot nejméně pětice dalších mužů. Byla bláhová, když spoléhala, že jí znalost paláce pomůže uniknout. Jediné v čem jí pomohla bylo, že tu nezabloudila. Vtiskla se do výklenku a opřela se o dveře do knihovny. Opatrně vzala za kliku. Nic. Bylo zamčeno zevnitř. Zavřela oči a opřela se o ně zády. S tímhle nepočítala. Tak a teď jí nezbývá než čekat. Čekat, až ji chytí. Dusot nohou se blížil. Sevřela rukojeť dýky u pasu. Nevzdá se tak snadno.

Vtom v zámku za ní zarachotil klíč a dveře za ní se otevřely. Vpadla pozpátku dovnitř, z hrdla jí splynul výkřik, který ztlumila něčí dlaň na jejích ústech. Zavrávorala. Neupadla jen díky tomu, že ji zezadu někdo pevně držel. Upustila boty, jež dosud svírala v levé ruce, a snažila se vykroutit. Sevření ihned povolilo a než se vzpamatovala, slyšela, jak klíč v zámku opět zarachotil. Obrátila se k potenciálnímu útočníkovi čelem, připravena bránit se. Když spatřila jeho tvář, vydechla překvapením a úlevou. "Otče..."

Proti ní stál muž, který toho pro ni již tolik učinil. Jeho jindy laskavá vrásčitá tvář se na ni teď mračila.

"Řekl jsem ti, že sem raději nemáš chodit."

Elea mu chtěla odpovědět, ale na dveře knihovny dopadly těžké rány.

"Ve jménu krále, otevřete!"

"Rychle! Není čas!" vyhrkl její otec. Chytil ji za paži a táhl ji ke skříni s knihami, sahající až ke stropu, jen tak tak se stačila shýbnout pro boty. Chápavě se na něj usmála, když sáhl do police pro notoricky známý svazek a vložil ruku do mezery po něm. Stěna se pomalu odsunula a odhalila vchod na temné schodiště, vedoucí do sítě podzemních chodeb pod Palácem. Elea rychle vklouzla dovnitř a ještě špitla, "Počkám tady." Stěna se za ní opět zasunula. Její oči pomalu přivykly temnotě. Konečně si obula nešťastné boty a čekala.

Atekian odemkl dveře. Do knihovny vpadly stráže, s Tratosem v čele. "Sire Atekiane, snažíte se zabránit výkonu naší povinnosti? To bych od vás nečekal." ušklíbl se velitel stráží. "Prohledejte to tu!"

Atekian pohlédl na Tratose. "Jsem jen starý muž, veliteli, chvíli mi to trvá než dojdu ke dveřím," pozvedl svazek, jenž svíral, " zvláště, když jsem tolik zabrán do studia Hari Seldonových básní."

Tratos se zamračil. "Přísahal bych, že před chvílí vaše nohy nebyly tak pomalé, sire Atekiane, když jste ukrýval tu ženu. Kde je? Mluvte, nebo nechám vzbudit krále!"

Atekian mu pohlédl zpříma do očí. "Nevím, o čem to tu mluvíte, veliteli, ale je-li to vaše přání, vzbudím krále osobně a podám mu hlášení, o tom, co se tu děje."

Muži skončili s prohledáváním knihovny a s neúspěchem se vrátili ke svému velícímu důstojníkovi. "Nikde nic, pane," hlásili.

Tratos a Atekian se dlouze měřili pohledy. Elein otec věděl, že ho velitel palácové stráže nemůže vystát, protože nebyl rodilý Coratian a přesto ho král učinil svým tajemníkem.

"O tomhle se král rozhodně dozví, sire." vyhrožoval Tratos.

Atekian se mu mírně uklonil a na jeho tváři pohrával úsměv. "Ó, to jsem si zcela jist. Krále vždycky zajímaly vaše úspěchy, veliteli."

Tratosovi ve tváři zacukal sval, nic však neřekl a odvrátil se. Shromáždil své muže a snad až příliš hlasitě vypochodoval z knihovny.

Atekian za ním zavřel dveře a opět je zamkl. Úsměv se z jeho tváře vytratil a vystřídaly jej chmury. Pak pustil Eleu z tajného úkrytu.

„Tak a teď mi pověz, dcero, proč takhle zbytečně riskuješ naše životy?" zeptal se rozzlobeně, když se za Eleou opět zasunula stěna s knihami.

„To Nyah, otče. Usmyslela si, že unese Kreonovu nejmladší dceru." vysvětlovala Elea.

„Tak." Atekian se zachmuřil ještě víc. „Kreon sice zuřil, že se mu nenarodil syn, ale i přesto - vzít mu dítě - to je jako zahrávat si s ohněm. Společenstvo to nesmí udělat. Nevím, jestli by se mi podařilo zabránit následnému krveprolití. Raději se vrať, dítě moje."

Elea zavrtěla hlavou. „To nejde. Když to dítě nepřinesu já, vypraví se sem Nyah sama a kdo ví, kolik zla by tu stačila napáchat, je schopna zaútočit na samotného Kreona. Musím to dítě přinést, otče."

Atekian rozčileně přecházel po místnosti. Na svůj věk se pohyboval svižně, ale před ostatními měl sklony předstírat, že na něj stáří těžce doléhá. Elea však dobře věděla, že její otec skvěle jezdí na koni a že pod jeho dlouhým modrým rouchem královského tajemníka se skrývají svaly pevné jako ocel.

„Hm, hm," zamručel. „Raději ti pomohu. Nesnesu pomyšlení, že by tě Kreon objevil a zároveň zjistil, že jsem ho podvedl."

„Díky, otče!" vyhrkla Elea, objala ho a políbila na tvář.

Atekian si odkašlal a nepřestával se mračit. Elea však věděla, že je to jenom naoko, potěšil ho projev její lásky.

„Pojď se mnou," řekl jí.

Elea ho zarazila. „Je tu ještě jedna věc, o které bych s tebou ráda mluvila," začala a její tvář zvážněla.

„Ano?"

„Našli jsme jednoho muže. Jeho člun ztroskotal v našem lese." Pohlédla na otce. Když nic neříkal, pokračovala. „Myslím, že je to Jedi…"

Atekianovo obočí vyletělo nahoru. „Jedi?" Ustaraně si mnul bradu. „Musí to být ten, kterého očekává Kreon. Měl mu pomoci vyřešit tu záležitost s dolem a s vámi. Trochu jsem se toho obával. Co jste s ním udělaly? Doufám, že jste mu neublížily? I když nevěřím, že by se vám to podařilo tak snadno."

Elea znejistěla. "Zajaly jsme ho. Vlastně to nebylo tak těžké, byl zraněný." Začervenala se. „Momentálně byl svěřen do mé, ehm – péče."

Atekian si zřejmě jejího zaváhání v řeči nevšiml. „Takže žije, chvála Síle! Buďte opatrné, ten muž byl vyslán, aby jednal s Kreonem o podmínkách obnovy dodávek krystalu, bude tedy především hájit zájmy Republiky. Až zjistí, že za jejich přerušením stojí Nyah a Společenstvo, nebude zrovna přívětivý, zvláště když k tomu připočteme, že jste ho zajaly."

„Nebylo by tedy lepší zabít ho?" zeptala se Elea polekaně.

„Nemůžete jen tak zabít Jedie. I kdyby se vám to podařilo, přijdou další a ti nebudou mít slitování, až se dozvědí, že jste zavraždily jednoho z nich." Atekian začal pomalu přecházet po knihovně. „Musím říct, že je to velmi nečekaná situace, ale přesto vám dává určitou výhodu a šanci zvrátit rovnováhu moci na této planetě ve váš – v náš prospěch. Ukažte mu, co se tu děje. A hlavně – nesnažte se mu lhát! Pozná to, věř mi. Je potřeba získat ho na naši stranu a to v první řadě znamená, že ho nesmíte věznit. Přesvěč Nyah, ať mu dá svobodu."

Elea se zamyšleně zahleděla na špičky svých bot. „To bude těžké," pronesla víceméně sama k sobě.

Atekian jí položil ruku na rameno a povzbudivě se na ni usmál. „Věřím, že si nějak poradíš." V očích se mu zablesklo. „Jsi přece moje dcera," řekl. „a stejně jako tvůj bratr jsi velice bystrá a vynalézavá."

„Jak se vůbec má Ekliah?" zeptala se Elea při zmínce o bratrovi.

„Momentálně mu Kancléř udělil volno, takže je na Coruscantu."

„Tak ráda bych ho zase viděla." posteskla si.

„Snad až se jednou vyřeší záležitosti tady na Coratii." řekl zamyšleně Atekian. „Ale teď už pojď, dítě, čeká nás jeden důležitý rozhovor."



Samíra upřeně hleděla na Eleu. "Ty tedy chceš odnést mé dítě do lesů ke Společenstvu?"

Elea se divila, že ta žena ještě nespustila povyk, ale otec, který ji zavedl až ke komnatám královy třetí manželky, dobře věděl, že Samíra je rozumná žena a Kreonovou manželkou - ještě živou manželkou - je jen proto, že si nikdy nestěžuje nahlas.

"Netoužíte po tom, aby vaše dcera měla to, co vy ne - svobodu?"

"Svoboda," usmála se Samíra. "Vznešený název pro život, řídící se stejnými pravidly ale jiných lidí."

"Mýlíte se," odporovala jí Elea, ale musela sama sobě přiznat, že Samíra není daleko od pravdy.

"Přesto jsem se rozhodla, že vám vyhovím," řekla Samíra a zvedla do náruče dítě, klidně spící v peřince na lůžku vedle ní. "Myslím, že u vás bude přeci jen bezpečnější. Král je vrtošivý a nechci se každý večer bát usnout, abych se ráno probudila a zjistila, že mi Aikiru odnesl neznámo kam." Svěřila dítě do Eleiných rukou. "Takhle aspoň budu vědět, kde je a kdo se o ni stará. Mám jen jedinou podmínku a to, že mi budete každý měsíc podávat zprávy, jak se jí daří."

Elea přikývla. To by neměl být žádný problém, nějak se dohodne s otcem.

"Vyřiď Nyah, že mi ručí za její život svým, při všem dobrém, co nás v životě potkalo." dodala Samíra.

"Vy znáte Nyah osobně?" podivila se Elea.

"Ano, byly jsme si kdysi velice blízké. Každá jsme si však zvolila jinou cestu. Já věřím, že život se má brát tak, jak jde. Pro každého si nachystal něco dobrého a je třeba to přijímat i s tím zlým. Já nemám tolik síly a odhodlání jako Nyah, ale umím používat rozum. Nakonec se vždycky dočkám toho, co chci. Věřím, že i svou dceru zase brzy uvidím."

Vstala z lůžka. "Nezapomeň se Nyah zeptat, jestli už nechala mrtvé odejít. A teď mě udeř."

"Cože?" zírala na ní nechápavě Elea.

"Abys mě udeřila," opakovala klidně Samíra. "Musíš mě udeřit. Silně. Nechceš přece, aby si všichni mysleli, že jsem své dítě vydala dobrovolně, že ne?"

Elea o krok ucouvla. "Nemohu udeřit ženu." řekla.

Samíra se zamračila. "Polož dítě na peřinu a udeř mě, jinak zavolám stráže."

Elea zavrtěla hlavou, "To po mně nemůžeš - "

"STRÁŽE! POMÓC!" vykřikla Samíra a škodolibě se na Eleu ušklíbla. Náhle ji tvrdě do obličeje zasáhla pěst a ona se skácela na podlahu a zůstala nehybně ležet.

Elea šokovaně zírala na postavu vedle sebe. "Otče...? Jak jsi mohl...?"

Atekian na ni s mírným úsměvem pohlédl a položil jí ruku na rameno. Když se odtáhla, pravil, "Ještě toho víš málo o životě, dcero. Někdy je jediným dobrým skutkem skutek zlý, i když to tak na první pohled nevypadá. Tušil jsem, že to nedokážeš, proto jsem zůstal na blízku. Ta žádost musela přijít, bylo to nutné. Dnes jsem ji uhodil, ale zítra ji díky tomu nepopraví."

"Však já vím. Jen jsem - "

" - nedokázala přijmout, že se tvůj otec chová hrubě k ženě?" dokončil za ni. "Obávám se, že mě ještě uvidíš dělat horší věci pro přežití na tomto místě." přiznal ponuře. "Je to jediný způsob, jak si udržet královu důvěru. A tu my potřebujeme, děvenko, jestliže chceme společně dojít až do cíle. Mám strach, že jednoho dne budeš ty muset někoho zabít, aby sis udržela důvěru Nyah."

"To se nestane," řekla Elea pevně.

"Budu se za to denně modlit. A teď už pojď, vyvedu tě ven."