Vzpomínka

Autor: Torli

Tma. Od jisté doby ji mám radši než světlo, a přestože můj druh není uzpůsoben k pohybu v ní, já se v ní pohybuji jako jiní za denního světla. Možná i proto, že jsem v ní nějakou dobu žila.
Vzpomínat, je to, co mi zbylo...
Z meditace mě vyrušilo pípnutí záznamníku na stole kousek ode mě. Kdo to zase... prohnalo se mi hlavou, když jsem se odtrhla od spojení se Sílou. A protože být Jedim má své výhody, stačila jen myšlenka, aby se vzkaz začal přehrávat.
„Mistryně Na’ab,“ ozval se kovový hlas protokolárního droida. „Rada Jedi obdržela od Senátu zprávu, v níž se říká, že na Vnějším okraji, v okolí systému A’da Prime operuje velice úspěšně nová pirátská skupina.“
A co já s tím? honilo se mi nevrle hlavou. Aha, už mi to došlo, asi mám novou misi.
Na žádost senátora systému A’da Prime se rozhodla Rada vyslat Jediho, který by vykonal jisté delikátní poslání.“
Co?! Jaké delikátní poslání? Pokud mám tuhle misi opravdu splnit já, tak... Nebudu to radši rozvádět.
„Veškeré podrobnosti týkající se mise Vám budou sděleny senátorem Nya osobně. Jste očekávána spolu s vaším padawanem v 17:00 coruscantského času.“
Ajajaj, to je necelá hodina, problesklo mi hlavou, zatímco jsem vytáčela komlink svého učedníka.
„Mistře?“ odpověděl hned po druhém zazvonění.
„Kde jsi?“
„Chystám se na hodinu historie Republiky.“
„Tak to mě mrzí, že tě o ni připravím, ale máme úkol.“
„Jupí,“ohlušilo mě očividné nadšení mého padawana.
„Sejdeme se za 10minut v hangáru. A čekat nebudu,“ upozornila jsem ho a radši rychle přerušila spojení, protože jsem se málem začala smát jeho očividné radosti nad tím, že přijde o hodinu dějepisu. I když už je v Chrámu dlouho, má stále sklon projevovat své city velice otevřeně. No, koneckonců já taky v tomto ohledu taky nejsem zrovna ukázková mistryně Jedi.

„To snad není možný! Papínkovi uteče dcerunka, dá se k pirátům a mi mu ji máme přivézt zpátky. Co když nechce? Co když...“ Můj padawan zcela nepatřičně opět stavěl na odiv svoje pocity, dnes už podruhé. A tentokrát veřejně. Zatracený klacek. I když mi do jeho výšky chybělo dobrých dvacet centimetrů, popadla jsem ho za ucho a dovlekla ho do naší kajuty bez větších problémů. „ Prosím tě, uklidni se, přestaň se laskavě předvádět před posádkou a dělat mně i Řádu ostudu. Následky tvého projevu probereme po návratu z mise. Teď o tom nechci už nic slyšet. Doporučuji ti meditaci.“
„Mistře…“ jeho zkormoucený hlas a psí oči ( je to takové zvíře, už ani nevím odkud a má strašně nádherné oči) mě přinutily promyslet si vše ještě jednou. Puberťák jeden, ví jak na mě...
„Ne, tentokrát žádné smlouvání. A přemýšlej o našem úkolu. Vletíme tam, popadneme to děvče a vypadneme – takzvaná akce VPV. Dopravíme jí na Coruscant, vrátíme otci a tím to pro nás skončí.
„Jo, vědět tehdy na lodi, jak škaredě se pletu, tak jsem ho s sebou ani nebrala a odnesla to sama. Jenže co se stalo, nelze změnit.

Chrám už dávno tiše oddychoval, síně a chodby byly jako vymetené, jen tu a tam stáli ti, kteří dohlíželi na klidný spánek ostatních, či jen sami nemohli spát. Bylo snadné se jim vyhnout, vždyť jsem znala Chrám jako své boty. I když jsem většinu času trávila sama, tělo si žádalo své a čas od času jsem do refektáře musela. Tu noc jsem však měla v zádech dva páry očí, o nichž jsem nevěděla.
„Mistře, kdo je to?“ zeptal se ten mladší.“ A proč se plíží nocí?“ dodal vzápětí zvídavě s nádechem opovržení v hlase.
„Nesuď ji, nevíš, jaké břímě nese,“ odpověděl mu tiše mistrův hlas. A vzápětí dodal: „Říká ti něco jméno Tahura Na’ab? Mistryně Na’ab?“
“Ne-e,“zavrtěl hlavou učedník.“ Ale vám asi ano, že?“dodal vzápětí. Ne, že by měl zájem poslouchat mistra, jak vzpomíná, ale tyhle noční hlídky byly dlouhé. Dlouhé a opravdu nudné.
„Vážně to chceš slyšet?“ položil mu mistr otázku a aniž by čekal na odpověď, pokračoval. „Znám ji moc dobře, začínali jsme výcvik spolu, ale to sem nepatří. Ptal ses mě, proč se chová, tak jak se chová. Měla učedníka, stejně starého, jako jsi ty. Úkol, který tehdy dostali, byl prostý, ještě jako studenti jsme mu přezdívali VPV – vletět, popadnout, vypadnout. Ale něco se tehdy ošklivě zvrtlo. Došlo jen na fázi „vletět“, a pak už toho moc nevíme. Obklíčili je a po urputné obraně zajali. Prý jim zatápěli pěkných pár dní. Střídali se v odpočinku, ale jeden z nich nakonec nevydržel hlídat a usnul – nikdy neprozradila, kdo z nich to byl. Tak je dostali. A těch pár ní, po které se odmítali vzdát jim vrátili i s úroky. Nikdo neví, co se dělo, to odmítla uvést, ale nic pěkného to asi nebylo. Když jsme ji po měsících vyjednávání dostali zpět, byla z ní troska. Vyhublá, roztřesená, zmučená a nevidoucí.“

Stála jsem přitisknutá ke stěně ve výklenku, protože na chodbě za mnou se objevil jeden z těch, co nemohli spát, a přede mnou stál můj starý přítel se svým žákem, kteří očividně drželi hlídku a všimli si mě, při mé noční výpravě do refektáře. Naslouchala jsem mu se zatajeným dechem, přestože jsem si byla téměř jistá tím, že o mě ví. Při jeho vyprávění se mi to všechno znovu vracelo. Můj učedník v mém náručí, bolest, která mě rvala na kousky a pak…jen jiná forma bolesti. Předtím nitro, teď tělo. A zas. A znova. Techniky na potlačení bolesti nefungovaly.Před očima jsem měla jen černé kruhy bolesti a najednou jsem slyšela jakoby z dálky výkřik plný agonie... mé. A pak už jen neustálá tma, bolest, hlad. Vědomí selhání. S tím se žilo nejhůř. A trpělo. Znovu a znovu. Zas dokola. Bez přestávky.
„Strávila na ošetřovně mnoho měsíců pod dozorem léčitelů. Ta hlášení nebyla radostná. Stopy mučení, bití…budila se při každém sebeslabším hluku, choulila se do sebe a chvěla. Ve spánku i při meditaci ji trápili můry, křičela a tloukla kolem sebe. Bylo těžké vidět v ní tu ženu, která kypěla zdravím a černým humorem. Nejprve jí opravili tělo, pak oči. A pak přišla ta nejtěžší část ze všeho. Musela se naučit znovu chodit, mluvit, jíst... Trvalo to dlouho, a hned jak mohla, stáhla se do sebe a nevycházela z pokoje. Necháváme jí tak. Má v srdci hlubokou ránu, která se bude zacelovat dlouho, pokud se vůbec někdy uzavře.“
Má pravdu. Sedím tu ve tmě, která mě halí jako pohřební rubáš, žiji minulostí a vyčítám si, že já přežila a on ne. Dívám se zpět a odmítám budoucnost, odmítám to, co je kolem mě a vzpomínám.
Na naše první setkání v zahradách, na vůni jeho vlasů, když jsem se mu pokoušela vytvořit padawanský copánek (stejně to nakonec musel upravovat droid), na první společný výcvik a naražené koleno při něm.