Vyvolená

Autor: Rimona Vellová

Rimona se shrbeně zvedla ze země. Levou nohou jí prostupovala bolestivá křeč a na tváři cítila pramínek horké krve. Přesto se nevydala zpátky, ale pokračovala vytrvale dál. Kdyby se tohle bylo stalo před třemi týdny, kdy ještě nevěděla, kdo ve skutečnosti je, neodvážila by se. Ale ta jediná věta všechno změnila. To jediné slovo, které teď vyjadřovalo její skutečnost, jako by změnilo podstatu jejího bytí. Když si nyní v hlavě omílala slovo vyvolená, znělo jí to prapodivně známě, jako by to bylo její jméno, jímž ji řadu let oslovovali ti nejbližší.
Na dalším kroku se celá zachvěla bolestí, protože musela došlápnout na zraněnou nohu. Za ní se táhl pruh krve a daleko před sebou viděla bílý otvor; jedinou cestu ven kromě té, jíž sem přišla. Po chvíli už Rimona přestala bolest vnímat a prostě kráčela dál, aniž by se zamýšlela nad čímkoli dalším. Cítila se jako stroj, ale věděla, že kdyby se dala do hlubšího zamyšlení, nejenže by se zhroutila únavou, ale také by začala pochybovat o tom, co dělá.
Přestože se jí to zdálo jako věčnost, u východu z jeskyně se ocitla už za pár minut a světlo venkovního světa ji doslova oslnilo. Jak zjistila, když si její zrak zvykl, stála vysoko nad zemí na úzké římse a skýtal se jí nádherný pohled do jednoho z nabooských údolí. Kus od ní pryštěl ze skal proud vody dopadající do rozlehlého jezera dole a rozstřikující tisíce kapek, které dosáhly až na ní a teď ji příjemně osvěžovaly. Rimona zasněně zavřela oči a na chvíli si představila, že je v cíli. Ale dobře věděla, že tohle je jen začátek. Cesta do podsvětí bude mnohem delší a mnohem obtížnější.
Naposledy se tedy nadechla čerstvého vzduchu, toužebně nastavila ruku vodopádu a pak už se bez dalších okolků střemhlavě vrhla do vody. Padala jen chvíli; celou ji obklopila ta jemná, studená látka, kterou už nejspíš nikdy na kůži nepocítí a vítr jí rozcuchal rudé vlasy, jak už to nejspíš nikdy neudělá.

„Co pohledáváš ve světě mrtvých, živý tvore? Cožpak tě život omrzel?“ zakdákala naježená kočka.
„Přicházím do podsvětí, abych mohla mluvit s někým, kdo je mi blízký. Kdo jsi ty?“ odpověděla Rimona vyrovnaně, přestože se uvnitř celá třásla strachy.
„Jsem nekrokočka, průvodkyně tímto světem,“ sdělila jí kočka stejně nakřáplým hlasem překypujícím ironií a sarkasmem. „Sem nikdo živý nesmí. Pokud sem vstoupíš, přestaneš být živá. Zemřeš.“
„Nezemřu. Já ne,“ řekla Rimona a nechala nekrokočku, aby si to přebrala sama.
„Takže jsi Jedi?“ pochopila okamžitě a mrskla roztřepeným ocasem. „Ani ti sem nesmí. Nikdo takový tu není.“ Pohoršeně si odfrkla. „Jediové si myslí, že mají svá vlastní pravidla. Stanou se součástí Síly…“ Následovalo další odfrknutí a kočka se odmlčela.
„Je to tak. Jediové se stanou jedněmi se Sílou,“ potvrdila Rimona opatrně. Informace, že tu nikdo takový není, ji zarazila, ale nechtěla to dát najevo. Obě stály na břehu temně rudé říčky na samém pokraji světa mrtvých. Nebe nahradila nekonečná temnota, zemi ztvrdlý povrch podobný ztuhlé lávě a široko daleko, kam jen Rimona dohlédla, se křižovaly krvavé řeky.
„Nevěřím. Kdyby to tak bylo, nepřišli by sem vůbec.“
„Takže tu jsou?“ zeptala se Rimona s neskrývatelnou nadějí v hlase. Ihned se napomenula, ale vrátit slova již nemohla.
„Hledáš tedy Jedie,“ zamručela nekrokočka. Ani jednou se na ní nepodívala. Místo toho pozorovala pomalu plynoucí řeku žlutýma očima, které snad viděly víc, než mohla vidět ona, smrtelnice. „Tady je nenajdeš. Nejsou ani v zemi mrtvých, ani v zemi živých. Dokud je s nimi ta jejich Síla, balancují na hranici mezi těmito světy.“
„Ale my jsme na hranici!“ zvolala Rimona a pocítila nutkání se otočit, jako by čekala, že za ní bude stát Obi-Wan a usmívat se na ni tím přívětivým, moudrým úsměvem, jenž ji vždy zahřál u srdce. „Tohle je hranice mezi hranicí a zemí mrtvých,“ řekla nekrokočka prostě. „Hranice, o které mluvím já, leží vysoko nad touhle. Přešla jsi ji. Už jsi moc hluboko.“ Rimoně se zahoupal žaludek. Nekrokočka se postavila na zadní a ve vteřině změnila podobu. Místo kočky tu teď stál vysoký muž hodnosti generála a opovržlivě na ni shlížel. Před Rimonu se náhle postavila jiná žena. Dívka ji s otevřenými ústy a tlukoucím srdcem pozorovala. Byla to její matka. Měla kadeřavé, zrzavé vlasy, přesně jako ona, ale tvář jí zdobily leskle zelené oči metající blesky na generála. Rimona sledovala svou matku, jak se vysmívá generálovi a pak jeho, jak zvedá ruku, aby dal příkaz neviditelným mužům někde v pozadí. Ozval se výstřel. Někdo zakřičel, ale Rimona už to neviděla. Stála zase na břehu řeky a před ní seděla a předla nekrokočka.
„Tvoje matka. Takhle zemřela,“ oznámila jí klidně a dál nejistě předla a švihala ocasem jako královna na svém trůnu.
„Jak… jak jsi…?“
„Umím vyvolat minulost, přítomnost v jiných prostorech a někdy i budoucnost, mám-li zájem,“ řekla nekrokočka a přestala příst. „A tohle byla jen ukázka. Když půjdeš se mnou, uvidíš víc.“
„Kam? Kam bych s tebou měla jít?“ zeptala se Rimona podezřívavě, neboť tušila, co má kočka na mysli a ten nápad se jí ani trochu nezamlouval, přestože to původně měla v plánu.
„Do země mrtvých. Tam, kam jsi směřovala. Už by ses nevrátila, ale viděla bys všechno, co bys vidět chtěla.“
„Nechci zemřít,“ odporovala Rimona a v tuhle chvíli se jí to zdálo nanejvýš absurdní. Stála na hranici podsvětí, kam dobrovolně šla a prohlašovala tu, že chce žít! I nekrokočka se zasmála nad touto ironií.
„Nechceš zemřít. Jistě, kdo by chtěl? Ale ty jsi musela chtít, když jsi došla až sem,“ zavrněla slastně a poprvé se průzračnýma očima podívala dívce do únavou zbrázděné tváře.
„Chci jen s někým mluvit. Měla jsem v úmyslu se vrátit, až budu vědět to, co chci,“ řekla pevně a doufala, že už jí nekrokočka přestane zpovídat. Noha se pod ní prolamovala jako zpráchnivělá větev a ve spáncích jí prudce bušilo.
„Zajímavý nápad,“ uchechtla se kočka. „Pokud chceš Jedie, musíš zpátky. A musíš se víc rozhlížet, abys spatřila to, co hledáš.“ Pak nekrokočka bez varování zmizela, jako by nikdy neexistovala.
„Nekrokočko!“ zakřičela Rimona do tíživé prázdnoty a otáčela se kolem dokola. „Nemůžeš mě tu nechat!“ volala zoufale, ale nedostalo se jí odpovědi. Byla zanechána na hranici, aby našla jinou, kterou hledá, bez jakékoli pomoci. Měla chuť se ve vzlycích zhroutit na tvrdou zem, ale opět pocítila tu touhu a nutkání jít dál, i když to tentokrát znamenalo jít zpátky. Vyvolená. Vyvolená. Vyvolená…
Někde v dálce se ozval hrom. Vyděšeně sebou trhla, jelikož nic takového nečekala. Myslela, že je stále v zemi mrtvých a že tam nic jako hromy, blesky ani jiné přírodní úkazy nejsou. Musela tedy přejít hranici, o které mluvila nekrokočka. Hranice, která dělila mrtvé od živých, hranice, na níž balancovali všichni jí blízcí.
Rimona se otočila a zahleděla se do tmy za sebou. Jak by měla poznat hranici? Dokázala by to pomocí Síly? Bylo vůbec možné zachytit něco jako prostor mezi zemí mrtvých a živých? Takové a podobné otázky jí proudily hlavou jako rozbouřená horská říčka a jak se lámaly o kameny, způsobovaly jí hroznou bolest hlavy. Cítila se nanejvýš vyčerpaně a pomalu propadala pocitu beznaděje. Za ní nebylo nic a před ní taktéž. Mohla hranici minout před pár metry stejně tak dobře, jako ji mohla minout kilometr zpátky.
Posadila se na tvrdou zem, nohy dala křížem a pevně semknula víčka, aby se mohla soustředit. Znovu se ozval hrom a z neviditelného nebe spadla první těžká kapka, která dopadla Rimoně na čelo. To jí vyrušilo v koncentraci a opět oči otevřela. Rozpršelo se. Nikde nad sebou nezahlédla mraky, z nichž by se voda řinula ani necítila vítr, který proudy deště směroval šikmo k zemi.
A v tu chvíli to pocítila. Bylo to jako jemné pohlazení. Zrovna jako kdyby se jí o tvář otřel hebký kožíšek a zašimral jí pod nosem. Uvědomila si, že se před deštěm otočila tak, aby jí nepršelo do obličeji, a rovněž jí došlo, že se tím musela dostat přesně na místo, kterým procházela hranice.
Rimona seděla na pomyslné čáře mezi dvěma světy a cítila mírné chvění, které procházelo celým jejím tělem jako elektřina. Pak si také překvapeně uvědomila, že na ní neprší. Zhruba jeden metr tlustý pruh na zemi byl vyprahlý a suchý, jako by na něj nikdy v životě nedopadla ani kapka vody. To byla hranice.

Měla dojem, že stále chodí dokolečka. Kráčela po udusané hlíně, všude kolem ní se na zem snášely proudy deště, jen ona a její pás zůstávali suší. Nic z krajiny se neměnilo a přitom musela ujít přinejmenším pět kilometrů. Chvění postupem času zesláblo, až už jej skoro necítila a místo toho se začala třást zimou a noha jí opět krvácela. Před očima se jí dělaly mžitky a byla přesvědčena, že už dál nedojde, ale něco jí říkalo, aby vyšla z hranice do světa živých. Nebyla to Síla, kdo jí to sděloval; nebyla jí podobná a přesto byla úplně stejná. Rimona se proto otočila vlevo a vrátila se do svého světa. I když v pásu chvění nevnímala, nyní začala jasně cítit, že jí opustilo a cítila se proto uvolněněji a klidněji. Posadila se, protože už nemohla dál a aniž si to uvědomovala, zavřela oči a meditovala. Tentokrát však nekladla otázky, ani nečekala na odpovědi a její meditace se brzy změnila v klidný a ničím nerušený spánek.

Někdo nebo něco se k ní blížilo. Pomalu, ale cílevědomě. Chtělo jí to ublížit. Rimona věděla, že se musí k nebezpečí otočit čelem a vytasit svůj světelný meč, ale nebylo to její tělo. Zůstala jí jen mysl, zatímco tělesná schránka byla pryč. Měla chuť se rozkřičet hrůzou, když pohlédla pod sebe a neviděla vlastní nohy ani nic jiného, ale zjistila, že nemůže ani to. Aniž by věděla jak, vznášela se vysoko nad zem a sledovala to něco, jak zůstalo dole a zmateně hledělo kolem sebe.
„Vítej, Rimono,“ zaznělo líbezně odněkud a odnikud zároveň. Byl to hlas přicházející ze všech směrů kolem dokola a přitom jako by zněl jen uvnitř její mysli.
„Co se se mnou stalo?“ zeptala se napůl zděšeně a napůl zvědavě. Najednou se cítila bezpečně. Nemohla říct proč, ale bylo to tak. Byla mezi hodnými.
„Tvé tělo je tam dole, ale tvá mysl je na chvíli s námi. Dokud se neprobereš, budeš moci být zde.“
„Nemohla jsem křičet, ale teď mluvím… nebo…“ Váhala i nad tímhle. Její vlastní hlas byl trhán vzduchem na tisíce kousíčků, které už nevydávaly ani hlásku, ale ona se přesto slyšela.
„Mluvíme spolu v myslích,“ ozvalo se opět melodicky a pak Rimona uviděla to, co k ní promlouvalo. Ve vzduchu se vznášela nejasná silueta, spíše mlha vytvarovaná do postavy. Byla to žena oděná v obyčejném rouchu a cestovním plášti a Rimona si nemohla nepovšimnout, že jí u pasu visí meč.
„Jste Jedi,“ řekla ženě a čekala na její odpověď. Chvíli to trvalo, ale pak přesto promluvila.
„Byla jsem.“
„Proč už nejste?“ podivila se Rimona.
„Nikdo už po smrti není tím, čím býval za života,“ řekla žena klidně, ale v očích se jí zatřpytily slzy. „Zemřela jsem moc mladá.“
„Co se vám stalo?“
„To, co všem Jediům při pádu Staré republiky. Ale na tohle není čas. Tvé tělo tě brzy donutí vrátit se zpět a ty jsi sem jistě přišla kvůli něčemu víc než jen povídání si, nemám pravdu?“ Rimona si najednou zděšeně uvědomila, že má poslání. Z omamujícího pocitu být myslí mimo tělo byla tak šokovaná, že zapomněla na to, proč tu vlastně je.
„Přišla jsem za mistrem Obi-Wanem Kenobim. Zná proroctví, které… které potřebuji znát i já,“ vysvětlila ženě a ta přikývla. Pak se beze slova prostě rozplynula a zanechala mysl Rimony o samotě.
V dálce se několikrát zablesklo. Nebyl to přírodní úkaz, tím si byla Rimona jistá. Spíš by to mohla přisoudit něčemu živému, ale ne přírodě. Byla to samostatně myslící bytost, která vytvářela to světlo, stejně tak jako následný záblesk. Pak se to přiblížilo, ale zmizelo dřív, než si to stačila prohlédnout.
„Čekal jsem, že přijdeš.“ Rimoně poskočilo srdce radostí, když spatřila Obi-Wanovu tvář zalitou mdlým světlem, jak se na ni shovívavě usmívá. Chtěla mu padnout do náruče a rozplakat se radostí, že ho opět vidí, ale pak si vzpomněla, že její tělo stále leží dole na zemi. Místo toho se na Obi-Wana usmála, i když si nebyla jistá, jestli ji může vidět.
„Jsem tak ráda, že tě opět vidím. Proč už se v našem světě nezjevuješ jako duch? Dřív jsi mohl.“ V jejím hlase zazněl podtón vyčítavosti a Obi-Wan si toho povšiml.
„Stalo se moc důležitých věcí, které toho hodně změnily. Nemám čas na jejich výčet, ale vím proč jsi přišla. To proroctví. Udělal jsem velkou chybu, že jsem ti o něm neřekl a teď to vím. Jsi velmi statečná, když jsi se dostala až sem. Jsem na tebe pyšný, Rimono.“ Cítila hrdost, že to řekl. Nejraději by mu vyčetla ty roky, které trávil jejím trénováním a ani jednou jí neřekl pravdu, ale najednou si uvědomila, že je jí to jedno. Zlost se naprosto vytratila a zůstala jen bezmezná radost z jejich setkání.
„Když jsem slíbila, že půjdu do říše mrtvých a najdu tě, byla jsem rozzlobená a nemyslela jsem to vážně. Ale pak jsem si uvědomila, že to musím udělat, byť to zní jako ta největší hloupost.“
Chvíli na sebe hleděli tak, jak na sebe otec s dcerou hledí a pak si, oba naráz, uvědomili, jak málo času mají.
„To proroctví,“ nadhodila Rimona.
„Ach ano. Jeho přesné znění je: ‚Ten, kterýžto potomkem jeho bude, dokončí dílo Anakinovo; přítele v Obi-Wanovi najde.‘ Na první pohled to vypadá naprosto jasně: potomek Anakina dokončí jeho dílo a stane se mým přítelem. Tak jsme to vykládali před pádem republiky. Mistr Yoda tomu dal významy dva: první ten, který jsem říkal a druhý, že potomek Anakina nebo můj dokončí dílo Anakinovo a ve mně najde přítele.“
„Jak je to správně?“ zeptala se Rimona a cítila, jak jí buší srdce vzrušením. Tak moc si přála, aby to nebyla ona. Nechtěla tíhu svého úkolu shazovat na někoho jiného, ale věděla, že ji sama neunese. Věděla, že zklame. A nebylo cesty, jak tomu zabránit. Věděla, co se stane, až se vrátí do světa živých.
Obi-Wan hluboce a unaveně vzdychl a pak sklíčeně řekl: „Je mi to líto, Rimono, ale jsi to ty. Dlouho jsem nad tím proroctvím přemýšlel. Celých deset let jsem neznal jeho význam a ochraňoval jsem proto jak tebe, tak Luka. Mohli jste to být vy nebo Leia. Potomci Anakina nebo můj potomek. Pamatuješ se na ten den, kdy jsi mi řekla, že jednoho dne pomůžeš Anakinovi vrátit se zpět na světlou stranu?“ Chabě přikývla. Bylo jí tenkrát asi deset a slýchávala od svého mistra všechny příběhy o Anakinu Skywalkerovi a vždycky si strašně přála mu pomoci. „Tehdy mě to napadlo. Existovala kniha o vyvolených. Tisíce proroctví mluví o těchto lidech. Každý si myslí, že vyvolení jsou výjimeční a objevují se zřídka, ale tak to není. Zrovna teď jich může v celé galaxii být klidně dvě stě. Ale jen jeden – vždy jen jeden – tvoří budoucnost. V životě musí docházet ke změnám. Dochází k nim pořád, ale to, co je k větším změnám a nápravám zapotřebí, je člověk, který by jim dal volný průběh. A to je vyvolený. Ve svém životě má úkol. Jako se Anakin musel rozhodnout mezi temnou stranou a světlou a přinést rovnováhu Síle, i ty budeš muset učinit něco takového. Nikdy nikdo neví, které z těch proroctví je pravdivé. Jelikož i když jsi vyvolená, nemusíš svůj úkol potkat, můžeš jej minout, jako bys mohla minout svou životní šanci a stát se tak naprosto něčím jiným.“
„Takže nemusím být vyvolená!“ zvolala Rimona téměř radostně a na malý okamžik měla chuť vykřiknout radostí. Na malý okamžik se cítila volná a lehká.
Obi-Wan zavrtěl hlavou.
„Když Republika padla, vyskytovala se pouze dvě proroctví mluvící o vyvolených. To jedno ztratilo význam, když se událost, o níž mluvilo, nesplnila. To druhé jsem ti před chvílí řekl. Je mi líto, ale když není víc proroctví o takových, jako jsi ty, není šance, že by to nebyla pravda.
Teď ještě k té knize. V ní se dá rozpoznat význam jednotlivých předpovědí mnohem lépe, než když zkoušíš meditovat. Ale ani to mi nepomohlo. Pomohlo mi další proroctví. Bylo stovky let staré, přesto stále označené za očekávané, nesplněné. Ještě stále čekalo na svou šanci. Znělo: ‚Dvě dívky a chlapec; osudovou změnu jeden z nich udělá, neb proroctví o něm bude mluviti jako o vyvoleném.‘ To samozřejmě stále nic neřešilo, jen potvrdilo domněnku, že to může být jeden z vás tří. A pak přišla další možnost: ‚V srdcích jejich hledej; tam najdeš pravdu. Kdo první bude ji mít, ten vyvoleným stane se.‘“
Nastalo dlouhé ticho. Rimona přemýšlela. Mysl jí zaplavily všemožné vzpomínky, které ji nutily stále o tom spekulovat. Nechápala význam toho proroctví a ani to nechtěla. Bála se, že když pochopí, dobrovolně si tím položí na svá bedra starosti, se kterými ona nechce mít nic společného.
„Znamená to, že ten z vás, který první najde pravdu o proroctví, tedy nalezne předpoklady pro dokončení díla Anakinova a pro přátelství se mnou, bude vyvolený. Tys byla ta, která se mnou vyrůstala. A tys byla také ta, která jako první, daleko předtím, než se Luke o Anakinovi dozvěděl, projevila lítost nad mým ztraceným padawanem a přísahala mu pomoci. Jsi vyvolená.“

V tu chvíli se její tělo probralo. Její mysl to okamžitě prudce strhlo dolů, až jí to vyrazilo dech. Rimona se rozkašlala, několikrát se vyčerpaně nadechla a pak se rozklepala zimou. Opět se dostavila palčivá bolest ve spáncích a v noze jí pulzovala nesnesitelná bolest. Byla zase se svým tělem a Obi-Wan už s ní nebyl. Z hrdla se jí vydralo několik vzlyků a oči se jí zalily slzami. Najednou jako by na ní dolehla všechna ta bolest.
Vzpomínala na dobu, kdy byla malá holčička. Vybavovala si nekonečně pláně Tatooinu, po nichž uháněla k domu svého mistra, svého přítele a svého otce. Viděla tváře svých přátel z Mos Eisley a usmívala se při vzpomínce na dny, kdy společně běhali městem, schovávali se rodičům nebo hráli hry. Jednou dokonce směla se svou kamarádkou Julianne na závod kluzáků. Byl to nejhezčí zážitek jejího dětství. Každičký den večer běžela nad Anchorhead, kde žil Obi-Wan a trénoval ji, aby se stala Jedim. Nikomu o tom nikdy nepověděla a měla velkou radost, že má před ostatními tajemství. Teď si uvědomovala, jak náročné to pro ni bylo a jak moc se cítila ve své cestě k Jediovi osamělá.
Pak ale musela odletět pryč, do bezpečí. Obi-Wan jí neřekl nic o proroctví, ale chtěl ji před jejím osudem ochránit. Nedali si ani sbohem, když odcházela. Opět jí prostoupila vlna smutku, která ji zavalila po návratu na Tatooine, kdy se dozvěděla, že je její mistr mrtvý. Tíha bolesti z jeho smrti. Stejná tíha po zjištění, že to on byl jejím otcem a nikdy jí to neřekl. Smutek, bolest, zloba. Věděla, že je na nejlepší cestě zklamat a věděla, co se stane, když by to udělala. Už tenkrát tušila, že je vyvolená.
Teď to věděla.
Teď byl čas zklamat či zachránit svět.
Teď se bude muset vrátit do světa živých. A Rimona věděla, co bude následovat.