Voyager vs. dítě Síly

Autor: Petr Říhánek

“Hlášení!” křikla kapitán Kathryn Janewayová na svojí posádku, když se všichni posbírali z podlahy.
“Ten časoprostorový vír, který jste chtěla prozkoumat, nás vtáhl dovnitř, kapitáne,” s notnou dávkou sarkasmu prohodil Tom Parris.
“To vím taky, ale kde to jsme a hlavně o kolik nám to zkrátilo cestu domů?”
“Nemám tušení kapitáne,” zoufale prohlásil od konzole Harry Kim.
“Cože?” prudce se otočila kapitán a pak se klepla do prsou. “Sedmá, jak to vypadá v astrometrice?”
“Všechny systémy jsou funkční, ale údaje ze senzorů jsou zmatené. Naše poloha není identifikovatelná,” ozval se příjemný hlas terciálního doplňku unimatrixe nula jedna. “A počítač se zbláznil.”
“Co říkáte?!”
“Poslechněte si tohle.”
Na můstku se najednou rozezněly fanfáry a pevný hlas palubního počítače nezvykle procítěně recitoval: “Před dávnými časy, v předaleké galaxii...”
“Odstup, Lucasi,” vykřikl Tom a ukazováčky před sebou vytvořil písmeno “T”.
“Vypněte to,” rozkázala Janewayová. “Co se děje, Tome?”
“Kapitáne, víte, já se zajímám o historii 20. století...”
“To už jsme všichni dávno pochopili. K věci, kapitáne Protone!”
“Ta hudba, to byla hymna jedné náboženské sekty, která vznikla koncem 20.století a v pozdějších letech byla například zodpovědná za několik sabotáží na vesmírné lodi Enterprise.”
“A jakou to má souvislost s naší situací?”
“Pravděpodobně žádnou, včera jsem si hrál na holopalubně a počítač musel vyvolat staré soubory,” zarděl se poručík.
“Kapitáne, v naší blízkosti se nachází planeta,” snaživě se ozval Harry.
“Údaje,” zajímal se Chakotay.
“Typická pouštní planeta. Obydlená.”
“Stav, Tuvoku?” ozvala se Janewayová.
“Zbraňové systémy v pořádku, štíty na osmdesáti procentech,” chladně odvětil Vulkánec.
Kapitán si znovu poklepala na prsa: “B´Elanno, jak jsme na tom?”
“Warpové jádro vypadlo, musíme ho znovu nahodit a to zabere pár hodin. Impulsní pohon je ale plně funkční.”
“Dobře. Sice nevíme, kde jsme, ale alespoň to tady omrknem. Tome, směr planeta. Plný impuls.”

Voyager úspěšně zakotvil na oběžné dráze planety a jeho velící důstojníci se právě v konferenční místnosti radili o dalším postupu.
Kapitán Janewayová hodila očkem po Chakotayovi: “Veliteli, vy povedete výsadek...”
“Ehm, kapitáne, dohodli se přece, že mi budete říkat komandére.”
“Kdo se dohodl?”
“No přece ONI?”
“Jací oni?”
“No ONI,” Chakotay záhadně zvedl oči vzhůru, pak se naklonil k Janewayové a zašeptal: “Trekkies.”
“Jo tak,” odvětila chápavě Janewayová a přitom si pomyslela, že jejímu indianskému důstojníku zase jednou přeskočilo a slyší mluvit neexistující bytosti.
“Dobře, KOMANDÉRE, povedete průzkumný oddíl a s vámi půjdou Tuvok, Tom a Sedmá. A vezměte si nějaké méně nápadné oblečení. To platí hlavně pro vás, Sedmá.”
Obočí a borgský implantát Sedmé z Devíti se tázavě pozvedly.
“Hodilo by se něco méně přiléhavého, nechcete přece vzbudit u místních nežádoucí pozornost,” vysvětlila Janewayová.
“Rozkaz, kapitáne,” přitakala Sedmá a šla se s Chakotayem, Tuvokem a Tomem převléct.
“B´Elanno, vy budete pokračovat v opravách a Harry vám pomůže. Byla bych ráda, kdyby tahle kobka byla brzy zase plně funkční.”
Harry přikývl stejně jako B´Elanna, které rychle odběhla pomoct Tomovi při převlékání.
“Neelixi, vy se s Doktorem postaráte o morálku posádky. Mám dojem, že jsou trochu nervózní z toho, že jsme zase spadli do nějaký brindy.”
“Provedu, kapitáne,” horlivě souhlasil Neelix.
“Jaká sedativa navrhujete?” zeptal se Doktor.
“Se sedavity zatím počkejte, myslela jsem, že byste jim mohl spíše zazpívat a Neelix může roznášet chlebíčky nebo tak něco.”
“Skvělý nápad kapitáne,” souhlasili jednohlasně Doktor a Neelix a pak zmizeli za dveřmi.
“A já si jdu dát kafe,” oznámila Janewayová prázdné místnosti.

* * *

“Jestli existuje nějaký střed tohoto vesmíru, tahle planeta je od něj nejvzdálenější,” prohlásil Tuvok uprostřed hliněných budov pouštního městečka a přitom vyplivl pár zrnek písku, která se mu dostala do úst.
“Zapadákov,” přisvědčil Tom Parris. “Ale hlavně, že i tady funguje univerzální tlumočník.”
“Všimli jste si pohonu jejich lodí,” upozornil Chakotay a přitom jim ukázal údaje na trikodéru. “Nevím, kde to jsme a co jsou všichni ti tvorové zač, ale ten jejich hyperpohon by dostal Voyager domů během pár týdnů. Kam se hrabe warp.”
“Ani proudový pohon borgů není takhle efektivní,” souhlasila Sedmá z Devíti.
“Musíme nějaký hypermotor sehnat,” rozhodl Chakotay.
“Tohle město je jedno velké tržiště, co takhle nějaký koupit,” navrhl Tom.

* * *

“Ty jsi anděl?” zeptal se malý světlovlasý chlapec při pohledu na Sedmou, která právě s Tomem vešla do nějakého vetešnictví.
“Cože?” nechápala Sedmá.
“Ptám se, jestli jsi anděl. Andělé žijí na měsících Yego a-”
“Takhle to zkoušíš na každou, co sem přijde?” přerušila chlapce Sedmá.
“No já...,” začervenal se.
“Najdi si někoho mladšího a neotravuj!” spražila ho Sedmá.
“Jste na něj hrubá,” tiše podotkl Tom. “Nevíte, jaké to pro něj může mít v budoucnu následky.”
“To je irelevantní,” prohlásila Sedmá a vystrčila plačícího chlapce na ulici a ještě na něj výhružně namířila trikodér.
“A zákazníci... vítejte u Watta,” ozvalo se podivné zavalité stvoření, které na malých křidélkách přilétlo do místnosti.
Oba členové posádky Voyageru při pohledu na podivného tvora ztuhli, ale Sedmá se rychle vzpamatovala: “Potřebovali bychom nějaký hypermotor.”
“Ó jistě, jistě, mám velký výběr,” přikyvoval Watto. “A zdalipak mají přespolňáci čím zaplatit?”
“Máme spoustu prutů zlatem raženého latinia,” odvětila Sedmá.
“To bude asi stejně bezcenný jako republikový kredity, co? Wuipiuoi nemáte?”
“Lituji,” řekl Tom.
“To je dneska zase den,” zabědoval Watto a zmizel někde vzadu v krámu.
“My se ještě vrátíme,” houkla za ním Sedmá.
“Co to bylo za druh?” zeptal se Tom.
“Nemám tušení, borgové se s ničím takovým ještě nesetkali.”
“Působil dojmem zmutovanýho ferenga s křidýlkama.”
“Chakotayi, jak jste na tom?” zeptal se Tom svého komunikátoru.
“Nepořídili jsme,” ozvalo se.
“My taky ne, nemáme čím zaplatit.”
“Dobrá, sejdeme se u raketoplánu a na Voyageru už něco vymyslíme.Třeba můžeme prodat Neelixe.”

* * *

Během cesty k raketoplánu, který nechali na poušti za městem, Tom netečně sledoval davy podivných a ještě podivnějších bytostí, když vtom jeho zrak upoutala podivná čtveřice. Prostě oblečený majestátně kráčející muž, drobná krásná dívka, pojízdný neustále švitořící robot a tvor, který vypadal jako kříženec žáby s kachnou s obrovskýma ušima a ke všemu se ještě při chůzi podivně klátil jako by byl opilý. Tom se hrůzou otřásl, ale pak už měl zrak jenom pro dívku, která se za ním také otočila a usmála se. Má v sobě něco královského, pomyslel si Tom, svlékající ji očima.
“Hele, tamhle jde B´Elanna,” ozvala se Sedmá, bedlivě pozorujíc slintajícího poručíka.
“Kde?!” lekl se Tom.
“Jenom žertuji,” řekla s nehybným výrazem Sedmá, pak se z náhlého popudu podívala na trikodér, kterým postrašila otravného chlapce, a zhrozila se.

* * *

“Jsou tu Borgové,” šílela na ošetřovně Sedmá z Devíti. “Jdou po mně, já to věděla, vždycky jsem věděla, že mě najdou.”
“Klid, Sedmá,” chlácholil jí Doktor a při tom jí jemně hladil po vlasech. “My naší holčičku nedáme, viďte kapitáne?”
“Samozřejmě, co bychom si bez ní počali,” přitakala Janewayová. “Ale o co tady vlastně jde?”
“Sedmá náhodou získala při výsadku na trikodéru scan jednoho chlapce. Tedy já si myslím, že to nebyla žádná náhoda, spíš osud nebo nějaké nadpřirozená síla...”
“K věci, Doktore,” zývla Janewayová.
“Ten chlapec je Borg nebo spíše bych měl říci potenciální Borg.”
“Cože?!”
“V jeho krvi trikodér zaznamenal starší verzi borgských nanosond, podle Sedmé se jim říká nanomidy.”
“A sakra, to nám ještě scházelo,” ulevila si Janewayová.
“Nebude to tak zlé, kapitáne, v těle toho chlapce je nanosond žalostně málo, asi dvacet tisíc, a to nestačí k tomu, aby se vytvořilo společné vědomí, implantáty a tak dále.”
“Takže to přece jen není Borg?”
“Zatím ne, nanomidy mu však dávají určité paranormálních schopnosti jako je telekineze, telepatie či předpovídání budoucnosti. Kdyby se však počet nanomidů zvýšil, kdo ví? Víte, Sedmá mi jednou ve slabé chvilce přiznala, že Borgové si po večerech vypráví legendu o jejich zakladateli. Říkají mu Syn sluncí a prý nebyl počat... ehm... abych tak řekl... přirozenou cestou, ale stvořili ho sami nanomidy. Když dospěl, vytvořil Společenstvo, tak jak ho známe. Ten kluk může být místní varianta toho legendárního prvního Borga.”
“Nemám ráda Borgy,” prohlásila Janewayová.
“Skutečně, kapitáne?” zeptal se Doktor a přitom stále ve vlasech výskal Sedmou z Devíti.

* * *

Důstojníci Voyageru se opět sešli v konferenční místnosti. Nad velkým stolem se vznášel hologram malého chlapce vytvořený pomocí údajů z trikodéru.
“Tak, co s ním uděláme?” zeptala se ostatních Janewayová a přitom upyla z dnes již desátého šálku silné černé kávy. “Nemůžeme dovolit, aby v budoucnosti Borgové ovládli tuhle galaxii.”
“Náše jim bude muset stačit,” utrousil Tom.
“Musíme místním pomoc,” ignorovala poznámku Janewayová.
“Kapitáne, a co Základní směrnice?” pozvedl jedno obočí Tuvok.
“Kašlu na Základní směrnici,” okřikla Vulkánce Janewayová.
“Když už jsme u toho kluka,” zkusil zklidnit situaci Tom Paris, “nepřipomíná vám taky jednoho známýho herce z počátku 21.století?”
Poručíkovi se dostalo pouze nechápavých pohledů, až Chakotay vykřikl: “Jasně, to je celej mladej DiCaprio!”
“No, to je fakt, že mě to nenapadlo,” plácali se ostatní po čele.
“Ale já měl na mysli Haydena Christensena,” podotkl Tom.
“Koho?” ozval se jednotný hlas důstojníků Voyageru.
“Nechte toho,” utla diskusi Janewayová. “Nejsme tady od toho, abychom se hádali, komu je ten kluk více podobný, to ať za nás udělají jiní. My musíme zničit Borgy!”
“Jednoho potenciálního Borga, kapitáne,” upozornil Vulkánec.
“Kde je jeden budou i další, to si pište, Tuvoku.”
“To zní celkem logicky.”
“Je to jenom dítě,” ozval se mateřský instinkt B´Elanny.
“Ano, teď je to roztomilé dítě, ale za pár let to bude samý: ´Budete asimilováni. Veškerý odpor je marný.´ Věřte mi, znám to,” zachvěla se při vzpomínce na své dopívání Sedmá z Devíti.
“Moje řeč,” souhlasila Janewayová. “Podívejte se na ty jeho oči, čiší z nich čiré zlo.”
Důstojníci poslechli rozkaz a začali hologram provrtávat upřenými pohledy.
“Něco mě napadlo,” řekl nakonec Doktor.
Janewayová na něj s nadějí pohlédla.
“Ten potenciální Borg začne být nebezpečný, až počet nanomidů v jeho těle překročí asi jeden milion, do té doby to bude celkem normální člověk, až na tu telekinezi a tak. A vzrůstu počtu nanomidů můžeme snadno zabránit. Stačí upravit pár nanosond Sedmé, aby v těle toho chlapce udržovali nanomidy na bezpečné hladině.”
“To by šlo,” přisvědčila Sedmá. “A také bychom mu pomocí mých nanosond mohli vsugerovat podvědomou touhu ničit všechny borgy nebo potenciální borgy, které potká.”
“To zní jako dobrý plán,” nadšeně se usmívala Janewayová.
“Kapitáne, Základní směrnice Hvězdné flotily mluví o nevměšování do záležitostní jiných druhů,” upozornil Tuvok. “Měla byste si uvědomit, že-”
“Kušuj,” ukončila rázně Janewayová poradu.

* * *

“Tak kdo z vás mu dá tu injekci?” zeptala se kapitán Janewayová Toma a Chakotaye, když konečně našli potenciálního Borga v jednom hangáru, jak se pachtí s nějakým primitivním strojem.
“Jsem něco jako zdravotník, tak asi já,” odvětil Tom.
“Do toho, poručíku,” povzbudila ho Janewayová a pak už jen s komandérem mlčky sledovala, jak se Tom nenápadně přitočil k chlapci a vrazil mu do ramene dávku upravených borgských nanosond od Sedmé z Devíti.
Když bylo po všem a Tom se vracel zpět, málem vrazil do známého létajícího vetešníka. “Watto, jak se vede?”
Watto na něj nechápavě hleděl a jeho křidélka se komíhala jako o závod.
“Pamatujete si? Včera jsme od vás chtěli koupit hypermotor?”
“Jo tak,” vzpomněl si Watto, “vy jste jeden z těch přespolňáků bez pořádných peněz.”
“Peníze jsme sice nesehnali, ale co byste řekl na výměnný obchod.”
“Může být, co máte?”
“Tohle,” řekl Tom a vytáhl zpoza opasku malý bílý půlkruh.
“Co to je?”
“Nasaďte si to přes oči a uvidíte. Dostal jsem to kdysi od kamaráda Geoffreyho.”
Watto si předmět nasadil na hlavu a shledal, že vše, co v hangáru byť jen vzdáleně připomínalo ženské pohlaví, vidí bez šatů.
“Zajímavé,” prohlásil Watto, když si zařízení zase sundal z očí, “ale tohle nemá skoro žádnou cenu. Nemáte spíš na výměnu nějakej závodní kluzák, Skywalker při minulým závodě zase jeden rozflákal.”
“No...” zakoktal se Tom, který nemohl pochopit, že senzor, za který mu část posádky Voyageru nabízela hotové jmění, se u Watta setkal s tak malým nadšením. “Žádný kluzák nemáme.”
“Tak neotravuj a zmiz, přespolňáku,” prohlásil Watto a chtěl odlétnout pryč, když mu cestu zastoupil vysoký muž, kterého Tom viděl včera.
Tom se připojil ke kapitánovi a Chakotayovi a napjatě poslouchal rozhovor cizinců, který se točil kolem závodu kluzáků a jedné nehumánní sázky.
Když vysoký muž s úsměvem odešel, hlesla Janewayová ke kolegům: “Mám nápad.” Pak přistoupila k Wattovi a nevinně se zeptala: “Co byste řekl takové menší sázce?”

* * *

“Vidíte, říkala jsem vám, že se vyplatí vsadit na Borga,” prohlásila klidně Janewayová ve chvíli, kdy chlapec projel cílem.
Chakotay a Tom byli však stále v šoku z toho, že kapitán dala v sázku celou posádku, čímž porušila všechna nařízení Hvězdné flotily i zdravého rozumu. Asi jen její pověstné štěstí zabránilo tomu, aby se všichni členové posádky Voyageru stali Wattovými otroky.
Okřídlený obchodník právě proletěl kolem a na půl pusy trousil: “Jsem na mizině, nic mi nezbylo...”
“Nestůjte tady jako solné sloupy a chyťte tu obludu. Musíme si vyzvednout výhru,” okřikla Janewayová Toma a Chakotaye.

* * *

“Proč jsme nepoužili transport?” zeptal se nešťastný Tom Paris, když na vypůjčených místních zvířatech dojeli i s hypermotorem k raketoplánu, který v poušti hlídal Tuvok.
“Nezdá se vám, že bychom byli až moc nápadní, kdybychom Wattovi před očima jen tak zmizeli? Tihle primitivové transport neznají,” odvětila Janewayová. “Tuvoku, jak to tady šlo?”
“Byl klid, až na menší incident s jedním domorodcem.”
“Co se stalo?”
“Objevil se tady s jasně nepřátelskými úmysly nějaký vzdálený příbuzný Chakotaye.”
“Cože?” ozval se Chakotay.
“Soudím tak podle bezúčelného a nevkusného tetování,” chladně odvětil Tuvok. “Snažil se mě vystrašit nějakým generátorem laserového paprsku.”
“A jste v pořádku?” starala se Janewayová.
“Samozřejmě, stačil jeden Vulkánský chvat a složil se k zemi. Pak jsem provedl spojení myslí, ale v jeho hlavě stále dokola znělo jen Korah Rahtahmah, Oshkatanya Karathama, což připomíná pozemský staroindický sánskrt, ale nedává to žádný smysl.”
“Tohle je zatraceně podivná planeta,” kroutil hlavou Tom.
“Taky bych řekla,” souhlasila Janewayová. “Nezdržujme se tedy více, než je nutné, a rychle zpátky na Voyager. Musíme vyzkoušet ten zázračný hypermotor.”

* * *

Kapitán Janewayová se pohodlně usadila do svého křesla na můstku, přejela pohledem všechny členy posádky a nakonec se obrátila na Vulkánce: “Vypadalo to jako nemožná mise, ale zvládli jsme to, ne, Tuvoku?”
“Kapitáne, bylo by nelogické domnívat se, že ode mne čekáte skutečnou odpověď,” odvětil Tuvok.
“Nečertěte se,” řekla Janewayová. “Nejenže jsme odvrátili hrozbu Borgů, ale získali jsme i hypermotor. Základní směrnice je jen byrokratický přežitek. My jsme posádka Voyageru a naším prvořadým úkolem je vrátit se domů. A to za jakoukoli cenu.”
Tuvok zarytě mlčel a tak se Janewayová plácla přes prsa a zeptala se: “B´Elanno, jak to vypadá?”
“Warp už je plně funkční a právě jsme se Sedmou dokončili zapojení hypermotoru,” ozvalo se.
“Dobrá, vyzkoušíme to. Tome, vpřed!”
“Rozkaz kapitáne,” hlesl Tom Paris a levým malíčkem ťukl do největší z ikon na své konzoli.
Hvězdy na hlavní obrazovce se protáhly do nekonečna, s lodí to cuklo a všichni na můstku se ocitli na podlaze.
Zvedající se Janewayová křikla: “Hlášení, Harry!”
“Nepohnuli jsme se ani o metr, kapitáne.”
“Co se stalo B´Elanno?” zeptala se Janewayová kamunikátoru.
“Všechny obvody v hypermotoru vyhořely, kapitáne.”
“Půjde to opravit?”
“Pokud se budeme ještě asi tak padesát let potulovat po delta kvadrantu nebo téhle galaxii, tak to stihnu opravit těsně před návratem domů.”
“Sakra,” ulevila si Janewayová. “Já toho Watta zabiju, dal nám určitě nějakej zmetek. Kdybych měla doktorovo fotonové dělo, udělala bych z tý planety jedno velký skleněný těžítko!”
“Kapitáne, dva světelné roky od nás se objevil časoprostorový vír,” hlásil Harry Kim.
“Na obrazovku.”
Všichni na můstku zírali na vír, který byl velice podobný tomu, který je do téhle galaxie dostal.
“Mám pocit, že když tím prolétneme, dostaneme se zpátky do delta kvadrantu a to nejspíš tak deset let blíže domovu. Co říkáte?”
“Jasně, kapitáne,” přikyvovali důstojníci.
“Tome, domů!” rozkázala Janewayová a za okamžik Voyager zmizel ve víru, který se za ním zase uzavřel.