Závan minulosti

Autor: Tyna Rose

Kapitola 7.

Luke a Mara leželi ve svém pokoji, který jim měl po dobu návštěvy sloužit jako ložnice. Mara měla hlavu opřenou o jeho hruď a kroutila nepřítomně sponou u jeho pyžama. Luke měl položenou paži na Mařiných zádech a namotával si její vlasy na prst. Žádný z nich už hodnou chvíli nepromluvil. Luke si v duchu probíral události několika posledních hodin. Po té, co zhlédli záznam z datakarty začali všichni mluvit jeden přes druhého. Leia stále nemohla pochopit, proč Bail nepředal deník jí. Han namítl, že kdyby to byl udělal, tak by ho asi nechal na Alderaanu , a pak by si v něm moc nepočetli. Jacen se o denník živě zajímal, jako o pravděpodobný zdroj informací o tehdejším běžném životě a vznesl dotaz, zda by si ho mohl vypůjčit na výstavu JAK SE ŽILO VE STARÉ REPUBLICE, kterou hodlal uspořádat. Luke se mu to snažil vymluvit, ale Mara v tom neviděla žádný problém. Vždyť může vystavit jenom některé pasáže, které souvisí s tématem výstavy. Nakonec se ozval Ben a chtěl vědět o čem vlastně všichni mluví. Luke neměl ponětí, jak vysvětlit sotva šestiletému dítěti, jejich zašmodrchanou rodinnou historii. Podařilo se mu to jen s vydatnou pomocí všech přítomných a ani pak si nebyl jistý výsledkem. Ještě, že se do toho nepřipletl Threepio.
Nakonec jeho myšlenky přerušila Mara „Víš, že máš vlastně štěstí?“
„Jak to?“
„No, ty teď znáš oba své rodiče. Já o těch mých nevím vůbec nic,“ pokračovala Mara, opřela se o lokty a zadívala se na Luka.
Ten přehodil paži přes její hlavu a podepřel si tu svou, aby na ni lépe viděl. „Já vím. Ale nezoufej. Nikdy nevíš, co se může objevit na dně nějakého trezoru,“ usmál se. Ona jenom zakroutila hlavou a opět si udělala pohodlí.
„Och, že by pověstný skywalkerovský humor?“ poznamenala sarkasticky a začala se, jako před vyrušením, věnovat jeho pyžamové sponě.
Luke se zakřenil , znovu ji objal a jal se hladit její rameno. „Chtěla bys svoje rodiče vypátrat?“ zeptal se po chvíli tiše.
„Já nevím. Je to už tak dávno,“ odpověděla mu Mara „Kdysi jsem to zkoušela, ale...nevyšlo to. A teď ... vážně nevím. Asi ne,“ povzdechla si a po chvíli pokračovala „Proč taky. Nic by se tím přece nezměnilo. Když teď víš, kdo byla tvá matka, cítíš se jinak?“
„Je to zvláštní, ale ani ne,“ odpověděl jí Luke. Nepřiznal však, že se přece jen něco změnilo. Teď znal její jméno a věděl, že ho toužila mít v náručí stejně tak, jak on jako dítě toužil po jejím objetí. A to i přes veškerou lásku a péči, kterou mu věnovala teta i strýc. Uvědomil si, že Mara byla jako dítě úplně sama a silněji ji objal.
„Tak vidíš. Myslím, že nemá cenu se šťourat v minulosti. Je to prostě pryč,“ dokončila myšlenku Mara.
Chvíli jen tak ležel, a pak si vzpomněl na svého syna „Ale dali jsme dneska Prckovi zabrat, co?“ řekl. Natáhl se po Síle, světla v pokoji potemněla a nyní ho osvětlovaly jen mírné záblesky z venkovního osvětlení.
„Chudáček! My jsme zkrátka rodinka k pohledání,“ reagovala na to se smíchem Mara. „A teď si představ do toho všeho ještě moji rodiče. Kdo ví, co byli zač?“
„Hmm, pravda. Jeden Temný pán v rodině stačí,“ neodpustil si Luke.
Mara se prudce napřímila a loket zabodla Lukovi do žeber. „Co tím chcete říct, Mistře?“ řekla se smíchem v hlase. Luke sykl bolestí. „Vy se chcete prát?“ pokračovala a přitlačila ještě víc.
„Ne... prosím!“ úpěl Luke a smál se. Pak náhle zvážněl, zadíval se jí do očí a pomalu dodal „Právě naopak.“ Mara by v tu chvíli mohla přísahat, že mu v očích lišácky zajiskřilo.