Závan minulosti

Autor: Tyna Rose

Kapitola 6.

Na Mon Calamari vládlo deštivé počasí, které přesně korespondovalo s Lukovou pochmurnou náladou. Četbou matčina deníku se o ní tolik dozvěděl. Jaká byla, o jejích citech k Anakinovi, jeho otci, i ke svým dětem. O bolesti, kterou prožívala, když vytušila, že se z jejího manžela stal spíš stroj než člověk. O radosti z mateřství, tak náhle vystřídanou utrpením, když se musela svých dětí vzdát. Luke nevěděl, jestli se ze svého objevu má radovat, nebo jestli by nebyl raději, kdyby její osobnost zůstala zahalena tajemstvím, jak tomu bylo doposud.
Konečně dorazil ke správným dveřím a zazvonil. Dveře se otevřely a Threepio ho radostně přivítal. Luke ho příliš nevnímal a mechanicky mu předal svůj plášť. „Kde je Leia, potřebuji s ní ihned mluvit,“ zeptal se jenom Threepia.
„Paní Leia je i s ostatními v jídelně. Jdete právě včas k večeři,“ odpověděl mu android a vydal se k šatně, aby vysušil a uložil plášť.
Luke zkontroloval chronometr a uvědomil si, jak dlouho mu cesta zpět vinou několika transportních lodí, které musel vystřídat, trvala a jaký má hlad. Pokusil se oprostit se od smutných myšlenek, nasadil optimistický výraz a vešel do jídelny. Tam se mu ovšem naskytl obrázek, který rozhodně nečekal.
Právě tam totiž probíhala plamená diskuse mezi Hanem a Jainou, která se zrovna zvedala k odchodu. „…ty moc dobře víš, že to není pravda!“ Jaina téměř křičela a při tom hleděla svému otci do očí. „Nemáš vůbec žádné právo, takhle ho pomlouvat. Já odcházím! Mějte se,“ Hodila zmuchlaný ubrousek do talíře, přejela pohledem všechny přítomné a vydala se ke dveřím. Když míjela Luka, jenom k němu zamumlala něco ve smyslu „No nazdar,“ A byla pryč.
Všichni stolovníci byli jako opaření. „Ahoj, zdá se, že se tady nenudíte,“ reagoval Luke na scénu, které byl před chvíli svědkem a všichni přítomní vypadali, že si teprve teď všimli jeho přítomnosti. Ben vyskočil a rozběhl se k otci, aby se s ním přivítal. Chytil Luka okolo pasu a stiskl, jak nejvíc dokázal. Mara od stolu zamávala. „Pojď se usadit. Nečekali jsme tě sice tak brzo, ale něco tu ještě zbylo,“ zavolala na něho a usmála se. Luke u dveří odložil zavazadlo a vydal se ke stolu. Bena , který byl stále zavěšeným na jeho pase, vlekl sebou. Když se dostali ke stolu, Ben se odloupl, znova se usadil na svou židli a zubil se od ucha k uchu.
„To se teda nenudíme,“ procedil Han skrz zuby.
„O co jde?“ zeptal se Luke a přelétl všechny pohledem.
Leia , která jako jediná neměla najednou plno práce se svou večeří, mu odpověděla: „Ale, Han se prostě nemůže smířit s tím Jaininým novým přítelem,“ mávla rukou.
„Dyť je to normální gauner! V tomhle je určitě po tobě,“ reagoval nasupeně Han a metal po Leie zlostné pohledy.
„Jak to myslíš?“ otázala se ho ona klidně.
„Tobě se taky vždycky líbily tyhle... typy,“ řekl Han a přimhouřil oči.
„Možná,“ nedala se Leia vyprovokovat. „A nebo má prostě ráda svého otce a podvědomě si vybírá takové jako jsi ty.“
Mara si nemohla nechat takovou příležitost ujít „Což se nevylučuje,“ řekla dostatečně nahlas, aby ji všichni dobře slyšeli a dosud napjatá atmosféra se téměř zcela vytratila.
„Jsem rád, že jste mě tak detailně seznámili se situací,“ řekl Luke mezitím co si nandával na talíř. „Co se ti nelíbí na Felovi? Podle mně je to docela slušný chlapík.“
„Na Felovi nic. Fela mám rád. Je to sice imperiál, ale jinak je dobrej. Beztoho si dneska už na imperiály a povstalce nehrajem, no ne?“ rozjel se Han a máchal přitom vidličkou. „A taky je to Wedgův synovec, že jo.“
Leia kroutila očima a rozhodla se všechno vysvětlit Lukovi sama. „Víš, ona teď chodí s nějakým majitelem kasina,“ řekla a pokrčila rameny.
Luke střelil pohledem po Maře, která se začala dusit kouskem masa. Ben se jí snažil pomoct a bušil ji do zad. „Už ...už jsem v pořádku. Děkuju Bene.“
„Není zač, mami,“ odvětil Ben.
„Myslel jsem že Jaina a Fel...“ začal znova Luke.
„Jó, chlapče, to bejvávalo,“ přerušil ho Han. „Taky jsem si něco takovýho myslel. Ale ona tvrdí, že se dohodli na přestávce nebo co,“ řekl Han a doplnil svou poznámku výmluvným úšklebkem. „Moc tomu teda nerozumím.“
Luke se znovu podíval na Bena, který se na něho stále křenil. Proč z toho jenom měl tak divný pocit. „A co ty Bene? Doufám, že jsi nezlobil.“
Syn skoro nadskočil radostí. „Ne a maminka říkala, že můj Mistr bude Jacen,“ vyhrkl.
Luke stočil svůj zrak k Maře „Ano?“
„No jestli chcete znát můj názor, tak já jsem pro,“ řekl mírně Jacen, který promluvil vlastně poprvé od doby co jeho strýc přišel. „Myslím, že už jsem připravený, abych vedl výcvik,“ dodal ještě a tvářil se vážně jako vždycky.
Luke se podíval na Jacena a potom znovu na Maru a Bena. „No ještě uvidíme,“ řekl opatrně „Ještě uvidíme.“
Když znovu nastalo ticho, na Luka začaly opět dotírat myšlenky na matku. Nakonec přestal úplně vnímat cinkání příborů a znovu si v duchu pročítal pasáže z jejího deníku. Emoce začali pomalu vyplouvat napovrch.
Mara , chvíli po ní Leia a nakonec i Jacen z Luka vycítil, že něco není v pořádku. Teď už se svému jídlu věnoval jenom Han a Ben. Luke bodal nepřítomně vidličku do kousku zeleniny a vůbec si nevšímal zvědavých pohledů. Nakonec to Leia nevydržela. „Luku, co se děje?“ Ten k ní zvedl oči a až teď si uvědomil, jak si ho zvědavě prohlížejí.
„Jo Luku, vypadáš nějak přepadle,“ navázal Han, ačkoliv se dál plně věnoval svému jídlu a zjevně neměl ponětí o čem to vlastně jeho žena mluví. „Ještě jsi nám ani neřek, jak dopadla ta tvoje cesta? O co šlo?“
Luke se nadechl a odložil příbor.
„Co se stalo?“ zašeptala Mara a chytila ho za ruku.
„Nic hrozného. Žádná katastrofa. Vlastně ... je to něco ...prostě... v té bance byl uložený deník naší matky,“ dokončil Luke a očima se setkal s Leiným pohledem. Ta na něho zírala doširoka otevřenýma očima. Nikdo nebyl schopen slova a čas jakoby se zastavil. I Ben vycítil, že se něco děje a upřel své velké oči na otce.
„Cože?“ řekla ochraptělým hlasem po chvíli Leia a zamrkala.
„Slyšela jsi dobře, její denník. Je tam všechno. Tedy skoro všechno,“ odpověděl jí Luke a mírně pokrčil rameny.
„Jsi si jistý?“
„Ano,“ téměř neznatelně přikývl.
„Můžu ho vidět?“
„Samozřejmě,“ Luke vstal a přinesl zavazadlo, které předtím odložil u dveří. Vylovil z něho obálku a přes stůl ji podal Leie. Ta ji nedočkavě otevřela a vytáhla denník. Všichni až na Luka se k ní přihrnuli a nakukovali jí přes ramena. On sám se znovu usadil ke stolu. Leia začala pomalu obracet stránky.
„Kdo...“ musela si odkašlat, aby mohla znovu promluvit „...kdo to tam uschoval? A proč? Nechápu...“ kroutila hlavou a větu nechala nedokončenou.
„V dokumentech, bylo uvedeno jméno, které mi nic neříká. Ale,“ Luke se znovu sehnul k tašce a chvilku v ní šátral, než našel to, co hledal „ Skoro bych zapomněl. Ve schránce byla uložena ještě datakarta. Neprohlížel jsem ji. Možná, že je na ní něco, co tohle všechno vysvětlí,“ dodal s nadějí v hlase a rozhlédl se po počítačovém terminálu. „Můžu?“ zeptal se Luke a ukázal datakartou k terminálu.
„Jasně. Neptej se a pusť to!“ reagoval Han nervózně. Ani jeho už večeře nezajímala.
Luke tedy vstal a vložil datakartu do přístroje. Po chvíli projektor začal přehrávat holografickou zprávu. Objevil se před nimi obraz vysokého, tmavovlasého muže středních let. Luke měl pocit, že ho zná.
„To je můj otec,“ promluvila Leia a hlas měla opět podivně zastřený „To je Bail Organa,“ dodala ještě, aby nebylo o totožnosti muže pochyb. Han jí stiskl rameno, ona se k němu otočila a natáhla se po ruce, která jí stále spočívala na rameni.
Obraz Baila Organy se zachvěl a muž promluvil. Jeho hlas byl mírně zkreslený, ale i tak bylo zřejmé, že to byl hrdý člověk vzbuzující úctu a přirozený respekt.
Luku, začal muž a na chvíli se odmlčel. Nejsem si jist, že mně budeš znát, a proto se raději představím. Moje jméno je Bail Organa a žiji se svou rodinou na Aldreraanu. Pokud jsi si přečetl deník, který jsem uložil i s tímto záznamem do bezpečné banky, pak už asi všechno víš. Pochopitelně nevím, co si do něj tvá matka zapsala, nečetl jsem ho. Předpokládám však, že o tvé sestře tam nějaké zmínky byly. Našel jsem ho mezi jejími věcmi po její smrti, a i když nevím, zda by si to přála, rozhodl jsem se, že ti ho předám ve tvých dvaceti letech . Pokud sleduješ tento záznam, pak se přihodilo něco, co mi mé rozhodnutí znemožnilo provést osobně. Tak nějak jsem s tím počítal. Proto jsem taky do smlouvy uvedl, že pokud si věci ze schránky osobně nevyzvednu, pak ať tě po padesáti letech vyhledají. Snad alespoň tento plán neselže. Myslím...že máš právo vědět co se stalo. Je jenom na tobě jak s touto informací naložíš.
Obraz naposledy zamrkal a zmizel. Ticho, které nastalo po skončení záznamu, by se dalo krájet. Luke se podíval na Leiu. Nemusel být Jedi, aby poznal jak moc je dojatá. Nakonec ticho prolomil Han „Tak tohle je určitě ten nejdivnější dárek, co sem kdy viděl.“ Když se k němu po jeho prohlášení všichni otočili, ušklíbl se jak to dokázal jenom on a dodal: „Fakt,“ jakoby to mělo všechno vysvětlit. V zápětí nato se strhla vášnivá debata.