Závan minulosti

Autor: Tyna Rose

Kapitola 4.

„Mistře Skywalkere, počkejte prosím zde,“ řekl poněkud hlasitě Zel, odspěchal někam do nitra budovy a nechal Luka samotného v ohromné hale Třetí meziplanetární banky na Malerabu II. Vysoká okna propouštěla do vstupní haly tlumené světlo. Jak paprsky dopadaly na podlahu z tmavého leštěného kamene , rozlévaly se po ní do jediného světelného jezera. Díky této vlastnosti kamene nemuselo být v hale použito žádné umělé osvětlení. Luke si se zájmem prohlížel výzdobu haly a další klienti, kteří se tu právě nacházeli, si s nemenším zájmem prohlíželi jeho. Většina z nich seděla u stolů podél jedné z delších stěn a probírala s úředníky banky své záležitosti, když byli vyrušení příchodem tak vzácného hosta a nyní se ani nesnažili předstírat, že je nezajímá. Jednotlivá pracoviště byla oddělena stěnami z exoticky vyhlížejících rostlin, jejichž tenké, avšak hustě olistěné stonky byly ukotveny těsně pod vysokým stropem haly. To vyvolávalo dojem pralesu. Ten byl ještě umocňován dalšími vzrostlými rostlinami strategicky rozmístěnými po celém prostoru haly a v závěsných nádobách na stěnách, obložených podobným kamenem jako podlaha. Kámen na stěnách ale zjevně postrádal vlastnost rozptylovat světlo. Lukovi celá hala připomínala Yavin 4. Zrovna začal uvažovat, že se usadí v některém z napohled pohodlných křesel stojících u stěny naproti pracovním stolům, když si všiml, jak se k němu blíží Zel s mužem, alespoň dvakrát tak starým a nejméně o hlavu větším než byl jeho mladý známý. Vysoký muž byl mírně shrbený a vráskami pokrytý obličej rámovaly bílé vlasy. Navzdory těmto známkám vyššího věku, se ale k Lukovi rychle blížil svižným krokem a Zel mu sotva stačil.
„Srdečně vás vítám na Malerabu II. pane Skywalkere,“ řekl starší muž a tiskl Lukovu pravici oběma rukama „Ani nevíte, jak rád vás tu vidím,“ Luke mu na uvítání odpověděl mírným pokynutím hlavou.
„Pane řediteli, pan Skywalker je Mistr Jedi, jak jsem vás již informoval,“ řekl Zel, který konečně popadl dech a významně se při tom na svého nadřízeného podíval.
„Jistě, já vím, slyšel jsem vás,“ odpověděl mu ředitel, aniž by mu pohled opětoval „Jsem si jistý, že si pan Skywalker na formality nepotrpí. No, myslím, že bude vhodnější, když půjdeme do mé kanceláře. Následujte mne prosím,“ pokračoval ředitel a vyrazil. Luke měl s jeho tempem také jisté potíže, a kdyby nebyl Jedi, jistě by se zadýchal stejně jako jeho mladý přítel. Vnořili se do chodby, která se v kontrastu s rozlehlou halou zdála ještě užší a nižší, než ve skutečnosti byla. Na jejím konci Luke viděl několik masivních dveří. Jedny z nich ředitel prudce rozrazil a rázně vkráčel do příjemně zařízené místnosti, která se za nimi nacházela. „Tak jsme tady, posaďte se prosím pane Skywalkere!“ řekl ředitel a ukázal Lukovi na křeslo umístěné před pracovním stolem a sám se posadil za něj. „Pane Disay počkejte na nás prosím vedle, budeme vás potřebovat jako svědka. A požádejte moji asistentku ať připraví podklady k ukončení pronájmu boxu č. 1052. Děkuji.“ Počkal až se za mladíkem zavřely dveře a pokračoval.
„Myslím, že vás pan Disay již informoval, že jsme s vaším nalezením měli jisté...ehm...potíže. Předem se chci tedy jménem naší banky omluvit za prodlení a ubezpečit vás, že nájemné vaší schránky od jeho oficiálního ukončení až do dnešního dne, jde samozřejmě na účet banky.“ Během řeči nespustil z Luka oči a ten cítil, že muž za stolem očekává kladnou odpověď a zároveň se obává, že Luke jeho omluvu neakceptuje.
„Pane řediteli, opravdu se nemáte zač omlouvat a ujišťuji vás, že nemám v úmyslu vám jakkoli přidělávat starosti,“ odpověděl tedy. „A abych pravdu řekl, jsem nesmírně zvědav co je vlastně ve schránce uschováno. Neměl jsem o její existenci ani ponětí,“ pokračoval.
Ředitel si jeho odpověď vyložil po svém a začal se zuřivě obhajovat: „S tím naše banka nemá nic společného. Je samozřejmostí, že své klienty o jejich záležitostech pravidelně informujeme, jistě, ale ve vašem případě...to nebylo dost dobře možné. Chápejte, ve smlouvě bylo výslovně uvedeno, že Vás máme vyhledat až po uplynutí padesáti standardních let.“ Jeho tvář se ještě více zbrázdila vráskami a začala se z ní nápadně vytrácet barva.
„Ne prosím, nevykládejte si mou poznámku nijak špatně. Tím nechci říct, že bych vaši banku z něčeho obviňoval, jsem prostě jen zvědavý.“ Starému muži se po Lukových slovech viditelně ulevilo a obličej se začal pomalu vracet do původní podoby. „A když už jsme u toho, já jsem u vás nikdy nebyl, tudíž ani nevím co je nebo není ve smlouvě uvedeno. Myslíte, že bych ji mohl vidět?“ dodal spěšně, aby si jeho slova ředitel opět nevyložil jako výtku.
„Tak proto! Měl jsem podezření, že vy jste si u nás schránku nepronajal.“ Ředitel přímo zářil štěstím „Ovšem! Pak všechno dává mnohem větší smysl,“ řekl. Usmál se pro sebe a spiklenecky na Luka mrknul. „Vždyť to by jste musel být už téměř tak starý jako já. A kdyby jste o schránce věděl, jistě by jste nás také informoval o vašem nynějším pobytu. Ano,“ pokyvoval hlavou a stále se usmíval. Něco z jeho projevu Lukovi připomínalo Yodu. „Myslím, že je čas, aby schránka konečně vydala svá tajemství, nemám pravdu? Tedy alespoň vám.“ Při těchto slovech se dotkl monitoru, který vyrůstal ze stolu před ním „Slečno Sli, máte už připraveny ty materiály ke schránce 1052?“
Luke ze svého místa neviděl, jestli se na monitoru ukázala tvář slečny Sli, ale zaslechl jak ženský hlas řediteli odpovídá: „Ano pane řediteli. Mám vám je přinést?“
„Ne, děkuji. Stejně jdeme přes vás,“ odpověděl ředitel a opět se dotkl monitoru. „Tak prosím,“ řekl už zase k Lukovi a povstal „Můžeme?“ obešel stůl, vydal se ke dveřím a Luke ho následoval ven z kanceláře, a poté hned do vedlejších dveří. Druhá místnost byla zařízena velmi podobně jako ředitelská pracovna, i když ne tak nákladně. Byla tu znát ženská ruka. V kanceláři na ně už čekal Zel a slečna Sli, postarší pečlivě upravená žena. Jakmile vešel ředitel s Lukem, oba vstali, i když u mladíka by bylo přesnější „vyskočil“. Slečna Sli naproti němu působila jako ztělesněný klid a vyrovnanost. Obešla svůj pracovní stůl, pozdravila Luka a podala řediteli datapad. „To je to, co jste chtěl, pane řediteli.“ Všichni se vydali ke druhým dveřím vedoucím z místnosti „Veškeré podklady a tady“ pokračovala Sli a podala řediteli další datapad „ Tady je kopie pro pana Skywalkera.“ Zastavili se u dveří a Zel zmáčkl tlačítko na panelu vedle rámu. „Pane Skywalkere, potvrďte prosím obě datakarty po převzetí obsahu schránky a jednu mi zase vraťte,“ dodala ještě Sli tentokrát k Lukovi. Ten na souhlas přikývl. Dveře se otevřeli a odhalili kabinu výtahu. Všichni tři muži vešli dovnitř. Ředitel vyťukal na ovládacím panelu kód, dveře se zavřeli a kabina se dala do pohybu.
Výtah sebou po celou cestu škubal a třásl a vydával jakési podivné zvuky. Rozhodně to nebyl nejnovější model a už vůbec se nedal nazývat turbovýtahem. Luke nechápal jak mohli tito lidé dospět k normální komunikaci se zbytkem galaxie včetně meziplanetárního cestování na tak vysoké úrovni a zároveň užívat obyčejné výtahy. Po chvíli, která se mu zdála jako celá věčnost, se tento historický transportér s trhnutím zastavil a dveře se opět otevřeli. Muži prošli nepříliš osvětlenou krátkou chodbou a po zrušení bezpečnostních polí se dostali do místnosti bez oken, zato doslova obloženou dvířky k bezpečnostním schránkám nejrůznějších velikostí. Každá z těchto dvířek byla opatřena malým terminálem a pořadovým číslem.
„Prosím, následujte mne,“ vyzval ředitel Luka a Zela, kteří ho tedy následovali ke vzdálenějšímu konci místnosti. Pak ředitel prudce odbočil a Luke si uvědomil, že si zprvu díky optickému klamu vůbec nevšiml, jak je místnost členitá. Nyní procházeli mezi zděnými regály, ve kterých byly schránky zabudovány a on si tak mohl udělat mnohem lepší odhad o rozloze místnosti. Zdálo se, že není tak ohromná jako hlavní hala, ale i tak dosahovala úctyhodných rozměrů. Konečně dorazili k místu které hledali. Ke schránce s číslem 1052. Na všech bylo znát vzrušení. Dokonce i Mistr Jedi se tomu pocitu nedokázal ubránit. Podíval se na ředitele a ten mu podal datakartu. „A nyní stačí vyplnit tento údaj“ ukázal ředitel na blikající rámeček na schránce „A vaše DNA. My vás necháme o samotě, samozřejmě,“ dodal ještě ředitel a už už se chtěl vzdálit, když ho Luke zarazil.
„Ale já nevím co tam mám napsat. To už jsme probrali.“ V Lukovi se začal probouzet pocit beznaděje a zklamání. Po vzrušení nebylo ani stopy.
„Tak se zkuste podívat do záznamů. Možná, že něco z nich pomůže,“ uklidňoval ho ředitel a společně se Zelem odešli.
Luke se postavil čelem ke „své“ schránce a hleděl na malý monitor před sebou, na kterém blikal kurzor v rámečku, vedle něhož bylo v cizí řeči a basikem napsáno: JMÉNO MAJITELE:
Před Lukem se objevila holografická klávesnice a on na ní vyťukal svoje jméno.
NESPRÁVNÉ JMÉNO. Hlásila schránka.
Luke tedy aktivoval datapad se smlouvou. Chvíli ji pročítal a nakonec vepsal jméno, které bylo ve smlouvě uvedeno , a které mu vůbec nic neříkalo. Dokonce měl dojem, že je smyšlené. Kupodivu však bylo správné. Ze dvířek schránky se odloupl kousek kovu a odkryl tak zářící plošku, z jejíchž bočních stran se vysunuly dvě menší, tentokrát z průhledného materiálu. Luke mírně ustoupil a všiml si dalšího nápisu mrkajícího na něj z monitoru.
VLOŽTE VZOREK DNA.
Luke zamrkal. Pak pochopil. Vytrhl si tedy vlas a opatrně ho položil na ozářenou plošku. Obě průhledné části vlas přiklopily a ploška se opět přilepila na původní místo. Se zdviženým obočím a napětím pak čekal jak bude schránka s jeho vzorkem spokojená. Když se konečně na panelu objevil nápis PŘÍSTUP POVOLEN, nemohl uvěřit vlastním očím.
Ozvalo se mírné cvaknutí a dvířka schránky se pootevřela. Srdce mu začalo zběsile bušit, jako už dlouho ne. Jakmile otevřel dvířka dokořán, vyjel ze schránky malý šuplík. Luke si datapad se smlouvou uschoval do kapsy kalhot. Pak chvíli na šuplík zíral, než se ho odvážil vyndat, aby lépe viděl co je uvnitř. Nebylo toho mnoho. Na dně ležela jen jedna velká obálka a u ní malá datakarta. Na obou byl ne příliš dobře čitelný nápis a Luke si je musel natočit směrem ke světlu, aby mohl přečíst, že tam stojí: LUKU SKYWALKEROVI. Vyndal tedy oba předměty a stále mírně udivený , že sem opravdu nejel zbytečně, vrátil šuplík zpět na místo a vydal se k řediteli.