Závan minulosti

Autor: Tyna Rose

Kapitola 3.

Na cestu se vydali časně ráno. Nyní Luke seděl ve společenské místnosti Zelovi lodi a meditoval. Loď byla mnohem menší než na jaké byl zvyklý, ale kupodivu dostatečně pohodlná. Bylo zjevné, že na její palubě mladík strávil už nějakou dobu a přizpůsobil si ji svým potřebám. Zajímalo by ho, zda je to loď banky nebo soukromá. O tom však nyní nemeditoval. Měl mnohem důležitější problémy k rozlousknutí. Předně tu byla Benova žádost, která ho trochu zaskočila. Vybavil si výraz synovi tváře a hlavně jeho pocity včera večer. Bylo zřejmé, že se v něm začíná probouzet skutečný Jedi. Když později Maře pověděl kvůli čemu vlastně Ben tak vyváděl, ona bez velkého rozmýšlení navrhla, aby byl jeho mistrem Jacen. Luke si ale nebyl tak jistý.
A pak je tu ovšem celý tenhle „výlet“. Poté co Zel Disay zkontroloval jeho ID a Luke si přečetl záznam na datakartě, byla jeho zvědavost ukojena jen částečně. Nestálo tam nic víc, než že má ve schránce v bance na Malerabu II. uloženy jakési doklady. Následovaly údaje jako, kdy byla tato schránka pronajata, na jakou dobu, že její pronájem byl zaplacen na celou dobu dopředu, a to dokonce hotově. Žádná zmínka o obsahu, žádná zmínka o pronajímateli. Po slavnosti všem oznámil, že odlétá, čímž způsobil v rodině téměř ozbrojený konflikt. Všichni chtěli okamžitě vědět proč a kam letí, nehledě na to, že ho hned několik dobrovolníků hodlalo doprovodit. Jak rád by cíl své cesty znal on sám. O planetě Malerab před tím nikdy neslyšel.
Zatímco si třídil myšlenky meditací, zaznamenal, že se blíží Zel. Luke ho nechal přijít až do společenské místnosti a pak vyklouzl z meditačního transu. Ještě než otevřel oči se ho zeptal: „Děje se něco?“
„Ne. Jenom jsem vám chtěl oznámit, že jsme přešli na rychlost světla a u nás budeme za několik hodin. Promiňte, nechtěl jsem vás rušit.“ A měl se k odchodu.
Luke otevřel oči a zarazil ho „Nerušíte mě, jenom si třídím myšlenky. Vlastně jsem se chtěl zeptat...jak dlouho pracujete pro banku?“ Luke se rozhodl vytáhnout od svého průvodce nějaké bližší informace.
Mladík byl sice jeho dotazem poněkud vyvedený z míry, ale profesionální hrdost převládla. „Už druhým rokem.“ téměř viditelně povyrostl. „Ale vy jste teprve můj druhý klient.“ dodal mnohem zasmušileji a klesl do křesla vedle Lukova.
„A to je špatně?“
„Ano, pane. Většinou netrvá tak dlouho vypátrat osobu, které má být oznámení doručeno. Vlastně, většinou se oznámení zasílá po kurýrním droidovi, ale vy jste zvláštní případ.“
Luke cítil, že se přece jenom někam dostane. „Zvláštní případ? To snad ne. I když musím přiznat, že moje žena to taky někdy naznačuje.“
Tahle poznámka měla zamýšlený účinek a Zel se uvolnil. Dokonce si dovolil i malý úsměv. „To byla ta žena co nás spolu včera viděla?“ Luke přikývl „Máte krásnou ženu.“ řekl Zel a uznale pokyvoval hlavou.
„Děkuji.“ Luke si vzpomněl jak k němu jeho „krásná žena“ vyslala myšlenky, když je spolu viděla v předpokoji Co se děje? Kdo je to? znělo mu v mysli Později, odpověděl. A ona bez dalších zbytečných otázek pokračovala dál do jejich pokoje. Zato Ben, kterého vedla s sebou, vypadal, že se na návštěvníka vrhne, aby ho zardousil. „Ano, je to výjimečná žena. Takže říkáte, že mě hledáte už dlouho?“
„Víc než rok pane. Vás není snadné vypátrat.“ v jeho tónu byla cítit výčitka.
Luke si vybavil štítek na datakartě a pochopil. „Obzvláště, když máte jenom hodně starou adresu.“
Zel se na něho s vděčností podíval. „No právě. Víte, jenom najít o vás nějakou zprávu na Tatooin mi zabralo několik měsíců.“
„Odjížděl jsem tenkrát ve spěchu.“ Hlas mu zněl najednou podivně cize. Na den, kdy přišel o domov si Luke nevzpomněl už hodně dlouho. Od té doby urazil velký kus cesty, ostatně jako celá jeho nová rodina. „A pak jsem se tam na delší dobu vrátil už jenom jednou a odjížděl v ještě větším spěchu než poprvé.“
„ A právě díky vaší druhé návštěvě se mi podařilo o vás něco zjistit...“ Zel na chvilku zaváhal „V policejních záznamech,“ dodal a odmlčel se.
Tak tyhle záznamy by si Luke také jednou rád pročetl. „Chápu.“ Chvíli čekal jestli bude Zel pokračovat, ale nevypadalo to tak. „Vždycky jsem měl zato, že jsem jako rytíř Jedi dost známý. Jak se zdá, mám o své popularitě přehnaně vysoké mínění.“ Luke povytáhl obočí a zadíval se na protější stěnu.
Při slově „Jedi“ střelil Zel po Lukovi udiveným pohledem. „Opravdu? Tak to jste první skutečný Jedi, kterého vidím. No páni!“ opět se na chvíli odmlčel, aby vstřebal nově získanou informaci a přitom neustále kroutil hlavou. „Víte, hodně jsme se stěhovali a snažili se být nezávislí. Díky tomu jsme ale bohužel byli poněkud mimo hlavního dění. Dokonce i Vongská armáda se nám vyhnula...Páni rytíř Jedi...samozřejmě se k nám nějaké zprávy o válce dostali, ale ...máte světelný meč?“ vyhrkl nakonec.
Luke cítil jak ze Zela opadly i poslední obavy a převládla zvědavost. „Jistě“ řekl a odepjal svůj meč z opasku, aby si ho mohl muž prohlédnout. Ten ho od Luka převzal oběma rukama, jako by to byla ta nejvzácnější cennost. Pak ho chvíli se zájmem otáčel v rukou a zkoumal ze všech stran. Nakonec ho zase vrátil jeho majiteli a ten si meč opět připnul k opasku. „A jak se vám tedy nakonec podařilo mě vypátrat?“ začal Luke a doufal, že mladíka otázkou odvede od jedijského tématu.
„Ach, ano. Když jsem z policejních záznamů zjistil, že jste patřil k vůdcům vzbouřenců proti Císaři, zašel jsem do knihovny a vyzkoušel pár databází. No a na konec jsem měl štěstí.“ dokončil a usmál se. Od jejich seznámení snad poprvé zcela volně. „Ale to, že jste rytíř Jedi tam nikde nestálo.“
„Ani se nedivím. Myslím, že Huttové, kteří Tatooin ovládali, nevěřili na něco takového, jako je řád Jedi. Oni jsou vůči Síle slepí.“ přemýšlel nahlas Luke a mnul si zamyšleně bradu. „Vlastně s takovým přístupem se setkáváme v Galaxii poměrně často. Lidé si stále myslí, že jsme něco jako bytosti z pohádek pro děti.“
„To máte pravdu. Já jsem byl až do dneška také jedním z nich.“ souhlasil Zel „ Jako dítěti mi matka vyprávěla spoustu příběhů o rytířích Jedi. A musím říct, že to byly většinou naprosto šílené historky. Jako například ta, jak jeden rytíř Jedi, úplně sám...“ rozchechtal se a kroutil při tom hlavou „...jak úplně sám dokázal zničit celý hvězdný destruktor, a poté co havaroval na jedné zapadlé planetě, tam pomáhal místním primitivním obyvatelům a byl nakonec podnětem k založení nového náboženského směru...Taková blbost.“ Když se konečně trochu uklidnil, otřel si slzy smíchu a zadíval se znovu na Luka. Ten se ale vůbec nesmál. „Nechcete mi říct, že je to pravda, že ne?“ řekl po tom, co si ho hodnou chvíli zkoumavě prohlížel.
„Nevím, takový příběh jsem nikdy neslyšel.“ pokrčil Luke rameny „ Ale můžu vás ubezpečit, že podnikáme často daleko neuvěřitelnější mise. Tedy až na to náboženství.“ dodal Luke a usmál se.
„ Och, promiňte...nikdy by mne nenapadlo...nechtěl jsem vás urazit.“ omlouval se Zel a Luke cítil jak se v něm opět probouzejí obavy.
„Nic se nestalo,“ snažil se ho upokojit. Mladíkovo neustálé omlouvání mu začínalo jít trochu na nervy „ Vždyť vám říkám, že nejste sám. Nedělejte si starosti.“ povzbudivě poplácal Zela po zádech. Zdá se, že jeho plán na odvrácení pozornosti na jiné, než jedijské téma, nevyšel.
Po zbytek cesty už jenom odpovídal na zvědavé otázky.