Cesta deníku

Autor: Tyna Rose

„Tatínku a vrátíš se brzo?“ řekla maličká a vztáhla k němu drobné ručky.
Vzal ji do náruče „To víš, že ano.“ Jeho odpovědi však nevěnovala mnoho pozornosti. Byla ráda, že se nese, a soustředila proto plně svou pozornost na ozdobnou sponu jeho pláště. Políbil ji do vlasů a postavil opět na zem. Zvedla k němu své velké tmavé oči a začala popotahovat. Pak se otočila na matku. Žena k ní natáhla ruku a děvčátko se jí rychle chytlo. Druhou ženinu ruku už svíral manžel.
„Opravdu musíš odletět?“ zeptala se žena tiše.
„Musím,“ řekl a povzbudivě se na ni usmál. „Za pár dnů jsem zase doma. Je to jenom další z těch nudných jednání.“
Žena se také pokusila o úsměv a sklonila hlavu, aby neviděl jak přemáhá slzy. „Já vím.“ Náhle se vzpamatovala a zvedla k němu už usměvavý obličej. Rychle ho políbila na tvář a zvedla si dceru na ruce. „Brzo se vrať!“
Začal stoupat po vstupní rampě jachty. U vchodu se zastavil a ještě se ohlédl. Obě jeho „ženy“ mu mávaly na rozloučenou. Zamával jim taky a vstoupil do lodi. Rampa se začala pomalu zvedat a nakonec se vstup do lodi se sykotem uzavřel.

Kapitán nechal jeho věci odnést do kajuty, kde měl strávit několik příštích hodin cestou na hlavní planetu galaxie. Měl v úmyslu svoje zavazadla ihned následovat, ale kapitán mu v tom zabránil.
„Musím s vámi mluvit senátore. Můžete jít na chvilku se mnou?“ řekl jakmile ho spatřil. Tvář kapitána neprozrazovala žádné emoce, ale Bail Organa z jeho hlasu vycítil naléhavost.
„Jistě,“ odpověděl mu Bail; nechal projít muže z posádky, který kolem nich spěchal na můstek, ztišil hlas a dodal: „Co se děje?“ Kapitán se rozhlédl a nakonec pokynul neznatelně hlavou směrem ke své kajutě. Bail ho následoval.
Když se za oběma tiše zavřeli dveře, naznačil kapitán rukou, aby se posadil. „Nechtěl jsem o tom hovořit na chodbě. Nejsem si jist jak moc je tahle tvoje cesta oficiální,“ řekl kapitán a díval se přitom svému příteli do očí.
Ten mu pohled opětoval. „Cesta na Coruscant samozřejmě je oficiální. Letím na další ze zasedání senátu. To přece víš,“ podkasal si svůj těžký plášť a posadil se.
„Aha, a co ta menší... odbočka? Říkal jsi přece, že...“ kapitán mírně zvedl obočí.
Organa nechal nedokončenou otázku chvíli viset ve vzduchu „Na zpáteční cestě budeme mít trošku potíže. Tedy pokud by se někdo moc vyptával. Nebo možná dostaneme nějaké zvláštní pověření od senátu.“ Nedbale pokrčil rameny a rozhlédl se po kajutě. „Máš to tu moc pěkné, už dlouho jsem tu nebyl.“
Kapitán pochopil, že se mu jeho přítel nehodlá svěřovat. Trochu ho zamrzelo, že mu nedůvěřuje, ale chápal ho. I stěny mají uši. Už tak toho řekl až moc. Proto raději přistoupil na jeho hru. „Nemáš chuť se semnou trochu napít?“ otázal se a zamířil k tajnému baru.
„Ne. Raději bych si šel odpočinout do své kajuty,“ odpověděl mu Bail a kapitán se na něho tázavě zadíval. „Dneska jsem strávil se svou dcerkou příliš mnoho času,“ dodal na vysvětlenou a usmál se při vzpomínce ni. „Je k neutahání.“
Zvuk motorů připravujících se ke startu mírně zesílil. Na kapitánově stole se rozblikala jedna z kontrolek. Kapitán ke stolu přistoupil a jejím stlačením vyvolal na desce stolu obraz svého prvního důstojníka. „Kapitáne, loď je připravena ke startu,“ podával důstojník hlášení.
„Rozumím,“ přijal ho profesionálně kapitán a znova stlačil kontrolku a obraz zmizel. Otočil se na svého přítele, který se mezitím zvedl k odchodu. Společně vyšli z kapitánovy kajuty. „Alespoň tě doprovodím.“
Dveře kajuty se za Bailem Organou neslyšně zavřeli a on ucítil mírné zachvění, jak se loď odlepila od startovací rampy. Odložil plášť na pohovku a usadil se na zbylou část. Vyndal z příručního zavazadla datapad. Než se dostanou na Coruscant, bude mít alespoň čas se ještě jednou podívat na návrh připravovaného zákona, který ho tak nepříjemně donutil k téhle cestě. K cestě, která bude na druhou stranu sloužit jako perfektní záminka.
Začetl se do dokumentu, ale jeho mysl nehodlala spolupracovat a přečtená slova nezanechávala v paměti jakoukoli stopu. Když se přistihl, že jeden odstavec čte se stejným výsledkem už po čtvrté, odložil datapad na plášť a promnul si unavené oči. Zaklonil hlavu a opřel ji o opěradlo. Jeho dcera mu pravděpodobně dala zabrat mnohem víc, než si původně myslel. Jeho malá Leia. Vzpomněl si na den, kdy ho její pravá matka poprosila, aby se jí on a jeho žena ujali. Aby ji adoptovali. Padme znal velmi dlouho. Byla mu kolegyní v senátu ještě před válkami klonů a později s ním sdílela stejný názor na Palpatinovu politiku. Jak je to dlouho co zemřela? Měsíc, dva? Vlastně byla mrtvá už dávno. Když k němu tenkrát přišla, byla na pokraji zhroucení. Trvalo několik dní, než byla vůbec schopná vysvětlit, kde se po celou tu dobu, co si všichni mysleli, že nežije, skrývala a proč. Nechápal její přání, aby se nikdo nedozvěděl o jejím přežití, ale akceptoval je.
Později přijala novou identitu a zapojila se do politického dění na Alderaanu, jako asistentka jednoho z ministrů. Při těch několika málo oficiálních příležitostech, kdy se setkali, vždycky tvrdila, že ji práce těší. Ale i přesto co tvrdila, už nikdy v jejích očích nespatřil radost. Mohl se tomu divit? Ta žena podstoupila tu největší oběť. Teď to jako rodič chápal. On sám by se své dcery nedokázal vzdát. Leie byly před několika dny teprve dva roky, ale na svůj věk byla velmi vyspělá a každý den ho dokázala překvapit něčím novým. Je takový i ten druhý?
Podvědomě si přiložil dlaň k hrudníku a i přes látku tuniky ucítil kovový předmět. Odepjal si řetízek, na kterém byl drobný starobylý medailon zavěšený, aby si ho mohl prohlédnout. Pokolikáté už. Opatrně ho otevřel a spatřil několik jemných vláken, která se rozkmitala při každém jeho výdechu. Leia nikdy neměla tak světlé vlasy. Ani když ji viděl poprvé. Už tenkrát je měla tmavé jako její matka. On zdědil barvu vlasů patrně po otci. Anakin Skywalker, rytíř Jedi, skvělý bojovník... jak vlastně zemřel? Padmé se tomuto tématu vždycky důsledně vyhýbala. Zaklapl víčko medailonu a znovu si ho zavěsil na krk. Zadíval se na zavazadlo opírající se o pohovku.
Sklonil se k němu a vyndal nevelký sešit. Otáčel ho v rukou a zkoumal zčernalé desky. V deníku bude jistě odpověď. Chvíli bojoval s pokušením, nakonec ho však znovu uschoval do zavazadla. Ne, nechce znát její tajemství. Nechce zradit důvěru, kterou do něho vkládala. Viděl ji ještě několik dní před tím než odešla. Tmavé oči jí nepřirozeně kontrastovali s bledou pletí a její hlas mu připomínal zvuk větru v suché trávě. Prosila ho tenkrát, aby Leie o jejím bratrovi ani otci neřekl. Slíbil to.
Nikdy ale neslíbil, že neřekne bratrovi o Leie. Nečekal, že bude mít tak brzo příležitost, aby uskutečnil svůj plán. Deník, který našel mezi jejími věcmi, i se vzkazem pro Luka uloží v bance, na některém z málo známých světů. Nechtěl, aby ho někdo objevil dřív, než se situace uklidní. Pokud už nebude schopen splnit závazek, který sám sobě dal, pak ho splní banka. O to se postará.
Zrak mu padl na datapad. S povzdechem ho znovu aktivoval a snažil se překonat únavu, která na něho poslední dobou padala vždycky, když se měl věnovat povinnostem senátora. Nevěřil už na senát. Nechtěl se však vydat cestou otevřeného odporu. Ještě není ten pravý čas.
Komlink v kapse pláště zapípal. Chvíli mu trvalo než se k němu přes všechnu tu spoustu tkaniny dostal a mohl potvrdit příjem. „Senátore, obávám se, že budeme muset neplánovaně přistát,“ uslyšel kapitánův hlas.
„Co se děje?“ otázal se.
„Jen menší závada, ale nechci nic riskovat,“ zněla kapitánova odpověď.
Bail povytáhl obočí „Jak daleko jsme od Coruscantu, kapitáne.“
„Ne dost blízko.“
„Rozumím. Pak jednejte, jak uznáte za vhodné, kapitáne.“ Ukončil hovor a na tváři se mu rozhostil spokojený výraz. Možná, že čas k uskutečnění plánu přijde mnohem dřív, než čekal.