Timy

Autor: Carth Onasi

Here I am…
Send me an Angel.
Here I am…
If you can see the Stars.
(Scorpions)


Opět ten sen. Žlutá planeta, žluté nebe, všude okolo zní podivná táhlá melodie a skutečně, tentokrát andělé přicházejí, viděl je už z dálky. Zatím jen malé tečky na obzoru. Radoval se, konečně pozná Anděla, ale něco bylo špatně, čím byli blíž, tím víc získávali šedý nádech a nebyl to krásný zpěv, co slyšel, nýbrž řev…
„Bombardování!“ Cizí muž nahlédl do naší ubikace a znovu zařval: „Bombardování! Dělejte! Všichni se za 5 minut hlásí ve velitelské místnosti!“
Překulil jsem se z postele a dokonale naučenými pohyby jsem nahmátl šedé tričko a hnědé kalhoty a všechno jsem to na sebe hodil. Z kapsy mi vypadla fotka, rychle jsem se pro ni sehnul a než jsem ji vrátil do kapsy, znova jsem se na ni pečlivě podíval. Byla to Timy, holka „odnaproti“, a to doslova. Bydlela v ubikaci společně s ostatními ženami z naší malé pevnůstky. K pasu jsem si připnul blaster. Vyběhl jsem z místnosti. Na chodbě panovalo čiré šílenství, lidé běželi na svá stanoviště nebo ke svým velitelům pro rozkazy, technici kontrolovali stav štítu a nabití turbolaserů. Najednou jako mávnutím kouzelného proutku ustal všechen pohyb, zaslechli jsme táhlý a tklivý zvuk. Motory TIE bombardérů a zároveň s tím i první duté nárazy hloubkových min. Bylo to kobercové bombardování planety. Ušklíbl jsem se. Tak nám přišli Andělé. Prodral jsem se do centrální místnosti, kde už stál velitel a skoro všichni muži z naší jednotky. S Timy jsme se krátce pozdravili kývnutím hlavy, slov nebylo potřeba.
Velitel už popisoval situaci, zaslechl jsem snad to nejdůležitější. „...dvě letky od východu, jako obrana je doprovázela jedna eskadra TIE Interceptorů. Soustřeďte se na bombardéry. Rozmístění vám právě posílám na datapady. Takže do práce. Ať vás Síla provází.“
Ze stolu jsem vzal svůj datapad a četl jsem Onasi (tedy já) jsem hned s Timy, moudré rozhodnutí, velitel ví, že jsme sehraná dvojka. Lawrenc a Jayne a pak ještě další, něco se muselo dít, něco víc, než jen prostý útok za účelem vyrazit tu „pašeráckou chamraď“ z jejich úkrytu. Dostali jsme špičkové střelce z imperiální akademie (samozřejmě zběhy), aby nám s Timy hlídali zadky, to už je něco.
Běželi jsme s Timy po boku na stanoviště, duté rány se ozývaly čím dál tím blíž. To není dobré. Dorazili jsme k věžím. Vždycky jsem přemýšlel, proč vypadají tak, jak vypadají. Koule o poloměru metr a půl, ze nichž trčí poměrně velká hlaveň a symetricky směrem od ní další. Rychle jsme vylezli po žebříku každý na svou stranu. Rychlým pohybem zápěstí jsem nahodil senzory, zbraňové systémy a elektronické zaměřování.Usadil jsem se do křesla a připoutal se. Nasadil jsem si headset, naladil jsem frekvenci a zaposlouchal se.
Severní perimetr drží, útok je veden převážně z východu a skutečně, asi kilometr od nás zuřila palba. Promluvil jsem: „Ahoj, Timy, jak se nám dneska spalo?“ Ano, jsem věčný cynik, a to i ve chvílích, kdy vím, že asi moc dlouho žít nebudu.
„Blbě, zdálo se mi o andělech,“ozval se kyselý hlas z reproduktorů.
Něco ve mně se hnulo. „O čem?!“ Najednou jsem slyšel svůj skoro hysterický hlas a hlavně ustaraný.
Smích.
„O andělech, takový zvláštní sen, ale nechme sny být. Připrav se, nebudu tě zase tahat z bryndy, jestli to zase poděláš.“
Zašklebil jsem se. „No jo, už na to jdu. Nebude vadit, když k tomu něco pustím?“
„Bez problémů.“
A dál jsme mlčeli. Nechal jsem si speciálně nainstalovat přehrávač do své střílny. Spíš načerno, ale komu to vadí? Navolil jsem náhodný výběr a malým prostorem se rozezněla melodie táhlých westernových houslí a basy.


Take my love, take my land
Take me where I cannot stand
I don’t care, I’m still free
You can’t take the sky from me
Since I’ve found my Serenity...


Tuhle hudbu jsem měl rád, ale ne teď. Moje loď se jmenuje Serenity, sice je pojmenovaná podle této skladby, ale začínal jsem mít opravdu zlou předtuchu. Ze sluchátek se ozval poťouchlý hlas: „Andělé přicházejí.“
Přestal jsem vnímat hudbu linoucí se z reproduktorů, zadržel jsem dech a chopil jsem se zaměřování. „Tak pojď, ty malá svině,“ zašeptal jsem si víceméně pro sebe. Ve skutečností těch sviní bylo 15 a to mi dělalo starosti. Svět zešedl, protáhl se a já stiskl spoušť. Poprvé je to nejhorší. Zásah. Jeden bombardér se bez křídla řítil k zemi.Vnímání se mi vrátilo do normálu a já se převažoval na svém křesle a hledal další cíle. Opět a opět jsem mačkal spoušť a sledoval, jak dělo dští plameny na přilétávající stroje. Osm sestřelů. Vše se jevilo snadně. Během chvilky jsme zlikvidovali zbývajících sedm. Ve sluchátcích se mi ozval nervózní Jayne: „Onasi, máme společnost. Ze západu se blíží asi 12 Interceptorů.“
Tak tohle už sranda nebyla. Na sestřelení tohohle stroje musel člověk vynaložit značné úsilí. Bylo prakticky nemožné sestřelit ho sám.
„Timy, slyšela-“ začal jsem, ale odpověď se dostavila záhy.
„Jo! Vyberem si cíl a ten sestřelíme. Bude to pomalý, ale jinak je nedostaneme.“
Rychle jsem přepnul na veřejný kanál, abych zjistil, jak si stojíme celkově, a to co, jsem uslyšel, mi vyrazilo dech. Severní stanoviště byla pod přímým útokem šesti letek a jih na tom nebyl o moc lépe. Připravili jsme se a za chvíli už přilétaly Interceptory. Byly strašně rychlé a obratné. Zahájili jsme palbu. Většina našich střel šla mimo, naštěstí se dva neopatrní piloti snažili v letu vyhnout a tuto jejich chybu jsme tvrdě potrestali. Zkontroloval jsem stav štítů. U mě byly v pohodě na krásných šedesáti procentech, což se dá považovat za úspěch. Timy si taky nestála špatně. Zamířil jsem do trajektorie letu jednoho ze stíhačů a zahájil dlouhou nepřerušovanou palbu. Z protější buňky jako na povel vyšlehly jasně červené záblesky, které mířily přímo na stroj. Pilot zpanikařil a vletěl přímo do mých výbojů. Musel jsem se odvrátit. Tenhle výbuch byl moc blízko a ještě chvilku jsem viděl jenom bílé kruhy. Ale začínalo jít do tuhého, stíhačů přilétalo víc a víc.
„Lawrenci, Jayne, slyšíte mě!?“ Nic žádná odpověď. Otočil jsem se a zkontroloval sousední stanoviště, a to, co jsem viděl, se mi nelíbilo. Z jedné buňky stoupal mastný černý dým a druhá…druhá tam vůbec nebyla.
„Ať vás sežere rancor!“ ulevil jsem si. Timy opět zahájila palbu. Teď to bylo na mě dostat stíhačku tam, kam bylo potřeba. Tenhle pilot byl asi zkušenější, nebo se nenechal jenom nachytat na stejný trik. Téměř okamžitě strhl stroj do prudké vývrtky, kterou těsně nad zemí vyrovnal. Naštěstí Timy taky nebyla žádný začátečník a stačilo jí stroj jenom škrábnout, aby byl na půl sekundy neovladatelný, a pilot se roztříštil i se svým Interceptorem o zem.
„Dobrá práce,“ zavolal jsem na Timy.
Z lokání obrany se linul univerzální robotický hlas. „VŠEM STANOVIŠTÍM, VŠEM STANOVIŠTÍM, VYHLAŠUJEME VŠEOBECNOU EVAKUACI, SEVERNÍ PERIMETR PODLEHL ÚTOKU. SMĚREM K ZÁKLADNĚ POSTUPUJE VLNA ÚTOČNÉ FLOTILY. VŠEM STANOVIŠTÍM, NAŘIZUJEME OKAMŽITOU EVAKUACI.“
„Timy, slyšela jsi? Jdeme. Jen doufám, že připravili Serenity k letu.“
„Rozumím, běž první, sejdeme se pod střílnami. Budu krýt obě strany.“ Strhl jsem ze sebe pásy, prakticky jsem sjel se žebříku a s hlasitým žuchnutím jsem přistál. Čekal jsem. Slyšel jsem výboje šlehající z věže a také tlumené mlaskání výbojů dopadajících na štít. Palba najednou ustala. A v jedné malé vteřině ticha jsem uslyšel výbuch, tříštění termoplastu, ze kterého je vyrobeno hledí střílen.
„Ne!“ vrhl jsem se k žebříku, stupně jsem bral po 4 a záhy jsem strčil hlavu dovnitř. Stíhače ještě kroužily kolem, ale neútočily. Bylo jasné, že svůj boj vyhráli a jen hlídali. Z přístrojů se kouřilo. Uviděl jsem Timy, stále ještě seděla připoutaná v křesle. Přistoupil jsem blíž a uviděl jsem tu ránu. Střepina z okna se jí zabodla do břicha. Abych ji odtamtud dostal, musel jsem okamžitě vytáhnout velký kus plastu. Úkon, díky němuž mohla přežít… nebo taky okamžitě zemřít. Vytrhl jsem kus zakrvaveného skla, rozepnul pásy, co nejopatrněji jsem ji vzal do náruče a snažil se slézt se žebříku. Naštěstí se můj pád neopakoval. Rozeběhl jsem se k dokům, poslední obranný perimetr, doufal jsem, že ho ještě neprolomili. Najednou jsem opět nic neslyšel, ohlušující ticho, strašný paradox. Bombardování ustalo.
Už to chápu. Impérium tady nebylo na průzkumné misi, prostě se rozhodli, že dobudou jednu základnu. Přidal jsem do kroku, musím se dostat do doků dřív než Imperiálové, jinak tady zkejsnem, a jestli má Timy nějakou naději na život, tak ji rozhodně ztratí.
„Andělé, při-šli,“ Timy nabyla vědomí. Její pohled byl zastřený, nejspíš byla v šoku, stále ztrácela spoustu krve. Potila se. Musím najít rychle lékařskou pomoc. Na Serenity mám sice něco jako lékárničku, ale pokud nenajdu odbornou pomoc, tak Timy zemře. Nechtěl jsem myslet. Teď už jsem běžel. Je pravda, že se s Timy moc dlouho neznáme, ale ta holka byla učiněný poklad, zachránila mi život s grácií a elegancí, jakou jsem neviděl. Ponořil jsem se do svých myšlenek.
Moje ruce zběsile běhaly po klávesnici, musel jsem okamžitě propočítat skok hyperprostorem, byť jen krátký, za zadkem jsem měl hvězdný destruktor a řítilo se na mě hejno stíhačů. Kdybych nevezl náklad pro Jabbu, tak bych je klidně nechal vstoupit na palubu, ale takhle jsem neměl na výběr. Automatické zbraňové systémy Serenity zaměstnávaly pár nejdotěrnějších stíhačů a já získal pár sekund času. Už jsem skoro měl výpočet, zatáhl jsem za páku hyperpohonu. Hvězdy se protáhly, motor zaskučel a přesně v té chvíli jsem dostal zásah do rozvodny. Skočil jsem do hyperprostoru, ale téměř okamžitě jsem se vynořil v normálním prostoru. Hypermotor byl na škvarek a podsvětelné motory také nefungovaly. Jal jsem se je postupně opravovat, leč mé snažení bylo neúspěšné. Asi po dvou týdnech kolem letěla Timy. Její jednání bylo velmi slušné a pohostinné. Tedy až na ten blaster, kterým na mě pořád mířila. Přiletěla právě včas, protože zrovna v tu chvíli se v sektoru objevila průzkumná jednotka Imperiální flotily. Jabbův náklad drahocenného koření byl ztracen. A na mě jistě vypsali odměnu, spíš za mrtvého než živého. Timy mi řekla, pro koho teď dělá, a tak jsem se dostal do Pevnosti a také do téhle situace. Timy pak měla problémy, se kterýma jsem jí zase trochu pomohl já, a stali se z nás přátelé.
Zatočil jsem za roh a ocitl se v dlouhé chodbě, kterou lemovaly otvory pro střílny teď se uvidí, jestli jsou tady už Imperiálové, tak nás rozstřílí dřív, než bych řekl Hutt, ale tohle místo by neměli tak snadno dobýt. Nadechl jsem se a udělal první krok a pak další. Naštěstí tam ještě zbyla hrstka našich, kteří odejdou až ve chvíli, kdy bude nejhůř. Prázdnými chodbami se rozlehl unylý strojový hlas: VOJÁCI IMPÉRIA VSTOUPILI DO ZÁKLADNY. VOJÁCI IMPÉRIA VSTOUPILI DO ZÁKLADNY. Proběhl jsem chodbou a zatočil do hangárů a málem mi upadla čelist. Skrz modrý startovací rám jsem viděl bitvu zuřící ve vesmíru. Tohle jsem nečekal, 3 křižníky Impéria na oběžné dráze. Proti nim jedna útočná fregata a spoustu malých, převážně transportních lodí. Velitel seděl za jednou bednou a procházel plány boje.
„Onasi, musíš okamžitě odletět, už jdou. Tady máš souřadnice.“ Uviděl Timy. „A taky se stav vzadu za Persephone, je tam dočasné zdravotnické středisko. Požádej o to nejnutnější, ale hlavně už vypadni!“
Obešel jsem Persephone, jedinou nebojovou loď v pevnosti. Sloužila k transportu většiny trvalé posádky, jenže bez iontových děl se nemá šanci dostat přes dočasnou blokádu. Skutečně, stálo tam pár provizorních lůžek, na kterých leželo několik raněných, jednomu klukovi chybělo půl ruky a polovina obličeje. Podíval jsem se na něj. Službu konající sestra zachytila můj pohled. „To je Paul, díky němu tady ještě dýcháme kyslík. Došlo k poškození generátoru a on ho sám opravil, bohužel mu do obličeje vybouchlo plasmové vedení. Snad se z toho dostane.“
„Potřebuju nějakou bactu, také tlakové obvazy a desinfekci, rychle!“ položil jsem Timy na volné lůžko, roztrhl košili. Rána nebyla hezká a hodně krvácela, sestra se vzápětí vrátila a profesionálně ošetřila mou parťačku. „Díky, máte zajištěný transport?“zeptal jsem se.
„Ne, zůstanu tady až do konce, a pak se uvidí. Dokud udržím blaster, tak tohle místo budu bránit,“ řekla mi odhodlaně. Z pouzdra u opasku jsem vytáhl několik dobíjecích článků a dva termální detonátory. Beze slova jsem jí je vložil do dlaní a odešel jsem. Uviděl jsem Serenity. Stála v rohu hangáru, rampa byla spuštěná. Loď vypadala netknutě. Vyběhl jsem nahoru, zabočil jsem do místnosti, kde jsem měl postel a zároveň kuchyň a tělocvičnu. Položil jsem Timy a odešel jsem do kokpitu. Zažehl jsem motory, zavřel za sebou dveře a skrz průzor jsem pokynul veliteli. „Síla s vámi.“ Zašeptal jsem tichou modlitbu a odstartoval jsem.


„Když nemůžeš běžet, tak lez,
když nemůžeš ani lézt…
vždy najdeš někoho, kdo tě ponese.“
(Tracey - FireFly)


„Serenity, hoď tam něco, ale od podlahy, za chvilku tu bude horko,“ poručil jsem palubnímu počítači. Záhy se z reproduktorů ozvala směsice elektronické hudby. To bylo to, co jsem zrovna potřeboval. Zapnul jsem bojové systémy, nahodil motor, tiché hučení, to byla moje Serenity, předla jako kočka.
Ze dvou motorů vyšlehl modrý plamen, otočil jsem loď a vyrazil jsem. Přímo do centra zuřící bitvy.
„Serenity, začni vypočítávat skok do hyperprostoru a řekni mi, až budu na dostřel křižníků.“ Zatím jsem si dal pauzu. Než vyletíme z atmosféry a dostaneme se do bitvy, kterou musíme proletět, mám tak 5 minut času. Půjdu se podívat, jestli něco nechybí mé pasažérce.
Když jsem vešel do pokoje, Timy byla plně při vědomí. Malý ale odborný lékařský zásah jí nejen zachránil život, ale dodal jí i nějaké ztracené síly. Elánu měla rozhodně dost, snažila se vstát ze svého místa, ale vzápětí se zase na lůžko zhroutila.
„Ještě máš odpočívat,“ oslovil jsem ji. „Až se dostaneme na souřadnice, tak ti rozhodně najdeme nějakou nádrž s bactou a tam tě na pár hodin uložíme.“ Stejně to všechno bylo zvláštní, s tak velkým šrapnelem v břiše a ona se vzpamatovala téměř okamžitě. Timy je skutečný bojovník.
„A- a co se stalo?“ mluvila tichým a docela unaveným hlasem. „Pamatuju si, že jsme byli pod útokem a byl nařízen ústup. Pak už vidím jen výbuch a tmu.“
„Ještě z toho nejsme venku. Ty tady zůstaneš ležet, v tomhle stavu bys mi nebyla moc platná ani u pilotáže ani ve střelecké věži,“ povzbudivě jsem se na ni usmál, „počkej, nechám ti tady aspoň nějaké jídlo a pití, rozhodně bys měla odpočívat.“
Usmála se, ale nic nenamítala.
Otočil jsem a vyšel z místnosti. Těžce jsem dopadl do křesla a připoutal se. Ještě jednou jsem očima přejel zbraňové systémy, nebyla to žádná sláva, ale rozhodně lepší než moje minulá příďová děla, aby přesnější a ničivější a záďový kanón taky už nesloužil jen k tomu, aby držel TIE od těla.
„Za jak dlouho?“ otázku jsem skoro vyštěkl, ještě štěstí, že palubní počítač není člověk, asi by se teď cítil velmi dotčeně.
„Výpočet skoku za 14 minut, 38 vteřin. Předpokládaný kontakt za 98 vteřin.“
„Fajn, tak se ukáže, jestli moje ruce umí pořád to, co uměly.“ Vyvolal jsem si stav bitvy a uviděl jsem to šílenství. Pár fregat a asi dvacet Z-95 proti třem plně ozbrojeným křižníkům. Velitel se musel zbláznit. Až pak mi to došlo. Nemáme iontová děla, tohle není bitva, kterou vede proto, aby vyhrál, on obětoval pěšáky, aby mohly cennější jedinci projít. Uklidnil jsem se, mým úkolem sice bylo dostat se přes tři křižníky, ale když vyletím z prostoru bitvy moc brzy před skokem, můžou si mě všimnout, zachytit mě vlečným paprskem, nebo prostě rozstřílet turbolaserovými děly.
„Kontakt za 5, 4, 3, 2, 1.“
Strhl jsem ovládání dolů, za jedním naším Headhunterem se vezli dva TIE. Práce to byla jen na chvilku.
„Nalaď mi tam náš kanál.“
Do sluchátek se mi ozvalo: „Miku, Doyle a Lilith, teď je to na vás, děláte doprovod Persephone a Serenity, hlídejte je jako oko v hlavě, rozumíte?“
Třikrát se ozvalo ‚ano, pane‘ a lodě se rychle přiblížily ke mně a jak jsem záhy zjistil, tak i k transportéru, jenž musel být rychlejší, než vypadal, protože už se také proplétal bojištěm. Utvořili jsme klínovou formaci, tři stíhače byly vepředu a po stranách, uprostřed Persephone a Serenity.
„Všem stíhačům, stáhněte se k mateřským lodím, přilétá druhá vlna.“
A skutečně od křižníků letělo dalších dvacet malých šedých bodů. Dvanáct zbylých stíhačů začalo kroužit kolem fregat a čekalo na povel k útoku. Najednou, jako na povel se rozletěly do všech stran, vždy dva a dva. Byla to prostá taktika, která ovšem dobře zabírala, za každý stíhač se nalepilo pár TIE a oba stíhače si pak navzájem pomohly dostat je ze sebe. Tak docházelo k minimálním ztrátám. Zajímavý fakt byl, že samotné křižníky stály opodál a nezúčastňovaly se boje, jako by se něčeho bály, nebo snad nechtěly zasahovat?
„Z hyperprostoru se vynořily další lodě Impéria, nařizuji okamžitý ústup!“
Tak teď šlo do tuhého, ve chvíli, kdy jsme museli zrušit i klamný útok.
„Kolik ještě?!“ křikl jsem na počítač Serenity.
„Dvě minuty,“ odpověděl milý, ale přesto ocelově bezbarvý hlas.
„A čas kontaktu s posilami Impéria?“ otázal jsem se teď už dost nejistě.
„Devadesát vteřin.“
„A do rancořích sraček!“ ulevil jsem si. Štíty na tom byly dobře, tedy výborně, blokovací zařízení tažného paprsku bylo taky na svém místě, ale problém téhle mrchy byl, že žrala strašně moc energie a nevydržela v chodu déle než 10 vteřin. Zkontroloval jsem si stav na radaru, celá naše „flotila“ uháněla plnou rychlostí k přilétávajícím křižníkům.
„Serenity, všechno do štítů a motorů, můžeš vypnout zbraňové systémy, ty nám teď k ničemu nebudou.“
Zaposlouchal jsem se do hudby, temné basy duněly a já se dostával do správné bojové nálady, teď už to bylo buď hop a nebo trop, buď mě rozstřílí, nebo se skrz ně dostaneme. Persephone skočila do hyperprostoru, takže nejvyšší šéfstvo se z toho dostalo. Je pravda, že je důležité, aby přežil král, ale král bez své armády je pouhý člověk. Zapnul jsem komunikátor, teď jsem převzal velení já, bylo potřeba dostat lodě skrz, takže žádné odvážné a hrdinské kousky jako samostatný útok se konat nebudou.
„Pánové, teď je to na nás a doufám, že je vám jasné, co nás čeká. Jdete do toho se mnou, takže žádný útok, přežeňte se tak rychle a tak blízko kolem nich, jak jen to půjde, a hlavně, žádné střílení, budete potřebovat energii do štítů a motorů!“ Rozhodl jsem se, že tentokrát se nespolehneme na Sílu, ta nám teď moc k ničemu nebude. „A pamatujte si: ‚Jsem jen pírko ve větru, vizte mě, jak plachtím.‘“ S těmito slovy jsem vypnul komunikátor a soustředil se. Načrtl jsem si předpokládanou dráhu, velmi drzou a odvážnou, hlavně hodně daleko od generátorů vlečných paprsků a turbolaserů. Zatím jsme drželi formaci a řítili se na lodě.
„Teď,“ řekl jsem si jen tak sám pro sebe a strhl loď do prudkého stoupání. Zelené paprsky létaly všude kolem, zezadu nás doháněla první část Imperiálů. Vyrovnal jsem let a teď jsem směřoval přímo nad příď křižníku.
„Přidej holka, potřebujeme se tam dostat v jednom kuse.“
Krátce jsem pohlédl na radar, malé stíhače měly díky své rychlosti výhodu a už byly za křižníky, dvě fregaty zvolily klasickou cestu pod křižníky, jedna měla štěstí a druhá je už nejspíš ztracená. Obě obří lodě jí věnovaly plnou pozornost, hutné zelené střely dopadaly na povrch fregaty a vzápětí mi bod na radaru zablikal a zmizel. Už jsem viděl můstek, dva štítové generátory, tudy vede moje cesta, jen ať se ti hlupáci uniformovaní podívají, kdo jim to utíká, a to doslova před nosem. To jsem si ovšem neměl říkat, těžký náraz do zádi mnou silně škubl dopředu. Dostal jsem zásah, ale štíty naštěstí držely. Už jenom malý kousek a teď to nejtěžší: přesně se vpasovat do malé mezery. Svět se mi obrátil vzhůru nohama, lehkým posunem páky vlevo jsem nasměroval loď do malé mezery a teď už jsem jen plachtil. Před průzorem mi prolétla salva zelených paprsků, ale zmizela někde ve vesmíru.„Johó!“ zařval jsem z plných plic. „Serenity, šlápni na to, máme to za sebou!“ a skutečně oba křižníky se snažily neohrabaně otočit za zbytkem flotily, několika upravenými transportními loděmi a stíhači, co zůstaly pozadu. Zajímalo by mě, kudy unikla Persephone, ale musíme doufat, že se to povedlo. Z radaru mi mizely malé tečky, jak postupně skákaly do hyperprostoru, i já najednou uviděl, jak se hvězdy protáhly do nádherných pruhů bílé a najednou se smrskly.
Ještě chvíli jsem seděl a poslouchal doznívající zvuky elektra, do kterého se prolínaly tóny nějakého smyčcového nástroje, asi houslí. Zavřel jsem oči a zhluboka jsem vydechl. „Díky, Serenity, jsi moje hodná holka.“
K mému překvapení mi loď odpověděla: „Nemáte zač, kapitáne.“
Rozepnul jsem pásy a běžel se podívat na Timy. Ta rána, co jsme schytali, námi pěkně hodila a Timy rozhodně nebyla připoutaná. Rychle jsem vběhl do kajuty, skutečně jsem se tak moc nemýlil. Timy se zrovna vyškrábala zpátky na postel, otočila se na mě a velmi nepěkně si rýpla: „To tě neučili lítat? Nebo jenom neumíš startovat?“
„Jó, jó, jen se směj.“ Byl jsem rád, že už je jí dobře, ve chvíli, kdy je schopná mi takhle spílat, už je v pořádku. „Co dělá rána?“ přistoupil jsem k lékárničce, vytáhl jsem nějakou bactu a obvazy. Pak jsem odmotal obvaz, který tak odborně zavázala sestra ještě v pevnosti. A strnul jsem. Ne hrůzou, ale údivem.
„Ty... Timy, jak se cítíš?“
„No je to celkem dobrý, asi to zranění nebylo tak vážný.“
Znovu jsem se podíval na ránu. Když jsem vytahoval šrapnel, tak se jí rána táhla v délce patnácti centimetrů prakticky od kyčle až po žebra a nyní nebyla ani poloviční. Tohle nedokáže bacta, bacta léčí daleko pomaleji. Aby se tato rána zahojila i s jizvou, musela by být v nádrži aspoň šest hodin, ne-li víc. Aplikoval jsem bactu a ránu opět převázal.
„Timy, to zranění bylo daleko větší, navíc jsi ztrácela hodně krve, to je nějaké divné.“
„No víš, já nevím, jak to dělám, ale poprvé se mi to povedlo v dětství. Hráli jsme si s ostatními v lese a já šlápla do lovecké pasti, tenkrát jsem málem přišla o nohu, ale povedlo se mi nahackovat ovládaní pasti, takže jsem se z ní dostala, a když jsem se soustředila na svou nohu, a viděla, jak se jednotlivé buňky spojují dohromady, kost přirůstala ke kosti a šlachy se opět upínaly na kost. No prostě,“ shrnula to Timy, „než se ke mně dostali lidé z vesnice, tak už to vypadalo jenom jako lehké říznutí nožem.“
„Zajímavé a dokážeš to i u druhých?“
„No když se hodně snažím, tak jo, ale je to mnohem těžší.“
Začínalo mi to docházet, proč jsme dostali pokyn dostat se na souřadnice a pokud možno se nezapojovat do boje, stejně jako proč jsme s Persephone dostali jako doprovod hned tři stíhače. Timy byla pro velitele hodně důležitá. A to díky svým schopnostem.
„Teď si odpočiň a zkus se vyspat. Kdybys něco potřebovala, zavolej Serenity, ta mi to bude tlumočit, já se vyspím v pilotním křesle, je to skoro stejně pohodlný.“ Odmlčel jsem se. „Jsem moc rád, že jsi zase v pořádku, mám tě moc rád,“ zakončil jsem svůj monolog. Neodpověděla, jen se mi zahleděla kamsi nad pravé rameno. Zvedl jsem se odešel na můstek.