Žoldák

Minulost
Pršelo. Kapky deště se rozstřikovaly na listech, dopadaly s tlumeným pleskáním na padlé kmeny stromů. Země už dávno nebyla schopna příval vody pohltit. Mlhu však déšť rozehnat nedokázal. Bílošedé cáry - tu hustší, tu řidší - zakrývaly zelenou a hnědou barvu lesa. Mlha tlumila všechny zvuky.
Rychle se pohybující skupinka v nepatřičně bílých brněních s pruhy modré a červené by však nebyla k zaslechnutí ani jinak. Šli v rojnici, krajní muži více vpředu nežli střed, rychle a tiše. Adorenští vzbouřenci neměli šanci. Bílé přízraky se vynořily z lesa, několik výstřelů a paseka byla zajištěna. Osádka blízkého krytu se ale rozhodla pomstít své padlé druhy – hlaveň dávno osazeného děla se s hrozivým skřípáním zrezivělých součástek začala sklápět. Jeden z útočníků však saltem překonal dvacetimetrovou vzdálenost, přistál na krytu, zableskla se zelená čepel a hlaveň odpadla, čistě odříznuta. Malý pohyb rukou, odskok zpět a z krytu se ozval tlumený výbuch. Granát si nevybírá.
Čisté, signalizoval rukou neobvyklý voják.
Čisté, odpověděly mu signály ostatních, zajišťujících prostor.
Kruhová obrana, zavelela jeho pravice.
Zatímco se ostatní vojáci rozmístili a potom téměř zmizeli v podrostu, velitel si sundal přilbu. Objevila se mladá chlapecká tvář se svatozáří světlých, nakrátko ostříhaných vlasů.
„Přistávací zóna zajištěna,“ nahlásil do zápěstního komunikátoru. „Odpor slabý, ale ať recon příště dodá komplexní informace, sakra.“

Z útrob nespočetných výsadkových člunů se vyrojily stovky bílých brnění. Klonoví vojáci. Přesní, disciplinovaní a nevýrazní. Jednotka ARC, která zde již svůj díl práce odvedla, stála seskupená kolem svého jediského velitele a s mírným pohrdáním pozorovala hemžení standardních pěšáků. Náhle pohnul Duke, ARC kapitán, mírně hlavou.
„Přichází zpráva z Coruscantu, pane, na všech kanálech…“ jeho hlas odumřel. Vojáci ARC se na sebe podívali; ten pohled mohl trvat pouze zlomek vteřiny. Pak se Duke vrhl na Jediho, strhnul ho k zemi a zakryl vlastním tělem. Jeho vojáci zatím zareagovali na zvedající se zbraně pěšáků. Proti zkušené jednotce ARC, která nešetřila municí, nepomohla obyčejným vojákům ani jejich početní převaha.
„Nasaďte si helmu, pane,“ připomněl Duke Jedimu, zdvihajícímu se ze země poté, co palba utichla. Pak přehlédl řady svých mužů, které nikterak neprořídly.
„Pohyb, pohyb!“ zavelel.
Skupinu bílých stínů polkl les a mlha.

Současnost
Coruscantská noc není nijak tichá. Město nikdy nespí. Pokud na vaše bubínky neútočí túrování swoopů nebo neustálý hukot spídrů, ohluší vás některá z mnoha zářivých reklam na shoutboardech, řvoucí a blikající své poslání. „Aaaach – chci tě!“ vykřikuje kreslená twi´lecká dívka na jedné z nejspodnějších úrovní; „Kupujte imperiální dluhopisy – je to jistá investice i vlastenecká pomoc zničeným světům,“ decentně povzbuzuje velkorysý shoutboard v bankovním sektoru, „Pijte SithBULL!“ problikává amatérské dílko neznámého vtipálka. Všechny však jednou za čas přehluší imperiální znělka a následující projev: „Konečně zavládl mír. Ale stále máme nepřátele! Naše armády jsou vyčerpané. Impérium tě potřebuje! Staň se vojákem! Pomoz nám bojovat za celogalaktický mír!“
Poté monotónně pokračuje tišší, ženský hlas: „Dvouletý závazek s vysokým platem a sociálními výhodami. Předchozí vojenská zkušenost vítána a náležitě ohodnocena. Vyčištění trestního rejstříku zaručeno.“ A opět hlasitě: „Staň se dobrým občanem – staň se vojákem!“
Každý den potvrzuje úspěch náborové akce dlouhá fronta před odvodními kancelářemi. Už první pohled naznačuje, že pokud bylo hlavním cílem dostat kriminálníky z ulic, bude ten splněn nejméně na dvě stě procent. Vyčištění trestního rejstříku je pro mnohé neodolatelnou nabídkou a složení fronty tento fakt odráží. V davu dále rozpačitě přešlapují mladíci typu „farmářský synek“, několik očividně příliš mladých chlapců s dychtivým výrazem, hrdě se tvářící „spořádaní občané“ a občas oko upoutá přímé a sebejisté držení těla – jsou tu i veteráni bojů, jedno z jaké strany. Do fronty se také občas zařadí nějaká mladá žena, takové jsou však procházejícími vojáky brzy poslány domů – boj je přece úkol pro muže! Pro muže! Ne-lidi také musí odejít s nepořízenou. „Nevešli byste se do brnění,“ zní zdůvodnění.
U odvodu panuje spořádaný ruch. Roboti bleskově vyplňují dotazníky, rozřazují uchazeče. „Jméno, věk, máte předchozí vojenskou zkušenost? V jaké hodnosti jste sloužil? Proč se hlásíte do armády?“
Na židli usedá vysoký světlovlasý mladík. „Siv Aden, dvacet let. Ano, dva roky, poručík. Jsem voják, co jiného dělat?“
Z vedlejší židle zatím plyne: „Kastor Val, štyryadvacat. To ne. Bo kvuli temu vodmazani trestu.“
Aden je poslán se svou kartou jedněmi dveřmi, Val druhými. V pravidelném intervalu opouští zadní část náborové budovy nenápadná loď mířící k nápravnému zařízení. Císařově náboru se nedá upřít genialita…

„Pozor!“
Vyrovnané řady čerstvých rekrutů ztuhly, když do sálu vstoupil generál se svou suitou.  Prošel kolem nich na stupínek, otočil se a zabodl do nich oči.
„Dnes jste se stali vojáky Impéria. Absolvujete několik testů a krátký výcvik dle vašich schopností a zkušeností. Naše regulérní jednotky udržují strategicky významná místa, vaším úkolem budou krátké a rychlé operace,“ odmlčel se a přejel rekruty hodnotícím pohledem.
„Někteří z vás,“ pokračoval, „si po uplynutí vašeho závazku možná vyslouží právo být zařazeni do řádných jednotek, mezi stormtroopery, následníky klonových vojáků. Těch nejlepších v galaxii. Buďte na tuto šanci hrdi.“
„Pooo-zor!“ zavelí službukonající seržant. Podrážky klapnou o podlahu.
„Po družstvech rozchod!“

Přepravní kajuty křižníku Pride of Iseno jsou stísněné, špatně osvětlené a přeplněné vojáky. Přes veškerou snahu se v nich nedaří zachovávat dokonalý pořádek, je tu příliš mnoho mužů, příliš mnoho vybavení, které je zapotřebí neustále udržovat. Četa Wraid Alfa je jedním z nejlepších odvedeneckých útvarů, ale četné boje si vyžádaly svou daň – minulý měsíc byla doplněna osmi novými rekruty a minulý týden neměl poručík nic lepšího na práci, než se nechat zastřelit při bezvýznamné kontrole tržiště. Poslední týden tedy velí seržant a morálka upadá – ale dnes přiletěl transport s novými posilami, nováčci pro četu Bravo a snad i nějací důstojníci. „Rychlokvašky“, jak je posměšně nazývají veteráni.
„Sem taky moh´ nahlásit, že sem byl třeba major, no a při testech už by se to nějak sfouklo, ne?“ je názor většiny vojáků. Nedostatek pravých cvičených důstojníků je nejvíce znát právě u malých jednotek.
Otevřely se dveře a do kajuty vstoupil nováček. Na řádného bijce trochu hubený, ale pohybující se s klidnou jistotou, která naznačovala, že s ním není radno vyvolávat spory. Přes blůzu uniformy měl ještě stále přehozenou cestovní bundu.
„Hej, mládenče, my máme plnej stav!“ zahulákal seržant.
Příchozí pokrčil rameny.
„K téhle četě mám přidělení, u téhle čety jsem. Však už se to nějak vyřeší.“
„Vyřeší nevyřeší, není tu místo. Budeš spát na zemi,“ poškrábal se seržant na bradě. „Ále co. Však tě neubude, seš mladej. To sou ale kreténi, ti rozmisťovací důstojníci, žejo? Jak všichni důstojníci, počítám. Jak si asi představujou že budem tady žít, namačkaný jako sardinky? A co ty seš zač, seš úplně novej, co?“
„V téhle armádě? Jo,“ přizpůsobil napůl své vyjadřování chlapec. „Jinak jsem už nějakou dobu ve válce byl.“
„Kde, to neřekneš, co?“ zachechtal se seržant.
„Ne-é, radši ne,“ rozpačitě se usmál mladík a půlka čety vybuchla v pobavený řehot.
„Jasně, sepík, separatista. Ale z toho si nic nedělej, na to ti tu každej zvysoka. Hlavně jestli nejseš úplně zelenej, vo to de.“
„Jináč, já jsem seržant Wren a budeš mi říkat pane. Támhle desátník ti ukáže, jak to tu chodí, když je tak třeskutě vtipnej, nafasuje s tebou výstroj a bude se vo tebe starat jak vo batole. Dneska. Vod zejtřka předpokládám, že víš, co máš dělat…“
Dveře se opět otevřely a z chodby se ozval hlas kapitána Dellise, velícího roty Wraid: „Poručík Aden?“
„Pane?“ otočil se nováček.
„Co tam děláte?“
„Seznamuji se se svou jednotkou, pane.“
„Podle počítače jste se ještě neubytoval a v 1800 je brífink. Předpokládám, že dorazíte včas,“ kousavě dodal Dellis a dveře se opět zavřely.
„Kretén jeden,“ komentoval to jeden z vojáků, načež si v úděsu dal ruku před ústa.
Smích poručíka Adena ho však zbavil obav.
„Někdy strašně špatně slyším,“ postěžoval si s úsměvem mladík.
„Tedy, abychom si to ujasnili; já nebudu říkat ´pane´ vám, vy budete říkat ´pane´ mně. Omlouvám se, celé nedorozumění je moje chyba, měl jsem se představit hned. Ale děkuji, seržante, byl jste velmi nápomocen. Nyní mně prosím omluvte, opravdu bych se měl ubytovat.“
Ve dveřích se ještě otočil.
„Mimochodem, desátníku, vaší pomoci využiju. Očekávám vás ve 2100.“ Dveře se se zasyčením zavřely.
„Takový štěně!“
„Džentlas, co?“
„Kušte, paka, eště je to dobrý, eště sme mohli dopadnout hůř. Aspoň je rovnej.“

Schůzka důstojníků rot Wraid a Sleeth se chýlila ke konci. Nové posily byly představeny, plán brzkého útoku na předsunutá postavení odpadlíků z Gnarru VII prodiskutován, občerstvení snědeno. Podplukovník Tantor se rozhlédl po svých podřízených. Nebyli sice žádnou elitou, ale vcelku byl s nimi spokojen. Směska záložáků a čerstvých absolventů důstojnických rychlokurzů bude během roku nahrazena prvními absolventy imperiální akademie, řádnými důstojníky. Ti, kteří do té doby přežijí, jistě uvítají zkrácení svého závazku. Těm, kteří nepřežijí, to bude jedno…
S trhnutím se probral ze svého zamyšlení a schůzi rozpustil. Důstojníci se zvedli a začali opouštět místnost.
„Poručíku Adene, na slovíčko,“ zastavil Tantor svého služebně nejmladšího poručíka. Škodolibý úsměv kapitána Dellise mladíkovi hodně naznačil.
Podplukovník počkal, až poslední z důstojníků opustí místnost a vybídl Adena, aby se posadil.
„Doneslo se mi, že trávíte příliš mnoho času mezi mužstvem a nevěnujete se svým povinnostem, poručíku,“ suše začal podplukovník, „a to již první den.“
Aden zachytil slabý náznak sarkasmu.
„Ano, pane. Domníval jsem se, že seznámení s mužstvem patří k mým povinnostem.“
„Jistě. Kapitán Dellis byl poněkud nedůtklivý. Příště se nezapomeňte nejdřív představit svému bezprostřednímu nadřízenému.“
„Děkuji, pane, budu na to pamatovat.“
„Víte, Adene, pamatujte na to, že dobrý důstojník netráví mezi mužstvem příliš mnoho času. Dobrý důstojník udržuje odstup.
I když… vy si děláte snadno přátele, pravda? Máte jednu z nejlepších čet v tomto sektoru. Jste nezkušený, ale pokud vás četa podpoří, pokud bude stát za vámi… možná budete mít šanci.“
„Pane,“ otázal se mírně znepokojený Aden, „víte snad něco, co já nevím? Situace na Gnarru…“
„Vy jste proti Gnarriďanům dosud nebojoval. Já ano. Budete potřebovat všechnu podporu, kterou dostanete… a hodně štěstí.“

Po několik následujících dnů bylo často vidět, jak se poručík Aden připojuje k výcviku své čety – a ne, že by ho vedl, jak by se slušelo, ale zařazuje se na konec řady a dělá vše, co seržant po svých mužích vyžaduje. Tento pohled byl zdrojem pobavení ostatních důstojníků a nový poručík se nevyhnul postranním úšklebkům mnoha z nich. Nálada v četě však rychle stoupala. Od původního dostali-jsme-zelenáče-co-je-celkem-fajn až po náš-mladej-je-docela-třída, to jak si poručík neustále určoval vyšší a vyšší cíle… a neustále je překonával, byť na hranici vyčerpání. Kolikrát se večer vploužil do kajuty, kterou sdílel s poručíkem Tulonem, velícím čety Delta, a padl na postel, aniž by měl sílu sundat si boty. Když tak jednou ležel na palandě, v polospánku, ruce složené za hlavou, bleskla mu hlavou vzpomínka…
„Jsi pořád mezi vojáky, Sive. Víš, jsi zvláštní. To tě ten výcvik opravdu baví? Jejich způsoby jsou jiné než naše. Podívej se na sebe – bojuješ po jejich boku, do bitvy nosíš DC-15. Jsi přece Jedi!“
„Jsou to moji přátelé, Mistře!“
Rychle ji uchopil a zatlačil tam, co patří, do zapomnění… Nikdy se to nestalo.

Oranžovohnědý koberec křovin protínaly mocné záblesky. Krycí palba se starala o to, aby při vyloďování jednotek drželi všichni nepřátelé hlavy dole. Úkol byl jasný – dobýt bezejmennou pevnůstku a zajmout co nejvíce zajatců a alespoň jednoho z vůdců odporu – živého. Rota Sleeth rychle zaútočí, pobere, koho bude moct, a stáhne se, rota Wraid kryje její ústup.
Příliv bílých brnění se přelil přes špatně chráněné předpolí, vnikl do budov a v mžiku už se vracel zpátky, vleka s sebou mnoho Gnarriďanů – malých, červených, plazům podobných tvorů. Rota Sleeth se nezastavovala – musí se být dostatečně daleko od bitevní linie, aby střelba neohrozila přistávající transportéry.
„Obrana, už zapojují obranu,“ vykřikl desátník vlekoucí svého zajatce, když míjel postavení čety Alfa.
„Pár těch jejich oštěpů a šípů nám neublíží,“ s posměchem za ním volal seržant.
U pevnosti se modře zablesklo a odnikud se vyvalila červená záplava mávající nad hlavou kamennými sekerkami a vřeštící tak, že vojákům začaly trnout všechny kosti v těle.
„Pal!“ přišel povel. Řady nepřátel značně prořídly, ale pořád jich bylo až nepříjemně mnoho. Zastavili se však.
„Zatracenej podplukovník, tohle je všechno? Vytáhne dvě roty kvůli tomuhle?“ posmíval se kapitán Dellis.
„Mmmmmmhhhhhmmmm… dzzzzííííííííí…“ začalo se ozýval z nepřátelských řad.
„Zpívaj nebo co?“
„Dzííííííííííí…íííí!“
„K zemi!“ zařval Aden.
Jednotka sebou disciplinovaně plácla do mělkých okopů a vteřinu poté jim nad hlavami proletěl záblesk ohně. Snažili se zavrtat co nejhlouběji a proklínali se, že během útoku roty Sleeth nestihli udělat okopy hlubší.
„Palte, sakra, palte!“ pokřikoval rozběsněný Dellis.
„Mmmmm… mmmmm… mmmm…“
„Ty parchanti si dali trojhlas!“
„Kde jsou ty transportéry? Kdy sakra budem moct vypadnout?“
„…íííí …íííí …íííí!“
„Palte, proč nepálíte?“
„Granáty!“
„To se tam líhnou nebo co?“
„Mmmmm… mmmmm… mmmm…“
A nejsladší zvuk – řev přistávajících transportérů. Mimo palebnou linii – mimo „dostřel“ ohně – daleko, zatraceně daleko.
„Ústup! Četa Alfa zůstává a kryje!“
„Doprdele!“
„Ale mládenci, chcete snad žít věčně?“ sarkasticky se ušklíbl Aden.
„Padejte, bando, za chvíli jsme u vás,“ zahulákal a tři čety se…
„…íííí …íííí …íííí!“
… rozběhly pryč, dokud nepřítel nestačil znovu „nabít“.
„Doufám, že nepůjdou blíž.“
„Máte někdo ještě granáty?“
„Jissstě!“
„Hele, Sleeťáci už tam seděj, mizerové.“
„Mmmmm… mmmmm… mmmm…“
„Seržante, vezmete si družstvo a půjdete první. Organizovaný ústup. Zbytek mužů počká se mnou na další salvu a stahujeme se.“
„Ano, pane!“
„…íííí …íííí …íííí!“
„Počkejte, ještě ne!“
„… íííí!“
„Běžte!“
Seržant sprostě zaklel a první družstvo vyrazilo.
„A hele,“ povídá vojín Kibick, který pohledem kontroloval situaci vzadu, „kapitán to koupil.“
Chvíle ticha.
„Nooo lepší, než kdyby to měl schytat nějakej správnej chlap.“
„Mmmmm… mmmmm… mmmm…“
Smích.
„Hoďte jim tam někdo něco!“
„Stejně, jim to snad nevadí, nebo co…“
„Jenom jako že jsme tady.“
„Družstvo, připravte se!“
„…íííí …íííí …íííí!“
„Jedu, jedu!“

Říct, že v transportéru cestou na orbitu zavládla drobet veselá nálada, je asi totéž, jako konstatovat, že na Tatooinu je trochu písku. Rota Wraid ztratila pouze čtvrtinu stavu – včetně svého kapitána, a bohužel také známého žertéře Kibicka.
„Ííííííííí!“ vřeštěl jeho potenciální nástupce na roli oddílového šaška.
„Jen se nesmějte,“ krotil poručík Aden své muže. „Však víte. Zajali jsme jich pěknou kupu. No a určitě právě proto, aby se zjistilo, jak to dělají.“
„No a?“
„No a to znamená, že možná vyvinou novou zbraň… a že příště budeš poskakovat a ječet ´ííííí´ ty.“
„Jo tak dyby to mělo ten efekt, tak mě by to nevadilo.“
„Akorát žádný super záběry pro zprávy by z toho nebyly…“
A zbytky adrenalinu spolu s úlevou udržovaly osádku transportéru ve vytrvalém veselí.

Verigon V je obyčejná, ničím nezajímavá planeta na okraji Impéria – ale ne tak úplně na okraji jeho zájmu. Před dvěma roky si za pomocí separatistů vybojovala nezávislost na Republice – a ta jí zachutnala, takže neměla nejmenší chuť vzdát se jí pro nějaké Impérium. Oproti podobným planetám má však jednu výhodu – je bohatá. Pěstěné lesy dovolují pravidelnou těžbu neobvyklého tmavého dřeva, které je vyhledávaným materiálem do luxusních interiérů, a vydatné stříbrné žíly tvoří nezanedbatelnou zásobárnu drahého kovu.
Když se tedy Verigonu před rokem doneslo, že se k němu pomalu začínají obracet chapadla Impéria, měl si za co najmou drobnou… pomoc.
Námezdní žoldnéři stáli za každý kredit, který jim byl vyplacen. Již chytili několik špionů, zničili nespočet špionážních sond a občas podvrhli imperiální rozvědce informaci, která přiměla jejich síly, aby se hnaly přes celou galaxii kamkoliv, jen ne do okolí Verigonu V. Byl to pouze koupený čas, období, které nemůže trvat věčně, s tím ale nikdo také nepočítal. Čas byl to, co potřebovali, čas, kdy mohl začít působit jejich další plán.
„Asi ještě měsíc,“ vzhlédl žoldnéřský kapitán od datapadu. „Podle těchto informací jsou do okolí přesouvány značné síly. Dle mých odhadů měsíc, nejpozději pětatřicet dní, pak zaútočí.“
„Jsme připraveni,“ odpověděl ministr války, nejmocnější člen vlády. „Jste si jisti, že přistanou tam, kde jste určili?“
„Naprosto.“
Ministr pokýval hlavou. Tak už jen několik týdnů. Pak se snad zbaví hrozby Impéria navždy… a pak také odejdou tito znepokojiví vojáci, tak stejní, tak zvláštní. Ale pravda, najmout na ochranu před Impériem bývalou jednotku ARC byl výborný tah… a není to ironické?

Pride vystoupila z hyperprostoru. V bodu setkání už plulo několik lodí. Většinou se jednalo o menší křižníky podobné třídy, upravené na transportní lodě, ale občas se světla odrazila od mocného trupu fregat. Očividně se tu sbírala vojska pro silný pozemní útok.
Poručík Aden si dokázal zajistit, aby byl v kamrlíku spojařů, když přicházela sekvence rozkazů od velení flotily. Komunikační důstojník, jeho dobrý přítel, mu dokonce dovolil, aby zprávu převzal. Samozřejmě, byla šifrovaná, ale samo povědomí o tom, jak mocné rozkazy proudí vysílačkou dokáže jednomu rozklepat ruce, že? Kromě toho byl podplukovník Tantor služebně nejvýše postaveným armádním důstojníkem „druhého svazu“ útočných sil, a tedy, v poplatnosti přísnému hierarchickému systému, byl prostředníkem pro všechny rozkazy armádních sil svazu.
„Tak, a teď už to jen pošlem starýmu na stůl, ať si to dešifruje.“

„Verigon V, pánové, trochu záludná planeta, ale největších potíží se velitelství obává v souvislosti s roztroušeným osídlením. Nicméně… právě proto je zde tolik vojska. Vím, během klonových válek by naše seskupení bylo považováno spíše za menší… ale dosti výletů do historie,“ začal podplukovník informační schůzku. „Hlavním problémem je naprosté oddělení vládního centra od industrializovaných oblastí planety, dokonce v jeho blízkosti nejsou ani žádná větší města! Podle plánu se naše síly rozdělí. Pozemní jednotky se vylodí zde a zde, obklíčí vládní sídlo a vniknou do něj. Očividně z bezpečnostních důvodů je celé sídlo pod zemí, nevíme, kam všude se mohou táhnout chodby a vlastně ani neznáme jeho přesné upořádání. To je také důvod, proč celý útok nevyřešíme bombardováním z oběžné dráhy. Žádní zajatci nejsou požadováni, ale těla by měla být identifikovatelná.
Druhý svaz zatím vypustí stíhače, kteří budou operovat na opačné straně planety. Zničí továrny a budou namátkově postřelovat města. Celá operace by neměla trvat déle než dva dny. Pánové – hodně štěstí.“

„Potvrzeno,“ zablikal datapad. Naskočil časový údaj.
„Aktivujte,“ zavelel žoldnéř. „Útok začne zítra v 0700 standardního času.“

Každý zná to ticho panující v transportéru, který nese vojáky do bitvy. Nervozita, strach – jsou tu, ale ovládané. Vzrušení, nedočkavost… nikdo neví, co ho čeká. Rota Wraid má nového kapitána, je nezkušený, bledý a potí se. Deset nováčků je na tom podobně. Jejich transportér přistává v druhé vlně. Do kontaktu s nepřítelem ještě zbývá nějaký čas. Náraz na zem, dveře se rozletí a muži se vyřítí vpřed. Poručík Aden vede četu Alfa, tu nejlepší četu v tomhle zatraceném svazu, a vede ji zepředu, neschovává se za své muže. Všude kolem se jednotky rozmisťují do předem určených pozic. A na znamení útok začal. Tisíce vojáků se vrhají vpřed, obkličují ústí maskovaných vstupů do podzemních tunelů… když tu… propuklo peklo.
Siv Aden cítil, že to přijde, věděl, že to přijde, záblesk bílého ohně… nic nebylo jednodušší, než se trochu pootočit, nechat výboj, ať ho mine, být zasažen jen jeho okrajovým polem…
Padnul k zemi, omráčen, ale vnímající.
Jeho četa, ta zatraceně nejlepší četa, dokonale vycvičená, se nenechala pádem svého důstojníka zastavit. Přehnali se kolem něj, pokračovali v útoku… stejně jako tisíce dalších šli na smrt.
„Paaaast, je to paaast!“
„Ústup!“
Transportéry jeden po druhém vybuchovaly. Ustoupit nebylo kam.
Ocelově šedá oblaka, prsty zarývající se do hnědého bláta. Siv Aden cítil. Jak jsem jen mohl?
Jedni jeho přátelé… pobíjející jiné jeho přátele? Proč? Pomsta? Na kom?
Cítil každou smrt. Mohl necítit, ale rozhodl se – byla to cena, kterou musel zaplatit.
Byli to zatraceně dobří vojáci. Vydrželi dlouho.

… imperiální stíhači vybuchující, když pole meteoritů v jejich přibližovacím vektoru náhle exploduje…
… svaz bojových křižníků vynořujících se neočekávaně „zespodu“, v devadesátistupňovém úhlu k standardní rovině letu…
… sondy, které nezachycují skutečný děj, ale podle předem zadaných příkazů zásobují velení výtvorem několika nejnadanějších verigonských scénáristů a počítačových grafiků… opravdu Verigon raději přivedl svou planetu k výbuchu, než by se vzdal svobody? Jistěže ne…

Modrozelená planeta, tak klidně vyhlížející z vesmíru. Od jejího povrchu stoupá nenápadná, šedě natřená corelliánská korveta, přejde na oběžnou dráhu a zmizí v hyperprostoru.
Bílé čáry nahradí pohled na vzdalující se planetu. Velkoplošná obrazovka už nepřenáší žádné vizuální údaje. Světlovlasý mladík v tmavošedé kombinéze ji ale nepřestává zachmuřeně pozorovat.
„V pořádku, veliteli?“
„Hmm?“ velitel Aden je již od oslav vítězství neobvykle nemluvný.
„Potřebujeme se rozhodnout, jakou další zakázkou se budeme zabývat. Obchodní společnost z Kesselu…“
„Je mi líto, Duke, já… končím.“
„Pane? Kraytští draci si získávají jméno, zakázky se nám hrnou, můžeme si vybírat. Tohle jste přece chtěl, váš plán vyšel. Není důvod končit. Nemůžeme končit.“
„Já musím. Podívej se na mě, Duke,“ pravil, „co se to ze mě stalo? Takhle přece nemůžu pokračovat, to nejsem já!“
„Jste voják, pane. Jako my. Ne jako… ti, kterých se týká rozkaz 66.“
„To jsem si myslel! Ale není to tak, jsem… někdo jiný. Celý můj výcvik, vše, čím jsem prošel… mým úkolem není bojovat za nějakou stranu, Duke, ať už platí, kolik chce. Vždy vás budu považovat za své přátele, za své bratry, jen už nemůžu… být jedním z vás, vést vás.“
„Co budete dělat?“
„Můj podíl není malý, vystačím s ním dlouho. Až přistaneme na Tolothu… naše cesty se rozdělí,“ povzdechl si. „Budete mi chybět… příteli.“
„Taky nám budete chybět, pane… Adene.“
Ale bude to tak moudřejší… ta slova se vznášela ve vzduchu, spolu se slovem, které zde nebylo bezpečné vyslovit… Jedi.
Slovo, které může změnit přátele… ve vrahy. Rozkaz 66 nebyl nikdy zrušen, je zakódován příliš hluboko v podvědomí vojáků. Obejít ho, předstírat, že před sebou nemáte Jediho, ale obyčejného velitele, jednoho z vás, který je jen určitým způsobem… odlišný, nadaný? Jistě. Dokud je opravdu jedním z vás. Dokud neřekne to slovo, nepřihlásí se k svému odkazu a nevynese nad sebou ortel smrti.
Jsem Jedi. Vždycky jsem byl. Je ironické, že jsem to pochopil až teď, příliš pozdě. Vždycky odlišný od svých bratrů a sester, tolik jsem chtěl bojovat… za práva slabších, za Republiku…
Ale neexistuje hranice. Systémy, vlády, to není důležité. Lidé jsou všude stejní. Nemůžu zabíjet jedny – pro druhé. Příliš pozdě. Ale možná přece ne. Ještě vím, pamatuji si, co to znamená být Jedi.
Jak mohou říkat, že řád Jedi zaniknul? Já ještě žiji!

Světle šedá tečka se ztratila v temnotě vesmíru, unášejíc své pasažéry vstříc novým osudům.