Všechny bary na všech zapadlých planetách mají něco společného. To, co se místním obyvatelům zdá určitou exotičností, je pro meziplanetární klientelu šedou nudou. Od Altieru po Zygerrii, bar od baru se co se týče atmosféry a typu osazenstva nijak neliší. A nálevna hlavní (a jediné) osady na Garredinu, zemědělské planetě, nebyla výjimkou.
Místní štamgasti, dobytkáři a farmáři z okolí, zvědavě a přitom opatrně pokukovali po nesoudržné skupince cizinců. Barman, veden vypěstovaným pudem, již odklidil většinu lehce rozbitných předmětů z pultu. Ale cizinci přece nevypadali, že se budou prát…
Lovci odměn. Zaměstnání, o kterém by se dalo říct, že se v poslední době dostalo mezi top ten profese. Rozhodně co se týče nárůstu zájemců. Poválečné období, chaos, nutnost vyrovnat si účty, to všechno je podhoubím pro obchod se smrtí. A samozřejmě také původ nových „zákazníků“. Ve všech oborech přichází se státními zakázkami příliv zájmu – prestiž, větší jistota proplacení, stálé zaměstnání… jen penzi lovci odměn nedostávají. A vždycky je tu poptávka po nové krvi, neboť některé zakázky bývají poněkud obtížné a na místa nešťastně zesnulých je nutno přijmout další adepty. Lovci odměn už nejsou na okraji společnosti, neskrývají se. Pro některé jsou i hrdiny – tajemní střelci, přicházející tiše a lovící svou kořist mnohými vynalézavými způsoby. Jsou vděčným námětem mnoha příběhů. A v jejich řadách může najít útočiště každý, říká se. Kdo přežije, zní dodatek, který se často vypouští. Neboť nejčastěji lovenou zvěří jsou v poslední době ti, kdo měli nějakou spojitost s řádem Jedi – a takoví bývají obtížnou kořistí, protože se odvažují bránit.
Lovci odměn – jsou opředeni mýty, vzdálení a přece skuteční. Kdo nikdy neposlouchal hrůzostrašné historky, pozdě večer, kdy už se klíží oči a člověk se tak rád bojí… věcí, které jsou bezpečně daleko?
Ale nyní byli právě tady. Co je tak mohlo přilákat na tuto planetu, o tom radši nikdo neuvažoval. Pestrá směska lidí a ne-lidí, kteří mezi sebou udržovali ostražitou konverzaci. Pracovali spolu a přece každý zvlášť. Znali a tolerovali se… pokud ovšem nebyla možnost obohatit se na účet slabšího. Jen jedna osoba působila odlišně i v jejich různorodém společenství. Ani ne tak vzhledem nebo chováním, jako určitým předmětem, který nijak neskrývala… Seděla poblíž a přeci stranou, oděná v šedé a špinavě hnědé, se spodní půlkou obličeje zakrytou dýchací maskou a… se světelným mečem za pasem.
***
Před třemi měsíci
„Myslím, že mám něco, co bych vám mohla nabídnout… pokud ovšem bude cena přiměřená.“
Rylon Davis v duchu zasténal. Podobně znějící nabídky slýchal od té doby, co povýšil, nepříjemně často… a, i když tomu málokdo věřil, on OPRAVDU nebyl zvrhlík, tenkrát to byla víceméně nehoda, takže… jak se z toho tentokrát vyvlékne?
„Ale ne. Týká se to vašich… dalších aktivit.“
„Ano?“ Davis panicky uvažoval, které z jeho aktivit jsou ty nejnepřijatelnější a co to pro něj znamená…
„JSTE přece koordinátorem pro… řekněme řešení Jediského problému.“
„Ach tak!“ takže se jedná o čistě pracovní záležitost. „A co pro vás mohu udělat, mladá dámo?“
„Otázka spíš zní… kolik vyplácíte za jeden světelný meč?“
O dvacet minut později, po nabídce občerstvení a různých omluvách již, pohodlně usazena, odpovídala na otázky samotného Palpatina. Pravda, jeho holografické projekce, ale nikdo by neočekával, že se sám nejvyšší bude obtěžovat osobním rozhovorem s pouhým lovcem odměn. Byť přináší něco neobvyklého.
„Nebudu se vyptávat, jak jste ho získala. Sazba je tisíc kreditů za světelný meč a dva tisíce za tělo Jedie.“
„Můžu vám povědět sama, jak jsem se ho zmocnila. A sazba je dvojnásobná.“
„Neříkala jste, že sazbu neznáte?“
„Sazba je vždycky dvojnásobná,“ oznámil tichý hlas.
„Ne v tomto případě,“ zněla nekompromisní odpověď.
„A co příště?“
„VY chcete lovit Jedie?“ z Palpatinova hlasu čišelo pohrdání.
Dívka pokrčila rameny. Vytáhla světelný meč, protočila ho v ruce a odložila na stolek.
„Tenhle vám za ten tisíc přenechám,“ sáhla za pas a vytáhla druhý, poněkud odlišný exemplář, „ale tenhle si nechám. Má pro mě… jistý osobní význam. Řekněme příliš drahý… suvenýr.“
„A tak. Takže vy nejste obyčejný zloděj.“
„Hm, ukrást světelný meč, na to by musel být dost neobyčejný zloděj. Ale ani jeden z těch dvou nebyl získán krádeží. Bohužel, neznala jsem tu podmínku o těle,“ pokrčila rameny.
„Čekám na ten příběh.“
„Říkal jste, že sazba není dvojnásobná, takže... A já ani nechci zbytečně mařit váš čas.“
„Budiž,“ o ten příběh vlastně ani nestál, byly si podobny jako vejce vejci. Oportunisté, závistivci, i ti kteří opravdu věřili tomu, že dělají tu správnou věc, v pravý čas na pravém místě.
„Dejte své jméno a kontakt mému zmocněnci. Ozve se vám.“
„A bude dvojnásobná sazba?“
Ale obraz se už rozplynul.
„Dobře, radši to nebudu přehánět,“ pravila dívka sama k sobě.
„Takže,“ přistoupil Davis, který dosud stál diskrétně v pozadí, „vyplatíme tisíc kreditů. A vaše jméno?“
Řekla mu je.
***
Ještě o měsíc dřív
Konečně začínala mít dojem, že se vyzná v nových pravidlech. Konečně si mohla spojovat staré znalosti s novými informacemi. Konečně byla na stopě.
D´fašš byla planeta kde vrelti dávají dobrou noc, daleko od všech jen trochu významných cest. Místní obyvatelé byli naprosto soběstační a jejich kontakty s okolním vesmírem se omezovaly na minimum. Veškerý průmysl byl omezen na odsolovače vody. Další budovou, která byla nejblíže pojmu „průmysl“, byla místní kovárna. Ve vendrovníkových bažinách se dobře dařilo… vendrovníkům, jejichž pravidelná šestiměsíční sklizeň byla základním potravinovým zdrojem zdejších lidí. Bylo to klidné a nudné místo.
Přistála se svou novou lodí poněkud stranou všeho, i stranou cest, což v první chvíli nedomyslela. Ale protože se uměla pohybovat rozmanitým terénem, nakonec to ani tolik nevadilo. První dny jen naslouchala. Rytmu planety, rytmu počasí, rytmu života. Pak už byla schopna uchopit jeden zvláštní bod… a najít jednu zvláštní osobu.
Pozorovala ho celý den. Jeho chování, jeho způsob pohybu. A večer, když vešel do svého domku… zjistil, že má společnost.
„Ty jsi Jedi,“ konstatoval tichý hlas.
Prudce se otočil. Její přítomnost mu Síla neprozradila. Ale Síla ho poslední dobou často zrazovala.
Nevypadala na hrozbu. Klidně seděla a čekala. Prohrábl oheň a taky se posadil.
„Byl jsem,“ řekl. „Co chceš?“
„Proč jsi tady? Jediové jsou pronásledováni, loveni. A nejen oni. Nemůžeš… nechceš něco dělat? Někde pomoci?“
„Ne.“
Tohle prohlášení šokovalo i jeho samotného. Dosud si to nebyl schopen přiznat.
„Nechci. Nechci být lovná zvěř, nechci nést zodpovědnost za něco, co nedokážu změnit. Je to zbytečné. Nechci se už o nic pokoušet. Nemá to smysl.“
„A co tedy chceš?“
„Klid. Žít v klidu a jednoduše. Už žádné mezihvězdné války, žádné zachraňování vesmíru. Nemám na to sílu. Chci být obyčejný člověk, žádný Jedi.“
Její ramena poklesla. Svět není jednoduchý a lidé nejsou figurky na šachovnici.
„Dobře,“ vzchopila se. „Ale i tak můžeš pomoci. Dej mi svůj světelný meč.“
„Můj meč?“ byl šokován. Proč by se měl vzdát svého meče?
„Ano. Koneckonců – obyčejní lidé nenosí světelné meče. A ty chceš být, jsi, obyčejný člověk. Nebo ne?“
„Máš pravdu,“ s povzdechem odepnul svůj meč, naposledy ho potěžkal v ruce, rozloučil se s ním a podal jí ho. „K čemu ti bude?“
„Uvidíš. Vlastně ne, neuvidíš. Děkuji a hodně štěstí, Xarde Dosmo.“
„Znáš mé jméno,“ překvapeně zavrtěl hlavou, „kdo jsi ty?“
„Shadow.“
***
Zpět v současnosti
Zvenku se ozval nezaměnitelný zvuk přistávajícího stroje. Nezaměnitelný byl hlavně tím, že se již podle sluchového vjemu dalo určit, že jeho pilot patří do kategorie „jsem velkej těžkej frajer a mám super kastli v metle v tédéíčku a vy všichni jste hovada co neuměj lítat“. Tlumiče ještě ani nestačily pořádně dokvílet, když se ozvala rána, jak se nově příchozí pokusil rozkopnout dveře na fotobuňku. Ty měly asi vlastní, dosud nepostřehnutou inteligenci, poněvadž se rozevřely v následujícím okamžiku samy a rychlostí, která se limitně blížila rychlosti světla.
Do baru sebevědomě vplul mladík. Těžko říct, co na něm upoutávalo nejvíce… a ještě hůře by se dalo přijít na nějakou věc, která by na něm neupoutala. Vysoký, pohledný, ladně se pohybující (dokonce ani nekulhal po střetu s dveřmi), oděný do zářivě černého kompletu tuniky a kalhot, s nablýskaným (černým) řemením a botami (černými), které mohly sloužit místo zrcadla. Bledý, dokonale souměrný obličej, z kterého jakousi zvláštní silou svítily blankytné oči, rámovaly černé vlasy a celkový dokonalý dojem hatila pouze parodie na téma „knírek“, který si onen jinoch pravděpodobně pokoušel pěstovat. Na pozadí svítící černi vystupovala hochova zbraň, hrdě stavěná na odiv. A ne, nebyl to blaster.
Nově příchozí se zastavil a pohledem přelétl místnost, nevěnuje pozornosti místním, ale zato o to více oceňujíce kvality a množství lovců odměn. Opravdu netrvalo dlouho a jeho oči ulpěly na onom ne-tak-běžném předmětu ve vlastnictví jinak zcela typického lovce.
„Ha,“ vykřikl, „Jedi!“
„Zemři, Jedi,“ pokračoval a jediným dlouhým skokem překonal vzdálenost, která ho dělila od klidně sedící dívky, tase přitom světelný meč. Oprava. Jediným skokem by onu vzdálenost překonal pouze za dvou předpokladů, za á, že by tam ona dívka stále seděla, a za bé, že by se mu do cesty nepřipletla jakási stolička, shodou okolností právě táž, kterou zamýšlená oběť před okamžikem opustila. Dívka již ovšem na svém místě neseděla a stolička se mu do cesty připletla, a to tak nešikovně, že ho během svého připlétání udeřila do bránice, což mělo za následek téměř bezbolestné vyražení dechu.
Mladík zalapal po dechu, původně napadená dívka se k němu přitočila jistě ve snaze mu pomoci, a jen nedopatřením se mohlo stát, že její ruka zatlačila na jeho rameno směrem, kterým se již původně pohyboval, zatímco její noha se připletla do cesty jeho dolním končetinám, takže v celkovém výsledku skončil na zemi spíše více než méně podobný rozpláclé žábě.
Dívka zachytila stoličku, která zvolna podléhala gravitaci a opřela se o ni; jistě pouhou náhodou se stalo, že její noha spočinula na upuštěném světelném meči útočníka. Podívala se na ležícího, již ne tolik elegantního příchozího, a téměř omluvně potřásla hlavou.
„Takže vy jste náš styčný důstojník?“
***
Takových bylo mnoho. Vždycky je jich mnoho. Ukřivdění, s pocitem, že nejsou dost dobří, odmítnutí. Většinou hodně mladí, dorůstající mládež, s problémy typickými pro svůj věk a s touhou po tom ublížit a pomstít se světu. Schopní v Síle, byť nejčastěji na sotva limitní úrovni, ale to stačilo; stačilo, protože Síla nyní proudila jinak, a jejich vlastní nepatrný zlomek Moci posiloval nezměrný proud Síly a vůle Palpatina, Temného císaře. Našel je, on a jeho pomocníci; vycvičili je v tom nejnutnějším a posílali je do akce – lovit Jedie. A tento úkol tito noví, tak zvaní Temní Jediové, plnili s nadšením, vždyť řád Jedi jim jistě ublížil – alespoň v jejich myslích. Když neuspěli – žádná škoda, však se snadno našli další. Ale mnoho jich uspělo, získali zkušenosti – a příště byli lepší. A lepší.
Je snad něco, co může probudit větší pocit moci u mladíka zmítaného testosteronem než možnost mít na povel skvadru nájemných lovců? O nové rekruty opravdu nebude nikdy nouze…
Bail Jansen byl jeden z nich. Měl už dva zářezy, zabil – nebo spíše skupiny pod jeho vedením zabily – už dva Jedie. Byl trochu moc horlivý, pravda, ale to bylo tím věkem – vždyť mu bylo pouhých šestnáct let. Pokud se se svým přístupem k okolí dožije dvacítky, bude už hodně dobrý – a hodně nebezpečný, Jediům i komukoliv jinému, protože nyní již udělá všechno, co po něm Palpatine žádá, a neptá se. Nepotřebuje odpovědi, jen plní příkazy a opájí se pocitem moci a síly. Nikdy si neuvědomí, že kdyby ho v jeho dvou letech Jediové neodmítli jako málo nadaného, byl by nyní na opačné straně, byl by lovnou zvěří. Nezná lepší pocit než ten, když pomocí Síly zaútočí na Jedie, mrskne s nimi jako s hadrovou panenkou, on, kterému řekli, že není dost silný – ti samí, kteří jsou v jeho rukou směšně slabí.
Nesnáší, když má někdo navrch. Nezáleží na to proč, jakou chybu udělal sám… ta drzá ženská to už má spočítané. Zatím ne, přece už je jen dost profesionál, aby se ovládnul, ale až tahle akce skončí, až zabijí toho Jediho, který se zde ukrývá, pak si to vyřídí i s ní, a nejdřív se jí zeptá na ten světelný meč – a bude se ptát dlouho. Všechno je to její vina, nemá PRÁVO ho nosit, natož veřejně; je její vina, že se spletl, kvůli ní leží nyní na zemi a ostatní se na něj dívají svrchu, místo aby se svrchu díval on na ně. Nenávidí, a cítí, jak mu nenávist dodává větší a větší sílu. Přijme ji a nechá se jí stáhnout do hlubin svého já. Další člověk, který získal Moc, ale ztratil sám sebe.
***
Odvedl svou skupinu daleko za osídlení, do místa, kde měli rozbít tábor. I když to běžně nedělal – kdo se má pořád učit další jména – neváhal a seznámil se se všemi členy svého týmu. Přece jen by bylo příliš nápadné, kdyby se zeptal na jméno jenom JEDNÉ osoby. Ona udala jméno Thera Roslan, a její rasu bylo těžko určit – část tváře, která byla vidět, vypadala zcela jako člověk. Podle toho, jaké tiché výdechy se ozývaly zpoza její masky, usuzoval, že JE to člověk, jen s potřebou dýchací pomůcky, podobné, jako nosí Lord Vader, i když podstatně méně komplexní. To znamenalo, že podíl lidí a ne-lidí v jeho osmičlenném týmu je vyrovnaný. Měl zde jednoho Nikta, silného a výbušného chlapíka, který jistě odvede svůj díl práce, a který prohlásil, že se jmenuje Kajain. Dále tu byl párek Rodianů, ti se vecpou všude, a už od pohledu v něm vzbuzovali nechuť – nejen, že tuhle rasu nikdy neměl rád, ale očividně šlo o romantický vztah ve stadiu silné fyzické přitažlivosti. To znamenalo slabý bod ve skupině, protože se očividně zajímali víc jeden o druhého než o své okolí a tudíž se na ně nedá v ničem spoléhat. Jména vyslechl a ihned zapomněl – stejně jim bude říkat „Hej, ty“ – pokud ovšem vydrží naživu.
S Alto Wallacem, člověkem, kterého znal již z dřívější spolupráce, se opět připojil i jeho… řekněme společník, Gamorrean Buzz. Skupinu doplňovali Daryl Shallow a jeho bratr Simon. O nich by se dalo říci snad jen to, že Daryl byl neobvykle vysoký a Simon neobvykle páchl. Když to shrnul, zjistil, že mohl dopadnout lépe – ale taky hůř. Lidi do týmu si ale zatím vybírat nemůže. Na chvíli se zasnil, jak to bude časem, až postoupí do bližšího kruhu zasvěcených a bude si moci vybírat – podřízené i úkoly. Bude zásadně pracovat pouze s vojáky a s touhle chátrou už nebude muset strávit ani den.
Zapálili večerní oheň a každý se pustil do svého přídělu. Thera Roslan něco srkala brčkem. Ostatní měli běžné jídelní kapsle, pouze Buzz odněkud vytáhnul krvavou kost a se zanícením ji ohryzával. Večerní idyla. Rodianka krmila Rodiana. Simon seděl po větru.
Když všichni dojedli, Bail si odkašlal. Rodiané se přestali líbat a stejně jako zbytek skupiny upřeli pozornost na svého velitele.
„To, co potřebujete vědět,“ začal Bail suchým hlasem, který si natrénoval poslechem posledních projevů císaře Palpatina.
„Na této planetě byl lokalizován Jedi. Podle dodatečných průzkumů by se mělo jednat o Jiraca Hromma, mladého rytíře – nebo dokonce dosud Padawana. Náš úkol by tedy neměl být příliš těžký,“ šlehl pohledem po svých posluchačích, „ale nesmíme nic podceňovat. Zítra se přesuneme ke skupině farem, kde byl naposled spatřen, a potom,“ nehezky se usmál, „zahájíme DALŠÍ kroky. Donutíme ho vystoupit z úkrytu a vzdát se. A pak ho zabijeme. Jasné?“
„Moje jo!“ zaburácel Buzz.
Rozlosování hlídek proběhlo bez problémů. Pravda, Bail se trochu pojistil, aby Rodiané nedostali první ani poslední hlídku a aby jejich hlídky nebyly těsně po sobě, aby tak zminimalizoval jejich možnou nespolehlivost. Pak už jenom přehlédl jak se všichni, kromě Thery, šťastné výherkyně první hlídky, ukládají ke spánku. Teprve když zmizel poslední z jeho podřízených, tak, jako to dělá správný důstojník, odebral se i on do svého stanu, kde ho do spánku ukolébávaly pravidelné nádechy a výdechy z masky jeho hlídky.
***
Přemýšlela nad tím, co vyslechla. Znala už Sithy a jejich přisluhovače, jejich způsob myšlení. Věděla, co asi udělá ten mladíček, aby dosáhl svého. A tak nějak se jí to nelíbilo, nebyla ochotná to připustit. Může to změnit – protože musí. Nebude mít moc času. Ale… „Nemožné neexistuje.“
Hodina.
Z křoví u tábora se stále ozývá pravidelné hučení masky. Nádech, výdech, nádech, výdech. „Nenápadná“ hlídka.
Je to běh, let, pád? Řítí se noční tmou, podvědomě uhýbá překážkám. Směr zná – byla tu už před týdnem, nenápadně sondovala možnosti… a od určité vzdálenosti už cítí, jak jí odpovídá – srdce cizího světelného meče.
Nové cesty, probleskne jí hlavou, JÁ je slyším všechny.
Ví, kde je. Zpomalí, už jen jde, proplétá se křovinami obklopujícími údolíčko. Nohy lehce našlapují, je jen myšlenkou, stínem ve stínech. Poslouchá celým svým tělem.
Spí.
Útlá postava proskakuje nepatrným oknem prefabrikované chatky a dopadá přímo na spáče. Pouta se zámky odstíněnými proti užití Síly zacvaknou.
„Lež, Jedi. Nemám čas. Vrátím se později.“
Cizí světelný meč – už zase – v její ruce. Jsem já to ale přece jen zloděj. Prosmykne se ven, tentokrát dveřmi. Pohled přejede po okolí – chatka je dobře maskovaná, lze na ni narazit pouze náhodou, nebo když víš.
Zastrčí svou kořist do záňadří a pádí zpátky.
Dvacet minut.
Střídání hlídek nestihla. Nakonec to ale nevadilo.
***
Svítá. Nastává další třicetihodinový den. Bail se už rozhýbává, vypadá nechutně čerstvý a vyspalý a dává si záležet, aby všichni viděli, že cvičí nějakou Tajemnou Sestavu. Ze stanů vykukují hlavy spáčů čerstvě probuzených Simonovým hulákáním. Jen Rodiani se s chichotáním vynořují z blízkých křovin. Podává se snídaně systémem Urvi co můžeš. Thera Roslan zase něco srká.
Stany jsou složeny a uloženy během okamžiku - není nad automatiku. Nastává čas na brífink.
„Tak jakej je plán, pane?“ ptá se Alto.
„Dost spolehlivý,“ odpovídá samolibě Bail. „Prostě obklíčíme farmy, začneme křičet, že hledáme Jedie a že když se do hodiny neobjeví, tak že všechny postřílíme.“
„A co když se fakt do hodiny nevobjeví?“
„Tak všechny postřílíme, přesuneme se k dalším farmám a všechno zopakujeme. Dneska takhle uděláme tři, a já se sázím, že se objeví ještě než budeme hotoví se třetí.“
„A co když ne?“
„Tak mu milostivě dáme tři dny aby o tom přemýšlel. A rozhlásíme to. No a pokud se přesto bude chtít schovávat, tak vám zaručuju, že ho zdejší farmáři vyhrabou sami.“
Hromadné pochechtávání.
Copak nikdo neřekne, že se mu to nelíbí?
„Mně se to nelíbí.“
Všichni se otáčejí.
„Neříkám – Jedie, sympatizanty, kolaboranty – s tím problém nemám. Ale obyčejný farmáři? Co ty mají co společnýho s tím, že jim někde za dvorkem přistál Jedi?“ ptá se Thera.
„Jejich problém,“ ušklíbne se Alto.
„Buzz plán líbí!“ zahřmí jeho společník.
„Jasně, málo práce, málo rizika, snadnej zisk,“ přitakávají bratří Shallowové. Souhlasné bručení a mručení vůkol.
„No-o, když se na to díváte takhle…“
„Máš s tím snad nějaký potíže? Svědomíčko se ozývá?“ ušklíbne se Bail.
„Je fakt, že to situaci hodně zjednodušuje,“ krčí rameny potenciální potížista. „Nebudu trhat partu.“
Bail přikyvuje a usmívá se. Až toho Jediho budou mít bezpečně naloženého, stane se určitě nějaká nehoda. A on si ji vychutná.
***
Cesta, která by vzdušnou čarou trvala jejich vznášedlům pár minut, nakonec zabrala půl hodiny. Museli se vyhýbat několika lesíkům a oblétat hluboké rokle. Ale svůj cíl neminuli.
Vznášedla s hlasitě kvílejícími turbínami se zjevila před skupinkou farem jako pekelní andělé.
Mladík vykřikující své požadavky, podporované hlasitým křikem jeho tlupy a výstřely do vzduchu.“Poprava“ nešťastné nerfí krávy, která zpanikařila a vyřítila se z ohrady jako smyslů zbavená. Spousta, křiku, hluku, zmatek a hrůza v očích farmářské rodiny.
Takhle musí vypadat ráj, pomyslel si Bail, když seděl v zabaveném houpacím křesle, které si nechal donést na blízký pahorek a kochal se výhledem. Farma jako na dlani, po chvilce horečného hemžení je tam klid a mrtvo. Teprve bude…
Záznamovou sondu vypustil, vše se nahrává. Hlídky jsou rozmístěny. ON si sice nemyslí, že Jedi přijde už teď, určitě tomu nevěří, ale co kdyby… Svět je krásný.
Najednou čas znachověl a protáhnul se. Ze stanoviště hlídky za sebou uslyšel nezaměnitelný zvuk – zahučení zapnutého světelného meče. Reflexivně se vymrštil a během vteřiny už byl tam. Světelný meč mu rudě zářil v rukou. Viděl jen… rodianský pár, ležící na svém postu… přeseknutý jedinou ranou světelného meče. Thera Roslan, záloha, se krčí u paty stromu a její blaster míří směrem od farmy. Ta hloupá ozdoba ve tvaru světelného meče se jí houpá u pasu a vypadá směšně – ráno si všiml, že je k pásku přišroubovaná. Sundat a nandat ji musí trvat věčnost. Zato ji neztratí, ušklíbl se.
„Kde je?“ ptal se, natěšený na budoucí boj.
„Nevidím ho,“ dostal polohlasnou odpověď.
Se stále zapnutým mečem přistoupil k tělům Rodianů a pohlédl na ránu.
„Neměli žádnou šanci,“ potřásl hlavou.
„Měli,“ slyšel tichý hlas… a čas se opět protáhnul.
Bail byl na sebe pyšný. Byl pyšný na to, jak dokáže vnímat situaci jako celek, jak si podvědomě všímá všech detailů, jak všechno vidí… Theru Roslan, stojící čtyři kroky od něho, jejíž pravá ruka držící blaster směřuje k zemi, její „světelný meč“ stále se houpající na opasku… a její druhou ruku, levou, v níž se jako zázrakem objevuje… další světelný meč? COŽE?
Vidět neznamená porozumět.
„Všichni měli šanci.“
Skočil kupředu plný vzteku a chuti vítězit. „Jedi!“
Úkrok, rychlý pohyb modré čepele.
„Nejsem Jedi,“ prohlásila Thera Roslan. To už ale neslyšel.
***
Jirac se zoufale pokoušel osvobodit. Nešlo to. Věděl, že to asi nepůjde, ale ve svých pokusech přesto neustával. Bylo lepší aspoň se o něco pokoušet, než jenom čekat.
Kroky zvenku. Dveře se otevřely.
„S dovolením,“ sebral vetřelec jeho hnědý plášť z věšáku a zase zmizel. Kroky utichly.
TEĎ měl o čem přemýšlet.
Po nějaké době se kroky opět ozvaly. Návštěvník přitáhl záznamovou sondu, která očividně měla už svá nejlepší léta za sebou. Taky vypadala trochu poškozeně. Byla pečlivě fixována… až když se Jirac podíval, jakým směrem se bude záběr snímat, uvědomil si, jak moc vnitřek jeho ubytovny křičí „Jedi!“. Souprava na čištění kovu, opravovaný charakteristický pásek, knihy v obalech knihovny Chrámu a holografie jeho Mistra nemohly nikoho nechat na pochybách čí je to příbytek.
„Padej ze záběru,“ byl vykopán do rohu lůžka a přehozen vlastním pláštěm, „a ani muk!“
„Tři, dva, jedna…“ světélko na sondě indikovalo začátek nahrávání.
„P-pane, n-našli jsme ho. A-ale on našel nás. Taky. N-nevím, jak se s vámi spojit. V-váš člověk je mrtvý. Všichni jsou mrtví. Musel si my-myslet, že jsem taky mrtvá. Našla jsem jeho úkryt. Zmizel. Měl tu loď. B-budu ho sledovat. P-pošlu vám záznamy, snad něco z-zjistíte. R-roslan, konec.“
Světélko na sondě zhaslo.
„Hotovo,“ prohlásil neznámý a sundal si dýchací masku. Objevila se vážná dívčí tvář.
„Co s tebou, Jiracu Hromme? Jsi příliš naivní.“
„Cože?“
„Co si myslíš, že utečeš své minulosti, když se zahrabeš na nějaké planetě… a začneš používat své schopnosti a svůj výcvik abys POMÁHAL LIDEM? To už si rovnou můžeš stoupnout a křičet: Tady jsem!“
„Ty – ty jsi mi… pomohla?“
„Chyba. Takhle nesmíš myslet. Nikomu nemůžeš věřit. Nikdo ti nepomůže. Každý sleduje jen vlastní cíle. Musíš si pomoct sám. Návody, pravidla? Už neplatí. Zvol si vlastní kodex – a drž se ho. Nikdo jiný nebude. Jsi zodpovědný jen sám sobě – za své činy i za jejich následky. A uvědom si – pro koho je už tvoje samotná existence ohrožením – jen pro tebe? A akceptuješ to, nebo s tím budeš něco dělat? Jsou tu volby – a někdy není žádná správná. Ale volit budeš muset, a často.
Nakonec zjistíš, že tvé volby jsou dány odpovědí na dvě otázky – Kdo jsi? Co chceš?“
„Jsem Jedi!“ vyhrknul Jirac.
„Opravdu?“ vrhla na něj dívka skeptický pohled.
Zamyslel se. Zkoumal své nitro.
„Ano,“ řekl jistě, „a chci… chci bezpečí. Být bezpečí. Být útočiště. Napravovat.“
„Bojovat.“
„Ne, nemyslím. Spíš… stavět. Měnit co můžu.“
„JSI Jedi.“
„A ty?“
„Já?“ krátké zasmání z kterého mrazí krev v žilách. „Já ne.“
Naklonila se nad něj a odemkla mu pouta a vrátila meč.
„Budeš odtud asi muset zmizet. Bude se tu vyšetřovat.“
„To tys ty lovce zabila? Všechny?“
„Všechny, kterým nevadilo povraždit nevinné rodiny, ano. Každý měl šanci říct… mně se to nelíbí.“
„Proč to děláš?“
„Já jsem na lovu. Oni jsou kořist. A ty jsi byl návnada.“
„To ti teda děkuju. No, děkuju. A – promiň.“
„Co-?“
Nepatrný pohyb Jiracovy ruky poslal hrnek ze stolu přímo proti hlavě dívky. Omráčená se skácela k zemi.
„Promiň,“ zopakoval, bleskově zabalil všechny své věci a rychle vše pohledem zkontroloval. Vše vypadalo jako by tu nikdy nebyl. Jeho pohled zavadil o záznamovou sondu a zaklel. Sakra, vše vypadá, jako bych tu nikdy nebyl!
Vynesl své věci ven, pak se vrátil pro dívku a pro sondu a obojí odvlekl do bezpečné vzdálenosti. Pak se pojistil, že dívka bude spát dostatečně dlouho.
***
Probudily ji výstřely.
„Co to…“ byla to její loď, která pálila na bývalý úkryt jednoho Jediho.
„Hej!“
Ale loď odletěla.
„Ta je moje!“
Asi si vzal tu část o tom že se musí starat sám o sebe až moc k srdci. Je tak mladý.
Povšimla si zachráněné sondy a usmála se. Aspoň není hloupý. Ne moc.
Otevřela jednu z mnoha brašniček u pasu a vytáhla transciever. Kampak to asi letí? Cože? Coruscant?
Beru to zpátky. Je hloupý. KAŽDÝ chce letět na Coruscant. Každý Jedi. Žádný nevěří, dokud neuvidí. A oni to vědí. Zcela jistě. Jirac letí do pasti pastí. S mojí lodí. Chci ji zpátky.
Chci ji zpátky? Není to záminka? Vrátit se, uvidět, přesvědčit se? Být si jistá, že není čeho litovat?
Jsem… Shadow. Chci… chci získat čas a dát Jediům šanci… být Jedi. Učit se. Vyrůst.
Záminka nebo ne, na Coruscant poletím.
Záznamová sonda bude doručena do rukou svého majitele. Obsahuje záběry míhajícího se modrého meče, pohyblivé šmouhy, trocha masakru… vířící hnědý plášť… Thera Roslan zmizí. Pronásleduje Jediho, nebo ji zabil když postřeloval svůj bývalý úkryt? Není dost významná na to, aby někomu chyběla.
V malých Garredinských docích kotví spousta lodí, které už jejich majitelé nebudou potřebovat. „Válečná kořist“.
Třeba jsou ještě Jediové na Coruscantu.
