Poustevník

Autor: Tess

Jeden za druhým mi plynou dny, tiché, klidné, plné světla. Jaký je to rozdíl oproti nedávné době. Nekonečné boje, zabíjení a rostoucí pocit zmaru. Neboť když jsme bojovali, abychom chránili Republiku, ničili jsme sami sebe, svůj způsob života.
A přece… zdálo se správné bojovat. Chránit Republiku a řád v Galaxii. A nejen proto. Boj sám o sobě je opojný, až příliš opojný. Srdce bije rychleji, vnímání se rozšíří, člověk cítí, že může zemřít… a také že je naživu. A když uvyknete poslouchat rozkazy, je celý svět jednodušší.
Pád řádu Jedi byl za těchto podmínek otázkou času. Ale zrada…
Pomalu přivykám volnějšímu tempu života, stejně jako svému novému jménu. Teď už minula doba, kdy jsem žil jako Jedi, a pro nového člověka je tu nové jméno – Ben. Prosté jméno k prostému životu.
Od rána do večera se zabývám těmi nejjednoduššími, nejzákladnějšími činnostmi. Stavím přístřeší, sháním potravu a vodu. Snažím se opět najít klid mysli, který jsem dávno ztratil. Ale zatím mi nepomáhají ani meditace. Praktikuji cvičení, která jsem dostal za úkol, ale stále se mi nedaří vyvolat ani chabou ozvěnu ducha mého učitele. Asi vím, proč zatím selhávám. Stále prodlévám v minulosti. Přesto nezoufám, neboť prázdnota pouště ukazuje člověku co je podstatné, a tvrdá každodenní práce mě vyčerpává natolik, že usínám téměř okamžitě. Téměř. Ale stále je zde onen moment mezi bděním a spánkem, ona minuta? vteřina? jež zdá se trvat hodiny a hodiny. A ať již jsem unavený sebevíc, vždy se najde okamžik, kdy mi probleskne hlavou – je to moje vina. Ale kdy? Kdy nastal onen okamžik, onen zlom? Nebo to byl pouhý součet mých chybných rozhodnutí, nevhodných slov, přezíravosti?
Naštěstí brzy převládne únava a já se propadnu do spánku beze snů. Snad. Protože ráno, když se vzbudím se vzpomínkou na okamžiky předcházející usnutí, mám dojem, jakoby mi bylo něco odebráno. Tuším odlesky snů, které si nevybavuji. Někdy se snažím, snažím se použít i svůj výcvik, ale jakási opona stále halí ony sny nebo možnosti snů. Asi bych jí měl být vděčný.
Není divu, že se mi má cvičení nedaří. Nejsem Jediem, jakým jsem býval. Chybí mi ona klidná jistota, pevný bod charakteristický pro celý můj život. Vyčerpání z tvrdé práce nedokáže takový klid nahradit.
I dnes, když jsem již měl dojem, že se mi tentokrát podaří udělat aspoň částečný pokrok, aspoň vycítit Qui-Gonovu přítomnost, mě něco – volání banthy, vzdálený průvod výřečných Jawů, vyrušilo. Školácká chyba, jež by se neměla stávat. Ne Mistru Jedi. Zvláštní, že takové vyrušení vítám. Možnost zkoumat vnější podněty je pro mě přitažlivější než představa setkání s mým Mistrem. Opravdu – nejsem Jediem, jakým jsem býval.
Přesto se lepším – setrval jsem v meditaci déle než kdykoliv předtím. Již padá večer a od západu se valí písečná bouře, celý den tušená. Dnes již tedy mnoho neudělám. To není dobré.
Uléhám málo unaven, příliš málo. A hvízdající větry přetrvávající bouře ve mně, po kolikáté už od té doby, co jsem na této planetě, vzbudí vzpomínky… na Anakina. Ano, ať se jim bráním jak chci, byl to můj žák, můj bratr, část mého já. A toto býval jeho domov. Proč jsem mu jen nedovolil, aby se sem vrátil? Aby se ujistil, jak se vede jeho matce? Aby ji vykoupil z otroctví a přivedl na Coruscant? Nebo zanechal zde, ale s vědomím, ze ví. S jistotou. A proč mne ani nenapadlo o jeho matce uvažovat, o tom, co k ní cítí? Pokřivila natolik výchova v Chrámu moji schopnost vcítit se do jiných? Jediové nemají rodiny. Tento axiom opakovaný již od našeho příchodu do Chrámu se nám natolik vryl do mysli, že ani jednoho z nás nenapadlo, že to není pravda. Anakin měl matku. A já ani nevím, co se s ní stalo. A co Anakin… Qui-Gon by věděl. On by nezapomněl. On by chápal… je moje poslední vědomá myšlenka, záblesk s nímž se propadám do každonoční tmy.

Jsem na místě, které rudě žhne. Toto místo poznávám, byl jsem zde již mnohokrát. Jednou ve skutečnosti a nesčetněkrát ve snech, ve snech, které zapomínám. Ani teď si je nevybavuji, jen to místo. Ale tentokrát nezapomenu! Zaklínám se a vím, že to není pravda a že jsem se takto zaklínal jistě již mnohokrát. Cítím, jak na mne doléhá žár této planety zvenku a jiný, horší žár zevnitř. Roztrpčení. Zrada. Bezvýchodnost. Dívám se na člověka, kterého přese všechno ještě miluji, neboť vztah žáka a učitele, učitele a žáka je jako otce a syna. Dívám se na svého nepřítele.
Zažehuji svůj meč a on zažehne svůj. Zlá slova byla vyřčena, skutky učiněny, není cesty zpět. Není? Nemůže, nesmí být. Bojujeme. Jako jsme bojovali vždycky, tak bojujeme i nyní. Jen místo přítele, druha ve zbrani – nepřítel. Známe se příliš dobře. Cítíme pohyby toho druhého ještě než je provede. Jsme tím druhým. Jsme jedna bytost, která se zabíjí. Síla je v nás mocná, ale Síla není tím, na co se musíme spoléhat, abychom vytušili protivníkovy úmysly. Tolikrát jsme bojovali, bok po boku, tolikrát se doplňovali… A nyní, bezmoc a vztek. Chuť ublížit. A přece – jsem toho schopen?
Je jen boj, nic jiného. Nepřemýšlím, jen jednám, ale také cítím. Podvědomě vklouzneme do série útoků, kterou jsme do nekonečna opakovali jako cvičení, směs ladných pohybů v podstatě v boji nepoužitelná, ale přeci – nikdo z nás nevyužije tuto skutečnost ke svému prospěchu, nezkrátí krok, nevynechá otočku, neudeří – je to jen rutina, která převzala vládu nad naším tělem, nebo opravdu nechceme? Jindy zas bojujeme jako vzteklí psi, rveme se ani ne tolik o vítězství jako o pocit převahy a opět – jak žhavá láva prohlodala můstek, na němž svádíme svůj urputný boj a ten padá a stává se pilířem, mým prvním impulzem je podat ruku – pomoci mu, aby si neublížil, zachytit ho. Svého nepřítele, kterého musím zabít.
Bojujeme věčnost. Čas se natáhnul, snad už ani neexistuje, jen bezvěký prostor, kde budeme jeden na druhého útočit až do skonání světů. Jsme unaveni. Chtěl bych skončit, chtěl bych jít… pryč. Ale nemůžu a on taky ne. A únava mysli pomíjí, boj se přesouvá, až nastane ten okamžik. Teď se to může skončit, ale oba víme, že se to skončit nemůže. Že pro žádného z nás není cesty zpět.
„Nezkoušej to,“ varování. Hloupé, ale přece jen je z něj cítit, nakolik jsme přese všechno spojeni. Ale co zbývá? Odejít není kam. Skok, máchnutí meče… tušil jsem od začátku, že to tak dopadne?
Pronikavá bolest, ležím na zemi, můj protivník se na mě dívá a vypíná svůj meč. Křičí, volá na mě a já vím, cítím, nakolik se ve mně zklamal. Zvedá můj meč. Můj meč! V tu chvíli nenávidím, nenávidím a svou nenávist mu vykřičím do tváře.
„Byls jako můj syn, Obi-Wane,“ říká. „Miloval jsem tě.“
Hořím. Plameny lávy mne dostihly. Hořím bolestí, pocitem marnosti. Hořím.
Qui-Gon se odvrací, odchází, nechává mne zde samotného. Zemřít. Samotného. Nenávidím.

Probouzím se s trhnutím, jako každý den. Zůstává ve mně pachuť večerních myšlenek a kdesi vzadu v hlavě tuším něco víc. Pocit. Zklamal jsem svého Mistra. Ale tušení se převalí do vln zapomnění a já nepátrám dál.
Přichází den, kdy se vypravuji do Mos Eisley. Ještě nejsem zcela soběstačný, ještě ne. Brzy již tyto výlety pominou, ale zatím ten čas nepřišel a já se přistihuji při tom, že se těším – na lidi, na město, na zprávy… Byť nemohu očekávat nic potěšujícího, stále jsem ještě příliš spjat se světem venku, abych se nezajímal o to, co se v něm děje. Přidávám se ke skupině farmářů, kteří si mě zvykají přehlížet – „Bláznivý poustevník“ jak rozhlašuje Lars. Město nás přivítá svou nespoutanou živostí, ruchem a barvami, které mne po mém pobytu v pustině vždy znovu ohromí. Jako by zde nevládl Pax Imperatoris, ale byl tu obyčejný všední den starých časů. Tato planeta však stála odjakživa stranou velkých událostí. Jejich ozvukům ale přesto neunikla.
Celý den, jak sháním, smlouvám, připravuji zásoby, se kolem mne valí řeka šeptaných, napůl odhadovaných klepů. A v ní duní jedno jméno. Darth Vader. Darth Vader. Darth Vader. Nový Pán ze Sithu, nová císařova pravá ruka. Lovy, trestné výpravy, bitvy… Darth Vader. Temný Pán v temném brnění, říkají. Vysoký, s dunivým hlasem budícím hrůzu. Ale čím víc o něm slyším, tím víc v mé mysli prosvítá podoba světlovlasého chlapce, který se zapletl do soukolí moci proto, že chtěl pomoci jakýmsi cizincům… rodáka z této planety, jehož původním cílem bylo přinášet dobro. Smutek zaplavuje mé nitro, ale zároveň mne obestírá dávno zapomenutý pocit klidu. Chlapec, který přestal být Anakinem Skywalkerem té noci, kdy vraždil v Chrámu Jedi, žije. Tato kniha není uzavřena. Ještě se setkáme, pohlédneme si do očí bez nenávisti. Nepřátelé, ale ne zvířata. Ještě je tu ta možnost. Konečně cítím mír.
Dnes budu usínat klidně.