Pallen nechal Sílu, aby ho obklopila a potom ji rozšířil. S její pomocí si byl vědom každého hnutí, každého tvorečka, každého…
„Nazdar," ozval se tichý pozdrav.
Kde…?
Pallen se kolem sebe rozhlédl a fakt, že nikoho neviděl, ho ani moc nepřekvapil. Pak si uvědomil, odkud pozdrav přišel, a vzhlédl vzhůru. A tam, na větvi, seděla. Skoro vůbec se nezměnila…
„Rill!"
„A koho jsi čekal?" zasmála se.
Při tom zvuku jeho srdce poskočilo. Nezatrpkla. Je naděje. Ještě je naděje!
„Málem jsi nakráčel přímo do stezky vosáků. Ale očividně už nejsi takové třeštidlo, jako jsi býval, Pallene. Eh, budeme tady sedět, nebo se přesuneme na nějaké pohodlnější místo?"
„Prosím, pojďme," vstal Pallen, kterého se zmocnil pocit, že se ocitl ve vleku událostí. Jako za starých časů.
„Je to trošku dál. Musíme se vyhnout Hnízdišti. Vosáci jsou dost teritoriální."
„Vosáci?"
„Jasně. Tedy, já jim tak říkám. Třeba mají i nějaké oficiální pojmenování plné dlouhých a komplikovaných slov, ale to já neznám. Jasný případ odfláknutého průzkumu, i když vzhledem k tomu, jak narychlo planetu sháněli, není čemu se divit. Průzkumníkům nic nevyčítám. Naopak. S vosáky je život… zajímavější."
„Zajímavější…" ÚPLNĚ jako za starých časů…
„No jo. Oni mají jistou úroveň inteligence. Je to celkem bezpečné. Já nechodím k Hnízdišti ani přes jejich stezky a oni na mě neútočí… kromě Zóny, samozřejmě, ale to je jen hra. Víš, nechci, aby mé schopnosti zrezavěly. To mi připomíná – myslíš, že mi stačíš?" Vmžiku byla o pěkný kus dál. „Pallene! Neflákej se!"
Byl to víc let než běh. Pallen v duchu děkoval svému Mistru za nekonečné hodiny tréninku na té prokleté a vlhké planetě Dagobah. Teď byl vděčný za všechno, co se tam naučil o rychlém pohybu v nemožném terénu. V hustém houští ztratil na okamžik Rilanu z dohledu, ale Síla ho neomylně vedla v jejích stopách. Poté se houštiny rozestoupily a ukázala se travnatá mýtina na úpatí skal.
„Stačils mi," konstatovala Rill, „příště musím být rychlejší. Hm, teď ti můžu nabídnout občerstvení, jak se na hostitele sluší. Mám vodu, vodu, vodu… a šťávu. Kafe došlo."
„Voda bude vyhovovat, díky."
„Fajn, pojď dál," řekla a vedla ho ke skále, kde byl při pohledu zblízka patrný dobře zamaskovaný vchod do jeskyně.
Vevnitř bylo celkem útulno. Pravidelně opracované stěny obklopené mnoha policemi, stůl, pár židlí, počítač… z dálky jemně hučel generátor.
„Můj dům, můj hrad," pravila Rilana, naplnila dvě sklenice vodou a pokynula Pallenovi k židli.
„Posaď se u nás. A povídej konečně. Copak tě sem přivádí?"
Přímá otázka trochu vyvedla Pallena z míry, i když ji vlastně očekával… časem.
„Eh, já… jsem rád, že jsi tady spokojená…"
„Spokojená?! Spokojená, to teda ne! Podívej, bylo mi jen sedmnáct, když mě tu po zběžném průzkumu vysadili a „Starej se!" Během prvního týdne mě málem dostali vosáci a pak, pak přišel monzun a já ještě neměla prakticky žádný úkryt. A potom… šest let úplně sama, bez možnosti s kýmkoliv si popovídat… Víš vůbec, jaký problém znamená třeba pitomý vymknutý kotník, když jsi sám? Když máš smůlu, tak tě to třeba může stát život. A jakákoliv hloupá chyba taky. Spokojená to teda fakt nejsem. Ale co můžu dělat?! Maximálně tak ukrást tvoji loď, a promiň, tohle opravdu není můj styl. I když… toho se nikdo nebál? Ví vůbec tvůj Mistr, že jsi tady? Nebo už jsi Jedi a rozhodl ses mě navštívit jen tak?"
Pallen se zhluboka nadechl a vydechl. Tohle nebude snadné, ale… přece ji znám…
„Ještě nejsem Jedi," přiznal. K jeho překvapení Rill mlčela a nechala ho, aby dál pokračoval svým tempem. „a můj Mistr neví, že tu jsem. Mira je mrtvá. Stejně jako další. Mnoho dalších. Tolik… tolik, že ani nevíme… Zdá se… Bojíme se, že už nikdo jiný nezůstal."
Jeho prohlášení Rilanu očividně šokovalo. „Kdo – my?" otázala se tiše.
„Já, Shai Parsen, Maia Lei a Jarik Derren. A dvacet capartů ze Školky. To je všechno."
„Shai si matně pamatuju. Nebyla ona v tom kursu dva roky pod tebou? To jí teď musí být asi šestnáct, ne? Ale ty další dva neznám."
„Padawani, dvanáct a devět let. Ano, a Shai je šestnáct. To je všechno. Mysleli jsme… myslel jsem… Podívej, jestli jsou opravdu všichni Jedi… pryč… potom jsi naše poslední možnost, naše poslední naděje…"
„To je nesmysl. Co si představuješ, že bych mohla dělat? Můj výcvik nebyl nikdy ukončen, a co víc, mé způsoby byly shledány „nehodnými" rytíře Jedi."
„Možná," řekl pomalu Pallen, „že nové způsoby je přesně to, co potřebujeme. Pokud máme obstát proti Sithům, s tím málem, co umíme, bude se nám hodit každý nový nápad, vše, co vybočuje ze stereotypu. Stereotyp nás může zabít. Jsi jediná, kdo nás může učit. Neříkala jsi kdysi: Udělám to, protože tu není nikdo jiný, kdo by to mohl udělat?"
Rilana si zhluboka povzdechla. „Nesnáším, když používáš má vlastní slova proti mně. Potřebuju čas na rozmyšlenou. Přišlo to tak rychle…"
Zavrtěla hlavou. „Proti Sithům. Obstát. No potěš. To jako my? Já?"