Tři ženy a nemluvně

Autor: Dark Lady Diandra
Námět: Tanaka Taher’ai

I.

Hvězdná Dáma sebou slabě trhnula a ubíhající hvězdné nebe za průzorem se proměnilo ve strakatý hyperprostor. Fenig Nabon se uvolnila v pilotním křesle.
„Co vezeš?“ zajímala se Mara Jade.
„Naprosto legální náklad. Převoz frelijského hedvábí. Vždyť to znáš. Látky, šátky, oblečení pro harémové tanečnice…“
„Jasně. Takový ty hadříčky, co ti z toho leze půlka pozadí a celý popředí. Taky jsem už to měla na sobě. A těch nabídek, co jsem potom dostala. Je to zapečetěné?“
Fen nastražila uši. Z nákladové kabiny se ozývaly spokojené zvuky nadšené Ghitsy Dogder. „Už ne,“ odtušila.
„Nesrazí ti to potom z ceny?“
„Doufám, že ne,“ řekla Fen a přemýšlela, kolik by to asi dělalo.
„Co takhle prodat Dogder jako tanečnici? Nahradilo by ti to ztráty.“
Fen chvíli bojovala s tou lákavou představou. „Lidský holky už nejsou moc v kurzu, co Jabba skončil,“ řekla nakonec.
„Co ji namaskovat za Twi’lečku?“
Fen přimhouřila oči. „A kdo by ji takhle chtěl?“
Mara kývla. „Máš pravdu. Kde bychom tak rychle sehnaly pedofilního Hutta.“
Fen se spokojeně zahihňala. Mara se stejně spokojeně zasmála s ní. Jenže pak…
Ten ostrý, nervy drásající výkřik je obě vytrhnul z poklidného klábosení. Vyskočily z křesel na nohy a ihned se rozběhly do nákladového prostoru, odkud Ghitsa tak děsivě vřískala.


II.

„E-e-e-e-e!“ vyrážela ze sebe v šoku maličká žena a prstem ukazovala na jeden z otevřených košů, ze kterého se ozývaly ty plačtivé zvuky.
Na hromadě drahých látek tam leželo několikaměsíční mimino a nabíralo k pláči. Všechny tři ženy začaly obezřetně obcházet koš s děckem.
„Jak se to sem dostalo?“ pronesla Fen jen tak do vzduchu.
„E-e-e-e!“ udělala Ghitsa.
„To se ptáš koho? Mě nebo Dogder? Ani jedna z nás ti k tomu nic nepoví.“
Fen se zastavila čelem k Maře. „Myslím, že to je tvoje—“
„Moje? To jako chceš říct, že jsem ho tu před chvílí porodila a pak pohodila nebo co?“
„—chyba!“ dokončila Nabon.
„Jo!“ našla zázračně řeč Ghitsa. Když se jednalo o svalení viny na kohokoliv kromě ní, našla řeč neuvěřitelně rychle. „Když ses nám vloupala do lodi, musela jsi nechat otevřeno!“
„Já jsem za sebou zase zavřela. Kdybych nechala otevřeno, nebyla by to taková sranda, když jste mě tu našly sedět.“
Fen náhle nakrčila nos a Ghitsa ji napodobila.
Mara začenichala. „Co to tu—“
„—smrdí?“ dokončila Fen.
„Řekla bych, že tohle!“ ukázala Ghitsa z patřičné dálky na pofňukávající děcko.
„Myslíš?“ řekla Fen a opatrně (tedy z její strany neopatrně) mimino zdvihla. Hned vzápětí vyjekla a natáhla ruce i s děckem k Maře, jako by chtěla, aby si ho od ní vzala. Ta ani nenatáhla ruku.
„Asi potřebuje přebalit,“ řekla místo toho to, co už stejně všechny věděly.
Fen držela dítě před sebou na délku natažených paží, aby k ní nedosahoval silný zápach. „Já na něj ani nesáhnu!“ opakovala už nejméně po desáté. „Říkám vám, že na něj ani nesáhnu!“
„Něco takového si v životě nepořídím!“ sekundovala jí Ghitsa. „Jade, udělej s tím něco!“
„Já?“ Mara měla dojem, že se přeslechla. „Já?“
„Jo. Ty už jsi to přece viděla!“
„To, že jsem už dítě viděla, neznamená, že ho umím přebalit! A-a-a navíc nemáme plenky!“
„Máme,“ suše odtušila Fen a ukázala bradou na balíček plenek vedle kupky hedvábných látek. „Někdo myslel fakt na všechno.“
Mara rezignovala. „Tak ho někam polož. Já to teda zkusím.“
Bylo vidět, že po těchto slovech v Ghitsiných očích stoupla. „Teda, Maro, jseš fakt odvážná.“
Fen opatrně položila plačící dítě na stolek a opatrně sledovala, jak se ho Mara bude pokoušet přebalit. Ghitsa byla bledá a klepaly se jí nohy.
„Klídek. Uvolni se, Ghitso.“
„Uvolni?“ zacvakala zuby Dogder. „Já jsem uvolněná. Být uvolněná ještě o trošku víc, tak se poseru.“
„Tebe přebalovat nebudu!“ sykla Mara s obličejem napjatým soustředěním, jak se snažila vylovit zpoza zadečku dítěte plenku tak, aby se neušpinila.
Štítivě ji držela za lepící proužek dvěma prsty a hledala, kam by ji mohla vyhodit. Konečně našla odpad a s úlevným výrazem tam použitou plínu hodila. To už jí Fen podávala čistou, kterou vytáhla z balíku. Mara se ji už už snažila chlapečkovi obléct, když náhle zkřivila obličej a nehezky zaklela.
„Co jé?“ dožadovala se vysvětlení Ghitsa.
„Musíme ho umejt. Která z vás si to střihne?“
„Já ne!“ vykřikly Fen i Ghitsa současně.
„Já už ho přebaluju, umejvat ho nebudu!“ vztekala se Mara.
„Nerozčiluj se,“ řekla Dogder. „Je to špatné na Sílu.“
Protože Ghitsa se k ničemu neměla, popadla Fen s příšerným šklebem děcko a nesla ho do koupelny. Mara s plenkou a s Ghitsou za zády šly za ní.
„Čekejte venku. Tři se dovnitř nevejdem!“
Mara se opřela o zeď a sledovala Ghitsu, která se snažila ucpat si nos svorkou na elektrické kabely. Nakonec se jí to povedlo, protože začala velmi hlasitě dýchat pusou. Z koupelničky se náhle ozvalo vřísknutí, které přešlo v srdceryvný pláč doprovázený klením, za které by se nemusel stydět žádný galaktický pirát.
„Fen, ty idiotko, ty jsi mu opařila zadek nebo co!“
„A jak ho mám sakra umejt?!“
„Namoč hadr do vody a mejdla a utři mu tu prdelku!“ zahuhňala Ghitsa. „Že jo?“
Po tříminutovém úsilí, které se Fen jevilo jako tříhodinové, vyšla žena s ochraptělým chlapečkem z koupelny. Dítě už jen sípalo a koulelo uslzenýma očkama.
„Bože můj!“ řekla jen Mara, když ho Fen položila na stolek a pokusila se mu opatrně natáhnout plínku přes opařený zadeček. „Sakra! K čertu! Nedrží mi to! Nechce to lepit!“
„Asi jsi ho měla nejdřív utřít!“ mínila Ghitsa. „Mám nápad!“ Sáhla do nejbližší skříňky a vytáhla izolační lepicí pásku. „Přilep to tímhle.“
S Feninou pomocí přilepila Mara plenku izolačkou, oblékla dítěti kalhotky a košilku a pak si obě vyčerpaně sedly na zem do rohu místnosti.
„Teď je řada na tobě, Dogder,“ řekla Mara. „Ty ho uspíš! Budeš mu zpívat ukolébavku!“
Ghitsa se nejprve ušklíbla, ale pak se jí na tváři rozhostil usměv. „Není třeba,“ zazubila se a odešla.
Skutečně nebylo třeba. Chlapec vyčerpaný dojmy dne, kdy měl tu čest setkat se s jedněmi z nejlepších pašeraček v Galaxii, už usnul.
„Má tak někdo štěstí,“ zavrčela ještě Fenig než se obě dopotácely do kabiny, kde se svalily na postele, ale než usnuly, Fen vytáhla odněkud láhev brandy. Život se hned stal veselejší.


III.

Fen se převrátila na posteli a zasténala. S heknutím se posadila a dloubla do Mary, která spala na vedlejším lůžku. Když se ona cítila tak hrozně, byla tu šance, že se Mara bude cítit stejně. Nebo ještě hůř. To byla lákavá představa.
„C-jé?“
„My jsme pily?“
„Hm. Hmmmmmm. Au. Au.“ Mara si zastrčila hlavu pod přikrývku.
„Taky mám ten pocit,“ masírovala si bolavé spánky Fen. „Hej, Jade. To bys nevěřila, jaký jsem měla šílený sen!“ Fen odhrnula deku Maře z hlavy.
Mara pomalu otevřela jedno zakalené oko. „He?“
„Zdálo se mi, že jsem chrápala s Wookieem. A měla jsem s ním dítě. Bylo strašně chlupatý. Taky vrčelo a vylo!“
Mara otevřela druhé oko na pomalu se nadzdvihla na lokti. „To je fakt dobrý. Mně se taky zdálo, že máš dítě.“
„Vážně?“
„Solo, Karrde a Lando Calrissian se nemohli dohodnout, kterého z nich vlastně je.“
Fen zamrkala, ale hned toho nechala. Bolela ji i víčka. „Nechali mi dělat testy?“
„Ani ne. Když se to narodilo chlupatý, vrčelo a vylo, byly všechny testy poněkud bezpředmětné.“
Fen se chraplavě rozesmála. „Myslím, že potřebuju panáka. Mám nejmíň dva pod míru.“
„Je mi tak divně, že asi taky neodmítnu. Co máš?“
Fen s heknutím vklouzla pod postel a vylovila prázdnou láhev od brandy.
„Měla jsem. Asi jsme to večer všechno vypily,“ dodala, když vytáhla ještě jednu prázdnou od whisky a nějaké zmačkané plechovky od piva. „Ty vole, alderaanské? Kde jsem k tomuhle přišla?“
„Proč jsme to vypily?“ mudrovala Mara a protírala si oči.
„To netuším! To už je rarita, mohla jsem za to dostat kdoví kolik od přeživších Alderaanců! A... a co je tohle...“ vytáhla Fenig další láhev a čichla k ní. „Fuj. Tak už vím, proč je nám oběma tak šoufl. Smrdí to jako rozpouštědlo.“
Mara mlaskla. „Máš recht. Rozpustilo mi to jazyk a celé horní patro.“
Fen se chtěla uchechtnout, ale místo toho zakoulela očima. „Mně to asi rozpustilo žaludek, protože...“ Pevně stiskla zuby a ucedila: „Omluv mě, někam musím.“
„Já tam budu dříííííív!“


IV.

„Asi to bylo spíš tímhle,“ převracela Mara v pohmožděných prstech pomačkanou konzervu od blíže neurčeného masa.
„My jsme to jedly studený?“ kroutila hlavou Fen a opatrně si sahala na oko, které už začínalo hrát všemi barvami.
„Podle toho, jak mi je, nejspíš jo,“ prohlásila Mara, která cucala mátový bonbon a přikusovala to sucharem. „Tohle je vražedná zbraň a ne jídlo.“
„Hele, mám nápad!“
„Hm?“
„Co kdybychom to prodaly Nové Republice, aby to nenápadně propašovali do Impéria. Nemuseli by pak už mít žádné starosti s válkou, protože všichni by se sami pozabíjeli, když by se prali o kliku od hajzlíku!“
„Fakt dobrý. Až se zase někdy ukážu na Akademii, předložím Skywalkerovi tvůj návrh, aby ho sdělil své sestře.“
„Bezva,“ luskla prsty Fen. „Od zdroje nejkratší cestou přímo k prezidentce.“
Mara přestala uždibovat nedojedený suchar a natáhla se po masti, kterou si Fen natírala modřiny a teď ji odložila. „Mám divnej pocit.“
„To jsou prázdný střeva.“
„Ne. To je něco jiného...“ Mara si zamyšleně začala natírat podlitinu na předloktí a otisk zubů na levém rameni. Najednou strnula. „Kde je Dogder?“
Fen s celým sucharem v puse ztuhla. „Chachi chechte chi.“
„Čemu se směješ?“
Fenig namáhavě polknula. „Asi ještě spí.“
„Tak dlouho?“
„Ona spí v jednom kuse.“
Mara potřásla hlavou. „Neuvažovala jsi, že se jí někdy zbavíš?“
„Někdy jo, ale na koho bych potom řvala?“
Z pilotní kabiny se ozval výkřik.
„Když už jsme u toho řvaní, co bylo tohle?“
Obě ženy vyskočily na nohy rozhodnuté to hned zjistit. „Počkej,“ zarazila Mara Fen. „Ona zpívá?“
„Jenom ve sprše…“ Fen nastražila uši, aby pochytila slova…
„Samtááájms áááj fíííl lajk a madrles čáááájld! Sáááámtááájms áááááaj fíííííííl lajk a madrles čáááájld! Krucinál budeš už držet hubu, když ti tak hezky zpívám!“


V.

„Motherless child?“ ušklíbla se Mara. „To fakt sedí.“
„Tak zpívej ty, když jseš tak chytrá,“ zavrčela Ghitsa. „Vy dvě se ožerete a chrápete celou noc a já ho musím hlídat! Proč sakra furt řve?“
Fen vzdychla. „Potřebuje přebalit.“
„Zase?“ vykvikla Ghitsa.
„A najíst,“ dodala Mara.
„Tak to bude problém. Plenky máme, ale mlíko ne.“
„Co takhle polívku?“ zkusila to Ghitsa.
„Instantní kaši?“
„Čokoládovou tyčinku?“
„Oříšky?“
„Stejk z nerfa?“
„Guláš z traladona?“
„Fenig?“
„Fenig?“


VI.

„Fenig! Fenig!“
Fen zamrkala a zjistila, že se dívá přímo do očí podobným úlomkům zeleného ledu.
„Startujeme. Trochu jsi zaspala.“
„Vážně?“ Fen zazívala. „Co tady děláš?“
Mara nakrčila čelo. „Ráno jsi mi slíbila, že mě vezmeš za Karrdem. Říkala jsi, že jen naložíš náklad, hodíš ho na místo určení a mě pak za šéfem.“
Fen si protřela oči. „Nemáš náhodou vlastní loď?“
Mara se zasnila. „Jo, ale zrovna mi ji trochu vylepšují – vždyť víš, lepší pancéřování a štíty a taky mi Lando sehnal pár torpéd – už jsem říkala, že je to drahoušek?“
„Dneska ještě ne.“ Fen znovu zívla. „Dej mi pět minut, ano? Skočím se do koupelny probrat. Ty si zatím dej věci do kabiny—“
„Už je tam mám.“
„Tak… zkontroluj Dogder.“
„Oukej, co mám s tebou dělat,“ pokrčila rameny a odešla za Ghitsou.
Zatímco si Fen na hlavu pouštěla studenou vodu, aby se dokonale probudila, přistihla se, že si brouká. Byl to jen sen. Byl to strašný, únavný, nepříjemný, ale jenom sen.
Fen si začala zpívat nahlas.


Epilog.

Fenig Nabon se protáhla v křesle. „Můžeme na to,“ poznamenala k Maře Jade, která se usadila v křesle navigátora, když Ghitsa Dogder nejevila zájem. Už nějakou chvíli totiž objevovala frelijské hedvábí, které měly odvézt na Gathos.
„Co vlastně vezete?“ zajímala se Mara.
„Frelijské hedvábí. Legální kšeft,“ řekla Fen koutkem úst, zatímco se soustřeďovala na řízení a programování počítače.
„Podle toho, jak se Dogder projevuje, stihnula už odpečetit nejmíň polovinu zboží,“ ušklíbla se Mara.
„To je u ní normální,“ řekla Fen poněkud zdlouhavě. Cítila, jak se jí vzadu na krku postavily všechny chloupky. Tohle bylo až příliš podezřelé. Nikdy si o sobě nemyslela, že by měla nějaké nadpřirozené schopnosti, ale tohle bylo skoro navlas jako v jejím snu.
„Nestáhnou ti to z ceny?“
„Doufám, že ne,“ řekla tiše a s podivnou bázní čekala, co bude dál.
„Co kdybys jim prodala Ghitsu?“ zazubila se Mara.
Navzdory lákavé situaci se Fen ani nepousmála. Držela ruku na páce a čekala. Jestli se její sen vyplní až budou v hyperprostoru, nebudou mít potom šanci se vrátit.
„Áááááááááá!“ ozvalo se z nákladového prostoru.
Připravená Fen pustila páku a byla rovnou na nohách. Mara vyskočila za ní a obě běžely po vřískotu.
„E-e-e-e-e-e!“ dělala Ghitsa a ukazovala do jedné z přepravních beden, která měla být správně zapečetěná, ale vůbec nebyla. Kolem byla spousta rozházených látek a v bedně si na šátcích hovělo pištící stvořeníčko.
„Myš?“ řekla Mara a pozdvihla obočí.
Fen se úlevně rozesmála.