Tři ženy a anomálie

Autoři: Dark Lady Diandra & Edik Amperjan
Námět a občasné poznámky: Tanaka Taher’ai

Epilog

Fen vyčkávala v přístavišti na Ghitsu a šíleně se nudila. Hedvábí se už dávno dostalo ke svému majiteli, Mara se setkala s Karrdem a odletěla a ona se šíleně užírala. Něco se stalo, tím si byla jistá, protože tak dlouho to Dogder snad ještě nikdy netrvalo. Nejspíš někde nasávala, zatímco Fenig už tady nejméně pětkrát přechodila chuť na panáka.
Fen byla ukrutně nervózní. Pořád měla pocit, že cestou sem, je měl někdo přepadnout a něco jim ukrást. Tedy nemnoho lidí a nelidí přepadávalo vcelku legální transporty hedvábí, ale Fen se nemohla zbavit neodbytného dojmu, že to udělat měli.
Něco tady ale opravdu nebylo v pořádku. Tak například tu byla ta záhadná chvíle, kdy se objevil Karrde, aby si vyzvedl Maru, a všechny tři se mu naráz podívaly na rozkrok a řekly: „Frézka.“
Proč? To už ani jedna netušila, zato Karrde se nejspíš cítil velmi trapně¹).
Fen potřásla bezmocně hlavou. Naštěstí ty divné pocity přestaly hned po prodeji. Fen sice ještě chvíli uvažovala o tom, že by se vykašlala na Ghitsu, nechala ji tvrdnout tady, sebrala svou loď a výdělek a letěla někam hodně daleko, kde nemají civilizaci, ale za to tam žije spousta opálených chlapů, kteří přímo s nadlidským nasazením natírají na plážích olejem opalující se ženy.
Ale pak si to rozmyslela. Koneckonců všechno se zase vrátilo do normálních kolejí. Nebo aspoň do něčeho, co ty normální koleje připomínalo. Aspoň vzdáleně. Možná, že to už jí stačilo a do konce života s tím nějak vydrží.
Navíc podezřívala Ghitsu, že jí v nestřežené chvíli ukradla z jejího tajného úkrytu čtyři flašky deset let starého Whyrena a ukryla si je ve svém tajném úkrytu. Její předpoklad se nakonec potvrdil, ale v Ghitsině skrýši už byla jen jedna jediná láhev, kterou si Fen mohla odnést zpátky.
Fen se opřela o stěnu v doku, přivřela oči a přemýšlela, co by se stihnula naučit za dobu, než její společnice dorazí, aby ji mohla dorazit ona. Možná by to mohla zkusit s pletením nebo vyšíváním. Nebo s hrnčířstvím. Vyráběla by takové ty malé hrníčky na cappuccino pro velké dámy a možná by na tom mohla i něco vydělat. Nebo by mohla zachránit Galaxii před zlem.
Na malý, téměř nicotný okamžik si Fen představila samu sebe ozbrojenou obrovským zeleně (možná ještě modře nebo fialově – nemohla se rozhodnout) planoucím světelným mečem, jak v dlouhém plášti vlajícím ve větru brání vesmír před cizími nájezdníky nebo aspoň válečníky Temné strany Síly. Nebo toho děsně nesympatického chlápka, co jí pořád u ucha luskal prsty²). Ať už to byl kdokoliv.
Pak nad tím mávnula rukou. Nemělo by to smysl. Vlající pláště jí nikdy neslušely –
Já už myslím, jako Ghitsa! zalekla se a otevřela oči právě ve chvíli, kdy se na ni snad kosmickou rychlostí řítilo osobní vznášedlo. Začala ječet a přestala ve chvíli, kdy se vznášedlo zastavilo na tři palce od ní. Fen se snažila příliš netřást – ani strachem, ani zlostí, když ze vznášedla vylezla Ghitsa. Drobátko pobledlejší než obvykle, oči trochu rozšířenější a celkově byla ještě menší než normálně.
Fen zasípala. „Dogder…“
„Fen…“ pípla jí na odpověď.
„Co si sakra o sobě myslíš?“
„Promiň. Nestihla jsem zabrzdit.“
„Díky za optání. Jsem v pořádku.“
„To jsem ráda, potřebuju totiž pomoc.“
„A já panáka. Co se stalo?“
„Měla jsem takovou malou nehodu…“
Fen sjela pohledem ze své blonďaté společnice na vypůjčené vznášedlo. Obojí se zdálo být v pořádku.
„Malou nehodu?“
Ghitsa se k ní naklonila a zašeptala: „Mrtvolu toho policajta mám v kufru.“
Právě nyní se život vrátil do těch typických starých kolejí.