Tři ženy a anomálie
Autoři: Dark Lady Diandra & Edik Amperjan
Námět a občasné poznámky: Tanaka Taher’ai
X.
Kolem poledne prováděla Ghitsa s Fen a Marou nové hosty po její lodi. Tentokrát to nebylo vrchní velení, ale Tom, jeho žena a mladý praporčík Harry Kim, kterého předtím neměly tu čest poznat, neboť to nebyl vysoký důstojník (i když byl větší než Ghitsa, ale to byla ostatně většina lidí) a navíc měl předtím dvojnásobnou službu, protože ho kapitán načapala, jak spí na můstku v jejím křesle.
„Páni!“ Praporčík Harry byl Hvězdnou Dámou očividně nadšen. „Na co vám to vlastně lítá?“
„Na corelliánskou whisky,“ vylétlo z Fen automaticky.
„Neuvěřitelné! Myslíte, že by lítalo i na whisky vytvořenou v replikátoru?“
„Ne,“ odsekla Fen a potlačila touhu zakroužit si prstem u hlavy. „Jedině Whyrenova Rezerva.“
„To byla ta věc, co se z ní velení včera večer tak děsně ztřískalo?“
„Jo.“
„Síla!“ zamumlal Harry. Snad záviděl, že nepatří k vyšším důstojníkům.
„Co je na tom tak úžasného?“ odfrkla si B’Elanna, která jediná večer kvůli svému těhotenství nepila, takže mohla o všem podat svědectví střízlivýma očima.
„Viděl jsem i Tuvoka, jak jde do své kajuty pomalu po čtyřech.“
„No jo, ale on nebyl opilý.“ B’Elanna se chvíli odmlčela, aby si promyslela, na koho to svede. „Strhnul si záda, když jednoho po druhém odnášel Chakotaye, Janewayovou i tadyhle Toma –“
Jmenovaný, na jehož tváři bylo vidět, že jeho ráno po s Whyrenem prohýřeném večeru nepatřilo do úzkého výběru těch šťastných a veselých, se lehce začervenal a kruhy pod očima se mu ještě zvětšily.
„– totálně sťaté do jejich kajut. Byli všichni tak tuzí, že mu v manipulaci s nimi nepomohla ani jeho vulkánská síla. Navíc musel celou noc strávit v té potupné pozici, neboť doktor byl vypnutý, protože trucoval a odmítal se spustit od té chvíle, kdy mu kapitán řekla, že ho kapitán Dogder na večírek nepozvala.“
Harry rozšířil oči a podíval se na Ghitsu, která se pokoušela dělat neviditelnou. „Proč?“
Ghitsa si něco malovala špičkou boty na podlaze. „Mrrmrfrm mrnft frghtr,“ zamumlala.
„Co to řekla?“
„Že prý je nerudný, nudný a plešatý.“
„Dost dobrý důvod,“ uznala k překvapení Harryho i Toma B’Elanna.
Ghitsa se rozzářila. „Díky!“
„Kapitáne, mohla bych vidět zbraňové systémy?“ vnucovala se poručík Torresová do přízně, jak měla poručeno.
„Ani náhodou!“ vyštěkla místo Ghitsy Fen.
„Měla jsem za to, že kapitán jste vy, kapitáne Dogder,“ obrátila se B’Elanna po další záporné odpovědi ke Ghitse. Janewayová jim dala jasně najevo, že než dojde k setkání s jejich vládou, které trojice slíbila zařídit, mají obšlehnout, co se dá, ale zatím se jim díky Fenině vrozené neústupnosti moc nedařilo.
„Jenže ona je taky hlavní strojník,“ vysvětlila Ghitsa. „A palubní inženýr a zbraňový technik.“
„Páni!“
Ghitsa si teprve teď uvědomila, že to byla fatální chyba. Harry, Tom i ta upjatá strojnice se zvrásněným čelem se ihned obrátili k Fen, kterou ten náhlý zvýšený zájem docela obměkčil.
„No tak jo,“ prohlásila nakonec docela krotce a vzala trojici do strojovny.
„A já jsem hlavní zdravotník!“ volala za nimi Dogder. „Umím bezvadně dávat umělé dýchání!“
„Nezájem,“ prohlásila Mara. „Těmhle se do zadku nevlezeš.“
„Hele, co ty a ten ušatý šéf ochranky?“ zajímala se raději Ghitsa, aby řeč nestála. „Zdálo se mi, že jsi ho celý večer upřeně pozorovala, jako bys ho chtěla zhypnotizovat…“
„To byla telepatická komunikace, abys věděla.“ Mara se zaškaredila. „A jenom proto, že si všichni myslí, že mám něco s Landem, to ještě neznamená, že jedu po každém vysokém a tmavém chlápkovi. A tenhle je navíc ženatý.“
„Jak to víš?“
„Ptala jsem se.“
„Aha.“
„Taky má tři děti.“
„Aha.“
„Nechceš se něčeho napít?“
„Vlastně jo. A od kdy jsi tak štědrá?“
„Posledně jsem čórnula Fenig čtyři flašky deset let starý Whyrenovy whisky, kterou ukrývala na svém tajném místě, o kterém čirou náhodou vím. Schovala jsem si je mezi svoje věci, ale tohle jí neříkej.“
Maře škublo v koutku. „Neřeknu, ale…“
„Ale?“
„Na co vyčerpávat vlastní zásoby, když si můžem u nich na lodi zreplikovat, co jen naše hrdla ráčí.“
„No jo, ale ty zapomínáš na ty jejich pitomý protokoly a omezení, které zakazují počítači replikovat alkohol.“
„Ale s tím ty si přece hravě poradíš, ne?“
Ghitsa se rozzářila. „Vlastně jo!“
„Jdeme.“
XI.
Fen si nakonec padla do oka s Harrym a B’Elannou, takže strávili celý den povídáním si o opravách, zbraních nebo o tom, jak čelili nejrůznějším útokům. Kapitánka a Tom se mezitím přesunuli na můstek, velitel utekl před mrňavou blondýnou za vysokou blondýnou a komunikátor hodil v kuchyni do odpadkového koše.
Protože Ghitse žena a tři děti nic neříkaly, pokoušela se celé odpoledne sbalit Tuvoka. Bezúspěšně. Dokonce se kvůli němu celá oblékla do vojenského. Ani to na něj nezapůsobilo, proto se rozhodla, že si ho tedy bude muset ulovit. Jak ho honila chodbami, stala se věc, která hraničila doslova se zázrakem.
Ghitsa, která uměla utíkat i na patnácticentimetrových jehlových podpatcích, si v kanadách zvrtla nohu a musela být s výronem odnesena na ošetřovnu. Doktor se cítil být velice poctěn. Ihned všechny vyhodil z ošetřovny a pořádně za sebou zamknul a vypnul kamery. Nikdo se nikdy nedozvěděl, co se tam dělo, ale Ghitsa se neukázala ani po pěti hodinách.
Blížilo se k večeru. Jediná Mara byla sama, a pokoušela se o totéž, co Harry s B’Elannou. Seděla u počítače v jedné prázdné místnosti a probírala se záznamy Voyageru a snažila se uložit si co nejvíce informací v hlavě, kde jí to samozřejmě nikdo nemohl sebrat.
„Nazdar,“ zapředl kdosi za Mařinými zády.
Prudce se otočila, protože nikoho necítila přicházet. „Ty přece nejseš ten holografický doktor,“ podivila se.
„Ne.“
„Tak jak to, že tě necítím?“
„Mě nemůže jen tak nějaký Jedi vyvést z míry,“ odtušil Q, protože nikdo jiný to být nemohl, s úsměvem.
„Jak víš, kdo –“
„Něco ti ukážu, to si počteš, krasotinko. Najeď si v lodní databázi heslo STAR WARS. To tě fakt pobaví. Divím se, že na to ještě Paris, který si říká specialista na 20. století, nepřišel.“
Co to asi je? Doufám, že to nebude nějaká Kámasútra ve stavu beztíže. Ten chlápek už od prvního pohledu vypadá jako úchyl, pomyslela si Mara.
„Nač ta tvrdá slova,“ ušklíbnul se. „A Kámasútra ve stavu beztíže nefunguje.“
„Telepatický úchyl,“ dodala už Mara nahlas.
„Jen si to najdi.“
Mara ho k vlastnímu údivu poslechla. „Kdysi dávno v jedné předaleké Galaxii... Tohle nezní špatně. Helemese to je nějaký starý film. Technika nic moc, ale stejně to dokonce vypadá i zajímavě…“
Mara vpila očima do obrazovky. Uběhly dvě hodiny. „To je nějakej špatnej fór.“
„Ne, ne. Tady jsou ještě vystřižené scény.“
„Kolik těch filmů je?“
„Tady máš ještě jeden.“
Mara zasténala. Za dvě hodiny později se podívala na Q. „Ještě jeden?“
Q jenom pokýval hlavou.
* * *
Bylo asi kolem půlnoci lodního času a Maře se z toho všeho točila hlava. Kolem unavených očí měla kruhy jako talíře a z té hrůzy, co viděla, navíc dostala kopřivku. „Co ještě? Jak jsem tě za ten čas strávený poblíž stihla poznat, tohle určitě nebude všechno,“ zeptala se vyčerpaně.
„Chytrá holka. Najeď si heslo KNIHY.“
„Ale já už nemám sílu číst!“ zasténala.
„Tak si najeď KOMIKS. Tam jsou hezké obrázky s minimem textu.“
Mara si poslušně najela heslo KOMIKS. Hodiny ubíhaly a ubíhaly. Třebaže časoměry měly všude digitální zobrazení, my všichni si určitě dokážeme představit ty rafičky rotující kolem dokola ciferníků šílenou rychlostí a na pozadí se nezřetelně rýsuje Mařin obličej zkřivený námahou…
Mara se ovšem už dříve ukázala jako pořádná tvrďačka a někdo to konečně musí tomu pitomci z bůhvíjakýho kontinua pořádně natřít a ukázat mu, jakou mají lidi výdrž, takže se držela zuby nehty Sílou, aby nezkolabovala. A my, co teď jdeme na kutě, jí budeme držet ve spánku palce, aby si to jaksepatří užila.
XII.
Bylo šest hodin ráno podle coruscantského času a devět ráno lodního času na Voyageru. Fenig se protáhla soukromou anomálií na holopalubu a rozhodla se najít Maru, která se na noc nevrátila na loď. Dala si ji vyhledat u jednoho terminálu a byla velmi překvapená, když se blížila na určené místo. Dveře do kajuty byly pootevřené a zevnitř vycházely podivné zvuky.
Zdálo se, že Mara naříká. Fen našpicovala uši. Znělo to trochu jako: „Kam jsem dala oči?! Kam jsem dala rozum?!“
Když konečně přišla dostatečně blízko, zjistila, že Mara ve skutečnosti buší hlavou do obrazovky a kvílí: „Kam dal oči? Kam dal rozum?!“
Ve chvíli, kdy se jí Fen naklonila přes rameno, aby si podívala, co že to vlastně má na obrazovce, Mara na poslední chvíli, všechna okýnka minimalizovala a hodila bokem. Podívala se na Fen a ta se zhrozila jejího výrazu. Mara vypadala jako na pokraji zhroucení.
„Co se děje?“
„Fen, máme průser.“
„Proč?“
„Víš odkud tihle lidi vlastně jsou?“
„Vlastně ani ne.“
„Jasně. Tebe ani tu blonďatou krávu ani nenapadlo se zeptat.“
„Tak odkud?“
„Ze Země.“
„Ze Země? Myslíš jako uprostřed Galaxie zahnout doleva, pak furt po Daragonský stopě a nakonec rovnou za nosem?“
„Jo.“
„Takový ten malý nicotný systémeček čítající pár planetek z nichž ta nejnicotnější si říká fakt originálně Země?“
„Jo.“
„Ta černá díra?“
„Jo.“
„Ta řiť?“
„Přesně tahle Země.“
„Ale vždyť tam si snad ještě pořád myslí, že největší vynález je mobilní telefon!“
„Jo.“
„Kopírujou naše seriály!“
„Jo.“
„A pořád se snažej vymyslet hodinky s vodotryskem!“
„Jo.“
„Tak to je průser.“
„To je průser. Tihle jsou totiž z budoucnosti.“
Fen si oddychla. „To přece není zas až takovej průser.“
„Ale oni tvrděj, že proletěli celou tuhle Galaxii křížem krážem. Chápeš? Žádná Republika, žádný Impérium. Nic. Dokážeš si představit, že za nějakejch pár století po nás neštěkne ani pes?“
„Třeba lžou.“
„Nelžou. A to dokonce ani neznají hypemotor!“
„V čem je teda problém? To jsi o nás nenašla ani malou zmínku v jejich záznamech, že tak šílíš? Ani malou narážku? Vyhynuli jsme po meči i po přeslici, jak se to říká, nebo co?“
„Je to ještě horší, Fen. Já o nás našla narážku v jejich záznamech. Tedy, co se týče tebe, tak to byla opravdu malá zmínka…“
„Jo? A co tam o mně píšou?“
„Je tu něco o rozhovoru mezi Hanem Solem a Karrdem. Prý jsi hodně zbohatla na prodeji hedvábí, odstěhovala ses na nějakou malou hezkou planetku, kde sis užívala slunce na pláži u moře s krásnejma chlapama.“
Fen jako by celá vyrostla. „A co Ghitsa?“
Zdálo se, že Mara užuž propukne v pláč, ale ovládla se. Hlasitě potáhla a utřela si nos do rukávu. „Ona… Ona si založila módní poradnu. A taky měla kosmetický salón a nějakou dobu šéfovala modelingové agentuře. Ke stáru se stala zprostředkovatelkou svateb!“
„No a co ty, že jsem tak smělá…“
Tentokrát už to Mara nevydržela. Zhroutila se do sebe a obličej schovala ve velkém károvaném kapesníku. Pak se hlučně vysmrkala a podívala se na kapesník.
„Hledáš tam nový formy života?“
„Ne. Jenom jsem zjistila, že není můj, ale komu jsem ho sebrala, nemám tušení. Monogram K. S. Asi je Kamův.“
„Co se ti teda stalo tak hroznýho?“
„Nebylo hrozné, ale přímo strašlivé!“
„A?“
„Já se vdala!“
„Ach. A Ghitsa ti dohodila mužskýho?“
„Ne. Já se vdala z lásky!“
„Nemožný!“ vydechla jen Fen.
„No koukni! Hele. Tady to je černý na bílým! Tedy bílý na černým…“
Vyvolala na obrazovce další texty a obrázky. „Na Zemi o nás natočili filmy a napsali spoustu knih. Já jsem v nich taky! Představ si – dokonce i komiksy. Mám tam skoro hlavní roli. Vlastně jednu z hlavních rolí. Koukni tohle jsem já!“
„No… Vystihli tě docela dobře. Obzvláště ty dva melouny, které si v rámci utajení skutečného stavu věcí strkáš každé ráno do podprsenky. Co to je? No teda! Ty se fakt vdáváš? To by mě zajímalo, kterej chlap by byl takovej blázen, aby si tě vzal…“
Fen rychle sama vyťukala příkaz, aby se jí na obrazovce objevil další list komiksové knihy a ona mohla zjistit, proč je Mara úplně bez sebe. Hned vzápětí zalapala po dechu a koulení očí ji přešlo až po dobrých třech minutách.
„Ten si je ale podobnej, co?“ řekla Mara netečně, jako by jí to už bylo všechno jedno.
„E-e,“ vydala ze sebe Fenig, která to zjištění nějak stále nemohla spolknout.
„Ale jedno je jisté, tohle je opravdu jedinej dost velkej blázen, kterej by byl ochoten riskovat svatbu se mnou.“
„A máte děti?“ vyhrkla Fen. „Tohle by mě zajímalo…“
„Věř mi, že mně taky, už to totiž hodnou chvíli hledám… Bohové!“
„Máte?“
„Máme!“
Fen omdlela místo Mary.
XIV.
Nedalo se nic dělat. Mara svolala valnou hromadu na poradu a sdělila Janewayové, že spolupráce prostě být nemůže, protože je od sebe dělí spousty stovek let. Kapitán to vzala s ledovým klidem. Mara ji nechala vyřádit a když se nakonec vysmrkala do rukávu, bylo vidět, že už je v pořádku.
Užuž se chystala, že zariskuje, použije Sílu a mávne všem před očima se slovy, že měli všichni skupinovou halucinaci, kdy je navštívily postavy z knih a komiksů, a pak se vypaří, vypnou tu zatracenou věc a někde ji zničí. Fen bude sice protestovat, že přijde o sto tisíc, ale to je vedlejší. Jenže člověk míní a životě mění…
„A kuku!“ ozvalo se Kathryn za zády, až z toho nadskočila půl metru vysoko. „To jsem já! Vidíte mě rádi?“
„To je on!“ vykřikla Mara.
„Kdo on?“ nechápaly Dogder s Nabon.
„Ten úchylák, co mi to všechno ukázal!“
„Q, dámy, jmenuji se Q.“
„A co z toho je jméno a co příjmení?“ zabručela Mara.
„Co tady zase děláš?“ soptila kapitánka.
„Přišel jsem si pro tohle,“ ukázal na zrcadlo.
„Bylo na čase. Co to vlastně je?“
„Kvantové zrcadlo,“ řekl Q.
„Kvantové zrcadlo?“ zopakovala Ghitsa. „Jako v Hvězdnébrlmrtmmmmmm!“
Fen držela ruku na jejích ústech a křečovitě se usmála na Q. „Pokračujte. Ona už bude mlčet.“
„Kdysi jsme tak trochu koketovali s časem prostorem a jinými dimenzemi… Vždyť to znáte.“ Q naznačil znuděné zívnutí. „Než jsme se naučili tohle—“ luskl hlasitě prsty, „– tak jsme používali tuhletu věcičku. „Je už příliš stará a funguje opravdu hrozně, když se výstup červí díry objeví na holopalubě… Asi si ji raději vezmu zpátky. Ještě byste si mohli ublížit.“
„To je první moudrá a dokonce soucitná věta, kterou jsem od tebe slyšela,“ prohlásila Janewayová.
„Ale, Kathy,“ podíval se na ni Q s ukřivděným výrazem nakopnutého štěněte. „Kathy, Kathy, Kathy…“
Pak luskl prsty.
* * *
Kapitán Kathryn Janeway ležela naložená ve vaně spokojeně podřimovala. Kolem okrajů, kde nedosahovala pěna, se na vodě spokojeně houpala gumová kačenka. Ozval se zvuk, který šel přirovnat pouze k lusknutí prstů. Odněkud z hory pěny se tryskem vynořil gumový krokodýl a skočil na kachničku, aby ji sežral.
Janewayová překvapeně zamrkala a podívala se na chlupaté nohy, které měla položené u hlavy. Nohy se nořily do vody, pak byla k vidění jen obrovitá kupa pěny a na druhém konci vany za pěnovou horou se spokojeně rozvaloval muž středního věku s pěnovou čepicí na hlavě a stejnými pěnovými vousy.
Svatý Mikuláš to opravdu nebyl. Dokonce ani jeho bratranec Santa Claus.
„Ahoj, Kathy,“ zabublal chlap a vypustil z pusy několik bublinek.
„Co tady zase děláš?“
„Právě jsem zachránil vesmír, Kathy.“
„Ty? To určitě. Nechtěj mě rozesmát. Raději vypadni.“
„Kathy, Kathy, Kathy…“
„A už je to tu zas!“
„Ty mě nemáš ráda!“
„Ne! Nemám!“
„Ale já tě miluju!“
„To těžko.“
„Katuško…“
„Táhni k čertu!“
„Tam je moc horko…“
„Táhni k Borgům!“
„S těma není žádná sranda. Pořád by jenom asimilovali. Kdyby ale milovali určitě…“
Janewayová zavyla. „Táhni aspoň k Picardovi!“
Q ztuhnul. „Ale tam už jsem vážně dlouho nebyl,“ uvědomil si překvapeně. „To je dobrý nápad!“
Luskl prsty a kapitánka se vyčerpaně složila. Měla pocit, jako by se jí celý den vykouřil z hlavy, ale muselo to být sakra perné. Jinak by se necítila jako vyždímaná žížala. Možná by to chtělo koupel…
Vždyť já jsem ve vaně! uvědomila si. Q dokázal člověka vždycky tak rozhodit…
|
