Tři ženy a anomálie

Autoři: Dark Lady Diandra & Edik Amperjan
Námět a občasné poznámky: Tanaka Taher’ai

IV.

Fenig se rozhlédla kolem sebe. „My jsme vylezly v hospodě!“
„Zrcadlem,“ zhodnotila to Mara. „Tady je něco hrozně divného…“
„Jo,“ souhlasila Fen. „První čistá hospoda, co jsem navštívila. Žádná děsná hudba ani smrad. A taky žádnej emzák. Teda skoro žádnej emzák,“ opravila se, když viděla barmana. „Hej, ty,“ Ghitsa dloubla do barmana, který jako jediný z přítomných nebyl tak docela člověk. Nebyl vysoký – přesto však větší než Ghitsa (i když s podpatky se mu téměř vyrovnala) – na hlavě měl pouze pruh naježených vlasů, které mu padaly v dlouhém pramenu až na záda. „Mohl bys nám říct, kde to jsme?“
„Toto je hospoda U vola a ovečky.“
„To toho vím tolik, co předtím. Kde je ta tvoje slavná hospoda? Na Coruscant to tedy vůbec nevypadá. Vlastně ani na Corellii. Co takhle Socorro? Víš aspoň, jestli jsme v Impériu nebo v Republice?“
„Jaká je to Republika? A ve kterém kvadrantu se nachází?“
„Hlavně v Jádře,“ řekla Ghitsa moudře. „Tam jsou ty nejlepší planety. Teda až na Duro. Tam bych na dovolenou nejela.“
Mužík si je začal podezřívavě prohlížet. „Kdo jste? Programoval vás poručík Paris?“
„Žádného Parise neznáme. My jsme návštěvnice z jiných světů,“ zkusila Fen jít s pravdou ven.
„A přinášíme vám vzácné dary,“ podotkla Mara a vrazila barmanovi do pracky roli toaleťáku.
„To ne! To je náš poslední!“ Fenig mu ji urychleně zase vytrhla.
„On není živej!“ vykřikla Mara, které konečně došlo, proč se cítila tak divně. „Je to hologram!“
„Není!“ hádala se Ghitsa. „Já už jsem hologramy viděla. „Tenhle je skutečnej! Koukni!“ A vyťala mužíkovi pořádnou facku. „Au!“
„Vidíš!“
„A já ti říkám, že není skutečnej! Koukni!“ Mara zažehla svůj světelný meč a jedinou ranou přeťala chlapíka v půli. Zajiskřilo to a mrňous se vypařil, jako by tam nikdy dříve nestál.
„Fakt to byl hologram!“ vydechla ohromená Ghitsa. „Teda naše hologramy se můžou jít zahrabat. Teď by to chtělo, jak říkala tuhle Mara, udělat zlodějnu velkého kalibru.“
Mara se zděsila. „Vykrást jim – ať už to je kdokoli – jejich technologii?“
Ale to už je Fen volala. „Hele, tady jsem našla ovládání. Objevilo se, když jsem chtěla dveře ven. Omrkněte to někdo, tohle je fakt něco, co chci mít na lodi! Chlap, kterýho můžu po použití vypnout! Nesmrdí, nepije, nekouří a nemá blbý kecy k tomu, jak se chovám, co dělám a jak se oblíkám. Ideální mužskej…“ básnila Fen.
Mara, kterou to vlastně taky docela zajímalo, vyťukala pár příkazů a zaškaredila se. Pomačkala pár tlačítek znovu –
Ozval se melodický hlas lodního počítače. „Zamítá se, povolení k úpravě programu má pouze poručík Paris.“
„Ten ať mi kliďánko vleze na hrb,“ zabručela Mara a odstoupila od ovládání. „Já s tím asi nehnu.“
Fen se zamračila. „Ghitso, vem si to do parády.“
„Zvládne to?“ pochybovala Mara. „Tahle technologie mi nic neříká.“
„Já se dokážu nabourat do všeho,“ řekla Ghitsa sebevědomě.
„Kdyby to řekl Ghent,“ zabručela si Mara jenom pro sebe, ale jinak už nic. A opravdu – Ghitsa tentokrát nelhala! Trvalo to sice poněkud déle, než byl pro Ghitsu běžný standard, ale nakonec po patnácti minutách se ozvalo:
„Narušení! Narušení! Nepovolené vniknutí od sytému!“
Ghitsa zavrčela a vší silou své drobné pěstičky praštila do ovládání. „Ještě jednou a vážně tě rozbiju!“ zahrozila počítači.
V tom to dvakrát škytlo. „Přístup povolen.“
Fen byla ohromená jejím přístupem. „Jak jsi tohle udělala?“
Ghitsa pokrčila rameny. „Prostě to vyšlo. Zdá se, že tu máme co do činění s umělou inteligencí se silným pudem sebezáchovy, která nechce být prozrazena.“
„Počítač nás teda poslouchá, ale co teď?“
„Zatím netuším. Tahle technologie není zrovna kompatibilní s tou naší… nevím, jestli se mi to povede stáhnout… Taky kam to vlastně stáhnout? Protáhnout kabel zrcadlem?“ mudrovala si pro sebe Ghitsa.


V.

Mara si přehodila cop na záda a rozjasnila tvář, což signalizovalo, že ji napadlo něco absolutně úchylného. „Mám nápad! Aspoň se pobavíme, když už to nemůžeš ukrást,“ řekla a vytáhla z kapsy přenosný holoprojektor. „Počítači, dokázal bys vytvořit postavy podle téhle předlohy?“ Vyvolala několik obrazů a podržela je na okamžik před snímačem.
„Ano,“ ozvala se k její radosti kladná odpověď.
„Tak to sakra udělej.“
„Hotovo.“
„Už?“
„Co myslíte…“ začala Fen.
„Čelém vzad,“ zavelela Mara.
Fen, Mara i Ghitsa se jako jedna žena (uznejte, že jako jeden muž to být nemohlo) otočily. A daly se do smíchu. Když se Mara přestala smát, protože už byla tak ochraptělá, že jenom sípala, obrátila se opět k počítači a zachraptěla. „Počítači, tihle čtyři jsou chlapi, takže se postarej, aby měl každý mezi nohama patřičné nářadí.“
„Specifikujte požadavek. O jaké nářadí se má jednat?“
Mara se ošila. „Něco… něco… rozhodně něco velkého. Udělej to podle sebe. Vyber něco z databáze.“
Fen a Ghitsa za jejími zády znovu vyprskly.
„Co je tentokrát?“ Mara se otočila.
„Kladivo, štípačky, vrtačka a frézka? Tomu fakt říkám pořádný nářadí!“ prskala ze sebe Fen mezi záchvaty řehtání a plácala Maru po zádech.
„Ale ten počítač ti nejspíš čte myšlenky. Koukni na Landa Calrissiana a tu jeho vrtačku! Že on tě musel pořádně provrtat!“
„No dovol!“ urazila se Mara. „Nic jsem s ním neměla.“
„Ale to kladivo, co má Solo,“ vložila se znovu Fen. „To je jasný důkaz, že on si ty děcka doslova vybušil!“
Ghitsa doslova bublala a vařila se smíchem. „A Karrde tě pěkně vyfrézuje! Jenom mi není tak docela jasný ten Skywalker s těma štípačkama, kdyby to byla pilka, tak bych pochopila, že každou přeřízne, ale štípačky?! To by mě ale vážně zajímalo, jak by to dopadlo, kdybys čirou náhodou měla taky hologram Boostera Terrika!“
„Buchar!“ zařvala Fen. Tohle už nevydržela ani Mara.
Trvalo to nakonec jenom chvíli, než se Mara do vytváření postav dostala. S Ghitsinou nezištnou pomocí pronikla hluboko do lodní databáze, aby tam našla vhodné oděvy pro své výtvory. Vhodnými oděvy se nakonec ukázaly být sukýnky z trávy a květinové náhrdelníky, které nakonec skryly fakt, že Mara netušila, jak má počítači vysvětlit své požadavky, takže nakonec ze všech raději opět udělala striktně bezpohlavní tvory.
Celou tu skupinku ustavily na pódium, které vytvořily z baru. Landa s Karrdem usadily za malé bubínky a Lukovi s Hanem vytvořily takové malinkaté strunné nástroje s legračním jménem, které Ghitse přivodilo další záchvat smíchu. I když tu rozesmálo prakticky cokoliv. Obzvláště neštěstí druhých, ale to jenom tak okrajově.
Ženy, jejímiž vzory byly princezna Leia a Jedi Tionne, dostaly chřestítka a byly naprogramovány na taneček, při kterým vrtěly trávovými sukénkami ze strany na stranu a zpívaly píseň, při které se červenala dokonce i Fen.
„Hele,“ zeptala se Fenig Mary, když s Ghitsou konečně skončily a sedly k prázdnému stolku s vytvořeným pitím, které chutnalo skoro jako pravé, ale po delším popíjení bylo jasné, že v něm není žádný alkohol. „Máš hologramy více lidí z Akademie?“
„No mám ještě Streena, Kama Solusara, Corra… ééé… totiž jednoho takového Corelliána, co se o něm nesmí říkat, že je Jedi, a…“
„Pujč to sem. Mám taky nápad. Tohle bude fakt síla.“
Byla.
Jestli se předtím Ghitsa pouze svíjela smíchy, tak teď šly s Marou úplně do kolen. Po baru se totiž do pěti minut procházel Fenin výtvor – Kyp Durron se světelným mečem v místech… v místech, kde měl například Karrde původně frézku. Zrovna když byly v nejlepším a utíraly si slzící oči, tak se v místnosti objevili noví tři lidé.
Trojice byla tak zaneprázdněná ukazováním na Durrona, který si po chvilce chůze odsekl obě vlastní nohy, že si jich dokonce ani nepovšimla. Stejně tak nezaregistrovala tu druhou skupinu, která se objevila o pár minut později.
Až Ghitsa stočila obličej tím směrem, protože si chtěla od nového barmana (vyššího plešatého chlapíka, kterého do nové funkce pasovala Mara, protože měla žízeň, a dokonce jí ani nevadilo, že má krhavý pohled a pořád je sleduje) objednat další pití. „Koukněte na tohohle! Kde ten se tu vzal? Tak tohle rozhodně není Mařin výtvor!“ vydechla Ghitsa překvapeně. „Páni! Je dokonalý.“
„A jéje,“ řekla Mara a vyměnila se pohled s Fenig a rychle vyskočily od stolu. Tihle totiž byli živí. Ghitsu se už jim bohužel zadržet nepodařilo. Ta přicupitala na vysokých podpatcích k vysokému snědšímu muži s tetováním na čele a začala mu naprosto nenuceně ohmatávat svaly na rukách a na prsou.
„Teda tohle je ten nejdokonalejší hologram, jaký jsem kdy viděla“ popisovala své zážitky svým poněkud zaraženějším kolegyním. „Představte si, že je tak silný a pevný! On je určitě na tvrdé světlo, že jo?“
„Ne,“ odtušil světlovlasý mladík stojící vedle jejího nového objevu. „To není hologram, ale zástupce kapitána.“
„Ups,“ řekla Ghitsa a rozpačitě se na muže začala usmívat. Nepřestávala mu však stále mechanicky mačkat bicepsy.
Blondýn ukázal na nového barmana, který se tvářil vítězoslavně, i když nic převratného neudělal. „Tohle je náš doktor. To on je hologram.“
„Ale tenhle není tak hezký. A navíc je plešatý. Není ani dobrý barman.“
„Ona by fakt nemohla být diplomatka,“ zakoulela Fenig očima. „Vlastně se divím, že jí to u Hutta vydrželo tak dlouho.“
„Co jste zač a proč jste se nám nabouraly do systému?!“ pustil na ně hrůzu vysoký tmavý mužský se špičatýma ušima, protože holografický doktor nebyl překvapením schopen slova. Tak ostrou kritiku své osoby obdržel snad jen pouze od svého stvořitele, jenže od něj to tolik nebolelo, protože ten vypadal úplně stejně jako on.
Ghitsa, která neměla ráda, když se na ni někdo povyšoval, se postavila na špičky. I tak byla pořád menší než on. „A co je ti po tom…“ zaváhala a pak si ho také osahala, než se obrátila k světlovlasému mladíkovi s insigniemi poručíka. „A tohle je hologram?“
Blondýn se shovívavým úsměvem odvětil. „Ne, tohle je šéf naší ochranky a odvede vás do vězení.“
„Teda,“ prohodila koutkem úst Fen k Maře. „Jestli teď někdo něco neudělá, tak jsme v pytli. A navíc v base.“
Naštěstí někdo něco udělal. Fen se už připravila v očekávání toho, jak Mara nějakým efektním způsobem předvede své schopnosti, zavíří ve vzduchu mečem, nechá lítat nějaký nábytek a všem tím na chvíli úplně vezme dech a ony tři zase vezmou roha. Nečekala ovšem tohle –
„Nezavírejte mě prosím do vězení!“ zakvílela překvapivě Ghitsa a vrhla se důstojníkovi k nohám. „Vězení by mě zničilo! Je vlhké a tmavé. Chytnu tam revma a nechutné kožní choroby! Neřku-li venerické choroby! Má krása a šarm bude navždy pryč!“
Zatímco mu chňapala po nohách, Tuvok zmateně ustupoval. Už se za svou službu setkal s mnohými pochybnými existencemi, ale s jednou hysterickou ženskou ne.
„Tak dost!“ zařvala snědší mladá žena s podivnými vráskami na čele a založila si ruce v bok. Ghitsa po jejím tónu celá schlípla a být pes tak stáhne ocas mezi nohy. Rychle se schovala za Fen a Maru, čímž potvrdila pravidlo, že na každém místě ve vesmíru jsou nejnebezpečnější nastávající matky.
„Všichni teď půjdeme za kapitánem. Janewayovou. Tam se to snad vyřeší. Tuvoku, vy hlídejte ty dvě, já se postarám o tu mrňavou.“
Ghitsa polkla poznámku o rozměrové rasistce a zařadila se před neznámou mladou ženu a za muže jménem Tuvok, který mezitím odzbrojil Fen s Marou. Pokrčila rameny a raději se dala na pochod. Přinejmenším to nevypadalo na vězení.


VI.

Kathryn Janeway se ještě pořád rochnila ve vaně. Tradičně jako každá osoba popisovaná na při koupací činnosti proháněla ve vodě gumovou kačenku. Navíc ještě měla gumového krokodýla, který nebohou blátotlačku honil za účelem vraždy, smrti a zabití. A sežrání.
Její zelený dravec zrovínka rozrážel vodní hladinu, aby sevřel svou zubatou tlamu na nebohém kvákajícím ptáčkovi, když se ozvalo kníknutí, které kapitánku upozornilo, že má za dveřmi návštěvu.
S cákáním se hrabala z vany, halila se do ručníku a nadávala jako starý pohan. Vztekle plácla do interkomu: „Co je?“
„Kůzlátka, děťátka, otevřete vrátka,“ zaskřehotal někdo za dveřmi.
„Jo! To určitě. Jenom tři prstíčky strčíte a jen co se ohřejete, hned zase půjdete, co? Tůdle. Vypadni Q, dneska na tebe fakt nemám náladu.“
„To není Q. Ten nikdy nezvoní. A pošťák zvoní dvakrát. To jsem já, Tuvok.“
Janewayová zamrkala. „Proč děláte takové blbé fóry?“
„Poručík Paris mě navedl,“ žaloval Tuvok.
„A co chcete? Říkala jsem, že mě nemáte otravovat.“
„Máme na lodi vetřelce.“
„Panenko skákavá!“ vyděsila se kapitánka. „A co ta jejich kyselina? Nepoškodila nám něco důležitého?“
„Ne tyhle vetřelce. To byl jenom starý film poručíka Parise, který se přimíchal do lodní databáze k živočišným druhům. Tohle jsou tři neznámé ženy, které se nám objevily na lodi. Doktor říkal, že prošly zrcadlem.“
„Vážně? A která z nich je Alenka? A mají s sebou bílého králíčka?“
„Ne, jenom mrňavou blondýnu, která se poručíkovi Parisovi vrtala v programu.“
„Vymazala mého holo-Neelixe!“ ozval se Tom.
„To není pravda!“ přerušilo ho cizí zaječení. „To byla Jade!“
„Hlavně, když to máš na koho svést! Proč to pro jednou nesvalíš na Fen!“
„Protože bych ji okamžitě vykopla do vzduchoprázdna!“
„Tichóóó!“ Poslední zaječení patřilo B’Elanně. „Můžeme dál?“