Tři ženy a anomálie

Autoři: Dark Lady Diandra & Edik Amperjan
Námět a občasné poznámky: Tanaka Taher’ai

I.
O nějakou dobu dříve v jedné velmi vzdálené galaxii…

Hvězdná dáma sebou trhala a třásla jako dewback v posledním tažení. Dokonce vydávala i předsmrtné chroptění. Vlastně ne. Ty zuřivé pazvuky vzteku a rozhořčení se draly z hrdla hubené hnědovlasé pilotce, která se – seč se dalo – snažila unikat výbojům z nepřátelské palby, když byla napadena hned po neočekávaném výstupu z hyperprostoru. Ghitse Dogder, která se přiřítila z koupelny jenom v ručníku¹) a dělala na podlaze mokré ťapky, se podařilo zhodnotit situaci na první pohled z čelního průzoru.
„Útočí na nás!“
„Nejsem slepá!“ vřískla Fenig Nabon, křečovitě svírající řízení. „Útočili na nás už tolikrát, že vím dobře, jak to vypadá, ty idiotko!“
S lodí to opět zatřáslo jako se stařenkou obdařenou náhlými projevy Parkinsonovy choroby a Ghitsa měla opravdu co dělat, aby nespadla z křesla. Stiskla zuby a potlačila kletbu na Feninu adresu, která se jí drala na jazyk, a raději se pořádně připoutala.
Dveře sykly podruhé a do místnosti nakoukla tentokrát rudovlasá hlava. Hlavu následovalo jedno černé tričko s nápisem: PODPORUJTE AKADEMII JEDI, který se klenul přes mohutnou hruď Mary Jade. Od Luka Skywalkera to byl nejspíše chytrý tah, nechat natisknout tato trička a obdarovat s nimi nejkrásnější učednice Jedi své školy.
Jediný pohled na Maru a ujištění, že všechny ostatní studentky Jedi jsou jako ona, by mu určitě přitáhl na Akademii spoustu nových žáků. Převážně mužského pohlaví a bez jakéhokoliv talentu. Nejlepší na celém tom sdělení bylo, že sama Mara z Akademie před nějakou dobou odešla a společně s Landem Calrissianem se věnovala čistě obchodním záležitostem.
Jade vbaletila do pilotní kabiny. Jednu ruku měla v kapse vojenských maskáčových kalhot, které si podle poslední módy ustřihla v půlce lýtek, v té druhé svírala roli růžového toaletního papíru, která jí usvědčovala z toho, kam měla právě namířeno, když přišel první otřes. Navíc dokazovala, že pašeračky (respektive učedníci Jedi) jsou také jenom lidé.
„Hej, po celý lodi vám blikají světýlka. Pořádáte mejdan s barevnou hudbou nebo na nás někdo útočí?“
Fen neodpověděla, zato prudce trhla řízením, aby se vyhnula dalšímu útoku, který hrozil, že pocuchá Hvězdné Dámě její fasádu.
Mara se nějakým zázrakem udržela na nohou. Možná za to mohly zelené bačkůrky s miloučkými žabičkami, které podle Ghitsina odhadu určitě měly protiskluzové podrážky. „Kdyby se jednalo o ten druhý případ, tak bych klidně vlezla i do střílny… Hm… Jak tak koukám, asi to udělám stejně…“
„Někdy bych ji nejradši zabila,“ sykla Ghitsa.
„Věř mi, že ona tebe taky.“
O malou chvíli později, co Mara zmizela, se jedna z lodí před čelním průzorem změnila v kouli ohně.
„Ale někdy bych ji s chutí objala,“ obratem změnila názor Dogder.
Mara si ve střílně zpívala do vysílačky něco o tom „…až se Duro zazelená…“ a jen tak mimochodem poslala do háje zeleného dalšího pronásledovatele. Následující dvě stíhačky se spolu čelně srazily poté, co jejich piloti spatřili průzorem nahatou Ghitsu sedící v navigátorském křesle.
„Máš už nové souřadnice pro nouzový skok?“
„Ještě ne…“ Ghitsa začínala být drobátko nervózní, i když to mohlo být způsobeno tím, že jí začínala být zima. „Víš, proč na nás útočí? Myslíš, že je to –“
Fen na ni úkosem prohlédla. „Kvůli tobě?“ ucedila koutkem úst.
Ghitsa se naježila. „Proč říkáš, že je to kvůli mně? Proč jsi aspoň teď neřekla, že je to kvůli Maře?“
„Protože to je vždycky kvůli tobě! Tak máš to?“
„Ještě chvilku a –“
„Už není čas!“ Fen prudce trhnula pákou dopředu. Hvězdy se protáhly do nekonečných světelných čar a útočníci zmizeli. Loď se vynořila jen o několik světelných let dál. Ghitsa rychle porovnala jejich polohu s galaktickou mapou v navikompu, spočítala souřadnice pro několik dalších skoků, které by je opět přenesly někam na známou trasu. Poslední skok měl trvat několik hodin a všechny tři ženy se rozhodly, upřesnit si, co se vlastně stalo a vymyslet, jak budou pokračovat dál.


II.

Ve chvíli klidu se všechny tři sešly v hlavní místnosti lodi. Ghitsa si s ihned začala lakovat nehty na nohou. Nějak jí v tom pomáhala špička jazyka, kterou v zápalu práce vystrčila z pusy, aby dosáhla většího soustředění. Dokonce si přitom i tiše posykávala.
Než se posadila do křesla vedle, Fen chvíli sledovala její kmitající se jazyk, než se podívala na Maru, pokývala hlavou ke své společnici a neslyšně k Maře prohodila: „Zmije.“ Mara nemohla jinak než přikývnout.
„Takže která z vás mi laskavě sdělí, co to jako mělo být?“ dožadovala se Mara, když se Fen sama k žádnému vysvětlování neměla a Ghitsa okázale ignorovala všechno kromě svých pěstěných nohou.
Ghitsa si zastrčila jazyk, provedla složité gymnastické cvičení, při kterém si přiblížila palec pravé nohy co nejblíže k ústům a několikrát pofoukala čerstvý lak ostře karmínové barvy. Teprve pak jí to objasnila. „Útočili na nás.“
„Skvělá odpověď, Dogder. Ty by ses měla dát na politiku. Nikdo ti nedokáže, že lžeš, a stejně jsi hovno řekla. Navíc, když se hlásíš o slovo, nevíš, co řekneš. Když mluvíš, tak nevíš co říkáš, a když domluvíš, tak v momentě zapomeneš, o čem jsi to celou tu dobu vlastně žvanila.“
Ghitsa jí věnovala jeden za svých kouzelných úsměvů. „Díky. Třeba bys mi mohla zařídit místo v Radě nebo v Senátu.“
„A který svět nebo sdružení chceš reprezentovat?“ zajímala se Fen.
Ghitsa se hrdě vypjala. „Alianci tvrdě pracujících žen.“
Mara se podívala po Fenig. „Myslíš, že by do Rady přijali předsedkyni spolku prostitutek²)?“
„Já nejsem žádná prostitutka!“
„Není,“ zastala se jí překvapivě Fen. „Ona za to nebere prachy.“
„Náhodou,“ protáhla Dogder uraženě, „bych byla skvělý politik. Jsem chápavá, tolerantní a nemám nic proti svým odpůrcům. Dokonce jsem ochotná přiznat jim právo na ty jejich pitomosti a hovadiny, které v jednom kuse vypouštějí z huby.“
„Ale nemáš žádný image. Pokud bys opravdu chtěla do politiky, navrhuju ti, abys o sobě začala šířit fámu, že jsi vzdělaná, chytrá a schopná,“ přidala si své polínko do ohně i Nabon.
„Vy jste se proti mně spikly, ale vždyť já mám přece spoustu dobrých vlastností. Něco se vám na mě musí zákonitě líbit.“
Mara si v zadumání prohrábla prsty vlasy. „Vlastně jo. Líbí se mi, že když něco slíbíš, tak i kdyby hromy a blesky bily, i kdyby ti stokrát vyhrožovali smrtí, nic tě nepřiměje k tomu, abys to splnila.“
„Vidíš!“
Mara vzdychla a uvolnila se v křesle. Posledních pár let si žila docela spokojeně. Měla bezva práci, ještě lepší loď, když si řekla, tak Karrde, Lando a dokonce i Luke jí splnili, co jí na očích viděli, ale ona se nějakou nepochopitelnou shodou náhod ocitne na lodi se dvěma ženskými, z nichž jedna by si v kategorii blázen zasloužila první cenu a druhá byla svým způsobem už šílená od přírody a od narození.
„Neříkejte mi, vy dvě, že tohle všechno se seběhlo jenom proto, že někdo měl zálusk na to hedvábí, co vezete. Obvykle, když po mě někdo střílel, nebyl to od prvního pohledu hedvábný fetišista, nýbrž někdo, kdo věděl, že pod oficiálně legálním kšeftem se skrývá něco, co ti už před lety vyneslo ocenění jedné z nejlepších pašeraček v Galaxii, Fen. Takže mi laskavě řekni, co ještě vezete, že se někomu zachtělo počíhat si v záloze a vytrhnout vás… tedy nás z hyperprostoru?“
„Takovou…“ Fen si odfrkla, jako když to nestojí za řeč.
„Takovou…“ Ghitsa věrně napodobila její tón. „Takovou starou věcičku.“
„Aha. A je ta věcička tak stará, že by se jí dokonce dalo říkat starožitnost?“
„Né,“ ujistila ji Fen.
„Ona je jenom tak stará, že by se jí dalo říkat artefakt.“
„Mně z vás pekelně rozbolela hlava…“ ucedila Mara mezi zuby.
Ghitsa se zamračila a stáhla tenké obočí do takřka rovné linky. „To bude spíš tím, že tady něco pípá.“
Fen zamrkala a podívala se na obrazovku zabudovanou hned vedle dveří a projela si všechna hlášení a diagnostiky. „Dámy,“ řekla, třebaže toto označení se nehodilo ani na jedinou z nich, „senzory hlásí… že máme něco neidentifikovaného v nákladovém prostoru…“
„Anomálii?“ zeptala se Ghitsa.
„Anomálie jsi tady snad jenom ty,“ odtušila Fen.
„Polib mi,“ ucedila Dogder a ukázala na tu část svého těla, kam jí Fen měla polibek věnovat.
„Ani náhodou, ale s chutí tě tam nakopnu.“
„Jdeme!“ zavelela Mara, které čest velela být hrdinná za každé situace.


III.

Do nákladového prostoru Hvězdné Dámy vklopýtala jako první Mara, kterou tam dokonce i bez předchozí domluvy Fen s Ghitsou prudce strčily. Nebezpečí naštěstí nehrozilo, ale přesto upřímně vykulila oči, když to spatřila.
„No tě péro sombréro!“
Když Maru ani po celé dlouhé minutě nic nezabilo, Fen a Ghitsa se protlačily hned za ní. Trojúhelníkový rám blíže neurčeného objektu byl sice původně obložený molitanem, aby se cestou nepoškodil, ale Ghitsiným samozřejmým zkoumáním předchozího dne večer v přístavu byl teď rozlámaný molitan rozházený všude kolem. Uvnitř rámu se prostor nepřirozeně vlnil a zakřivoval.
Na první pohled bylo jasné snad jenom to, že to neustále měnilo tvar a barvu. Nejprve to zezlátlo, pak přešlo do měňavě modrozelené, z ní do blankytné a při tom všem se to ještě stihlo natahovat a smršťovat dopředu a dozadu jako Ghitsiny elastické kalhotky. Na okrajích to zřetelně jiskřilo, zato uvnitř to bylo temné jako vesmír bez jediné hvězdy.
„Já nic takovýho na svý lodi nechci!“ vztekala se Fen.
„To ses měla rozhodnout dřív, než jsi to na svou loď dotáhla.“
„Jak jsem mohla tušit, že se mi z nezajímavýho rámu vyklube… tohle. Ani nevím, co to vlastně je!“
„Je to trhlina v časoprostoru,“ řekla Ghitsa po jediném (zato důkladném) pohledu, který tomu věnovala. „Vlastně abych to uvedla na pravdou míru, bude to konkrétně natržení stěny mezi jednotlivými realitami,“ dodala s neochvějným přesvědčením. Vypadala, že si je naprosto jistá, tím co říká. I když ona si obvykle byla jistá vším, co kdy vypustila z pusy, nebo to alespoň úspěšně předstírala.
Maře se její vysvětlení nezdálo. „Jak to víš tak jistě?“
Pokrčila rameny. „Viděla jsem to v Červeném trpaslíkovi³).“
„Co?“
„No… škvíra ve stázi to být nemůže, protože na lodi nemáme stázovou komoru… Takže to je jedině trhlina mezi dvěma vesmíry.“
„Kam to asi doopravdy vede?“ zamyslela se Mara nahlas.
„Neříkejte, že jste ještě neslyšely o teorii paralelních vesmírů,“ načuřila se Dogder, že tady někdo ignoruje její zjevnou genialitu. „Vážně! Když vejdeme dovnitř, tak můžeme potkat své protějšky. Budou úplně stejné jako my, ale přesto budou jiné.“
Mara a Fen si vyměnily pohledy. Každá si myslela totéž – Ghitsa ve dvou vydáních už by byla trochu moc.
„Tadyhle!“ Fen se shýbnula a zvedla něco, co musel být jedině nějaký ovladač. „A taky máme po záhadě. Spadlo to na zem a tím nárazem se to samo zapnulo.“
„Ale včera večer to neudělalo. A to jsem pomačkala všechny čudlíky!“ řekla Ghitsa jen tak mimochodem.
Mara s Fen se znovu na sebe podívaly. Tentokrát ale každá myslela na jinou věc. Mara si představovala Ghitsu jako političku, zato Fen zcela vážně uvažovala o tom, jak rychle by zvládla odepnout Maře od opasku meč a rozseknout s ním Ghitsu v půli.
„Odkud to vlastně máte?“
„Možná bych ani nešla do basy – co jsi říkala?“
„Odkud to vlastně máte?“ zopakovala Mara.
„Zakoupil to jeden z agentů Hutta Vergila. Hned po koupi se mu to někdo pokoušel ukrást. Krádež se nepodařila, jeho lidem se to povedlo zachránit, ale protože jeho odlet by samozřejmě nebyl nezpozorován, tajně to převezli k nám.“ Fen pokrčila rameny. „No řekni – nevzala bys to za sto tisíc?“
Mara neodpověděla. Mlčky si poťukávala ukazováčkem na rty.
„Pravda,“ odpověděla si Fen sama. „Sto tisíc je příliš málo.“
„Když nás to stálo tolik problémů,“ nadhodila Ghitsa. „Mohly bychom z Vergila vytřískat ještě nějaké prachy navíc.“
Mara konečně promluvila. „Ti, co vás honí, ví dobře, co je tahle věcička zač. Teď ještě vědět, zda to ví taky Vergil. Ale hádám, že jo.“
„Mohou to chtít použít jako zbraň?“
„To je taky možné. Pokud by to opravdu vytvořilo trhlinu v časoprostoru, mohlo by tě přenést na místo vzdálené stovky světelných let a ani nemrkneš. Probudíš se a nad hlavou máš invazní flotilu.“
„Invazní flotilu?“ Ghitsa se zasmála. „A jak by tím jako prošla? I já bych měla problémy, abych se skrz tu věc vůbec protáhla. Nejspíš to vymyslela nějaká trpasličí rasa.“
„No... je takové odvětví ve vědě, kterému se říká „kopírování cizích technologií“. Odborně se mu ovšem přezdívá „zlodějna velkého kalibru“ a Huttové jsou v ní obzvláště dobří. Ostatně… polovina Galaxie je v tom sakra dobrá.“
„A pokud to vede do jiné reality?“
„No potěš pán bůh.“ Fen si znovu představila dvě Ghitsy a zamrkala. „Tak to jsme v pořádném průseru.“
„Co takhle to vzít na Akademii?“ snaživě navrhovala Ghitsa.
„Zbláznila ses?“ vyhrkla Mara. „Tam, kde je Durron?!“
„Pořád ho nesnášíš?“
„Si piš. Krade lodě a ničí světy. Kdo by mohl milovat někoho takového?“
„Daniel Jackson,“ řekla bezelstně Ghitsa.
„Cože?“ zopakovaly opět Mara s Fen.
„No ten z Hvězdné brány⁴)! Zamiloval se do ničitelky světů – Liney.“
„Zakaž jí, proboha, ty seriály nebo zblbne ještě více než je.“
„V každém filmu nebo seriálu, když prošli hrdinové nějakou anomálií, tak se buďto nemohli vrátit zpátky, protože se za nimi hned zavřela, nebo byla červí díra průchodná jen jedním směrem –“
Tentokrát bez předchozí domluvy popadla Mara Ghitsu za nohy, Fen za ramena a prohodily ji prostě skrz zmítající se průchod.
„Konečně volná!“ zazpívala Fenig vesele a dokonce by byl schopná zatočit si s Marou i Kolo, kolo mlýnský, nebýt toho, že zpátky do strojovny nakoukla zpátky červí dírou blonďatá hlava.
„Máme kliku. Je to obousměrný,“ ujistila je Ghitsa. „Nikde jsem ani neviděla svoji dvojnici. Ale lidí je tu celkem dost. Pojďte se podívat, holky.“
Mara zatlačila Ghitsinu hlavu zpátky. „Nemůžeš to nějak vypnout?“
Fen zoufale zkoumala dálkové ovládání a mačkala, co se jen dalo. Bez nějakého očividného výsledku. „Obávám se, že ne.“
„Tak to budeme muset vážně za ní.“
A tak šly.