Tři ženy a anomálie
Autoři: Dark Lady Diandra & Edik Amperjan
Námět a občasné poznámky: Tanaka Taher’ai
Prolog
Dnes byl docela klidný den. Byl to jeden z těch dní, kdy si Voyager prostě jen tak letěl vesmírem směr Země a světelné roky vzdálený Alfa kvadrant. Na cestě nebyla ani jedna planeta, ani jedno pole asteroidů, ani jedna magnetická bouře nebo mračno kosmického prachu, který zanáší lodní senzory, ani jedna černá díra, o červích nemluvě, ani jedna Borgská koule či krychle, vlastně ani jedna kosmická loď jakéhokoliv typu.
Prostě a jasně – nuda na n-tou.
Kapitán Kathryn Janeway se právě teď vykašlala na obvyklou sonickou sprchu a spokojeně hověla si ve vaně napuštěné horkou vodou a samozřejmě s obrovskou horou pěny, ze které jí čouhala jen hlava. Na vlastní riziko si vypnula komunikátor, zablokovala videolinku a celou posádku pustila k vodě… tedy na pár hodin z hlavy. Její jedinou opravdovou starostí bylo jen, aby se jí ve vaně zase neobjevil Q, který dokázal být v poslední době pěkně otravný a nebraly ho ani výhrůžky typu:
a)„Táhni k čertu!“
b)„Táhni k Borgům!“
c)„Táhni aspoň k Picardovi!“
d)
No přinejmenším bych ho mohla poslat na můstek ať otravuje velitele ve službě, napadlo ji, jenže pak si uvědomila, že jediný důstojník, který by to vydržel, je Tuvok a tomu dala volno, protože ho Paris chtěl dotáhnout na holopalubu, ať se taky jednou trochu odváže, takže na můstku právě teď velel velící důstojník č. 2 hned po ní – velitel Chakotay. Snad se, chudák, moc nenudí.
* * *
Velitel se kupodivu na nudné službě nenudil. Seděl si v křesle u konzole a už pár hodin si náruživě vyměňoval dopisy se Sedmou z Devíti, se kterou udržoval tajný poměr, o kterém věděla celá posádka s výjimkou holografického doktora, který si pořád myslel, že Sedmou okouzlil on svým zjevem a zpěvem a vůbec jí nevadí, že nemá podstatnou část vlasů.
Právě si četl zprávu, která byla na Sedmou velice stručná, neobsahovala žádný navigační údaj a slovo asimilovat se v ní vyskytovalo pouze jedinkrát. Nebylo pochyb, tahle blond kyboržka… kyborgyně… kyborganická…
Ehm… Znovu…
Nebylo pochyb. Tenhle blond kyborg ženského pohlaví na něj jednoznačně bral. Velitel se rozhlédl kolem sebe, jestli ho náhodou někdo z přítomných na můstku náhodou nepozoruje, a když zjistil, že se každý věnuje své práci a praporčík Kim spí vestoje za svým pultíkem, ale předstírá, že usilovně dělá svou práci, musel se usmát. Hned vzápětí se pousmál velmi vilně, což byl jeho původní záměr.
Chroupl si prsty, aby si je procvičil na další dopis, který se chytal Sedmé poslat. Tušil, že do něj napíše, jak moc se mu líbí její velké… sebevědomí. A chystal se jí doporučit úbor s větším výstřihem, jako kdysi nosívala poradkyně Troi na Enterprise, aby se mohly lépe ukázat její vnady…
Tfuj, tfuj, tfuj! okřikl se v duchu za ty myšlenky Chakotay.
…totiž kvality. Ukázat kvality a velikost… sebevědomí by totiž Sedmé prospělo ještě více než Troi.
Už už se to chystal poslat, když mu v nevhodný moment zacvrlikal komunikátor. „Ano?“
„Veliteli, tady doktor,“ ozval se šepot z vysílačky.
„Proč šeptáte, doktore?“
„Vysílám inkognito z holopaluby 3. Máme tady vetřelce. Měl byste sem poslat ostrahu.“
„Tím snad otravujte Tuvoka,“ vyjel na doktora velitel.
„Nemůžu ho sehnat. Všechno nasvědčuje tomu, že odložil svou vysílačku a šel si někam užívat.“
„Tuvok? Nedělejte si ze mě srandu. Pro něho je užívání si, když kouká do plamene svíčky a medituje.“
„Vy to přece občas děláte taky ne?“
„To ano, ale já s tím nenadělám tolik řečí a umím se jednou za čas opravdu odvázat.“ Poškrábal se na bradě. „Říkal jste holopaluba 3? Dobrá. Už tam běžím.“
V rychlosti ještě připsal do dopisu Sedmé, že teď musí pryč, s uspokojením probudil Kima a ač byl služebně velmi mladý poddůstojník, protože se prd dělo, hodil mu na krk velení. Koneckonců v kapitánském křesle, se kluk vyspí daleko lépe. Rychle svolal pár členů ostrahy, kteří nespali, protože hráli v jídelně poker a huspli do turbovýtahu, aby mohli zamířit k holomístnosti 3.
Chakotay jen doufal, že mu nikdo nepřipravil tajnou oslavu narozenin, protože oslavy neměl zrovna v lásce a navíc narozeniny měl před půl rokem. Ne, v tom bude určitě něco jiného. Něco nekalého.
* * *
Chakotay však netušil, že zatímco on obdržel avízo od doktora, poručík Tom Paris, jeho žena B’Elanna Torres a Tuvok, vulkánský velitel a druhý zástupce kapitána, se právě blížili k holomístnosti 3. Tom si to jako vždycky užíval a právě popisoval, jaké udělal nové úpravy ve svém programu, který fungoval v reálném čase.
B’Elanna ho poslouchala jedním uchem protože právě přemýšlela, jestli si v baru objedná čaj zelený nebo černý, čokoládu nebo puding a možná taky smažené hranolky s horkým vanilkovým krémem, krouhané zelí, řepný salát, medové koláčky a kyselé okurky. Po tomhle malém předkrmu by snad mohlo jako hlavní chod následovat kuře na paprice. Taky měla děsnou chuť na olivy a zelený hrášek. A pivo.
Tuvok, kterému už Tomovo žvanění docela lezlo krkem, ale věren své vulkánské tradici na sobě nenechal nic z toho, co honilo v jeho mysli, znát, si nenápadně sroloval dlouhé špičaté uši tak, aby záměrně přeslechl více jak polovinu toho, co do něj Paris hustil. Užívat si. To určitě. Taková meditace… to by bylo něco…
Dveře se otevřely jenom se slabým zasyčením. Dvojice pohroužená do svých vlastních myšlenek následovala Toma, který –
„Co je sakra tohle?“ vytřeštil oči poručík Paris. „Tohle přece do mého holoprogramu nepatří!“
Takzvané tohle byli čtyři cizí chlápci a dvě ženy tancující, hrající a zpívající na malém pódiu, které se nacházelo v místě, kde byl dříve Tomem umístěn bar. Všichni účinkující měli tradiční havajské trávové sukénky, ženy byly navíc nahoře bez, ale naštěstí je taktně zakrývaly květinové náhrdelníky. Navíc po bližším ohledání Tuvokovým bezchybným zrakem vyšlo najevo, že stejně nemají prsa a chlapi něco daleko horšího.
Všichni se kolébali do rytmu a zpívali něco, z čehož se dokonce i běžně lhostejnému Vulkánci narovnaly srolované uši a Tomovi protočily oči. Užuž se natahoval, aby své ženě zakryl rukama oči i uši zároveň, ale naštěstí B’Elannina klingonská část byla víc než otrlá, takže se jeho sevření připomínajícího kravatu kříženou s invalidní chobotnicí pěkně rychle zbavila. Ovšem ta její druhá část zase byla těhotná, takže ji to na jednu stranu pobavilo a na druhou pobouřilo. Výsledek byl tedy poněkud rozpolcený. B’Elanna se k Tomově zděšení zuřivě rozhihňala.
„A kdo mi odstranil mého holografického Neelixe!“ vyhrkl Tom, když navíc zjistil, že chybí jeho vůbec nejlepší výtvor. Holografická kopie Talaxiana Neelixe, který je před časem opustil, protože objevil novou ženskou a jeho libido poslechlo volání divočiny. Po Neelixově odchodu přestaly být k jídlu servírovány všelijaké hnusné blafy a začaly být podávány blafy ještě horší.
Neelix byl sice po většinu svého času na Voyageru vlezlý jak veš, třebaže byl malý vzrůstem, tak ho bylo všude plno, a když zmizel, tak si každý člen posádky zvracející na toaletě po vydatném obědě smutně uvědomil, že by dal cokoliv, aby raději zase vařil on. A tak Tom zatím jen pro zábavu vytvořil Neelixovu kopii.
Doufal, že by mu občas doktor mohl půjčit mobilní emitor a pustit ho do kuchyně. Ale doktor si svou hračičku pečlivě strážil a v posledních pár týdnech trávil takřka veškerý svůj volný čas v Tomově hospodě, aby zjistil, zda holografický Neelix najednou neprojevuje podezřelé známky inteligence, aby se s ním nemusel dělit o emitor.
„To mohl být prakticky kdokoliv,“ řekla B’Elanna o vteřinu dříve, než to mohl říct Tuvok.
„Váš hologram byl ještě otravnější než originální Neelix,“ odtušil Tuvok upjatě.
„To byla doktorova práce,“ ohradil se Paris. „Sabotoval mé dílo.“
„A co je u klingonského pekla zase tohle?!“ vykřikla B’Elanna a ukázala prstem na úplně nahého mladíka, který se s pitomým výrazem ve tváři procházel po baru a v místě podbřišku se mu dopředu a dozadu kýval obrovský… podivný neidentifikovaný objekt jen velmi vzdáleně připomínající laserové ukazovátko.
Po bližším ohledání se to ukázalo být asi dvacet centimetrů dlouhou kovovou rukojetí, ze které čouhal modrobílý laserový paprsek. Ten při jednom obzvláště neopatrném pohybu usekl neznámém mladíkovi nohu. Když se ji pokoušel zvednout, usekl si i tu druhou a svalil se na zem.
„Já bych řekl, že v tom mají prsty ony,“ ukázal Tom směrem dozadu, kde u stolečku seděly tři ženy, všechny měly barevné nápoje s deštníčky a jedna dokonce i s papírovým papouškem. Společné měly jedno – chechtaly se tak, že se málem válely po zemi, což je automaticky usvědčovalo z nekalé činnosti.
Byly přibližně stejného věku, jedna byla celkem vysoká, hnědovlasá a na sobě měla umaštěnou kombinézu, která ji usvědčovala z toho, že je nejspíš povoláním strojnice. Na druhou stranu mohla mít ve špinavých kombinézách jenom zálibu.
Druhá byla zase průměrné výšky, zato víc než jen průměrných proporcí, kterými mohla konkurovat i… zdravě vyvinutému sebevědomí Sedmé z Devíti. Oblečena byla v něčem, co připomínalo černou kůži nebo aspoň imitaci černé kůže. Přes rameno měla přehozený dlouhý rezavý cop a i když se smála, bylo v jejím výrazu něco, co dávalo tušit, že pokud bylo její odění opravdu z kůže, to ona to zvíře uštvala, ulovila, stáhla, vydělala a pak si z něj ušila oděv.
Nebylo to však pravda. Oni to sice ještě neví, ale ona vůbec neuměla šít. Vlastně ani vařit. A co se týče domácích prací… nebudeme to raději komentovat. Zato však uměla skvěle střílet, běhat a byla ten typ, co bez milosti nakopne otravného chlapa do rozkroku, i když se tyhle aktivity snažila v poslední době omezovat, občas se našel nějaký takový, který to nakonec schytal.
Třetí byla mrňavá blondýna, ze které byly vidět hlavně nohy obuté v střevíčcích s patnácticentimetrovými podpatky. Ony nohy měla totiž docela bez ostychu položené na stole a houpala se na židli tak prudce, že byl div, že nespadla. Nebo že by ji nestáhly nejrůznější řetízky, náramky, obrovské náušnice a podobná cingrlata, kterými byla ověšená jako vánoční stromeček.
„K posádce nepatří,“ mudroval Tuvok, který jako jediný (kromě doktora, ale ten je hologram) znal všechny členy posádky jménem, věděl kolik jim je let, kolik mají dětí a kolikrát na Akademii propadli ze zkoušky z astronavigace.
„Že by se nám zbláznily hologramy?“ zajímala se B’Elanna.
„Nejsou to Q?!“ zděsil se Tom.
„Ne. Tyhle jsou docela obyčejně živé,“ odtušil Tuvok, poté co si je pořádně proskenoval.
„Takže co se to tu děje?“ ozvalo se jim za zády a do baru naprosto nebarovými dveřmi vstoupil velitel Chakotay s po zuby ozbrojenou jednotkou.
„My jsme vás nevolali,“ vyhrkl Tom, na kterého toho vzrušení a překvapení bylo až až. „Ještě ne.“
„Máme tu hlášen nepovolený vstup do počítače na Holopalubě 3, tak jsme to přišli ověřit.“
„Nemáte být na můstku?“ ověřoval si Tuvok, kterému chladná vulkánská logika právě teď říkala, že když je kapitánka ve vaně, on, poručík Paris a velitel na holopalubě, na můstku tedy není žádný dostatečně schopný důstojník. Tedy on nepovažoval ani Toma za ideálního důstojníka, ale v případě nouze stačil.
Velitel Chakotay pokrčil rameny. „Na můstku se nic neděje.“ A Sedmá se navíc šla dobít, dodal v duchu. „Svěřil jsem to –“
„Snad ne doktorovi?“ vylétlo z Toma mechanicky.
„Ne, já jsem tady!“ ozvalo se uraženě směrem od míst, kde dříve býval bar, než ho kdosi nechal sprostě odstranit.
„– praporčíkovi Kimovi,“ dokončil velitel.
„Co tady děláte vy, doktore?“ zajímal se Tom, kterému neušlo, že doktor je v převleku, tudíž v utajení. Měl totiž knír, bradku a pleš vyleštěnou jako kulečníkovou kouli. Naštěstí už neměl ošklivou pokrývku hlavy se dvěma kšilty, kostkovaný převlečník, ani smradlavou dýmku, kterými se maskoval minulý týden, když po lodi pátral, kdo mu z ošetřovny ukradl pero.
„Pozoruji už nějakou dobu ty tři ženy, které nám vnikly do systému. Správný výraz je nabouraly. Nebo postaru: hacknuly.“
„Jak to, že lodní senzory nezachytily ani cizí loď, ani přenos proudu hmoty?“ divila se B’Elanna.“
„Ony nepřiletěly lodí.“
„A čím? Nafukovacím člunem?“ neodpustil si velitel.
„Přišly zrcadlem,“ řekl doktor se smrtelnou vážností ve hlase.
„A bílého králíčka s sebou náhodou neměly?“ ucedil Tom.
„Ne. Toho ne,“ odvětil doktor stejně ledově. „Toho viděl doktor McCoy. Kdybych tam tehdy byl, osobně bych mu doporučil návštěvu v mé ordinaci. Trochu jsem aktualizoval své soubory… Psychiatrie je nyní mým koníč –“
„To jsou ony?“ přerušil ho velitel a ukázal na tři neznámé vysmáté ženy sedící u stolu.
„Ano. To jsou ony. Jak jsem řekl, přišly zrcadlem.“
Malá blondýnka už si sundala nohy ze stolu, a když zjistila, že na ni všichni civí, zvesela na ně zamávala a poslala veliteli na dálku polibek. S něčím takovým se Chakotay za celou svou kariéru nejspíš ještě nesetkal. Doslova ho dorazilo to, jak se ta malá ženička zvedla, přišla k němu a začala ho osahávat po celém těle. Byl z toho tak pryč, že se nezmohl ani na jediné slovo protestu.
|
