Star Marš

Autor: Wizrad

5.

Nikdy byste nevěřili, že člověk dokáže létat bez pomoci nějakého technického zařízení, ale Ňoumův výkon by vás o tom musel přesvědčit. V první chvíli se vymrštil vzhůru s rozpaženýma rukama – jako letadlo. Následujících několik metrů plavně proplachtil. Pak začal přistávat. Protože neměl podvozek, přistával na břiše a brzdil nosem.
Každému je doufám jasné, že se mu brzda po chvíli ubrousila a zanechávala po sobě červenou čáru. Než se stačil vzpamatovat, byl Bute u něj, uchopil ho za košili pod krkem a nadzvedl si ho k sobě.
„Mladíku, vy spíte ve službě?“
„Ne, šéfe. Já jsem zakopl.“
„Ne. Vy jste nezakopl. Vy jste mě nakopl, když jste se hnal chodbou jak smyslů zbavený. Za to vám budu muset zkrátit žold.“
„Prosím ne, šéfe. Nedělejte mi to. Vždyť já jsem běžel za vámi! Já vám nesu důležitou zprávu.“ A začal skrápět Buteho ruce kromě krve z nosu i slzami.
„Když to bude nějaká blbost, tak vám zkrátím žold na tři měsíce. Už z toho důvodu, že jste mi zasvinil ruce.“
„Ne, není to blbost. Je to hrůza! Čirá hrůza!“
Hlavnímu Manažerovi pohrával při těchto slovech na obličeji posměšný úšklebek. „Tak to už sakra ze sebe vybal!“
„Ti vyslanci jsou —“
„No to vím, že jsou. Vždyť je máme na naší lodi.“
„To ano, ale oni nejsou úplně normální!“
„To přece nevadí. Aspoň s nimi bude lehčí pořízení.“
„Ba právě naopak, šéfe Manažere. Jsou to Rytíři Bědy!“
„No to určitě. A oni vám to snad sami řekli, ne?“
„Já jsem to vypozoroval!“
„Jé, vy máte talent. Asi vás jmenujeme Prvním Obchodním Skautem,“ poznamenal Bute ironicky.
„Opravdu? Vy jste laskavý, pane. V to jsem ani nedoufal.“
„Tak v to ani nedoufejte. A okamžitě mi řekněte, jak jste na to přišel, ať to z vás nemusím tahat jak z chlupatý deky!“
„No ten mladší má na zádech nápis ,Podavač Bědy‘ a pod ním menším písmem ‚První Akademie Bědyů na Křuskantu‘.“
„To je sice pěkné, ale ještě to nic nedokazuje. Sám víte, jaká to je banda, když kšeftují s erárními přebytky. Já sám mám bundu plněnou peřím Tulangů s nápisem ,Nejlepší Bědy v ročníku‘. A když jsem kupoval tu svoji, tak jsem koupil jednu i Vedlejšímu Manažerovi Hákoňovi, který ji má velmi rád a na ní je nápis – ,Největší střevo mezi Bědyi‘.“
Ňoumovi teď probleskl hlavou nápad, že to s tím střevem měl mít spíše Bute. Stejně tráví na záchodě většinu života.
„To ještě není vše, pane. Ten mladší oslovuje staršího ,Mistře‘ a ten starší mladšího ,Podavači‘.“
„Co na tom? Asi jsou to romantici. Když já budu chtít, tak mě budete taky oslovovat ,Mistře‘. A Ruma Hákoně třeba ,Podavači‘,“ odfrkl si Bute.
„Proto jsem udělal další test, Šéfe. Zavedl jsem je do konferenčního salónku s krbem a mé obavy se potvrdily. Po chvíli se oba vrhli ke krbu a ihned si tam rozdělali oheň.“
„Blázni! Ten krb je pouze dekorační! Vždyť ani Šidiš tam oheň nedělá! Ta hrůza oheň v papírové lodi!“
„Pane! Nepřerušujte mě! Já jsem ještě neskončil!“
Bute uraženě přestal se svými výlevy a pomyslel si, že bude nejlepší, když toho otravného mladíka nechá zlikvidovat za to, že si dovoluje přerušit jeho – takového úžasného borce a hvězdu galaktického obchodu.
„Když oheň dohořel, vytáhli z kapes takové podivné válečky, ze kterých se vyklubaly světelné pohrabáče!“
Po těchto slovech dosud jasný a rozzářený obličej Hlavního Manažera zhasl. Koutky úst se mu prověsily a z pootevřených úst mu vyjel rozeklaný jazyk. Pak se mu udělalo špatně, tak se otočil na podpatku a vrátil se zpět do té místnůstky, kterou před chvílí opustil.


O čtvrthodinu později...

Bute dlouhými kroky uháněl do kontrolní místnosti, kde dal svému zástupci příkaz, aby se spojil s Dartem Šidišem. Zatímco se ve vedlejší místnosti snažil Rum Hákoň navázat spojení, zatáhl Bute do kouta velitele své osobní stráže, Nebojsu, a dával mu velice tajný úkol.
„Nebojso, dostaneš jeden velice důležitý a tajný úkol. Doufám, že nás nikdo neslyší.“
„Určitě ne, pane,“ řekl Nebojsa a scvakl podpatky. Po těchto slovech se pět vojáků stojících okolo začalo tvářit jakoby nic a studovat boty, stěny, stropy a jeden si dokonce začal falešně pohvizdovat známou odrhovačku ,Já nic, já muzikant‘.
„Vidíš, Nebojso, támhle toho mladého poručíka, který tak fascinovaně zírá na blikající světélka?“
„Vidím, veliteli,“ vykřikl Nebojsa a scvakl podpatky.
„Hlasitěji by to nešlo, Nebojso?“ zasyčel Bute nasupeně.
„Šlo, pane!!!“ zařval Nebojsa ještě hlasitěji než předtím, až vojáci, kteří neposlouchali kolem, úlekem nadskočili.
„Tiše, Nebojso, vždyť nás všichni slyší!“ šeptal Bute.
„Ne, pane. Neslyšíme. Neslyšíme!“ začali se ozývat vojáci, kteří vůbec, ale opravdu vůbec neposlouchali.
„Tak toho mladíka potřebuju, abys ho nechal vynést smetí za silové pole a jako náhodou to pole vypadne.“
„A-ha, pane. To znamená, že se ho chcete zbavit?“ s tázavým výrazem ve tváři se otázal Nebojsa.
„Ano! Chci se ho zbavit. Nemám ho rád. A při jednom tam s ním pošli toho vojáka, který si tu píská - ,Nemám rád svého šéfa…‘.“
Voják, o něm byla řeč, změnil repertoár. Nejdříve začal ,Přede mnou cesta daleká…‘ a začal se nenápadně přesunovat směrem ke dveřím. Pak spustil ,Schovávám se rád, nenajdou mě snad…‘. U dveří popadl Ňouma a začal ho táhnout pryč hvízdajíc ,Jdem, vstříc lepším zítřkům‘.
Na chodbě se dali na útěk a běželi do hangáru. Tam se schovali do první lodi, která se jim namanula. Byla to zrovna loď, kterou přiletěli oba Bědyové.
Z místnosti s hologramem vykoukl Rum Hákoň. „Bute, pojď. Máme spojení s Dartem Šidišem.“
„Ó né, má ubohá střeva! Už to chce zase ven! Vlastně jsem byl před chvílí, tak to zkusím nějak vydržet.“
S velkým sebezapřením vstoupil Munray do holo-místnosti. Uprostřed místnosti byl vidět záběr nějakého pokoje. Tento záběr byl ozvučen nějakými zvláštními zvuky, které ze všeho nejvíc připomínaly šumění vody.
„Rume, co je to tam za šumění?“
„Já ti nevím, to budou nejspíš nějaké interference. Dostává se nám tam nejspíš nějaké rušení.“
„No dobře, Rume, ale kde je Šidiš?“
„Záznamník říkal, že přijde za chvíli. Máme prý posečkat.“
„On se snad zbláznil! Vždyť mezihvězdné spojení je tak drahé! To se mu to hologramuje za naše peníze.
Co kdybychom mu poslali účet?“ vztekal se Bute.
Rum Hákoň se zasnil. „Jé, tak to bych se mohl stát Hlavním manažerem o něco dříve, než jsem předpokládal…“
Bute na něj vrhl vražedný pohled, pod nímž se Hákoň přikrčil.
Šumivé rušení náhle zesílilo a začalo do něj pronikat vzdychání a frkání. Pak se přidaly nějaké tóny a zpěv. Podle stylu nejspíše z nějaké opery. To už však Butově hlavě klíčilo nějaké podezření, které se mu záhy potvrdilo.
Po dozpívání několika árií, šumění náhle zmizelo a v zorném poli hologramu se otevřely dveře, v nichž se objevil Dart Šidiš.
Šidiš zaujal pozici, aby se nacházel celý v záběru. Byl opět ve své neodmyslitelné černé kápi, jak jsme u něj zvyklí. Tentokrát však s malou vyjímkou. Z černého oděvu mu kapala voda a dělala u jeho nohou loužičku. V ruce držel gumovou kachničku.
„Co mi chcete, Bute, že mě zase otravujete. Vždyť jsme spolu mluvili před chvílí,“ zahřímal Šidiš.
Bute neodpovídal. Fascinovaně hleděl na zmoklého Šidiše pevně svírajícího ve své pravé ruce gumovou kačenku, kterou si nervózně popískával. Když se Bute neměl k odpovědi, Šidiš se vztekle rozehnal rukou a rozzuřeně vykřikl: „Na něco jsem se tě sakra ptal!“ Vzteky mu přitom přeskočil hlas skoro o oktávu výš. Pak si uvědomil, že Bute sleduje jeho gestikulující ruku s kachničkou a mokrý oděv, proto dodal na vysvětlenou: „No, víte… Měl jsem ucpaný odpad ve vaně… Tak jsem to trochu dával do pořádku.“
Rum Hákoň se tomu začal pro sebe hihňat, protože si myslel, že si ho nikdo nevšímá. „Jo, tak on si pucuje odpad ve vaně kachničkou. Tomu tak určitě budu věřit… Ještě, že ho nemáme na lodi, to by nám ji mohl celou rozmočit…“ Pak se pochválil za svou inteligenci a spokojeně se pustil do smíchu, až se mu otřásaly ramena.
Naneštěstí Dart Šidiš dal Butemu čas na vzpamatování a všiml si úšklebku, který na něj dělal Rum Hákoň.
„Rume, jsem ti snad k smíchu?“ Aniž čekal na odpověď, pokračoval v hovoru. „Je čas, abych tě seznámil s tím, co dokáže temná strana Moci Bědy! A ty Bute, se dobře dívej. To by vás mělo přesvědčit, že s temným Bědym se nežertuje. Dnes vám ukážu umění, které je zváno – Škrcení močového měchýře!“
Po těchto slovech se Rum zkroutil a v obličeji strašně zbledl a na jeho kalhotách se objevila mokrá skvrna, která se začala rychle rozšiřovat. Na zemi se objevila veliká louže. Se spokojeným úsměvem Šidiš dodal: „Měl bys to rychle utřít, než to rozmočí loď.“



Převzato z Kaleidoskopu