Star Marš

Autor: Wizrad

Epizoda I: Neviditelná hrozba

* * *

Šuptam se probrala a hned, jak jí padl zrak na ONU věc, která se uvelebila na jejím těle, začala hlasitě kvičet.
Ostatní dámy a královna se začaly ihned dohadovat, jak nebohé Šuptam pomoci. Radily se deset minut a pak královna vyjela na Šuptam: „Drž hubu! Jak máme něco vymyslet, když nám tu pořád ječíš! V tom kraválu se nedá přemýšlet.“
Zaskočená dívka nejdříve překvapením sjela o oktávu níž a pak svůj křik utlumila do tichého kníkání. Při této činnosti se snažila obracet hlavu stranou, aby se mohla nadechnout čistějšího vzduchu, který by nebyl prosycen zápachem onoho obřího výkalu.
Nyní nastal klid. Debatní kroužek dívek, který již nebyl vyrušován nepříjemnými zvuky připomínajícími běžící kotoučovou pilu, se dal do přemýšlení. Chytře se postavily po větru tak, aby nebyly obtěžovány zápachem, a začaly rokovat. Jednu dobu to vypadalo, že se snad všechny svorně poperou. Poté, co Hlaďmě kopla královnu do nohy a pak jí něco pošeptala, se královna rozhodla vyřešit situaci.
„Najdeme si nějaký klacík a tu bakanou věc z ní sundáme.“ Pak ztišila hlas a dodala: „A Šuptam dáme celou do čistírny. Tak, holky, rozeběhněte se a najděte nějaké klacíky!“
Po chvíli se dívky začaly vracet. Nejdříve přišla s klacíkem Hlaďmě a přivedla sebou i Šupsem, kterou kuchař vyhodil z kuchyně. Protože Hladmě objasnila Šupsem celou zapáchající situaci, tak ta jako správná vlez-do-prdelistka přinesla klacík i pro královnu.
„Královno, tady vám klacíček pro vás…“ šmajchlovala se Šupsem. Královna se zamračila a za odměnu dala Šupsem hvězdičky. Teď si někdo pomyslí, co to je za nesmysl. Jak mohla dát Tomudala Šupsem hvězdičky? Vysvětlím vám to velice jednoduše. Když se někdo praští do hlavy, většinou vidí hvězdičky.
Královna otloukla klacek Šupsem o hlavu takovým způsobem, že viděla takové množství hvězd, že by to vydalo na tři oblohy. „A pro příště se nauč, milá Šupsem, že královny jsou slušné a nedloubou se ve výkalech a žádných jiných svinstvech. Dokonce i na toaletě mají speciální utírač. U nás je to Kvido.“
Netrvalo dlouho a přiběhla i Přítulka a táhla s sebou nějakého vlasatého a vousatého chlapa. „Holky,“ sípala námahou. „Žádný klacík jsem nenašla. Myslíte, že bude stačit Hůlka? Narazila jsem na něj v zahradě u záhonu s tulipány.“
„Ahoj, já jsem Dan,“ řeklo individuum a natáhlo ruku k Tomudale. Té to viditelně imponovalo.
„Uděláme to takhle, Přítulko,“ řekla královna. „Šupsem ti dá klacík a já si vezmu Hůlku a půjdu si sním něco zařídit. No a pak postupujte podle plánu.“
Kdyby se v této chvíli někdo díval na tvář Hlaďmě, tak by zjistil, že je z vývoje situace velice otrávená a obrací oči v sloup.
Tomudala se vzdálila i se svou obětí a dívky se s nechutí daly do díla. Omotaly si kolem nosu kapesníky a dřepnuly si k Šuptam. Každá začala s klacíkem posunovat fekálii po těle Šuptam. Poněvadž se nedomluvily na směru, každá si TO posunovala svým vlastním. Jen Přítulka zjevně sledovala nějaký nekalý cíl. Však to byla právě ona, kterou Šuptam tak sprostě vymazala z první pozice pořadníku.
Kupka se vesele posunovala po dívčině hrudníku a dámy do ní píchaly klacíky. Občas se některá z nich netrefila a zasáhla místo kupky jeden ze dvou hrbolků, mezi kterými hromádka trůnila.
Hlaďmě pohlédla Šuptam do očí, kde se zračila hrůza z toho, co se kolem ní dělo. Ubohá dívka se pokaždé, když do ní šťouchly, hrozně lekla, prudce sebou škubla a kousala se do rtu.
Hlaďmě se jí zželelo. „Holky, takhle by to dál nešlo. Musíme se domluvit na jednom směru, kterým tu… tu… hromádku budeme posouvat. Ostatní horlivě kývaly hlavou. „Jsem ráda, že souhlasíte. Budeme ji posouvat napravo.“
Přítulka řekla: „Máš pravdu, jako vždy. Uděláme to podle tebe.“ A po těchto slovech přesunula onu nepříjemnost Šuptam na obličej. Ta ihned hrdinně zkolabovala.
„Ty krávo! A kdo jí teď dá umělé dýchání, když je mimo. Já teda určitě ne!“ Hlaďmě se vztekle rozehnala klackem a rozhodla se zprovodit tuto nepříjemnost ze světa jediným mocným švihem jako v golfu. Přítulka se dala na útěk. Rychle jí došlo, že pravděpodobná dráha letu exkrementu směřuje přímo na ni. Dnes ale neměla štěstí. Vzdalovala se sice velice rychle, ale exkrement byl rychlejší. Hnán silou úderu naši Přítulku předletěl a dopadl jí pod nohy. Další dění bylo dílem okamžiku.
Nejdříve Přítulce podjely nohy a pak se v té sračce vyválela. Jestli někomu vrtá hlavou, odkud se toho vzalo najednou tak moc, pak vězte, že příšera se střevními problémy utíkala touhle chodbou a nechávala v pravidelných intervalech tyto své pozdravy.
Obě postižené dívky se po chvíli samy vzpamatovaly bez toho, že by jim někdo musel poskytnout umělé dýchání, a aby tam dále nesmrděly, nechala je Hlaďmě odvést do čistírny. Pak ještě zavolala jeřáb, který pomohl vytáhnout gardebábu Fiflenu z bazénu. Nyní si mohla naše mladá dívka po perném dni, který přerostl v ještě pernější noc plnou záslužné činnosti, jít odpočinout.
Královna přišla až k ránu, poté, co doprovodila Hůlku na jednotku intenzivní péče.

Na lodi Bědyů:

„Přistání povoleno, kapitánko,“ ozval se chraplavý hlas z interkomu v odpověď kapitánčině dotazu, zda mohou přistát. Po udělení povolení se začal hvězdolet připravovat na přistání do právě otevíraného doku. Díky zkušenému vedení kapitánky dopadlo přistání na výbornou.
Ty dvě zničená světla označující přistávací dráhu nebudeme zmiňovat, protože o nich pilot doufal, že si toho nikdo nevšiml.
Loď se pružně zhoupla na svých podpěrách, když dosedla na palubu. Probíhávalo vyrovnání vnějšího a vnitřního tlaku a otevíral se hlavní průlez. Z něj se začaly vysunovat schůdky. Během vysunování dával Mistr Kví-Koň instrukce svému Podavači.
„Pamatuj si, že jsme tu tajně a pouze jako diplomaté. Takže nesmíme prozradit, že jsme Bědyové.“ Po těchto slovech na sobě Kví-Koň urovnal svou róbu tak, aby nebyla vidět jeho strakatá košile, a důstojným krokem vykročil ke schůdkům. Ač většinou počítal skoro se vším, tentokrát si poněkud neuvědomil, že hlavní průlez je velice nízký. Tuto skutečnost velice bolestně záhy pochopil.
Obie se poučil z Mistrovy chyby a včas se předklonil. To se ukázalo být správným řešením, jak vyzrát na zrádný průlez. Podavač prošel dveřmi bez úhony, ale pak udělal osudnou chybu. Než vstoupil na příkré schůdky, se měl narovnat. Což ale Obie neučinil.
Jeho sehnuté tělo ho svou hmotností převážilo takovým způsobem, až se začal kutálet po schůdcích dolů. Samozřejmě s sebou ke své pouti přibral i Mistra…
Dole pod schůdky stál mladý důstojník. Byl opravdu velmi mladý. Byl tak mladý, že měl ještě leštitelné části vyleštěné. Boty, knoflíky, brýle a rovněž i zadek od věčného posedávání. Toto byl jeho první samostatný úkol od školy a mladík se třásl samou nedočkavostí, aby ho mohl vyplnit. No… možná to nebyla ani tak nedočkavost, on se mohl třást třeba zimou, nebo mohl být nervózní, zkrátka a dobře… možností je spousta.
Ale tentokrát to nebyla ani jedna z nich. Mladík se třásl pouze proto, že ho tlačila bota a dřely slipy.
Takže tento mladík nyní postával vedle schůdků a čekal na oba vyslance, aby je mohl odvést vstříc jejich osudu. Náhle mladík – nazveme si ho Ňoum, protože neznáme jeho skutečné jméno a zjišťovat si ho ani nebudeme, protože v dalším ději se již nebude vyskytovat, zaregistroval nějaký pohyb ve dveřním průlezu. Pozvedl svůj chatrný hrudníček a hlasitým a třaslavým hlasem spustil: „Vážení vyslanci, vítám vás na palubě vlakové lodi flotily Asociace prodejců – Dobrý obchod. Jsem protokolární důstojník a chci vám ulehčit první kroky na palubě naší logrrrr—“
Chudák Ňoum nestačil ani dopovědět svou řeč, kterou pracně dával dohromady půl hodiny z univerzálního proslovu, protože ho smetla dvě torpéda ve tvaru lidských těl, z nichž se nakonec vyklubali — ó, jaká hrůza! — dva vyslanci.
Jako první se postavil Kví-Koň a pomáhal na nohy svému Podavači. „Je to zvláštní, milý Obie, čekal jsem, že nám pošlou někoho naproti, ale nikdo zde není. A navíc tu mají takovou křivou a hrbolatou podlahu…“
Najednou se podlaha začala hýbat. Taktak že stačili uskočit na rovnější místo. To se začal s hekáním zvedat náš nový známý Ňoum, který ze sebe se zjevnou námahou vypravil: „K vašim službám, vyslanci…“
„A hele! Přece nám někoho poslali. A vylezl přímo z podlahy!“ rozradostněně zvolal Kví-Koň.
„Ba ne, Mist… teda… eee… šéfe, Kví-Koni,“ oponoval Obie. „On na ní ležel, chudák jeden unavený.“
Ňoum se ujal role průvodce a po kolenou (do vzpřímeného postoje se po oné vydatné masáži zad, jíž ho počastovali oba Bědyové, nebyl schopen dostat) vedl oba muže k východu z hangáru. Než si stačil prošoupat uniformu na kolenou, vzpamatoval se natolik, že už dokázal shrbeně lézt podél stěn. To se mu stalo málem osudným, když se poněkud silněji opřel o metal-papírovou stěnu, kterou protrhl. Za stěnou se totiž nacházela výtahová šachta a on do ní málem spadl.
Po deseti minutách se dal už tak dohromady, že je byl schopen důstojně uvést do konferenční místnosti. V konferenční místnosti se nacházel trojúhelníkový stůl se čtyřmi židlemi. Tento stůl byl umístěn tak, že dveře byly rovnoběžně s jeho nejširší stranou. Vrchol naproti této straně byl umístěn nejdále od dveří a směřoval k nádhernému krbu zabudovanému do zesílených metal-papírových stěn.
Ňoum zde oba naše hrdiny zanechal se slovy: „Udělejte si zde pohodlí, naši Manažerové sem za malou chvíli přijdou.“ Poté zmáčkl dveřní spínač a rázným krokem, přemáhaje bolest pochroumaného těla, odkráčel z místnosti. Nešel daleko. Zabočil do vedlejší místnosti a na obrazovku si propojil kameru z konferenčního sálu, kam zavedl vyslance. Se zkoumavým výrazem sledoval reakce obou vyslanců.
Když se za mladíkem zavřely dveře, usadili se oba Bědyové ke konferenčnímu stolu. Pak začali nezávazný rozhovor, kterému ani jeden z nich nevěnoval valnou pozornost. Zato stále častěji pohledy obou mužů zabíhaly ke krbu na druhém konci místnosti.
První, kdo to nevydržel, byl Kví-Koň.
„Obie, vidíš ten nádherný krb?“
„Vidím, Mistře,“ přisvědčil Obie. „A přitahuje mě stejně jako vás.“
„Máš pravdu, milý Podavači. Je to příjemný pocit najít zde něco tak známého. Je to ale o to podivnější, že nacházíme krb na papírové lodi.“
Po chvíli Rytíři přestali mluvit a jen fascinovaně hleděli směrem ke krbu. Tady by se slušelo poznamenat, proč byli Rytíři Bědy tolik zaujati krbem. Na tomto pocitu nebylo nic zvláštního a podivného. Byla to normální ukázka jednoho z vedlejších projevů Moci Bědy, která způsobovala u každého, kdo mohl tuto moc ovládat, posedlost krbem a jeho prohrabáváním. K této činnosti vydatně posloužila tradiční zbraň Rytířů Bědy – světelný pohrabáč.
Nyní přestaly účinkovat meditace Rytířů a síla krbu už ovládla jejich vědomí. Jako náměsíční se zvedli a přistoupili do jeho blízkosti. Obie z připravené hromádky dřeva udělal malou hraničku, kterou Kví-Koň podle práva staršího obřadně zapálil. Oba muži fascinovaně hleděli do plamenů. Po půlhodině, když plameny začaly pohasínat, vytáhli naučenými pohyby své světelné pohrabáče a rozmělnili zbytky hořícího dřeva a rozžhavěných uhlíků na menší kousky a ty začali systematicky prohrabávat.
Ňoum ve vedlejší místnosti sledoval jejich počínání s otevřenými ústy a vytřeštěnýma očima. Náhle vyskočil, vyběhl z místnosti a zamířil si to přímo k řídícímu stanovišti, kde, jak doufal, nalezne Manažery.
Těsně před vstupem narazil na Buteho vycházejícího z osobní toalety. Štěstí, že Ňoum v té rychlosti Buteho, ani otevíraný záchod nezaregistroval, protože nelibý pach vanoucí otevřenými dveřmi na chodbu, by mu nejspíše způsobil trauma do konce života.
Bute se však nechtěl nechat jen tak opominout, a když se k němu dusající Ňoum přibližoval, rozhodl se, že ho zastaví. K tomuto problému přikročil vědecky, protože mu došlo, že pokud se má něco zastavit, tak se to nesmí pohybovat. Výsledné řešení bylo jednoduché a geniální zároveň. Bute Ňoumovi nastavil nohu.

Převzato z Kaleidoskopu