Star Marš
Autor: Wizrad
Epizoda I: Neviditelná hrozba
2.
Hlasem, z něhož všechny přítomné zamrazilo v zátylku, promluvil Dart Šidiš k Manažerům.
„Ó, velkomožný, máme obklíčenou celou planetu. Naše lodě ovládají všechny strategické body.“
„Takže královna už podepsala kapitulační listiny?“
„No… Ehm… Blahorodí… Ona jaksi ještě… Ne,“ koktal Bute.
„Tak na ni přitlačte, však ona ještě ráda podepíše,“ promluvil Šidiš způsobem, který působil jako skřípání křídy na tabuli. Oba Manažeři se začali nekontrolovaně třást. Bute nebyl schopný ze sebe vypravit kloudné slovo, a proto ho zastoupil Rum Hákoň. „Nejvyšší, víte, to nepůjde tak jednoduše. My ji totiž vlastně ještě nemáme,“ omlouval se Rum.
„Ona vám unikla?“ zaburácel Dart Šidiš a Bute se ještě více přikrčil.
„Ne… Nemusíte mít strach, neutekla nám – tedy neuteče. Chci říct, že jsme ji teda ještě vlastně ani nezačali chytat –“
„Cože?!“ Hologram Darta Šidiše jakoby náhle vyrostl.
Bute Munray pod jeho přísným pohledem ze sebe neochotně vysoukal: „Víte, my jsme ještě ani nezačali s invazí.“
Šidiš promluvil se špatně skrývaným vztekem. „Ve vlastním zájmu s tou invazí začněte co nejdříve, jinak si ani nepřejte poznat, co vám udělám.“ A jen tak jakoby mimochodem roztáhl ruce dlaněmi k sobě. Mezi dlaněmi začaly přeskakovat modravě zářící provazce blesků. Byla to fascinující podívaná, která přitahovala oči obou Manažerů a vzbuzovala v nich takřka posvátnou hrůzu. Zvláště u Buteho byl tento zážitek natolik silný, že mu znovu povolily svěrače. Zoufale rozmýšlel, na co by se mohl vymluvit, aby vysvětlil zpoždění invaze. Náhle mu hlavou proběhla spásná myšlenka. „Pane, to že je invaze zpožděna, to opravdu není naše vina, ale nemohli jsme s ní začít dříve, protože k nám přijeli vyslanci Parlamentu.“
Černá kápě, která zakrývala Šidišův obličej, se mu po těchto slovech svezla do týla a ta část obličeje, která nyní byla vidět, vypadala, jako by mu právě ulétly včely.
„Říkáte vyslanci? A Parlamentu? Jak to, že o tom nic nevím, vždyť tam sakra sedím a nechávám poslance hádat mezi sebou. V tom musí mít určitě prsty ten zatracený Válium. Dejte si pozor, ať neprozradíte naše skutečné plány. A při jakékoliv změně mě ihned informujte.“
Po těchto slovech Dart Šidiš ukončil vysílání.
Bute si okamžitě oddechl. Pak se rozběhl na svůj záchod a do své koupelny. Zanechával za sebou hustý pachový ocas.
* * *
Mezitím na Baboo…
Mladičká nezkušená královna Tomudala s velice podivným účesem, který připomínal klubko hadů roztodivně se ovíjejících kolem jejího oválného obličeje, rázovala po trůnním sálu. Momentálně byl její obličej překrytý modrou barvou a na tvářích měla namalovány dvě kytičky. V tuto chvíli musíme s popisem obličeje skončit, protože pro tu barvu ho zatím nelze lépe zahlédnout.
Nyní se královna zastavila uprostřed sálu, protože do místnosti vstoupil velitel královské stráže kapitán Panák.
„Kapitáne Panáku!“ zvolala královna se zjevnou radostí. „Nesete mi dobré zprávy?“
„Má královno… nenesu,“ promluvil hlubokým hlasem kapitán.
Kapitán Panák byl mladý (asi třicetiletý) muž rozložité postavy. Na jeho trénovaných rukou mu svaly jen hrály. Jeho obličej také hrál, přestože byl tmavé pleti, a to všemi barvami. Ostatními tělesnými detaily se nebudeme zabývat, neboť je zakrývá vyšívaná vesta sahající ke kolenům, hnědé kalhoty a černé vyleštěné holínky.
Když královna uslyšela zamítavou odpověď, celá se nahrbila a čelist jí podklesla. „Kapitáne Panáku, chcete říct, že oni se stále potulují kolem naší planety?“
„Ano, má paní, to chci říct.“
„A mluvil jste s nimi vůbec?“
„Mluvil, má paní, dokonce několikrát.“
„A nepovedlo se vám vymluvit jim jejich úmysly?“
„Neměl jsem úspěch, královno Tomudalo,“ svěsil hlavu Panák.
„Takže to nás chtějí asi stále obsadit,“ pronesla královna zkroušeně. Náhle jí probleskla hlavou spásná myšlenka, při které se její tvář rozjasnila. Bylo to poznat, protože se jí odloupl kousek modrého líčení z obličeje. „A kapitáne, co kdybyste je místo toho obsazování zkusil pozvat na naši zahradní slavnost. Nechala bych přichystat čaj, sušenky, lampióny a hlavně spoustu květin!“
„Ba ne, to už jsem zkoušel. A nezabralo to. Vedlejší Manažer řekl, že na slavnost přijde až po obsazení planety a Hlavní Manažer je alergický na pyl, takže to vzal jako urážku.“
„Tak jim kapitáne řekněte, že na ně poštveme psy!“
„To už jsem jim také řekl, Vaše Výsosti.“
„A co, kapitáne Panáku, dostali strach?“ zeptala se královna s nadějí.
„Ne, královno Tomudalo. Právě naopak, měli ohromnou radost. Na jejich domovské planetě je totiž pes jedna z nejdražších pochoutek.“
Po těchto slovech začala královna usedavě naříkat a zamířila ke statnému rameni kapitána Panáka. Kapitán s nadějí v očích rozpřáhl ruce, aby mohl svou vládkyni pevně přivinout do své utěšitelské náruče. Pár kroků před Panákem se však královna zarazila, zkoumavě se na něj podívala a s popotahováním dodala: „Půjdu se vyplakat do svého pokoje.“
Slova královny Tomudaly Panáka úplně vykolejila, a tak jsme ho mohli spatřit ještě po deseti minutách stát uprostřed trůnního sálu s rozpaženýma rukama. Jak tam tak postával, vběhla do sálu jedna z královniných dvorních dam. „Kapitáne Panáku, není zde královna?“ Náhle si uvědomila, že kapitán Panák stojí v nějakém zvláštním postoji. „Promiňte, kapitáne, že jsem vás vyrušila při cvičení Vesmírné jógy.“
Tato slova Panáka probrala z jeho strnulosti, a tak vykročil k postavě, která se zjevila v jeho zorném poli, a objal ji.
„No, kapitáne Panáku,“ pravila dívka káravě, ale nijak zvlášť se jeho objetí nebránila. Pak jí náhle bleskla hlavou hrozná myšlenka. „Co se stalo královně, řekněte, co se jí stalo?“ začala křičet Panákovi do ucha a tloukla ho svými maličkými pěstičkami do jeho mohutného hrudníku.
Panák celý popletený ze sebe vyrazil: „Nic se jí nestalo, slečno Rádodajko. Vždyť jenom pláče ve svých komnatách.“
Rádodajce se viditelně ulevilo. „Kapitáne Panáku, vy jste tak citlivý. Královna pláče a vy jste z toho smutný, že jí neumíte pomoci.“ Rádodajka se přivinula k mohutnému kapitánovi pevně rozhodnutá, pomoci mu z jeho deprese. Na závěr ještě musíme dodat, že ho z deprese léčila poctivě celou noc až do ranního rozbřesku, kdy unaveně usnula na kapitánu Panákovi.
Nyní vám musím svěřit ještě jednu věc, kterou však nesmíte za žádnou cenu Rádodajce prozradit. Zatímco zmožená Rádodajka usnula až k ránu, kapitán Panák usnul už kolem půlnoci. Takže veškerá práce spočívala na ní.
* * *
Zatímco byl Panák na „léčení“, plakala Tomudala ve svém pokojíku nad rozlitým mlékem (jedna s dvorních dam jí donesla sklenici mléka a ona ji náhodou rozlila, pozn. aut.). Ono se řekne v pokojíku, on to byl spíše pokoj, div ne komnata. Zkrátka a dobře, bylo to velké jako dvě standardní bytové jednotky. Proto se zde královně nejednou, když ještě byla malá princezna, stalo, že zde zabloudila. Většinou se pravidelně potom našla v prostoru mezi skříněmi skrývajícími její okázalou a bohatou garderobu. Ale na její obranu musíme dnes říct, že zde už nebloudí, protože si zařídila uprostřed místnosti rozcestník. A na ten rozcestník se nyní blíže podíváme…
Nejblíže dveřím se nachází oblast porostlá spoustou rostlin a divokých stromů (komnata má také vysoký prosklený strop…), na níž rozcestník ukazuje ukazatelem s nápisem DŽUNGLE. Nutno ještě dodat, že dvorní dáma Šupsem přísahá na to, že v těch rostlinách se určitě skrývá nějaké dravé zvíře, které tam slyšela řvát. Její dvojče Šuptam, rovněž královnina dvorní dáma, jí v tomto bezmezně věří, protože se nechala slyšet, že ji tam divý muž oděný pouze do bederní zástěrky znásilnil. Od té doby si dámy vyhotovily pořadník, který vyvěsily na strom, a očekávají pod ním s nadšením další znásilnění.
Převzato z Kaleidoskopu
|
