Star Marš

Autor: Wizrad

15.

Protože královna měla dost pohybu na tenkém ledě, ukončila rozpravu a vydala se dokončit cestu k Panákově obydlí. Dívky prošly kolem dámské šatny a hned za ní se nacházely dveře do Panákovy botanické zahrady. Na dveřích se nacházel nápis: TADY BYDLÍ KAPITÁN PANÁK, SILNÝ A VYTRVALÝ JAKO TEN NEJVĚTŠÍ PRALESNÍ K'ANEC. Pod tímhle byl ještě jeden menší nápis: ZDE BYDLÍ KAPITÁN PANÁK, VELITEL VŠECH OZBROJENÝCH SIL V PALÁCI.
K tomu dolnímunápisu někdo fixem dopsal: = 10 LYDÍ.
Královna se vší svou rozhodností zabouchala na dveře, které vydaly čvachtavý zvuk. Nikdo k nim nešel. Královna zabouchala ještě jednou. Tentokrát se pro změnu ozval zvuk mlaskavý. Zřejmě vlhkost pokojové džungle nasákla do dveří.
„Královno, asi není doma. Takže si můžeme dát rozchod," řekla Sveďmě a začala se rozcházet. Ostatní dámy se rozhodly následovat jejího příkladu.
„Stronzo!“ vykřikla královna oblíbený to výraz všech filmařů z planety Talioka. Všechny dámy ztuhly. „Uno momento, holky,“ oblažila je královna dalším taliockým výrazem. „Odkdy tu rozkazuje Sveďmě?“
Jmenovaná dívka si cosi mumlala pod nosem o tom, že to je jednoduché, když rozkazuje vždy, když královna není poblíž. Pak se ozvala Šupsem, jestli by se už mohly pohnout, neboť nevydrží tak dlouho stát na jedné noze.
Královna rozmáchlým gestem dámy osvobodila a pokračovala: „Náhodou mám přesně zjištěno, že Panák je uvnitř. Řekl mi to můj špión.“
Rádodajka vyjekla. „Ale já jsem vám nic neřekla!“
„Tebe nemyslím. Mám na mysli jiného špióna.“
Ostatní dámy si Rádodajku začaly měřit nepříjemnými pohledy. Sveďmě se dokonce odhodlala za zády královny přijít k Radodajce a kopnout ji do kolena. „Práskačko,“ zasyčela.
Naštěstí pro Rádodajku to královna zaslechla a utnula výbušnou situaci hned v zárodku. „Nechte toho! Vy všechny jste mé práskačky! Chováte se jak malé děcka. Kdybych na vás přestala dávat pozor, tak si snad budete i hrát s panenkami!“
Nejméně dvě ruce schovávaly do záhybů šatů panenky. Jedna ruka schovávala plyšového králička a jiná plyšové ‚něco‘ z džungle.
„Když neotvírá, tak vy ty dveře vyražte!“
Šupsem a Šuptam přistoupily ke dveřím a rozhodly se použít něco z lekcí bojového umění, které jim dával kapitán Panák. Dvojčata se postavila přímo ke dveřím a začaly se prolamovat v bocích a jedna do nich začala šťouchat zadečkem a ta druhá pánví zepředu.
Rádodajka se začala přiblble hihňat a královně se protáčely oči.
„Královno! Rádodajka je zase mimo!“ vyhrkla Sveďmě. „Nemá tu někdo ty prášky ze sušených mloků?“
Královna si opět uchopila hlavu do dlaní a chvíli tak mlčky setrvala. Pak trochu hlavu nadzvedla a tiše řekla: „Běžte už od těch dveří pryč a ty, Sveďmě se o to postarej.“
Sveďmě vystrnadila obě rozpohybované dívčiny a rozběhla se proti dveřím. Ramenem do nich narazila, dveře zapraštěly, zamlaskaly a nehnuly se (tady musíme vysvětlit rozdíl ve znalostech bojového umění u jednotlivých dívek. Zatímco Šupsem, Šuptam, Rádodajku a Přítulku měl na starosti kapitán Panák, Sveďmě, Hlaďmě a sama královna Tomudala měly instruktorku z planety Chin. Gardebába Fiflena necvičila u nikoho, ale sama od sebe přišla na umění sumo). Sveďmě vyskočila a oběma nohama vykopnula do zrádných dveří.
Zdivo kolem rámu popraskalo, ale dveře to opět vydržely. „Královno, já to vzdávám. Ty já nevykopnu. Nejlepší bude zavolat zámečníka.“
„Ne, Sveďmě. Nejlepší bude použít hlavu.“
„Ale to mě ta hlava bude potom bolet,“ ošívala se Sveďmě.
„Víš, co? Nech to na mně,“ řekla královna, přistoupila ke dveřím a uchopila kuličku, která na nich byla připevněna. Prudce trhla kuličkou směrem k sobě.
Dveře se otevřely…
…a na všechny přítomné dýchl vlhký pach tlení deštného pralesa.
S veškerou opatrností prošla naše skupinka dveřmi. Před nimi se otevřela zelená stěna tvořená spletí stromů, lián a jiných porostů. Pod umělým sluncem stoupala z pralesa pára a srážela se na stěnách pokoje. Prales se ozýval cvrlikáním, vrkáním, vrzáním a dalšími různými zvuky, pazvuky a kňouráním. K nim se přidal táhlý skřek, který Šuptam připadal nějaký povědomý a navodil jí stav čiré hrůzy. Zbledla a nebyla schopna udělat ani krok, takže ji ostatní dámy musely vléci.
Královna neochvějně zamířila do džungle. Ostatním dámám nezbylo nic jiného než zamířit za ní. Brodily se už vlhkým tlejícím listím už dobrou půlhodinu a konec džungle stále ještě nebyl vidět.
Rádodajka začala fňukat. Nejspíše to zavinily ty prášky ze sušených mloků, které měly poněkud depresivní účinek. „Královno, tady Panáka snad nikdy nenajdeme… Vždyť tady můžeme chodit celými dny a nenarazíme na živou duši! Vždyť my jsme tu snad dokonce zabloudily…“
„Nebul. Vždyť ho můžeme zkusit zavolat,“ ozvala se Tomudala, aby ji morálně povzbudila. „Tak pojďte,“ vybídla dámy, „dáme se do toho společně!“
„Páááánááááákůůůůů!!!!!“ počaly dívky hulákat šestihlasně. „Páááánááákůůů! Kde jstéééé!“ pokračovalo pět hlasů, protože Rádodajka začala opět brečet, protože měla od toho řevu pocuchané nervy. Dívčí hlasy se rozléhaly po džungli a vracely ozvěnou zpět útržky původních slov.
„Náááákůůů!!! Kde jstééé!“
„Jstéééé!!!“
„Bééééé!!!!“ Tak tohle už nebyla ozvěna. To byla Rádodajka.
Najednou se jim nad hlavami mihnul na liáně zavěšený stín, který provázelo takové chraplavé jódlování.
„Panáku! No konečně. Už jsme se vás nemohli dočkat,“ zvolala ulehčeně královna.
Odněkud z výšky ze stromu se ozvalo skřehotavé: „Phanháku. Phanháku!!!“
Všechny dívky pozdvihly svůj zrak ke zdroji zvuku. Zděšeně pozorovaly hromadu svalů, zubů a drápů poskakující na větvi a posměšně napodobující královnino volání.
„Ó, né! Vždyť je to TO!“ zavřískla Přítulka.
„Co je to?“ zeptala se Šuptam, která v hloubi duše cítila, že je to něco pro ni velice nepříjemného.
„Ty nevíš? No přece TO!“ přidala se i Šupsem.
„No přece TO, co ti to TO!“ pokusila se jí napovědět Tomudala.
„Jo tak TO,“ řekla Šuptam chápavě a omdlela.
Příšera poskakující na stromě nelibě nesla, že si jí dívky přestaly všímat. Vydala ze sebe jekot a začala opět vřískat: „Phanháku! Phanháku!!!“
Královna věnovala příšerákovi naštvaný pohled. „Drž hubu! Nevidíš, že chuděra omdlela?“ A otočila se zpět k Šuptam. Příšerák oněměl nad tou drzostí, že si ho někdo dovolil ignorovat. Chvíli překvapeně hleděl, pak vyplázl svůj dlouhý jazyk, doprovodil to pohrdavým zvukem: „Hrmpf!“ a pak se díval, co to s děvčaty udělá.
Neudělalo to nic. Děvčata se prostě rozhodla příšeru ignorovat. Rozezlená příšera začala vztekle skákat po své větvi až pod ní praskla. Na poslední chvíli se stvůra chytila liány a začala se na ní houpat.
Ani tohle nezměnilo názor dívek a příšery si nevšímaly. Rozezlená na nejvyšší míru začala příšera močit z liány dolů na dívky, ale protože byla stvůra příliš rozhoupaná, měla špatnou mušku. Nakonec to dopadlo tak, že se příšerák s brbláním odliánoval někam hluboko do džungle a nejspíše tam trucuje dodnes.
Brzy poté, co zmizela příšerka a vzduch kolem se vyčistil, se povedlo vzkřísit i Šuptam a dívky mohly v plném počtu pokračovat ve své misi. Královna zvolila náhodný směr a za chůze uvažovala, kde by kapitán Panák mohl být. Náhle její mysl zasáhlo poznání. Vždyť kapitán Panák tu má malou místnůstku, kde spí, která sousedí s dívčí šatnou.
„Holky, už vím, kde Panáka najdeme. Je to úplně jednoduché. Musíme použít logiku.“
Rádodajka zatahala královnu za rukáv její okázalé róby. „Já tu Logiku vůbec neznám. Řekněte mi aspoň, kde v paláci bydlí.“
„Rádodajko, Rádodajko, kam jsi chodila, když jsme chodily do školy?“
„Za chlapci?“ zkusila to Rádodajka.
„Logiku nenajdeš nikde v paláci. Logiku máš v hlavě.“
„Uáááá!“ zavřeštěla Rádodajka a vrhla se Šupsem kolem krku. „Já mám v hlavě červa!“
„Slez ze mě, ty jedna opice, ať ještě ten červ nepřeleze ke mně!“ vykvikla Šupsem jako raněné podsvinče.
„Dejte jí někdo ty prášky ze sušeného mloka!“ vložila se Přítulka a Sveďmě ochotně přiskočila a nejméně čtyři vsunula Rádodajce pod jazyk.
„Já vám předvedu, jak funguje logika. Dívejte se a učte se!“ přikázala královna.
Dívky poslušně upřely ke královně své oddané psí pohledy, jenom Rádodajka upírala své skelné oči poněkud do stran a její obličej do okolí vykřikoval: „Ujel mi vlak.“
„Když jsme šly chodbou, dívčí šatna byla na pravé straně. Tady v pokoji je to východním směrem. Umělé slunce vychází na severu pokoje a je tu pozdní odpoledne. Slunce máme po levé straně. A co nám z toho vyplývá?“ zeptala se Tomudala svých přítelkyň, sledujících ji s otevřenými ústy. Odpovědi se nedočkala, a tak pokračovala sama: „Zkrátka musíme jít rovnou za nosem!“
Královna dopověděla a rozhlédla se kolem, jaký dojem její řeč zanechala.
„Genitální! Naprosto genitální!“ rozplývala se Sveďmě. „Bylo to úplně tak dobré, jako by to napadlo mě.“
Po chvíli chůze se před nimi objevila stěna. Dál pokračovaly podél ní do doby, než narazily na dveře. Na dveřích byl nápis: STUDOVNA KPT. PANÁKA. Pod ní byl menší štítek: VE VŠÍ POČESTNOSTI.
Královna se nerozpakovala. Krátce klepla na dveře a ihned je otevřela. Za dveřmi se nacházel menší předpokoj vybavený velkou pohovkou, menší lednicí a malinkým sprchovacím koutem. V tomto pokoji kapitán Panák nebyl. Ledaže by se ukrýval v lednici, do níž nebylo vidět. Královnu sice napadlo, podívat se tam po něm, ale brzo jí došlo, že takový mužný člověk jako kapitán Panák, by ji měl nejspíše těsnou. A navíc - k jeho teplomilnosti se to jaksi nehodilo.
V předpokoji se nacházely dveře do další místnosti. V místnosti byl stůl s monitorem, ve kterém se zobrazovaly záběry z nějaké šatny. U stolu byla židle. Na levé straně byl bar a na pravé straně byla opět velká pohovka. Na pohovce seděla hromádka neštěstí.
Ba ne, on je to kapitán Panák!
Kapitán seděl s hlavou v dlaních a občas se mu otřásla ramena, přičemž vydal táhlý vzlyk. Byl oblečený ve svém domácím úboru - bederní roušce a na sobě měl ledabyle oblečenou koženou vestu s insigniemi babooské hradní a osobní stráže.
„Kapitáne Panáku, co se vám stalo? Vláčíme se za vámi pralesem, voláme vás a vy nic! Vždyť my jsme z toho pralesa úplně zvlhlé!“
Tato slova poněkud probrala kapitána Panáka z jeho letargie a lehkým zájmem se optal: „Zvlhlé? A všechny?“
„Ano, kapitáne, úplně,“ přisvědčila královna.
„Ach, nééé!“ zanaříkal kapitán. „Tolik štěstí najednou! A já teď nejsem schopen! Já prostě nemůžu!“
„Tak řeknete mi konečně, co se tu vlastně stalo?!“
„Víte, královno, že mám na starosti bezpečí vaše i všech ostatních v paláci, proto také bydlím tady vedle té dámské šatny… A tady u monitoru ve svém volném čase dohlížím na bezpečí dívek, které se tam převlékají. A dnes jako vždy jsem začal se svou oblíb… ééém… důležitou pracovní činností u monitoru. To vám povím, já jsem netušil, že ta práce může být tak nebezpečná!“
Královna se zatajeným dechem sledovala vyprávění kapitána Panáka a její dvorní dámy si kousaly nehty a tiskly se k sobě jako kvočny.
Kapitán Panák se na chvíli dramaticky odmlčel a pak pokračoval. „Protože se nic nedělo, četl jsem svou oblíbenou knížku, když tu náhle jsem na obrazovce zaregistroval nějaký pohyb. Podíval jsem se blíže a zjistil jsem, že tam stojí nějaký hodně tlustý a ošklivý chlap! Stál tak divně, že jsem nepoznal jeho obličej. Chápete to, královno? Dámská šatna a on tam vleze chlap! Samozřejmě, že jsem chtěl konat svou povinnost a toho drzouna vyhodit, když on náhle provedl… o-o-on-on udělal… Já to nemohu ani vypovědět!“ hlas kapitána Panáka se zlomil a on se znovu rozplakal.
Královna a Sveďmě si sedly vedle Panáka na pohovku a snažily se ho utěšovat. Královna uchopila jeho ruku, kterou mu lehce hladila, a občas ho poplácala po zádech. Sveďmě na to šla jiným způsobem. Zastrčila mu ruce pod vestu a jezdila mu prsty po holých zádech, po břiše a prsních svalech. Spokojeně přitom mručela. Občas její ruka zajela i trochu níže do oblasti zakryté bederní rouškou. Panák vždy leknutím až nadskočil.
Královna si v duchu pomyslela, že si bude muset se Sveďmě promluvit, protože jak to vypadá, chce zjevně kapitána Panáka zkazit. Nahlas řekla: „No tak, kapitáne Panáku, všechno bude zase dobré. Raději mám už konečně řekněte, co se vlastně stalo!“
„Zrovna jsem ho chtěl jít vyhodit a on se… on se tam… svléknul!“
Královna zalapala po dechu a chytila se za srdce. Už jí totiž bylo jasné, že tou osobou byl onen kuchař. Vždyť ony ho viděly z dálky a způsobilo jim to šok a jak musel zareagovat chudák Panák, který dostal plnou dávku zblízka. A to byl chlap, co něco vydrží.
Sveďmě také přišla na to, kdo se skrýval za osobou tlustého muže v dámské šatně. Když ji Panák v tom názoru utvrdil, uchopila jeho hlavu a přitiskla si ji na prsa.
Královna řekla, že za tu hrůzu se mu musí nějak odměnit a že mu dá rizikový příplatek. A Sveďmě se rozhodla pečovat o kapitána Panáka do doby než se zotaví. Královna jí však s úlevou namítla, že na to teď není čas, protože útok Asociace Prodejců už započal.
Současná situace kapitána naprosto vzpamatovala a ujal se velení. „Nejdůležitějším úkolem bude připravit zámek na obléhání těmi zlosyny. Zámek má dvacet vchodů a tak ke každému z nich postavíme jednoho vojáka.“
„Kapitáne, ale tady vyvstává malinký problémeček…“ opatrně chladila jeho zápal královna.
„Tady není žádný problém! Tam, kde velí kapitán Panák, není nikdy žádný problém!“
„No to ano, ale těch vojáků máme jen deset.“
„Hm… tak to je problém. Ale ten vzápětí vyřeším! Jmenujeme mimořádně čtyři vojáky ze zaměstnanců paláce a další čtyři vchody zastavíme skříněmi.“
„No a co ty další dva?“ zeptala se Rádodajka, která to z nějakého nepochopitelného důvodu dokázala spočítat.
„No…“ Panák se na okamžik odmlčel. „Musíme zkrátka doufat, že ty poslední dva nenajdou.“
Zatímco Panák mluvil, Sveďmě koutkem úst utrousila: „Dejte jí někdo ty prášky z těch sušených mloků, začíná být nějak přechytralá!“
Královna se po Panákově proslovu začala rozplývat chválou. „Výborný plán, kapitáne. Akorát by mě zajímalo, co bude s námi?“
„Víte, kapitáne,“ vložila se Sveďmě, „oni budou určitě po královně chtít, aby podepsala ty kopulační listiny.“
Panák zbledl a v obličeji se mu zračil vztek. Královna položila kapitánovi ručku na rameno, aby ho uklidnila. „Ona myslí kapitulační listiny, kapitáne,“ řekla Tomudala moudře, neboť byla poučena přednáškou Hlaďmě.
„Vy se, královno, schováte ve sklepě i s ostatními dívkami. Vlezte si do toho sklepa napravo, kde jsou brambory. To je královský úkryt. V regálech je tam víno a kompoty. Tak budete mít zabezpečeno jídlo a pití na dlouhou dobu. Kdyby se nepříteli povedlo dostat do paláce, já tam za vámi přijdu a budu vás chránit. Za jedním regálem je totiž únikový východ zbudovaný pro stav nouze.“
Všechny dámy kapitána Panáka objaly na rozloučenou a kapitán chtěl obejmout královnu. Ta mu však hbitě nastavila ruku, kterou Panák musel políbit. Pak se všechny dívky vydaly k druhému výtahu na konci chodby, kterým se odebraly do královského úkrytu. A Panák odešel provést mobilizaci.


Převzato z Kaleidoskopu