Star Marš

Autor: Wizrad

11.

Červené slunce se pomalu klonilo k západu, kdežto modré zapadalo dnešního dne až za dvě hodiny.
Na vysoké písečné duně seděl malý blonďatý kluk a házel k noře tatulínského druhu křečka (zvaného Křeček Pažravý) kamínky a bavil se tím, že křeček po kamínku skočil, nacpal si ho do tlamičky a snažil se ho odnést do nory, odkud se pak ozývalo chřoupání. Jednou za čas křeček vymetl hromádku písku.
Většinou se chlapec po chvíli nad křečkem slitoval a hodil mu něco dobrého k jídlu, za což mu křeček vděčně okusoval boty. Křeček byl jeho kamarád. Jeden z mála.
Kakanakin, tak se onen chlapec jmenoval, pracoval u místního podnikatele jménem Watt, který vlastnil prosperující šrotiště. Watt nakupoval spousty nových věcí a chlapec z nich pro něj dělal šrot, který potom Watt prodával za velké peníze. Kanakin byl v dělání šrotu velice šikovný, proto si ho Watt jako otroka velice cenil.
Zapomněli jsme se zmínit, že na planetě Tatulín existovali otroci. Byli to většinou lidé, kteří se zadlužili a nebyli schopni dluh splácet. Takový byl i případ Kakanakina a jeho matky Čumi Sleepwalkerové.
Kakanakin si pravidelně vybíral tu největší dunu v okolí, aby měl přehled, co se kolem něj děje. Kdysi sedával pod dunou, ale brzy zjistil, že zde nemá takový přehled, jaký očekával. Kvůli lepšímu výhledu zrádně opustil kamaráda křečka, který bydlel u stanoviště pod dunou a našel si nového kamaráda křečka, který bydlel na duně.
Chudáček malá bezprizorný chlapec netušil, že křeček je jeden a ten samý, neboť měl svými chodbičkami provrtanou celou dunu. Křeček se pouze přestěhoval k jinému vchodu, do kterého mu začalo padat žrádlo (a kameny). Naštěstí křeček nerozuměl lidské řeči, protože kdyby rozuměl, po právu by se rozčílil na toho malého zmetka, který jeho samého u něj pomlouvá a nadává mu.
Těm bystřejším z vás už jistě došlo, že když použijeme název duna, máme tím na mysli hromadu písku - zpravidla suchého. A těm ještě bystřejším už určitě vrtá hlavou, jak může mít křeček provrtanou hromadu písku svými norami tak, aniž by se mu sesypaly.
Řešení je velice jednoduché. Křeček sliní. A sliní takovým způsobem, že si prosliní všechny své chodbičky a ony mu potom drží! Víte, ono to je úplně stejné, jako když si dětičky načůrají do písečku a maminka je potom přijde pochválit, že mají krásné bábovičky.
Náhle jeho tiché meditování nad smrtelností křečka přerušil skřípavý hlas jeho chlebodárce Watta.
"Kuda, Kakanakin? Počka chytni, mrňa skrčik!" (Watt mluví hňuppsky s tokariánským akcentem a jeho hartusení znamená asi toto: [Kde jseš, Kakanakine? Počkej až tě chytím, ty skrčku mrňavá!] - pozn. překladatele)
Chlapec se při zaslechnutí vzteklého hlasu přikrčil a přál si, aby mohl zmizet v noře jako křeček. Když se mu to nepovedlo, rozhodl se, že bude lépe, když se svému pánu ozve.
"Tutki sema, mujky mistyk!" [Tady jsem, můj pane!]
"Ha! Ja hrabak mozak, tutki tyma zasi flakino!" [Ha! To jsem si myslel, že se tady zase flákáš!]
"Ňa-ňa, mistyk!" ohradil se Kakanakin. "Ňa flakino. Sola zapadaka. Ja finito!" [Ne, ne, pane! Neflákám se. Už byl západ slunce. Mám přece padla!]
Watt byla v každém případě rozporuplná postavička. Nadnášené malými křidélky se pohybovalo zvláštním způsobem ve vzduchu zavalité tělíčko zakončené velkou hlavou se zahnutým čumákem. Na prsou měl Watt složené dvě tenounké ručičky. Způsob jeho pohybu by se dal nazvat jedině přílety (po vzoru pohyboval se přískoky).
Trhavě přelétával z místa na místo až se zastavil přímo před chlapcem. "Ňa finito! Ona Sola furtig na oblohino." [Já ti dám padla! Jedno slunce je furt na obloze.]
Kakanakin se ošil a zhluboka se nadechl, aby pokusil se Wattovi něco namítnout. Watt byl však rychlejší. "Dreža hubik alebo ja zacpak, mrňa frackoň!" [Drž hubu nebo ti ji zacpu, ty fracku mrňavej!]
Kakanakin raději spolkl připravenou řeč, protože si živě dokázal představit, že by mu mohl skončit v ústech třeba hadr od oleje. A to byla pěkně nepříjemná představa.
Protože hoch mlčel, mohl Watt hned pokračovat. "Skluznik užna mrazno a ztra tyma zavoda. Tyma musak kontroli mujky skluz." [Skluzavka už je namražená a zítra závodíš. Teď musíš zkontrolovat můj skluzák.]
Když to Kakanakin slyšel, samou radostí vyskočil na Watta a pevně ho objal. Maličká křidélka třepotající se na Wattových zádech neunesla tíhu spojených dvou těl a oba - chlapec i Watt - se kutáleli po duně dolů.
Chudáka křečka náhlé zemětřesení vypudilo z jeho chodbiček a dole pod dunou začal pobíhat po písku a hledat narušitele. Když se Kakanakin vzpamatoval, zjistil, že stojí Wattovi na břiše. Jediný pohled do jeho očí ho přesvědčil, že existuje jen jedna jediná věc, kterou nyní může udělat. A to utíkat a utíkat a utíkat tak, aby byl co nejrychleji z jeho dosahu. Než se Watt vzpamatoval, povedlo se mu už uběhnout pořádně velký kus cesty k městu. Pomohlo mu i to, že rozzuřený křeček rozhryzal Wattovi sandál a vítězně si jeho zbytky zatáhl do chodbičky.
Když Watt zjistil, že svůj sandál už zpátky nedostane, byl v mžiku opět na křídlech a začal stíhat utíkajícího chlapce. Ve vzteku zapomněl mluvit hňuppsky, přešel na Obecnou řeč a začal na Kakanakina řvát: "Co si myslíš, že děláš, ty malej smrade?!"
"Co myslíte, pane? Mizím jak smrad!"
"Okamžitě zůstaň stát, abych tě mohl lépe nakopnout!"
"Rád bych, pane, ale přestaly mi fungovat brzdy!"
"Tak ty jsi ještě navíc drzý!" ječel už úplně vykolejený Watt.
Nějakým způsobem se Wattovi povedlo zrychlit kmitání křidélek a doletět těsně za Kakanakina. Pak se rozehnal svou kraťoučkou nožičkou a nakopl ho vší silou do pozadí.
To neměl dělat.
Kakanakina jeho výkon pouze přiměl zrychlit, zato on, protože jeho nohy nebyly k něčemu takovému stvořené, se začal točit ve vzduchu, až posléze skončil s rypákem zapíchnutým v duně.
Po chvíli se Watt vzpamatoval a otřeseně se postavil. Kakanakin už nebyl vidět. Watt se nafoukl, svou malou ručičkou zahrozil směrem k městu a vykřikl: "Jen počkej, ty malej parchante! Příště to bude ještě horší!"


Převzato z Kaleidoskopu