Star Marš

Autor: Wizrad

Epizoda I: Neviditelná hrozba

1.

S tichým zablesknutím proniknul z hyperprostoru hvězdolet střední třídy s pěti osobami na palubě.
V řídící kabině byly tři osoby a v prostoru pro cestující seděli dva pasažéři. Po výstupu z hyperprostoru zkontroloval navigátor v navigačním počítači aktuální polohu kosmické lodi. S výsledkem testu byl celkem spokojen.
„Kapitánko, naši diferenci od určeného místa tvoří jen dvě astronomické jednotky. Naše ETA k určenému cíli činí dvě hodiny.“
„Výborně, Same, dobrá práce. To je v mezích tolerance,“ pochválila kapitánka navigátora. Pak se obrátila k pilotovi: „A ty, Maxi, na to pořádně šlápni!“
„Jo, kapitánko! Pro vás prošlápnu pedál přívodu plazmy klidně podlahou. Sakra! Právě se stalo.“

* * *

Zrychlení, kterým loď vyrazila kupředu, způsobilo změnu umělé gravitace lodi a ta přitiskla oba pasažéry hlouběji do jejich křesel. Mladší cestující zprudka hekl. Pak se otočil ke svému staršímu společníkovi se slovy: „Nemuseli by s námi tak házet, Mistře Kví-Koni.“
Muž, ke kterému se mladík obrátil, byl středního věku. Obličej mu lemovaly dlouhé vlasy, které měl stažené do culíku sponkou ve tvaru berušky. Ve tváři mu zářily živé, inteligentní oči, které se zájmem sledovaly veškeré dějí kolem něj. Bradu měl porostlou krátkým vousem o délce padesáti centimetrů, který častokrát, když byl v hlubokém zamyšlení, žmoulal v ústech. Na sobě měl volnou šedomodrou kutnu, která vypadala jako by ji nosil pouze z povinnosti, protože trochu všímavější pozorovatel by určitě zaregistroval, že má pod tou kutnou křiklavě žlutou košili se zelenými palmami. Nejspíše by všichni uvažovali, že tento člověk musel být náhle odvolán na neodkladnou misi z nějaké odpočinkové planety jako je Hawui, kde trávil volný čas v plážovém baru. Ale nebylo tomu tak. Kví-Koň Gin měl prostě v takových košilích zálibu.
Určitě jste už poznali (a když ne, tak se to právě nyní dozvíte), co byl vlastně Kví-Koň zač. Kví-Koň byl dlouholetým členem rytířského řádu, který si říkal Řád Rytířů Bědy. Po mnoho, mnoho let pomáhaly generace Rytířů Bědy spravovat tuto část Galaxie. Svým dlouhým výcvikem získali schopnost ovládat zvláštní energii, kterou produkovaly všechny živé bytosti. Tato síla jim dávala určité schopnosti, kterými nevládli obyčejní lidé, a nazývala se Moc Bědy.
Mistr Bědy se právě otočil ke svému společníkovi, aby pronesl nějakou moudrou a poučnou větu, kterou by mu pomohl vytříbit vzdělání a vkus. „Víš, milý Obie, nemusíš být hned takový nedůtklivý. Co když za to vůbec nemůžou? Možná to zavinil hrbolatý a neudržovaný vesmír. Víš, že jsme v pěkné prd… Prostě jsem chtěl říci, že tato část vesmíru je pěkně stranou.“
Nedůtklivý mladík Obie byl Kví-Koňův učedník a celým jménem se nazýval Obie Van Nerobi. Ještě nebyl úplným rytířem, zatím byl pouhý Podavač Bědy. Obie byl pravým opakem svého Mistra. Tam, kde měl Mistr dlouhé vlasy, měl učedník krátkého ježka, kterého měl upraveného gelem do podoby ostrých bodlin. Jen na pravé straně měl dlouhý tenký copánek, do kterého měl vpletené barevné korálky a pírka. Rozdíl byl patrný i ve tvaru obličeje. Zatímco Kví-Koň měl obličej strašlivě protáhlý, jeho učeň měl tvářičku kulatou jako měsíc v úplňku. Obieho brada nebyla pokryta vousem, ale byla hladká jako kůže Šagribského Šplhače. Obie si chtěl už dávno založit stejnou bradku, jako měl jeho Mistr, protože pak by měl nárok na zákusek po každém jídle. Tato sladkost byla odměna pro starší žáky, kteří se učili v chrámu Bědyů na Křuskantu. Chudák Obie však měl smůlu, vousy mu nerostly a vypadal velice mladě (i když mu už táhlo na pětadvacet), a tak mu kuchař nevěřil, že je starším žákem. Van Nerobi si svatosvatě přislíbil, že až se stane Rytířem, tak vyzve kuchaře za všechny ty zákusky, které mu po léta upíral, na souboj. Jenže člověk míní a život mění. Kuchař po celé roky tloustnul, z Obieho zákusků, které mu každý den nadbývaly. Tak tomu bylo i ten den, kdy Obie se svým mistrem odlétal na svou první misi. Kuchařova chtivá ruka chňapla po zákusku, který i dnes nebohému mladíkovi sprostě upřel, a nacpala jej celý do velkých masitých úst. Kuchařovy červené tváře lesknoucí se tukem se naduly tak, že by mu mohl i Tatulínský pouštní křeček závidět. S námahou, která vytvářela krůpěje potu na jeho čele, se pokusil celé sousto polknout, ale ouha! Snad byl ten den piškot moc suchý, protože se kuchař snažil ušetřit na nádivce, nebo použil méně vajec, protože většinu předešlý den spořádal k večeři, to už dnes nikdo nezjistí. Ale jistá je jedna věc, že zákusek se mu vzpříčil v hrdle a kuchař se udusil. Obie tuto věc ještě netuší, a proto se celou cestu ukájí představou souboje na světelné pohrabáče s obtloustlým kuchařem.
Zde by bylo vhodné se zmínit, že historickou zbraní Rytířů Bědy, která tvoří neodmyslitelnou součást jejich vybavení, je světelný pohrabáč, který vedený Mocí Bědy je strašlivou a obávanou zbraní. A když se zrovna nebojuje, tak s ním lze výborně prohrabávat uhlíky v krbu.
Mezitím upadl Mistr do meditace, při níž si opět začal v ústech žmoulat svou bradku. Mlaskavé zvuky násilně vytrhly Obieho ze světa fantazie, zvláště těžko se mu pak zaháněla představa vnadné ženy, která ho povzbuzovala při souboji a tleskala při každém lepším výpadu.
Obie Van Nerobi znechuceně pozoroval činnost svého Mistra, ale po chvíli se mu koutky úst mírně nadzvedly a rozhodl se provést svou oblíbenou zábavu.
Milý Mistr totiž netušil, že oblíbenou činností jeho učedníka je zábava, kterou si pro sebe nazval: „Co měl dnes Mistr k obědu?“ Je nutné ještě říci, že se ve svém úsudku nikdy nemýlil.
„Mistře, chutnala vám dnes ta tamioková omáčka, co jste měl na oběd?“ Na tuto omáčku Obie usuzoval podle charakteristické červené barvy, kterou měl Mistr zbarvený svůj vous.
Kví-Koň přerušil meditaci a roztržitě odpověděl: „No chutnala, ale jak jsi na to vlastně…“ Na pokrčení učedníkových ramen, zareagoval povzdechem. „Nu co. Projevy Moci jsou nevyzpytatelné.“

* * *

Oba muži začali sledovat obrovskou obrazovku umístěnou v kabině pro cestující, kde se ze záplavy zvolna ubíhajících hvězd vyhoupla nazelenalá kulička. Brzy bylo jasné, že loď směřuje přímo k ní, protože stále více zvětšovala a zabírala větší plochu obrazovky.
„Podívej se, můj milý Podavači. Baboo – cíl naší mise. Věřím, že se nám brzy povede ukecat těch pár pomatenců z Asociace Prodejců a jejich poskoky z APO, aby stáhli blokádu.“
Jak se tak blížili k planetě Baboo, vynořovaly se z její blízkosti zářivé tečky, které se postupně proměňovaly ve flotilu bitevních lodí Asociace Prodejců. Tyto lodě byly strategicky rozmístěny do shluku nad rovníkem planety. Byla to vojenská strategie Prodejců, která byla vymyšlena proto, aby flotila neměla nekrytá záda, kdyby na ně obyvatelé planety začali útočit kameny. Vepředu byly umístěny pevnější lodě, které by byly schopny odolat kamennému útoku. Tyto lodě byly vytvořeny ještě původní technologií, která ještě jako základní stavební prvky používala kovy a jejich slitiny.
Protože se šéfům zdálo, že do APO vtéká příliš mnoho financí na výstavbu lodí, jejichž výroba je nepřiměřeně drahá, rozhodli se ušetřit své finance použitím alternativních materiálů. Nové lodě se vyráběly pouze z metalizovaného papíru, který ve spojení s mocnými silovými poli odolal skoro všemu, co se mohlo ve vesmíru vyskytnout. Až na přímý útok velkými kameny.

* * *

V kabině cestujících se bzučením ohlásil interkom. Z něj se ozval hlas kapitánky: „Blížíme se k flotile. Mohli byste prosím upřesnit, na které lodi máme přistát?“
Kví-Koň stlačil spínač na svém opěradle. „To je velice jednoduché, kapitánko. Přistaňte na velitelské lodi.“ „Děkuji za radu, Mistře Kví-Koni, ale která z nich to je? Podívejte se na obrazovku a pokuste se mi to upřesnit.“ Mistr asi minutu studoval obrazovku, pak se radil s učedníkem, druhou minutu studoval obrazovku učedník, pak se zase radili a nakonec Kví-Koň promluvil.
„Kapitánko, bude to ta loď bílé barvy uprostřed flotily.“
„Jé,“ řekla kapitánka s údivem. „Jak jste nato přišel, Mistře? Pomohla vám v tom Moc Bědy?“
„Ani ne. Všiml jsem si, že je na ní nápis Velitelská loď.“
„Vy jste génius. Tohle si musím zapamatovat.“

* * *

Když byla loď obou Bědyů poblíž velitelské lodi Asociace, vyslala žádost o povolení k přistání.
Udýchaný důstojník z komunikačního oddělení přiběhl před Hlavního Manažera Buta Munraye a chvíli ze sebe nemohl vypravit slovo. Pak ze sebe vyrazil: „Šéfe, máme tu požadavek na přistání od diplomatické lodi.
Bute vysloveně nesnášel tyhlety šplhouny, kteří se mu snažili ve dne v noci podlézat. Proto naštvaně na důstojníka vyjel: „A jak jsme na to přišli, že to je diplomatická loď, co důstojníku?“
„No… ohlásili se tak.“
„Aha. Takže, když já o sobě řeknu, že jsem blbec, tak tomu také budete věřit?“
„Když to tvrdíte, vy pane, tak ano!“
„To byl blbý příklad a vy jste mě navíc vůbec nepochopil. Já jsem chtěl říct, že nelze věřit všemu, co nám o sobě někdo napovídá.“
„Já vím, pane, ale oni to mají napsáno i na boku lodi.“
„Tak to je jiná situace. Co je psáno, to je dáno. Řekněte jim, že mohou přistát.“
Důstojník odběhl a v té chvíli se k Butemu přitočil jeho asistent Vedlejší Manažer Rum Hákoň. „Bute, shání nás Velký Šéf.“
„Ale ne! Proč mi to dělá. Vždyť ví, že mám ten problém se střevy. Vždy, když chce se mnou mluvit, tak to chce všechno ven. Řekni mu, ať chvíli počká, že musím navštívit tu jistou místnost, kam i on musí občas zajít.“
„To asi nepůjde, on už chvíli čeká.“
„A jéje,“ zaúpěl Bute a šouravým krokem se staženými půlkami kráčel za Rumem do vedlejší místnosti, kde se nacházel přijímač hologramů.
Emitor paprsků přístroje vytvářel v místnosti přízračnou poloprůhlednou postavu, která měla obličej krytý kápí. Bute Munray se začal uklánět už ve dveřích.
„Ó, dobrý den, velkomožný Darte Šidiši. Co vás k nám přivádí? Jak vám můžeme pomoci?“
Dart Šidiš na oba dva Manažery pohlédl takovým způsobem, že se ještě více nakrčili a Bute zapomněl udržovat své svěrače v pohotovosti. Výsledek tohoto neuváženého činu nechť si domyslí každý sám. Jisté však bylo, že Rum okamžitě rezignoval z pobytu v jeho bezprostřední blízkosti.

Převzato z Kaleidoskopu