CorSec! Ani hnout! aneb Na Corellii, tam je veselo...

Autorky: Tanaka Taher’ai & Dark Lady Diandra¹)

I.

Budova ústředí Corelliánské bezpečnosti (zkráceně CorSec) byla už od časných ranních hodin plná života. Místí policisté se totiž řídili heslem, že zločin si nevybírá, a tak horlivě zatýkali ráno, v poledne i večer, koho se dalo, a hlavně ty, kteří se nechali hloupě chytit.
U dveří do kanceláře Gila Bastry se opíral u zeď mladík tak kolem dvacítky s krátkými tmavými vlasy. Vypadal, jako by celkem nedávno vylezl z akademie – a taky to byla pravda, ale navzdory odřeným uším a přidělené práci pochůzkáře už měl tak brzy zálusk na detektivní činnost. Na druhou stranu si to rozhodně mohl dovolit. Jeho otec byl z oboru a děda vlastně taky. Pokud by byl ten kluk aspoň z poloviny tak dobrý jako oni, měl šanci.
Tedy nějaká šance tady byla vždycky. Každý, kdo navštívil Bastru, měl totiž šanci, že ho starej nevyhodí, ale zato dostane placatou čepici s kšiltem a bude z něj dopravák, i když tohle nebylo tak docela to, po čem náš čerstvý policista toužil.
Mladík čekal na svou příležitost už hezky dlouhou chvíli a snažil se netvářit se příliš znuděně. Těsně před jeho dojednanou audiencí totiž k Bastrovi přivedli jakéhosi recidivistu a on si s ním už nějakou chvíli pohrával… Totiž už ho nějakou chvíli vyslýchal.
Blížilo se k deváté hodině dopolední. Kluk si udělal větší pohodlí (opřel se o zeď zády místo bokem) a z dálky pozoroval staršího muže, který přivedl na oddělení svou dceru. Byla to fešná blondýnka v nažehlené uniformě (s krátkou sukýnkou), která ji usvědčovala z toho, že stejně jako náš mladík je sice polda jen krátce, ale na druhou stranu už ne obyčejný kadet, se kterým všichni kolem ometají, jak se jim zlíbí. Chlapec udělal tu chybu, že se podíval pořádně, a s hrůzou zjistil, že děvče svírá v ruce kšiltovku a součástí její uniformy není blaster, ale bílý obušek a za opaskem má navíc červenou a zelenou plácačku.
Dopravačka. To je hned po ránu špatné znamení, pomyslel si mladík. Snad mi ta holka nepřeběhne přes cestu…
„Kadete, dones mi koblihu,“ ozvalo se najednou klukovi za zády. Mladík rychle odpoutal pohled od dívky u vchodu a pokusil se zatvářit co nejvíce pohrdavě, zatímco se otáčel. „Komu říkáš „kadet“, ty jeden—“
Hned vzápětí zuřivě zamrkal a polknul zbytek věty²), nebyl totiž ani v nejmenším připraven na to, co uviděl za svými zády. Stál tam totiž sám inspektor Hal Horn. Tenhle chlap byl u policie legenda. Ne taková nula a nicka jako on, který sotva vylezl z akademie. Navíc byl o hlavu větší. Takovým se nevyplatí odporovat nebo je nějak provokovat. Jeho zcela zjevná autorita navíc způsobila, že se nebohý mladík cítil ještě o deset centimetrů menší.
„Ano, hned to bude, pane,“ zasalutoval a chystal se odběhnout splnit přání. Na poslední chvíli se však vrátil a opatrně, aby ho snad nějak nepopudil, se známého vyšetřovatele zeptal: „Má to být kroužek, nebo plněná kobliha?“
„Plněná.“
„Rozkaz, inspektore. A… plněná marmeládou nebo nugátem?“
Starší policista si podrbal předpisového ježka dlouhého deset centimetrů a zadumaně našpulil pusu. „S marmeládou. Vezmu si čtyři. Ne-ne. Stačí jen dvě. Hlídám si totiž linii.“ Uhladil si skvěle padnoucí uniformu na rozložité hrudi a štíhlém pase. „A cestou bys mě mohl objednat v kadeřnictví. Nutně potřebuju ostříhat.“
Mladý polda jen kývnul na souhlas a hned vystartoval jako stíhačka, za rohem dokonce efektně zapnul i hyperpohon³) a vyrazil bočním vchodem přímo do nejbližšího kadeřnictví a hned pak do pekařství. Netrvalo mu to ani pět minut a byl zpátky i s koblihou. Dívka se u hlavních dveří stále ještě nemohla rozloučit s otcem a inspektor se už netrpělivě díval na hodinky.
„Termín u kadeřnice je zítra ve tři a tady jsou ty koblihy,“ vyhrkl kluk a vtiskl Hornovi do rukou balíček s dozlatova upečenými a už na dálku lákavě vonícími koblihami. Dokonce i nám se sbíhají sliny!
„Jenom?“ řekl na jeho výkon inspektor zklamaně. „To ses v Akademii nic nenaučil, mladej?“
Mladík protáhl obličej. „No koblihy jsem donesl. A co jako ještě?“
„Ke koblihám musí být vždycky—?“ Horn významně zvedl obočí, aby ho motivoval k přemýšlení. Ve skutečnosti ho motivoval tak akorát k většímu pocení. Mladík si zastrčil prst za límeček nové uniformy, který ho náhle začal strašně škrtit. I když to byla nejspíš reakce na toho děsného chlapa, který se nad ním hrozivě tyčil a mračil se, jako bouřka nad Coronetem.
„Ke koblihám musí být vždycky…“ zopakoval mládenec a zuřivě přemýšlel, co to vlastně vždycky musí být ke koblize. Najednou si vzpomněl! Zrovna dneska ráno mu maminka dala ke snídani voňavé kulaťoučké koblihy a zeptala se ho, jestli si k nim dá—
„Ke koblihám musí být vždycky… Káva nebo šálek lahodného kakaa!“
„Správně,“ uculil se inspektor Horn a kluk si maličko oddechl.
Já věděl, že mě maminka pro život připravila nejlépe, pomyslel si. „Černý nebo s mlíkem?“ zeptal se hbitě, protože mu došlo, že kakao to v tomto případě určitě nebude.
„Černý jak moje boty,“ odtušil detektiv.
Mladší předpisově zasalutoval, scvakl podpatky a vyřítil se k nejbližšímu automatu na kávu, který byl naštěstí v budově a on už nemusel nikam ven. Za půl minuty byl zpátky s kouřícím kelímkem.
„Cukříček, inspektore?“ vnucoval se, když ten zasněně čenichal kávové výpary.
„Nikdy neodmítnu, když si můžu osladit život,“ ušklíbnul se a očividně zcela zapomněl na svou linii. „Sem s nimi, synku.“
Kluk mu úslužně hodil do kafe dvě kostky cukru. „Dvě kostky, jak to máš rád… taťko.“
„Díky. A neříkej mi taťko, když jsem ve službě.“
„Rozkaz, tať… totiž, pane!“ A předpisově scvakl podpatky a vypjal hruď.
„Pohov. Tady nejsi na vojně, ale u policie.“
Hal Horn se konečně přestal mračit a šklebit zároveň a jeho synovi Corranovi se mohlo konečně ulevit.
„Neměl jsi mít dneska volno?“
„Přece si nemůžu vzít volno, když se z mýho kluka stane polda se vším všudy. Ukaž se, ať si tě můžu pořádně prohlídnout.“ Corran se vypjal do celé své nedostačující výšky nějakých stopětašedesáti centimetrů. Hal se na něj podíval očima hrdého otce a bylo vidět, že se musí opravdu přemáhat, aby ho neobjal. „Oh… Připadá mi to jako včera, co jsi mi sahal sotva po bradu a dnes—“
„Dnes ti pořád sahám sotva po bradu,“ odtušil Corran.
„No jo, máš vlastně pravdu.“
„Koukám, že máš dneska po ránu nějakou blbou náladu.“
„To víš,“ vzdychl s přehnanou teatrálností Horn prostřední. „Ta potvora Moranda Savich už mi zase zdrhla. Od Darkknellu mě asi provází nějaká smůla. Jestli si nepolepším vyřešením nějakého fakt záludného případu, tak moje hvězda zhasne. Ale to bych nejspíš sám samojediný musel zatknout Zekku Thynea, co nám z naší líbezné Corellie udělal pobočku Černého slunce, tudíž semeniště hříchu a zločinu.“
„A neřesti!“ přidal se Corran, kterého napadlo, že pokud by z něho nakonec nebyl ten vyšetřovatel, mohl by to zkusit u mravnostního oddělení nebo v případě nouze u protidrogového.
„Neřesti?“ Horn starší (prostřední) se podivil. „O té nic nevím.“
Zato já o ní vím všechno, pomyslel si Corran v duchu a uculil se.
Z Bastrovy kanceláře se ozvala dutá rána a Corran sebou trhnul. „Už bys ale měl jít,“ začal otce zuřivě odstrkovat. „Nerad bych, aby tě tu se mnou někdo viděl. Ještě si budou myslet, že mám protekci.“ Zúžil oči, jako by ho něco napadlo. „Nemluvil jsi náhodou teď v poslední době s Bastrou o tom, co bych chtěl dělat? Každý ví, že jste spolu dělali a občas ještě děláte…“
„Né, vůbec,“ ujistil ho Horn starší. „Za prvé se to nemá a za druhé bych ani neměl kdy. Včera byl přece s naším dědou na pivu, předevčírem na golfu a před třemi dny si spolu vyrazili na nějaký zápas. Já bych po něm rozhodně nic nechtěl a už vůbec bych mu nedával žádný úplatky. Což mi připomíná…“ Začal se ohmatávat, dokud v jedné větší kapse nenahmatal nikoliv malou placatku. „Tohle dej Bastrovi, až s ním budeš mluvit, že mu to posílá děda. Prý si to u nás zapomněl. On už bude vědět.“
Corran vzal lahvičku, strčil ji do kapsy a usmál se na otce. „Ani nevíš, jak jsem ti vděčný, že ses mi u Bastry nepokoušel organizovat život. Chci všeho dosáhnout vlastní silou, rozumem a schopnostmi. Jako ty.“
Hal ho poplácal po rameni. „Díky za důvěru. Hodně štěstí, synku. Ať ti to vyjde. Jo a mamka se Bastry ptá, jak mu tuhle chutnala ta bábovka, co mu poslala…“


II.

Corran se opět co nejpohodlněji opřel o zeď. Tatík u vchodu zatím stále držel svou holčičku-dopravačku pevně za ruku a vypadalo to, že se jí nechce za žádnou cenu vzdát. Nakonec dojemné loučení přece jen skončilo a ‚otecko‘ obdržel mlaskavý polibek na tvář. Poté se mu dívka konečně vysmekla a odběhla. Tatík ji ale stále mával.
Ke mně ne! Ke mně ne! Bože můj! Ke mně ne! drmolil Corran v duchu.
Ať už to byl jakýkoliv, Bůh se na mladíka prachsprostě vyprdl. Dívka totiž přicupitala přímo ke kancelářím, podívala se na označení dveří, vedle kterých postával Corran (toho efektně přehlédla), pak na hodinky a nakonec si vzdychla.
„Je tam někdo?“ prohlásila jen jakoby všeobecně do vzduchu.
„Jo,“ řekl Corran. Taky jen do vzduchu. Za zády zato dělal všemožná gesta, aby odehnal zlé duchy, kteří s divokým nasazením zařizují, aby se všichni mladí policisté dostali k dopravní stráži.
Dívka znovu vzdychla a opřela se o zeď z opačné strany. Corran to vzdal. Jeho pářící pudy byly tentokrát silnější než pověrčivost a skutečnost, že byla maličko větší než on. Pro totiž hovořila tato fakta – byla asi v jeho věku, blond, štíhlá a víc než jen hezká. To by byl materiál na detektiva! Zločinci by stáli v řadě, aby je mohla zatknout! Corrana napadlo, že by snad sám také spáchal zločin, jenom aby ho sebrala.
„Ahoj,“ zkusil to. Tentokrát už přímo k ní. „Jak se vede?“
„Dobře, ale jestli mi ta kancelářská krysa splní přání, tak ještě líp. Ráda bych změnila uniformu, víš.“
To já taky, pomyslel si Corran toužebně, i když jeho touha se v té chvíli dělila na dvě části – jednu detektivní a druhou, která toužila pozvat tuhle holku na rande. Možná, kdyby se stali partnery v práci, mohli by se stát i partnery v životě. Lákavá představa.
„Zatím obhlížím konkurenci. Doufám, že bude malá.“
„Ehm… Bude.“
„Vážně?“
„Asi tak o pět cenťáků… mým skromným odhadem…“
Dívka se na něj podívala. „Ty? Taky čekáš na Bastru ?“
„Tak nějak.“ Pokrčil rameny a natáhl k ní ruku. „Corran Horn.“
„Iella Wessiri. Máš něco společného s těmi dvěma staršími Horny, kteří taky pracují v Bezpečnosti?“
„Jméno?“ zkusil to Corran.
„Myslela jsem si to,“ odtušila Iella. „Co tam ten Bastra dělá?“
„Vyslýchá.“
Iella opatrně vzala za kliku a maličko pootevřela dveře. Oba se naklonili k úzké škvírce. Naskytl se jim pohled na záda vyslýchaného, dva kadety a trochu obtloustlého Bastru, jak na něj právě pouští hrůzu, aby mladým ukázal moderní výslechové metody.
„Chtěla bych být jako on,“ zašeptala Iella.
„A já bych chtěl mít plat jako on,“ kontroval Corran.
Iella raději opatrně přivřela dveře zpátky. „Tohle vypadá ještě na dlouho.“
Corran jen mlčky přikývnul.


III.

Za další půlhodinu čekání ledy i malá počáteční nevraživost opadly a Corran a Iella mohli být zastiženi v družném rozhovoru…
„Tvůj první sexuální zážitek?“
„Hm… oukej. Bylo mi asi deset.“
„Deset? Buďto si ze mě děláš šprťouchlata, nebo jseš větší borec, než na jakého vypadáš.“
„To není tak, jak si myslíš. Bylo mi deset a načapal jsem v ložnici tátu přímo na mámě. A táta mi říká: ,No co tak koukáš, synku. Čápi stávkují.‘“
Iella strčila špičkou boty do dveří. Zevnitř se nesly hlasy…
„Musel jste přece poznat, že ta peněženka není vaše.“
„Přiznávám, ta peněženka mě trochu mátla, ale ty prachy vevnitř mi byly strašně povědomé…“
Corran potřásl hlavou. „Hej, Iello… To vypadá víc než jen na dlouho. Nechceš zajít na čaj, kafe, oběd, večeři, na noc?“
Zachichotala se jako rozverná školačka. „Už jsem ti ukazovala svou morální podporu, která mi támhle už od rána drží palce, aby Bastra vyhověl mojí žádosti?“ Iella mu ukázala na staršího muže, který pořád postával u dveří a už z dálky na ni mával. „Tohle je Diric. Diric Wessiri.“
„Tvůj otec? On tě nepustí? Snad už jsi dospělá, ne?“ Pokusil se šibalsky zvednout jedno obočí.
„To není můj otec.“
Corran se podíval znovu. „Na dědečka je teda rozhodně zachovalý.“
„Manžel.“
„Ups.“ Obočí mu hned kleslo, stejně jako ramena a celkově se zmenšil ještě o dobrých deset centimetrů. Skoro jako kdyby měl zase za zády otce.
„Seznámím vás.“
Corran se s neblahou předtuchou bránil. „Raději ne.“
„Neboj se. Neřeknu mu to.“ Popadla Corrana za ruku a tahala ho naprosto neženskou silou ke svému muži.
„He-hé, Diriku, víš, že si tadyhle Corran myslel, že jsi můj otec?!“ vřeštěla na něj už zdálky.
„Slíbila jsi, že to neřekneš!“ zasyčel Corran podrážděně.
„Ne. Slíbila jsem, že neřeknu, že sis myslel, že je to můj dědeček! Ha-há!“ spokojeně zahýkala Iella.
Diric změnil několikrát barvu v obličeji a začal se nadechovat. Corran zbledl, protože netušil, jestli se starší muž chystá omdlít, nebo mu rozbít hubu. Co to nejspíš bylo, mu nakonec potvrdila Iella, když sladce řekla:
„To bych ti neradila, miláčku. Je to totiž syn Hala Horna a vnuk Rosteka Horna!“
Těžko říct, co by se stalo, kdyby se v téže chvíli doširoka neotevřely dveře Bastrovy kanceláře. „Hej! Kdo to se mnou toužil hodit řeč?“
„To jsme my!“ řekli Corran s Iellou dohromady a ozlomkrk se hnali ke dveřím. „To jsme my!“ oznamovali celému tomu policejnímu světu okolo. Bastra na ně kývnul a bradou jim ukázal, aby za ním vstoupili do kanceláře, odkud právě dva kadeti z policejní akademie úslužně vynášeli zničeného „ptáčka“, který nakonec přece jen zazpíval. Zranění na jeho tváři jasně ukazovala, jak cestou ven ten nemotora zakopnul a spadnul tak nešikovně, že si rozbil nos, rozrazil ret a nejspíš taky zlomil obě ruce.
Někdo za nimi zavřel dveře a Bastra si založil ruce na objemném břiše. „Takže…?“
Corran i Iella spustili oba najednou a jako o překot. „Ty první!“ vybídli se navzájem a zase svorně pokračovali. Bastra si raději nenápadně ucpal uši a nechal je do sytosti vybrebentit. Neslyšený proslov zahrnoval také zuřivou gestikulaci obou mladých lidí, při které si Iella ukazovala na krátkou sukni a obušek a Corran zase vytáhl z kapsy láhev s alkoholem. Že by se ho pokoušeli uplácet alkoholem a nabídkou sexu? Gil opatrně odtáhl dlaně z uší. Hned toho zalitoval.
„—tohle posílá děda, že prej jste to u nás nechal—“
„—děsně fouká! Je to fakticky neúnosné—“
„—maminka se ptá, jak vám chutnala ta bábovka—“
„—jsem nešťastná. Diric – můj manžel – je nešťastný—“
„—detektiv—“
„—uniforma—“
Příliš brzo, uvědomil si Bastra a zase si zakryl uši. „Dobrá, vy dva,“ řekl, když si všiml, že ani jeden z nich už nehýbe pusou, jenom ho pozorně sledují. Sice nevěděl, co se mu to vlastně jeden přes druhého pokoušeli sdělit, ale jeho instinkt ho nikdy nezklamal. A ten mu právě říkal, co ti dva chtějí a potřebují. „Mám tu pro vás prvotřídní případ.“
Iella upřímně vykulila oči. „My máme případ? Jak to, že máme případ?“
„To neřeš!“ odbyl ji sám celou situací pořádně překvapený Corran.
„Máme případ!“ Iella měla co dělat, aby nezačala poskakovat po kanclu jako cvičená opička. Corranovi sice taky škubalo v nohách, ale on to dobře ovládal, ale musel připustit, že ani on takové štěstí nečekal.
„Teda, takové štěstí jsem opravdu nečekala!“ řekla Iella místo něj.
„Pokud tento úkol splníte, udělám vás detektivy. Jinak skončíte u dopraváků.“
„Já už jsem dopravák,“ odtušila Iella nevzrušeně, protože pohoršit už si nemohla. „A dostanu novou uniformu?“
„Pokud ten případ vyřešíte…“
„Tak co máme vypátrat?!“ nedočkavě se zajímal Corran.
„Zavolal si mě dneska ráno sám ředitel. Prý mám pověřit někoho—“
„Mě!“
„Mě!“
„—důležitým úkolem.“
„Jakým?“
„Jakým?“
„Zjistěte, kde jeho dcera ztratila poctivost.“
Corranovi podklesla čelist. „He?“
„A když už budete u toho, tak vypátrejte taky s kým. Jediné, co se nám z ní podařilo dostat, je, že ten chlap vypadal jako ten holonovelovej herec. Šalda nebo tak nějak. Jo a měl prej s sebou baterku. Svítil si s ní do obličeje, a tak ho poznala.“
„Huh?“ řekla Iella.
Aniž by věděli jak, oba se ocitli na ulici. Nejdelší den jejich života mohl začít.


IV.

Po půlhodině bezcílného bloumání sem, tam a kdoví kam položila Iella jako první tu palčivou otázku, která v nich obou začala hlodat poté, co odezněla euforie z toho, že dostali svůj první případ. „Ty, Corrane… už tě napadlo, kde vlastně začnem?“
Corran, kterého potěšilo, že se ptá na jeho názor (a přisoudil to z devadesáti procent jeho charizmatu a vůdčím schopnostem a z deseti procent rodinné policajtské tradici), se zamyslel. „Proč ne přímo tady? Co takhle se někoho zeptat?“
„Jen tak?“ Iella zavrtěla nevěřícně hlavou. Jako dopravní policistka ještě neměla ty správně detektivní návyky.
„Hele, ty jseš dopravačka. Já pocházím z detektivní rodiny, a tak vím, že klíčem je kladení těch správných otázek⁴). Hej ty, kopáči,“ zavolal bodře na nejbližšího muže, který opřený o zeď spokojeně pokuřoval, „potřebujeme ti položit pár otázek?“
Muž vytřeštil oči. „Jak jsi poznal, že jsem kopáč, poldo?“
„Podle toho mozolu na bradě. Jak jsi poznal, že jsem polda?“
„To je jedno⁵). Co chceš?“
„Kdo je tady ve městě… největší borec… přes ženský?“
„Tak to je v prvé řadě Frankie Suvlatzidiko.“
Corran si odfrknul. „S takovým jménem?“
„Tutově to není Corellián⁶),“ řekla bystře Iella a ukázala tak, že toho detektiva má už skoro v kapse. Ihned si vyhledala potřebné informace v elektronickém notesu, který sebrala Corranovi z ruky. „Hele… je tady. Frankie Suvlatzidiko, řečenej Dlouhán… Má podmínku…“
„Kde ho najdem?“
„Pracuje momentálně někde v prodejně rychlého občerstvení u svého bráchy.“
„Jdeme!“
Popadla ho za rameno. „Počkej, počkej, ty horká hlavo. Ne tak hrr. Tady pán řekl v prvé řadě Frankie. Nejspíše tu je ještě někdo v druhé a možná i třetí řadě.“
„My hledáme v divadle?“ pokusil se o vtip Corran, kterého se zmocnil pocit, že tohle nedopadne dobře.
„Je tady ještě někdo,“ ptala se Iella, „kdo má úspěchy u ženskejch?“
„Já nevim,“ vytáčel se kopáč.
„Nebude to zadarmo!“ zacinkala mu před očima peněženkou.
Oči se mu maličko rozsvítily, pak jejich záře pohasla. „No… prej Zekka Thyne a pak nějakej mlaďoch… ten je novej, začínal teprve asi před rokem, ale holky o něm často mluvěj… nějakej Horn…“
„Tak Horn, jo?“
„Jo, ale tomu to prochází, protože jeho fotr je polda.“
Corran se chystal nenápadně vytratit, ale Iella měla oči i vzadu, natáhla se po něm a pevně si ho chytila a nepustila.
„Měli byste si na něj došlápnout, vy dva policajtský. Mohla by z toho bejt bezvadná aférka,“ nadhazoval kopáč.
„Díky za tip, tady máš odměnu,“ vtiskla mu Iella do ruky kreditovou minci.
Muž si ji několikrát převrátil v prstech. „Teda kdybys nebyla dopravačka, tak bych řek, že jseš škrt, ale v tomhle případě to chápu. Ty jseš chudá.“
„Ještě jednou díky,“ zamávala mu Iella a táhnula Corrana za sebou. „Takže máme tři podezřelé.“
„Ale no tak, Iello,“ pokusil se Corran. „Vždyť jsem tvůj parťák…“
„Jak detektiv musím být nestranná,“ nenechala se jeho společnice oblomit. „Jestli proti tobě najdu dost důkazů, tak tě obviním a ani nemrknu.
Mladý Horn vzdychl. „Koukni, poctivě s holkama chodím aspoň tři dny, neobtěžuju nezletilý a starší třiceti let. Nedělám nic nezákonnýho. A o ředitelovu dceru Roxann bych si s prominutím neopřel ani spídr. Totéž platí o Thyneovi, ten si vybírá fest fešný děvčata na to, že je hnusnej jako prd… jako noc. Musí to být najisto ten Frankie. Koukni se do datapadu, určitě tam na něj najdeš nějakou stopu.“
Iella se nechala obměkčit, vytáhla pad a zasunula do něj několik karet, které dostali od Bastry. „Nevím, nevím, Corránku,“ řekla vážně. „Žádné z Frankieho předchozích obvinění se netýká ženských. Žádné znásilnění nebo sexuální harašení. Mám tady jen nějakou tu krádež, ublížení na zdraví… Byl obviněný, že třikrát bodl nějakého chlápka.“
„I tak je to hezké kvítko. Jak to, že se z toho dostal?“
„Jeho právník ho z toho vysekal.“
„Jak ho z tohohle mohl právník vysekat?“
„Předložil přesvědčivý důkaz, že Frankie svou oběť bodl pouze jednou.“
„Jednou a co ty tři díry?“
„Bylo to vidlemi.“
Corran se zamračil. „Pokud to je opravdu tenhle chlápek, budeme muset předložit obvinění, ze kterého ho právník nevyseká,“ odhadl vcelku moudře, ale Iella zřejmě přemýšlela nad vlastními problémy, protože mu neodpověděla. „Iello?“
„Myslíš, že bych se jako začínající detektiv mohla převléknout do civilu?“ zajímala se trochu nepřítomně a opatrně přeskakovala rozházené dlažební kostky, výmoly, díry a někdy i pořádné jámy. „Proč je ta zatracená ulice celá rozkopaná?“
„Asi proto, že se jmenuje Ulička hledačů pokladů,“ ušklíbl se Corran. „Pitomí turisti! Vždycky když začne sezóna, tak to tu celé zničej.“
„Skočíme ke mně domů,“ rozhodla najednou Iella.
Corran ztuhnul v půli pohybu a pak měl dojem, že se celý začíná rozpouštět. Tak proto byla tak dlouho potichu, ona si musela znovu v hlavě probírat tu věc se všemi podezřelými a došlo jí, že právě teď je ve společnosti třetího nejlepšího chlapa v Coronetu. Možná není první ani druhý, ale opravdu se snaží.
„Fááákt?“ vypustil ze sebe nevěřícně. Tohle bylo až příliš krásné na to, aby to mohla být pravda. V tom bude nějaký háček. „A co na to Diric?“
„Jéje, Diric… Ten chudáček nejspíš pořád čeká v přijímací hale než budu mít padla. Vylezli jsme zadem, takže ani neví, že jsme pryč.“
Žádný háček! Super, tetelil se blahem Corran, který ještě před chvíli netušil, že mu ta zrádná informace pomůže získat Iellino srdce, duši a hlavně tělo. „A kde že to bydlíš?“ vnucoval se.
„Tři zastávky veřejnou hromadnou dopravou. Pojď, zrovna nám to jede.“
Iella přeběhla jako vítr přes zbytek tržiště, kterým teď procházeli, a hupsla do pozemního vznášedla veřejné dopravy. Corran byl tak natěšený na to, že bude s Iellou sám doma, že si ani nevšiml, že po pohledu na jejich uniformy, se osazenstvo vznášedla přemístilo úplně dozadu, což by mu jinak pořádně zpěnilo žluč a nadzvedlo mandle, a vynadal by jim tak, až by se mu klidili z cesty na druhý konec vozu.
Po třech zastávkách blondýnka křepce vyskočila ze vznášedla, zcela ignorovala dopravní předpisy, i když komukoliv jinému by za přeběhnutí frekventované silnice mimo přechod pro chodce nebo nejbližší podchod/nadchod napařila pořádnou pokutu. Hladce kličkovala mezi brzdícími a zuřivě troubícími vozidly a Corran se na to jen s otevřenou pusou díval.
Mladý Horn naštěstí nebyl sebevrah a nenosil hlavu jen proto, aby mu nepršelo do krku. Protože už na začátku jejich cesty vzal Ielle galantně její blůzu, obušek a obě plácačky, měl k nyní k dispozici spolehlivý prostředek, jak si udělat vlastní přechod. Na obě strany ukazoval červenou plácačku a vozovkou prošel bez nehody jako bůh.
„Konečně!“ vykřikla před ním Iella nedočkavě a rozběhla se (tentokrát už naštěstí po chodníku) k jejímu domu. Corran s ní málem nedokázal držet krok. Dokonce ani nečekala na výtah a do třináctého patra po schodech doslova vyletěla. S Corranem to bylo trochu horší, ale díky svému mládí, síle a vitalitě, to zvládnul bez vážnějších problémů. Když Iella odemykala, tak se jen trochu vydýchával.
„Já jenom v rychlosti hupnu pod sprchu a převlíknu se do něčeho pohodlnějšího!“
„Úúúú!“ udělal jen Corran.
„Copak ti je?“ Iella se na něj podívala s přehnanou starostlivostí. „Vypadáš nějak přešle. Jsi utahaný?“
V Coranovi hrklo. Byl – pravda – trochu uřícený z té honičky po schodech, ale v takové situaci se přece nehodí říct, že je člověk unavený.
„Nechceš to třeba trochu odložit?“
„Ne! Ne! Jsem oukej! Opravdu! V plné síle.“
„Tak pojď dál.“
Iella a Diric obývali malou garsonku. Byl to jednoduchý byteček, kterému Corran vždycky říkal králíkárna metr krát metr. „Teď možná budeme oba víc vydělávat a přestěhujeme se někam víc do centra,“ říkala mu Iella a zavedla ho do obýváku, který sloužil i jako ložnice. Zatímco Corran jen mlčky přitakával, zmizela mu v koupelně. Ve chvíli, kdy se spustila voda a zazněl tlumený zpěv, se Corran začal rychle svlékat, aby mohl na gauči zaujmout příslušnou pozici a být nachystaný, až Iella vyleze ze sprchy.
Připravená a příjemně nažhavená…
Mohlo mu být dávno jasné, že ji ten její stařík určitě neuspokojuje tak, jak by si žena jejího věku a náruživosti přála. S veselým/přitroublým tlemením a zubením rozházel blůzu uniformy, košili, kalhoty a boty po celé místnosti, až zůstal jen ve svých oblíbených boxerkách s motivem pářících se nerfů na zelené louce a ponožkách, protože studená podlaha bez koberce ho zábla do nohou. Raději se rychle svalil na gauč, stáhnul i ty trenýrky, odhodil je na lampu a nabral příslušnou pózu, protože měl tušení, že Iella už je připravená.
A byla. Otevřela dveře a vyklouzla z koupelny. Ke Corranově překvapení na sobě neměla ručník, jak předpokládal, dokonce se ani neprezentovala, jak ji pánbůh stvořil. Místo toho byla oblečená do růžové teplákové soupravy. Jen na hlavě měla ještě nasazenou koupací čepičku.
Corranův šestý smysl mu naštěstí včas prozradil, že tady asi došlo k omylu, proto mohl včas příslušná místa svého těla zakrýt polštářkem, na kterém před okamžikem ještě polehával připravený na extázi smyslů, a aspoň trochu tak zachránit situaci, která se vyvíjela velice trapně pro jeho osobu.
„Proč jsi svlíknutý?“ podivila se Iella při pohledu na Corrana, který se s polštářkem v rozkroku pitvořil na gauči.
„Říkala jsi něco pohodlnějšího…“ pokusil se to ještě uhrát.
„To jsem říkala, jenže mi nedošlo, že ty tu kromě uniformy nic nemáš. No jo, promiň. Dobře. Půjčím ti Dirikovy tepláky a tričko. Ale musíš mu je vrátit. Nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit pořád kupovat levné věci u Drallů na tržišti.“
„Díky,“ horlivě přikyvoval Corran a jen co se k němu otočila zády, rychle si natáhnul trávově zelené trenýrky s provokativně se milujícími savci. O pět minut později už měl na sobě šedou soupravu s červeným proužkem ze strany kalhot. Ten se Corranovi obzvláště líbil, protože připomínal červené lampasy, uznání dávané za zásluhy pro Corellii.
Mohli – ke Corranově nechuti – vyrazit.


V.

Blížilo se k polednímu.
Protože s prázdným žaludkem se opravdu špatně přemýšlí, koupil Corran sobě i Ielle kafe a koblihu a na lavičce v místním parku právě rozjímali, jaké kroky podniknout, aby dospěli k zdárnému dořešení svého nového případu. Naštěstí měli klid. Díky tomu, že se zbavili svých uniforem, po nich nekoukal každý blbec a netrousil poznámky, o tom jakou policajti odvádí skvělou práci.
Místo toho je každý považoval za mladé sportovce. Jogging byl v parku doslova zaběhaný. Osamělí běžci i skupinky v barevných teplákovkách byli tak běžní, že se jim sice nikdo obloukem nevyhýbal, ale zato je všichni už roky úspěšně přehlíželi. Hned na začátku měli oba mladí policisté malou nehodu, kterou však Corran bravurně vyřešil. Cestou na lavičku do něj totiž docela nejemně vrazila stařenka s chlupatým psem, který mu navíc počural kecky.
„Dirikovy tenisky!“ zakvílela Iella.
Corran zatahal babku za kabát. „Můžu tomu vašemu chlupáčovi dát kus koblihy?“
Žena se zatvářila podivně. Její pes připomínající černou chlupatou kouli na řemínku mu pomočil nohu a on mu ještě chce dát koblihu? Iella zase vypadala, že se každou chvíli buď rozpláče nebo nepříčetně rozzuří.
„Proč?“
Corran položil čoklovi koblihu na zem a zářivě se usmál, když se hromada chlupů k pamlsku přiblížila. „Přece abych viděl, kde má tlamu,“ prohlásil a začal si psa pomalu obcházet.
„Proč?“ zeptala se tentokrát Iella. „Proč potřebuješ vědět, kde má tlamu?“
„Abych ho mohl pořádně kopnout do prdele!“
Pro případ, že by tento příběh četly i děti a mladiství, musíme vypustit scény násilí páchaného na zvířatech – pravidla a zákony jsou neúprosné – takže nyní už Corran s Iellou bezpečně sedí na lavičce a obědvají své kafe s koblihami.
„Hele, Iello,“ dloubl Corran zvesela do své společnice. „Je to černý a letí to přes celý park. Co to je? Dost dobře nakopnutý vořech!“ Pak se svému vtipu pět minut srdečně chechtal.
Iella však už zase myslela na něco úplně jiného. Nebyl to ale jejich úkol. Mladá žena tentokrát dvacet minut neustále brebentila o svém rodinném zázemí a manželovi. Zmlkla jenom tehdy, když si ukousla sousto. Teď si otřela z horního rtu cukrový knír a polknula kousek koblihy.
„Diric je sice o dvacet let starší než já, ale to na věci nic nemění. Stejně ho miluju.“
Corran oparně usrknul trochu kávy. „A kolik má na kontě?“
„No dovol! Já vůbec nejsem na prachy.“
Na tom asi něco bude, napadlo Corrana, když si připomněl jejich mrňavý byt. A svůj velký nezdar. Coran se ovšem nikdy nevzdával tak snadno a byl rozhodnutý pokusit se Iellu ještě získat. Třeba by to mohl uhrát na Dirikův zdravotní stav. Nevypadal příliš dobře, když ho tam tak viděl stát. Vysoký, hubený, vlasy na ústupu… Ve čtyřiceti má určitě spoustu zdravotních problémů. Čtyřicet let! Corran se otřásl. To už je člověk prakticky skoro mrtvý.
„Nic proti tvému výběru, ale podívej se na to z téhle strany… Dvacet let je fakt dlouhá doba. On nemládne a zatímco ty jsi v plné síle. Nedávno jsem četl takovou studii, že muži po čtyřicítce jsou náchylní k infarktu.“
Přikývla až trochu moc horlivě. „Máš pravdu. To mi Diric před svatbou říkal taky. Měl strach, že o svatební noci dostane infarkt a já nic neudělám, protože si budu myslet, že má právě orgasmus.“
„To je přesně ono!“ přikyvoval hlavou Corran a hlavou se mu honily chmurné myšlenky. Nedokázal si představit, jak se asi cítí jeho otec, který byl asi v Dirikově věku, nebo – nedej bože! – dokonce dědeček s babičkou! Ty by určitě skolil závan večerního větříčku! Corran jim už tolikrát vyčítal, že to moc přehánějí. Práce na zahradě a v domácnosti! „Ve vašem věku vás může zabít i sebemenší prudký pohyb,“ říkal jim. Jenže oni ho neposlouchali a dokonce ve svém pokročilém věku mysleli na takové chlívárny, jako je sex.
Optimistická Iella to tak ale očividně nebrala. „Jenomže já jsem se toho nebála. Říkám mu, Diriku, na to je jednoduchej test. Když chytneš za prsa mne, tak je to orgasmus, a když sebe, tak je to infarkt.“
„Jak tak koukám, zatím chytá za prsa asi pořád jen tebe,“ řekl Corran trochu závistivě.
Iella se zářivě, ale trochu nepřítomně usmála. Nejspíš si právě představila, jak ji Diric chytá za prsa. Corran si zase na chvíli vyobrazil na jeho místě sebe, ale nakonec to radši zcela zavrhnul. Iella asi nebyla dobrý nápad. Ten její chlap vypadal, že by si vážně ublížil, kdyby mu někdo přebral manželku.
Tohle by Corran neudělal ani svému největšímu nepříteli, tedy kdyby nějakého měl. Jona Tarella za největšího nepřítele rozhodně nepovažoval, i když ho na základní zavřel na celých šest hodin do skříňky. A taky ho polil zkyslým mlíkem. A taky sirupem a pak ho svázal a hodil do mraveniště…
„No…“ začal Corran a připomněl si, proč jsou vlastně tady. „Asi bychom měli přemýšlet nad naší novou prací.“
„To je fakt,“ Iella souhlasila. „Myslíš, že dostaneme ty bezvadné šedozelené uniformy s dlouhejma kalhotama?“
„To teď neřeš. Raději se zabývej tím případem.“
„Případem?“ Iella nejdřív posmutněla a pak si znechuceně odfrkla. „Chtějí se nás zbavit. Myslím, že z té krásné uniformy s dlouhejma kalhotama nic nebude. Co já vím, Corrane, tak ředitelova dcera se tahá po nocích už od patnácti.“
„Jo. Lovila chlapy. Bezúspěšně.“
„Do včerejška,“ upřesnila to Iella. „Proč se musí vyšetřovat, že si prostě vrzla?!“
„Počkej,“ napadlo něco Corrana. „Mám pocit, že to je teď něco jako organizovanej zločin. Někdo tady ve městě systematicky uspokojuje holky a ženský! Něco jsem o tom četl. Ne! Táta o tom mluvil s dědou u oběda. Poslední případ byla nějaká dcera farmáře se statkem kus za městem. Když to vyřešíme a najdeme souvislost tadyhle s ředitelovou dcerou… Máme to v kapse!“
„Vážně? Vždyť nemáme ani žádný důkaz,“ řekla Iella dost pochybovačně. „Já s tím radši střelím. Zekka Thyne prý potřebuje sekretářku. Plat je celkem slušný…“
Corran ztuhnul. Thyne… druhý největší maník přes ženský ve městě, tak daleko to přece nemůže nechat dojít! „Já slyšel vod táty, že Thyne spolupracuje s Černým Sluncem…“
„Klidně i s Červeným měsícem, to už je mi jedno. Hlavně když z toho kápnou prachy.“ Iella se půvabně zamračila. „Co takhle udělat zátah na toho Zekku? Koneckonců je přece taky náš podezřelej. Kolik by z toho asi bylo?“
„Neříkala jsi náhodou, že nejsi na prachy?“
„No a?“
„Takže zátah? Jen tak ve dvou, jo?“
„No a?“
„Ty jsi asi pravá blondýnka, že? Jsem možná ještě ucho, ale nejsem blbej…“ Corran se na chvíli odmlčel. Na pozadí jeho očí se právě odvíjely složité matematické procesy a přesun větší hotovostní částky na jeho čerstvý účet, kde se na něj zatím vesele smálo pouze sto kreditů. „Sakra, ale když si představím, kolik by z toho asi káplo?“
Podívali se na sebe. „To chce plán.“
„Jo,“ souhlasila Iella. „Máš nějaký návrh?“
„Víš, co? Půjdem se zeptat mého dědy.“
Uznale se na něj podívala. „To je dost dobrý nápad.“
A tak šli.


VI.

Na velké zahradě kousek od skleníku a s úžasně sentimentálním výhledem na růže a obrovskou kupu hnoje právě v tom nejtěsnějším romantickém objetí setrvával starší pár. Ona měla za uchem překrásnou květinu, na sobě hrubou zástěru a v kapse zahradnické nůžky, on jí držel za zadek rukama v ošklivých rukavicích a nohou v zablácených holínkách se jí pokoušel něžně otírat o lýtko.
„Dědó!“
Rostek a Scerra Hornovi od sebe odskočili, jako kdyby je píchnul šídlem do zadku. Rostek hbitě přiskočil ke správně vyzrálé hromadě kompostu a začal ji vidlemi přehazovat ze strany na stranu a zase zpátky, protože bylo dokázáno, že těžká práce je životu méně nebezpečná, než sex a věci s ním související. Scerra zase popadla konev a začala rychle zalévat květiny vedle skleníku, aby si její vnuk náhodou nepomyslel, že v jejich věku ještě myslí na takové věci a nezačal jim dělat kázání, že to ohrožuje zdravotní stav.
„Dědó! Babí!“
„Tady u skleníku!“
„Tady u hnoje!“
Corran a Iella od branky přešli zahradu a dostali se ke skleníku, odkud nenápadně vykukovala Scerra s konví na vodu a před kterým si nejstarší člen Hornovy rodiny hrál s kompostem. Corran začínal mít dojem, že ho tam jeho dědeček má určitě jako ozdobu. Takový kontrast k těm růžím a ostatním květům. Hromada byla totiž na stejném místě už celé roky a dosud se nijak viditelně nezmenšila.
Corran se nadechl a začal: „Co vy dva tady? Nedělali jste náhodou něco nebez—“
„Kde se tu tak najednou bereš, Corrane… No jéje, ty máš moc hezkou soupravu,“ začala se rozplývat jeho babička. „Tady pruhy na těch kalhotách vypadají skoro jako corelliánské lampasy.“ Začala se smát. „Kdyby je dávali za zásluhy u ženských a ne za služby Corellii, tak je máš v už šestnácti, co?“
„Ahá!“ udělala významně Iella, čímž si ji babička hned povšimla.
„A kdopak je tohle? Přivedl jsi nám ukázat svoje nové děvče?“
„Tohle není žádné moje nové děvče,“ urazil se Corran.
„Vidíš,“ otočila se Rostek ke své ženě. „Říkal jsem ti, že si máš zajít na tu oční operaci. „Ani jsi nepoznala, že tohle je Jilly. Ta tu byla minulý týden na obědě.“
„Já nejsem Jilly,“ pokusila se opatrně namítnout Iella.
„Na tu operaci bys měl jít spíše ty. Tohle přece není Jilly. To je Cassie.“
Iella rozpačitě přešlápla. Mlasklo to, protože se jí podařilo šlápnout do hnoje. „Ale já nejsem Cassie.
Scerra a Rostek si vyměnili pohledy. „Eema?“ zkusila to Scerra.
„Ne.“
„Talia?“
„Ne.“
Teď už začal mlaskavě přešlapovat i Corran.
„Rhonda? Brandi? Sela? Mira? Linni? Coletta? Ewalee?“
„To je Iella!“ zařval Corran. Chtěl, aby Iella věděla, že je opravdu dobrý, ale ne aby znala všechny ty holky, co to ví taky.
„To mi nic neříká. A ta byla tu kdy?“ zajímala se babička.
„Nikdy, to je moje nová parťačka! Máme detektivní případ a jdeme požádat dědu o radu!“
Rostek viditelně ožil. „Tak to je jiná. A jakou radu?“
Corran a Iella ho ve stručnosti seznámili s podrobnostmi svého případu. Vzhledem k tomu, že téměř žádné podrobnosti neexistovaly, nezabralo jim to ani půl minuty.
„Nejdůležitější je místo, motiv, čas a svědci, děti,“ řekl Rostek a Corran si to hned zapisoval do notesu. Iella poznámkový notes neměla (jenom pokutový bloček a cestou z parku vypsala několika špatně zaparkovaným vznášedlům pokuty), tak se rozhodla, že si to bude pamatovat. „Místo…“ poklepal si Rostek na nos. „Napadají mě tři místa, kde k tomu mohlo dojít.“
„Tři místa…“ psal si Corran.
„Postel.“
„To je svatá pravda,“ souhlasila Iella. „Tam k takovým věcem dochází poměrně často. I mně se to poprvé přihodilo v posteli.“ O tom, jestli to bylo s Dirikem nebo někým jiným už taktně pomlčela.
„Potom lavička… třeba někde v parku.“
„Jo,“ přidal se i Corran. „Tam by to šlo. Seděli jsme tam, když jsme jedli koblihy. Fakt příhodné místo. Obzvláště v nočních hodinách. Tam k tomu rozhodně mohlo dojít.“
„A pokud měli oba teplákovky tak si jich zaručeně nevšiml nikdo,“ dodala Iella.
„Třetí možnost, kde k tomu mohlo dojít, je na zemi.“
„No,“ vložila se Scerra, „ale to znamená, že se to mohlo stát prakticky kdekoliv! A to se nemohli toho ředitelovic děvčete zeptat, kdo jí to vlastně udělal?“
„Ptali se, ale její popis byl poněkud zmatený. Pořád opakovala, že vypadal nějaký holonovelový herec. Bastra říkal… Šalda?“
„Ach,“ řekla zasněně babička. „Duane Salda⁷) a ne Šalda. Ale to máte problém, děti, dneska chce každý druhý chlap vypadat jako Duane Salda.“
„Proto na to nasadili nás.“
„Bastra ještě říkal, že ten chlap měl prý baterku,“ vzpomněla si Iella. „Svítil si s ní do obličeje, a tak ho prý poznala.“
Corran se zamračil. „Ale nejspíš přestala fungovat zrovínka ve chvíli, když s ní chtěl zasvítit do obličeje Roxy, jinak bychom dneska neměli práci.“
Rostek se začal chechtat, ale Scerra mu vrazila loket do žaludku. „To je vážné, děti.“
„Nikdy jsem netvrdil, že je to lehký případ, babi.“
„Vlastně je!“ Zdálo se, že Iellu něco napadlo.
„Vážně?“ Corrana to spíš vyděsilo, než potěšilo. Na okamžik se zalekl, že by s řešením mohla přijít právě Iella. Co kdyby ona postoupila do řad detektivů, zatímco on by skončil na jejím místě. Možná by dokonce dostal její uniformu? Jak by mu asi sedla, když je tak ošklivě vytahaná na…
„Corrane, proč mi koukáš na prsa?“
„Eee… Nekoukám. Jen přemýšlím.“
„O čem?“
„Že na sukni mám moc chlupatý nohy.“
„Co?“
„Nech to plavat. Tak proč si myslíš, že už víš, jak na to?“
„Nás by to také zajímalo,“ podotkli oba senioři.
„Jenom neříkej, že to byl opravdu ten Duane Salda. Ten má určitě neprůstřelný alibi.“
„Na rozdíl od tebe.“
„Hahaha!“
„No… podívej, Corrane… Roxy je přece dcera ředitele, takže ta by to určitě nedělala na zemi, takže tu třetí možnost můžeme vyloučit.“
Corran zapíchl prst do vzduchu. „Ale to by mohlo znamenat, že můžeme vyloučit i tu postel.“
„Proč?“
„No… takže domů si ho nepozvala, to by se neutajilo, že jo? Stejným problémem trpí dneska všechna mládež, takže to buďto nebylo v posteli nebo je ten náš sexuální delikvent starší osmnácti let a nebydlí s rodiči.“
Rostek celý ožil. Květinky byly květinky, ale detektivování to už bylo jiný kafe. „Stáhnu ti hned do datapadu veškeré informace, co mám doma na počítači. Počkejte tady, hned jsem zpátky! Zatím uvažujte nad dalšími indiciemi!“
A oni tak poslušně činili. Z usilovného přemýšlení jim až na čele rašil pot. Babička mrkla na myslící dvojici a hned dál podněcovala inteligenci mladší policejní generace. „No a co ten motiv? Už ho máte?“
„Tak to je jednoduchý,“ řekli oba dohromady.
„Poslední panna ve městě, to je motiv jak Coruscant⁸).“ Iella se vesele zazubila. „Ještě štěstí, že já mám Dirika.“
„Kdy k tomu došlo, taky víme.“
„Aspoň přibližně,“ opravila ho Iella. „Bylo to mezi desátou večerní předevčírem a třetí ranní včera.“
A kdyby k tomu došlo dneska v jedenáct na gauči, tak se zatřásla země, pomyslel si Corran zoufale. „Úúúú!“
„Děje se něco, Corrane?“
„Ne, nic.“ Potřebuju jenom studenou sprchu!
„Já půjdu připravit nějaké pohoštění,“ vzpomněla si babička Hornová na dobré vychování. „Nechám vás tady oba dva o samotě. A tebe, Corrane, ať ani nenapadnou nějaké nekalé myšlenky.“ Zahrozila mu prstem.
Jenže na nekalé myšlenky ani nebyl čas. Objevil se Rostek, zatáhl oba mladé policisty do haly, dal jim potřebné informace na kartách a ještě se Scerrou stihli ukázat Ielle všechny holografie, na kterých Corran coby několika měsíční miminko pózoval už tehdy s grácií sobě vlastní na nerfí kožešině.
„Hele, dědo…“ začal Corran, když to babiččino a Iellino hihňání nad jeho faldíčky a buclatým zadečkem nebralo konce. „Copak, chlapče?“
„Jen tak mimochodem… co si myslíš o zátahu na Zekku Thynea a Černý slunce?“
Rostek zvedl obočí. „Chceš na druhý místo?“
„Jenom víc peněz.“
Nejstarší Horn se zatahal za bradu. „No… Tak dva fakt dobří parťáci, kteří by se mu tajně dostali do organizace, by mohli mít, myslím, celkem úspěch.“
Corran si vyměnil s Iellou vítězoslavný úsměv.
„Jenže… Navíc by se jim hodila ještě asi taková stovka našich poschovávaných někde kolem…“
„A kdyby ti dva měli čistě teoreticky pořádně velkou zbraň?“ zkusil to ještě Corran a zašilhal na dědečkův minomet visící na zdi poblíž holoemitoru.
„Jedině tank,“ shrnul to Rostek.
Ze skvělého plánu pro tentokrát sešlo. Na tank by Corran povolení nedostal, i když si pohrával s myšlenkou, že by ho mohla vydyndat Iella na dopravním, jako prostředek pro terénní transport, ale to by trvalo nejméně dva týdny. Ale aspoň měli dost informací na to, aby objevili toho idiota, co si vyrazil s ředitelovou dcerou.
„Jdeme. Dostaneme toho zmetka,“ shrnula to Iella.
Rostek a Scerra sledovali z verandy, jak Iella s Corranem mizí za brankou podstatně lépe naladěni, než byli, když sem před nějakou dobou přišli. Tu padl starému muži zrak na květinu zašlapanou do betonu na přístupové cestě. Byla to ta, kterou na počátku měla Scerra ve vlasech, nyní na ní však stála polovinou boty.
„Miláčku,“ řekl Rostek ublíženě. „Právě si zašlapala část Halova a Corranova jedijského dědictví.“
Scerra se rozpačitě pousmála. „Ups⁹).“


VII.

Cestou ukazoval nejmladší z Hornů Ielle další fotografie a hologramy všechny rodinných příslušníků a vykládal jí o všech úspěších jeho dědečka a otce, který dokonce před lety stíhal Hana Sola.
„Teda tvůj táta je borec. A tvůj děda, to je génius!“ pochvalovala si Horna staršího a nejstaršího Iella.
„Viď!“ I když se nejednalo přímo o něj, byli to koneckonců členové rodiny a Corran se pyšně vypjal v celé té své nedostačující výšce.
Iella se podívala na jeho zářící obličej a zamračila se. „Ty, Corrane…“
„Co?“
„Nevím, jestli ti to už někdo říkal, ale tvůj táta se vůbec nepodobá tvému dědovi.“
„To se občas stává ne? Občas to přece přeskočí generaci. Děti se ze všeho nejvíce podobají svým dědečkům nebo babičkám.“
Iella se pozorně zamračila na hologramy Hornových i Corranova dědečka a babičky z matčiny strany. „Tak ve tvém případě to teda neplatí už vůbec.“
„Jenže já jsem zase po mámě. Proto jsem moc nevyrostl. Ale už toho nechej. Děda říká, že genetika je prevít a on o tom ví všechno. To ty jeho hybridy, víš. S květinkama to on je samá zábava.“
Ielle to sice chvíli vrtalo hlavou, protože Corran měl až na tu zmiňovanou výšku ze své matky skutečně jen málo, ale nakonec se té neodbytné myšlenky přece jen zbavila. Třeba byl chudák kluk adoptovaný a mohla by mu tím udělat trauma do konce života. Nebo mohl být adoptovaný jeho otec? Nebo Nyche mohla být Halovou druhou ženou a Corranovi nikdy nic neřekli. Nemluvě o tom, že Hal třeba vůbec nemusel být jeho táta…
Iella se rozhodla, že jestli tenhle případ zdárně vyřeší, pustí se do pátrání po původu Hornovy rodiny.