Poznat pravdu 9.část

"Cože?!" vykřikl jsem. "Opravdu?! Kde?! To je skutečně pravda?! Kdy to poslala?! Proč jste mi to neřekli dřív?"

"Dnes ráno," odvětil Mace Windu a bez vyzvání vešel do místnosti. Šel jsem za ním a jako omámený jsem zavřel dveře.

Byl jsem šokovaný a příjemně překvapený. Promnul jsem si bradu a vzrušeně se zachvěl. "Zítra?!" vydechl jsem. „A … ona tam bude? U předání?"

"Se vší pravděpodobností ano," přikývl Mace.

Pokynul jsem mu, ať se posadí v mém prozatímním bytě a on tak učinil. Vlastně měl bych být rád, že se vůbec obtěžoval. On totiž přišel, aby mi řekl, že San vyslala přímo na Coruscant do Rady Jediů vzkaz. Nabídl jsem mu nějaké pití, ale ani sám nevím, co to vlastně pijeme. Možná nějaký alkohol, protože mi to v hlavě bolestivě pulzuje a Mace se sotva napil a zase pití odložil. Znovu a znovu jsem se napil a prázdnou sklenici postavil na stolek. A v hrdle jsem měl stále sucho, snad ještě více než když jsem začal pít. Napadaly mne ty největší nesmysly, jako že bych měl vyrazit za San, zúčastnit se toho předání a zachránit ji. Rychle jsem pohlédl na Mace. Také se na mne zadíval a postřehl mé zářící oči.

"Ne," varoval mne polohlasně.

Jako kdyby vytušil, kterým směrem se upínají mé myšlenky! "Ale Mistře …" namítl jsem skoro rozezleně a zdvihl před sebe ruce v obranném gestu.

"Je myslím jasné, co tě to napadlo. Ani se nepokoušej to uskutečnit!" odsekl mi. Rychle jsem se po něm podíval.

"Rozhodně ne," zamračil jsem se a znovu si přilil pití, klouzaje pohledem po prostém, ale útulném pokoji. Támhle. Konečně něco upoutalo můj zrak. Můj meč. Můj krásný, zelený, světelný meč, který vyrobil Qui-Gon. Plášť leží nedaleko na posteli. Jsem připraven okamžitě vyrazit. Rada určitě zkontaktovala všechny piloty. Znám však jednoho, který nařízení Rady kvůli mně určitě poruší. Mého i Anakinova dlouholetého přítele Joama Mottiho. Vlastně je to spíš přítel Anakina … i když se ti dva neustále škádlí. Je neustále v pohodě. A Rada se ani nemusí nic dozvědět! Svůj rozjařený pohled tak náhlým a geniálním nápadem jsem stočil na Mace Winda.

"Budu muset jít," řekl ten. Ještě ve dveřích se otočil: "Nedělej to, Obi-Wane. Ne."

Kývl jsem. Ale muselo mu být přece jasné, že svůj slib nedokážu dodržet. Ne, kvůli ní ho poruším. Jenom kvůli té prolhané mrše, která mi celou tu dobu lhala do očí, kvůli datadisku i kvůli Anakinovi a Andris. Kvůli všem, dokonce i kvůli Radě to nesplním. Sotva se za Macem zavřely dveře, vyběhl jsem, vzal meč, plášť, který jsem se sebe také narychlo oblékl, kapuci jsem si stáhl do tváře a vyrazil jsem se svého bytu za Mottim. Jen ten mně teď mohl spasit!

Je to vlastně ještě skoro dítě. Mlíko mu teče po bradě, ale loď, kterou si sám podle nějakých dvou plánů sestrojil, je bezchybná. Motti není tak dobrý pilot, ale konstruktér k pohledání. Jeho loď kombinuje krycí schopnosti s neuvěřitelnou rychlostí i dokonalým, okouzlujícím designem. Je to dobrý montér, to musím uznat. Okamžitě vzhlédl od droida a vesele se zašklebil:

"No ne, Mistr Kenobi …?" zvolal posměšně, ale dobromyslně se usmál. "Vítejte. Zrovna -"

Zavrtěl jsem hlavou. Nezajímá mne, co se zrovna chystal dělat! "Teď prosím mlč, Motti!" řekl jsem mu spěšně. "Potřebuji nutně do soustavy Hoth!"

"Hoth …?" zamračil se Motti. "To je ale dnes, zítra a pozítří zakázané území průletů," ošil se a zdvihl své pichlavé oči od droida, na kterém něco spravoval. "Bude to rozhodně riskantní, je vám to jasné? Co myslíte, budu s vámi souhlasit a vyrazím …?"

"Myslím si, že ano, Motti," mínil jsem pevným hlasem.

Muselo mu to být jasné, ale stejně se zeptal. „A proč si to myslíš, Mistře Obi-Wane?" nadzvedl obočí, ale přitom dychtivě čekal, co že mu hodlám nabídnout.

„Za tuhle akcičku ti dám patnáct tisíc," odvětil jsem klidně.

Mottiho nepříjemná očka zazářila. Lehce se napřímil a přikývl: "Dobře, Mistře Kenobi, přesvědčil jsi mě. Kdy vyrazíme?"

"Hned," vyhrkl jsem. "Zítra ráno bych už na Hothu chtěl být."

"Zítra ráno …" opakoval Motti a nespokojeně přežvýkl v zamyšlení. "Dejme tomu, to by se mohlo stihnout … pokud ovšem vyrazíme okamžitě a cestou nebudou žádné komplikace … to by se mohlo stihnout."

Určitě to stihneme. Patnáct tisíc je nemalá sumička. Skoro veškeré naše peníze, co jsme měli, co se mi podařilo našetřit. "Dobře, Joame," neubránil jsem se potěšenému úsměvu.

"Má loď je vám k dispozici, Mistře Kenobi," mávl rukou směrem ke své lodi.

Náhle jsem zaváhal. Rada … Rada s tím nesouhlasí. Ale teď tady Rada není a já jednám pro blaho celé galaxie. Co na to asi řeknou, až opustím tuhle planetu? Jak zareagují na to, že jsem opět neuposlechl nařízení Rady? Zašklebil jsem se. Jako Mistr Qui-Gon, jako on. Jde přece o správnou věc, no ne? A tím se on vždy oháněl také. Posadil jsem se tedy do křesla a připoutal, s pohledem upřeným na Mottiho. Tenhle člověk je pro peníze ochotný udělat cokoliv, nezáleží na tom, co je dobré a co špatné, hlavně že získá patřičnou odměnu. Mistr Qui-Gon byl proti němu něco jiného, a přesto na tyhle dva nahlíží Rada stejně. Vzdychl jsem a bez pohybu vyčkával startu lodi.

* * *

"Co se děje?" vykřikla jsem.

"Já nevím …" zamumlal Anakin a manipuloval s palubní deskou. Passattera 2 se divoce otřásala a zdálo se mi, že jsme se okamžitě po vzlétnutí z ledového povrchu planety Hoth dostali minimálně do roje asteroidů nebo co. Snažila jsem se udržet v sedačce a při tom zírat Anakinovi přes rameno, což bylo mírně řečeno takřka nemožné. "Dej mi chvíli … támhle je loď Kolonie, zatraceně … mám to - vlečný paprsek."

"Vlečný paprsek?" zděsila jsem se a rychle se vyškrabala na nohy, abych se lépe mohla podívat na tu loď, která nás tak nekompromisně k sobě přitahuje. "Ze by …?" ušklíbla jsem se. "Oukej, Anakine, nemůžeš nás nějak toho paprsku zbavit? Musíme se z toho přece nějak dostat!"

"To bych rád věděl jak …" odsekl Anakin vztekle a otočil se k jinému panelu, kde opět něco zuřivě zadal. Sleduji ho a nechápu, o co mu jde. "Možná … možná bych měl nápad. Co takhle na to zkusit vystřelit …?" "Vystřelit?" podivila jsem se a odfoukla copánek z tváře, kde trochu zavazel. Chvílemi jsem přes něj ani neviděla. "To přece nebude mít žádný účinek, vždyť generátor paprsku je někde v hloubi lodi, ne?"

"Jasně, ty to víš líp, že jo?" zamračil se Anakin, přestal zlostnými gesty bušit do panelu a zdvihl ruce do výše dlaněmi ke mně: "Nechceš to rovnou všechno pilotovat sama?! Nemontuj se mi do toho, Andris, varuji tě!" Zvýšil hlas. Bylo na něm vidět, že balancuje na hranici klidu a čirého vzteku. "Tak. Jsem ochotný vyslechnout tvůj názor a podle něj přizpůsobím i taktiku úniku, ano? Jsem teď v klidu a opravdu chci znát tvé stanovisko, tak do toho."

Zamyšleně jsem jej pozorovala. Proč je v něm také tolik hněvu? Usmála jsem se a laškovně do něj strčila: "Ale no tak, Anakine. Kdo je tu nejlepší pilot podracerů, hm? Nechám to na tobě, žádný strach, jenom se mi zdá trošku divné a neefektivní, že chceš střílet, když generátor toho tažného paprsku je, nezlob se na mě, ale kdesi v lodi?"

Anakin přikývl. "Vím o tom, Andris, díky za upozornění. Můj plán bylo poškodit jiná zařízení v té oblasti."

"Jasně. Promiň. Udělej to, Annie," pobídla jsem ho. Zkontrolovala jsem čas. "Hm, brzy by mělo dojít k předání plánů. Svírá se mi z toho trošku žaludek, představ si to … co myslíš, proběhne to na planetě - i když naše scannery neodhalily žádnou techniku, civilizaci ani známky života - nebo na jejich lodi?"

Annie ztuhnul. "Na neutrální půdě," prohlásil překvapeně. "Nejsou hloupí; Hoth je jenom koule plná ledu … na neutrální půdě! Zatraceně, ta pašerácká základna nad Hothem! Je už řadu let opuštěná! Jak jsem mohl být tak hloupý a nedošlo mi to?! Andris, teď se tu někde musíme ukrýt!"

"Proč?" žasla jsem.

"Necháme se vtáhnout. Nenajdou nás tu, jestli se schováme dobře. Dostaneme se k jejich lodi a spolu s nimi se necháme transportovat na tu základnu," plánoval Anakin a ty jeho nádherné oči zářily vlastním světlem.

Zasmála jsem se. "Zbláznil ses?"

"Naopak. Máš strach. Že je to tak? Bojíš se. Bojíš se prozrazení. Proč? Budu s tebou, Andris, nemusíš se bát. Dá se tady někde ukrýt?" zeptal se Anakin a rychle vyhlédl z kokpitu. "Jestli víš, tak honem říkej, dlouho jim vzdorovat už nevydržím!"

Úšklebek na tváři mi vyvolala nelibá vzpomínka, kdy jsem se při Sanině "přistání" vklínila do podlahy a tam byly Saniny prostory pro pašování plné jakéhosi kovu. "Jasně. Vzadu je skvělé místo pro úkryt."

Anakin přikývnul, ještě cosi zadal do počítače a následoval mne skoro k obyvatelné části lodi, kde jsem mu ukázala tu díru, kterou jsem se propadla. Anakin na mne váhavě pohlédnul, ale už se soukal do otvoru. Chvíli bylo ticho, pak se ozvalo žuchnutí, Anakinovo zaklení, ale vzápětí už na mě povzbudivě volal: "Polez, je to v pohodě! Já tě tu chytím, chceš?" Pokrčila jsem rameny. A co? Beztak se tam budeme mačkat, tak proč by mne nemohl chytat? Vstrčila jsem do otvoru nohy a pomalu jsme se spouštěla. "Už tě vidím, Andris, tak jenom nechvátej!" ozval se Anakinův hlas. Už jsem byla v díře po pás a trošku jsem se bála lézt dál. Naštěstí bylo mé dilema rychle vyřešeno. Než jsem se stihla poposunout, lodí to prudce trhlo, mě se smekly ruce a já padala. Buch. "Neříkal jsem nechvátej?!" úpěl Anakin bolestivě. Pomalu jsem se zdvihla a zakřenila jsem se. Můj možná tragický pád zastavil dokonale, to ho musím pochválit. Odstrčil mne, aniž by se mne dotkl rukou.

"Kontroluj se, Anakine," napomenula jsem ho mírně a žertem. "Hlídej si svou Sílu!"

Protočil znechuceně oči a potřásl hlavou. "Jo, jasně. To já slyším pořád," zavrčel a šlo to tak trochu mimo mně.

Zamračila jsem se, ale nereagovala. Přikrčila jsem se a ramenem jsem se bolestivě udeřila do nějakého kusu kovu. Pečlivě jsem prohlížela jeho tvar. Že by nějaký droid rozmontovaný na součástky? I tak je to dost veliké. Možná ty její spídry rozmontované na větší kusy. To je docela možné.

A najednou jsem si vzpomněla na Troha. Kdo ví, kde je mu teď konec. Nechali jsme ho na Bridu, možná zraněného, možná umírajícího, možná mrtvého … neměli jsme ho tam jen tak nechávat. Měli jsme aspoň zjistit, co s ním je. Ale copak bylo kdy?

Ani náhodou. Sotva jsme se San našly Obi-Wana a Anakina, setkaly jsme se s Kolonií a už nás hnala ta dívka a my jsme s Anakinem jen zdrhali. Na nějaké hledání nějakého ztraceného rytíře Jedi nějak nezbyl čas. Čím víc na to myslím, tím víc mě to mrzí. Obrátila jsem svůj zrak k Anakinovi. Kousal si rozčilením nehty a když zachytil můj pohled, okamžitě s tím přestal a usmál se, jako by se nic nestalo.

Náhle se zarazil. "Slyšela jsi to?" zdvihl prst do výše.

"Co?" napínala jsem uši, ale nic jsem neslyšela. Bylo naprosté ticho, jen přerušené jakýmsi tlumeným cvaknutím, které jsem nepochopila, protože jsem ho dosud nikdy neslyšela.

"Už jsme uvnitř," upozornil mne Anakin.

No jasně, to byl ten zvuk! Takže jsme uvnitř lodi, co z toho plyne? Jedině to, že jsme v pěkném průšvihu. "Shit," souhlasila jsem.

"Tak teď ticho," doporučil mi Anakin a trošku se stáhl.

"Ze by?" Skousla jsem ret, abych mlčela, ale tohle mi prostě samo vyklouzlo. Mám to v povaze. Zazubila jsem se. Anakinovi to však příliš k smíchu nepřipadalo. Otočil se na mně a vztekle usykl:

"Chápu, že je pro tebe těžké udržet pět minut jazyk za zuby, ale aspoň se o to pokus!"

"Oukej," kývla jsem. "V pohodě."

Zatajil se mi dech, když se nám nad hlavami ozval dupot. Několik lidí procházelo Passatteru. Ukryla jsem se za kovovým plátem a kousala se do jazyka. Jenom se neprozradit! Pohlédla jsem na Anakina. Tvářil se napjatě a znepokojeně. Prsty mi klouzaly po desce, za kterou jsem se zbaběle schovávala. Asi jí pustím! To bude ale řacha! Okamžitě na nás upoutám! Nikdy. Stiskla jsem kov co nejsilněji do prstů a začala jsem se modlit. V tu chvíli se v otvoru objevila noha. Jazyk jsem si úlekem málem překousla.

"No to snad …?" uchichtl se šeptem Anakin.

Začala jsem se tlumeně hihňat.

"Zatracená díra tadyta!" vztekal se voják, ale noha v bagančatech ne a ne vyprostit. "Tahle loď je rozpadající se vrak, ani se už nedivím, že z ní posádka radši utekla. Au! Jako by mi ji tam něco drželo nebo co?! Au! Au!"

Hihňala jsem se o to víc. Další, kdo považuje Saninu super loď za vrak. Pohlédla jsem na Anakina. Dusil smích stejně jako já v dlaních, ale jeho rozjařené oči mně pobavily ještě víc. A noha v těch šíleně hnědých terénních botách se stále vznášela nad našimi hlavami sem a tam. Skoro mi tekly slzy smíchu z jeho marného snažení.

"Hej, pojďte mi pomoct!" zavolal navztekaně ten uvězněný voják. "Jsem tu jako v pasti!"

Podle dupotu k němu došli ještě tak dva nebo tři vojáci, kteří se vedle něj zastavili a bujaře se rozchechtali.

"Nó, móc vtipný," odsekl voják s nohou v díře. "Radši mi pomozte. Každej vezměte jednu moji ruku a táhněte!"

"Ano, pane," řehtal se jeden. Zarazila jsem se. Tak on to je rovnou velitel? A jejda …

"Nechte toho, chcete mi ty ruce snad urvat?!" řval jejich velitel.

Vyprskla jsem smíchy. Anakinovy oči se varovně rozšířily. Vojáci nad námi se zarazili.

"Hej, slyšeli jste to?"

Anakin ke mně doběhnul a zacpal mi pusu rukou, ale já ne a ne přestat. Smála jsem se z plných plic a čím víc jsem se snažila uklidnit, tím více jsem se musela smát.

"Znělo to jako dětský smích, pane," mínil jeden z vojáků překvapeně. Hlas měl poměrně mladý. Asi nějaký vojín.

"Co by tady asi tak dělaly děti?!" vyjekl velitel.

"Třeba jsou v tý díře," prohlásil mladý voják na svou obranu.

"V tý díře! Do tý díry by se vešlo leda tak hodně hubený dítě!" vysmál se mu velitel.

"Jen jsem myslel -" namítl voják.

"Od přemýšlení tady nejste, jste tu od toho, aby jste mě vytáhl!" setřel ho velitel, noha nad námi se zakývala a najednou konečně zmizela. "Ale někdo tam v tý díře být může … někdo štíhlý. No nekoukejte, posviťte mi tam!"

Těsně vedle Anakina dopadl kužel světla. Annie prudce vydechl a vsunul se pod desku za mnou. Přitiskla jsem se k němu. Byl celkem klidný, jen lehce vyděšený. Nepozorovala jsem na něm žádné známky nervozity nebo tak něco. Světlo se plazilo po stěnách dál a dál, klouzalo po všem kovovém v díře - a dokonce i na naši desku. Na mé prsty. Tam se světlo zastavilo. Zoufale jsem pohlédla na Anakina. Je po nás, blesklo mi hlavou.

"Pane -!" zvolal mladý voják zděšeně.

"Nemyslete, člověče, a pojďte. Kane bude beztak pěkně zuřit, že tu nic nebylo," odvětil klidně velitel. Ruku jsem schovala.

"Ale pane, tam -" vnucoval se voják.

"Co, kde? Tak co tu je?" dožadoval se velitel a zněl už značně vztekle.

"Támhle, ta kovová deska! Je tam - počkat, ono tam nic není! Viděl jsem prsty, pane! Levé ruky!" dušoval se voják.

Znechucený velitel pohrdavě odfrkl: "Prsty levé ruky. Dokonce ukazováček, prostředníček a malíček, že ano?"

"Vy jste je viděl taky …?" zadoufal vojáček.

"Jasně že ne! Copak tu nějaké prsty jsou?!" zařval velitel vztekle. "Tak pojďme. Tu loď zajistěte. Je to prázdný vrak, ale v podstatě je krásná. A plná dětí, že?!"

Sotva jejich hlučné kroky odezněly, hlasitě jsem si oddechla a objala Anakina: "Promiň, Annie! Málem jsem nás přece dvakrát prozradila! Je mi to líto!" vyhrkla jsem kajícně. Srdce mi ještě teď buší jako zvon, i když ho objímám a vím, že jsem aspoň dočasně v bezpečí. Potom jsem se však rychle se odvrátila a vzhlédla k němu.

"Ani nechci vědět, na co myslíš, i když je mi to zcela jasný," ujistil mne Anakin se zazubením. "Musíme se odsud dostat - a to hned." Deska se zařinčením dopadla na zem. Anakin zaúpěl. "A to hned teď," zopakoval, napřímil se a vytáhl se do otvoru. Za chvíli mi už podával ruce. "Chyť se mě, pomůžu ti ven."

Nejprve jsem chtěla použít Force Jump a elegantně vyskočit ven a ohromit ho, ale nakonec jsem přece jenom využila jeho pomoci a vyštrachala jsem se na palubu sice o něco méně elegantnějším způsobem ale byla jsem tak nesoustředěná, že jsem toho marného snažení zase radši nechala.

Anakin obezřetně vytáhl svůj světelný meč zpod opasku a pohodil ho v ruce. Jak jsem tam jen tak stála, uvědomila jsem si, jak děsně jsem už zase unavená. Většina rytířů Jedi si na spánek čas vždycky najde, třeba jen chvilinku, ale i tak je to pro ně na bázi meditace. A potom je ta druhá skupina rytířů Jedi, a to ta, která je vzhůru několik hodin a dní v kuse a potom odpadne. Bohužel, patřím k té druhé. Zatímco abych následovala příkladu Anakina a ve volné chvilce si na pár minut zdřímla, například když nastavil kurs na Hoth a usnul, já jsem ještě přepočítávala trasu a procházela loď, protože spánek na půl hodinky pro mě nemá smysl. Byla bych ještě rozlámanější než takhle.

Zívla jsem, ale meč jsem také vytáhla. Vzpomněla jsem si na úlevu, kterou jsem pocítila, sotva se jeho žlutá čepel rozzářila, když se nám postavila ta Sithská dívka. Už jsem nedoufala, myslela jsem si, že je definitivně po meči, a on potřeboval pouze dobít. Nyní jsem se zadívala na Anakina: "Na co je třeba meč?" podivila jsem se.

"Uvidíš," odpověděl klidně Anakin. Kdybych tušila, co chce dělat, rozhodně bych mu v tom nějak zabránila. Neměla jsem ani páru, že sotva, spatříc před vchodem do lodi hlídku a široko daleko nikoho, vyrazí a začne je bez boje zabíjet. Byli pouze čtyři. Dva z nich se ani nestačili otočit a Anakin je už provrtal svým modrým mečem. Druzí dva se jenom ohlídli a jakmile otevřeli ústa k výkřiku, bylo po nich. Anakin stál nad mrtvými, oči mu opět zářily a tvářil se nad míru spokojeně.

"Anakine!" vykřikla jsem, sotva zabil třetího vojáka. "Neee!"

Otočil se na mě a zabodnul meč do posledního z těch čtyř hlídačů. Tvář měl klidnou a andělsky mírnou, bez emocí. Děsivá soustředěnost jeho očí mne skutečně zarazila. Šel z něho skoro strach.

"Porušil jsi Kodex!" zaječela jsem na něj.

Nechápavě na mne pohlédnul a nadzvedl obočí. "Jak?" podivil se upřímně a jeho nevinné modré oči se rozšířily.

"Teď svým chováním!" vřískla jsem.

Anakin deaktivoval meč a odtáhl mne do nějaké chodby, kde se můj hlas tolik nerozléhal. "Tady můžeme s klidem mluvit. Cítil jsem, že se někdo přiblížil a bylo to velmi intenzivní, skoro jako Síla. Tak jmenuj."

"Jedi podporuje slabé. Není ukvapenost, ale klid," hrkala jsem. "Nejsou emoce, ale mír. Jedi nejedná pod vlivem zloby, nenávisti, strachu a agrese, ale v klidu a míru - a s použitím Síly! Jedi nezná zlobu! To všechno jsi porušil, Anakine Skywalkere!"

Krásný úsměv. "Ale jak jsem mohl? Chránil jsem tě. Nejednal jsme ukvapeně, ale klidně. Necítil jsem žádné emoce, natož abych jednal pod vlivem zloby, nenávisti, strachu … nebo čeho jsi to ještě říkala. Neporušil jsem Kodex, ani v nejmenším. A ostatně, ocenil bych, kdyby ses o mě méně starala a více bojovala, musel jsem to oddřít všechno sám."

"Anakine, ty jsi je bezdůvodně zabil!" řvala jsem na něj jako smyslů zbavená. Měla jsem co dělat, abych ho ve zlosti neudeřila.

"Andris? Neřvi," odvětil chladně. Když jsem otevřela ústa, abych se ohradila, chápavě přikývnul: "Já vím, ty neřveš, ty tak mluvíš normálně, jsem si toho vědom. Nezabil jsem je bezdůvodně. Oni by nás nahlásili, popřípadě zabili. Musel jsem udělat to, co bylo nutné."

Zavrtěla jsem hlavou. On tomu nerozumí. "Nebylo to nutné!" mínila jsem tvrdohlavě. "Nebylo to vůbec nutné!"

"Andris," zasmál se Anakin. "Občas v životě rytíře je chvíle, kdy je třeba lehce obejít Kodex. Pomoz mi, odtáhneme ta těla.

Vzdychla jsem a následovala ho uklidit mrtvá těla dřív, než se někdo objeví.

* * *

Capkala jsem za Kanem, na sobě Anticiiny šaty. Občas jsem si je mírně přidupla, ale to mi teď příliš nevadilo. Hodila jsem na sebe i její hnědý plášť. Ten byl obzvlášť nádherný. Z lesklého, elegantního materiálu, ale opět šíleně dlouhý. Čert vem délku. S kapucí na hlavě mně nebylo vůbec vidět, takže Kane nemohl ani poznat, jak moc jsem napjatá. Splní Sheele slib? Objeví se Anakin a Andris? A … Obi-Wan? Dávala jsem si pozor nejen na výraz tváře, ale i na své myšlenky, Kane věděl leccos, o mě, i o Sunshine, která před časem získala své Sithské jméno Dark Arian.

Kane zrovna hovoří s jedním kapitánem a dost živě u řeči gestikuluje. Cupitám za nimi a je mi čím dál více nevolno. Už brzy. Už brzy by to mělo vypuknout. Zdvihla jsem oči ke Kanovi a zaposlouchala se do jeho hlasu.

"… nikdo? A jste si jist, že je to opravdu Passattera 2?!" zvýšil Kane v rozčilení hlas. Srovnala jsem s ním krok.

"Zcela jistě," pokrčil důstojník rameny.

"Co je s mou lodí?" zeptala jsem se rychle. Kane na mne úkosem pohlédl, jako by už zapomněl, že tu jsem s nimi.

"Zachytil ji náš vlečný paprsek nedaleko odsud, slečno d´Ark," sdělil mi ochotně kapitán. Tuším, že ho Kane oslovuje Razzi.

"Mou loď, kapitáne?" podivila jsem se. "Jste si naprosto jist, že jde o Passatteru 2? Ve vesmíru se nacházejí totiž dvě Passattery … ale ta má, s pořadovým číslem 2, je na Bridu … a to v takovém postavení, že s ní snad nikdo nevzlétne."

"Dvě Passattery?" ušklíbl se Kane a zastavil se.

Proč ho to tak překvapuje? Myslela jsem si, že o tom ví. "Ano. Jednu mám já," zarazila jsem se. O druhé Passatteře nemluvím ráda.

"A tu druhou snad tvá sestra?" odtušil škodolibě Kane a protočil oči. "No to snad ne."

"Ne!" zavrčela jsem.

Kapitán se na mně nechápavě zahleděl. "Oukej, tak tedy ne. Tak mi pověz, co je tedy s tou druhou lodí?" nadhodil Kane a v hlase mu zazněla jasně patrná ironie.

"Ta druhá je vlastně ta první," mínila jsem a vzpurně stiskla rty. Jak to říct dál? "Ta první loď, tedy Passattera 1, je na mé domovské planetě … patří totiž mé rodině. Nechal je obě vyrobit můj otec."

"Passattera 1 je tedy na Almanii?" vydechl překvapeně Kane.

Překvapilo mne to. "Proč na Almanii? To není má domovská planeta, nýbrž pouze úkryt. Žila jsem na Delaye," vysvětlila jsem nepříliš nadšeně. Nerada mluvím o své minulosti nebo o svých rodičích, natož s někým, jako je Kane. Uhnula jsem jeho pohledu. Jen žádné podrobnosti. Pravdu o sobě jsem se odvážila říci zatím pouze Sheele.

Kana jsem tím však opravdu zmátla. "Ty ses nenarodila na Almanii? Ale mé údaje … všechny tvé záznamy … hovoří přece tak jasně - že ses narodila a asi do tří let i žila na Almanii, ale o Delaye ani slovo," koktal popleteně.

"Špatné údaje. Narodila jsem se před sedmnácti lety na Delaye a asi první dva roky jsem tam spokojeně žila i se svýma oběma rodiči. Poté jsme se museli z čistě politických důvodu přestěhovat na Alamanii, tatínek měl strach, aby se mě a matce něco náhodou nestalo. A na Almanii si mně také později našli rytíři Jedi a od mých tří, čtyř let mne cvičili. Mou domovskou planetou je tedy Delaya, ne Almanie," ošívala jsem se. Slova jako "tatínek" a "matka" se mi příčily na jazyku. Tohle vysvětlování je poněkud … důvěrné. Tady ho poslouchá Kane, kapitán Razze a ještě asi deset dalších důstojníků. Ale tohle jsou přece věci, o kterých se takhle otevřeně jen tak nemluví!

"Nu," prohlásil do vzniknuvšího ticha Razze. Jeho ostrý hlas se nesl jako švihnutí biče. "Víme jistě, že ta loď je skutečně Passattera 2. Vypočítali jsme, že sem letěla z Bridu. Ovšem na palubě nikdo nebyl."

"A zjistili jste to podle analýzy kousků bahna na čumáku mé lodičky," zabrblala jsem. "Škoda, že vám lov nevyšel," otočila jsem se na kapitána a potlačila tím radostné zachvění. Znamená to tedy, že Andris a Anakin našli můj vzkaz! Koumáci mí zlatí, podařilo se jim vzlétnout! Rádoby chladně jsem pohlédla opět na Razzeho: "Mohu svou loď vidět?"

"Ale rychle," souhlasil spěšně Kane.

Došli jsme do doku, kde vznosně stála má vznešená Passattera 2. Vypadala tak majestátně, co na tom, že občas se na jejím hladkém povrchu objevil hluboký šrám či nehezký škrábanec. Přejela jsem po něm rukou. Její lesklý povrch se jen zatřpytil. Vydechla jsem. "Konečně jsi zase zpátky tam, kam patříš, Passattero, u mě! Už tě neopustím, natož abych tě svěřila do rukou někomu jako je třeba ten cvok Skywalker," zašeptala jsem a nepřestávala prsty zkoumat svou špinavou, ale nádhernou loď, kterou mi daroval můj otec. Chtěla jsem k ní přitisknout i tvář, ale náhle jsem ztuhla.

Anakin!!!

Dala bych krk za to, že jsem v támhle v té chodbičce zahlédla Anakina! Prudce jsem se otočila na Kana a Razze. Nevěděli o tom. Oddychla jsem si. Ještě že jsem ho zahlédla pouze já!

"Jak to, že tu není žádná hlídka?!" rozzlobil se Kane.

Kapitán se zmateně rozhlédl. "Tomu nerozumím, pane," odvětil Razzi. "Ale asi bude střídání hlídek nebo něco podobného."

"Doufám," zasyčel Kane výhružně a ohlédl se na mě. Jeho výraz lehce zjihl: "San, pojďme už. Transport čeká."

Přikývla jsem a následovala Kana do jiného doku. Zatajil se mi dech. Asi stovka transportérů a jeden jako druhý. Neubránila jsem se vydechnutí: "Pro Sílu …? My letíme válčit?! Ve kterém budeme my?"

"K předání poletí všechny, ano," odpověděl klidně Kane a na tváři se mu objevil ten tak známý sebejistý úsměv, který mne velice vytáčel. Signalizoval, že je Kane jako vždy spokojený sám sebou. "Má elita. Můj poklad. Má pojistka. Vyvažují téměř - zdůrazňuji téměř - cenu samotných plánů!"

"Úžasný," zamumlala jsem a šla s ním do jednoho transportéru. Věděla jsem, že mě budou Anakin a Andris následovat. Pohrávala jsem si s písmenkem S zavěšeným na tenkém řetízku na mém krku a doufala jsem v Anakinovu Sílu. Podle Rady by to měl být ten, co přinese rovnováhu Síle, tak ať se ukáže. Posadila jsem se vedle Kana a věnovala mu úsměv. Ale … asi se mi příliš nepovedl.

"Jsi nervózní?" všiml si Kane.

Přistiženě jsem okamžitě upustila z prstů přívěsek. "Ne, nejsem."

"Neptal jsem se, to bylo konstatování. Jsi nervózní. Proč?" nechápal Kane. "Z předání plánů? Je to přece jen formalita. Plány jsou v podstatě už naše, San. Neboj se ničeho. Vše půjde podle plánu."

"Ovšem," souhlasila jsem. "Vše půjde podle plánů." Stiskla jsem zuby a nahmatala pod šaty dýku. Byla tam. Ulevilo se mi. Jediná má jistota - ostrý nůž - je na svém místě. "Ehm … nebude Anticii vadit, že tam budu prakticky za ni?" zeptala jsem se opatrně.

Kane se usmál. "Jistěže bude. Už takhle tě nenávidí a to velmi silně. Ale je to jen její vina, že tu teď není ne místo tebe, ale s tebou. A navíc si tebe vážím více jak jí a ona si je toho moc dobře vědoma."

Jako kdyby mne to nějak potěšilo! Zakřenila jsem se, ale vzápětí zase rychle zvážněla. "Proč mne Anticia nenávidí?"

"Třeba ti to někdy řekne sama," odbyl mne Kane elegantně a jeho další slova už nepatřila mně, ale kapitánovi: "Už bychom mohli vyletět."

"Zařídím to, pane," přitakal Razze a rychlými kroky odešel. Cítila jsem vzrůstající strach. Jo, jsem nervózní. Jsem děsně nervózní, proč si to nepřiznat. Doufám, že to Kane nevycítí. Bylo by to nebezpečné. Žaludek mám jako na vodě a skoro se mi chce i zvracet. Pohlédla jsem na zavírající se dveře. Je to teď všechno ve Sheeliných - a to nepočítám Anakina a Andris - rukou. Znovu jsme se dotkla dýky. Chladná ocel mne uklidňovala, jen ta mi dávala pocit jistoty, že to, co chci, alespoň jednou jedinkrát vyjde. Nezklamu.

Tentokrát už ne.