Poznat pravdu 6.část

K čertu. Znáte to, takový ten pocit, kdy se probouzíte, a stejně víte, že vás tam nic nečeká, tedy ne nic příjemného, milého a tak? Já až moc důvěrně. Cítím úzkost, strach, ale když se snažím zapojit místo svých smyslů Sílu, nějak se mi to nedaří. A nevím proč. Má Síla je nějak ... oslabená. Ale ne natolik, abych si neuvědomila těsně vedle sebe cizí přítomnost.

"Tak co?" zeptal se zvolna Obi-Wan.

Otevřela jsem oči a setkala se s jeho ustaraným pohledem. Pokusila jsem se nadzdvihnout na loktech, ale nešlo to. Zneklidněna jsem se prudce posadila a zmateně se rozhlédla, sotva se mi přestala točit hlava. Byli jsme v obrovské, bílé místnosti, kde kromě dvou postelí, stolu a dvou židlí nebylo nic. Interiér tedy nic moc. "Kde ... kde to jsme?" vyhrkla jsem a před očima mi vyvstala ta zvláštní červená kolečka.

"Nejsem si jist, ale řekl bych, že se pravděpodobně nacházíme na hlavní vesmírné stanici Kolonie," oznámil mi Obi-Wan věcně a rozmáchl se rukama. Měl stejně jako já zápěstí uvězněná v poutech, ale zrovna nyní nevypadal nijak sklesle, vyděšeně či znechuceně. Naopak, zvesela se usmál: "Co hlava?"

"Bolí," ujistila jsem ho skoro koketně a lehce jsem se napřímila. "Sakra, už zase jsem někoho zklamala!" vydechla jsem zamyšleně.

"Zklamala?" podivil se Obi-Wan, ale já neměla chuť mu na tohle odpovídat. Svůj slib Andris a Anakinovi jsem nedodržela. Doufám tedy v jediné - snad jsem jim alespoň pomohla uprchnout z té planety! Skousla jsem bolestivě ret. Když Obi-Wan svůj dotaz zopakoval, vzpurně jsem pohodila hlavou. Děsně mě u toho zabolela, ale ignorovala jsem bolest a hrdě se postavila naproti Obi-Wanovi. Seděl, takže jsem byla minimálně o dvě hlavy vyšší než on, což mi přidalo na sebevědomí.

"Měli bychom se odsud dostat," mínila jsem pevným hlasem a několika kroky jsem přeměřila místnost. Není moc velká, tak maximálně 4 x 4 metry. To je dobré. Nějaké bezpečnostní kamery? Snažila jsem se nějaké najít, ale zdá se mi, že tady ani žádné nejsou. Ještě že tak. I když, proč by tady vlastně byly, když odsud není možnost úniku? Dveře se otevírají pouze kódem zvenčí a žádná okna tu nejsou.

"To pro tebe nebude tak obtížné," odtušil Obi-Wan temně.

Ztuhla jsem a téměř jsem přestala dýchat. "Jak to myslíš?" zeptala jsem se tiše a nervozitou zvlhlé ruce jsem si otřela do špinavých, zablácených kalhot. Ztěžka jsem polkla a na vteřinku přemýšlela, zda se raději nemám zase jít posadit, ale mé dilema vyřešil sám Obi-Wan, který se také napřímil:

"Než ses probrala, byly tu pro tebe několikrát hlídky. Kane si tě žádá ... Sunshine, řekni mi pravdu, prosím ... prosím, buď aspoň na chvíli zcela upřímná. Nezklamala jsi takhle náhodou Kolonii?" řekl tvrdě.

Rozpačitě jsem se zamračila. Vesměs má pravdu. Zradila jsem ji. Nejsem si sice vědoma toho, jak bych ji mohla zklamat, ale pravdu má. To ano. Co si to ale dovoluje?! Kde vzal tu drzost mně takhle oslovit?! "Neříkej mi Sunshine!"

"Neodváděj řeč!" odsekl Obi-Wan.

"Tak mi tak neříkej!" vřískla jsem vztekle. "Nesnáším to!" dodala jsem už skoro normálním hlasem. Posadila jsem se na postel, získávala jsem čas. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu, s důrazem jsem pronesla: "Dobře mně poslouchej , Obi-Wane, protože tohle nebudu opakovat vícekrát. Já nesloužím Kolonii! Jsem docela svobodná. Pro tebe jsem letěla jenom proto, že Rada mne o to požádala a neváhala mi za tu akcičku nabídnout i peníze, jak moc potřebovali mou pomoc, Obi-Wane! Víš, vzala jsem to také z toho důvodu, že jsem byla jenom ráda, že se s tebou zase setkám. Vlastně jsem se na tebe i těšila. Nebyl to nejlepší start a my jsme se setkali za značně nepříjemných okolností. Takže jen teď doufám, že mi konečně uvěříš, že já Kolonii nesloužím, aspoň co vím!"

Obi-Wan sklopil zrak a vlasy mu sklouzly do tváře. Jemně jsem mu je odhrnula. Tiše promluvil: "San, už před lety jsem poznat krutost, tvrdost a zradu, které je schopen téměř každý z téhle galaxie! Realita je stejně drsná jako přetvářka. Měl bych se už konečně poučit ... a být opatrný. Kolonie ... Kolonie nás už jednou podvedla, a tudíž by mne tento druh zrady ani snad nepřekvapil. Promiň, ale já ... já vážně nevím. Nevím, čemu mám věřit a čemu ne. S tebou jsem se neviděl už tak dlouho a fakt, že jsi se sama rozhodla ukončit svůj výcvik …" koktal Obi-Wan a mně ho přišlo skoro líto. Ale on nebudil soucit.

"Slibuji. Nejsem špeh Kolonie!" ujistila jsem ho. Možná trochu zbytečně překotně. Mohlo to působit trochu naivně a podezřele. Obi-Wan zdvihl oči a dlouze se na mne podíval, až jsem cítila, že se mi z jeho pohledu třesou kolena. Překonávala jsem urputnou chuť vyskočit, přitisknout se k němu a políbit ho na rty, abych aspoň částečně utišila jeho žal. Co se ale stalo? Proč tak prahne po pomstě? To přece Jedi nesmí, to Jedi nedělá! Možná si ještě trošku pamatuji něco z kodexu a tam je tohle zdůrazněné. Tak proč …? Ale nakonec jsem spolkla tyhle otázky a spolu s tím i svou chuť jej políbit. Neudělala jsem to. Odvrátila jsem pohled a zamračila jsem se: "Nepochybuj o mně ... sakra, vždyť já nemám žádné své zbraně!"

"Jo. Zabavili ti celý tvůj arzenál. Mně taky," ozval se i Obi-Wan.

Znechuceně jsem odfrkla a přejela si rukama tělo. "Ani jeden ... nic ..." mumlala jsem. "To není možné! Jako by o všech úkrytech ... věděli ... nebo co ... shit ..." Začala jsem být děsně nervózní. "Nemohli přece objevit všechno! Shit, to je ale zatracená práce ..." Náhle se mi rozzářily oči novým nápadem. "Tak, o tomhle by vědět nemuseli! Určitě ne!" Rychlým gestem jsem si rozepnula své vysoké, bytelné boty a rukou zajela až dolů ke kotníku. "Skvěle! Mám alespoň svůj nůž!" Vítězným gestem jsem jej vyndala z boty a pohodila ho v ruce. "Alespoň něco! Už jsem se bála, že najdou všechny mé úkryty. Obi-Wane, prosím, dej mi ho na opasek, ano?" požádala jsem ho po několika marných pokusech.

"Rád," usmál se Obi-Wan. Převzal ode mne dýku a přiblížil se na takovou vzdálenost, že mi začalo divoce bušit srdce a v krku mi úplně vyschlo. Nůž byl už nějakou tu dobu pod mým opaskem. Skoro jsem si přála, aby si mne Obi-Wan přitáhl ještě o kousíček blíž a plně, dlouze mne políbil, ale bohužel se to nestalo. Ale i když nůž zastrčil za můj opasek, zůstával i nadále v mé těsné blízkosti. Nevadilo mi to. Naopak. Pootevřel rty, chtěl něco říct. Pohledem jsem ho mlčky vybízela. Tak mluv.

Jenže do naší cely nečekaně vpadla hlídka. "Sunshine, musím vás požádat, aby jste mně následovala za Kanem," pronesl jeden muž s důstojnickými insigniemi na hrudi a ramenou. Zdvihl hlavu v přehnaně škrobeném gestu ještě o kousek výš a působil tak ještě větší, než vlastně byl ve skutečnosti. Pobouřilo mne to oslovení.

"Žádná Sunshine tu není!" odsekla jsem.

Důstojníka jsem svým tvrzením na okamžik zmátla. "Ne ... jste to vy ... aspoň bych ... bylo mi přece řečeno ... ehm, žádám vás ještě jednou, aby jste mně laskavě následovala - dobrovolně. Je to výslovné přání Kana. Plním pouze jeho rozkazy. Prosím vás proto, aby jste šla." Jeho hlas byl dutý a prázdný jako kovový hlas droida. Nicméně mluvil tónem, proti kterému nebylo odvolání.

S výmluvným pohledem upřeným na Obi-Wana jsem se zdvihla a učinila jeden krok k důstojníkovi. "Dobře, poručíku," ušklíbla jsem se. Obi-Wanův pohled se náhle změnil, jak si uvědomil, co hodlám dělat. Zavrtěl proto varovně hlavou. Nadzdvihla jsem obočí, ale to už mne jeden z hlídačů uchopil za zápěstí, těsně za želízky, bolestivě mne stiskl a trhnul mnou. Klopýtla jsem, ale to už mne táhli pryč z cely.

Nedělej to!

Zamyslela jsem se. Ten hlas, jenž mi zazněl v hlavě, patřil Sunshine nebo Obi-Wanovi?

Loď, na které jsme se nacházeli, byla obrovská, plná dlouhých, depresivně šedých a nudných chodeb a také vojáků v uniformách a jiných hábitech, dokonce jsem viděla i jednoho lovce, o kterém jsem do téhle doby zatím pouze slyšela. Nevycházela jsem z údivu, všechno mne tu fascinovalo, ale přesto se mi zdálo, že to tu tak důvěrně znám. Vojáci na mně hleděli dost zvláštně. Dopadnete jako kapitán, pěšáci, blesklo mi hlavou, aniž jsem plně pochopila význam svých slov.

Dotáhli mne na můstek, kde mou ubohou osobu drsně mrštili na zem. Uhodila jsem se silně do tváře a cítila jsem, že mi teče krev ze rtu, jak jsem si ho tou nečekanou ránou prokousla. Ale s hrdostí jsem se napřímila, a s nosem pěkně nahoru jsem pohlédla na Kana, i když jsem se ze všech sil musela snažit zůstat v klidu. Seděl v křesle a hleděl prázdně před sebe, oči upřeny s podepřenou hlavou kamsi do neznáma. Jako by mne snad ani nezaregistroval. Což se ovsem vyvrátilo vzápětí, kdy tiše rozkázal:

"Opusťte můstek."

Má rád soukromí, zvlášť, když se na něčem domlouvá - se mnou. Ale proč to vím?! Hleděla jsem za odcházejícími vojáky a nezmohla jsem se na nic jiného než na polknutí. Ruce i nohy se mi roztřásly nervozitou, když se na mne Kane mlčky zahleděl. Ty jeho zvláštní oči! Šel z nich skoro i strach!

"Něco mi prosím řekni," pronesl zvolna hlubokým, klidným hlasem. Jako by na obsahu slov ani tak nezáleželo. Jako by to nebylo ani nutné. A přesto jsem měla nutkavou potřebu mu i na tohle odpovědět.

Napřímila jsem se a vyladila hlas do normálu. Dalo mi to hodně práce. "Pokud to bude v mých silách ..?" pokrčila jsem rameny a ze všech sil jsem se snažila, aby to vypadalo jako lhostejné gesto.

Lehce mávl rukou a zbavil mne tak želízek. Padly mi k nohám s rachotem jako kus nepotřebného kovu. Třela jsem si zhmožděná zápěstí a rychle pohlédla na Kana, který nevzrušeně pokračoval: "Sunshine, má milá Sunshine. Co Lykon? Nebo Dantooine? A co třeba Tom Mani? Chci výsledky a ty?! Místo toho, abys plnila mé příkazy, pomáháš té nemožně stupidní republice!"

Co tím jenom myslí?! "Já ne!" odvětila jsem už velice zoufale. Bolest mé hlavy se o stupínek zvýšila a stala se tak sotva snesitelnou.

"Haló, Sunshine, jsi tam?!" vzkřikl náhle Kane vztekle a prudce vstal. Vztyčil se přede mnou ve své výšce dobrých dvou metrů a já celkem bezděčně a slabošsky ucouvla. Okamžitě jsem si to však uvědomila a proto jsem se vrátila na své původní místo. Ale nedokázala jsem mu hledět tak bezostyšně do očí. Ucukla jsem tedy pohledem a těžce jsem se nadechla. Jenže Kane se rozhodl pokračovat a tak dodal: "O co ti jde, řekni. Nejde ti o Maniho. Malé sousto, že? Snažím se ti číst v mysli, ale jsem z toho dost zmatený. Sama se v tom nevyznáš. Buď ke mně upřímná - jde ti vlastně o sestru nebo o ty plány?"

Nestihla jsem reagovat na sestru, takže jsem se aspoň vyjádřila k tomu druhému: "Plány? Jaké plány?" S tím jsem sbírala všechnu Sílu, ve mně ukrytou, abych dokázala tomuhle Sithovi vzdorovat. Stačilo by mi, kdyby alespoň má mysl patřila čistě mně! Mé myšlenky mi nikdo krást nebude!

"Aha, o těch tedy ještě stále nevíš ..? To je dobře, moc dobře. I když, abych byl upřímný, mne to docela překvapuje. To teď necháme chvíli stranou. Teď bych rád věděl, co se stalo s tím druhým ... vždyť víš, s tím chlapcem. No tím od toho tvého podivného přítele... Obi-Wana. Je jeho Padawanem, ano ..." usmál se Kane a přivřel oči. "Tak Anakin? To jednou bude významné jméno, věř mi. To já vycítím. Anakin Skywalker," řekl to, jako by si to přečetl z nějaké knihy. Realita je mnohem horší. Ne z knihy, ale z mé mysli! A já tomu ani nedokáži zabránit! Shit! Polohlasně jsem zaúpěla. "Myslíš si, že opravdu unikl z Bridu? Vyrazila za nimi Anticia, aha ... tak to si jsem jist, že planetu neopustili. Smůla."

"Řeknete mi, prosím, o jaké jde plány?" opakovala jsem a snažila jsem se myslet jenom na tohle, na nic jiného. Na nic. Tím, že jsem si vzpomněla na Anakina, jsem pouze prozradila jeho jméno. A to nesmím! Takže - musím se soustředit na ty plány. Všichni o nich mluví a já o nich vůbec nic netuším. Jak je to možné?

"Ty o plánech vážně nic nevíš?!" zvolal nadšeně Kane. Jeho výbuch radosti jsem nečekala a byl pro mne skoro šokující. "To mi netvrď. To ti ten tvůj Obi-Wan nic neřekl?! Vůbec nic? Ani slovo o těch plánech? To je mi tedy dobré! Hm, to, co k němu cítíš, je velmi silné ... není to divné …? Nevím, co on na to, ale když ti neřekl tak podstatné a značně důležité informace o plánech, a ty jsi přitom riskovala vlastní život ... páni, ten ti asi ani trochu nedůvěřuje! Nechce se mi tomu ani věřit, ale je to tak!"

"Jaké jsou to plány?" zvýšila jsem nepatrně hlas. Nebyla jsem sice ani v situaci, ani v postavení, abych se mohla takhle evidentně nad Kana povyšovat, ale ztrácela jsem svůj pracně nabytý klid. Kane po mně vztekle hodil pohledem a mně tak odhodil kousek stranou. Vykřikla jsem bolestí.

"Takhle se mnou nemluv, Sunshine! Zakazuji ti se mnou mluvit tímhle tónem! Toleroval jsem ti vždycky všechno, až příliš! Mí důstojníci a dokonce i mí Padawani vždy nechápali, proč ti všechno trpím. Ale tvou podlou zradou už pohár přetekl! A to už tolerovat nebudu!" zařval Kane a já se s námahou zdvihla ze země.

Ani já už nebudu trpět vše! Nebude se mnou zacházet jako s kusem hadru! Zuřivě jsem pohlédla na svůj meč, který ležel kousek za ním na malém stolku. Úplně provokativně. Proč ho tam vůbec položil?! Měl určitě nějaký důvod, to přece mít musel … Ne, neměla bych odolat pokušení si ho vzít, ale … Stiskla jsem zuby a snažila se sesbírat všechny kousky Síly, co ve mně byly. Jeden k druhému, chvíle intenzivního soustředění a povolila jsem zatnuté pěsti, abych připravila svou ruku na bleskový pohyb. Kane se trochu ušklíbl, jak pocítil pohyb Síly. Zoufale jsem se nadechla. Můj meč se trošku pohnul. Ano! To je ono! Buď teď nebo nikdy!

"Myslíš ...?" pronesl zvolna Kane.

Meč se zakýval a trochu se posunul. Vzápětí spadl na zem. A zůstal ležet.

Prudce jsem vydechla vzduch nashromážděný v plicích. Co to má znamenat?! Síla nefungovala! Má Síla, která mi už v mnoha situacích zachránila holý život, se nyní odmlčela! A já jsem totálně v háji. Sklonila jsem hlavu. Musím se zachovat, jako by se nic významného nestalo. Jako bych se snad ani necítila tak pokořená. Vrhla jsem tedy na Kana poraženecký pohled, ale přesto se mi podařilo s hrdostí říci:

"Máš štěstí, že má Síla není účinná jako dříve!"

"Jistě že ne," odvětil Kane hbitě a laškovně pomocí své Síly zdvihl můj meč ze země a nechal ho přede mnou volně levitovat. Co to je za podraz?! Vůbec jeho chování nechápu. Ale kdybych cítila Sílu, tak možná ... tak se pokusím ... jenom abych si mohla dokázat, že nejsem tak … tak neschopná … a seberu mu svůj meč, ale ... ne, necítím zhola nic. Zakousla jsem se do rtů. "Nepoužíváš správnou Sílu, Sunshine, tím to je."

"Správnou?" odvětila jsem zamyšleně. Opravdu jsem jeho slova zvažovala. "Proč nazýváš temnou stranu Síly správnou?"

"Líbí se mi, že o ní mluvíš, jako bys ji neznala," podotkl Kane s úsměvem.

Zaváhala jsem. "Vždyť já ji neznám! No možná trochu ... dejme tomu, že jsem ji párkrát... možná ... použila ... oukej, trochu vícekrát, znám ji, ale světlá strana je ... temná strana není správná, ano? Není správné jí použít a ..."

"Proč? Zkus ji použít, Sunshine, zkus ji použít nyní!" ponoukal mne Kane, sledujíc mne absolutně klidným pohledem psychopata. Opět se posadil na své křeslo a natáhl nohy. "Zkus jí teď použít, Sunshine!"

Ignorovala jsem to oslovení a zasyčela jsem: "Zabila bych tě."

"A o tom temná strana je, milá Sunshine," poučil mne Kane. "Musíš to znát sama. Škoda je, že nyní jsi příliš slabá, než abys mě dokázala zabít. Nedokázala jsi to před lety a nedokázala bys to ani teď," pronesl Kane zlověstně a znechuceně vzdychl. "Je to vážně škoda. Byla bys dobrý Padawan!"

"Co že bych byla?!" vykřikla jsem šokovaně.

Zazubil se. "To je snad jasné. Padawan. Můj Padawan," opravil se Kane rychle. Dával na svá slova děsivý důraz. Šel mi z toho mráz po zádech. "Víš, nyní, v době, kdy opět prožíváš tenhle zmatek, bych ti mohl přece znatelně pomoci a určit další směr tvého budoucího života, nemyslíš, San?"

Ztuhla jsem, zaskočená nejen tou nabídkou, ale i oslovením. Poprvé za celou dobu i za plného vědomí mi řekl San! A ke svému upřímnému údivu jsem jeho slova dokonce brala vážně! I když mi to samé už v podstatě nabízel ten mladý Jedi, Troh se myslím jmenoval, až nyní jsem tuhle nabídku brala zcela vážně. Byla více lákavá než ta Trohova, více vyzývavá. Kane na mně dychtivě pohlížel, vyčkával však jinak v absolutním klidu. Vrhla jsem na něj nejistý pohled. Usmál se.

"Jak … jak to myslíš?" špitla jsem a mrkáním se zbavila slz, které se mi objevily v očích. Chtělo se mi děsně plakat, ale ze všech sil jsem se držela. Nesmím se tu sesypat a rozbrečet jako malé děcko! Nesmím před ním dát najevo svou slabost!!!

"Vždycky jsem chtěl Padawana, který by si mně zasloužil, který by mne byl hoden. Už jsem měl Padawany, dokonce dva najednou. To je docela slušné skóre, ne? Anticia je dobrá, ale nemá dostatečnou úctu. Leccos zvládne, ale není to Padawan, kterého jsem si vždycky představoval, kterého jsem chtěl. O tom druhém radši ani nemluvě. Je ještě horší než Anticia a ještě ke mně nemá absolutně žádnou úctu. Nebere má nařízení vážně a dělá si víceméně co chce sám. Ale ty … já sám ti chci určit tvou budoucnost, Sunshine, jen se mi musíš poddat! A změním tak tvůj život už navždy," mluvil tiše a hrozivě a pomalu ke mně došel. Vztáhl ruku a ležérním gestem se dotkl mé brady. Když rukou prudce pohnul směrem vzhůru, mé zuby o sebe bezděčně cvakly. Poodstoupila jsem, protože jsem si připadala poměrně hloupě. "Já chci, abys byla můj Padawan. No tak, poznej se mnou temnou stranu Síly, tu odvrácenou stranu, kterou ti v Řádu nikdy neukázali. Dívali se na ni jako na něco špatného, zakázaného, nepovoleného a kdo ví co ještě všechno. Není to bizardní? Opak je přece pravdou. Se mnou ji poznáš a ovládneš. Prosím, San."

Teď už jsem měla slušně co dělat, abych nezačala vzlykat zoufalstvím: "Kane, já … já nemůžu!" naříkala jsem. Byla jsem totálně bezradná. Copak to nechápe?! Vždyť on ani nemá snahu to pochopit! "Já prostě nemůžu!"

"Jen tak můžeš zachránit život Obi-Wanovi, Anakinovi a všem lidem v téhle galaxii," pronesl ten hrozivý muž. Vzhlédla jsem k němu. Když jsem tak na něj upírala svůj zrak, hlavou se mi nevím ani proč mihla tvář mého obdivovaného Mistra Mace Winda. A teď? Teď se mým Mistrem může stát Kane. Ten kolonizátor. Postrach galaxie. Jaká lákavá to nabídka! Uvědomuji si, samozřejmě, všechny její klady i zápory, ale ... klesla jsem před Kanem na kolena a zdvihla k němu ruce:

"Udělám, co budeš chtít! Jenom Obi-Wanovi neubližuj!" naléhala jsem. Jen ať se Obi-Wanovi nic nestabe! To bych asi nepřežila! Rozhodně ne! Zatraceně, uvědomuji si, dávám před ním najevo své slabé místo a on ho může využít a taky že už to dávno udělal, ale nedokáži se ovládnout. Najednou nechápu své vlastní chování. A hlavně jedno - proč mi, sakra, na Obi-Wanovi tolik záleží?!

"Když se mi podvolíš a uděláš to, co od tebe chci, nic mu neudělám. Slibuji to na Kolonii," ujistil mne Kane pevným hlasem. "A pustím ho. Vážně. Pokud se staneš mým Padawanem, propustím toho tvého slavného Obi-Wana. Ukaž, no tak, zvedni se," podal mi ruku. Pochopila jsem ihned význam toho gesta. Nenabízel mi jenom pomoc, jak se pouze postavit na nohy, vůbec ne. Byla to ta výzva! Ber, nebo nech být. Pokud ruku přijmu, stanu se už definitivně Sithem. Tak co mám dělat?!

Upíral oči na mne, jak mu tam klečím u nohou, a oči se mu zaleskly. "Nad čím pořád váháš? Já samozřejmě vím, že ty nejsi Sunshine, ale San! Proto také chci tebe a ne ji," doplnil Kane. "Ji už přece mám."

On … on o tom ví! Že by mne skutečně chápal?! Že bych nakonec opravdu našla někoho, kdo by snad mohl být mou spřízněnou duší? Tohle mi vířilo zuřivě hlavou, jedna otázka za druhou, až jsem se v nich přestávala orientovat, a ignorovala jsem přitom jeho poslední věty. Nejistě jsem se usmála, když jsem natáhla svou ruku, abych jí vklouzla do Kanovy dlaně. A Kane se také široce usmál, jakoby na důkaz našeho nově vznikajícího partnerství. Zvláštní, blesklo mi hlavou. Teď - nebo nikdy. Ještě to mohu zarazit. Mohu, ale nevím, zda to udělat chci. Bylo by to jako podepsat rozsudek smrti nám oběma, mně i Obi-Wanovi … a nedej Síla - i Anakinovi, a Andris … a vlastně celé galaxii. Hm. Horečně uvažuji. Co by mi na tohle řekl Mistr Mace? Co by asi zvolil v téhle situaci on ..?!

* * *

Zastavila jsem se, prudce oddechujíc. Hrudník se mi rychle zdvíhal, nohy jsem bolestí téměř už necítila a na zvlhlé čelo se mi lepily pramínky mých světle hnědých vlasů. Při vší Síle, to byl ale zatraceně namáhavý a dlouhý maratón! Pohlédla jsem prudce na Anakina. Zastavil se kousek ode mně. Rukama se opřel o mírně pokrčená kolena a stejně jako já lapal po dechu. Kdybych to s tím maratónem řekla nahlas, určitě by se mnou souhlasil, napadlo mně s úšklebkem. Jazyk se mi lepil na patro a tak jsem polkla, ale nepřestávala jsem pátravě pohlížet na Anakina. Vycítil můj pohled; zdvihl zrak ze země a zahleděl se mi přímo do očí.

"Tak co myslíš, setřásli jsme ji?" zeptal se značně unaveným hlasem a rukou si otřel čelo orosené drobnými kapičkami potu. V očích se mu leskla pochybnost, když se kolem sebe ustaraně rozhlédl.

"Pochybuji," odtušila jsem temně. "Shit!" dodala jsem věcně a popotáhla nosem, jak to mám ve zvyku, když jsem rozrušená. Zašermovala jsem rukama v důrazné gestikulaci: "Protože i když ji tu nikde nevidím, neznamená to přece, že tu není! Byla, uh, pekelně rychlá. Dala nám co proto, viď? A to jsme měli docela slušný náskok …" zdůraznila jsem slovo náskok. "Vážně nám dala co proto."

"To dala," připustil Anakin a konečně se zcela napřímil. Byl více než o hlavu vyšší než já. Potom se mile usmál a zvolna se rozhlédl ještě jednou, tentokrát už ne tak vyděšeně. I mírná panika z jeho očí už docela zmizela. "No. Naše loď je, řekl bych, docela nedaleko, tím si jsem jist. Počkáme na Mistry tady?"

Celá jeho otázka mně překvapila. "Tady?" podivila jsem se. "Na Mistry? Ale ne, San není můj Mistr …" ušklíbla jsem se. Ještě to tak! Neodpustila jsem si dodat: "San není dokonce ani Mistr," pronesla jsem pohrdavě a opovržlivě, tónem značně urážlivým, jako kdybych jí tím chtěla nějak pohanit. Ale já si to zkrátka nemohla odepřít! Anakin údivem nadzdvihl obočí a zeptal se:

"Ona … San … ona není Mistr?"

"Ne, není Mistr. A co já vím, je pouze rytíř Jedi. Nějak nedokončila výcvik nebo co. Ale … ehm, vraťme se k první části tvé otázky, Anakine. Myslím si, že bychom měli okamžitě letět na Coruscant, San to říkala. Nebudeme na ně čekat. Protože tu stále nejsou … Takže bychom měli odletět bez nich," odvětila jsem rychle. Mluvila jsem zbytečně spěšně, ale to abych zamluvila, co jsem říkala dřív. Vážně mě otázka San - je Jedi - není Jedi - nezajímala. Ani trochu. Tak dobře, není Mistr. A co? Já jsem zatím jen Padawan a děje se snad něco??

Jenže Anakina jsem svým prohlášením skutečně zmátla. Zamračil se vyhrkl: "Já … já bez svého Mistra neodletím!" Když po chvíli konečně přestal opakovat tuhle svou větu a mně se ulevilo, že je klid, rozčileně si prohrábl vlasy a odkašlal si, aby mohl říci už celkem normálním hlasem: "Andris, já prostě bez Mistra Obi-Wana jen tak neodletím. S tím nepočítej! Už jsem ztratil Qui-Gona. Nechci ztratit i Obi-Wana! Pochop to!"

"Že by …?" Tak tohle tedy nepochopím. "Kdo říká, ze Obi-Wana ztratíš?!" vykřikla jsem a uchopila jsem ho za rameno. Stisk mu byl asi nepříjemný, protože se ošil, zasyčel, asi bolestí nebo nevolí, a pokusil se mi vyškubnout. Zlomil mi tím nehet u prostředníčku. Vrazila jsem prst do pusy a vztekle jsem dodala: "Že jsi ztratil Qui-Gona, to bylo něco jiného. Tohle je jiná situace, Anakine. Zcela jiná."

"Ty tomu nerozumíš. Já ho neopustím!" opakoval tvrdohlavě a podrážděně Anakin. "Obi-Wan to … zvládne. Za chvíli tu bude. I se San, i když ta není žádný pořádný Jedi, jak jsi říkala. A dokud oba dva živí a zdraví nepřijdou, my neodletíme! Řeknu to jinak - já neodletím!"

"Ale takhle můžeme čekat věčně!" odsekla jsem.

"Ne! On přijde!" zaječel Anakin. Nezaváhala jsem, i když jsem si v jeho hlase všimla letmého náznaku zoufalství vyvolaného touhle absurdní situací plné beznaděje.

"Anakine!" okřikla jsem ho vzpurně.

"Andris!" odvětil Anakin stejně příkře, jako jsem i já zařvala na něj.

Chvíli jsme na sebe rozvášněně hleděli. Zmítala jsem se mezi rozkazem a slibem San a zoufalým odporem Anakina. Když mi myslí problesklo Sanino originální řešení podobně zapeklité situace, nedokázala jsem zabránit úsměvu, který se mi objevil v náznaku na rtech, ale podařilo se mi jej přeměnit na temné zamračení a tvrdě jsem pronesla: "Anakine. My dva teď odletíme na Coruscant, kde všechno vyklopíme Radě. Vím, že jsi dobrý pilot. A že to zvládneš. Potom, teprve potom se pro ně vrátíme. Musíme to udělat takhle, Annie, to mi věř! Jenže ten pravý problém je - hej, neslyšel jsi něco?!"

"Co?" nadzvedl Anakin obočí.

"Něco jsem slyšela!" zašeptala jsem a vrhla na Anakina varovný pohled. "Tak honem, k té vaší lodi!"

* * *

Poslední zaváhání. Mistr Mace by světlou stranu Síly rozhodně nikdy nezradil. Nikdy! I za cenu jiných - i určitě svého - životů. Pohlédla jsem do Kanových hlubokých očí. Jsem ochotna však já obětovat životy těch, na nichž mi záleží, čili na Obi-Wanovi, Andris, Anakinovi a ostatních??

* * *

Prudce jsem sebou trhl, když se otevřely dveře do mé cely, do té chmurné temné místnosti pronikl paprsek zářivě jasného světla. Přivřel jsem oči a snažil se zvyknout si na tuhle drastickou změnu světla a tmy, která bez prodlení vyvolala v mých očích prudkou bolest. Potom do cely volným krokem vstoupila San. Rychle jsem se zdvihl z postele a na tváři se mi určitě objevil ten připitomělý úsměv. Jenže San se neusmívala. Spíš se tvářila značně tragicky, což u ní nebylo příliš obvyklé.

"Obi-Wane …!" S tím se mi San vrhla k nohám a objala mne kolem pasu. Překvapeně jsem poklekl vedle ní, zmateně pomrkávající. Zdvihla ke mně svou tvář s dominantním bambulkovitým nosem a v očích se jí na malou chviličku objevilo cosi zvláštního, cizího, chladného … a nebezpečného. Přestala mne objímat, vstala a uchopila něžně mou tvář do rukou. Celou se nesl její výrazný hlas, když důležitě a hlasitě pronesla: "Jsi volný, Obi-Wane, volný!"

Projela mnou vlna radosti jako životabudič. Zatočil jsem se San dokola. "Volní!" zajásal jsem. "Jsme volní! Jak se ti to podařilo, San?!" žasl jsem s obdivem. Sklonil jsem se, abych ji mohl políbit, když tu jsem si uvědomil, že San písmeno I na konci slova volní nezměkčovala. Znamenalo to tedy, že jsem volný jenom já?! Prudce jsem se na ni podíval. Vycítila můj pohled a zdvihla rozpačitě oči ze země tak, aby se mi zahleděla přímo do očí. Ruce mi samovolně sjely z jejích ramen a zastavily se v pase, kdy jsem ji pevně sevřel. Vydechla; asi nečekala ode mně takovou bolest. "Jenom já? Jak to, ze jsem volný jenom já?! Bez tebe neodejdu!"

"Dostaneš loď a palivo, které ti vystačí tak akorát na Coruscant. No tak, Bene, přece by ses nebál mně jen tak opustit, no ne ..?" snažila se mně mírně rozčílit, používajíc mou dávnou slabinu, ale teď už to na mne nepůsobí účinkem políčku jako dříve. San vypadala tak nějak sklesle a v očích se jí leskly potlačované slzy.

"Za co jsem získal svobodu?" zeptal jsem se tiše. U pasu jí visel světelný meč. Před chvílí jsem si ho ani nevšiml, ale nyní mně bil do očí. Mlčela, a tak jsem tuhle podstatnou otázku zopakoval ještě několikrát, než konečně váhavě odpověděla:

"Já … učinila jsem s … Kanem … obchod. Takovou … menší … obchodní transakci, můžu-li to tak říci. Výhodnou … snad pro obě strany." Mluvila tlumeně, zajíkavě. Šel mi z jejích slov mráz po zádech.

"Proč ty nemáš volnost? O jaký obchod jde?" zajímal jsem se už tvrdě.

Usmála se. To mně vyvedlo z míry ještě víc, než kdyby se tu teď usedavě rozplakala. Přitiskla se ke mně. Vnímal jsem vůni jejích vlasů. Všiml jsem si také, že má krásné oči. Široce se zazubila a řekla: "Obi-Wane. Záleží na tom tolik? Hlavní je, že ty máš svobodu. Je přece jedno, co jsem za to a pro to musela udělat, ne? Obi-Wane … musíš letět na Coruscant. A na mně zapomenout. Upozorni Republiku, že se na pozítří chystá útok Kolonie na Coruscant. No tak, já se odsud dostanu co nevidět. Zkus mě pochopit! Jedině postupně se odsud dostaneme. Je to naše poslední možnost."

Cítil jsem na kůži její vášnivě horký dech a ztěžka jsem polkl. "Přece … přece tě tu jen tak nenechám … to nemůžu, to nesmím …!" Hleděl jsem jí do očí, které lehce zamžikaly. A náhle mne skoro polil ledový pot. Třeba je spojka s Kolonii a útok na Coruscant je jen a pouze chytře vymyšlenou strategií! A ze můj únik je pouze předem naplánovanou zradou, kterou zosnovala právě San v čele s Kanem!! Ne! Její oči jsou tak plné nevinnosti, nevěřím, že by něco tak ohavného dokázala provést!

Zavrtěla hlavou reakcí na má slova a oči se jí rozzářily tím zvláštním světlem, když pevně pronesla: "Uvidíme se. Uvidíme se velmi brzy, Obbie, slibuji!" ujistila mne. Její oslovení mne pobavilo a zdálo se mi rozkošné - alespoň když ho vyslovila ona. Zdvihl jsem ruku a dotkl jsem se její tváře. "Slibuji," opakovala tím svým jistým tónem hlasu. "No tak už pojď," pobídla mně náhle divokým a mírně nervózním hlasem. "Nebo si to rozmyslí a ty se odsud už živý nedostaneš!"

Smutně a zkroušeně jsem přikývl. San má pravdu. Ne najednou, ale pouze postupně se odsud dostaneme. Jasně že mně zajímá, jak se jí podařilo přesvědčit Kana nechat mně dát propustit! Ale … ale teď … zkrátka, takovouhle šanci si přece nemohu nechat ujít! To nejde, bylo by to stejně nehumánní jako opustit San! Jenže San se odsud dokáže dostat sama. Já takovouto možnost nemám. Možná nejsem stejně okouzlující, kdo ví. Nyní, když se mi nabízí šance zachránit si krk a i když vím, co udělat mám … tak vahám. Zatraceně, proč váhám?! Vždyť … vždyť to nemůže být kvůli San! Copak si už nepamatuji, jak jsem ji upřímně nesnášel?! A ona mně také nesnášela, oplácela mi vše stejnou mincí. Proč mi na ní tedy tak záleží? Nic pro mně neznamená a těch pár polibků nebylo nic. Shit! Hm. Qui-Gon by neslyšel rád, ze nadávám. Vždycky mu to děsně vadilo. Jenže v téhle situaci?! "Dej … dej na sebe pozor," hlesl jsem nejistým hlasem a olízl jsem si náhle oschlé rty. "Buď opatrná."

"Opatrná … a co to je, Obi-Wane, opatrnost?" ušklíbla se a zlehka dodala: "Říkám, že se brzy uvidíme, Obi-Wane," natáhla ke mně ruku a pevně sevřela mou dlaň: "Jdeme."