Poznat pravdu 14.část

Prodlužující se stíny byly postupně proměněny v šero a později ve tmu. Vánek mi něžně vískal vlasy. Rozpustila jsem si copánky. Bez nich jsem se však cítila děsně nejistě, jako bych to už ani nebyla já. Přivřela jsem oči a nechala jsem se volně ovívat. Konečně klid. Proč však podobný klid nemám i v duši?! S blížící se nocí tuším, že se mne i tentokrát spánek netýká. Další bezesná noc, dlouhá, táhlá a temná, plná myšlenek, které ne a ne nalézt svůj účel a cíl. A zase se budu neustále převalovat na posteli, sem a tam, a v polospánku se sama sebe ptát, co mě čeká.

S Anakinem se téměř nevídáme, jen myslím dvakrát jsem jej zahlédla v zahradách. Zamyšleně seděl pod rozkvetlými stromy a asi meditoval. Ať si dělá co chce, sobec jeden! Když si na mě nedokáže najít ani okamžik, kdy bychom si mohli popovídat jako dva Padawani, tak ať si jde kam chce! Však já ho do života nepotřebuji. Jedinou tichou společnost mi tu občas dělá Joam Motti. Nemohu říct, že se s ním nudím, spíš naopak. Nedávno jsme spolu byli v baru. Začalo se tam schylovat k rvačce - a já měla co dělat, abych jí ještě zabránila. Musela jsem sice několikrát použít Sílu a důležitou roli tu sehrál i fakt, že zdejší lidé mají z rytířů Jedi (malých i velkých) respekt, ale podařilo se mi oba přiopilé štamgasty uklidnit, aniž bych vytáhla zbraň. Joam mi za to koupil velký pohár a vysekl mi hlubokou poklonu. Také jsme spolu pomáhali jakési přepadené rodině od neznámých útočníků. Také se nám je podařilo zastrašit, ale tady jsem už musela bojovat. Byly to jediné dvě chvíle, kdy jsem na sebe byla opravdu hrdá a říkala jsem si, že přece jenom něco umím.

Trápí mne však jedno - kde je stále ta zatracená San a Mistr Obi-Wan? Už by tu dávno měli být! Napadá mne jediné - něco se jim stalo, jsou zranění nebo nedej Síla snad i mrtví. Je to docela možné, na té stanici byla slušná mela. Jde mi z toho mráz po zádech a upřímně řečeno mně to děsí.

Na nebi se cosi blýsklo. V té absolutní tmě, v níž téměř nebyly ani vidět hvězdy, které mne od dětství fascinovaly, to bylo zvláštní. Zdvihla jsem zrak k nebi a v hlubokém zamyšlení jsem skousla spodní ret. Co to bylo? Zírala jsem na oblohu dost dlouho. Aspoň deset minut jsem tam stála jako solný sloup s hlavou obrácenou v nehybné vesmírné prázdnotě a napadalo mne všelicos, ale nepohnula jsem se ani o centimetr, paralyzovaná údivem. Vypadalo to skoro jako nějaký veliký výbuch.

"Andris, Andris!" ozvalo se volání Joama. Leknutím jsem sebou jen trhla. Rychle jsem se otočila a s očekáváním jsem na něj hleděla:

"Co se děje, Joame?"

"Viděla jsi to?" ptá se udýchaně a prstem ukazuje kamsi k nebi. Když jsem zmateně přikývla, uchopil mne za ramena a políbil na obě tváře. Teprve poté ztuhl: "Ty … ty se neraduješ?" zeptal se popleteně.

"Proč bych se měla radovat?" nadzvedla jsem obočí.

"Ty o tom nevíš? Ale viděla jsi to, ne? Víš co to bylo? Kolonie! Hlavní stanice Kolonie byla zničena!" upozornil mne věcně Joam.

No jistě! Mohlo mně to napadnout už dřív. Vykřikla jsem radostí a objala Joama. "To je fantastické! To je fakt skvělé! Kolonie se teď rozpadne a galaxie je zachráněna!" drmolila jsem mu zběsile do vlasů. "San."

"Cože?" podivil se Joam Motti.

Místo odpovědi jsem se usmála. Byla jsem si naprosto jistá, že tohle je práce San d´Ark, koho jiného. "Jsme zachráněni," prohlásila jsem po chvíli, když jsem se vyprostila z jeho náruče. "Věřím, že teď už v celé galaxii nastane klid."

Almanie se vůbec nezměnila! Je stále tak nádherná, svěží a nevinná jako před lety! Oáza vesmíru, vždycky říkal tatínek. Ušklíbla jsem se a seběhla schody. U pasu se mi houpal Anticiin meč. Ťukla jsem do něj prstem. Anticia je už minulost, stejně jako Kolonie. Pomalu se stahuje kamsi do všech zákoutí galaxie a léčí si svou poraženou pýchu a hrdost. Přesně, jak jsem očekávala. Mohli si vést dobře - nebýt mě. Začali s tím v nesprávnou dobu. Zahlédla jsem Andris. Zamávala jsem jí. Toto mé gesto překvapeně opětovala.

"Ahoj, Andris!" zvolala jsem vesele. Tedy, snažila jsem se, aby to znělo vesele. Snad se mi to i podařilo.

"San! Páni! Tak jsem se nemýlila!" Byla nadšená, ale neobjala mne. Podala mi místo toho roztržitě ruku a pořádně mi s ní zatřepala. "Jsme tu celou dobu jako na trní, to mi teda věř! Zvlášť Anakin je už docela nesnesitelný. No vidíš, tak mě napadá, proč s tebou není Mistr Obi-Wan? On nepřiletěl?" chrlila jedno za druhým. "Proč -"

Vymanila jsem ruku z jejího sice vřelého, avšak velmi silného stisku. "Kde je Anakin?" přerušila jsem ji rychle, než spustila další slovní vodopád.

Zmateně se zamračila a udělala své pověstné rozšafné gesto. "No, nejčastěji bývá v těch proslulých zdejších zahradách tam dole, vydrží tam být někdy celé hodiny. Ale Obi-Wan …"

"Dozvíš se od Anakina," ujistila jsem ji. "Promiň, že ti to neřeknu hned, ale strašně spěchám. Ještě … ještě se musím s někým velice důležitým sekat … a to nepočká," omluvila jsem se co nejslušněji. "Měj se …"

"Ty se loučíš? Už se tedy … nikdy neuvidíme?" podivila se a její smutný výraz mne utvrdil v tom, že to z mých slov spíše vycítila než poznala. Kdo ví. Pohlédla jsem na ni. Moje kamarádka. Jako třeba Sheele, které jsem ještě ani nepoděkovala, jako třeba Cleid, které jsem nikdy neřekla, jak mi na ní záleží. Andris je moje kamarádka. Sice mě málem utopila a málem jsem byla poté sežrána vodní příšerou, ale zachránila mi už nejednou život a tak vůbec. Jak jí ale říct o mém odchodu? Polkla jsem a sbírala na to síly.

"Andris …" Dobrý začátek, oslovení jsi zvládla fantasticky. Dramatický povzdech. Ten se mi také vydařil. Tak do toho. Mluv. "Už se asi fakticky nikdy neuvidíme. Bylo to s tebou fajn, ale teď se naše cesty musí rozejít. Já se vracím ke svému životu, a ty bys měla také …"

Hořce se usmála. "Nemám život. Můj Mistr zemřel, vzpomínáš si? Ale … víš … teď pochybuji, zda se na rytíře Jedi vůbec hodím. Nedokážu zabíjet tak chladně, bezcitně a bez výčitek své soupeře jako třeba Anakin. Stále -" začala popleteně, zmatena mou přímostí, ale já jí opět vskočila do řeči. Už zase a docela nesnesitelně. Kdyby to udělala ona mě, asi bych jí pořádně vynadala.

"Andris, ne, nepochybuj!" Upravila jsem si rychle cop, můj obvyklý účes. Situace Andris mne však skutečně vyděsila. Je na tom stejně jako jsem byla i před lety já! "Na rytíře se hodíš skvěle, ale musíš za každou cenu pokračovat ve výcviku, jestli nechceš dopadnout jako já, na rozhraní světlé a temné strany Síly!"

Zamrkala. "… no … dobře …"

Skousla jsem ret. Trošku jsem se rozpálila a řekla i to, co jsem říci nechtěla. "Anakin je tedy v zahradách?" zeptala jsem se, jako by se nic nestalo.

"Jo," přitakala a široce se usmála. "Kéž tě na tvých cestách provází Síla a my dvě se ještě někdy shledáme."

Jaká Síla, Andris? Zopakovala jsme v duchu tu okouzlující větu a vděčně jsem přikývla: "Jo, díky, Síla i s tebou."

Do zahrad bylo schodů ještě více. Chození po nich dolů nebylo nijak únavné, horší to bude spíš nahoru. Konečně jsem ho zahlédla. Stál tam, opřený o lokty o zábradlí a zasněně hleděl do okolní nádherné přírody. Vycítila jsem, že je klidný a soustředěný. A to také byl.

Prudce se otočil. Byla jsem od něj poměrně daleko, ale okamžitě věděl, kdo jsem. Hodil mnou ze schodů dolů a já na chvíli váhala, zda náhodou nepoužil temnou stranu Síly. Zvedala jsem se na nohy, ale to už jsem si byla jista, že ji použil. Učinil takový nepatrný pohyb palce a ukazováčku a Sílou mi sevřel hrdlo. Začala jsem se dusit, jako by mně škrtily nějaké neviditelné ruce. Pomalu ke mně přišel. A mě teprve teď došlo, proč Andris hovořila o Anakinově chladnokrevné bezcitnosti.

"Co chceš, San?" zajímal se, ale stisk nepolevil. Před očima se mi začala dělat důvěrně známá červená kolečka. "Proč tu nejsi s Obi-Wanem? Co jsi mu udělala? Kde je?" vyptával se dál. Couvala jsem před ním, až jsem nakonec vrazila zády do zábradlí. Ač byl Skywalker stejně starý jako já, byl alespoň o hlavu vyšší. "Tak mluv."

Konečně se mi podařilo nadechnout! Žuchla jsem na kolena a s kašláním lapala po dechu. "Zatraceně, kde ses tohle naučil?!" zděsila jsem se.

Ledabyle pokrčil rameny, ale byl stále děsivě vážný. "Na něco jsem se tě ptal."

"Proto jsem přiletěla! Je na planetě jménem Delaya, jestli ti ten název něco říká. Je pod přímým opatrovnictvím mé matky jménem Leowyl d´Ark. Stačí jí říct, že jsi Obi-Wanův Padawan a já tě posílám pro Mistra," hrkala jsem z obavy, že se mne opět pokusí uškrtit. Byl to tak nepříjemný a bolestivý pocit! Nechci si ho zopakovat …

"Proč je v opatrovnictví tvé matky?" nechápal Anakin a lehce se zachmuřil.

"Při předání plánů byl - fakt jen lehce - zraněn Kanem," vysvětlila jsem překotně. "Ale teď se už uzdravil a čeká na tebe."

"To je vše?" nadzvedl obočí.

"Ano, Anakine," řekla jsem mu. Zhluboka jsem se nadechla a pečlivě formulovala další větu. "Ty … ty máš ten datadisk?"

"No … ano," souhlasil a vytáhl jej. Držel ho velmi opatrně a byl ve střehu, kdybych se pokusila mu ho vzít. Skoro se mi líbilo, jak ho třímá v ruce v dostatečné vzdálenosti, abych na něj nemohla. Zdvihla jsem zrak a setkala jsem se s Anakinovým upřeným pohledem. "Proč se na něj ptáš?"

Prohlížela jsem si datadisk. Je krásný. Mám skoro chuť ho vzít do ruky a začít přemýšlet nad tím, jaká síla se v něm skrývá a co všechno může změnit. A přitom, kdo by to byl do toho řekl. Takový kus kovu. "Neměl bys ho mít u sebe. Zbav se ho," doporučila jsem mu. "Je to zbytečné břemeno a beztak ti k ničemu není."

"Vím naprosto přesně, co s ním mám udělat," odsekl mi nečekaně příkře a datadisk opět ukryl. "Nemusíš mi radit, San! Přesto za tvou účast děkuji," dodal ironicky.

"Dobře. No … už se asi nikdy neuvidíme, takže se chci s tebou rozloučit …" spustila jsem. Anakin zaraženě hleděl k mému boku. Ztuhla jsem, přestala mluvit a s napětím, prostupujícím celé mé tělo, jsem vyčkávala.

"To je meč Anticie!" vydechl. "Ty jsi ji zabila?"

"Ano, je to její meč, ale … já … musela jsem, Anakine, musela jsem ji zabít," prohlásila jsem a snažila jsem se v hlase zakrýt údiv. Jak je možné, že ten meč zná? A proč je z toho tak překvapený? Odkašlala jsem si. "Snad tě bude provázet Síla, Anakine. Také bych ti chtěla poděkovat za svou loď."

Potřásl hlavou. "Nic … nic se nestalo," ujistil mne posléze, ale vypadal stále poměrně šokovaně. "Síla s tebou."

Zamyšleně jsem stoupala do schodů a ruka mi automaticky zamířila k boku. Málem mne zabil. Poněkud neveselá představa. Je to velmi zvláštní mladík. Příliš impulzivní. Moc se nechává unést svými emocemi. To kdysi dělalo problémy i mně. Zaslechla jsem, jak Anakin tiše hovoří do vysílačky.

"Motti …? Jsi to ty, Joame. Jo. Prosím tě, přijď. Musím ti něco … říct."

Usmála jsem se. Vzal si mé poučení k srdci. Docela by mně ale zajímalo, co s ním bude takový nějaký Motti - kdo vlastně je? - dělat. V každém případě to určitě bude mnohem méně nebezpečnější, než kdyby měl datadisk stále Anakin. Pro sebe jsem kývla. A teď rychle tam, kde jsi už očekávána, San. Všechny mosty jsi už spálila.

* * *

Jak jsem říkala Andris, ještě se s někým důležitým musím setkat. Nelhala jsem. Znovu jsem si obvázala zraněný bok, ve kterém novou bolest rozpoutal právě Anakin, když mnou smýkl ze schodů, a už jsem nastavila kurs. Soustava Hoth. Za chvilinku tam jsem. Vracím se ke svému pravému životu, to už ví každý. Je to přece jasné. Teprve tak budu zase relativně spokojená. Kdyby mne tehdy nevyhmátnul ten - asi rytíř Jedi? - muž v baru a nechtěl po mně, abych letěla na Coruscant, můj šťastný život by plynul v pohodě dál a já bych stále dělala svou práci. Byla jsem za to placená. Dobře placená! Jako pašerák a občas i žoldák jsem byla v pohodě. Chci tu pohodu vrátit. Ale sama moc dobře vím, že to nejde. Ale jde to nahradit. Ne zcela, ale jde to. Vím, co jsem byla. A budu tím zase.

Základna pašeráků, už dávno opuštěná. Na tohle místo mám samé nelibé vzpomínky, které mi nyní samovolně přicházejí proti mé vůli na mysl. Kráčím pomalu chodbami a jejich šeď se mi už nezdá tak deprimující. Kde je ten sál, kam jsem se vypravila? Abych řekla pravdu, nevím. Vede mne můj nedokonalý výcvik a instinkt, kterému ještě nedokážu zcela porozumět. Cítím však to, kam mám jít a jsem si jistá, že jdu správně. Kane mi řekl, že nepotlačím to, co skutečně jsem. Měl pravdu. Měl pravdu ve všem.

Tady je to.

Vešla jsem dovnitř. Byla tam docela tma, takové to děsivé příšeří. Mým očím poměrně dlouho trvalo, než si zvykly na tu změnu osvětlených chodeb a nyní temného sálu. Ale ano, začínám rozeznávat obrysy. Mhouřím oči a trochu divoce se rozhlížím. Jasně. Naprosto zřetelně už vidím, že v tomhle skutečně obrovském sále je dlouhý stůl a kolem něj asi tak dvacet židlí - hrubým odhadem. Jo, nemám odhad nic moc přesný nikdy, ale dejme tomu, že jich tu je dvacet. Možná že i víc, ale na židlích, myslím, nezáleží. Počkat, nejsem si tak docela jistá, ale támhle bude asi okno. Jasně že je to okno. A před ním někdo stojí. Vím, kdo to je. Cítím to. V jeho přítomnosti cítím dokonce i emoce! Opravdu, cítím k němu zbožný obdiv i strach, který skoro vyvažuje to úctu, která zalévá jako horký pramen celou mou bytost. Fascinuje mně a já ho asi nikdy nepřestanu respektovat. Jak tam jen tak hrdě stojí. Na sobě má plášť z látky ještě tmavší než je tahle místnost, tmavší než samotný vesmír. Mám strašně velkou chuť začít mluvit. Omluvit se mu, že jsem se tak zpozdila, že jsem musela ještě něco dokončit, ale stejně jsem se zmohla pouze na pokleknutí před ním a oddané sklonění hlavy. Vím, že ho potěší Anticiin meč. To, že jsem ji dokázala porazit. Opatrně jsem vzhlédla.

"Mistře …?" zašeptala jsem.

Znovu jsem si vybavila tu situaci, kdy jsem se, triumfující, tyčila nad Kanem - a rozhodla jsem se udělat to, co jsem pokládala za správné. Přesně tak. Ne smrt. Mrtvý by mi nebyl k ničemu. Kane je můj Mistr. Darovala jsem mu život pod podmínkou, že dokončí můj Sithský výcvik - a já jednou provždy přestanu balancovat mezi temnou a světlou stranou Síly.

"Dark Arian," usmál se Kane.