Poznat pravdu 12.část

Ještě malý kousek. Tak odhadem pár malých metrů, tři … dva … Srdce mi buší jako zvon a běžím téměř jako o závod. Rychlá otočka, pár výstřelů a opět zabrat. Nemohu se teď soustředit na nic jiného než na kladení nohou. Levá před pravou, pravá před levou, pravidelně dýchat. Jasně. Lehce se to řekne, ale ono to není tak snadné. Vběhli jsme za největšího tempa současně na Mottiho loď, Anakin se skulil na zem a vyšvihl se na nohy, aby mohl tlačítkem zavřít dveře a definitivně nás tím zachránit od drzých útočníků, vojáků Kolonie, já jsem přes něj udělala salto. Proč jsme se s Anakinem tak opozdili? Kryli jsme Joamovi, neschopnému střílet, záda. Ten mezitím připravil svou loď k okamžitému vzlétnutí. Anakin zavřel dveře a zhroutil se na zem v tu ránu, já jsem se sesula o kousek dál. Leželi jsme na špinavé podlaze, zhluboka dýchali i lapali po kyslíku, a hleděli jsme si do očí. Přežili jsme to, ujišťovali jsme se pohledy. Zvládli jsme to. Náš cíl se uskutečnil do posledního detailu - do předání jsme se úspěšně zamíchali a plány jsme dokonce získali. Natáhla jsem ruku a dotkla se jeho vlasů. Pocítila jsem lehký otřes, jak jsme vzlétli. Úlevou jsem vzdychla a nepřestávala vískat jeho vlasy. Vzhlédl a cosi mi podával.

"Co je to?" zeptala jsem se a ke svému údivu jsem zjistila, že i mluvení mi činí potíže.

"Datadisk," odvětil Anakin.

"Nechci ten datadisk," odsekla jsem. "Já s ním nemám co dělat. Třeba ho nějak užiješ ty."

"Dejme tomu," přitakal neochotně a uchopil mou dlaň. Trošku nemotorně, ale vzápětí jsme už propletli své prsty. „Už je to v pořádku, Andris, už je to dobré …" zamumlal Anakin. Dodávalo mi to pocit jistoty, že snad je přece jenom všechno v pořádku. Možná bych tiskla jeho dlaň o něco déle. A možná taky ne. Jisté bylo, že jsem tu možnost ani neměla.

"Panebože, není vám nic?" zděsil se totiž Joam, když k nám přiskočil a zaznamenal, že ležíme oba bezvládně na zemi. Rychle jsem odtáhla svou ruku z Anakinovy dlaně a pocítila jsem, jak rudnu až ke konečkům vlasů.

"Ne …" vydechl Anakin v odpověď. "Jsme jen k smrti unavení."

S tím mi nezbývalo nic jiného než mlčky souhlasit. "Takhle jsme si snad nezasprintovali ani před tou Sithkou," dodala jsem a posadila se.

"Už letíme?" zajímal se Anakin.

Ten přikývl, poplácal ho zdravou rukou po rameni a volným krokem nás opustil. Věnovala jsem Anakinovi krátký pohled a usmála jsem se. Poté jsem se zmátořila na nohy a dopotácela se do pilotní kabiny. Rozhlédla jsem se kokpitem a pootevřela rty údivem. Kam se hrabe Sanina loď! Jestli jsem o ní kdy řekla, že je to vrak, beru to zpátky. Tahle loď vypadala jako kdyby ji Joam postavil ze spousty malých kousků jiných lodí a ještě se mu to nepovedlo dát dohromady a tak díry záplatoval kusy a pláty kovu. Šílenost! Otřásla jsem se znechucením. Zrovna jsem se poohlížela po nějakém sedadle, když tu se v kokpitu objevil i Anakin.

"Myslíte si, že ti Nemiho pašeráci ví, že máme plány my?" zajímal se lehce nervózním hlasem a ohlédl se do lodi, jako by čekal, že se na něj odtamtud vyřítí celá pašerácká tlupa. Pokrčila jsem rameny. Těžko říct. No, a v tu chvíli lodí otřásl silný výbuch. Musela jsem se chytit Mottiho sedačky, abych se neocitla na zemi. Anakin se zmateně rozhlédl a vzápětí se neubránil veselému výbuchu smíchu. Motti se zazubil a ještě s úsměvem odvětil:

"Jo, myslím si, že jo."

Další otřes. Tentokrát jsem se však málem ani sedačky neudržela a jak Mottimu, tak Anakinovi úplně zmizel úsměv z tváře. Naopak, vyměnili si značně ustarané vážné pohledy. "Tvé ští -" začal Anakin, ale Motti ho rychle přerušil:

"Ale má loď nemá štíty," odsekl mu Motti vztekle. "Já si svou loď teprve stavím, takže takové vymoženosti jako jsou štíty ještě prostě nemám!"

"Zatraceně!" vykřikla jsem, ale v duchu bych si za to neustálé nadávání radši vrazila facku. Mírni se, Andris! Radši uvažuj! No tak, pokus se zapojit své pověstné mozkové závity! Přece nejsi vůbec hloupá, naopak! Ujišťuji sama sebe; jsi velice chytré děvče a dokážeš na něco přijít … uznávám, že na téhle lodi nebude asi příliš možností, kterých bys mohla využít, ale … "A záchranné moduly taky nemáš, že ne?"

"Jo, to mám … Andris, ty jsi génius!" zvolal Motti.

"Jsem génius," opakovala jsem si pro sebe. Záchranné moduly sice měly původně dle mého plánu postačit k úniku, ale jak nad tím tak přemýšlím, dají se využít i k menšímu útoku. Jsem geniální.

"Problém je však ten, že - domnívám se, žes myslela použití záchranného modulu k odvedení pozornosti a zničení pár lodí pašeráků - u toho modulu je střílení poněkud jinde než palubní deska, takže budou třeba na to dva. Že je Anakin dobrý pilot, to vím. Ale oba dva vás tam přece poslat nemůžu!" mínil Joam roztržitě a nespokojeně se drbal na nose.

"Zvládneme to, že, Anakine?" pronesla jsem sebejistě a společně jsme se odebrali hledat záchranný modul.

O dvě minuty později jsem si už byla zcela jista, že to tak geniální nápad nebyl a že jsem rozhodně neměla být tak angažovaná vrhnout se do toho. A že jsem se zatraceně unáhlila. S Anakinem jsem se po právu rozdělili - já jsem byla poslána k dělu, Anakin šel pilotovat. Narazila jsem si sluchátka a zavolala do malinkého mikrofonu:

"Hej, připraven, Anakine?"

"Ovládání není složité," ozval se bez prodlení Anakinův milý hlas. "Když se nad tím tak zamýšlím, řekl bych, že tady ta palubní deska … je zde velice podobné ovládání Republikovým záchranným modulům!"

Přidal se i smích Joama Mottiho: "Dobrý postřeh, Skywalkere! Kde si asi myslíš, že jsem ten modul asi vzal?!"

Anakin se rozesmál a prudce vzlétnul. Za chvíli jsme už byli venku z Joamovy lodě, ale nikde jsem neviděla žádnou stíhačku pašeráků. Zapjala jsem všechny senzory, ale opět bezvýsledně. Zneklidněla jsem. Co to má znamenat?! "Anakine, je možné, že nikde nevidím žádnou loď z Nemiho bandy?"

"Zapni si širší okruh," poradil mi.

Pokrčila jsem rameny a jeho radu ihned uposlechla. Kupodivu se nemýlil. Byl jich tam velice slušný počet. Je vidět, že se jen tak těch zatracených plánů nevzdají. "To snad ne …" uklouzlo mi docela samovolně ze rtů. "Sakra."

"Co je?" zděsil se Anakin.

"Ty je nevidíš?!" vykřikla jsem.

"Ne …" odpověděl zamyšleně. "Asi jsou ještě příliš vzdálení. Co vidíš, Andris?"

"Pět velkých lodí a tři stíhačky," řekl mu místo mě Joam Motti a já mu mohla jen v duchu děkovat. Mně by se při tom určitě zatřásl hlas. Sevřela jsem v ruce vší silou joystick a zhluboka dýchala ve snaze uklidnit svou mysl. Nedařilo se a tak jsem si v duchu opakovala meditace, které mne učil Mistr. Vzpomínka na Mistra mne však rozrušila ještě o něco více než pouhý fakt, že máme čelit takové šílené přesile. Prohrábla jsem si vlasy a na prst namotala copánek.

"Už vidím!" zvolal překvapeně Anakin. "Andris, jakou navrhuješ strategii?!"

"Já?" vyhrkla jsem dotčeně. "Proč zrovna já?!"

"Nic mne nenapadá!" vysvětlil stručně.

Aktivovala jsem automatické zaměřování a prst jsem ztěžka položila na spoušť. "Víš co? Nalétávej na velké lodě a já budu střílet. Snad zasáhnou některou ze svých stíhaček, které nás budou dozajista pronásledovat. A možná, že se nám podaří zničit i nějakou velkou loď!" motivovala jsem ho z posledních zoufalých sil.

"Oukej, Síla s námi," zamumlal Anakin. Pocítila jsem zrychlení a v mém hledáčku se objevila jedna ze stíhaček. Pal! Kapitálně jsem minula, to ano. Stíhačka byla rychlejší a obratnější než náš modul. Začala po nás pálit a mé střele se rychle vyhnula. Prolétla kolem nás omračující rychlostí. Dvě stíhačky se zaměřily na nás, jedna nepřestávala střílet po Joamovi. Naprázdno jsem polkla. Hlavní cíl jsme nyní my. "S touhle lodí se nedá moc manévrovat!" zařval Anakin. V pozadí jeho hlasu byla zvláštní radost z možnosti účastnit se boje. "Zkusíme tvou taktiku, Andris!" upozornil mne.

Pohodila jsem hlavou a znovu několikrát vystřelila po unikající stíhačce. Ta se otočila a palbu bez prodlení opětovala. Blízký výbuch mi málem vyrazil z ruky joystick. V mém zorném poli se teď objevila i loď. Byla obrovská - a stále se přibližovala. Ne, to my se přibližujeme, uvědomila jsem si a znovu spustila palbu. Ostrá otočka a další nálet. Zavřela jsem oči a v mysli jsem se přenesla do okamžiku, kdy jsem se loučila s Mistrem. V té době jsem samozřejmě ještě netušila, že už se s ním nikdy neuvidím. Předtím jsme vedli ostřejší diskusi a docela jsem ho svými názory rozhodila. A on mne velice rozzuřil. Naše rozloučení bylo krátké, stručné a také dost rozpačité. Cítím svůj vztek. Na sebe. Měla jsem se k němu chovat lépe - a teď nemyslím jen naše poslední hovory. Fakt je, že mne, čím jsem byla starší, rozčiloval Mistr čím dál více. Byly chvíle, kdy jsem ho i nenáviděla. A teď to, co cítím nyní - rozčarování a zoufalý vztek, že jsem vlastně o toho fajn Mistra přišla! "Mějte se, Mistře," pronáším chladně. Ten pocit ze mě ještě nevyprchal, jsem lehce uražená. "Brzy se vrátím," ujišťuje mne Mistr a sklání se, aby mne objal. A já?! O krok ustupuji. "Jistě, Mistře." Ten se rychle narovnal, nejistě se usmál, otočil se - a byl pryč. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Výraz jeho očí. Jeho pohyby. Proč jsem se nechovala jinak? Vstřícněji? Proč jsem s ním mluvila tak odtažitě? Určitě na to musel myslet i při tom výbuchu -

"Fantastická trefa, Andrisinko! Skvěle vybuchuje!" jásal Anakin.

Zamrkala jsem a zjistila, že zírám rovnou do ohnivé výhně, která vznikla po vybuchující lodi, a musela jsem zase své oči zavřít. Z úst jsem vyrazila jásavý pokřik a soustředěně jsem zaměřila na jednu ze stíhaček, které stále kolem nás kroužily, nyní lehce zmateny zničením velké lodě. Pal! Pal! Pal! Měla bych se víc soustředit. Proč mě ale stále napadá, že zabíjím?! V duchu se musím okřiknout, že nezabíjím, ale že nás bráním. Musím stále myslet na Mistra. Nedokáži se smířit s tím, že zemřel tak strašnou smrtí a zrovna v té době, kdy jsme se … nepohodli. Rozhodně ne. Když tedy zemřel, muselo to být sice krátké, ale bolestivé. Teď je se Sílou. Stejně jako ti pašeráci na té lodi, kterou jsem já poslala k Síle, zatraceně! Ubránila jsem se bolestnému vzlyknutí a znovu vystřelila na stíhačky.

"Děje se něco, Andris?" zajímal se Anakin. V hlase mu zazněl strach. Strach o mě.

Zabručela jsem. Anakinovi je hej. Ten Mistra má, kdežto já ne. Kdo bude teď mým Mistrem? Co vím, je situace Mistrů v Radě nyní tak nějak … závažná. Od toho výbuchu jich moc chybí a zbyli jsme my, Padawani s nedokončeným výcvikem a s velice nejistou budoucností. Mrazí mne v zádech, když si vzpomenu na jednoho človíčka, který by při mé smůle mohl být vhodným adeptem na mého Mistra. Ryan. Ač jsem Jedi, k tomuto mladičkému rytíři cítím obrovskou nenávist. Už dlouho. Nestydím se to dávat najevo, i když mi můj Mistr vždycky říkal, že je lepší emoce zcela potlačit, než se jimi nechat ovládat. Ale Ryan je teď ve věku, kdy by sám měl cvičit Padawana, ale sám jím ještě částečně je, takže by mu Rada měla přidělit někoho částečně vycvičeného. Mě. Je to klasický postup.

"Andris?"

Nedokáži si představit, že by mne teď měl učit někdo jiný než můj milovaný Mistr. Nikdo mne tak dobře nezná, a ani vlastně já sama ani příliš dobře nevím, jaká vlastně jsem. S Mistrem jsem byla vždy tak bezstarostná, ač se mne vždy snažil vést k zodpovědnosti. Alespoň tohle se mu podařilo. Ty dva měsíce, co jsem bez Mistra, jsem se ocitla na tenkém ledě a Rada mi tak poskytla čas na vzpamatování se z šoku jeho náhlé smrti, jsem se prý chovala naprosto příkladně. Možná proto, že jsem si to tak nějak neuvědomovala. Ale vím, co jsme pocítila, když ta loď plná Jediů explodovala. Zrovna jsem jen tak z legrace šermovala s o pár let starší kamarádkou Kaissou. Cvičily jsme si tak obě postřeh, tedy tak jsme si to zdůvodňovaly. Ve skutečnosti jsme spolu bojovaly jen proto, že jsme se u toho vždy skvěle pobavily a nasmály se. Pak se to stalo. Takový divný, bolestivý pocit. Kaissa se zapotácela, jak pocítila úbytek Síly, já klesla na kolena do prachu. Světelný meč mi pomalu vyklouzl z dlaně a nárazem o zem se deaktivoval. Věděla jsem, že zemřel. Seděla jsem na zemi a tupě hleděla před sebe. Kaissa plakala; také přišla o Mistra. Já jsem neplakala. Potom nastal zmatek. Kaissa začala vřískat, že musíme za Radou, jenže ta si pro nás už poslala … bylo to tehdy dost nepřehledné. V transportu byla Kaissa značně hysterická. Vynadala jsem jí a teď si uvědomuji, že trochu zbytečně tvrdě. V Radě nás rozdělily a od té doby jsme ji za celou tu dobu neviděla. Pak mi nějaký Jedi šetrně oznámil, co se stalo. Čekal, že spustím povyk, že se rozbrečím a vůbec se budu chovat jako Kaissa a ostatní Padawani. Odsekla jsem mu, že mi to už došlo a ještě něco k tomu, řekla bych toho určitě více, ale nějaký jiný Jedi mne udeřil a mně poprvé za celou dobu vyhrkly slzy do očí. Pozdě jsem se zastyděla za svůj chladný cynismus a mrzelo mne to.

"Andris!"

Střílím. Neuvědomuji si nic jiného než to, že střílím, střílím a střílím, občas zahlédnu nějaký výbuch; plod mých střel. Co se to děje? V mém hledáčku explodují lodě i ty tři stíhačky, ale jako bych si to neuvědomovala.

"Andris, zatraceně, nestřílej, když ustupují!!!"

"… ustupují?" opakovala jsem tichým hlasem, jako bych se probudila z velice tvrdého spánku. Jsem nějak unavená a vyčerpaná. Měla bych se jít vyspat.

"Podařilo se ti zničit všechny stíhačky i další velkou loď, proč chceš ale zničit i tu poslední, ustupující?!" zařval na mne Anakin.<{r>
"Jsem fakt dobrá …" zamumlala jsem si pro sebe a strhla si z uší sluchátka. Předklonila jsem se, opřela se dlaněmi o kolena a zhluboka dýchala, abych si pročistila hlavu.

"Je ti dobře, Andrisinko?" Jeho starostlivý hlas mne skoro dojal. Přitáhla jsem si mikrofon a zašeptala:

"Nikdy mi nebylo lépe, ale díky za optání."

"Ale … zvládli jste to skvěle!" ubezpečoval nás rozjařeně Joam.

Došla jsem až k Anakinovi. Zrovna přistával. Nerušila jsem ho při tom, ale sotva jsme trošku tvrdě dosedli na zem, otočil se na mně - zřejmě po celou dobu věděl, že tam jsem, a vycítil mou přítomnost - a šťastně se usmál. Padla jsem mu kolem krku a setrvávali jsme tak dlouho. Cítila jsem naprostý klid a pocit bezpečí, až jsem si byla naprosto jistá, že je všechno v pořádku a všechno bude dobré. Anakin na můj výkon nešetřil slovy chvály a to mě těšilo ještě o něco víc. Pronesl i jistá káravá slova, ale ta jsem ve své dobré náladě ignorovala.

"Tak mě ale napadá," ozval se znova Joam. "Jak se z té stanice vlastně dostane Mistr Obi-Wan, když jsme mu teď pláchli s lodí."

Anakin se zarazil napětím. Přestal mne tisknout s tím uklidňujícím objetím v náručí, hrubě mně odstrčil a hmátnul po mikrofonu: "Cos to říkal?!" Ztratila jsem rovnováhu a zapotácela jsem se, ale podařilo se mi nespadnout.

Motti otálel s odpovědí. "No … že nevím, jak se Mistr Obi-Wan dostane z té stanice …"

"Proč jsi mi neřekl dřív, že je na stanici?!" vřískl Anakin vztekle.

Zdvihla jsem k němu zrak a polohlasně jsem zaúpěla. Oh, Sakra. Přesvědčila jsem ho, že tu Obi-Wan není … a on tam přitom byl! Anakin se zachvěl rozrušením, věnoval mi letmý pohled a vyrazil z kokpitu modulu. Bylo mi jasné, že běží za Joamem, aby ho - asi trochu násilně - donutil říci mu detaily. Vzdychla jsem a učinila své oblíbené gesto rukou: "Že by …?"

* * *

Kolonie skutečně nebyla hloupá a v útoku na Coruscant nelhala. Tohle jsem se dozvěděla až pár dní po tom, co jsem opustila Obi-Wana. V době převzetí plánů to skvěle posloužilo na odvedení pozornosti od možná nejvýznamnější události v historii galaxii. Díky mému a posléze i Obi-Wanovu varování se s tím již počítalo. Vše bylo zmobilizováno a vyčkával se trpělivě útok. Sotva na Coruscant začaly dopadat první bomby, zaútočila i Republika. Spousty lodí zcela rozdrtilo Kolonii. Nezbyla ani jedna stíhačka, bombomet, křižník, nic. Byla rozmetena do všech koutů vesmíru. Naplnilo mne to jak spokojeností, tak i hlubokým smutkem. Prý se přičinili i pašeráci. Coruscant příliš zničen nebyl, jen pár domů padlo na účet bombám Kolonie. Neměli však prý moc času zbombardovat jeho povrch. Napadení Coruscantu dopadlo pro Republiku dobře. Nemám z toho radost. Vlastně k tomu necítím nic, jako by se mně to vůbec netýkalo. Co se to s tebou děje, San? Vzpamatuj se. Měla by jsi být šťastná. Kolonie tedy dostala na frak a z tohohle se potom už nikdy nevzpamatovala. Takovouhle porážku nikdy nečekali. A asi nepočítali s takovým odporem Republiky. Jasně že ne. Proč taky? Sebevědomá Kolonie. Hořce poučeni. Nelže se. Nikdy se nelže. A já ve skutečnosti nemám žádnou sestru. Neexistuje žádná San, ani žádná Sunshine. Vše bylo jen výplod mé bujné fantazie. Teď už nesu jiné jméno.

Přivítání na Delaye bylo větší, než jsem čekala. Znovu jsem se setkala se svou drahou a milovanou maminkou. Dozvěděla jsem se, že můj otec zemřel před osmi lety. Zvláštní ironie. V době Obchodní federace. To mi bylo devět let. Nechtěla jsem znát podrobnosti jeho tragického skonu. Byla jsem prostě ráda, že je mrtvý. Matka se stala poradkyní Senátora planety a nejsem si jistá, ale pravděpodobně i jeho milenkou. Nevadí mi to, vůbec mi to nevadí. Za těch čtrnáct let, co jsem s ní nebyla, se toho změnilo mnoho. Hlavně já a mé city. Připadá mi jako cizí člověk, kterého jsem poznala před lety a nyní jsem se s ním zase setkala.

Ale má to i své klady. Obi-Wanovi byla poskytnula ta nejmodernější pomoc, jakou jsem mohla čekat. Zpočátku na tom moc dobře nebyl, ale jeho stav se poté stabilizoval a teď se jen zlepšuje. Hovořila jsem párkrát s lékařem. "Je to Jedi a ti mají silný kořínek," prohlásil ten baculatý mužíček s dobromyslnou tváří a bouřlivě se rozesmál. Věřím tomu. Čím víc jsem s ním, i když on si mou přítomnost asi neuvědomuje, tím víc si jsem jistá, že se od sebe budeme muset odloučit. Nemohu žít někde v jeho blízkosti. Na to ho příliš miluji. Místo bezvýsledného sezení u jeho postele radši chodím na dlouhé procházky. Tahle planeta je neskutečně krásná, nikdy jsem si to však plně neuvědomila. Však jsem také byla mrňavé dítě, které ještě téměř ničemu nerozumělo. Dokáži donekonečna chodit zdejší okouzlující krajinou i efektně upravovanými zahradami. Hodiny vydržím sedět u jezera za vilkou své matky Leowyl d´Ark.

Má matka je stejně naprosto jiná, než jsem já. Má jasně rusé vlasy a šedé oči, kdežto já tmavě blond a mé oči mají barvu spíše modrou. Nedokáži pochopit a ani si nepřipadám, že bych snad mohla být dcera téhle ženy. Nemám s ní nic společného, až na genové kódování. Včera jsme se dokonce pohádaly u večeře. Bylo na ní spousta hostů a ona mi to asi jen tak neodpustí.

"Takže ty jsi Jedi, San?" zeptala se maminka. Pravděpodobně se mnou chtěla před návštěvou vytáhnout.

"Jsem rytíř Jedi, ano," odpověděla jsem pomalu a pečlivě vážila slova. Věděla jsem, že se na mne upírají zraky všech okolo velkého stolu. "Víš, s rytíři Jedi je to poněkud složitější. Takže, nejprve jsi učedník, Padawan, a posloucháš svého Mistra. Potom, ze určitý čas věnovaný svému výcviku se staneš rytířem Jedi a když máš i ty už Padawana, svého učně, kterému předáváš své znalosti, dá se o tobě říct, že jsi Mistr Jedi. Tak jsem to tedy pochopila. No, a já jsem zatím pouze rytíř."

"A ten tvůj chlapec, jak jsi ho sem přivezla, to je také rytíř?" podivila se matka.

"Ehm … ne. To už je Mistr. Jeho Padawan je daleko odsud. A … aby bylo jasno, není to můj chlapec," vysvětlila jsem.

"Netušila jsem, že i tak mladá můžeš být rytířem," prohlásila po chvíli přemýšlení. "Tomu tvému … tomu hochovi je už aspoň třicet let."

Tvrdě jsem se na ní podívala. "Netušíš toho o řádu ještě asi hodně. Ovšemže to lze, nezáleží pouze na věku."

"Ještě jsem ale nikdy neviděla tak mladého rytíře, Sunny," stála si na svém. To její oslovení! Řekla mi Sunny! Ona mi přede všemi řekla Sunny! Bylo to bolestnější, než kdyby mi řekla Sunshine. Má dětská přezdívka, na kterou mám dodnes vypracovanou alergii.

"Mami!" vykřikla jsem vzteky bez sebe a udeřila do stolu. Všechny sklenice s nápoji se rozlily a leckterý talíř byl poposunut směrem ode mě, jako by zavál silný vítr. "Já titul rytíře Jedi mám! Ty mi nevěříš?!"

"Leowyl má pravdu. Tak mladí rytíři nejsou," přidal se i jeden z hostů. Takový tlustý červenolící papula.

"Vy o tom nic nevíte," vztekala jsem se. "Kdo vlastně jste, že si jste tak jistý?"

Baculatý staroušek se lehce napřímil: "Jsem Senátor Hedrin Cliveantel."

"Oh," odfrkla jsem. "To vám přeji, ale zřejmě jste v životě nepoznal více Jediů než Radu, nemýlím se? Vypadáte spíš jako usedlý balík, co sotva cestuje ještě tak na Coruscant a zpátky." Zhodnotila jsem ho a vyloudila sladký úsměv. "Není to tak?"

"Prosím?!" pohoršil se Senátor.

"Sunny!" okřikla mne matka. "Okamžitě se omluv!"

Zamyšleně jsme na ni hleděla. "Mluvím jen pravdu," pokrčila jsem rameny. "Dokážu poznat pravdu, maminko. Jsem Jedi."

"Stále více o tom pochybuji!" zvýšila na mne hlas.

Uraženě jsem zalapala po dechu a prudce vstala. "Tohle nemusím poslouchat!" odsekla jsem a vzpřímeně opustila místnost. Všem sedícím u stolu jsem podrazila židle. Ještě teď slyším, jak s udivenými výkřiky popadali na zem. Rozesmála jsem se a vydržela jsem se smát až na ošetřovnu, kde se nacházel Obi-Wan. V duchu jsem si připsala další bod za povedený kousek.

Sedím u jeho postele a pročítám si tu historii Delaye. Nechtěla jsem se nudit. Údaje o planetě jsou leckteré velmi zajímavé a podnětné. Jiné jsou čistě orientační. Zahrnují však i osud Passattery pořadového čísla jedna. Zívla jsem a napůl si lehla na Obi-Wanovu postel: "Já bych spala … sakra …" Obi-Wan pohnul hlavou a lehce zdvihnul prsty pravé ruky. Takže opravdu už není v tak hlubokém bezvědomí! Prstem jsem přejela po jeho krásně tvarovaném nosu. Pootevřel rty. Odvrátila jsem zrak, abych zaplašila chuť ho políbit.

"Kde to jsem …?"

Zamrkala jsem a vyskočila na nohy. Mé překvapené vydechnutí se změnilo v radostný výkřik: "Obi …? Obi-Wane!"

"San …? Kde to jsem?" nechápal Obi-Wan.

Nadšeně jsem jej odměnila polibkem a vyhrkla: "Na Delaye!"

"Kde že?" nerozuměl mi Obi-Wan. Pokusil se posadit, ale já jsem jej zachytila za ramena a donutila ho si zase zpět lehnout.

"Na planetě jménem Delaya. Je to planeta, na níž jsem žila asi tak do svých dvou, tří let. Bydlí tu má matka," vysvětlovala jsem pomalu, aby stíhal nové informace chápat. "Zachovali se ke mně navzdory dlouhém odloučení velmi mile a ihned ti pomohli." Obi-Wan pečlivě naslouchal a zdvihl ruce k hlavě:

"A Kane?"

Učinila jsem rychlé, odmítavé gesto rukou, pohledem pátrajíc po holých stěnách jeho pokoje, jako bych tu někde mohla nalézt záchranný bod. "Nechci o tom mluvit, stačí?"

"Ne, já o tom mluvit chci," vzdychl Obi-Wan a rukou si projel vlasy: "Víš … nepamatuji se … vůbec si nejsem vědom, jak vlastně ten souboj dopadl … musela jsi tomu kolonizátorskému tyranovi čelit sama, San? Při Síle, je mi to tak líto! Jak tedy dopadnul Kane?" dožadoval se.

"Obi-Wane … já nevím, co bys chtěl slyšet. Řeknu ti to asi takhle - Kane dostal jenom to, co si zasloužil. Nechci rozvádět podrobnosti," ošila jsem se.

Obi-Wan byl však zjevně spokojený s mou odpovědí, protože na tváři se mu objevil uvolněný a hezký úsměv: "To je dobře."

"Já vím," kývla jsem. "Hlavně, že ty jsi už v pořádku. Jak se cítíš?"

"Jako skrz naskrz probodnutý uzdravený Mistr Jedi," zamumlal ten sladký Obi-Wan a protáhl si ruce. Zasmála jsem se. Nevychází asi nikdy ze dobré nálady, a je dobře, že i teď je naladěn pozitivně. Ale … jak dlouho ještě bude? "Ale jinak se cítím tak dobře, že bych se do minuty mohl pustit do nového souboje s Kanem, kdyby nebyl mrtvý."

"To si myslíš ty. Ještě si totiž poležíš," upozornila jsem ho škodolibě, ale částečně i nervózně. Obi-Wan to k mému štěstí nevycítil. Na má slova reagoval veselým zazubením. Najednou jsem se skoro rozplakala. Je to tady. Musíme se rozloučit. Je to neodvratné. "Obi ..?"

"Ano, San?" zeptal se Obi-Wan a trošku zmatený nadzdvihl obočí. Sleduji jeho nádhernou tvář a cítím k němu takové množství něhy a bezmezné lásky, že to skoro hraničí s bolestí. Srdce se mi z toho jeho pohledu svírá úzkostí a také se mi nedostává dechu. Zatraceně. Už nejsem ta bezcitná kolonizátorská mrcha, která na vše hleděla s absolutním nadhledem a vždy chladnou hlavou. K tomuhle citu jsem se nikdy neměla dostat. K čertu!

"To, co ti teď řeknu, myslím naprosto vážně, ač mne to velice zraňuje. Je to však nutnější, než by sis pomyslel. Nevím … ale musím se s tebou rozloučit," pronesla jsem pomalu, s jasně patrným důrazem v hlase. Ze všech sil jsem se snažila, aby se mi hlas netřásl. Což se podařilo. Mluvím velice netýkavě.

Obi-Wan se rychle posadil. Lehce zavrávoral - asi se mu zatočila hlava. Zapřel se rukama a překvapeně vydechl: "Rozloučit?!"

"Už tě nemohu více vidět, už se nesmíme stýkat, i když je tohle to poslední, co si opravdu přeji. Musím prchnout z téhle galaxie …" začala jsem.

"Půjdu s tebou!" nabídl Obi-Wan.

"… kvůli Kolonii," pokračovala jsem, jako kdybych jeho vstup nezaregistrovala. "Našli by si mne rychle a docela určitě zabili. Nic neříkej, já vím, že tentokrát bych to už nepřežila. Proto se musíme rozloučit. Odlétám," prohlásila jsem tiše. Obi-Wanův pohled mne ubíjel. Natáhla jsem se a vášnivě ho políbila. "Vždyť já tě miluji, Kenobi! Už kvůli tobě musím odletět, také by ses ocitl v nebezpečí, i tebe by se snažila Kolonie zničit. Teď jsou sice bez velitele a co nejdříve se zhroutí a zase zalezou do nezmapovaných území galaxie, ale zatím ještě mají slušný rozmach. Musím to udělat. Můj modul je již připravený."

"Ne …" zavrtěl zoufale Obi-Wan tou svou rozkošnou hlavinkou. "Poletím s tebou, San!"

"Ty nemůžeš se mnou letět nikam. Zapomněl jsi na svého Padawana? Co by dělal Anakin bez tebe, co tvůj slib Qui-Gonovi? Zapomeň na to. Trochu však hodlám napomoci úpadku Kolonie," nečekaně jsem změnila téma a s uspokojením v hlase jsem se napřímila. "Hodlám se tam vrátit, pro svou Passatteru. Dozvěděla jsem se, že originál mé lodě byl zničen ještě před Obchodní federací a nezbyl z něho ani nýt. Passattera 2 je tedy poslední loď svého druhu. Uznej, že ji tam nemohu jen tak nechat. Vrátím se pro ni a všechno to tam vyhodím do vzduchu."

"San …" začal, ale já ho přerušila.

"Mám geniální plán. Dám tepelný detonátor těsně ke generátorům jejich hlavní lodě. Potom už ničemu nikdo nezabrání," zasmála jsem se. "Stane se, co se stát musí."

"Nedělej to. Zabiješ stovku i leckdy nevinných lidí," podotkl Obi-Wan.

"Ne, zabiji jenom pár vojáků Kolonie," opravila jsem ho vzpurně.

"Neodlétej," vyhrkl Obi-Wan. "Prosím!"

Zamyšleně jsem pozorovala jeho krásné rysy. "Pošlu sem pro tebe Anakina," ujistila jsem ho.

"Na tomhle přece nezáleží! Chci, abys tu byla se mnou, abys byla se mnou všude! V mém životě už zaujímáš zatraceně podstatné a důležité místo, nechci tě ztratit!" prohlásil polohlasem Obi-Wan. Pohlédla jsem na něj. Chápu, jak to myslí. I pro mne znamená mnoho, možná více než mnoho. Zase mám chuť jej políbit a líbat do nekonečna. Ale asi si neuvědomuje, v jakém je ohrožení, když tu jsem s ním já.

"Je mi to líto," zašeptala jsem. Uznávám, že to nebylo příliš duchaplné. Nic jiného mne v tu chvíli ale nenapadlo.

"Ale co ty, co budeš dělat ty?" zajímal se.

Polkla jsem. To, čeho jsem se nejvíce obávala. "Vrátím se ke svému starému osvědčenému povolání a stylu života. Být skrz naskrz dobrý a kladný rytíř Jedi mně nějak nesedlo."

"A co jsi byla, San?" podivil se Obi-Wan a zapřemýšlel. "Nic mne nenapadá."

"Nechci … víš … já … byla jsem … pašerák," vykoktala jsem pracně.

"Hm, to je občas docela prospěšné," pokusil se Obi-Wan o poctivý úsměv.

Povzbuzena jeho přístupem jsem dodala: "… a nájemný žoldák."

Obi-Wanův úsměv zanikl. "No … víš, i to … je občas … docela prospěšné," snažil se. Prohrábl si vlasy. "Ty jsi byla opravdu zabiják?!"

"Jasně," pokrčila jsem rameny. "Je to má přirozená podoba, ta, kterou neznáš a ani jsi ji nikdy poznat neměl. Ale já už teď musím letět. Nějak se nemohu dočkat své lodi," rozhodla jsem. "Ale budu se mít dobře, to se neboj. Na kontě mi přibylo pětadvacet tisíc, tvé nálezné, budu si tedy žít šťastně …"

"Necho -" řekl Obi-Wan.

Sklonila jsem se k němu. "Ale ty mě nemiluješ, že ne? Nikdy jsi mi neřekl, že mne miluješ. Miluješ mne?"

"Ale … San …?" zaúpěl Obi-Wan lehce popleteně.

Jasně. Nemiluje mně. A nikdy mne ani nemiloval. Mohlo tě to napadnout, San. Nikdy ses na něj neměla tak upnout. "Lži mi, Obi-Wane. Lži mi. Chci to jen slyšet, jen jednou slyšet, potom už odejdu a dám ti pokoj. Lži mi, prosím tě."

"Miluji tě," pronesl Obi-Wan s pohledem upřeným do mých očí. Skoro jsem mu to i uvěřila.

"Děkuji." Bylo v ten okamžik krásné to tak slyšet. Už nikdy mi to neřekne. Obi-Wan si mne přitáhl blíž a políbil mne. Sotva jsme odtrhli své rty, zmateně jsem na něj pohlédla. Možná mne má přece jenom trošku rád. Neváhala jsem už ani vteřinu a znovu jsem ho políbila. Trvalo to snad celou věčnost. Vnímala jsem pouze jeho přítomnost a jeho rty. Jen ty rty. Vím, že mi nepatří a nikdy ani patřit nebudou, ale ten poct, alespoň ten opojný pocit, že mi ty rty na zlomek vteřiny patří, je opojný. Soustředila jsem se jen na ten polibek. Takhle dlouze jsme se spolu ještě nikdy nelíbali a tím úžasnější to bylo. I tohle bylo naše rozloučení, dá se říct. Zbožňuji tě. Směješ se mi? Vím, že jsem směšná … ale sama nevím, co se to se mnou děje. Nikdy jsem k nikomu necítila to co k tobě. Proč?? Prsty jsem mu projela vlasy a zaryla mu je do ramen. Přála jsem si, aby se čas zastavil. Jenomže náš polibek končil. Lehce jsem ho kousla do rtu, jako nějaké divoké zvíře. Oddálili jsme naše hlavy.

Ruka mi vystřelila k hrdlu, kde mám zlatý řetízek s malým písmenkem S. San nebo Sunshine, myslím, že je to jedno. Rychle jsem jej strhla a připnula kolem krku Obi-Wanovi. "Nezapomeň na mne nikdy, Obi-Wane!"

"Neboj se," ujistil mne Obi-Wan. "Ale chci, abys něco věděla, předtím, než mi zmizíš nadobro. Ta dívka, co s námi byla na Bridu a Kane ji zabil, byla pouze jedna mladá rytířka Jedi, která na té planetě žila v přestrojení a sledovala Kolonii."

Zarazila jsem se, sevřela rty a napřímila jsem se. "Síla s tebou, Kenobi."<{r>
"Kéž Síla provází i tebe," přitakal Obi-Wan a ze rtu slízl kapičku krve.

Vystartovala jsem z ošetřovny. Utíkala jsem k přistávací rampě a celou cestu jsem vzlykala. Překonávala jsem tak stále vzrůstající chuť se otočit a běžet zpátky za Obi-Wanem. Nesmím! Chci, já vím, ale nesmím! Zapnula jsem palubní desku modůlku. Kurs - k hlavní bitevní lodi Kolonie. Pro Passatteru. Teď se nachází v soustavě Rether. Pustá soustava … o co se tam snaží? O zmobilizování zbytků Kolonie k dalšímu útoku? To je jedno. Brzy budou zničeni. Vše potřebné jsem zadala a ještě jsem se naposledy otočila k nádherné, stále se zmenšující modro-bílé planetě Delaye. "Sbohem," vytvořily samovolně mé rty.