Poznat pravdu 11.část

Skoro jsem si přála tenhle souboj pouze sledovat, jako nezúčastněný divák. Obi-Wan pochytil plavnost boje od Qui-Gona, osvojil si jeho taktiku i styl boje. Na pohled to byl úžasný duel - Kane se úchvatně oháněl svým fialovým mečem, do téhle symfonie barev se zapojoval můj modrý a Obi-Wanův zelený meč. Pastva pro oči. Kane nejen dokázal elegantně bojovat, ale také dokázal skákat a kroužit okolo Obi-Wana, aby odvedl jeho pozornost někam jinam. Chodba byla plná černých čmouh od mečů a páchnoucí síry či čeho. Vzpamatovala jsem se z okouzlení a zapojila se do souboje. Obi-Wan se lehce otočil a slabě se pousmál. Kane mi velmi tvrdým výpadem vyrazil meč z ruky. Byl tak tvrdý, že jsem ho sice zablokovala, ale spadla zároveň na zem a meč se odkulil se zařinčením kamsi do neznáma. Bojovat levou rukou je fakticky nepraktické a náročné! Přitáhla jsem si meč pomocí Síly k sobě. Takhle to dál nejde! pomyslela jsem si a také jsem se podle toho zařídila. Vtip mé nové taktiky boje byl v tom, že jsem mu nedávala příležitost se otočit, takže Kane bojoval v podstatě naslepo k Obi-Wanovi, spoléhaje pouze na svůj instinkt. Určitě si toho byl moc dobře vědom, ale sebejistotu neztrácel. Takový Kane není a nikdy nebude. Tím si jsem jistá.

Nyní však využil mé nesoustředěnosti a nakopl mne, já popolétla tak hloupě, že jsem žuchla přímo na Obi-Wana, kterému vypadl meč z ruky a deaktivoval se nárazem o kovovou podlahu.

"Ach, San," vzdychl Obi-Wan, rychle se podíval po Kanovi a začal po meči pátrat.

"Budete bojovat nebo se tu radši chcete po sobě válet?" zeptal se Kane.

Konečně Obi-Wan zahlédl svůj meč, ale když po něm skočil, krátce předtím mu ho sebral sám Kane - pomocí temné strany Síly. Obi-Wan zdvihnul oči a setkal se s absolutně vyrovnaným pohledem Kana. Meč před ním volně levitoval a Kane jako by přímo vybízel Obi-Wana, aby si jej vzal.

"Máš krásný meč. Ten by se hodil Sunshine … pardon, mé malé Dark Arian, do sbírky, že?" nadhodil zamyšleně.

Ztuhla jsem a opatrně pohlédla na Kana i na Obi-Wana. Na Obi-Wanovi bylo vidět, že si svůj meč chce vzít, ale že tuší, že se za tím skrývá něco jiného. A jako kdyby Kanovu poznámku neslyšel. Po chvíli vyskočil saltem na nohy a meč mu vzal úplně normálně, rukou. Rychle jej aktivoval. Kane prudce vydechl a otočil se kolem své osy, aby mohl Obi-Wana plynule nakopnout. Obi-Wan, který právě přistál stabilně na zemi, se pouze zapotácel, ale nespadl. Byla jsem na něj skoro hrdá. Kane se teď rychle otočil ke mně, jako by si až teď uvědomil, že tu jsem vlastně i já. Byl to povel i pro mě; zaútoč! Obi-Wan pozvedl meč, ale k výpadu už nedošlo. Kane chtěl zablokovat můj výpad a tak sekl mečem vzad, aby si uvolnil trošku prostor kolem sebe - ale vzadu stál Obi-Wan. Vůbec jsem si to neuvědomila, jen to, že Kane náhle mečem hýbe nějak ztěžka. Všimne si toho vzápětí i Kane. Zlostně a s lehkým údivem se ohlédl před rameno - a na jeho tváři se objevil široký, potěšený úsměv. Nechápavě jsem si stoupla na špičky. Jsem prostě moc malá, abych přes dvoumetrového Kana viděla.

"Obi-Wane!" vyjekla jsem, když jsem zahlédla, že Kane Obi-Wana zatraceně přesně probodnul.

"Jsem v … v pořádku …" zamumlal Obi-Wan a sesul se jak k zemi, tak i z Kanovy fialové čepele.

"Obi-Wane!!!" vřískla jsem, zcela otupělá šokem. "To snad ne …"

* * *

Přitiskla jsem se zády ke stěně a doufala, že mě tu nikdo neuvidí. V ruce jsem křečovitě svírala blaster, který jsem musela vyměnit za světelný meč, kterým se nedalo příliš dobře bránit. Kolem uší mi sviští střely vojáků Kolonie. Anakin mezi pašeráky dokonce poznal nějakého přítele nebo co.

"Motti, co tu při vší Síle děláš?!" zvolal směsicí údivu a nadšení. "Vidím tě tak rád!"

"Nápodobně, Skywalkere," odvětil ten na první pohled nepříjemný chlapík, jen o něco málo starší než my, tak dvaadvacet, třiadvacet let. Ale musím uznat, že střílí pekelně přesně. Od Anakina jsem se později dozvěděla, že je Motti - Joam Motti - jeho dávný a dlouholetý přítel a i když ten nevěří v Sílu, jsou si velice blízcí. Co jsem mu na to asi měla říct?! Zašklebila jsem se a prohlásila? "Ze by …?" - a Anakin mi řekl, že jsem hloupá a nerozumím tomu, také nemohu, vždyť nemám žádné přátele, kdežto on ano. Rozčílil mne. Možná proto, že měl částečně pravdu. Za mou kamarádku se - možná - dá považovat leda tak San … a to asi také ne. Ne, vlastně ano, mívala jsem kamarádku jménem Kaissa. Kdo ví, kde jí je teď konec …

Nad mou hlavou cosi explodovalo. Svezla jsem se po stěně k zemi a vyhlížela potencionální nebezpečí. Hm. Nikde nic nevidím …

"Vzdejte se!"

Na hlavu mi míří blaster asi z deseticentimetrové vzdálenosti. Pevně jsem zavřela oči. Nepřiznávám si porážku. Nikdy. Přemítala jsem, zda budu se svým blasterem tak nápadná, když budu chtít toho drzého vojáka zastřelit. Nemám šanci. Bude smrt bolet …? Váhavě jsem k němu zdvihla oči, právě včas, abych viděla, jak hlava nic netušícího vojáka explodovala a všude se rozstříkla krev a úlomky kostí spolu s kousíčky mozku. Otřásla jsem se odporem a vyhlédla znova ze svého úkrytu. Motti. Snaží se mi vlichotit nebo co?! Pokynula jsem mu blasterem na znamení díků a překonávala jsem chuť začít zvracet. Tohle je boj, Andrisinko, řekla jsem si káravě. Kdyby ho Motti nezabil, zabil by on tebe. Tak to přece chodí. Vzchop se a bojuj! Zapomeň na pravidla etiky!

Pro sebe jsem kývla a několika přesnými výstřely jsem kolem sebe trošku udělala místo. Většina vojáků, které jsem zabila, mne ani nezaregistrovala do té doby, než padli k zemi. Jak se z tohohle ale dostaneme? U dveří jich stojí minimálně dvacet. Pro jistotu jsem tasila i svůj světelný meč, takže jsem teď byla kryta mečem, ale mohl jsem i útočit - střílet - blasterem. Což je výhodné, i když ne příliš praktické.

"Měli bychom zmizet i odsud!" křikla jsem na Anakina.

"Z téhle místnosti se dostaneme snadno, ale jak z téhle stanice? Naše … teda vlastně Sanina loď je jinde … ledaže … Motti! Jsi tu s lodí?" volal Anakin na Mottiho, který rychle přikývl a znovu se ukryl za převráceným stolem. Anakin zapadl k němu a o něčem se spolu dohadovali. Bohužel jsem neslyšela, o čem vlastně mluvili. Otřela jsem si z tváře zbytky vojáka Kolonie a opět jsem musela uznat, že má tenhle Motti skvělou mušku. Zazubila jsem se tomu a pár vojáků jsem odhodila pomocí Síly. Popadali jako zralé ovoce.

"Pročistím to u dveří!" oznámila jsem těm dvěma. Zezadu se k nim blížil nějaký voják ve snaze zastřelit je nepřipravené, ale já už u něj saltem byla a usekla jsem mu se zbraní i část paže. Anakin překvapeně vzhlédl, pochopil situaci a mrkl:

"Jasně, věřím ti."

V tu chvíli byl jejich stůl zničen. Rozpadl se na dvě části a Anakin s Mottim ztuhli šokem z tak náhlého prozrazení. I vojáci byli překvapení. Bylo to velice legrační a tak jsem se rozesmála. Všichni na sebe hleděli a jako kdyby se na chvíli zastavil čas. Ti dva se konečně probrali a salty zmizeli z volného prostranství.

A já už také na nic nečekala. Rozeběhla jsem se ke dveřím, učinila salto ještě jedno, tentokrát o něco vyšší a delší, povedenější, a než jsem dopadla, podařilo se mi zastřelit alespoň pět vojáků hlídajících východ a ještě jsem jednoho zabila mečem. Dopadla jsem na kolena a odkulila jsem se stranou ve snaze opět se ukrýt. Pohledem jsem je přelétla. Je jich tam sedm. Ne dvacet, ale třináct bylo to původní číslo. Špatný odhad. Ale sedm je stále ještě poměrně vysoké číslo. Ohlédla jsem se na pašeráky a obdivně jsem se usmála. Bojovali neskutečně dobře, ba přímo výtečně, všechny pohyby jako by jim byly vlastní, jako by se za tímhle účelem již narodili, jen jsem tiše žasla. Otočila jsem zrak k vojákům u dveří. Začali se mezi sebou nervózně hádat a občas jsem zaslechla slova "Kane", "nařídil" a "nesplníme rozkaz". Měli strach. Jeden klesl na kolena a začal se modlit. Bylo mi ho líto. TOHLE je boj, nezralý Padawane! okřikla jsem se tvrdě, zacílila na toho nejvíce vzteklého a doslova jsme mu ustřelila hlavu. Šest. To už jde. Vyrazila jsem, odrážejíc zručně střely mečem. Další čtyři jsem zabila odraženými střelami. Dva. Jednoho jsem zblízka probodla a toho posledního, nejvíce vyděšeného a drmolícího modlitby, jsem pouze odhodila. Já vím, že sotva se vzpamatuje, pustí se zase do boje přesvědčen krátkodobě o své nesmrtelnosti, ale nemohla jsem ho zabít. Panel na dveřích. Kde jen může být …? Zatraceně, je zničený! Ti pitomí vojáci ho v panice museli rozbít! Vztekle jsem nakopla blížícího se vojáka a jiného, otočeného ke mně zády, jsem udeřila tvrdě loktem. Jeden, pomalu procházející kolem, o mně ani nevěděl. Prudce jsem ho k sobě otočila a sejmula přesně mířenou ránou pěsti. Teprve poté jsem začala s o něco chladnější hlavou studovat poškozený panel. K mému štěstí se jej pouze pokusili rozbít loktem, takže jsem chvíli manipulovala s obvody, spojovala naslepo drátky, než se mi konečně podařilo dveře otevřít.

"Mám to!" vyhrkla jsem nadšeně, ale i překvapeně, a mávla jsem na Anakina a Mottiho. Vzápětí jsem se však musela ukrýt před střelou, takže jsem se sklonila a kotoulem proletěla díru otevírajících se dveří. Okamžitě jsem vstala a zamířila na zdvihávající se dveře, ale tam byl naštěstí pouze Anakin a Motti. Oddechla jsem si. Už nechci zabíjet, už nechci ničit jeden život za druhým! Už ne! Sotva ti dva proběhli, dveře jsem opět zavřela. Z druhé strany nebyl panel zničený. "Motti," otočila jsem se na něj. "Trefíte přesně do doku, ve kterém je vaše loď? Na nějaké bloudění už nemám náladu."

"Ale ovšem," kývl bez přemýšlení.

Postupovali jsme chodbami a sály, občas jsme sice narazili na vojáky, ale jinak šlo vše hladce. Nikdy jich nebylo více jak deset a to se dalo ve třech snadno zvládnout. Až na to, že jak jsme takhle jednou šli prázdným sálem obrovských rozměrů, Anakin se zarazil. V jeho tváři se objevila nepopsatelná bolest a strach.

"Mistře …?" zašeptal zmateně.

"Anakine …?" podivila jsem se.

"Ach, to ne! Andris, Obi-Wan -" zvolal náhle Anakin zděšeným hlasem, ale já ho chytla za rameno a lehce jsem s ním zatřásla:

"Anakine, vzpamatuj se! Obi-Wan je v pohodě, je na Coruscantu a je v pořádku!" Motti pečlivě naslouchal a zdálo se, že chce k tomu něco říct. "Teď ne!" řekla jsem mu ostře. Motti pokrčil rameny.

"Andris, je docela blízko a je v nebezpečí, cítím jeho bolest!" vřískl Anakin.

Chvíli jsem přemýšlela, co udělat. Nakonec jsem mu však vrazila pořádnou facku, dokonce tak velkou, že se překvapený Skywalker ocitl na zemi. Vložila jsem do toho úderu trochu víc síly, než jsem chtěla. Zdvíhal se a otíral si krev z prokouslého rtu. Pohlédl na mne, v očích se mu ještě trošku smísil šok se strachem o Obi-Wana. Zazubila jsem se. Uhodila jsem ho. Uhodila jsem ho! Bezva! "Anakine, není tady. Nemůže tady být. Tak se konečně začni chovat jako civilizovaný člověk a uvědom si laskavě, v jaké jsme situaci!"

"Promiň," zamumlal Anakin popleteně. "Ale pocítil jsem -"

"Ne, Anakine," zavrtěla jsem hlavou. "Ne."

Podíval se na mne tak zvláštním a zlým pohledem, že jsem se skoro zarazila. Hleděli jsme na sebe. Mám snad použít Sílu, abych ho přesvědčila? Ušklíbla jsem se. Obi-Wan tu být nemůže. San se o něm nezmiňovala, to znamená, že odletěl v pořádku na Coruscant - a bez ní. Čapla jsem ho za tuniku a táhla ho za sebou. Vzpouzel se a nakonec se mi vytrhl.

"Uznej i ty, že tu není!" zasyčela jsem a nepatrně pohnula rukou. Vynaložila jsem na to velké množství Síly, věděla jsem, že přesvědčit Anakina nebude jen tak.

Anakin ztuhl a zdvihl ruce v obranném gestu: "Oukej, uznávám, že tu není …"

Promnula jsem si čelo. "Promiň." Neměla jsem na něj tu Sílu použít. Děsně mně to vyčerpalo a navíc mám takový pocit … že jsem neudělala dobře.

"Já se omlouvám," odvětil Anakin.

Motti, který až dosud mlčky pozoroval, teprve teď uznal za vhodné se do hovoru zapojit, bez rizika, že ho aspoň tentokrát okřiknu: "Hej, hej, Padawánci, což takhle použít Sílu …? Není důvod k hádce, Obi-Wan je určitě v pořádku, znám ho na to dost dobře!"

Ohlédla jsem se na Anakinem výrazem typu "Vidíš?!" a usmála jsem se. "Výborně. Tohle je vyřešené a teď rychle odsud, ne?"

Annie neochotně přikývl a rukou si projel své krátké vlasy. "Vážně si ale myslím, že jsem pocítil …" vydechl a na prst si nervózním gestem namotával copánek.

"Já nic nepocítila!" odsekla jsem příkře. Že by tolik Síly na nic …?

"Není to přece tvůj Mistr!" namítl prudce Anakin.

"Zatraceně, Anakine, už s tím přestaň! Jsem Jedi stejně jako ty a já nic nepocítila, musel ses zmýlit!" procedila jsem skrz zuby zlostný sykot. Musela jsem ovládat svůj vzrůstající vztek vůči sladkému Skywalkerovi. Proč se jen na to tak upnul? Nepocítila jsem přece nic, a jediné, co cítím nyní, je strach z nejisté budoucnosti.

"Asi jsem jen trošku mimo," vzdychl Anakin omluvně.

"Ach můj Bože," řekl Motti znechuceně. Bůh? Co je to Bůh? Než jsem se na to stačila Mottiho zeptat, ucpal si ten dvěmi prsty nos a s ironií i trochu rozšafně pronesl: "Oukej, taky jsem dic depocítil, vlasdně decítím vůbec dic." Pustil nos a usmál se. "Přejdeme prosím k něčemu závažnějšímu?" Rozčileně jsem se na něj otočila. Tak nestoudně si dělat legraci z tak vážné záležitosti jako je Síla! Co však závažného má na mysli? Konečně Motti opět promluvil. "Jen tak pro přesnost. Annie, ten datadisk máš ty?"

"Ehm, jo. Zatím ano," pronesl Anakin skoro opatrně a vytáhl ten malý kus kovu s tak důležitým obsahem zpod opasku, aby jej podržel ve výši očí, kde jsem mohla lépe obdivovat skvělou propracovanost datadisku. "Proč?" zeptal se zvědavého Mottiho.

"Jen se ptám," pokrčil ten rameny a Anakin si zase datadisk schoval za vydatného uhlazování své tuniky.

Přitiskla jsem prsty na spánky: "Při Síle, vůbec se nesoustředím na toto místo a okamžik!"

Anakin přikývl na souhlas. "Kryj se, Skywalkere!" Otočila jsem se i s Anakinem na Mottiho, ale v tu chvíli se ten pašerák vrhnul po Anakinovi, aby jej odstrčil nebo srazil na podlahu. V každém případě Anakin žuchnul dolů, ještě celý zmatený a popletený, Motti těsně za ním, ale stihla jsem ještě zaregistroval výstřel a tlumený výbuch.Vše se odehrálo tak rychle, že jsem skoro nic neviděla. Rychle jsem se zadívala na tu hromádku šrotu, která spadla nedaleko od nás. Prohrábla jsem ji prsty. Oukej, tohle vypadá - vypadalo, opravila jsem se v duchu - na droida. Nějakého průzkumného. Nebo útočného, že. Musel nás sledovat už od té místnosti.

"Co se stalo?" zeptala jsem se. "Je vám něco?"

Anakin zavrtěl hlavou. "Uf, díky, Motti. Bylo to o chlup."

"O chlup," ušklíbl se Motti. "O jednu paži," opravil ho a dotkl se své ruky. Opatrně jsem jeho paži zdvihla, co nejněžněji, a shlédla jsem vážnost zranění. Měl štěstí. Čistý průstřel, kost naštěstí minul. Musí to docela štípat, ale ne vysloveně bolet.

"Teda, Joame, Obi-Wan vždycky říkal, že jsi charakterní chlap," pronesl Anakin uznale a poplácal ho po rameni. Motti zařval bolestí. "Promiň … neuvědomil jsem si to. Jsi správnej montér, Motti, uznávám. Děsí mne to, ale … zachránil jsi mi život."

"Ale … to je jedno, ne?" mávl bodře pravou rukou. Levou radši vynechal, visela mu u těla jako ochrnutá. "Jenom budu kvůli tobě muset střílet pravačkou," povzdechl si a zkusil držení blasteru v druhé ruce. Nespokojeně zvlnil rty, když se mu to příliš nedařilo.

"Vy jste levák?" podivila jsem se, nechápavě sledujíc jeho počínání. Vůbec jsem si toho nevšimla.

"Jo," přitakal Motti.

"Ale to jenom střílíte levou nebo jste levej i na všechno ostatní?" pokračovala jsem ve svém údivu. Motti se na mně překvapeně zadíval a společně s Anakinem propukli v smích. Sotva mi došlo, co jsem to vlastně řekla, rozesmála jsem se také. S vrtěním hlavy jsem si sundala kožený opasek a strhla pás z příjemně okrové barvy, který jsem zručně rozpárala na dva kusy. Zavěsila jsem mu na pásku ruku a plácla ho do ruky: "Sluší vám to, Joame!"

"Au!" vyjekl Motti bolestí.

"Promiňte …" usmála jsem se. Ani já jsem si to nějak neuvědomila. Musí ho to pořádně bolet. "No, je tvá loď ještě daleko?" zeptala jsem se ho, abych změnila téma.

Rozhlédl se a vypadal na chvíli opravdu zamyšleně. "Odsud už ne," pronesl povzbudivě Motti a mrkl na mne. "Za chvilku tam budeme."

"Oukej," zvolala jsem nadšeně. "Tak na co ještě čekáme?"

* * *

Plakala jsem, ale snažila jsem se zároveň i soustředit. Klečela jsem u Obi-Wana a pokoušela se Kana poslouchat. Hovořil ke mně, ale já jsem se spíše starala o Obi-Wana. Je tak bezmocný a já mu nemůžu pomoct …! Ještě, že není mrtvý. To jediné mne drželo nad vodou, před celkovým, jak psychickým, tak i fyzickým zhroucením. Žije, i když jen tak - tak. Kane kolem nás chodí a stále mluví. Odpovídat se mi dařilo jen občas. Jasné mi bylo jen jedno - beztak nás oba zabije. Nemáme sebemenší šanci, že by nám i tentokrát daroval život.

"O temné straně jsme už přece mluvili. Vzchop se, Dark Arian, ukaž, že si své Sithské jméno zasloužíš, no tak. Věřím ti. Zapomeň na Obi-Wana, zapomeň na San a všechno, co tě k ní táhne. Je to jen koule na noze, stahuje tě ke dnu. Zapomeň na San," nabádá mne Kane. Konečně jsem pochytila něco málo z jeho slov.

Obi-Wane.

"Ty přece víš, že jméno Sunshine d´Ark ve vesmíru i přes tvůj nízký věk něco znamená. Prokaž, že si svou pověst bezohledného nájemného zabijáka skutečně zasloužíš," naléhal Kane. Ten jeho tvrdý psychický nátlak mne ubíjel. Bublal ve mně vztek. Snažila jsem se jej v sobě co nejvíce potlačit. Nesmím se jím nechat ovládnout. Nesmím používat za žádnou cenu temnou stranu Síly. Prudce jsem se na něj otočila:

"Já tě nechci zabít, Kane!" vykřikla jsem.

"Chceš," ubezpečil mne. A vlastně měl pravdu. Co bych za to dala, kdybych v sobě našla sílu ho zabít! "Zabij mne. Chceš tu udělat."

"Nemůžeš vědět, co chci a co ne," pronesla jsem hlasem plným bolesti a nenávisti.

"Mohu," dodal Kane a sedl si ke mně. Tvářil se jako nejlepší přítel, nebo jako otec. Otec … nikdy jsem otce neměla. Můj pravý otec zemřel v mém velmi ranném dětství a toho druhého jsem nikdy jako otce neuznávala. Nikdo však se mnou takhle nikdy nezacházel, dokonce ani Mistr Mace Windu, který se ke mně choval skvěle, ale nemohu říci, že lépe než Kane. Kane se ke mně vždycky choval fantasticky. Uznával mne. Proč jen cítím i já k němu obdiv?! I já … zatraceně, tomu nerozumím. To, co cítím ke Kanovi, jsem ještě nikdy k nikomu necítila. Ani k Obi-Wanovi, to je láska. Ani k Mistrovi Maci, to byla úcta. Ani k Andris, to je, řekla bych, přátelství, stejně jako u Sheele nebo Cleid. Nedokáži to definovat. A asi o to ani nestojím. "Bez datadisku nemá můj život smysl," usoudil zamyšleně Kane.

"Dojímáš mně," procedila jsem skrz zuby.

"Oh, jediný, kdo je tu dojemný, jsi ty. Podívej se na sebe pořádně. Co z tebe nějaká láska nebo co to vlastně cítíš k tomuhle -" s tím lehce kopnul do Obi-Wana. "- co to s tebou udělalo? Jsi nicka, nula. City. K čemu? Nepotlačuj svou přirozenost, můj malý poklade. Víš, co jsi byla, buď tím zase. Pro mě," žadonil Kane, znovu se napřímil a začal kolem nás dvou opět pochodovat.

Obi-Wane, co mám dělat? Zabít ho? Je to správné?

"Alespoň na chvíli," dodal mile.

Potlačila jsem zavřísknutí. Bylo mi jasné, že kdybych použila temnou stranu Síly, dveře k řádu Jedi by se mi zavřely na zámek, vždyť už takhle k nim mám jen malou skulinku. Nechci se však stát ani Sithem! Zase budu balancovat na okraji temné a světlé strany. Jako dosud. Tohle žití na hraně mne neskutečně vyčerpává. Není to přesně to, co jsem od svého života očekávala. Opatrně jsem se dotkla svého meče. Nechci to přece udělat. Nejsem bezcitný Sith, co zabíjí pro radost. Já ne. "V žádném případě."

"Kdo je San, řekni," zeptal se přímo Kane.

"Cože?" zdvihla jsem zrak od Obi-Wana. Kane se tvářil zvědavě. Svůj dotaz okamžitě zopakoval. Jak to zase myslí? "San … San jsem přece já …" začala jsem zmateně, ale on mne rozmrzele přerušil:

"Ne, ty San nejsi. Kdo je San?"

Polohlasem jsem zaúpěla. Proč mi to dělá? O co mu jde? Co vlastně chce slyšet? "San je … je to rytíř Jedi. Občas si přivydělává jako pašerák. Vlastní pověstnou loď Passatteru 2. Je jako já. Jsem to já."

"Je skoro jako ty. Teď ti řeknu něco o Sunshine. Je to zabiják, chladná jako ocel -" Přitom se zadíval na svou probodnutou ruku. Roztáhl prsty. Jasně patrná krvavá jizva byla obrovská, skoro přes celou dlaň. Místy už krev zaschla. Muselo to děsně krvácet, teď už jen trošku tekla krev. Jak pohyboval prsty, krev různě ubírala a přidávala na intenzitě krvácení. Zvedl se mi z toho trochu žaludek. "- s takovým tím bleskovým odhadem a přesným úsudkem. Nenechá se zviklat. Je vzpurná, ale to na ní zbožňuji. Ona je ty, ne San, ty jsi Sunshine."

"Já nejsem Sunshine!" zařvala jsem a rychle aktivovala meč. Za Obi-Wana! Vyskočila jsem na nohy, saltem přes miláčka Kenobiho, a udeřila jsem na Kana, zcela ovládnuta svým vztekem a nenávistí. Neuvědomovala jsem si, co vlastně dělám, jen to, že útočím na Kana a že mi to jde. Vložila jsem do toho souboje vše. Jasně že jsem si byla v tu chvíli vědoma toho, že používám temnou stranu Síly. Ale teď … teď už jsem znala styl jeho boje a měla jsem navrch! Nebojovala jsem už ukvapeně, ale více soustředěně a promyšleně. Přitvrdili jsme. Vše bylo tak rychlé, že nás jen tak někdo nemohl sledovat, natož aby nás stíhal. Udeřili jsme na sebe. Neměla jsem z něj strach. Znič dvojbřité ostří. Mihlo se mi to hlavou. Nevím, jak jsem na to přišla, ale zdá se to jako skvělý nápad! Musím zničit jeho meč, rozpůlit ho! Nesmí mít nadále své fantastické dvojbřité ostří. Nyní jsem obouruč musela zablokovat tvrdý Kanův výpad. Opět mi málem vyrazil meč z rukou. Má strašnou sílu - a teď nemyslím tu vesmírnou, ale tu fyzickou. Padla jsem na jedno koleno, ale donutila jsem se zase rychle vstát. Nevzdávej se, San, povzbuzovala jsem sama sebe. Ještě ne. Vedla jsem úder dolů, jako bych mu chtěla useknout nohu. Jasně že to vybral, ale to už jsem mečem přeťala přesně v polovině rukojeť jeho meče. Zničehonic se mu v rukou objevily dva meče. Kane saltem odskočil vzad a překvapeně se zadíval na zničenou zbraň. Zlostně po mně loupl pohledem. I já jsem byla překvapená. Myslela jsem si, že tím zničím meč celkově, ale dva meče jsou mnohem horší Kane to už také pochopil. Zazubil se.

Nedokážu to zastavit, Obi-Wane! Nezapřu v sobě Sunshine!

Roztřásla jsem se, ale znovu zaútočila. Vyskočila jsem a vykopla mu jednu část meče. Když bojoval v podstatě dvěmi meči, bylo to ještě rychlejší a nebezpečnější než předtím. Ke svému štěstí jsem jej nakopla do probodnuté ruky, takže Kane meč upustil a rád. Ucouvl a tiskl si dlaň. Udiveně jsem jej pozorovala. "No ne, Mistr Kane cítí bolest?" podivila jsem se mírně ironicky. Ve skutečnosti bylo zvláštní vidět jej takhle. Projevil svou bolest naplno. Bolí ho to. Oukej. Cítil tohle? Musí toho cítit víc, nejenom bolest! Nadšena svým kratičkým úspěchem jsem odstrčila Obi-Wana ke straně, aby příliš nezavazel. Pohlédla jsem Kanovi přímo do očí: "Braň se, Kane. Nerada zabíjím neozbrojené, bezbranné a bezmocné," vyzval jsem jej se skutečně velmi mírným úsměvem.

Kane se rozzuřil. Možná jsem přece jenom nemusela dodávat to "bezmocné". Kane není bezmocný. Okamžitě mi to také dokázal. Srazil mne k zemi a bez ohledu na to, že teď už nejsem připravená, zaútočil. Bránit se vleže je poněkud nepraktické, ale ke svému údivu jsme to zvládala. Nicméně začala jsem pomalu, ale jistě ztrácet soustředění. Už bych to měla skončit. Rychle odsud. Musím zabít Kana, dokud mám navrch. On je na boj zvyklý pouze s dvojbřitým ostřím meče. S jedním je náhle v koncích, sotva souboj zvládá. To já to s jedním ostřím vcelku umím - a to jsem se na počátku tohohle dobrodružství obávala, zda jsem to už nezapomněla. Jasně že ne, i když žádný přeborník v bojování nejsem. Vůbec ne. Jak bych jen mohla zapomenout bojovat?

Zabiji ho, Obi-Wane! Slibuji!

Ještě vleže jsem ho nakopla, vymrštila se na nohy a uštědřila mu pořádný úder pěstí, jen se zapotácel. Sílou jsem mu vyrazila meč z ruky a svůj meč jsem také odhodila, pro spravedlnost souboje. Stáli jsme proti sobě jen tak, beze zbraní, jako rovnocenní soupeři. Okamžitě jsem zaujala naučený bojový postoj. Kane se zašklebil. Zamračila jsem se. Nebojím se ho. Ani náhodou.Vykopla jsem vpřed, ale on mou nohu zachytil a donutil mne bolestí klesnout k zemi. Má fakticky neuvěřitelnou sílu, uvědomila jsem si. Měla jsem si na to vzpomenout, všimla jsem si toho přece už tehdy, když mi málem vyrazil meč z ruky! Přesto jsem se s ním pustila do rvačky. Shit. Skoro mi vyrazil dech další ránou. Vrazil mi facku tou rukou, z níž prýštila šarlatová krev. "Tak bojuj, ty sebejisté dítě!"

Nevzdám se! Několikrát jsem jej udeřila pěstí. Uhodil mne tak silně, až se mi udělaly mžitky před očima a před pádem na zem mne zachránila pouze zeď za mnou. Rozezlena jsem se přestala ovládat definitivně. Praštila jsem ho, zablokovala mu ruku, potom druhou, a podrazila jsem mu nohy. Spadli jsme oba. Natáhla jsem ruku a do té mi vskočil okamžitě Kanův světelný meč, tedy jedna jeho část. Zamířila jsem mu jím na obličej. "Za Obi-Wana, Kane," zašeptala jsem. "Fakt nemáš šťastný den." Věděla jsem naprosto přesně, co udělat mám a co je správné. Kane šokovaně zamrkal na svůj vlastní meč. Podivil se, ale jako by mu až teď došlo, co se vlastně stalo. V očích se mu na malou chvilku mihl strach, který byl rychle nahrazen záští a vzdorem. To mne naštvalo ještě o něco víc, šlo-li to.

"Za Obi-Wana!" zařvala jsem a udělala to, co bylo správné. To, po čem jsem toužila až na dně své duše.

Netušila jsem však, jak je takový Obi-Wan těžký. Přemisťovala jsem ho totiž k záchrannému modulu - a potom pryč. Jeho váha mne skutečně překvapila, a to velice nemile. "Zachráním tě, i kdybych u toho měla vypustit duši," ujistila jsem ho vyčerpaně. "Protože tě miluji. Spolupracuj trochu!" Znova jsem ho čapla za tuniku a táhla ho dál stanicí. Spoléhala jsem se na to, že si pamatuji alespoň cestu zpět tam, kde jsme zahlédla během mého a Kanova souboje záchranné moduly, jedinou mou šanci. U koho vlastně skončil datadisk? U Anakina, řekla bych, ale kdo ví, co se dělo potom, co jsem odešla v zápalu boje s tím zatraceným Kanem. Obi-Wan mi vyklouznul. Padla jsem na zem vedle něj a rozplakala jsem se zoufalstvím: "Nezvládnu tě dostat tam, kam chci, nezvládnu to!"

Zvládnu. Seber se, San. Nebul. Přestaň tu natahovat jako malé děcko. Jsi Jedi. Tak se laskavě začni jako Jedi chovat! Vstala jsem, pevně uchopila Obi-Wana za ruce a vynaložíc všechnu svou energii jsem jej posouvala blíž a blíž k cíli. Možná jsem si to vsugerovala, ale čím blíž jsme byli modulům, tím lépe se mi Obi-Wan táhnul. Posadila jsem jej do křesla a připoutala ho. Já jsem se už však nepřipoutala, nebyl čas. Pohlédla jsem na něj a odhrnula si z očí pramínky vlasů, jež se mi lepily na čelo. Slabounce jsem se pousmála, když jsem zadávala kurs: "Víš, kam letíme, Kenobi? Jasně že ne. Letíme tam, kde ti dokáží poskytnout dostatečnou odbornou pomoc. Planeta Delaya, jestli ti to něco říká. Nebyla jsem na ní už čtrnáct let. Uvítání bude asi o něco chladnější, dětství je přece pouze dětství, ale neboj, pomohou nám, to zařídím. Jako že se d´Ark jmenuju." Úmyslně jsem vynechala své křestní jméno. Skutečně nevím, zda jsem San, Sunshine nebo snad Dark Arian. Opravdu, teď pochybuji sama o sobě. Ničemu už věřit nemohu, natož své rozpolcené osobnosti! Dokončila jsem zadávání kurzu k planetě Delaye a doufala jsem ve svou intuici, protože jsem ani přesně nevypočítala dráhu letu. Na mé planetě se vše změní, jsem si toho vědoma. I teď musím udělat to, co je bezodkladné. Tak … začneme třeba tím, že zmizím z téhle galaxie. Počkám, až se Obi-Wan zotaví, a odletím. Je to tu nebezpečné. A tím, že se zbaběle ukryji, si pouze zachráním holý život. Skryla jsem hlavu do dlaní a hystericky jsem se rozevzlykala.