Potrestat chybující 8.část

„Musím letět," otočil se na mne Ryan. Oči mu plály zvláštním světlem a lehce se třásl, možná vztekem. Řekla jsem snad něco nevhodného …? Ne, nejsem si ničeho vědoma. Co se to zase děje?! Tak že by věděl o tom, že nakonec je datadisk můj? Ne, myslím si, že to neví. Zmateně jsem nadzvedla obočí.

„Cože?!" podivila jsem se.

Zoufale se rozhlédnul a pokrčil rameny. Zdálo se, že vymýšlí vhodnou výmluvu, ale zřejmě se mu to nepovedlo, protože nakonec pouze pokrčil rameny a zamumlal: „Nedokážu ti to žádným přijatelným způsobem vysvětlit ..."

„Zkus to," pobídla jsem ho a znechuceně zavrtěla hlavou. Asi se už z toho všeho zbláznil. Vždyť u Rady všechno probíhalo dobře, dokonce moc dobře, až mi to bylo poměrně podezřelé. Ale měli bychom být za to vděční. A on najednou přijde s tímhle! Je to jako blesk z čistého nebe. Zešílel.

Potřásl hlavou. „Prostě si jen potřebuji někam zaletět, to je vše," oznámil mi a když jsem se nadechovala, abych mu připomněla, že letím s ním, vyhrkl radši: „Ale sám. Nezlob se na mně, ale je to pro mně moc důležité a moc osobní."

„Myslela jsem si, že mi důvěřuješ," poznamenala jsem uštěpačně. I přesto, že mně okamžitě začal ujišťovat, že tomu tak je, už jsem ho moc neposlouchala a naopak přemýšlela, jak dosáhnu toho, že poletím s ním i proti jeho vůli. Ovlivňování Sílou jsem se radši rozhodla vynechat a usmála jsem se na něj: „Tak jak myslíš. Jen si leť. Ale pamatuj si, že tě to bude mrzet."

Na okamžik se zarazil, jako kdyby váhal nad tím, zda jsem svá slova mínila upřímně, ale nakonec se ke mně naklonil a nadšeně mne políbil. „Děkuji ti. Je skvělé, že pro to máš pochopení. Jsi úžasná."

„To jsem," uznala jsem i já a zazubila se na něj. Vůbec nic netuší. Nepojal ani sebemenší podezření, to už bych na něm poznala. Je tak sladce naivní, až mi to přijde skoro směšné. „To opravdu jsem …"

Sdělila jsem mu, že se mezitím porozhlédnu na Coruscantu, když už jsem tu vlastně tak dlouho nebyla, a že doufám, že se brzy vrátí. Jakmile odešel k naší lodi, zapůjčené Radou, vystartovala jsem i já, abych se tam dostavila dříve než on a stihla se v ní ukrýt.

Takže když Ryan nastoupil do lodi, zadal kurs a vzlétli jsme, měla jsem co dělat, abych se nezačala smát. Zvláštní ironie, že mou přítomnost zde nevycítí. Ale co já vím, třeba o mně moc dobře ví a pouze si se mnou hraje, ale silně o tom pochybuji. Ryan není ten typ, aby se dokázal dlouho přetvařovat.

Rozhodla jsem se zatím meditovat, než dorazíme na místo, a já se tak podívám i na to, co nám nabízí budoucnost. Nevím, jak dlouho jsem se musela intenzivně soustředit, abych dosáhla konečně té pravé koncentrace Síly a pronikla temnotou, která naši budoucnost halila. Jako vždy mi byly nabídnuty jen nic neříkající obrazy. Hodně tam byl Anakin … a nějaký velký sál … a chodby, kterými jsme utíkali … a cítila jsem vlastní zoufalství i rozčilení Obi-Wana, se kterým jsem mluvila … a Ryan … při Síle, s někým bojující!

Prudce jsem vydechla a otevřela oči. V první chvíli jsem se zděsila, kde to jsem, ale vzápětí, dříve, než jsem začala být hysterická, jsem si vlastně uvědomila, že se přece nacházím na té lodi, kterou pilotuje Ryan, a jsem schovaná ve výklenku pro droidy, kteří tu naštěstí nejsou, jinak bych se sem asi sotva vešla.

Naše cesta musela trvat minimálně dvě hodiny. Nejprve jsem meditovala a takové ty věci, ale to mne za chvíli omrzelo a začala jsem se nudit, takže jsem si vyčistila světelný meč, vyleštila boty a snažila jsem se dělat všechno možné, abych se zabavila.

Konečně. Přistáli jsme. Přitiskla jsem se na zeď a počkala, až kolem projde Ryan. Ten vyrazil z lodi krátce po přistání. Zvláštní, byl nějak nervózní a nedočkavý. Vždycky měl přece na všechno dost času a najednou spěchal.

Nenápadně jsem vykoukla z lodi a rozhlédla jsem se. K mému údivu jsme se nacházeli v nějakém hangáru. Nebo v nějaké mnohem větší lodi. A Ryan mizel v jedné z chodeb. Na nic jsem už nečekala a vyběhla za ním. Tohle sledování bylo svým způsobem vzrušující a napínavé, i když jsem po pár metrech lapala po dechu a musela se zastavit za jediným účelem - a to odpočinku.

Když jsem tam tak stála, rukama jsem se opírala o kolena a hleděla kolem sebe, došlo mi najednou, kde to jsme. Na té zatracené základně nad Hothem. Vše se mi najednou vybavilo, jak jsme těmihle chodbami utíkali s Anakinem a Joamem Mottim a v patách jsme měli rozzuřené pašeráky, kterým jsme vzali ten nešťastný datadisk s plány Death Star … který mám právě u sebe já.

Co tady ale děláme?! Bylo to jasné jako facka. Kane. Ryan se vydal za Kanem. Zděsila jsem se a znovu se dala do sprintu. Ryan se s ním nesmí setkat, protože ať už za ním jde s jakýmkoliv účelem, v mé meditaci jsem ho viděla bojovat s Kanem, ano, určitě to bylo s ním, a protože znám jak Ryana, tak i Kana, vím, jaký je Ryan špatný šermíř, měla bych ho včas zastavit!

„Přesně dle očekávání," pronesl do ticha jasný mužský hlas, nepochybně patřící Kanovi. Ledově chladný, sebevědomý, soustředěný. Málem jsem přestala dýchat údivem. Zastavila jsem se na místě a přitiskla se ke zdi. Když se přiblížím ještě kousek, vycítí mou přítomnost. A když bude vědět i o mně, budou naše šance nulové. Teď jsme alespoň v přesile, když ne nic jiného. „Přiletěl jsi."

„Ano, Mistře," odvětil Ryan. Mistře! Když to slyším jeho ústy, mám co dělat, abych se nerozbrečela. Věděla jsem, vždycky jsem věděla, že s ním má něco společného, ale nikdy by mne nenapadlo, že je to přímo jeho Padawan. Vše však přesně vychází a zapadá do sebe jako hrozivá skládačka. Ty tři roky, co o něm Rada nic nevěděla. Ty tři roky, kdy se Kolonie teprve začala rozlézat po celé galaxii a ještě ji nikdo moc nebral jako hrozbu.

Následuje ticho. Mám co dělat, abych si nezačala kousat nehty. „Smím vědět, proč jsi tak učinil?" zajímá se Kane a v jeho hrozivém hlase se skutečně na okamžik objeví zvědavost. „Očekával jsem tě mnohem dřív."

„Jste Mistr Sunshine d´Ark?!" zeptal se přímo Ryan. Tak proto?! Proto byl tak rozrušený, když jsem se mu svěřila se svým podezřením, proto byl od té doby také tolik neklidný …? Určitě nad tím stále přemýšlel a trápil se nevyřčenými otázkami. Zatraceně. Měla jsem si to nechat pro sebe. Předešla bych tady tomu.

Kane opět chvíli mlčí, jako by dumal nad tím, co mu má na jeho dotaz odpovědět. „Kdo je mým Padawanem je jenom a pouze má věc. Co se to s tebou děje, ty pochybný Mistře řádu Jedi? Proč tě to tak zajímá?"

„Jste její Mistr, Kane?!" zopakuje Ryan svou otázku a jeho hlas je o stupínek vyšší. Zdá se, že na tom trvá. Co nevidět na něj bude zřejmě křičet. „Tak jste nebo ne?! Řekněte mi to! Řekněte mi to, prosím!"

Jeho bývalý Mistr vydal opovržlivý zvuk, jakési odfrknutí. „Nenaléhej na mně, Ryane, víš, že to silně nesnáším. Uklidni se. Neměl jsi se sem vůbec vracet. Když jsme spolu na Malastare mluvili, řekl jsem ti, že jakmile se ještě my dva kdy shledáme, tuhle tvou zradu si spolu vyřídíme …"

„A také na Malastare jste se o svém novém Padawanovi zmiňoval," vzpomněl si Ryan. Vyložil mu to jako trumf. „Nechte už konečně těch všech svých výmluv a řekněte mi, zda je to ta malá nájemná blonďatá potvora nebo ne."

Jenže Kana tím nijak neohromil. „Řekl bych, že její vlasy jsou spíše tmavé, než blonďaté, ale ono také záleží na osvětlení. Kromě toho, když už u toho Malastare jsme, tak jsi na mně v afektu řval cosi o tom, že máš svůj život, svého Padawana … a že už do tvého života nepatřím. Z toho plyne jediné - nemáš tu co dělat."

„Takže je to jasné," podotkl Ryan. „Mohl jsem si to myslet. Ta žoldácká děvka vám říká Mistře a vy jí to baštíte. Jste tak hloupý. Proč si nepřiznáte, že Kolonii je už konec, už se ta doba nevrátí a žádná Sunshine vám s tím nepomůže. Nikdy nespoutáte učednictvím její divokou a tolik úplatnou duši!"

Pak se ozval zvláštní zvuk. Musela jsem jít blíž, abych viděla. Uvědomuji si, samozřejmě, jak moc riskuji, ale … musím to riziko podstoupit. Opatrně jsem nakoukla do nejbližší místnosti a naskytl se mi podivný pohled - uprostřed stál Kane, vysoký a děsivý, držící Ryana pod krkem a vypadalo to, že mu každou chvíli začně mlátit hlavou o nedaleký stůl. „Takhle o Sunshine nikdy nemluv!"

Pustil Ryana, ten padl na kolena na zem a lapal po dechu. Vzhlédl ke Kanovi: „Popřete to. Vidíte? Nejde to. Nemůžete to popřít a to vás na tom štve nejvíc ze všeho. Ona vás zradí. Přijde chvíle a ona se k vám otočí zády."

„Pochybuji," sykl Kane. „Jediný, kdo mě kdy zradil, jsi byl ty, nehodný Padawan! Úctu ke mně jsi měl maximálně první týden, co jsem se z dobré vůle chodil tvého výcviku. Věř, že ničeho nelituji tolik jako tohohle. Proč ses jen vrátil ke světlé straně Síly?!"

Ryan pohlédl do dálky, v očích se mu cosi zalesklo, jako by se ponořil do svých vzpomínek. „Uvědomil jsem si, jak moc jsem byl slepý, že jsem se nechal vámi zlákat k temné straně. Musel jsem vám lhát, abych se dostal k Radě. A oni mi dali šanci a spolu s ní i Padawana, který je pro mě tím nejlepším, s čím jsem se kdy za celý svůj život setkal."

„Tak z něj uděláme sirotka, co tomu říkáš?" navrhl Kane a v ruce se mu objevil světelný meč ostře fialové barvy. Kousla jsem se do hřbetu ruky. Ne, prosím tě, Ryane, nenech se vyprovokovat k souboji! S ním nemáš sebemenší šanci. Vím to, také jsem mu čelila. Prosím tě … nedělej to, zaříkala jsem ho.

„Nebo ho uděláme spíš ze Sunshine, nemyslíte?" odsekl Ryan, vstal a také aktivoval svůj meč. Měl příjemnou, světlounce zelenou barvu. Když o něj na Malastare přišel - poškodil se mu, protože si ho neodepjal z opasku těsně před tím, než šel na jeden závod, v meči se cosi vzpříčilo a nešel zapnout -, byl nucen vyrobit si nový. Na mé naléhání zvolil tuhle barvu, protože, jak jsem mu tvrdila, bude krásně ladit s mou žlutou čepelí.

„Jsi jenom učedník," zavrčel Kane a zaútočil. Kdyby Ryan nedokázal ten prudký výpad včas vykrýt, nepochybně by mu usekl hlavu. Ale naštěstí se mu to podařilo, sklonil se, přemetem se dostal na druhou stranu a udeřil na něj z boku.

„Ne, už jsem dokonce Mistr," odvětil během své ladné otočky, zablokoval další Kanův výpad a plynule ho nakopl. Kane ani nezakolísal, naopak, zaútočil znovu. Udeřil teď na něj tak silně, až mu nezbývalo nic jiného než ustupovat.

Kousala jsem se do rtů a do rukou a přemítala všechna pro a proti toho, kdybych se zapojila do jejich souboje. Ano, mohla bych ho na chvíli zdržet, ale mohla bych ho i zastavit? Ne. Bojuje velice rychle, k samostatnému Ryanovu útoku nedává příležitost.

Teď právě srazil Ryana na zem a ťal po něm. Jen těsně se mu podařilo odkulil se stranou včas. Ryan se překulil a udeřil ho. Vyrazil mu tím meč z ruky. To bylo působivé a musela jsem se tomu usmát. Moc času tím však navíc nezískal.

Meč dopadl jen kousek ode mně. Rychle jsem skočila za roh a lapala po dechu, když jsem si uvědomila, jak blízko jsem teď byla odhalení. Kane se totiž určitě rozhlédl, aby zjistil, kam jeho meč zapadl. Vyhlédla jsem, abych věděla, co se to tam děje. Kane napřáhl ruku a do ní mu sama vskočila rukojeť jeho zvláštního deaktivovaného meče. Vypadal, jako kdyby ho někdo násilně zkrátil.

Na oplátku praštil tentokrát on Ryana, který se mu pokusil podrazit nohy. Jeho soupeř zabalancoval, ale než se stihl Ryan vyškrábat konečně na nohy, udělal Kane salto a zasáhl ho do ruky. Jen pracně se mi podařilo potlačit výkřik.

Ne však Ryanovi, který vydal cosi jako vzlyknutí a zlostně vyskočil. Vypadal náhle plný síly. Kane překvapeně ustoupil, asi čekal, že ho tím zcela vyřadí ze souboje, ale Ryan na nic už nečekal a pustil se s ním do nového souboje. Obdivovala jsem jeho výdrž, zvlášť, když byl zraněn a nemohl používat jednu paži.

Dokážeš to, Ryane. Věřím ti.

To jsem neměla dělat. Ryan ztuhl a rozhlédl se. Jakmile tak učinil, Kane vycítil jeho ztrátu soustředění a pokusil se ho dalším úderem zabít, ale naštěstí Ryan dokázal včas uhnout stranou. Těsně kolem jeho hlavy proletěla čepel Kanova meče. Vztekala jsem se sama na sebe. Málem byl kvůli mně zabit!

Ryan pod jeho mečem opět proklouznul, překulil se přes stůl, přetočil se a zablokoval meč svého soupeře. Bylo to skutečně působivé. Jenže Kane se rozhodl využívat své převahy nad Ryanem co se týče temné strany Síly. Nejdřív ho málem sejmul židlí, ale Ryan se v pravý čas stihl otočit a židli odhodit stranou světlou.

Právě, když přepůlil efektně jakousi dekoraci, která ještě před malým okamžikem byla připevněna na stěně, udeřil na něj zároveň i Kane. Měla bych zasáhnout, řekla jsem si. Sám to v žádném případě nezvládne. Kane je moc silný protivník.

Jenže dříve, než jsem stihla cokoliv podniknout, byl souboj dobojován. Ryan udělal salto přes Kana a pak náhle musel čelit jak jemu, tak jakémusi kovovému předmětu, letícímu na jeho hlavu. Takže ve chvíli, kdy byl plně zabrán do jeho zničení, nemohl se soustředit na Kana a ten toho náležitě využil - probodl Ryana skrz naskrz.

Celý svět se zastavil a jako by každá další vteřina trvala hodiny. Ryan sklonil ruce i s mečem, zapotácel se, sklouzl z jeho čepele a otočil se ke Kanovi. Hleděl na něj s očima rozšířenýma šokem, jako kdyby tomu nedokázal uvěřit. Pak padl na kolena, zakašlal, a bezvládně se sesul na zem.

„Ne!" vyjekla jsem, jakmile žuchl na podlahu. Tak to byla chyba. Jasně, že mi bylo jasné, že jsem se prozradila, jenže já jsem se prostě nedokázala udržet. Měla jsem chuť řvát z plna hrdla. Jak jen mohl Kane udělat takový podraz?!

A právě Kane se ohlédl přes rameno a zahlédl mne. Strnul. Zřejmě ani v nejmenším nepočítal s tím, že by zde mohl být i někdo jiný. Nechápu, proč nepřipouštěl možnost, že by Ryana jeho Padawan následoval. Nejprve jsem si myslela, že po mně skočí, ale on ke mně klidně udělal jeden krok a zlehka pronesl:

„Inlandris …? Jste to vy?"

„Ne …" zaúpěla jsem a vyrazila chodbou pryč. Neuběhla jsem ani dva metry, když tu mne srazil Sílou k zemi. Vyrazila jsem si dech. Vstala jsem, ale když jsem se podívala na konec chodby, viděla jsem, že tam Kane stojí, aktivovaný meč v rukou, se zlověstným výrazem na tváři. Udělala jsem několik kroků nazpátek a zavrtěla hlavou. „Ne … ne …"

„Vraťte se," nařídil mi zostra.

Nikdy, umanula jsem si. A tak, když mi opět podrazil nohy, sevřela jsem mu pomocí Síly hrdlo, jako kdybych ho chtěla uškrtit. Bylo to docela zoufalé gesto, ale musela jsem něco udělat. Jinak bych se odtamtud asi živá nedostala.

Zatím, co Kane lapal po dechu, dorazila jsem do hangáru, kde zanechal Ryan naší loď (a v duchu jsem mu děkovala, že ji nechal na tak přehledném místě po několika chodbách) a vlétla do ní. Ještě v běhu jsem zadala kurs na první planetu, která se mi mihla hlavou - čili na Charline - a konečně odletěla z té zatracené základny.

Až po chvíli jsem si teprve uvědomila, že pláču. Pro Ryana … svého Mistra … při Síle, jeho smrt byla tak zbytečná … měla jsem ho zastavit … nebo mu pomoct … ani jsem mu nestihla říct, že ho miluji … co všechno pro mne znamená … položila jsem hlavu na palubní desku a rozevzlykala se nahlas.

Tak jsem tady, na planetě nesoucí jméno Osarian. Vypadá jako klasická těžařská planetka, nijak zvlášť velká, ničím zajímavá, jen těmi doly. Tak tady že bydlí ten uznávaný pilot Nathan Stone?

Abych byla upřímná, myslela jsem si, že bude bydlet na honosnějším místě. Na nějakém hezčím místě. Ale co já vím, třeba tohle přesně odpovídá jeho normám, třeba se tady narodil a tudíž se mu tady tolik líbí, ale nevím, tím to asi nebude … tohle místo bych si jako domov rozhodně nevybrala.

Je trochu ironie, že o tom tak mluvím, když vlastně já žádný domov nemám.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a zamyslela se. Vypadá to, že tady žádná hospoda nebo alespoň nějaký menší bar, ve kterém bych se na Nathana zeptala, snad ani nebude. Budu ráda, když tu najdu nějaké město.

No jistě, proto jsem vlastně vylezla ze své lodě ven! Vytáhla jsem zpod opasku svůj elektrotriedr, který jsem si vzala s sebou za účelem prozkoumání okolí. Zapjala jsem ho a zahleděla se na jeho obrazovku. Dárek od Kana k mým osmnáctým narozeninám, tenhle elektrotriedr, a musím uznat, že je to velice praktická věcička. Nechala jsem na krajinu promítnout orientační mřížku.

Město. Mám ho. Je vzdálené tak hrubým odhadem deset, možná dvanáct feeldů. Na to si budu muset vzít speeder. Trochu jsem si to město přiblížila. Vida, dokonce ani nemá žádná ochranná pole. Jsou sice neviditelná běžným okem, ale můj triedr je dokáže zaznamenat. Musí to tady být asi dost chudé.

Povzdechla jsem si a sklonila triedr. Bude problém mezi tyhle lidi proniknout. Většinou bývají chudí obyvatelé pevně pospolu, jak sdílí stejné útrapy, a pokud mezi ně Nathan skutečně patří, budou ho bránit ještě intenzivněji než ti na Malastare.

Vrátila jsem se do Passattery pro speeder, zabezpečila loď a pak už jsem naskočila na vznášedlo, kterým jsem vyrazila rovnou k městu. Neujela jsem ještě ani pět feeldů a už po mně kdosi vystřelil.

Málem jsem spadla ze speedru, hlavně to tedy bylo úlekem, vůbec jsem to nečekala, myšlenkami jsem se ubírala docela jiným směrem, ale podařilo se mi vyrovnat stabilitu. Při druhém výstřelu jsem už své vznášedlo zastavila a jakoby spadla. Ležela jsem na boku a vyčkávala, co se bude dít. Byla jsem si jistá, že se přijde ten střelec podívat, zda jsem mrtvá, a pokusí se mně okrást.

Nezmýlila jsem se. Za několik minut ke mně došla skupinka jakýchsi tvorů, kteří začali prozkoumávat můj speeder. A jeden z nich se sklonil nade mnou a čímsi do mně strčil. „To jsi neměl, kamaráde," usykla jsem a dřív, než stihl udělat cokoliv jiného, jsem ho srazila k zemi, vyškubla mu zbraň, napřímila se, dupla na něj jednou nohou a namířila mu na hlavu právě ukořistěným blasterem.

Ostatní strnuli. Mohla jsem si je tak lépe prohlédnout. Byli to takoví velké, ošklivé bytosti připomínající nanety z Almanie, jenže bez chlupů, se skvrnitou pokožkou a velkýma ušima. Na sobě měli jakési rozdrbané hadry a v rukou blasterové pušky.

„Teenro necen dancra soudrro," spustil na mne jeden z nich, který vypadal nejméně ošuntělý a na hlavě měl jakousi čepici, drnčivým jazykem. Takže to byl asi nějaký jejich vůdce nebo tak něco.

Neměla jsem chuť se s nimi dohadovat. „Obecným jazykem, prosím."

Vyměnili si zmatené pohledy a pár polohlasných poznámek. „Teenro necen dancra soudrro, doonro tangrenet amilla could," snažili se dál se mnou komunikovat, ale mně už pomalu, ale jistě docházela trpělivost.

„Obecnou řečí, prosím!" zavrčela jsem na ně zlostně a zamířila zblízka na hlavu toho tvora, kterého jsem stále pevně držela nohou pod sebou. „Nebo ho zabiji. Ale já to nechci udělat, rozumíte? Zajímá mě, co jste zač, ale musíme si rozumět. Zkuste to obecným jazykem a třeba se i domluvíme."

Zmateně na mně hleděli. Ten velitel ke mně udělal jeden krok a zopakoval: „Teenro necen dancra soudrro, teona, teenro soudrro …" začal tím odporným jazykem potřetí. A naposledy, to jim garantuji.

Varovala jsem je přece, ne? Takže jakmile začal mluvit, stiskla jsem spoušť. A hlava toho jejich kamaráda explodovala. Byla jsem celá pokrytá mazlavým slizem a kousky jeho lebky. Znechuceně jsem otřásla, ale to už se tvorečkové vzpamatovali, vydali jakýsi výkřik nebo co to bylo a namířili na mně všichni.

„To nemyslíte vážně, že ne?" nadzvedla jsem obočí a pozvedla zbraň - a oni se, přesně dle očekávání, rozutíkali pryč. Povzdechla jsem si a zasunula nový blaster za opasek, ale v tom mne napadlo, jak se seznámit se zdejšími obyvateli.

A za okamžik jsem bušila na dveře prvního domečku, který se mi namanul. Postřelila jsem se do ruky a rána silně bolela, štípala a krvácela. Možná to nebyl tak dobrý nápad, ale zase mně utěšovalo, že takhle to bude všechno snazší. Také jen proto jsem k sobě nakonec obrátila blaster a vystřelila.

Po chvíli mého vytrvalého ťukání se otevřely dveře jen na malý otvor a ven vykoukly dvě zvědavé oči. „Rente, teona?"

„Prosím vás, pomozte mi. Přistála jsem jen kousek za městem se svou lodí … hledám tu svého dávného přítele … a napadli mně takoví zvláštní tvorové … prosím vás …" žadonila jsem a snažila jsem se do svého hlasu dostat co nejvíce zoufalosti a naléhavosti. Možná se mi to nakonec podařilo, protože dveře se otevřely a ven vyšla starší, sympatická žena v prostém, farmářském oděvu.

„Ty zraněná?" zeptala se mně.

Přitakala jsem. „Ano, postřelili mně. Prosím vás … potřebuji se jen napít … mám strašnou žízeň …" Proč mně ještě stále nepozvala dovnitř?! Zapotácela jsem se tedy a předstírala slabost. Dříve, než jsem sebou stihla praštit na zem, což by mému představení dodalo na efektivnosti, mne zachytila a vedla do svého skromného příbytku.

„Jít dál. Posadit se, ty," oznámila mi lámanou řečí. Tady se asi normálně hovoří tím buranským jazykem, který na mne chrlili i ti ušáci. „Já přinést voda. Ty odpočívat. Nebát se, já žít sama, jen se syn. Dwiede!" zavolala kamsi do tmy. „Dwiede! Uthan rerom dentor." Pak odešla a já osaměla v cizím domě.

Nejistě jsem se rozhlédla. Byl tu pořádek, ale kdo by se nesnažil mít v místnosti uklizeno, když má vlastně jenom tři věci, a to stůl a dvě židle? Za okamžik se dostavil i syn té příjemné ženy. Překvapeně na mně hleděl. Bylo mu tak maximálně patnáct, byl vysoký, špinavý a v obličeji hodně podobný své matce.

„Co tady dělat ty?" podivil se. „Ty z Coruscantu?" zajímal se a uši mu zrudly. Styděl se přede mnou. Pobavilo mne to. Musela jsem se na něj chtíc nechtíc široce usmát. „Ty z dálky? Určitě ano. Tady přece všechno z dálky. Já Dwied, a ty?" napřáhnul ke mně vřelým gestem svou umolousanou ruku.

„San," vyhrkla jsem a potřásla si s ním pravicí. Kdybych totiž řekla Sunshine a zdejší lid by později zapátral, kdo že je to navštívil, mohly by z toho být různé nepříjemné komplikace, kterým by bylo lepší předejít. „Jsem z Almanie, to je poměrně daleko ve vnějším pásu. Vlastně hodně daleko odsud. Ale celý život cestuji po galaxii. Hodně jsem se zdržovala u Coruscantu. Jsem pilot," vysvětlila jsem mu.

Chlapec otevřel ústa údivem a zdálo se mi, že se chce ještě na něco zeptat, ale to už se vrátila jeho matka s hrníčkem podivného tvaru plného průzračně čisté vody a několika obvazy v ruce.

„Muset dávat pozor, když ty jezdit okolní pustina. Tam mnoho kmenů Tyarrů. Tyarrové být velice nebezpeční," prozradila mi, sedla si vedle mně a vyhrnula mi rukáv, aby se dostala k ráně. „Jaký přítel ty zde hledat?"

Usrkla jsem trochu vody. Měla výbornou chuť. „Je to můj dlouholetý přítel, ale v poslední době se mi ztratil a já o něm strašně dlouho nic nevěděla. Až pak jsem se náhodou dozvěděla, že žije tady, ukrytý před vším světem."

„Tady se schovat každý," přisvědčila žena. Něco na tom, jak to říkala, bylo zvláštního, ale nemohla jsem přijít na to, co. „Tady být dobrý úkryt pro každý. My být tady všichni velmi pohostinní. Jak se přítel jmenuje? Třeba ho my také znát, co říkáš? Třeba tobě pomoct dobrá rada," nabídla se nečekaně.

Musím své tvrzení o zdejších venkovských balících poměrně změnit. Nejsou tu jen velice chudí lidé, ale také velice naivní. Což já právě teď potřebuji. „Au," zašeptala jsem, když mi začala otírat mé poranění. Zaslechla to, protože hned své pohyby zjemnila. „Já hledám Nathana Stonea."

Zarazila se a vzhlédla. Na okamžik přestala čistit mou ránu. To mně pouze utvrdilo v tom, že ho zná - a to moc dobře. Jako by chtěl potvrdit mou dedukci, chlapec vesele poznamenal: „To velká náhoda! Nathan Stone být i náš přítel!"

„Opravdu?" vydechla jsem a doufala, že můj hlas zní dostatečně překvapeně. Člověk by měl přece v takovouhle situaci být překvapený, nebo snad ne? A také šťastný. Určitě by byl šťastný. „To je skvělé! Potřebuji ho ještě dnes vidět. Zavedete mne za ním? Určitě bude mít radost, až mne uvidí," ujistila jsem je.

„Dwied tam ty zavede, až já ty ošetřím," rozhodla žena a já jí za to byla neskonale vděčná. Za všechno. Když konečně obvázala mou paži, kterou předtím několikrát opláchla jakýmsi odvarem z čehosi, nevěděla jsem, jak jí poděkovat. „Dwied zavede," zopakovala mi, asi se domnívala, že jsem přeslechla, když jsem před ní stále setrvávala.

„Neznám žádná vhodná slova, kterými bych to řekla," dostala jsem ze sebe po chvíli. Pak mne to najednou napadlo. Vytáhla jsem zpod opasku malý váček s kredity, který jsem u sebe měla pro všechny případy. Nebylo tam právě moc peněz, ale na projevení díků by to stačit mohlo. „Tady," podala jsem jí váček s kredity. „To si za to nechte, prosím. Stejně to je málo, abych tím vyjádřila svou vděčnost."

Chtěla odmítnout, ale zavrtěla jsem hlavou a řekla jí, že na tom trvám. Nechala si je tedy. Pak už jsme vykročili s Dwiedem do potemnělých ulic chátrajícího města. Zatím, co jsem si prohlížela zvláštní domky zdejších obyvatel, klučina se křečovitě snažil o konverzaci, ale zatím to vypadalo jako monolog. Dlouze se rozhovořil o počasí a pak se náhle zeptal:

„Ty být Jedi?"

Prudce jsem se na něj otočila. „Jak tě to napadlo?!" zděsila jsem si. Copak vypadám jako Jedi?! To snad ne! Naopak, doufala jsem, že vypadám jako normální člověk, co splyne s davem. Nenosím přece ani tuniku rytířů … jen jedinou věcí, která by mne mohla prozradit, je světelný meč u mého boku, který však nosím hodně nenápadně.

„Vždycky já potkat rytíře Jedi chtěl. Doufat, že aspoň ty být Jedi," pokrčil Dwied rameny a mně spadl ze srdce obrovský kámen. Nic by pro mne nebylo horší než představa, že vypadám jako Jedi!

Oddechla jsem si úlevou a s úsměvem odvětila: „Je mi líto, že tě zklamu, chlapče, ale já opravdu nejsem rytíř Jedi."

Dwied lhostejně trhnul hlavou a ukázal na jeden domek: „Tak, tady bydlet Nathan. Už asi spát, když nesvítit v oknech. Když nebýt doma, být on u přátel, ale já myslet, že už je pozdě na to navštěvovat přátele. Sotva se blížit tma, radši všichni být doma. Pokud tam on nebýt, tak se vrať k nám, San. Nebýt dobré po setmění venku."

„Buď opatrný, Dwiede," nabádala jsem ho, když se otočil na patě a upaloval domů. Pak jsem se zhluboka nadechla a došla ke dveřím, do kterých jsem několikrát silně uhodila. V levé paži mi to začalo bolestivě pulzovat. Už abych byla zpátky, na té základně. Tam se podrobím mnohem pečlivějšímu ošetření.

Dlouho se nic nedělo, ale protože já jsem neodbytný host, nakonec se dveře otevřely a v nich stanul jakýsi mladý muž, evidentně sympaťák. Počkat, znám ho. Ale odkud? Ta oválná tvář … ty velké oči … jak se jen může jmenovat … vzpomenu si, jen na to potřebuji určitý čas … nemám dobrou paměť na jména, spíš jen na tváře, ale … v tom mi to došlo. Ve stejné chvíli jako on poznal mne.

„Trohu Rel-Iku …?" vydechla jsem právě, když on vykřikl:

„San d´Ark!"

„Jmenuji se Sunshine, Trohu," opravila jsem ho, ale protože jsem měla velkou radost z toho, že jsme se po tak dlouhé době zase setkali, radši jsem nezabíhala do podrobností. Co kdyby si pak vzpomněl, že San před rokem nesnášela, když jí někdo oslovil Sunshine, a nyní by nechápal, proč se to tak otočilo? Takhle to bude lepší.

„Jasně," zakřenil se a objal mne, div ze mně nevymačkal duši. Jen pracně jsem se dostala z jeho sevření a lapala po kyslíku.

„Co tady děláš? Jak ses sem dostal? A proč si, zatraceně, necháváš říkat Nathan Stone? Nevěděla jsem, že jsi tak dobrý pilot, kamaráde. Takže jsi vlastně kolega. Nepozveš mne dál?" chrlila jsem na něj své otázky.

„Samozřejmě, jen pojď," odpověděl na tu poslední a učinil rozmáchlé gesto směrem dovnitř. „Mohu tě přivítat ve svém skromném domově?" S tím mne předsíní zavedl do vkusně vybaveného pokoje plného techniky. Bezpochyby tady platí za šéfa.

Uznale jsem pokývala hlavou. „Máš to tu pěkné."

„Děkuji. Posaď se, prosím," vyzval mne a ukázal na křeslo. Sám zaujal místo hned naproti. „Nejdřív mi řekni ty, co tady, na Osarianu děláš. Jsi můj host, takže se já budu ptát jako první, tohle si ujasněme. Myslel jsem si, ale hlavně jsem v to doufal, že sem Republika jen tak nepáchne. Až dosud to tak vypadalo."

Zasmála jsem se. Docela jsem jeho obavy chápala. „Neboj se, já nejsem vyslancem Republiky, tentokrát naštěstí ne. Poslal mne sem ovšem samotný Kane, který kdysi vedl Kolonii. Vzpomínáš si na svého někdejšího obchodního partnera? Rád by se s tebou zase viděl, má pro tebe nějaký ten kšeftík."

Zavrtěl hlavou a jeho výraz se náhle docela změnil. „Už v tom nejedu, je mi líto. Rozhodl jsem se už dávno praštit se vším, co mělo s nelegálními obchody co dočinění. Spálil jsem si prsty. Málem mi na to přišla Rada. Musel jsem se uklidit sem a doufat, že mně tu nikdo neodhalí. Jenže Kane nezapomíná …"

„Je zvláštní, že tě to ani nijak nepřekvapilo," poznamenala jsem jen tak mimochodem. Opravdu to vypadalo, jako by s tím počítal.

„Spíš mne překvapilo, že právě tebe posílá na takové banální mise. Právě tebe, takového uznávaného žoldáka," odvětil obratem. Udělalo to na mně dojem. „Ale to nebudeme řešit. Musel jsem se stáhnout. Po dohodě s Kolonií, kdy jsem tě vydal Kanovi tehdy na Bridu … jsem zmizel. Plány jsem dal do jistých rukou někoho, jehož jméno nikdy neřeknu, a nechal to na pašerácích a Kolonistech. Bylo mi předem jasné, že jsou schopní se kvůli nim zabít. A také to tak nakonec dopadlo."

Zarazila jsem se a nejistě na něj pohlížela. „Ty jsi mě vydal Kanovi …? Takže on o mně věděl po celou dobu, co jsem tam byla?! Nechápu, proč jsem si to neuvědomila už dřív. Ovšem nevím, jak mu teď vysvětlíš, že odmítáš vrátit se do jeho služeb. Co mu chceš říct? Takovým věcem on nerozumí."

Zazubil se. „To uznávám. Zaletím za ním. Všechno to spolu prokonzultujeme, uvidíš. A já se vrátím sem a pod jménem Nathan Stone budu závodit klidně dál … a žít svůj poměrně spokojený život …" dodal zasněně a zahleděl se kamsi do dálky.

„Kde jsi vůbec přišel k tomu jménu?" zajímala jsem se.

Zatvářil se zmateně. „Kde bych k němu přicházel? Dala mi ho má matka, když jsem se narodil. Ano, to je mé pravé jméno, Troh Rel-Ike mi dali až v řádu. Nathan se jim asi zdálo málo jedijské." Ušklíbl se a naznačil pohrdavé gesto. „Jsem rád, že jsem odtamtud pryč. V Radě bylo jen samé pokrytectví."

„Máš pravdu," uznala jsem a potřásla hlavou. „Ale stejně tě vidím strašně ráda. Tehdy na Bridu mne ani nenapadlo, že tě ještě někdy spatřím. Pokládala jsem tě za mrtvého. A přitom uplynul rok a my se znovu shledáváme. Díky Síle za to."

Znechuceně usyknul. „O Síle mi ani nemluv, prosím tě. Mám s tím jen problémy. Copak … jsi unavená?" všiml si, že zívám. Neochotně jsem přikývla. Měla jsem co dělat, abych udržela svou pozornost na něm, ale cítila jsem, že každou chvíli asi vypnu příjem a usnu klidně i ve stoje. „Dovol tedy, abych ti nabídl jeden ze svých pokojů pro hosty. Následuj mne. To víš, v noci není nikdy dobré potulovat se městem a pustinami …"

Ochotně jsem za ním cupitala a tvářila se, že ho poslouchám, ovšem jakmile mi ukázal postel, padla jsem do ní a usnula snad ještě dříve, než mi stihl vůbec popřát dobrou noc či než jsem se stihla přikrýt pokrývkou.