Potrestat chybující 7.část

Začínám být ve své lodi mnohem častěji než kde jinde. Asi bych se sem měla přestěhovat, i když vlastně, jak nad tím tak přemýšlím, tak nemám nic, co by se dalo stěhovat - jediným mým vlastnictvím je má Passattera. Ani na základně nad Hothem nemám nic, co bych mohla nějak vážněji postrádat. Všechno mám i na Passatteře. Ne, cestuji v poslední době poměrně hodně.

Přiletěla jsem na tu zatracenou bývalou základnu pašeráků poměrně brzy ráno. Podle mých výpočtů to sice mělo být déle, ale ne vždy se mohu na to, co mi po jistých matematických obratech vyjde, spolehnout. Ihned jsem vyhledala Kana. Myslela jsem si, že ho budu muset vzbudit, ale zmýlila jsem se. K mému velkému údivu seděl uprostřed jedné místnosti, přímo naproti dveřím, a meditoval. Čekal na mně.

„Tak už jsi přestala trucovat?" zeptal se, aniž by otevřel oči či jenom přerušil svou meditaci. Mou přítomnost spíš vycítil, nicméně udělalo na mně dojem, že poznal, že to jsem já. I když, kdo jiný by sem, na tohle opuštěné místo, zavítal? „Říkal jsem ti, že tam nesmíš letět. Jenže ty jsi mně samozřejmě neposlechla. Jak typické. Problémy. Jsou s tebou jen samé problémy."

Přešla jsem od dveří k židli a posadila se na ni. Měl ji tam zřejmě připravenou pro mně, což mne potěšilo ještě víc. Bylo to přece jasným znamením toho, že se na mne už nehněvá. „Omlouvám se vám. Nechala jsem se příliš ovládnout svým bezhlavým vztekem," pronesla jsem váhavě.

„To ti přece schvaluji," odvětil beze stop rozčilení v hlase Kane. „Nevyčítám ti nic z toho, co se stalo. Je to pouze pro mně impulsem, že bych tě neměl podceňovat a být před tebou už mnohem opatrnější."

Přikývla jsem. Ano, to by být měl. „Mrzí mne to," pokračuji. „Mohla jsem vás zabít. Nechci, aby se to opakovalo. Měl jste mi rovnou říct, že na té planetě je Obi-Wan Kenobi a Anakin Skywalker. Netrvala bych na tom, že tam chci letět."

„Kdyby jsi to věděla, nečekala by jsi na mé svolení a letěla tam ihned," odsekl mi náhle Kane tak ostře, až jsem sebou překvapeně trhla. Nadechla jsem se, abych mu mohla příkře odpovědět, že tohle by udělala jenom San, ne já, ale Kane pokračoval. Nyní už měl zase svůj normální hlas, ale moc důvěry to nebudilo. „Takže jsi se s nimi setkala. Z toho usuzuji, že ten datadisk nemáš, je to tak?"

Nejistě jsem přisvědčila i tentokrát. „Bohužel ne. Ale … mohla jsem ho mít … ano, mohla jsem ho pro vás získat … držela jsem ho už v ruce … a stačilo tak málo …" hlas mi sám zanikl v hrdle. Odkašlala jsem si a zavrtěla hlavou. „Jenže mi unikl i tentokrát. Mám na to asi smůlu. Už se tam nechci nikdy vrátit."

„To ani nemusíš, ten datadisk má u sebe zřejmě zase Joam Motti," usmál se Kane. Prudce jsem na něj pohlédla. Dříve, než jsem se stihla zeptat, jak je možné, že to všechno ví, dodal: „Udělal jsem si menší výlet na Coruscant a zrovna u něj byla ta Sanina přítelkyně … Inlandris, nějak tak se jmenuje, ne? A s ní i můj bývalý učedník Ryan. Je její Mistr nebo co. A když jsi ty přišla s prázdnou, došlo mi, proč ho byla navštívit."

Prudce jsem vstala: „Nepoletím tam pro něj!" vyhrkla jsem bezmyšlenkovitě. Docela jsem v tom svém rozhořčení opominula fakt, že se Kane sám, samotný vydal na tak nebezpečné místo jako je Coruscant, kde se mohlo cokoliv stát a mohl být odhalen.

„Měla jsi ho zabít, když jsi měla příležitost," oznámil mi Kane a znechuceně potřásl hlavou. Konečně otevřel oči a upřel na mne svůj ledově chladný pohled. Bezděčně mi po zádech přejel mráz. „Nechápu, proč jsi to neudělala. Už asi stárneš."

Jasně, tím to bude, ušklíbla jsem se sama pro sebe. Jak jednoduše to jde také vysvětlit. Je ovšem pravda, že tohle bych před rokem asi sotva udělala, zabila bych ho po druhé nebo třetí negativní odpovědi, jenže teď je vše jiné. Změnila jsem se. Musela jsem se změnit. Tenhle argument však u Kana sotva obstojí. Povzdechla jsem si a rozhodila rukama: „Možná ano, možná ne. Ale rozhodně nepočítej s tím, že navštívím Mottiho ještě jednou a opět po něm budu žádat vydání datadisku. To už v žádném případě neudělám. K tomu se už nikdy, a to zdůrazňuji, nikdy nesnížím."

„To od tebe ani nežádám," přiznal Kane a můj údiv nebral konce. Tak proč o tom tedy vůbec mluvíme?! Můj Mistr mi vše vzápětí vysvětlil: „Potřebuji od tebe, abys našla jednoho muže. Jmenuje se Nathan Stone. Toho si hodlám na tuhle nevděčnou práci najmout. Je to výborný pilot, nájemný žoldák, úspěšný pašerák a snad to kdysi býval i rytíř Jedi, kdo ví. Tenhle tajemný muž mám kdysi sehnal datadisk a jenom on měl za vinu, že se kolem něj rozpoutala taková kampaň. Bohužel zmizel ještě před samotným předáním a jenom proto jsme ty plány nezískali."

„To je sice velice zajímavé, jenže co to má co dělat s tím, že -" začala jsem zmateně, protože se ráda dostanu hned k jádru věci, zvlášť, když jde o můj úkol, o mou misi, jenže Kane mne zlostně přerušil:

„Teď mlč a poslouchej mě, prosím tě. Nedávno jsem se dozvěděl, že pan Stone začal závodit. Jediný člověk, který zvládl pilotovat kluzák," hovoří dál. Vydechla jsem nudou a opřela se rukama o opěradlo židle. Zdá se mi, že Kane toho má na srdci ještě víc. „Víš, jak vypadá takový kluzák, ne? Obyčejný člověk ho pilotovat nedokáže, hned se vymlátí. Šušká se sice, že tu byl ještě jeden, který vyhrál závod na Tatooine, ale prý mu bylo devět let - a to se mi zdá hodně přitažené za vlasy. I když co já vím, třeba ten malý klučina byl samotný Nathan. Ten se stal v podracerech poměrně slušným pojmem a tak jsem si řekl, že by nebylo špatné ho znovu zkontaktovat a požádat o obnovení naší spolupráce."

Zazubila jsem se. Určitě si tuhle namáhavou řeč připravil předem. „Takže, abychom si to upřesnili. Mám ho najít, ano? Dobře. Uvažuj se mnou, prosím. Je to, jak jsi říkal, pilot podracerů, takže ho musím hledat někde, kde se tyhle závody jezdí ... vím ovšem jenom o Tatooinské Boonta Eve, slyšela jsem i o okruhu v Pouffře, také znám Kessel … ale tam kluzáky asi nejsou … moc se v tom nevyznám …"

„S tím ti mohu pomoci," ozval se Kane. Otočila jsem se na něj a vyčkávavě nadzvedla obočí. „Naposledy jel ono proslulé zlaté kolo na Malastare. Zlaté kolo se říká šňůře několika závodů, které nezvládne jen tak někdo. A pochopitelně to dopadlo přesně dle očekávání všech - takže vyhrál hlavní cenu, jak jinak."

Zamyslela jsem se. „Malastare je odsud vzdálené jen několik hodin cesty," zamumlala jsem. „Čím dřív se tam dostanu, tím lépe. Vypravím se tam tedy, i když silně pochybuji, že tam bude, když se teď nezávodí. Mohu ale získat mnohé důležité informace o tom, odkud je a tak podobně."

„Leť tam ihned," souhlasil Kane a důvěrně se ke mně naklonil. Ucukla jsem, protože jsem netušila, o co mu jde. Vypadal, jako by ho má reakce pobavila. „Na tomhle úkolu už nemáš co zkazit. Doufám."

Ještě teď mi vře krev v žilách, když si to jeho drzé slovo opakuji. Doufám. Doufám! Jak o mně vůbec může pochybovat?! Měla jsem co dělat, abych ho ve zlosti neudeřila. Co si o sobě vůbec myslí?! Copak on nikdy nechybuje?! Uznávám, že všechny mé pokusy získat datadisk skončily naprostým fiaskem, ale to přece neznamená, že jsem už docela neschopná! Najít nějakého šaška ještě dokážu!

Nastavila jsem kurs směrem k planetě Malastare a bez rozloučení jsem Kana, svého Mistra, opustila. Nemohla jsem se na něj ani podívat, aniž bych mu něco ostřejšího neodpověděla. Opravdu mne rozčílil. Jasně, že si uvědomuji, že bych mu měla být spíš vděčná, že se na mně potom, co jsem provedla, nezlobí, jenže on se teď dotkl mé hrdosti a mého až dosud neochvějného sebevědomí.

Vypočítala jsem poté, že tam doletím za dvě a půl hodiny, pokud si uchovám stále konstantní rychlost. Nastavila jsem tedy autopilota a protože jsem měla ještě dost času, než tam dorazím, šla si na okamžik zdřímnout. Cítila jsem se strašně unavená. Stačilo mi, abych jen zavřela oči, a usnula jsem jako špalek.

Probudí mne až protivný alarm, dávající mi najevo, že jsme už na oběžné soustavě Malastare. Posadila jsem se na posteli, nohy spustila dolů, a opřela se rukama o kolena. A polohlasně zaúpěla. Ještě bych potřebovala na doplnění ztracených sil pár minut … těch pár minut, které nemám.

Přesunu se do pilotní kabiny, kterou naivně nazývám kokpitem, a pohledem jsem rychle přelétla senzory. Hm, vypadá to, že jsem si měla s sebou vzít teplejší oblečení, protože tady se jim pomalu dostavuje zima. Teploty okolo osmdesáti, maximálně zaznamenávám pětaosmdesáti stupňů Dwairovy stupnice. Zazívám a posadím se do křesla. Jsou tu na vysoké technické úrovni.

Rozhodla jsem se po chvíli přemýšlení přistát jen kousek od města. Sice tím budu riskovat, že budu pro zdejší lid podezřelá a možná začnou pátrat z bezpečnostních důvodů po původu mé lodi, ale opravdu nemám sebemenší chuť ani náladu na nějaké dlouhé, romantické procházky zamrzlou krajinou.

Přistála jsem plynule a bez destrukce. Možná proto, že mám času dost a vůbec nic mne neznervózňuje ani nezneklidňuje. Jsem zvyklá, že každé mé přistání doprovází výbuchy a otřesy, ale tohle je příjemná změna.

Tu nepříjemnou změnu znamenalo město, které jsem vybrala. Čekala jsem něco ve stylu Kesselu. Nic zvláštního ani poklidného; byli tam nebezpeční gangsteři z celého vesmíru, mutanti, toužící se schovat před celým světem, ale to, s čím jsem se setkala tady, bylo něco úplně jiného.

Chátra. Odpad z celé naší galaxie. Na Kesselu byly alespoň osobnosti, i když na většinu z nich byla vypsaná tučná odměna. Ale tohle tady byly pouze trosky, za které by mi nikdo nedal ani kredit, i kdyby šlo skutečně o nějakého bývalého žoldáka.

Jen za cestu od své lodě do nejbližšího baru, ve kterém jsem se hodlala poptat, mi byly dány minimálně tři nemravné návrhy a přibližně dvakrát tolik mi jich bylo nabízeno. Měla jsem co dělat, abych je ve svém upřímném vzteku nezabila. Nic jiného by si stejně všichni tady nezasloužili. Možná by to pro ně bylo i vysvobozením.

Posadila jsem se k baru na vysokou stoličku a otráveně poznamenala: „Je to tady hrozné. Fakticky hrozné." Měla jsem samozřejmě na mysli zdejší individua, ale barman to vztáhl na svůj podnik a dotčeně se ohradil:

„Snažil jsem se, aby to tu vypadalo alespoň lehce na úrovni," povzdechl si. „Tady nejsme na Coruscantu či odkud to pocházíte, slečno. Nezlobte se na mně, ale většině mých hostů to tu plně vyhovuje."

„Taky se na ně podívejte," ušklíbla jsem se a zavrtěla hlavou. Nechtělo se mi vyvádět ho z omylu. Položila jsem na barový pult kredity. Neušlo mi, že se barman lehce rozzářil a hmátnul po nich. Okamžitě mu bylo jasné, co po něm chci. Dříve však, než stihl peníze sebrat, položila jsem na ně dlaň. „Nejdřív chci slyšet informace, pak se až rozhodnu, kolik vám za ně zaplatím," sdělila jsem mu.

V malých, prasečích očkách se mu rozsvítilo dychtivé světélko a on přikývl. „Všechno, co chcete vědět, je předem zodpovězené," ujistil mne rychle a usmál se. Byl mi tak předveden jeho neúplný chrup, ze kterého se mi zvedl žaludek.

„To se ještě uvidí," mínila jsem a pokusila se o úsměv. „Potřebuji pár kvalitních informací o jednom muži, který tu docela nedávno byl. Určitě víte, o kom mluvím. Všichni ho tady obdivujete a zbožňujete. Jmenuje se Nathan Stone."

Barman se zarazil. „Proč je o něj v poslední době takový zájem?" podivil se spíš pro sebe a zazubil se na mně podruhé. „Nicméně kvalitní informace máte zaručené. Vím všechno, co o něm můžete chtít znát. Byl tu totiž hodně častým hostem."

Pokývala jsem spokojeně hlavou. „Takže tu byl. To je dobře. Kdy odletěl?"

„To už je … několik dní …" zamyslel se barman. Svraštil čelo, jak usilovně hledal ve své paměti. Rozhodla jsem se ho nevyrušovat a vyčkat. „Já nevím … tak týden … krátce po ukončení zlatého kola … pak už jen prodal kluzák a odletěl. Prý ještě s někým. Jen mezi námi, říká se, že pro něj sem zaletěl někdo od Republiky. A on letěl bez protestů s ním, i s tou svojí přítelkyní."

Zarazila jsem se. „Se svojí přítelkyní …?" zopakovala jsem po něm překvapeně. Nevím ani, proč mne to tak udivilo. Stále žiji v domnění, že všichni kolem jsou tak opuštění, zoufale osamoceni a nemilováni jako já.

„Ano, se svojí přítelkyní. Moc milá slečinka, taková malá, drobná, ale hezká dívka," mrkl na mne ten pupkatý človíček. „Takovou ženu by chtěl mít - a to nejen po svém boku - určitě každý muž …" S tím naznačil oplzlé pohyby s jedním, jediným významem.

Odvrátila jsem se a tvářila se, že mne zaujalo něco, co se dělo dál v baru. „No … a odkud ten Nathan vlastně pochází? Určitě má nějaký domov, nějaké místo, kam se vrací … ne? Víte o něčem takovém?" otočila jsem se na něj.

Barman si otřel upocenou pleš do rukávu. „Nechci šířit moc drby, ale údajně žije na jedný moc civilizovaný planetě z expanzního regionu, jako opravdicky spořádanej člověk. A proč by vlastně ne? Je to takovej příjemněj mladej muž."

Mladý? Domnívala jsem se, že to bude muž středního věku jako třeba Kane, ale tenhle barman musí vědět, o čem mluví, když ho tu vlastně před necelým týdnem hostil! „A jak se ta planeta, na které vede ten slušný život?" zeptala jsem se ho.

„Jde o Osarian," vysvětlil mi stručně a nenápadně se kolem sebe rozhlédl. „Ale tohle tvrzení není moc ověřené. Je to jen útržek toho, co kde kdo zaslechl … jen jak to zavanulo ve větru … znáte to."

Právě tyhle informace jsou ovšem mnohem pravdivější než ty, které si šuškají všichni. Spokojeně jsem si v duchu řekla ještě jednou název té planety. Osarian. Nic jsem zatím o téhle planetě neslyšela, ale co na tom, alespoň se na ni podívám. „Výborně," zamumlala jsem a přisunula mu kredity. „Děkuji."

„Oddaný služebník," vyhrknul muž, jakmile propočítal, kolik kreditů jsem mu za těch pár vět dala, a zjistil, že jsem velice štědrá. „Bude si slečna přát něco jiného, třeba něco k pití … nebo snad k jídlu?"

Zavrtěla jsem hlavou. Jen při představě jídla, které by mi připravil tenhle muž, se mi dělalo nevolno. „Radši ne," odpověděla jsem popravdě. „Mám toho ještě dost na práci … takže bych už asi měla letět …"

V tu chvíli se na mně otočil jeden štamgast, který seděl až dosud bez pohybu vedle mně a já si o něm myslela, že je buď mrtvý, nebo v lihovém opojení. Nečekaně do mně strčil a prskl mi do obličeje: „Chcete ho zabít, že jo? Proto ho hledáte! Chcete zabít Nathana Stonea!" Během své řeči stále zvyšoval hlas a to mělo za následek, že se na nás upřely zraky všech hostí baru.

„Cože ..?! Ona chce zabít Nathana?!" zašumělo davem a skoro jsem na sobě cítila jejich propalující pohledy, kterými mne ihned začali „scannovat". Zalapala jsem po dechu. To bylo nečekané. Ten zájem tolika lidí mi byl velice nepříjemný.

Jenže ten malý muž pokračoval. Vstal a celý se jakoby zvětšil. „My Nathana nedáme. Budeme ho bránit. Patří k nám, je náš, rozumíte?! Nedovolíme vám, aby jste mu cokoliv udělala! Zastavíme vás!"

Lehce jsem se na svém místě přikrčila. „Ne … já ho přece nechci zabít … jak vás to jen mohlo napadnout?" zasmála jsem se, ale znělo to poněkud křečovitě. To není možné. Copak vypadám jako žoldák?! Ne, jsem úplně obyčejná, poměrně mrňavá dívka. Vůbec nevypadám nebezpečně nebo tak něco. Polkla jsem a zkusila to znovu. „Můžete se uklidnit. Chci mu jen nabídnout práci."

„To známe!" odsekl mi ten muž a než jsem se vzpamatovala, sápal se mi po krku. Prudce jsem vstala (zjistila jsem tak, že jsem o dobrou hlavu i se svými sto šestapadesáti centimetry vyšší) a naučeným pohybem jsem ho srazila k zemi. Možná jako nájemný lovec nevypadám, ale rozhodně jím jsem. Nic přece není takové, jak vypadá. Nikdo není tím, čím se být zdá nebo čím být má. Podle toho jsem se já vždycky řídila a zatím jsem stále naživu. Důležité je nepodceňovat nikoho.

„Nedotýkejte se mně," zavrčela jsem na něj, načež se na mně vrhli i jiní opilci, sedící u baru a evidentně čekající na nějakou tu rvačku, do které by se mohli také zapojit. A bylo jim docela jedno, že jsem žena.

Jeden z nich mně povalil na zem. Spadla jsem a strhla sebou i tu vysokou židli, kterou jsem vzápětí využila k tomu, abych ji mohla rozbít o jiného mimozemšťana se zelenou kůží a velkou hlavou. V ruce mi zbyly jen dvě nohy. Než jsem se převalila na bok a posadila se, jeden kus dřeva jsem do kohosi zabodla a druhým zbytkem židle jsem ho udeřila.

Vyskočila jsem pak na nohy a uhnula, jenže jsem narazila do baru. Rychle jsem pohlédla na barmana. Každý správný vedoucí svého podniku má někde po ruce zbraň, ne? Překulila jsem se přes barový stůl a začala ho prozkoumávat z druhé strany. Rozvášnění opilci se na mně mezitím zlostně sápali. Tady!

Kousek od pípy byl lepící páskou přilepený blaster tak, aby nebyl normálně vidět, ale já jsem ho naštěstí včas odhalila. Odtrhla jsem ho, napřímila se a zamířila na ně. A v duchu jsem se modlila, aby někdo z nich také nevytáhl svou zbraň, protože potom bych byla asi v koncích, kdybych se musela krýt střelbou. Nenapadlo mne totiž vzít si s sebou světelný meč, kterým bych se mohla bránit mnohem snáze.

„Dejte mi už konečně pokoj," zavřískla jsem a bylo mi jedno, jak moc hystericky můj hlas zní. Jeden tvor se ke mně pokusil dostat přes stůl, ale dříve, než stihl cokoliv udělat, chladnokrevně jsem ho zastřelila.

To teprve na ty opilce zapůsobilo a udělali kolem mně volný prostor. Až tehdy jsem se odvážila zpoza barového pultu vylézt a couvat směrem ke dveřím. Nikdo se ke mně neodvážil ani přiblížit a to pouze zvýšilo mé sebevědomí. S klidem jsem na ně pohlížela a dříve, než jsem za sebou nechala zapadnout dveře, neodpustila jsem si poznámku o špatné organizaci davového útoku.

Jak že se jmenovala ta planeta? Osarian? Jo, nějak tak to myslím bylo. Aspoň že už vím, kde ho najdu. Je to lepší než tápání ve tmě a poslouchat kdejaké vyprávění, na které se stejně nedá spolehnout.

Kromě toho, já přece miluji cestování. Začínám být ve své lodi mnohem častěji než kde jinde. Asi bych se tam měla přestěhovat, i když vlastně, jak nad tím tak přemýšlím, tak nemám nic, co by se dalo stěhovat - vždyť jediným mým vlastnictvím je má skvělá loď nesoucí honosné jméno Passattera.

„Qui-Gone, tady jsme!" zařval jsem už aspoň po desáté. Začínaly mi vynechávat hlasivky. Zoufalství zcela ovládlo mou mysl. Byli jen takový kousek od nás … a přece nás neviděli! Znovu jsem se nadechl a zaječel: „Qui-Gone!"

Kieth vedle mně jen potřásl hlavou. „Vykašli se na to, Obi. Nemá to cenu. Neslyší tě."

Jako vždycky mne udivil jeho klid. Kieth byl vždycky o krůček přede mnou. Možná to je proto, že je starší a zkušenější. Věřím mu. Přál jsem si tehdy být jako on. Bylo mi sotva dvanáct a jemu skoro šestnáct, byl to už téměř muž. Můj velký vzor. Arogantní, sebevědomý, přesně jak jsem si představoval ten správný typ na hrdinu. „Tak jak myslíš, Kiethe," povzdechl jsem si. „Jenže co budeme dělat?!"

„Musíme se odsud dostat sami," rozhodl nečekaně a rozhlédl se. Okamžik přemýšlel, co má dělat. „Pokud se nám podaří přejít na druhou stranu, naši Mistrové nám budou moct pomoct, ale tady ne. Musíme ovšem jednat rychle, jinak odejdou."

Přikývl jsem. Má pravdu. Kieth má vždycky pravdu. Možná to je proto, že je starší a zkušenější. Věřím mu. Prudce jsem trhnul zápěstími, ale ty napevno svíral provaz. Byli jsme tu jako lapená zvířata, stejně bezmocní. Ohlédl jsem se na přítele: „Jenže to půjde asi těžko. Je to moc silný provaz."

„Počkej," odsekl mi a já na něj s vyčkáváním hleděl. Čekal jsem, co bude dělat, abych mohl jeho postup okopírovat a osvobodit se. Kieth si pomocí Síly přitáhl jednu z beden, u kterých nás ukryli, a začal si o vystouplý hřebík rozdírat ruce a pouta. Vydechl jsem obdivem. Kieth je tak strašně chytrý! „Pojď sem, Obi, a snaž se o to samé," vyzval mne, aniž by přestal v usilovné práci.

Přesunul jsem se až k němu a přemítal nad tím, kde bych našel právě takový hřebík, jako má on, když tu si konečně uvolnil ruce a strhnul z nich provaz. Zápěstí měl odřená do krve, ale vůbec si toho nevšímal, naopak, polohlasně zavýskl a pak jednoduše má pouta rozvázal, jak na rukou, tak na nohou.

„Musíme se odsud, z tohohle skladiště, dostat až dovnitř," vysvětlil mi. Dychtivě jsem přikývl. Bylo mi jedno, jak to chce udělat, já jsem byl ochotný následovat ho kamkoliv. Qui-Gon mi vždy říkal, že bych se měl Kietha držet, že z něj bude silný Jedi. Byl to můj vlastně jediný idol. Od té doby jsem si pak už radši žádné vzory nedával. „Musíme slézt dolů," pokračuje Kieth a já s ním souhlasím.

Nacházeli jsme se totiž na nějaké půdě a viděli jsme všechno, co se dělo dole, na tom pochybném místě. Viděli jsme, jak tam přišli Mistři a hledali nás. A my jim nemohli dát žádné znamení.

Slézali jsme dolů a pokaždé, když jsem se podíval, co se pode mnou rozevírá za hlubinu, dělalo se mi z toho špatně. Byl jsem přece ještě dítě a to mně omlouvalo. A tohle byla moje první velká akce, na které jsem se podílel. Sice jsme se do těchhle problémů dostali vlastní vinou, ale to nic neměnilo na tom, že to bylo napínavé a vzrušující. Vůbec jsem si neuvědomoval, že jde opravdu o život. A Kieth lezl pode mnou, hlídal a dával pozor, aby nás neobjevili dříve, než budeme na doslech našich Mistrů.

Jenže mně najednou uklouzla noha. Buď to bylo tou dětskou neohrabaností nebo prostě tím, že po tak dlouhém sezení na místě se svázanýma nohama a rukama nebyly mé pohyby tak dobře koordinované, ač jsem se snažil sebevíc. Ani jsem nestačil vykřiknout, najednou jsem prostě padal.

Díky Síle, že Kieth byl tak pohotový! Zapřel se nohama a zachytil mne za ruku. Nevím, jak dlouho jsme tam tak plápolali. Jediné, co mi bylo oporou, byl Kieth. Visel hlavou dolů a určitě se snažil vymyslet nějaký plán. A já si konečně uvědomil, co se stane, jestli mne pustí, a rozkřičel jsem se na celé kolo.

„Obi, ne!" varoval mne Kieth, ale to už bylo pozdě.

To, co se stalo později, vím hlavně z Qui-Gonova vyprávění. Oba Mistři vzhlédli a hned jim bylo jasné, která bije. Jenže to už je mutanti napadli. Zatímco se Kieth snažil nás rozhoupat a mne tím donutit chytnout se jedné trubky, nedaleko ode mně vzdálené, dole se odehrával zuřivý boj.

„Skoč!" naléhal Kieth a já opět uposlechl jeho rad. Jakmile pustil mou dlaň ze svého sevření, katapultoval jsem se, odražen od stěny, směrem k té trubce a pověsil se na ni. Kieth se po chvilce snažení vydrápal zpět na své místo, a unaveně lapal po dechu. „Ty jsi mi ale dal, ty ztřeštěnče …" poznamenal, ale usmál se.

„Mrzí mne to," zamumlal jsem a po trubce přeručkoval až k němu. Společnými silami jsme se dostali do mezipatra, kde jsme oba padli na zem a dávali dohromady všechny síly, které nám ještě zbývaly.

Potřásl hlavou. „Nic se nestalo."

Stále jsem však měl pocit, že se na mně zlobí, přece se na mně musí zlobit, nejen, že jsem nás prozradil, a tím jsem riskoval naše životy, ale zároveň jsem měl na vině, že jsme málem spadli a rozmázli se dole! „Ne, myslím to vážně. Nechtěl jsem, jenže … nevím, jak bych se ti měl omluvit …"

Chvíli nechápavě sledoval, jak se mu snažím neobratně omlouvat, a pak, z ničeho nic, mne uchopil za ruce a vyhrkl: „Přátelé, Obi-Wane, přátelé až do smrti, jo? Ať už se mezi námi stane cokoliv, slib mi, že budeš navždy mým přítelem."

„Slibuji," vydechl jsem.

Pak Kieth vstal, pomohl mi na nohy a sbíhali jsme po schodech dolů. Normálně byly pohyblivé, ale někdo je zablokoval. Asi po čtyřech, pěti mezipatrech jsme už byli tak vysílení, že se nám motaly nohy a sotva jsme chodili. Kieth se naklonil přes zábradlí a zvědavě přes ně hleděl.

Po mém dotazu, co se tam děje, odvětil, že se bojuje. Že vidí Qui-Gona a svého Mistra, jak se ohánějí světelnými meči, jak odolávají útoku těch mutantů, a … pak se náhle jeho výraz změnil a on vykřikl: „Pozor, Mistře, za vámi …!" Qui-Gon mi pak popisoval, že jakmile se ten podíval vzhůru a viděl tam svého Padawana, ustoupil a ztratil soustředění. Vzápětí byl zabit. Kieth zavřískl. „Ne!!!"

Prudce jsem se posadil na posteli a zhluboka dýchal. Zase ten zatracený sen. Po kolikáté se mi už zdál? Po osmé? Po deváté? Přestal jsem to počítat. Od doby, co jsem se s ním setkal tady, na Charline, trápí mne to noc co noc. A pokaždé to skončí v tuhle chvíli.

„Pšššt, to bude dobré," zaslechl jsem náhle tichý, něžný hlas, patřící nepochybně Anjaie. Překvapí mne, samozřejmě, že jsem její přítomnost nepocítil už dříve, ale předpokládám, že to bylo tím, že jsem stále ještě příliš rozespalý a rozrušený. „Copak, nějaký zlý sen, Mistře Obi-Wane?" ptá se mně s účastí.

Pohlédl jsem na ni a měl jsem co dělat, abych nezapomněl dýchat. Má na sobě jenom dlouhou, noční košilku a župánek. Obojí nebezpečně průsvitné. Polkl jsem a snažil se udržet své myšlenky na uzdě. Jsem jenom muž. „Ano, tak nějak by se to říct dalo," přiznal jsem. Pokusila se mne pohladit po tváři, ale odstrčil jsem její ruku. „Jste tu dlouho? Co tu vlastně děláte, princezno?" udeřil jsem na ni.

Usmála se, ale mou otázku drze ignorovala. „Jestli se potřebujete někomu s něčím svěřit, můžete, poslouchám. Já umím naslouchat. Nikomu to neřeknu. Slibuji," zašeptala a opřela se loktem rukama o mou postel.

Zamyslel jsem se, ale pak jsem si řekl - proč ne? Aspoň to bude vědět i někdo jiný. A nebudu se tím užírat sám. „Jde o to, že Kieth, muž, který vás napadl, byl před mnoha lety můj poměrně blízký přítel."

„To už jste mi říkal, ano," odvětila po chvilce, když jsem se odmlčel. „Pamatuji si to. Ale …"

Zdvihl jsem prst do výše a ona poslušně zmlkla. „Společně s našimi Mistry jsme byly na jedné akci na planetě jménem Dantooine, určitě ji znáte, je to planeta vnějšího pásu. Ta mise byla příšerně nudná a my jsme jako každí mladí chlapci toužili po nějakém vzrušení a dobrodružství."

Zarazil jsem se. „Přece tu nebudeme tvrdnout jen tak, Obi-Wane." Vzpomněl jsem si na to, jak mi to řekl, jak se při tom tvářil. On se prostě chtěl do nějakého maléru dostat. Namítnul jsem, že by to asi nebyl ten nejlepší nápad, a Kieth se na mně opovržlivě zadíval: „Bojíš se snad nebo co? Myslel jsem si, že jsi odvážnější." A bylo rozhodnuto. Musel jsem mu přece dokázat, že se nebojím!

„Jenže místo očekávaného dobrodružství jsme se neuvěřitelně rychle zapletli do nechtěných problémů a vzápětí jsme po jedné rvačce byli zajati podivnými mutanty, kterým patřil jeden pochybný bar," pokračuji ve svém vyprávění. Anjaia na mně beze slova hledí, nepřerušuje mně, za což jí jsem vděčný. „Našim Mistrům pochopitelně neuniklo, že jsme se jim ztratili, a začali nás hledat. Nakonec nás našli, jenže při boji, který okamžitě nastal, byl Kiethův Mistr zastřelen."

„A to vše změnilo, je to tak?" zajímala se princezna.

Přikývl jsem. „Ano. Nevím, ale něco se v něm zlomilo. Byl vždy tak chladný … a najednou jako kdyby se přestal kontrolovat. Když jsme pobili mutanty, napadl Qui-Gona … to byl můj Mistr … a byl zraněn. Vrátili jsme se s ním na Coruscant, ale nic už nebylo tak, jako dřív. Uzdravil se a několik let jen meditoval na jedné vzdálené planetě, ukrýval se před světem, i přede mnou … a pak se vrátil. V samotné Radě zaútočil na několik rytířů Jedi a zavraždil je. Byl jsem jediný, kdo ho dokázal zastavit. Musel jsem ho zabít. Tedy, domníval jsem se, že jsem ho zabil, ale … on se objevil tady."

„To, co jste říkal, bylo velice zajímavé," odpověděla Anjaia zastřeným hlasem. Skoro bych jí i uvěřil, že to myslela vážně. Sklonila hlavu a mlčela, jako by nad tím, co jsem jí vyprávěl, skutečně přemýšlela. „Takže Anakin s tím nemá nic společného? Nikdy ho předtím neviděl? Nezná ho?"

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne. Dokonce jsem mu ani neřekl to, co před chvílí vám. Možná to měl vědět. Nebyl by teď někde v jeho zajetí. Ale přísahám, že až ho najdu, tak ho zastavím už jednou provždy. Přísahám na Sílu."

„Tolik jste toho prožil …" vydechla soucitně princezna a prsty prohrábla mé vlasy. Pokusil jsem se uhnout i tentokrát, ale nevyšlo mi to a udeřil jsem se hlavou o stěnu. „…ale věřím, že svou chybu napravíte. Že už mi nebude hrozit žádné nebezpečí … jste silný Jedi. Velice silný. Když to nedokážete vy, nikdo jiný to nedokáže."

Odkašlal jsem si. „Měla by jste jít. Ještě nachladnete. Před rýmou vás bohužel ochránit nemohu," pokusil jsem se o vtípek, ale nejsem si tak jist, jestli to nevyšlo naprázdno. Anjaia se ani neusmála, ani neušklíbla, jen vstala, políbila mne na tvář, popřála klidné sny a odešla z mého pokoje.

Hleděl jsem na dveře, které se za ní zavřely, a cítil se tak nějak svobodnější, že jsem to někomu řekl, někomu, kdo to může sdílet se mnou. Padl jsem na postel a snažil se usnout. Do rána se mi to ovšem už nepodařilo.