Potrestat chybující 6.část

Doteď nedokáži pochopit, jak se mi podařilo skeptického Daryana nakonec přesvědčit, aby z princezny udělal v podstatě kořist, připravenou na pospas Kiethovi, ale jisté je, že mne v mém počínání zatím podporoval a to je v danou chvíli důležité. Potřebuji ho, abych mohl konečně zachránit Anakina, pokud mu zatím nic neudělal.

A princezna nic netuší. Dával jsem si před ní zatracený pozor na své myšlenky, když jsem s ní probíral průběh a zabezpečení její oslavy, aby se neupíraly jiným směrem a já jí tak neprozradil, k čemu že ji to chci vlastně zneužít.

„Všechno je už připravené," oznámil mi Daryan. Kousek od něj stojí Rheia. Konečně se zcela zotavila a i když na ní prý lékař naléhal, aby ještě nikam nechodila, že je příliš slabá, přála si účastnit se narozeninové oslavy své vládkyně, protože i ona se objevila na seznamu očekávaných hostů.

„Výborně," odvětil jsem. „Neunikne nám. Tentokrát už nám neunikne," zamumlal jsem spíš pro sebe než směrem k Daryanovi. Prsty jsem nevědomky zajel až k jílci meče. Když jsem si to uvědomil, musel jsem se tomu ušklíbnout. Rozhlédl jsem se a neubránil se úsměvu. Daryanovi muži byli přesně podle mého výslovného přání ukrytí zrakům návštěvy na svých místech na balkóncích.

„Hosté se začnou scházet už za několik minut," podotkla Rheia. „Možná bych se měla přesunout do přijímacího sálu a vítat je tam. Neví, že je oslava tady, v modrém sále. Zatím se všechny oslavy konaly v přijímacím sále nebo v jídelně. Udělal jste v tom všem čáru přes rozpočet," mrkla na mne a já a Daryan jsme sledovali, jak odchází. Neušlo mi, že se na ni její bratr dívá tak nějak … zvláštně. Rozhodně ne jako na sourozence.

Pak se omluvil i Daryan, že ještě musí něco zkontrolovat a já osaměl. Se vzrůstajícím sebevědomým jsem hleděl okolo sebe. Vše je přesně tak, jak jsem si přál. Do posledního detailu. Konečně se mi snad bude dařit. Všude jsou hlídky a přesto jsou umístěné tak, že si jejich přítomnost jen tak někdo neuvědomí, i když tu jsou. Také je tu mnoho kamer, které snímají nejen tuhle místnost, ale zároveň i okolní chodby. Neproklouzne nám ani myš, aniž bychom o tom vůbec nic nevěděli.

Došel jsem až k velkému, masivnímu stolu ze dřeva - velice mne překvapil tento materiál, ze kterého byl stůl zhotoven, protože se celkově od něj upustilo pro jeho malou trvanlivost a co jsem koukal, tady v tomhle sídle je ze dřeva téměř všechno - a opřel jsem se o křeslo v jeho čele. Za chvíli na něj usedne princezna a nevědomky poslouží naší věci. Nebo spíš jenom té mojí …? Začínám to brát nějak osobněji.

„To jste tak nedočkavý, Mistře Obi-Wane?" ozval se těsně za mnou sladký princeznin hlas. Bylo to tak nečekané, až jsem sebou překvapeně trhnul a nechápal, jak je možné, že jsem její přítomnost nevycítil už dřív.

Otočil jsem se na ni a strnul. Jako vždy mi vyrazila dech svým odvážným modelem. Ani tentokrát jsem nenacházel slov. Temné divoké kadeře rámovaly její půvabný obličej a dávaly vyniknout zlaté stužce na jejím čele, šaty jasně červené barvy více odhalovaly než skrývaly a vše dohromady působilo nebezpečně vzrušujícím dojmem.

Odkašlal jsem si. „Tak trochu. Jsem napjatý," přiznal jsem jí, i když samozřejmě ani nemohla tušit pravý důvod. „A ještě jsem vám vlastně ani nepoblahopřál," vzpomněl jsem si a natáhnul jsem k ní ruku: „To je ostuda. Měl bych to napravit."

Ucouvla. „Co že to chcete dělat?" podivila se.

„Popřát vám," odvětil jsem a znovu se k ní přiblížil, abych mohl stisknout její dlaň, ale ona opět udělala krok nazpět. Netušil jsem, že tento zvyk nezná, a tak jsem to radši vzdal, než abych jí to začal vysvětlovat.

Rozpačitě si prohrábla vlasy: „To se na Charline nedělá, Mistře. Tady nejsme na Coruscantu. Stačí na projevení úcty k oslavenci pronést přípitek a … většinou právě bývá oslava, na jejímž konci bývá velkolepý ohňostroj," dokončila a oči jí plály nadšeným světlem. „Ten bude úžasný, objednala jsem ho až z Deewonu, který je známý svými oslavami … ne, rozhodně dnes nebude nikdo nespojený."

„V to doufám," ujistil jsem ji a doufal, že to nezní tak dvojsmyslně, jak jsem to myslel. Pak jsem se jí zeptal, kde sedím, a ona mi odvětila, že hned vedle ní, po její pravé ruce. To mne trochu udivilo. „Myslel jsem si, že ta významná místa náleží spíš Daryanovi a Rheie a ne mně…" poznamenal jsem a ošil jsem se. „Vždy přece byli u vás a …"

Pozvedla prst do výše a já poslušně ztichnul: „Ne, Mistře, přeji si, aby jste tam seděl právě vy. Kdyby tu byl i Anakin, byl by po mé levé ruce. Jste mí nejčestnější hosté. Musíte mít tahle místa, jaká jiná?"

Pokrčil jsem rameny. Tak jak myslí, nebudu jí do toho radši mluvit. Doufám však, že to nebude těm dvěma příliš vadit. „Nicméně … i tak, pozvala jste velký počet lidí. Jste si jistá, že to zvládnete?" nadhodil jsem opatrně.

Vzhlédla. Připadalo mi, jako by mi těma hlubokýma očima, temnýma jako noc, viděla až na samotné dno duše. „Samozřejmě, Obi-Wane. Nemusíte se o mně bát. Vždyť i teď je s námi tady minimálně deset jiných lidí. Ti vojáci. A …" pohledem zabloudila ke dveřím, kde se objevil jakýsi muž. „Otče!" vykřikla, naznačila mi, ať počkám na místě, a běžela k tomu muži. Čekal jsem, že ho obejme, ale ona mu padla k nohám a poklonila se. „Jsem moc ráda, že jste přiletěl." Pak vstala a přivedla ho až ke mně. „Otče, to je Obi-Wan Kenobi."

„Já si ho pamatuji," odpověděl ten muž a když jsem sledoval jeho tvář, pokrytou vráskami, došlo mi, že je to vskutku on, Wettan Lourde. Velice inteligentní muž. „Rád vás znovu vidím, Obi-Wane. Jak se daří vašemu Mistrovi, Qui-Gonovi?"

Polkl jsem. „On … je mrtev, byl zabit při souboji se Sithem. Je mi ctí se s vámi po tak dlouhé době opět setkat …" Viděl jsem ho naposledy, když mi bylo sotva patnáct. V té době se narodila Anjaia a její matka zemřela. Qui-Gon tehdy trval na tom, že ho musíme navštívit. Wettan tehdy nechal malou dcerku někam poslat na vychování a pak hodiny a hodiny hovořil s Mistrem.

„Netušila jsem, že se znáte," pronesla zamyšleně Anjaia a posadila svého otce do druhého čela stolu, přímo naproti sobě. Pak už se začali scházet všichni hosté, významní zástupci snad všech okolních planet a soustav, se kterými princezna vždy ze zdvořilosti prohodila pár slov a pokaždé je osobně usadila. Bylo to takové hodně důvěrné.

Každému mne princezna představila, ale jen stěží jsem si pamatoval jejich jména. Rhode z Wellanu, Senátorka Hi-Neu Blate, Nejvyšší soudce planety Meetee, Karin Argain, král Zante Booghie ze Soot Clavine, královna Unita Dreeta … ne, to se nedalo. Byl jsem rád, když jsem jenom tušil, kdo má vlastně jaký titul.

Mezi nejsympatičtější osobu, se kterou jsem se za ten večer poznal, patřila nepochybně poslední zmíněná žena, královna Unita Dreeta. Byla to taková starší, drobná dáma s vlasy barvy padlého sněhu. Jakmile jsem jí byl představen, dala mi bez prodlení najevo, že si mně, jakožto rytíře Jedi, velice váží.

„Chovám k vám ten nejvyšší obdiv," přiznala spiklenecky a pak se zazubila, načež jsem zjistil, že nemá téměř žádné zuby. „Rytíři Jedi znamenají na mé planetě pojem. Někdy vás tam pozvu a uvidíte ty pocty, které se vám dostanou! Ale radši bych to tady mezi těmi všemi směšnými demonstrátory neměla říkat moc nahlas, jinak mě zbijí."

Zasmál jsem se a bral jsem to jako dobrý vtip, dokud jsem nepoznal jistého hraběte, jmenoval se myslím Fernin Gathen, pokud si jeho jméno nepletu s někým jiným. Ten byl přímým důkazem těch demonstrátorů, o kterých královna žertem hovořila.

„Hrabě, tohle je rytíř Jedi Obi-Wan Kenobi, Obi-Wane, tohle je hrabě Gathen, významný muž velící povstání proti Coruscantu minulý rok, vedl ony demonstrace," oznámila mi Anjaia a zdálo se mi, že je na sebe hrdá, že se jí podařilo pozvat i takového důležitého člověka. To jsem nechápal, ono povstání proti Republice se mi zdálo zbytečné a marné, ale ze slušnosti jsem se na něj usmál a hodlal jsem si s ním potřást pravicí, ne však on.

„Ale princezno, přece jste nečekala, že podám ruku někomu, kdo není ve skutečnosti nic jiného než člen Republiky," sykl na ni Fernin a mně to docela vyrazilo dech. Překvapeně jsem na něj pohlédl a pak na Anjaiu. I ona se zdála být jeho reakcí zaskočena.

Odkašlala si a nejistě se dotkla prsty stužky na svém čele. „No, víte … je to můj host stejně jako vy, hrabě …" dostala ze sebe a zamračila se. „Nechtěla jsem vás tím samozřejmě nějak urazit nebo tak něco, jen jsem se snažila …"

Neomaleně ji přerušil: „Nezajímá mne, o co jste se snažila. Měla by jste být ráda, že jsem se vůbec dostavil! Mohl jsem teď dělat mnohem zajímavější věci než se tady nudit na vašem přízemním večírku, od kterého nemůžu očekávat žádné politické cíle."

Cítil jsem, jak mi cukají koutky rtů. To si snad dělá legraci. Ale princezna vedle mne zůstávala zachmuřená a zcela vážná. „Ne, to opravdu ne. Je mi líto, že jsem vás obtěžovala, ale přála jsem si, aby jste byl mým čestným hostem. Přijměte, prosím, mou nejupřímnější omluvu," zašeptala a poklonila se před ním. Sotva se usadil, přes rameno mi nenápadně sdělila: „Takovéhle namyšlené muže nesnáším ze všeho nejvíc. Myslí si o sobě, že jim patří celá naše galaxie nebo co."

Když byl celý dlouhý stůl obsazen po obvodu hosty a musím podotknout, že ne všichni byli tak milí jako královna Unita, ale spíše protivní jako Fernin, se Anjaia široce, spokojeně usmála a postavila se tak, aby na ni všichni viděli. A spustila dlouhou a poměrně nudnou řeč o tom, co všechno ji stálo být princeznou Charline a že je v tomto postu již čtvrtý rok - když jsem si uvědomil, že ji zvolili jako šestnáctiletou, docela mne to pobavilo - a že snad ještě dlouho bude. Vše zakončila narážkou na nezávislost její planety vůči Coruscantu a za mohutného potlesku se posadila.

„To bylo dobré," poznamenal jsem a ona se jen skromně začervenala.

Jako na povel propukla zábava, spočívající v tom, že se spustila hudba, přineslo se jídlo a každý se bavil po svém. Anjaia si povídala s nějakým Senátorem o svobodě planet, několik lidí tančilo a pár samotářů se stáhlo na terasu s výhledem do zahrad. Jeden ze Senátorů se chopil slova a začal přípitek, ale nikdo mu nevěnoval sebemenší pozornost a tak to po chvíli vzdal. Jiný muž, asi nějaký král, začal cosi vyprávět a za okamžik kolem něj byla skupinka nadšených posluchačů.

Pohledem jsem vyhledal Daryana. Byl nervózní stejně jako já, ale zatím bylo vše v pořádku a nebyl tedy důvod se znepokojovat. Pak zazněla vysílačka u mého pasu, která vše, čím jsem se dosud uklidňoval, vyvrátila. Jak já, tak Daryan jsme ji bleskově aktivovali a vyhrkli do ní dvojhlasem: „Ano?!"

„Máme tu pohyb v sektorech osm a devět," hlásil muž na druhém konci. „Může to být cokoliv, ale i tak jsem pokládal za důležité vám to oznámit. Stejně tak to může být jen nějaké zvíře jako vetřelec."

„Dobře. Sledujte to dál," doporučil mu Daryan a otočil se na mně: „Sektory osm a devět jsou dost blízko tady modrému sálu. Půjdu to prozkoumat. Rheio," mávl na svou sestru, vysvětlil jí stručně situaci a hodlal vyjít ze dveří, ale rychlými kroky jsem byl u něj a chytnul ho za paži:

„Půjdu s vámi," sdělil jsem mu oznamovacím tónem.

Zavrtěl však hlavou. „Ne, vy musíte zůstat tady. Jste princeznin host mnohem více než já. Ani si nevšimne, že tu nejsem, ale vás by postrádala již za chvíli, to si jsem jistý. Navíc, jste přece její osobní strážce, nebo ne?" ušklíbl se, vymanil ruku z mého sevření a nikým nezpozorován opustil místnost. Všiml jsem si, že během chůze vzal do rukou blaster a zkontroloval, zda je zásobník energie plný.

Otráveně jsem vydechl a hleděl za ním. Zase tady budu tvrdnout, když se něco děje. Co když tam bude Kieth?! Mě by neunikl, jenže já tam zrovna nebudu. Mám já to ale smůlu! Aby mne Rheia v mém žalu utěšila, odtáhla mne ke stolu a začala mne se smíchem krmit jakýmsi zákuskem. To jsem si já samozřejmě nemohl nechat jen tak líbit a za chvíli jsme byli oba skoro celí zašpinění od šlehačky a mazlavé polevy. Všichni ti spořádaní hosté se na nás dva dívali jen skrz prsty.

Znovu zabzučela vysílačka. Přemýšlel jsem okamžik, jak ji zapnout, aniž bych ji upatlal od té sladké, lepkavé hmoty, ale nakonec jsem to vzdal, protože to bylo zcela marné snažení, a aktivoval ji: „Co se zase děje?"

„Musí být u vás! Je u vás?!" zaslechl jsem Daryanův pronikavý hlas, zaznívající chvílemi jakoby z velké dálky. Mluví v chůzi, došlo mi vzápětí.

Po zádech mi přejel z neznámého důvodu mráz. „Kdo?!" podivil jsem se, ale vyskočil jsem na nohy a Rheia se mnou. Ta se zároveň začala rychle utírat do ubrousků a několik mi jich také podala, ale nebyl jsem schopný udělat nic jiného než je uchopit do ruky. „Tady nikdo není, jenom hosté ... Byl tam někdo? Nějaký vetřelec?"

„U vás tedy není? Jdeme tam! Je jasné, že tam půjde, protože jde po princezně. Buďte na pozoru, Mistře Obi-Wane!" naléhal ještě Daryan a pak se vysílačka odmlčela nadobro. Zmateně jsem pohlédl na Rheiu a ta jen odevzdaně pokrčila rameny - také ze slov svého bratra nic nepochopila.

Všiml jsem si, že na nás dva princezna upírá přes stůl své ostražité oči a lehce se mračí. Snažil jsem se jí dát najevo, že je všechno v pořádku, ale v tu chvíli se ozval zvláštní zvuk, který by se dal přirovnat k puknutí čehosi skleněného a pak nastala tma tmoucí. Strnul jsem na místě.

Několik lidí začalo ječet. Začali jsme je s Rheiou utěšovat, že se nic neděje, jenže nikdo nás neposlouchal, i když jsme se snažili sebevíc. „Prosím vás, klid! Vše máme pod kontrolou! Jenom nám vypadl zdroj světla …" dolehl ke mně Rheiin hlas.

V tom jsem znenadání zaslechl jasný výstřel. Střílí po princezně! Nic jiného mne nenapadlo. Vyrazil jsem směrem, kterým jsem tušil Anjaiu, ale o něco jsem zakopl a měl co dělat, abych se nerozplácl na zemi. Asi to byla židle … nebo nějaký ležící host. A další výstřel pouze zvýšil paniku.

Sklonil jsem se k tomu, o co jsem si před pár okamžiky málem vyvrknul kotník, a přejel jsem přes to prsty. Bylo to takové měkké a poddajné … nahmatal jsem dokonce i něco, co by se dalo přirovnat k nosu a vyděšeně jsem ucuknul. Takže někdo z návštěvníků.

„Není vám nic?" zeptal jsem se ho s obavou.

Ulevilo se mi, když jsem zaslechl ten hlas, a v tu chvíli mi dokonce ani nevadilo, že patřil Ferninovi: „Nesahej na mně, ty Coruscantský bantho!" zavrčel zlostně a ohnal se po mně rukou. „A vyřiď Její Výsosti, že až mne bude příště žádat, abych se účastnil další její oslavy, že určitě radši budu na nějaké slušné demonstraci!"

Ušklíbl jsem se a pokračoval v chůzi. „Princezno!" Konečně jsem ji našel! Objal jsem ji kolem ramen a tlumeným hlasem se jí zeptal, zda je v pořádku a nezraněná. Když přisvědčila, doporučil jsem jí schovat se pod stůl, ať už je to pro ni nedůstojné nebo ne. Když tak nepříliš ochotně učinila, vyskočil jsem na nohy a aktivoval světelný meč.

Nenapadlo mne však, že tak na sebe soustředím všechnu jejich palbu. V jednu chvíli na mne začalo létat mnoho střel, jen těsně se mi je dařilo odrážet. Uvědomil jsem si, že na mně asi střílí i Daryanovi muži. Jen to by vysvětlovalo, proč je jich tolik.

„K zemi!" vykřikla Rheia a začala střílet do míst, odkud na mne pálili. „Všichni k zemi!" Docela jsem její pomoc přivítal. Dalo se to tak zvládnout mnohem lépe, už proto, že Rheia měla dobrou mušku a podařilo se jí velkou část mužů sejmout.

Ovšem jen s pomocí meče jsem mohl zjistit, odkud přesně výstřely, snažící se mne zasáhnout, vycházejí. Ne, nejdou z balkónků, ale zezdola, někde mezi lidmi. To je nečekané. Jak se jen mohl onen útočník dostat mezi hosty?!

A Daryanovi muži střílejí na něj, ne na mně, nicméně v té tmě to vypadá velice zmateně. Není divu, že jsem se domníval, že pálí po mně. Zatraceně. Musím tohle zjištění oznámit Rheie dřív, než vystřílí všechny vojáky svého bratra!

Náhle se otevřely dveře. Rheia vyskočila na stůl, překulila se po něm a střílela a střílela. Několik mužů, kteří vpadli dovnitř, kleslo k zemi, jak je zasáhla. Ohlédl jsem se jejím směrem a v tu ránu mi došlo, na koho vlastně nevědomky vyslala salvu střel - na Daryana a jeho elitní jednotku! „Rheio, ne!"

„Potřebujeme zapnout záložní zdroj světel," odsekla mi Rheia. Vůbec mne nebrala. Možná mne ani neslyšela. „Nemůžeme přece bojovat v takovémhle šeru! Je to u dveří terasy. Taková malá krabička, určitě to najdete. Jděte tam, prosím!"

Uposlechl jsem její slova, deaktivoval meč a přesunul se k terase. Ta se hledala snadno - šel jsem za okny. Do někoho jsem omylem vrazil. Než jsem se stačil omluvit, ten dotyčný mi značně ostře vynadal. Šmátral jsem rukama po zdi, ale žádnou krabičku na stěně jsem stále nemohl najít. Začínal jsem být už značně nervózní. Výstřely za mými zády neutichaly a to mne nutilo hledat čím dál rychleji.

Nebe cosi jasného ozářilo. Ohňostroj. Všichni se hnali na terasu, aby z toho něco měli, a to, co se teď dělo uvnitř, brali jako dobrý vtip či snad začátek celé akce. Než jsem se nadál, byl jsem strhnut davem a nedobrovolně vyveden ven, pod širé nebe, na kterém byly různé třpytící se obrazce. Všichni vydechli údivem, nadšeni tou podívanou.

Jen pracně se mi podařilo vymotat se zpátky a hledat záložní světla. Tohle, to bude ono. Odklopil jsem vršek krabičky a prsty prozkoumával její obsah. Podařilo se mi nahmatat cosi jako páčku. Posunul jsem jí směrem nahoru - a místo očekávaného rozsvícení světel se ozval jasný výbuch.

Okamžitě mi bylo jasné, že do naplánovaného ohňostroje nepatřil. Přikrčil jsem se a rukama si kryl hlavu, protože exploze pokračovaly. Jedna byla tak blízká, až mne to odhodilo na druhou stranu modrého sálu. Sotva jsem se vzpamatoval, ke své hrůze jsem si všiml, že terasa byla rozmetána.

„Ne!" zděsil jsem se. V duchu jsem se modlil, aby tam Anjaia nebyla, ale stále setrvávala pod stolem. V sále už bylo poměrně hodně světla - částečně proto, že už neexistovalo nic jako okna na terasu, všechna byla vysklena výbuchem, a částečně proto, že byl ozařován nepřestávajícím ohňostrojem. „Princezno!" zavolal jsem zoufale. „Princezno!"

Neuvěřitelně se mi ulevilo, když jsem jí našel tam, kde jsem ji zanechal, živou a nijak nezraněnou. Třásla se, ale přesto mi s klidem, který jsem jen mlčky obdivoval, řekla: „Tohle asi nebylo naplánované, že ne?"

„To opravdu ne," uznal jsem a rozhlédl se. Rychle jsem uvažoval. „Musíme pryč a to hned. Někdo tu zatraceně usiluje o váš život. V žádném případě nedopustím, aby se vám něco stalo. Následujte mně, prosím."

Dříve, než jsme však stihli vyrazit z místnosti, se rozsvítilo a ve dveřích stanul Daryan. Málem jsme do něj vrazili. Jakmile uviděl ten nepořádek, překvapeně ucouvl, a sotva si uvědomil, že je tu se mnou princezna a že je v pořádku, jeho údiv nebral konce, jak se mi zdálo. Myslel jsem, že se mu spíš uleví a on je přitom šokovaný! Ohlédl jsem se. Rheia stála na stole, ruce s blastery zmateně skloněné, několik hostí se hystericky tísnilo v rohu a tam, kde bývala terasa, zbyly už jen trosky.

„Co se to tu, při Coruscantu, dělo?" vydechl Daryan, pohlédl na svou sestru a rychle uchopil do ruky vysílačku: „Hlídka osm! Devět! Deset! Jedenáct! Ozvěte se někdo, prosím!" Přes rty se mu mihl zvláštní úšklebek. „Neříkej mi, Rheio, že se ti podařilo všechny mé muže do jednoho vystřílet!"

Rheia pokrčila lhostejně rameny a seskočila dolů. „Snažili se nás zabít, bráško. Musela jsem přece bránit princeznu, nebo ne? Mistře Obi-Wane, pomůžete mi zjistit, kdo z těch lidí, co byli na terase, ten výbuch přežil?" otočila se na mně. Souhlasil jsem a společně jsme vyšli ven. „Vypadá to, že takhle si Anjaia asi oslavu svých dvacetin nepředstavovala, co?" mrkla na mně poťouchle.

„Rozhodně ne," vzdychl jsem a snažil jsem se neznít tak zklamaně, jak jsem se cítil. „A já vlastně taky ne." Jestli to totiž byla práce Kietha, a to že asi určitě byla, tak jak je možné, že mi zase unikl?!

Snažil jsem se dát Andris najevo, že bych se setkání s Radou radši vyhnul, ale ona mé narážky asi nepochopila a trvala na tom. Dokonce kvůli tomu nechala svolat mimořádné zasedání. Mám teď plnou hlavu starostí a obávám se, že se nebudu moci tak plně soustředit na jejich potlačení.

Musím myslet na to, že Andris Radě lhala a přiznala jim mou účast na závodu kluzáku jen jednou, trýzní mne také představa, že je Sunshine učedník Kana … nechápu, proč mne zrovna tohle tolik bere. Říkal jsem si, že když už Kane není můj „náhradní" Mistr, nebude mi to tak vadit, ale … zmýlil jsem se.

Mám chuť Sunshine zabít! Je to Padawan vlastně náhradou za mně, zaujala mé místo! Jak dlouho mi trvalo, než jsem si zvyknul na fakt, že se o něj musím dělit s Anticií. A teď je tady ona, ta hnusná pašeračka a bezcharakterní nájemný žoldák! Kdyby se mi dostala do rukou, určitě by z našeho setkání nevyšla živá.

„Jsi nervózní?" zeptala se mně Andris po mé pravici. Shlédl jsem na ni a zavrtěl hlavou. Ne, proč bych měl být? Ona si však povzdechla a polohlasem mi sdělila: „Já tedy ano. Mám strašný pocit … že mou lež odhalili."

Zmateně jsem se na ni zahleděl. Mínila svá slova absolutně vážně. To mne však vskutku překvapilo. „V klidu. Jak by to asi zjistili?" Potřásl jsem hlavou. „Navíc, nešlo přece o lež jako takovou," poznamenal jsem. S nadějí ke mně vzhlédla a nadzvedla obočí. „Nepoužívej už více to slovo. Šlo přece jen o úmyslné zamlčení pravdy za účelem potlačení blížícího se konfliktu, o nic jiného."

„Jasně, zní to sice značně působivě, ale nevím, jak se mi na to zatváří Rada, až to na ně vychrlím poté, co mi vyčtou, že jsem si vymýšlela," zasmála se a já měl výborný pocit, že se mi podařilo dostat ji z její deprese. „Ale zkusit to můžu."

To může. Aspoň se pobavím i já. Opřel jsem se rukama o zábradlí a nechal si větrem ovívat obličej. Ještě pár ulic a vznášedlo nás konečně dopraví přesně na místo, kam jsme se chtěli dostat, k chrámu rytířů Jedi. A mé trápení teprve začne.

Zbytek cesty byla již zticha, zcela zabrána do svých myšlenek a já do svých. Vlastně jsem byl docela rád, že mlčí, protože u ní to byl docela vzácný úkaz. Měl jsem čas se mezitím tak nějak vnitřně uklidnit a naplnit svou mysl harmonií a soustředěním.

V předsálí Rady se náhle, z ničeho nic rozpovídala. K mému upřímnému údivu mlela a mlela, samé nesmysly, věci, co jí kdy napadly, hlášky, které kde zaslechla, a když si uvědomila, že na ni nechápavě hledím, zarazila se a zašeptala:

„Ryane, poslyš, nechci … teda, řeknu to jinak, důrazněji. V žádném případě si nepřeji, aby se všichni ti Mistři Jedi dozvěděli o tom, co se stalo na Toonii. Už proto, že jsme ve vztahu Mistra s učedníkem a oba nás to mrzí."

Strnul jsem šokem. Vyrazila mi tím dech. „Myslel jsem si, že … ne, mně to přece nemrzí, vůbec ne, spíš naopak, já jsem dokonce rád, že se to stalo, Andris, já tě totiž miluji jako nic v celé galaxii, při Síle, jsi pro mně tou jedinou bytostí -" vyhrkl jsem zoufale, ale ona mi položila prst na rty:

„Neříkej to. Už nikdy."

Zmlkl jsem tedy, jak si přála, a hleděl na ni. Jsou chvíle, kdy jí vůbec nerozumím. Než jsem stihl vymyslet něco, co bych jí mohl odpovědět a přesvědčit jí tak o opravdovosti svých citů, které vůči ní mám, otevřely se dveře do Chrámu a ven vyšel Ki-Adi-Mundi. Skousl jsem si ret a otočil se na něj.

„Síla s vámi, Mistře," poklonil jsem se před ním a Andris následovala mému příkladu. „To už máme jít dovnitř?" podivil jsem se a rychle zkontroloval čas. Do zahájení nám zbývalo více než dvacet minut. „To je zvláštní …"

„Ne, času máte ještě dost," uznal i Ki-Adi-Mundi, vzal mne okolo ramen a odváděl stranou od Andris, zřejmě, aby nás neslyšela. „Ale … chtěl jsem si s tebou nejdřív radši pohovořit na téma závody kluzáků."

Polkl jsem. „Nevím, co ode mně chcete slyšet," oznámil jsem mu s klidem. Tedy … doufal jsem, že můj hlas zní klidně. „Účastnil jsem se toho všeho jen jednou a i když jsem mnohým přihlížel, tak -"

„Ne, Ryane," přerušil mne ostře. Zamrkal jsem. Rychlost, s níž mi vskočil do řeči, byla skoro zarážející. „Závodil jsi velmi často a ještě pod cizím jménem. Nenapadlo tě alespoň si vymyslet jiné jméno než si něčí jiné tak sprostě pronajmout?!"

Měl jsem co dělat, abych na sobě nedal znát, jak moc jsem jeho slovy znepokojen. „Já … víte … nad tím jsem tak neuvažoval … a když už ne nic, udělal jsem tomu muži slušnou pověst," zamračil jsem se nakonec. Bude asi snazší se zbytečně nevykrucovat a všechno přiznat. Stejně už to ví.

„Tím, že jsi vyhrál jednu tu šňůru závodů? Nebuď směšný, prosím tě," odvětil mi hbitě Ki-Adi-Mundi a konečně ruku z mých ramenou sejmul. Zdálo se mi takové hodně důvěrné a bylo mi to také neuvěřitelně nepříjemné. „Na Malastare se tyhle závody jezdí neustále, dnes a denně. Nic to pro ně neznamená, jenže pro nás to znamená mnoho. Uvědomuješ si, co všechno jsi při tom riskoval?!"

Protočil jsem oči. Tak na tyhle řeči jsem se obzvlášť těšil. „Samozřejmě. Jinak bych do toho přece nešel," zavrčel jsem. „Ale jedno mi řekněte. Kdo vám to stihl tak rychle vyzvonit? Jak je možné, že to víte ještě dřív, než jsme se sem vůbec dostavili?!" zaútočil jsem na něj bez vyzvání dotazy.

Chvíli na mně beze slova pohlíží. „To má na svědomí jeden náš osvědčený informátor, který nám sdělil o vás a hlavně o tobě leccos," odpověděl po chvíli ticha. „Mimo jiné i tvé styky s Kolonií. Proč ses o nich nikdy nezmínil Radě, Ryane?"

Zalapal jsem po dechu a rychle se ohlédl přes rameno směrem k Andris. Opírá se zády o dveře, vedoucí do Chrámu, a tváří se značně znuděně. Ulevilo se mi, že je mimo doslech. „Škoda, že já o žádných nevím," zamumlal jsem.

„Víme všechno. Nemusíš nám lhát. Jenom jsem ti to chtěl říct předem, než vejdeš dovnitř, aby se předešlo trapným nedorozuměním. Vystavil jsi vlastního Padawana obrovskému nebezpečí," pokračuje Ki-Adi-Mundi a já jenom čekám, až řekne, že mi ji odeberou. Nehlasně ho povzbuzuji. Tak už to vyslov. Že pro ni nejsem, jakožto Padawan muže, jenž stál v čele kolonizace, dobrý Mistr. Že mám na ni špatný vliv. „Teď, na Malastare, to nebylo jen tak. Ale tvého kontaktu s Kolonií se dalo využít."

Padla mi čelist. „Co … cože?!" vydechl jsem a měl co dělat, abych se nerozesmál. Ne, neví nic, neví vůbec nic. Netuší, že jsem učedník samotného Kana, který se mého výcviku chopil ve chvílích zmatku a zoufalství, když jsem přišel o svého pravého Mistra, netuší, že jsem se stal po jeho boku Sithem a později se vrátil nazpátek ke světlé straně Síly. Jsou docela mimo. A já hlupák jsem se málem prozradil tím, že jsem se podřekl!

„To ale probereme až uvnitř," dodal ten Mistr Jedi a já nadšeně přisvědčil. Sledoval jsem, jak odchází, a cítil, že pokud nestihne zalézt do Chrámu dříve jak za pět sekund, zaslechne můj radostný výkřik, ale naštěstí to zvládl a svědkem mého jásotu byla pouze Andris, která ke mně vzápětí dorazila.

„O čem jste spolu mluvili?" zajímala se spěšně. „Co ti chtěl tak tajného? Proč jsem to nemohla slyšet i já? Bylo to kvůli těm závodům? Určitě se o tom dozvěděli, že ano? Víš od koho? Nebo snad ví i něco jiného? Například o Toonii? To ne … že ne? Řekni mi, prosím, že to tak není!"

Počkal jsem si s úsměvem, až na mně přestane chrlit své dotazy, a pak jsem ji objal a začal divoce líbat, i přesto, že se ze všech sil bránila. Nakonec se však mým polibkům poddala - i když jsem nedokázal pochopit, jak je to možné, tak blízko u Rady - a musím uznat, že to bylo na tom všem čekání to nejkrásnější.

Vyrušilo nás až odkašlání. Odskočili jsme od sebe, Andris si upravila vlasy a já stáhnul tuniku. Oním vetřelcem však byla jenom Teerale Nie-Koon, mladá Mistryně Jedi, která dostala své místo v Radě teprve nedávno. Pro náš „úlet" měla naštěstí pochopení. Se zazubením nám sdělila, že Rada na nás už čeká.

Předstoupili jsme před Radu a okamžitě se na nás upřelo všech třináct párů očí. Ošil jsem se. Pokaždé to ve mně tady vyvolává nelibé pocity, že mi všichni vidí až na dno mé prokleté duše - nebo se o to alespoň snaží, ať už úspěšně či ne. Všiml jsem si, že místo, kde obvykle sedává Mace Windu, patří dnes Teerale. Zřejmě vycítila můj pohled, protože na mne spiklenecky mrkla.

„Konečně vy jste také na Coruscant dorazili," poznamenal Yoda a zdálo se mi, že se jeho tvář protáhla nespokojeností. „Dříve jsme vás tady čekali, ano, mnohem dříve. Co zdrželo na vaší cestě vás?"

Jako správný Mistr jsem se chopil slova já. „Byli jsme na Charline doprovodit Obi-Wana. Postrádá totiž svého Padawana a hledal ho na Malastare, kde jsme právě byli. Také jsme mu tak pomohli potlačit vzpouru."

„To všechno víme," odsekl mi Yoda nabroušeným hláskem. Dneska má nějakou špatnou náladu. „Co zjistili jste vy? S nějakým úkolem jste se na Malastare vydali, ano, s nějakým úkolem. Splnili jste ho?"

Pohledem jsem střelil po Ki-Adi-Mundim. Když ví všechno, nebudu jim tedy nic zastírat. „Protože jsem se účastnil nejednoho závodu, poznal jsem lépe, jak to mezi závodníky chodí. Jejich smrt většinou zaviní úmyslně jiný pilot ve snaze vyhrát. Jenže žádný hmatatelný důkaz nemáme … on někdy stačí i pouhý šroubovák na zablokování radon-ulzerového motoru," vysvětlil jsem jim a příliš pozdě jsem si uvědomil, že jsem řekl o trošku více, než jsem sám chtěl.

„Takže jsi nějaký ten povod využil i ty?" zeptala se překvapeně Teerale.

Ve chvíli, kdy jsem váhal nad odpovědí - říkal jsem si totiž, že pokud tedy Rada ví všechno, ví i o tom, že jsem švindloval? -, za mne nečekaně odpověděla Andris. „Ne," vyhrkla totiž bez zaváhání. Prudce jsem se na ni otočil. „Co vás to napadlo? Ryan se žádného podrazu nikdy během závodu nedopustil."

Mezi Jedii to zašumělo nevolí a překvapením a já jsem cítil, že se mi do obličeje žene krev. Snažil jsem se maskovat ruměnec ve svých tvářích tím, že jsem sklonil hlavu a začal se drbat ve vlasech, ale určitě to bylo nápadnější, než kdybych nedělal nic.

„Jak myslíš ty," pronesl Yoda a ušklíbl se. „Jak tedy myslíš. V tom případě úkol svůj jste splnili, oba dva. Ryan zjistil, co potřebné bylo, a Andris si na svého nového Mistra zvykla nakonec. To je výborné, ano, výborné …"

Když jsem ho tak poslouchal, došlo mi, že ví naprosto všechno, i to, že jsem se toho podvodu přece jenom občas dopustil. A to, zda mne bude Andris krýt či to na mně všechno řekne, bylo součástí její zkoušky. Odlétali jsme z Coruscantu s tím, že mezi námi byla velká, citová propast, a ona mi teď zachránila svým odvážným, i když lživým tvrzením čest Mistra Jedi, kterou jsem (možná) měl.

Čekal jsem, že teď Andris řekne to s tím svým podezřením, že je Sunshine učedník Kana a ten žije, ale nestalo se tak, i když jsem jí to několikrát naznačil. Takže jsme se oba dva poklonili, popřáli všem Jediům, ať je provází Síla, oni nám popřáli to samé a pak jsme konečně vycouvali ven z té místnosti.

Sotva za námi zapadly dveře, obořil jsem se na ni, proč jim to zamlčela, ale ona jenom lhostejně pokrčila rameny a došla až k zábradlí, u kterého se zastavila. Pod ní se rozevírala úchvatná, monumentální vyhlídka na Coruscantský hustý provoz a shon. „Bylo by na ně těch informací už dost, nemyslíš?" špitla a já dlouho přemýšlel nad tím, zda to bylo konstatování či hovorová otázka.