Potrestat chybující 4.část

Daryan se chystá na odlet. Ta zpráva mne velice potěšila, ale zároveň jsem si uvědomila jedno - teď mně zabije. Je to snad jasné. Už mně nepotřebuje. Datadisk ze mně nevypáčil a ani ho tady nikde nenašel. Možná proto, že ho ani nemám, ale to on samozřejmě neví. Nebo ano? Já nevím.

Ale podle postupů řádných žoldáků mne musí zabít. Mohla bych to na něj říct, mohla bych něco důležitého vyzradit a tomu on musí předejít tím, že mne buď na místě zastřelí, nebo odvede do nákladového prostoru a otevře dveře. A já se proletím ve vesmíru i bez své skvělé lodi.

Tak tohle jsem já udělala jenom jednou, potom jsem byla tvrdě poučena o tom, že odpadky by se neměly do té velké prázdnoty odhazovat - vzápětí mi totiž ten človíček přistál zvenčí na kokpitu, sice už byl mrtvý a tak, ale jistě si to dokážete představit; měla jsem z toho slušný šok a řekla jsem si, že tento druh popravy už nepoužiji. Nikdy.

Ne že by mi tak šlo o tu kořist, ale o mně. Tehdy jsem prý příšerně zavřískla a třásla jsem se šokem ještě další půlhodinku. Pravda, bylo mi šestnáct a to mou reakci trošku omlouvá, ale jde o to, že jsem svůj slib dodržela - od té doby jsem to už neudělala.

Stejně, většinou potřebujete i nějaký důkaz o tom, že jste dotyčného zabili, třeba hlavu nebo ruku, i když nejčastěji právě tu hlavu, a tak když ho necháte plachtit vesmírem, těžko ho znovu v tom obrovském prostoru najdete a patřičnou část těla mu odeberete. To je nesmysl, to musíte přece uznat sami.

Pochybuji, že mi Daryan daruje život. Nedělám si žádné zbytečné iluze. Ale … možná že bych se z toho mohla dostat. Určitě se totiž líbím tomu veliteli, Kamu se jmenuje, myslím. Vilia Kamu. Pokud se nebude pan Didien osobně účastnit mé popravy, mohla bych se z toho s jeho pomocí dostat i živá.

Sedím teď na svém křesle, jsem k němu jako vždy připoutaná a nudím se. Odpoutali mne zatím jen na okamžik a také toho později hořce litovali, když jsem se snažila utéct. Nebo jsem si s nimi spíš hrála? Sama nevím. Jen omylem jsem jednoho z nich zabila. A proč se nudím? Protože nic neslyším!

Daryan totiž cosi říká Kamu a zdá se mi být velice rozčilený. Svá slova doprovází divokou gestikulací a chvíli co chvíli zvýší hlas. Zpočátku jsem se snažila z jejich hovoru něco zaslechnout, ale nedařilo se mi to, tak jsem to vzdala.

„Já prostě musím odletět," pronesl právě Daryan. Jsem si tím jistá, podle pohybů jeho rtů a výrazu v tváři Vilii. Pak na mne ukázal prstem a cosi mu oznámil a Kamu je vyveden z míry ještě víc než dosud. Asi mu sdělil, že mne má zabít. Vilia se příkře ohradil. Slyším z té jeho odpovědi jenom „zatím nikdy", ale z toho se nedá nic usuzovat. Možná odmítl s tím, že zatím nikdy nikoho nezabil, ale vážně o tom pochybuji.

Sklonila jsem hlavu a vzdychla. Nic se nedozvím, je to marné. Rozhodla jsem se vyčkat. Nečekaně se na mně Daryan otočil a usmál se. Vyvedlo mne to z míry mnohem více, než kdyby se tvářil soucitně nebo tvrdě.

„Sunshine, musím z nutných důvodů z Passattery odletět. A už prostě nemám v plánu se vrátit," pronesl důrazným hlasem a pohodil hlavou, aby se zbavil plavých vlasů, visící mu do tváře. „Dokonce ani nebudu mít důvod se vrátit. Jen jsem chtěl, aby jste věděla, že pro mně byla čest se s vámi setkat."

Přikývla jsem. Ta formalita v jeho hlase mne přiváděla do rozpaků. „Pro mne také, Daryane. Ale něco mne zajímá. Řekněte mi, co bude s mou lodí?" zeptala jsem se vzápětí. V očích se mu objevil potěšený výraz. Asi ho nadchlo, jak rychle jsem pochopila, co se mnou bude. Bylo to tak rozhodně lepší, než abych ho začala zahrnovat otázkami typu: „A co se mnou tedy uděláte?"

„Vaše loď je opravdový unikát. Je krásná a dokonalá. Asi si jí nechám," odvětil a krátce pohlédl na Kamu. A mne při té představě naplnil smutek. Kdyby to nakonec nevyšlo a já skutečně zemřela, získal by mou loď, tu nejrychlejší v téhle galaxii, tenhle bezvýznamný, vysloužilý žoldák. To není právě pěkná vyhlídka. Stejně by ani nepochopil význam dobré poloviny všech mých tlačítek a senzorů! Většinu z nich jsem navrhla do lodi sama a nechala je na zakázku zhotovit. Jen já jsem věděla, k čemu je třeba jakého čudlíku. Proto mi dodnes nejde do hlavy, jak se podařilo Anakinovi Skywalkerovi mou loď dostat z bahna a letět s ní na Almanii.

Ale zatvářila jsem se odevzdaně. „Dobře," zamumlala jsem a snažila jsem se o zkroušený výraz. V koutcích rtů mi cukal úsměv. Doufala jsem, že si ho nevšimnou. „Ať vám slouží." Tak to jsem neměla říkat. Mám co dělat, abych nevybuchla smíchem. Maskovala jsem to vzlyknutím, ale nejsem si jista, zda to bylo přesvědčivé.

Daryan pak na mne okamžik váhavě hleděl, jako by se chystal něco říct, potom však zavrtěl hlavou takovým tím stylem jako že nemá cenu o tom se mnou mluvit a odešel. Kamu vyšel lehce zmatený za ním, ale než jsem se vzpamatovala, byl zpátky. Jeho výraz byl poměrně smutný. „Moc mě to mrzí, Sunshine," ujistil mne, pak mne odvázal a namířil na mne blaster. „Následujte mně, prosím."

Docela mne zajímalo, kam mne hodlá odvést, ale rozhodla jsem se, že se ho na to nezeptám. Hlavou se mi mihla ta směšná představa, že mne chce zavést do nákladového prostoru a fakticky mne chce poslat do vesmíru, ale když jsme odbočili směrem k modulům, znejistěla jsem.

„Co to má znamenat?!" sykla jsem na něj. Připojilo se k nám několik vojáků a tak jsem se snažila mluvit tiše. Spoléhala jsem se na to, že mi skutečně odpoví. Nezklamal mne. Jakmile byla první vhodná chvíle, naklonil se ke mně a tlumeným hlasem mi oznámil:

„Budete transportovaná na planetu Thelmanii, kde -"

Thelmanii …? Vzpomínám, kde jsem ten název už slyšela. No samozřejmě, domovská planeta těch dvou žoldáků, kde se dost dlouho ukrývali a já tam po nich našla jen chátrající dům a spousty mrtvol. „Ale tam já jsem už byla," přerušila jsem ho tedy zlostně. Rychle jsem zauvažovala. „Musíte mi pomoct, prosím vás." I kdybych na něj měla použít Sílu, musím ho přesvědčit! Nutně totiž potřebuji spojence na druhé straně. „Prosím vás ..."

Nechápavě na mne pohlédnul. „Ale … to přece nejde, slečno." Nedokázal pochopit, jak se mohu tak stavit nařízení jeho šéfa, i když ho nijak zvlášť nemiluje, jak jsem již poznala z jistých jeho gest, výrazů a pohybů.

Tak nejde. Cítím, že jsem se trošku rozzuřila. Krev mi tepe ve spáncích a nutí mne jednat. Já ti ještě ukážu, co jde a co nejde! Lehce jsem před ním mávla svázanýma rukama a zopakovala: „Musíte mi pomoct."

„Musím vám pomoct …?" Zarazil se, svraštil čelo, jako by nad tím přemýšlel, a pak do mne trošku strčil. „Utíkejte," zašeptal. Překvapeně jsem se na něj zadívala, ale on znovu, s ještě větší naléhavostí vyhrkl: „Utíkejte!" - a jakmile jsem se pohnula a nasadila slušné tempo, vykřikl: „Zdrhá! Ona zdrhá! Palte! Palte, zatraceně!"

Začali po mně střílet, ale po chvíli jsem si uvědomila, že mnohé z nich jdou stranou. Zlatý Kamu! Za to u mne má jeden polibek. Je to neocenitelná služba. Po několika chodbách, které jsem prolétla bez zastávky, jsem zjistila, že mne už nepronásledují. Kdo ví, zda se za mnou vůbec vypravili. Zastavila jsem se, opřela se rukama o kolena a zády o zeď za sebou, a lapala po dechu.

Zasmála jsem se. To bylo dobré. Utíkejte. Tak dlouho mi to nedocházelo, až mne musel popostrčit. Utíkejte. Je jasné, že mne budou hledat. Vlastně s tím už teď počítám. Zřejmě se ukryji ve svých pašovacích prostorech, jsou velké dost.

Ostatně, Viliovi dlouho oblouznění Sílou nevydrží, uvědomí si svou osudovou chybu a buď si vystřelí mozek z hlavy (mimochodem, docela hezké hlavy), nebo bude rád, že to udělal a hledat mne bude jen na oko.

Všimli jste si, že nepřipouštím možnost, že mne bude hledat maximálně naštvaný a až mne najde, tak vystřelí ten mozek z hlavy mně? Na to je jedno velice prosté vysvětlení. Neřekla bych, že je to ten typ muže.

V tu chvíli jsem zaslechla kroky. Sklouzla jsem po zdi k zemi a zmátla jsem ke svému pasu. Zcela instinktivně. Čekala jsem, že tam najdu blaster nebo alespoň meč, ale nebylo tam nic. Překvapeně jsem se zarazila a pohlédla na sebe. Naprosto jsem zapomněla, že u sebe nemám ani nejmenší blaster.

Nebo ne? Čím blíž se kroky blížily, tím rychleji jsem hledala, ale bohužel neúspěšně. Všechna místa, kde jsem obvykle měla nějaké zbraně, byla prázdná. Shit, zamumlala jsem pro sebe a vzpomněla si na jednu schovku, na kterou před rokem pohořel i samotný Mistr Kane - můj nůž v botě.

To je nápad! Nechápu, proč jsem na to nepřišla dřív! Bleskově jsem začala rozvazovat svou botu, ale nešlo mi to tak rychle, jak bych si přála. Zdálo se mi, že tak činím strašně pomalu, jako kdyby se každá vteřina vlekla jako hodina. Konečně!

Vytrhla jsem nůž z boty a vyskočila na nohy právě včas, když se ke mně ten voják dostal. Dřív, než si mne stihl vůbec všimnout, jsem jej nakopla. Když mu vylétla zbraň z ruky, přitáhla jsem si jí pomocí Síly a druhou rukou jsem mu zarazila nůž do krku. Bylo to všechno tak rychlé, že si ani neuvědomil, co se děje.

„Fakt dobrá blasterová puška," konstatovala jsem s nadšením. „Díky. Hodí se mi." Mladík překvapeně zachroptěl, zdvihl ruce ke svému hrdlu a zmateně nahmatal rukojeť nože. Zahlédla jsem zděšení v jeho očích. „No jasně, promiň, ale bylo to nutné," usmála jsem se na něj omluvně a vytrhla nůž z rány. Kluk tlumeně zaúpěl, i když to trochu znělo jako zabublání, padl k zemi a mezi prsty mu prýštila krev.

Překročila jsem ho a otřela čepel nože. Hm, doufám, že jsem se neumazala tou teplou, lepkavou tekutinou. Prala jsem si oblečení před pár dny. Zamračila jsem se, když jsem zkontrolovala počet energie v zásobníku. Moc dlouho už nevydrží, jenom pár výstřelů. Budu muset být přesná, dokud nezískám novou zbraň.

Vklouzla jsem pod podlahu do svých pašovacích prostorů a jen s námahou se mi podařilo zase na díru mnou způsobenou přetáhnout kovovou mřížku. Ale nakonec se mi to podařilo a já se cítila jako vítěz. Teď už mne jen tak nedostanou. Znám svou loď velice dobře.

Nejprve jsem si říkala, že musím vyčkávat, ale protože se dlouho nic nedělo, řekla jsem si, že bych se tu mohla porozhlédnout. Loď je beztak plná vojáků. Ještě jsem se ani nevzdálila od toho mrtvého vojáka, kterého mi bylo docela líto, byl maximálně o rok, o dva starší než jsem já, a zaslechla jsem hlasy. Ztuhla jsem na místě a lehce jsem se přikrčila, i přesto, že mne vidět nemohli.

„Zatraceně, co to - to snad ne, podívejte, kluci, vždyť to je Nuine," ozval se jeden mladík a slyšela jsem, jak se kolem něj a jejich mrtvého druha seběhlo několik mužů. Nastalo překvapené ticho.

„Já ji zabiju," zavřískl po chvíli jiný hlas zoufale.

„Nech toho," utěšoval ho ten první. Možná to byl docela nový voják, nicméně však zněl velice podobně jako ten, jež ho našel. „Radši toho nech. Nebo to neříkej aspoň tak nahlas, nebo ona zabije tebe. Nebude určitě nijak daleko!"

Pro sebe jsem se usmála. Ani neví, jak blízko jsem, ani si to nedovedou představit.

„Nemá zbraň," všiml si nějaký z nich. „Musí ji mít tedy ona. Je to pěkně mazaná potvora. Musíme být ve střehu. Slyšel jsem, že to je nebezpečný nájemný žoldák. Dokonce měla prsty i ve zničení Kolonie!"

Jiný se s ironií zasmál. „Nesmíš věřit všemu, co kde zaslechneš. Kolonii zničili rytíři Jedi, protože je prý vedl nějaký vysloužilý Mistr řádu Jedi a oni museli ututlat," sdělil mu sebejistě a já se kousala do hřbetu ruky, abych nevyprskla smíchy. Fantazie lidí má neuvěřitelný rozsah! „Jinak by to přece Kolonie dotáhla o dost daleko. Asi bych teď tady nebyl a nesloužil Daryanovi, ale byl bych určitě kolonista."

„Asi jo. Pojď, pomoz mi," vyzval ho jiný mladík a chvíli tam jenom dupali a já přemýšlela nad tím, co tam dělají. „Hete, ty ho vezmi za ruce, Senie, ty za nohu …" Konečně mi to došlo a já musela nad svou zabedněností jen zavrtět hlavou.

Počkala jsem pak, až odtáhnou svého kolegu kamsi pryč, a přesunula jsem se pod můstek. Určitě tam byl Kamu a nějací jiní vojáci, ale nedokázala jsem odhadnout počet. Ale zase, můj kokpit není tak velký, aby jich tam bylo dvacet.

K mému velkému údivu tam snad nebyl nikdo. Ale tentokrát jsem se nenechala napálit a s klidem jsem čekala. Předtím jsem na svou unáhlenost doplatila a byla jsem zajata - to se teď nesmí opakovat. Ale ne, asi tam opravdu nikdo nebude. Zapřela jsem se nohama o cosi kovového pod sebou a přitáhla jsem se k mřížce, která je pod palubní deskou.

Mám odsud špatný výhled, ale přesto mi neunikne, že kousek od panelů stojí nějaký muž a v rohu další tři. Mlčí, nehýbají se. Že by se snažili opět počkat, až tam vlítnu s blasterem v ruce a pokusím se je vystřílet?

Ne, počkat, zdá se mi, že na něco hledí, něco pozorují. Něco nad palubní deskou. Tam je přece průzor. Pohybujeme se? Letíme snad někam?! Při Síle! To mně ani v nejmenším nenapadlo! Co když se přesouváme k Thelmanii celou lodí?!

Seskočila jsem dolů a doufala, že jsem přitom neudělala přílišný hluk. Zatraceně. Odkud uvidím, co se děje venku? Jenom z kokpitu. Zaklela jsem a měla co dělat, abych zlostí kolem sebe nezačala bouchat pěstmi do všeho, co se dá. Musím tam, ať chci nebo ne.

Asi se tam nevejdu. To bylo první, co mne napadlo, když jsem odsunula co nejtišeji mřížku, položila ji vedle sebe na zem a zkontrolovala prostor pod palubní deskou. Rozhodně se tam nevejdu. A zatím, co se budu plazit ven, mne budou mít pěkně na ráně a asi mě zastřelí dřív, než se vůbec stihnu podívat jejich směrem.

Ale zase, když to nezkusím, budu si to vyčítat. Co jsem vždycky říkala Sheele - kdo chce něco získat, musí riskovat. Zhluboka jsem se nadechla, rozhodla se, že budu počítat do tří a u dvojky jsem se vyšvihla do díry, vzniknuvší po mřížce. U trojky jsem už protáhla dírou nohy a než jsem mohla počítat znovu, tísnila jsem se v tom malém prostoru.

No ne?! Fantastické! Povedlo se mi to! Nemůžu tomu uvěřit. Zpod desky jsem vytrhla blaster, ukrytý zde pro všechny případy, protože onu skvělou blasterovou pušku jsem samozřejmě nechala dole, jak jinak. Hodila by se mi teď mnohem více. Rychle jsem spočítala vojáky na můstku. Byli opravdu jen čtyři, nemýlila jsem se.

Nebudu popisovat, co se dělo potom, řeknu to jen takhle - nejprve jsem podrazila pomu nejbližšímu muži nohy a než se ostatní vzpamatovali, bylo po nich. Překulila jsem se, vystřelila dvakrát, třikrát, znovu změnila pozici, opět je pokropila salvou střel a to jsem udělala ještě jednou, než jsem si byla definitivně jistá, že nikdo neunikl. Pak jsem teprve zjistila, že ten, kterého jsem srazila na zem, byl Vilia Kamu.

„Vida, koho to tady, na vlastním můstku, potkám," usmála jsem se na něj a pomohla mu na nohy. „Příjemné překvapení, že? Čekal jste tu na mně?" Neodpověděl, jen zíral na blaster v mé ruce. Pobavilo mne to - asi se domníval, že ho hodlám zabít také. „Ne, prosím, nebojte se," vyhrkla jsem. „Já přece znám pravidla hry. Vy jste daroval život mě, teď jsem na řadě tedy já, nemyslíte?"

Sotva jsem sklonila zbraň, jeho výraz se změnil. „Jak já vás obdivuji," vydechl okouzleně. Lehce jsem ucouvla, překvapena tou upřímností.

„Buďte tak hodný a zkontaktujte všechny své muže, kteří jsou na lodi. Ať nalezou do modulů a odletí z mé lodě. A vy s nimi," nařídila jsem mu tvrdě a chladně. „Všichni, do jednoho. Nechci už zbytečně prolévat jejich krev."

Přikývl a hmátnul po vysílačce. Znovu jsem se musela usmát tomu, jak mne beze slova uposlechnul, a sotva dokončil svůj rozkaz, natáhla jsem se po něm a políbila ho. Jen tak, pro ten pocit. Bylo to úplně jiné, než když jsem líbala Obi-Wana.

„Jděte," vyzvala jsem ho a posadila se do křesla tak, jak to mám v oblibě a ve zvyku, čili přehodila jsem nohy přes opěradlo a sledovala, jak odchází. Ve dveřích se ještě na okamžik zarazil, otočil se, jako by chtěl něco dodat či mně o něco požádat, ale potom si to rozmyslel a pokračoval v chůzi.

Soustředila jsem se na svou palubní desku. Ani tentokrát jsem nebyla se svým úsudkem mimo - mířili jsme k jakési planetě a když jsem začala prozkoumávat souřadnice a použila jsem na to Mottiho databázi planet, zjistila jsem, že je to přesně k Thelmanii.

Jak už jsem dnes říkala, tam jsem už byla, tam to už poznat nechci. Kdysi, a to jsem měla loď ještě krátce, jsem ve své dětské naivitě říkala, že chci prozkoumat všechny planety naší soustavy, ale časem jsem si to později rozmyslela. Nerada se vracím na místa, kde jsem už jednou byla.

A přesto teď zadávám kurs, kam se vracím v poslední době stále - na tu zatracenou bývalou základnu pašeráků nad Hothem. Musím se už konečně vidět s Mistrem. Nepotěším ho a nevím, zda se na mně ještě stále nehněvá kvůli té naší roztržce, ale … musím se s ním setkat.

Tak daleko jsem se ještě nikdy dosud nedostal! Vzrušení pociťuji každičkým vláknem své bytosti, celého mne ovládá. Pohybuji se maximálně tiše, tedy aspoň jak to jde. Vzhledem k tomu, že jsem vysílený k smrti, šíleně utahaný a sotva se vzhledem ke svému zranění hýbám, to jde poměrně těžko.

Stále si však v hlavě opakuji jeho větu. Příště musíš být rychlejší. Jsem rychlý. Tak rychlý, že si mně zatím nikdo nevšiml, a to jsem už u těch velkých vrat. Možná to je tím, že tu už ta růžová koule není a i ten mladík, co se tak vyžívá v mém mučení, se kamsi vytratil, a ta podivná společnost si našla novou zábavu.

Ta spočívá v tom, že do toho jezírka, ve kterém jsem se topil, teď nasadili takové malé dravé tvorečky podobné rybám a na to zařízení připevnili jakési otroky, kteří jsou postupně ponořování do vody … je to velice nechutné, žere je to zaživa. Jakmile ten člověk zemře, pověsí tam nového chudáka a vše začne nanovo. Chvíli jsem to sledoval, ale nedokázal jsem se na to dívat dlouho. Kdybych mohl nějak zasáhnout a zachránit jim život … jenže to bohužel nejde.

Byli do toho tak zabráni, že si ani nevšimli, že se mi podařilo přitáhnout si světelný meč a ve své kleci jím vyrobit otvor, kterým jsem se procpal ven. Dalo mi dost práce rukama svázanýma za zády udělat pravidelný kruh, ale nakonec se mi to jakž takž povedlo a já se, nikým nezpozorován, ocitl na svobodě.

Zatraceně, u dveří je panel. Neznám kód. Nemůžu tomu uvěřit, že má cesta k volnosti končí dřív, než vůbec mohla začít. Zamyslel jsem se. Možná bych něco svedl s mečem! Rychle jsem ho aktivoval. Zaslechl jsem, jak morbidní dav zajásal. V první chvíli mne napadlo, že mne objevili, ale když jsem se otočil, zjistil jsem, že pouze jeden ten tvoreček vyskočil z vody a zakousl se do krku jednoho vřískajícího nešťastníka.

Otočil jsem se k panelu zády, vskočil jsem a mávl mečem. Vedle. Ještě jednou. Zase jsem minul. Soustřeď se, okřikl jsem se v duchu a při novém pokusu jsem zaslechl, jak se čepel meče zabořila do jeho kovového obalu. Výborně!

S napětím jsem čekal, co se bude dít. Konečně. Dveře zaskřípaly a lehce se pootevřely. Pak se zasekly. Ztuhnul jsem a přikrčil se u dveří doufajíc, že to nikdo neslyšel. Pak jsem si uvědomil, že na mně všichni hledí a v očích jim září zabijácká vášeň.

„To snad ne," zamumlal jsem a vyrazil škvírou ven, ale slyšel jsem, jak vyrazili za mnou. To mne vyděsilo. Měl jsem co dělat, abych nezačal propadat panice, protože za dveřmi se rozléhal další, obrovský sál gigantických rozměrů, stejný jako ten, ve kterém jsem byl vězněn, až na to, že tenhle byl mnohem méně osvětlen.

Hnal jsem jako šílený tak dlouho, než mne cosi udeřilo do tváře. Zapotácel jsem se a padl na záda, kde jsem lapal po dechu a vyčkával, co se bude dít. Dostali mně, mihlo se mi hlavou. Nebyl to však rozvášněný dav, komu se podařilo mne zastavit, ale ten mladý muž. Sklonil se nade mnou a třel si naraženou pravou ruku.

„O co ses tu snažil?" zeptal se konverzačním tónem a přisedl ke mně. „Proč se pořád snažíš uniknout? Copak tobě stále ještě nedošlo, že je to marné?" zavrtěl hlavou. „A i kdyby ses dostal z téhle místnosti, myslíš si, že za jejími dveřmi je něco jiného? Další a další podzemní sály."

Takže jsme v podzemí. To jsem až doteď nevěděl. Jsem alespoň o nějakou tu novou informaci bohatší, když ne nic jiného. Pokusil jsem se zdvihnout, ale bez pomoci rukou to moc nešlo. K mému údivu mi sám on pomohl, abych si mohl sednout. Hlava mi stále třeštila a točila se. „Říkal jste, že mám být rychlejší," zasyčel jsem.

Ušklíbl se. „Ale vybral sis špatnou dobu, kamaráde, moc špatnou. Teď jsem naštvaný. Stalo se něco, co mne velice rozčílilo a je mi opravdu líto, že to odneseš ty." Mezitím k nám dorazili nějací lidé. Mladík jim pokynul: „Odveďte ho. A ať je po kotníky u mých sladkých nootinů. Doufám, že jste je příliš nepřekrmili."

Potlačoval jsem výkřik, ale to už mne chytli pod pažemi a táhli nazpět. K mé upřímné hrůze mne začali připoutávat k té postroji, ze které strhli jednoho krvácejícího otroka, jehož tělo pokrývalo mnoho hlubokých ran od malých zoubků. Snažil jsem se je odrazit Sílou, ale opět mne zklamala.

„Prosím, nedělejte to," křikl jsem na něj.

Upřel na mne svůj otrávený pohled: „Ty přece víš, co chci vědět. Řekni mi, co chci vědět, a pustím tě, přísahám. Dokonce vynechám tvé velmi blízké seznámení s mými mazlíčky. Tak kde jsou ty plány?!"

Skousl jsem ret. „To vám nemůžu říct," vydechl jsem.

„Jak myslíš," pokrčil rameny a najednou jsem se houpal nad jezírkem, ze kterého chvíli co chvíli nějaký ten nootina vyskočil a cvakl zoubky naprázdno. Bylo mi jasné, že pokud mne spustí o pouhý metr níž, budu to já, do čeho se zaryjí ty ostré jehličky. Snažil jsem se vymanit, ale on jen poznamenal: „To bych být tebou nedělal. Pokud se ti to uvolní, spadneš rovnou mezi ně. Pokud tedy nechceš zvolit velmi bolestnou sebevraždu. A že by velmi bolestná byla …"

Přestal jsem se pohybovat. Spustili mne. Jeden vyskočil a pokusil se mne kousnout do kotníku, ale včas jsem ucuknul nohou. Druhý po mně chňapl, ale opět se mi podařilo mu uhnout. Bylo mi jasné, že příště už takové štěstí mít nebudu. Zatím mně chrání bytelné boty, ale je otázkou, jak dlouho ještě budou.

„Kde jsou ty plány?" zajímal se mladík nevzrušeným hlasem. Potom si podal mísu s ovocem a začal se v ní nerozhodně přehrabovat, když hledal, co si dá k snědku k tak zajímavé podívané. Nakonec si vybral cosi ve tvaru malé krychle jasně modré barvy a zakousl se do toho.

„Nevím!" vřískl jsem hystericky.

V klidu dožvýkal sousto, odhodil zbytek pokrmu - asi mu to už přestalo chutnat - a upřel na mne své ledové oči: „Jak tedy chceš," odvětil a naznačil palcem, ať se posunu ještě o něco níž, když tu k němu přišel jeden muž, který mu řekl:

„Kiethe, když ho zabiješ, nebude to na nás mít dobrý dopad."

To je informací najednou! Už konečně vím, jak se jmenuje můj věznitel! Sice je mi to k ničemu, nikdy jsem o něm neslyšel, ale i tak je to příjemný pocit. Kieth se na toho muže otočil a potřásl hlavou: „Na vás, ne na mně. Pokračujte."

Najednou jsem byl tak nízko, že jsem se podrážkami skoro dotýkal hladiny jezírka. Jeden z tvorečků vyskočil a zakousl se mi do paty. Jsou z pevného materiálu, ale přesto jsem cítil, jak jeho zoubky pronikly botou a zaryly se mi do kůže.

Začal jsem divoce máchat nohou, ale bylo mi jasné, že pokud budu dělat zbytečně prudké pohyby, spadnu do vody celý, a tak jsem toho radši nechal a se zatnutými zuby odolával bolesti. Další se mi zahryzl do kotníku. Cítil jsem, jak drtí svým chrupem kosti. Zalapal jsem po dechu a snad ze zoufalství jsem si začal drmolit nekonečné meditace rytířů Jedi. Čím dál víc se mi jich zakusovalo do nohou. Bylo to nesnesitelné, ale dokázal jsem mlčet, i přesto, že jsem si silně rozkousal dolní ret.

Jeden z nich se uvolnil a trhnul sebou směrem dolů. Najednou bylo po bolesti, ale když jsem se na svou botu zadíval pozorněji, všiml jsem si, že mi v ní udělal díru. A spolu s kouskem boty mi chyběla i část kůže. Z rány se valila krev. Jeho příkladu následoval další a další tvoreček, až jsem byl zase volný, i když silně pokousaný. Jenže pak znovu začali vyskakovat z vody a zakusovat se mi do nohou. Už jsem to nevydržel.

„Jsou v mém pokoji!" zaječel jsem na něj, na toho Kietha.

Ten naznačil svým pochopům, aby mne vytáhli ven a já dopadl tvrdě na zem před něj. Tvorové začali postupně odpadat. Zkroutil jsem se na zemi a tiskl ruce na rány, ze kterých se valila krev.

Všiml jsem si, že ke mně někdo pomalu došel. Nemusel jsem ani vzhlédnout, abych věděl, že je to on. „Co že jsi to říkal?" zazubil se spokojeně Kieth. Bylo na něm vidět, že má obrovskou radost z toho, že se mu podařilo mne pokořit.

„V mém pokoji v Anjaiině paláci," zadrmolil jsem a cítil jsem se strašně. Tak já jim to, navzdory svému přesvědčení, nakonec stejně řekl. Ale copak by se dalo tohle mučení přežít bez úhony?! „Ve skříni. Za zásuvkami ve skříni ..."

Chvíli mlčel, jako by nad mými slovy snad přemýšlel nebo co. „A kde mám vzít tu jistotu, Anakine, že nám nelžeš a pouze se snažíš oddálit svou smrt jakýmikoliv prostředky?" zeptal se mně nakonec.

Pracně jsem se pokusil o úsměv. „Když to tam nebude, tak stejně zemřu v hrozných bolestech, ne? A je jedno, jestli teď nebo až za několik minut."

„Všímavý chlapec," poznamenal s ironií a mávl na své muže: „Vy dva, jděte do jeho pokoje a hledejte v té skříni, jak nám tady Anakin řekl. A jestli to tam nebude, dejte mi to hned vědět." Ohlédl se na mně. „Víš, silně nesnáším, když mi někdo lže. Modli se, aby to tam skutečně bylo."

Bylo mi to upřímně jedno. Já si jsem jistý, že to tam je, kde jinde by to také bylo. Někdo mi pomohl se posadit a dal mi napít. Nevím, jak dlouho jsme čekali. Všichni mlčeli a hleděli na Kietha, který v ruce třímal vysílačku a upíral na ni své oči. Mezitím mi byly ošetřeny rány a tak jsem jen odpočíval.

Bring!

Na ten zvuk všichni přihlížející ožili. Naráz začali všichni mluvit a cpali se co nejblíže k jejich psychopatickému vůdci, aby lépe slyšeli, co bude říkat. Kieth jim jediným gestem naznačil, aby bylo ticho, a aktivoval vysílačku: „Ano?" Okamžik poslouchal, pak jeho výraz ztvrdnul. Zděšeně jsem na něj hleděl. Co to znamená?! „Ano," pokračuje. „Dobře. Rozumím." Odložil komunikátor - spíše ho odhodil, abych byl přesný - a vrhl na mne pohled plný nenávisti: „Není to tam."