Potrestat chybující 3.část

Sedím na schodech, vedoucích do zahrad, a mračím se. V noci zmizela Andris a hned ráno odletěl i Ryan. Odmítl mi sdělit, kam vlastně míří. A cosi záhadného se rozhodlo, že je za dnešek těch podivných událostí ještě málo.

Musím zkontaktovat Radu. Neozval jsem se jim od doby, co tady jsme. Budou zcela určitě nadšeni z těch zpráv, co jim řeknu. Vůbec nic jsme nezjistili, můj Padawan se beze stop ztratil a já ho dosud nenašel. Vzdychl jsem a vyčkal, až se přede mnou objeví nestabilní hologram Yody. Jak jsem byl už několikrát poučen Daryanem, zdejší podnebí příliš holografickou komunikaci neumožňuje.

S úctou jsem se před ním poklonil, ale to už Yoda poznamenal: „Je dost, že jsi se ozval, ty. S netrpělivostí, ano, s netrpělivostí čekáme na tvé zprávy, Obi-Wane. Výsledky očekáváme. Tak mluv."

Skousl jsem ret a okamžik váhal, jak mám vlastně začít. Z těch informací, kterými se ho chystám zahltit, bude velice překvapen, pokud to slovo ‚překvapen' tak přesně vystihuje. „Mistře, nic nám tu nejde podle plánu. Myslel jsem si, že to bude jenom rarita, ale … stalo se mnoho věcí."

„Věcí? Jakých?" zachmuřila se Yodova drobná tvář a mně se skoro zdálo, že se protáhla náhlým zklamáním. Trochu mne to zarazilo. Že by mi konečně poté, co jsem tehdy neuposlechl nařízení Rady a tajně odletěl na předání plánů, začali konečně věřit? A já … já jsem opět nesplnil jejich přání.

Sklonil jsem hlavu a hledal vhodná slova. „Kromě jiného … princezna byla několikrát napadena a přerostlo to ve vzpouru, kterou se nám sice podařilo potlačit, jenže … ztratil se Anakin a já … nevím, kde by mohl být … a … misi jsme taky ještě tak docela nesplnili …" koktám nejistě.

Cítím na sobě Yodův uštěpačný pohled. „Anakina najít ty musíš."

„Ano, Mistře, jenže nemám sebemenší ponětí, kde by mohl být," vzdychl jsem. A to jste neslyšel to nejhorší. Zhluboka jsem se nadechl a psychicky se připravil na to, co mu řeknu vzápětí. „Ještě něco. Zjistili jsme, že za útoky zřejmě stojí … ehm, Kieth Dan-Nie, pokud si na něj pamatujete, ten mladý Jedi, který …"

„Cože?!" přerušil mne Yoda ostře. „Ten rebel?"

Přikývl jsem. Pojem rebel mne docela pobavil. Nikdy mi jako rebel nepřipadal, i když se často stavěl proti svému Mistrovi i Radě. Oukej, byl to asi rebel. „Možná má co do činění s Anakinovým únosem. Mluvil o něm a -"

Ten maličký Mistr Jedi zastavil tok mých slov tím, že zdvihnul jeden ze svých prstíků do výše a nespokojeně zavrtěl hlavičkou: „Ty jsi se s ním setkal, chceš říct?"

„S Kiethem? Ano, bojovali jsme spolu. Myslím si, že je to ten samý útočník, který mne napadl na Coruscantu, což by pouze potvrzovalo mou teorii, že šlo o Jedie a ne o lorda ze Sith," pokrčil jsem rameny. Bylo mi nanejvýše nepříjemné o tom mluvit, jako by šlo o něco, co se mně nijak netýká.

„To je zvláštní," ušklíbl se Yoda. „Domnívali jsme se, že mrtvý je on, ale ty říkáš pravý opak … jako by se nic tehdy nestalo." Chvíli se odmlčel, jako by přemýšlel. Neušlo mi, že mne celou dobu pozoruje podezíravýma očima. „Velice zvláštní."

S tím mi nezbývalo nic jiného než souhlasit. „Také jsem si to myslel," přiznal jsem. I mne se to zdá divné, ale vím, co jsem zažil. Jsem si naprosto jist, že to byl on. Už proto, že mluvil o takových věcech, o kterých nikdo jiný ani vědět nemohl. O Dantooine.

„Byli jste si hodně blízcí v jeden čas," podotkl Yoda a jeho obraz zapraskal. Už jsem doufal, že se spojení přerušilo kvůli atmosférickým tlakům, které jsou zde takové nejisté, ale vzápětí se tu objevil znovu. „Doufám, že nijak to neovlivnilo úsudek tvůj."

Potlačoval jsem vzrůstající vztek. Tak přece jenom o mně stále pochybují. A mne tolik mrzí, že mi to dává tolik najevo! „Snažil se zabít princeznu, Mistře. Přátelé jsme byli před mnoha lety, ale to už je pryč. Vše se mezitím změnilo. Bránil jsem ji."

„Dobře," pronesl skoro omluvně Yoda a pak bojovně ťuknul hůlkou o zem. „Takže další, nové pokyny tvé - najdi Anakina a sotva v ruce budete mít nějaký důkaz proti Anjaie, na Coruscant se vraťte. Kdyby ještě Kieth zaútočil, ozvi se."

„Síla s vámi, Mistře Yodo," popřál jsem mu a s úlevou konečně sledoval, jak se jeho hologram postupně vytratil. Jemu se to řekne lehce - najdi Anakina. Jenže tady není tolik možností. Princezniny hlídky pročesávají planetu, vyrazily do všech měst. Stále bez jakéhokoliv úspěchu. Začínám už pomalu pochybovat, že je na téhle planetě, ale kde by jinde byl?!

Zahlédl jsem Anjaiu v doprovodu jedné služebné a jakéhosi vojáka. Jakmile mne zahlédla, usmála se na mně a zamávala. Došel jsem až k ní. Měla na sobě dlouhé, růžové šaty, které barvou ladily s červánky zapadajícího slunce, s hlubokým dekoltem.

„Večerní procházka?" zeptal jsem se jí a ze všech sil jsem se bránil otrávenému tónu. Cítil jsem se pod psa, ale nechtěl jsem, aby princezna mou špatnou náladu vycítila.

„Tak nějak," přitakala a vyzvala mne, abych ji doprovázel. Toho vojáka okamžitě poslala pryč. Sledoval jsem, jak odchází, a cítil jsem se velice zneklidněn. „Víte," pronesla po chvíli zamyšleným hlasem. „To, co se předevčírem stalo, by se už nemělo opakovat. Doufám, že se ten muž už nikdy nevrátí. Vy ho znáte?"

Pohlédl jsem na ni. Jak upřímně svá slova myslí? „Dalo by se to tak říct," odvětil jsem a doufal jsem, že zním pokud možno co nejlhostejněji. „Kdysi jsem ho znal, ano. Ale je to už mnoho let, co jsme se neviděli. Byli jsme ještě děti." Odmlčel jsem se. Vzpomněl jsem si na ten okamžik, kdy mne Kieth vzal v jisté napjaté chvíli za ruku a vyhrkl: „Přátelé, Obi-Wane, přátelé až do smrti, jo?"

Pocítil jsem, jak na mne upírá pátravě své krásné oči, temné a hluboké jako noc. „To je mi líto," zašeptala. „To jsem nevěděla. Asi jste ho zabil, je to tak? Bude tedy konec, konec všemu povstání …?"

„To si nemyslím," přiznal jsem. „Možná jsem ho zranil, ale určitě jsem ho nezabil. Konec povstání to asi také neznamená. Já nevím. Chtěl bych vás něčím potěšit, jenže … jenže nevím, co bych vám měl říct. Ještě není nic jisté a budoucnost, která se před námi rozevírá, je stále příliš matná."

Princezna sklonila hlavu a kráčela vedle mne beze slova, mlčky, jako by zabrána do svých myšlenek. „Mluvila jsem s Rheiou," špitla. „A říkala o tom, že v tom hangáru … že šlo o jistého nájemného žoldáka."

Při tom slově se mi sevřel žaludek. „Prosím …?"

„Šel prý najisto po datadisku," pokračuje a hraje si s ramínky svých šatů. Je asi velice nervózní. Hleděl jsem na ni a nelibá předtucha mi nedala klid. Žoldák. Jen jeden by mohl mít o datadisk takový zájem. Jen jedna. „Podle ní jde o Sunshine d´Ark," dodala a tím vše pouze potvrdila.

Zalapal jsem po dechu a doufal, že si mého vnitřního zakolísání nevšimne. Mýlil jsem se. Přiskočila ke mně (a mně neušlo, že jí ten vyděšený výraz neuvěřitelně slušel) a položila dlaň zlehka na mé rameno.

„Jste v pořádku? Co se děje?" vyhrkla zmateně. Mávla na služebnou, ta přiběhla a okamžitě se s ochotou zajímala, co si paní přeje. „Pošli sem všechny -" začala, ale já jsem ji rychle přerušil:

„Ne, prosím ... ne. Jediné, co teď potřebuji, Výsosti, je sklenička něčeho silného," ujistil jsem ji. Něčeho hodně silného, tak jako Coruscantskou vodku nebo Shanií krev. Mám pocit, že je těch náhod na mně už dost. Anjaia na dívku kývla, ale dříve než ta stihla jít udělat to, co si princezna přála, ozval jsem se znovu já: „Ne, půjdu já. Potřebuji si teď hodně věcí urovnat v hlavě."

Zamířil jsem k paláci, za sebou jsem nechal překvapenou Anjaiu i její oddanou služebnou stát uprostřed toho pečlivě vedeného sadu, a ze všech sil jsem se uklidňoval. To nemůže být možné. Ne, co by tady dělala? Proč by chtěla datadisk? Tomu nerozumím. To nemohla být ona, San se přece dobrovolně ztratila a nechtěla, aby o ní někdo věděl, tak proč by udělala takový nesmysl?!

Od doby, co jsme byli s Anakinem povoláni na tuhle misi, všechny naše zažité rituály byly zpřetrhány. Nic už není takové, jaké to bylo dřív. Nic dokonce ani není takové, jak se zdá. Neměli jsme to vůbec brát.

Byl jsem už u dveří a chystal jsem se vyťukat kód, když v tu chvíli jsem zaslechl jasný výkřik. Prudce jsem se otočil a pohlédl do zahrad. Nic jsem neviděl, ale když jsem se podíval pořádně, všiml jsem si, že se princezna ukrývá za jedním stromem a její služebná za druhým, zpoza kterého kamsi střílí.

„To snad ne," zamumlal jsem pro sebe znechuceně. „Chtěl bych tu zažít aspoň jeden, jediný normální den, kdy se vůbec nic nestane!" Rozeběhl jsem se zpátky do sadu a bleskově jsem aktivoval meč, kterým jsem poslal stranou těch několik střel, které na mně bez zaváhání neznámý útočník vystřelil.

Dorazil jsem až k Anjaie. Klečela na zemi a tiskla ruku na svou paži. Vypadala však poměrně klidně, jen její oči byly trochu sklené, jako by se měla každou chvíli rozplakat. „Zasáhl mne," oznámila mi stroze. Lehce, jakoby opatrně nadzvedla prsty a já viděl, že rána vypadá na čistý průstřel.

„Kde je?!" vykřikl jsem na ni. Zavrtěla hlavou a odpověděla, že neví. „No tak, mluvte, kde je?!" zopakoval jsem zlostně svůj dotaz. Nakonec ze sebe dostala, že si myslí, že je u keře s tyeniemi. Netušil jsem, jak květiny s takovým názvem mohou vypadat, ale když jsem vyhlédl ven ze svého úkrytu ve snaze ho najít, proletěla mi kolem hlavy salva střel, okamžitě mi to bylo jasné.

Udělal jsem vcelku povedené salto a najednou jsem měl co ohánět pod jeho přímou palbou. Střílel výborně, dokonce až moc dobře, ale něco se mi na tom nezdálo. Jako kdyby mne ani nechtěl trefit. Nicméně několika přesně odraženými střelami se mi nakonec podařilo sejmout toho atentátníka.

Když tedy konečně nebezpečí pominulo, udělal jsem dva kroky k tomu keři, hustě porostlého drobnými, jasně žlutými kvítky. Nic se nepohnulo. Nebylo pochyb o tom, že je mrtvý. Nakoukl jsem za něj a strnul. Šlo o jakéhosi muže, jehož tvář mi byla povědomá. Přemýšlel jsem, kde jsem ho viděl, a najednou jsem si vzpomněl. Byl to člen princezniny bezpečnostní jednotky. Dokonce se mi vybavilo i jméno. Co to má znamenat?! Prudce jsem se na ni otočil. S pomocí té dívky vstala a otočila se na mně:

„Kdo je to, Mistře?" zeptala se.

Zarytě jsem mlčel a přemýšlel nad tím, co se teď tady stalo. „Paní, prosím vás, pojďte, musíte si to zranění nechat řádně ošetřit," mínila její služebná, ale Anjain pohled ztvrdnul, zdvihla prst do výšky a zlostně sykla:

„To má čas, Faine. Mistře Obi-Wane, kdo je ten muž? Znám ho? Znáte ho vy?"

Deaktivoval jsem meč a zastrčil ho za opasek. Ohlédl jsem se na ni a potřásl hlavou. Váhal jsem nad tím, zda jí to řeknu nebo ne, ale nakonec jsem si řekl, že nemá důvod jí upírat, aby věděla pravdu, i když se jí to určitě dotkne. „Ano, určitě ho znáte. Juth Nieder, vaše speciální ochranka."

Ztuhla a přišla se osobně přesvědčit. Svraštila čelo a zahleděla se do jeho tváře. „Ano, je to on. Nerozumím tomu, Mistře, opravdu ne." Vzhlédla a setkala se s mým pohledem. Čekal jsem, že uhne, ale naopak, vydržela to. „Copak? Myslíte si snad, že s tím mám něco společného?" zeptala se náhle.

Zarazilo mne to. Je sice pravda, že se mi to na malý okamžik mihlo myslí, ale … „To bych si nedovolil," odpověděl jsem a lehce ustoupil.

„Faine," kývla na svou služebnou a spolu zamířily do sídla.

Postaral jsem se o to, aby se o tom dozvěděly všechny hlídky, které to znepokojilo stejně silně jako mně, a dokonce jsem zašel i za Rheiou. Nejprve jsem měl chuť se jí zeptat na Sunshine, ale když jsem měl k tomu vhodnou příležitost, nedokázal jsem to. Potom jsem zařídil, aby se tělu dostalo řádného pohřbu, i když se k tomu ostatní muži zpočátku stavěli tak, že takový zrádce si snad ani nezaslouží být pochován na stejném místě jako ti, kteří padli předevčírem při vzpouře a bránění residence, ale trval jsem na tom a to mi, jakožto hostu princezny, nemohli odepřít.

Pak jsem zamířil do princezniných pokojů, abych to všechno sdělil Anjaie. Seděla docela sama na posteli, bez kohokoliv jiného, dokonce u sebe neměla ani služebné, se zavázanou paží, a vypadala ztrápeně. Jakmile mne zahlédla, její výraz se bez prodlení změnil a její krásná tvář opět nedávala najevo žádné emoce.

„Posaďte se," vyzvala mne a když jsem tak učinil, tiše prohlásila: „Přemýšlela jsem nad tím, co se stalo. Víte, představa, že už nemůžu nikomu věřit … mě děsí. Nechci žít v neustálém strachu o svůj život, musím vládnout a … a tak mne napadlo, že vás požádám o svou nepřetržitou ochranu."

Málem jsem spadl ze židle údivem. „Cože?"

„Prosím vás, Mistře," upřela na mne své oči. „Vy nevíte, jaké to je. Vždyť už mne napadl i někdo, kdo patří do mé bezpečnostní jednotky. Domnívala jsem se, že se na tyhle muže mohu spolehnout, ale … byla jsem tak naivní. Vám věřím. Jste rytíř Jedi …"

Polkl jsem a rozmýšlel svou odpověď. Chtěl jsem se z toho nějak vykroutit, uvědomil jsem si však, že mi nepřísluší odmítnout. Jedi má jednat tak, aby se zároveň staral o všeobecné blaho. Mimo to, došlo k tomu jenom proto, že jsem tam právě nebyl s ní. Kdybych neztratil soustředění a nevyrazil bych na panáka, vycítil bych, že jí hrozí nebezpečí, a tomu výstřelu, který ji zasáhl do ruky, bych zabránil.

„Oukej. Nevím sice, jak dlouho tady na téhle planetě budu, ale po tu dobu vás budu chránit," prohlásil jsem a odolával touze skrýt tvář v dlaních a zařvat zoufalstvím. A pak jsem to zahlédl. Cosi malého, kulatého, zpola ukrytého za stolkem. Zvedl jsem se a sklonil se nad tím. Když jsem to vytáhl na světlo, princezna ztuhla:

„Co je to?" vydechla.

Zamračil jsem se. Myslel jsem si, že když to je v jejím pokoji, bude to vědět spíš ona než já. Nicméně byla pravda, že jsem byl bezradný. Byla to růžová koule, která zářila, a když jsem s ní pohyboval, zdálo se mi, že se uvnitř cosi převaluje. Cosi živého. Málem jsem ho úlekem pustil na zem.

„Co to je?" zopakovala Anjaia svůj dotaz a teď se mi zdálo, že není trochu ve své kůži. Mlčel jsem a dumal nad tím, jaký to má asi tak účel, když tu nečekaně vykřikla: „Je to bomba, že je to tak?!" - vyrazila ke dveřím.

Byl jsem o zlomek vteřiny rychlejší než ona a zastavil jsem jí dřív, než stihla utéct. „Ne, počkejte," řekl jsem jí, ale ona mne trošku udeřila, jen velice zlehka, a pokoušela se mne odstrčit. Neuhnul jsem se ani o centimetr. Chvíli se ještě snažila, ale pak pochopila, že je to marné, padla mi k nohám a rozevzlykala se:

„Faine …! Faine!" zvolala a pak na mne zoufale pohlédla. „Mistře Obi-Wane, tak co to je, když ne bomba? V životě jsem tu věc u sebe neviděla. Myslela jsem si … myslela, že …" Znovu se rozplakala. „Tak co to je …?"

Odložil jsem to na stůl a pomohl jsem jí na nohy. Pak jsem to zase uchopil do ruky, zatřásl tím a sdělil jí: „Budu to muset zjistit."

Že bude Andris na planetě Toonie jsem si pouze tipnul. Nedávno o ní mluvila a z jejích slov jsem si uvědomil, že si vlastně posteskla, jak strašně dlouho tam nebyla. Takže když jsem tam tak stál v hangáru a hleděl na místo, kde měl být náš modul - a nebyl, najednou mi to došlo.

Najít místo, kde se tam bude ukrývat, bylo ještě jednodušší než jsem čekal. Stačilo mi, že jsem se o té planetě dozvěděl jedno - je primitivní. Není zde žádná technika, civilizace je na velmi nízké úrovni. Pak stačilo jenom zapnout okruh, který vyhledá každý stroj, a její modul byl objeven.

Takže, i když se tím nechci nijak zvlášť chlubit, jsem dobrý. Dost dobrý. Samotného mne to samozřejmě překvapuje, ale je to holý fakt. Problém bude, jestli mne vůbec uvidí ráda. Třeba odletěla jenom proto, že mně má plné zuby. No super, tím spíš se už těším na její výraz, až mne tady spatří!

A přitom večer byla naprosto v pohodě. Přišla mi dát dobrou noc a jen tak mimochodem se u mně kapku zdržela. „Stejně se mi nechce moc spát," podotkla s úsměvem, sedla si na kraj mé postele a pak jsme si povídali. Bylo to utrpení i požehnání zároveň, sedět vedle ní několik hodin a jenom mluvit, a odolávat přitom touze začít jí líbat. Říkal jsem si, že je to vlastně zkouška, a hrkal jsem ze sebe všechno možné, každý nesmysl, který mne napadl, a ona mlčela. To se u ní nestává často. Pak se zdvihla a pravila: „Je už pozdě. Koukat do prázdna mohu i u sebe v pokoji. Pěkné sny."

Zazubil jsem se a přesunul se ke dveřím, abych mohl vylézt ven z modulu. Kdyby jen tušila! Byly to dokonce tak pěkné sny, že jsem se probudil s výkřikem hrůzy na rtech. Otevřel jsem dveře a ty se samy spustily k zemi. Okamžitě mne do očí udeřil jas všech tří sluncí, které tahle malá planetka spolu s osmi Měsíci má, a když jsem začenichal, uvědomil jsem si, že cítím nějaké květiny. Skoro jsem se ušklíbl. Tady je takový ráj, až se mi to zdá skoro kýčovité. Oáza vesmíru.

Protáhl jsem ztuhlé nohy. Letěl jsem na tohle zapadlé, Coruscantem zapomenuté místo skoro tři hodiny i přesto, že jsem měl slušně vysoký nadsvětelný výkon. Celou dobu jsem seděl u palubní desky a nervozitou si kousal nehty, i když jsem si už nejednou říkal, že bych se měl tohohle protivného zlozvyku zbavit. Nějaká menší procházka mi tedy neuškodí, to opravdu ne.

Šinul jsem si to pod stromy, pod kterými byl přiměřený chládek, stále za nosem. Něco mi říkalo, že jdu správně, asi Síla. Ta Síla, kterou jsem na Charline skoro necítil. Tam to bylo vůbec takové divné.

Tak třeba ta princezna, ta je toho hlavním příkladem. Je sice krásná jako hřích, ale zároveň se mi zdálo, že se chová strašně strojeně, ale že jí přesto všichni milují. Dokonce i Obi-Wan z ní byl nějak naměkko, a to se prý u něj nestává. Slyšel jsem o něm, jaký je to drsňák, a přitom by se kvůli ní div nerozkrájel ochotou. Jen kvůli Anjaie mu ten Kieth, nebo jak že se to jmenoval, zkrátka ten Sith, se kterým tam bojoval, unikl doslova a do písmene mezi prsty.

Takže co z toho mého rozboru nakonec plyne? Vlastně mi ani o žádnou hlubší myšlenku nešlo, jsem prostě rád, že jsem už odtamtud zmizel.

Jé, co to je za chaloupku? Pro sebe jsem se usmál. Vypadá to jako nějaký srub. Nedokážu si představit, jaké to je v takovém přístřeší bydlet. Když prší, musí to tam všude zatékat, každou škvírkou. A co teprve, když sněží? Ale ne, nemyslím si, že v tomhle podnebí někdy padá sníh. Docela je lituji, že jsou zdejší lidé o takovou událost ochuzeni. Já jsem sněhové vločky poznal poprvé ve svých necelých patnácti letech a byl to pro mne takový zážitek, na který do smrti nezapomenu.

Opatrně jsem zabušil na dveře domečku, ani nepočkal na vyzvání a vpadnul dovnitř. „Nazdárek Pada -" zarazil jsem se. Není tady. To je nečekané. Ani jsem nepřipustil variantu, že by tu taky nemusela být. Rozhlédl jsem se. Ale ne, byla tady, to je jasné. Na posteli leží její plášť bez ladu a skladu, a o kousek dál se dokonce povaluje její věčný, ošoupaný batůžek, ze kterého čouhá zmuchlaná tunika.

Vylezl jsem ven a z rukou udělal malý trychtýř: „Andris!" zavolal jsem, ale bez odezvy. Povzdechl jsem si a zkusil jsem to znova. „Andris!" zařval jsem, až mi málem přeskočil hlas. „Andris …" zaúpěl jsem. Docela jsem si vyřídil hlasivky.

Musím jí tedy najít. Teď, když vím s naprostou jistotou, že jsem se nezmýlil, že je zde skutečně ukrytá, přece neodejdu s nepořízenou? To bych byl blázen. Sundal jsem ze sebe plášť, ve kterém mi začínalo být odporné vedro, pověsil jsem ho na dveře, a neochotně vyrazil prozkoumávat okolní terén.

Seděla u malého jezírka - když jsem ji tak pozoroval, že všech sil jsem odolávat záplavě citů, které k ní cítím - a asi meditovala. Tím si jsem byl jistý vzápětí, když, aniž by otevřela oči, tiše pronesla: „Co tady děláš, Ryane?" Dokázala mi tak, že je naprosto sladěna se Sílou a ve střehu.

„Taky tě rád vidím," řekl jsem a došel až k ní. Vypadala nějak jinak, já nevím, více klidně, více koncentrovaná, v pohodě. Pohlédla na mně a já si uvědomil, že jsem právě tu její pohodu krutě narušil.

„Proč jsi sem přiletěl?!" vyštěkla. Docela mne to překvapilo, ale snažil jsem se to na sobě nedat znát a posadil jsem se vedle ní. „Nikdo se tě o to neprosil. Kdybych tvou přítomnost vyžadovala, asi bych se ti s tím svěřila, nemyslíš?!"

Pokrčil jsem rameny. Bylo mi to upřímně jedno. „Měl jsem o tebe strach," vysvětlil jsem jí prostě. Nebylo třeba říkat něco jiného. „To je snad normální, že se někdy Mistr bojí o svého učedníka, ne? A nechce, aby se mu něco stalo. Tvůj Mistr se o tebe taky určitě bál, když ses zatoulala … takže …"

Neměl jsem to asi říkat. Přísahal bych, že se jí v očích na malou chvíli zaleskly slzy, když jsem zmínil jejího Mistra. Vím, že o něj přišla velice nepěkným způsobem, a to asi tehdy, když explodovala ta loď plná Mistrů Jedi - dosud nevyšetřili, kdo to mohl udělat, nicméně byla to pro řád Jedi velká ztráta. Ale nemyslel jsem si, že k němu cítila tak silné pouto. „Jak vidíš, tak to zvládám," procedila skrz zuby.

„To vidím," uznal jsem a rozhlédl jsem se. Je to tady opravdu hezké. „Když se předtím přece ztratil Anakin, jak mi říkal Obi-Wan … napadaly mně fakticky samé hrozné věci, které bych ti opravdu nepřál, když jsem tě pak nemohl ráno najít. Chtěl jsem mít jenom jistotu, že se ti nic nestalo."

„Nestalo," ujistila mně příkře.

Prudce jsem vstal a rozčarován jejím chováním jsem jí sdělil: „Myslel jsem, že to aspoň oceníš. Tak nic. Je vidět, že ses vůbec nezměnila, že jsi pořád ten stejný sobecký namyšlený spratek jako když jsme odlétali z Coruscantu! Takže budu vlastně docela rád, když ti Rada přidělí jiného Mistra a já dostanu nějakého jiného Padawana. Měj se tady pěkně, protože já se vracím na Charline."

Pozorovala mne a když jsem opravdu vyšel, tentokrát už pevně rozhodnut, že odletím, najednou stála u mně a ruku mi položila na rameno. Takovým poměrně důvěrným gestem. Něžně mně k sobě otočila. „Ne … počkej … nechoď pryč, prosím tě. Jsem ráda, že jsi se sem obtěžoval, Ryane …"

Nechápavě jsem se na ni zahleděl, ale myslela to zřejmě skutečně vážně. To mne uvedlo v ještě větší nejistotu. „Opravdu …?" podivil jsem se. V jednu chvíli mi vynadá a pak se zase chová tak … jako by se nic nedělo. Nerozumím jí.

„Samozřejmě."

Z toho jejího ujištění mne polila horkost. Stále měla dlaň na mém rameni. Bylo mi to velice příjemné. Hledím do té její krásné tváře. Je sice stále trochu sobecký namyšlený spratek, ale bez toho by to snad ani nebyla ona.

„Samozřejmě, Ryane," zopakovala. „Vlastně jsem to tak trochu čekala, i když ne tak brzy. Chtěla jsem … chtěla jsem si tady všechno rozmyslet, ničím a nikým nerušena. Moc si toho vážím, že jsi tady … se mnou …"

A najednou mne políbila. Docela nejistě, opatrně, snad se to ani polibkem nedalo nazvat. Ucukl jsem a byl jsem ještě o něco zmatenější. Takže ona … ona ke mně přece jenom taky něco cítí?! Zalapal jsem po dechu a udělal krok dozadu. Její ruka sklouzla z mého ramene. Tak dlouho jsem se na tuhle chvíli těšil, představoval jsem si ji, a když je konečně tady, podlamují se mi kolena.

„Co se děje?" zeptala se mne tichým hlasem a obtočila ruce kolem mého krku. Byla tak blízko … tak strašně blízko … „Ryane …?"

Pak už jsem se přestal kontrolovat a vůbec nepřemýšlel, co dělám. Mé ruce ji samovolně objaly, přitiskl jsem se k ní a začal ji vášnivě líbat. Uvědomoval jsem si, co všechno k té dívce cítím a konečně to mohl uvolnit na povrch snad ze samého nitra své duše. Mé rty se vpíjely do jejích a já si vychutnával jejich sladkou chuť. Po nějaké chvíli - ani nevím po jaké, přestal pro mně existovat čas i prostor - ukončila slastnou hru našich jazyků, oddálila se z dosahu mých rtů a tiše, měkce zašeptala:

„Ryane … chci tě …"

V životě jsem neslyšel krásnější slova a nepřál si nic jiného, než jim vyhovět.

Jenže jsem nepočítal s tím pocitem, který se dostavil poté. Seděl jsem u jezera a Andris se kamsi vzdálila. Přemýšlel jsem, nic jiného mi tu nezbývalo. A čím déle jsem se zabíral svými myšlenkami, tím více jsem se cítil zatraceně provinile.

To, co jsem udělal, bylo sice krásné, jenže … jsem její Mistr. Jsem její Mistr! Už se to nesmí opakovat. Nikdy. Nesmím se nechat ovládnout svými city, to prostě nejde. Jestli se to nějakým způsobem dozví Rada … neodvažuji se ani domyslet. Mezi Jedii jsou takovéhle emoce jako láska naprosto zakázané.

Při Síle, jaký jsem hlupák. Jaký jsem zoufalý hlupák!