Potrestat chybující 2.část

Rozhlížím se a ve svém vzteku si mlhavě uvědomuji, že na mně Daryan Didien, ten sebejistý bezpečnostní důstojník, kdysi uznávaný žoldák, mluví. Nevím, co mi říká, smysl jeho slov mi docela uniká, ale jisté je, že je i on rozčilený. Že by mi vytýkal to, co jsem provedla jeho sestřičce? Jistě, to bude hlavním předmětem jeho monologu.

Zaklonila jsem hlavu a vykřikla: „Prosím vás, už toho nechte! Mě to, co říkáte, opravdu ani v nejmenším nezajímá!"

„Jste velice drzá," podotknul Daryan a vrazil mi facku. Kdybych nebyla tak pevně připoutaná ke křeslu, možná bych z něj spadla. Cítím, že mi rozbil ret a teče mi z něj krev. Ústa mám plná té odporně železité chuti, chce se mi z ní zvracet. Usmála jsem se představě, jak by se asi tenhle otrlý muž zatvářil, kdybych mu vyprázdnila obsah žaludku na ty jeho vyžehlené kalhoty. Mé zazubení mu neušlo. „Nevím, co vám na tom zdá směšného. Na vašem místě bych svého činu dávno litoval!"

Ušklíbla jsem se. Já jsem svůj čin bohužel ještě vůbec neprovedla, to je ten můj problém. „Nic směšného na tom opravdu není …" pokrčila jsem rameny a rozhodla jsem se k tomu více nevyjadřovat. Nechtěla jsem si to přiznat, ale ve skutečnosti jsem měla strach, že mne zase bezcitně uhodí.

Chvíli váhal a beze slova na mne hleděl, jako by přemýšlel nad tím, jak vážně jsem to myslela. Potom si povzdechl: „I když to nedělám rád, musím vás na chvíli nechat projít. Ta zatracená pravidla zacházení se zajatci. I když věřím, že toto mé gesto oceníte. Sedíte tu už skoro čtyřiadvacet hodin."

V tom jsem s ním docela souhlasila, nohy a záda jsem už měla úplně zdřevěnělá a své pozadí jsem už několik hodin necítila. A za tu dobu, co jsem mu byla vydaná napospas, nedělal nic jiného, než že mě chvíli co chvíli bezdůvodně, ale zato silně udeřil. K mému upřímnému údivu mne skutečně odvázali a co se týče mého zabezpečení, nechali mi pouze želízka na rukou. Měla jsem co dělat, abych se ubránila potěšenému výrazu, ale vstala jsem a slastně se protáhla.

Daryanova vysílačka zapípala. Zneklidněle se podíval po svých mužích a rychle ji zapnul: „Ano …?" zeptal se. Pak se na okamžik odmlčel; naslouchal. „Cože?!" vydechl překvapeně a zdálo se mi, že nenachází slov. Co se to děje? Co našli? „Ne, radši s tím nic nedělejte. Přijdu se podívat." Vrhl na mne krátký, vzteklý pohled. „Dobře. Končím." Otočil se ke mně: „Proč jste mi neřekla, že je vaše skladiště plné trhaviny?! Dokážete si představit, co všechno se mohlo stát, když se tam střílelo?!" Potom se ohlédl k jednomu z mužů, k tomu kapitánovi: „Veliteli Kamu, budu pryč jen chvíli, ale přesto buďte opatrní. Nespouštějte ji z očí. A ať vám hlavně, při Coruscantu, zase neunikne!"

„Ano, pane, spolehněte se, pane," přikývl ten a zaraženě hleděl za odcházejícím Daryanem. Jakmile za tím zapadly dveře, hlasitě si oddychl. Bylo na něm vidět, že má svého mírně nafoukaného nadřízeného plné zuby.

Uvědomila jsem si, že oči všech vojáků jsou upřené na mně. Velice mne to znervóznělo. Jako kdyby mně svlékali svými pohledy! Lehce jsem ustoupila a předklonila se, abych uvolnila všechny ztuhlé svaly na nohou, ale to už mne jeden z nich plácl po zadku. Neuvěřitelně mně to pobouřilo. Tohle se mi totiž už hodně dlouho nestalo! Prudce jsem se otočila a udeřila ho.

Pobaveně se rozesmáli. „Podívejte se na ni, jak se vzteká," poznamenal vysoký světlovlasý mladík s širokými rameny, který byl nejblíže mně ze všech mužů, a než jsem se nadála, stisknul mne v pase a otočil k sobě. „To je až skoro neuvěřitelný. Taková malá a přitom, jak je divoká."

„Možná by potřebovala jenom zkrotit," mínil po chvíli přemýšlení a já jsem si všimla, jak se kolem mně blíže semkli, jako by byli zvědaví, co se bude dít.

Bublal ve mně vztek. Co si to jenom dovolují?! „To by jsi ty rozhodně nedokázal," sykla jsem v odpověď a snažila jsem se mu vytrhnout, ale moc se mi to nedařilo, protože mně držel nečekaně pevně.

„Tak to by se ještě vidělo," odvětil tiše a usmál se. Sklonil se ke mně, jako by mně chtěl políbit. Rozzuřilo mne to ještě o něco víc. Copak jsem nějaká holka na všechno?! Jsem zajatec, nic víc! Zlostně jsem sebou zacukala. Jeho ruce vyjely o mnoho výš. Dokonce se mi pokusil rozevřít zip mé vesty! Konečně záchrana - zasáhl totiž ten velitel, Kamu, který si odkašlal a s rozpaky zavelel:

„Tione, nech už toho. Co když se vrátí Daryan? Chtěl bych pak fakt slyšet, jak mu právě tuhle situaci vysvětluješ," sdělil mu ostrým hlasem. Jakmile k němu Tione vzhlédl a chystal se na to něco odpovědět, využila jsem toho, že se na mně právě v ten okamžik nesoustředí a udeřila ho svou hlavou do obličeje.

Mladík mne okamžitě pustil ze své náruče, přitiskl ruce na svou tvář, zapotácel se a zaúpěl bolestí. S vlastním uspokojením jsem si všimla, že mu teče krev. Možná jsem mu zlomila i nos, slyšela jsem přece, že mu tam nějaká kost praskla. Nebo že bych mu vyrazila nějaký ten zub? Poodstoupila jsem a tlumeně jsem se zasmála. Bude to vypadat zvláštně, když v tom jeho dokonalém úsměvu bude zející díra po tom krásně bílém zoubku! Myslela jsem si (nebo jsem v to spíš doufala?), že si teď ostatní rozmyslí se ke mně jen tak přiblížit, ale zmýlila jsem se.

„Dokonce je i nebezpečná, veliteli Kamu," všiml si jiný voják a ohlédl se na překvapeného druha: „Tak se mi zdá, Tione, že ty by jsi ji asi opravdu nezkrotil." Přistoupil ke mně a odhrnul mi skoro něžně vlasy z obličeje. „Víte, podle mně potřebuje jenom pevnou, mužskou ruku, tak jako každá ženská."

Pracně jsem se usmála. „Myslíš …?" Přetáhla jsem ruce i s želízky přes jeho hlavu, jako kdybych ho chtěla obejmout. „Možná máš pravdu …" Přitáhla jsem si ho blíž k sobě a přiblížila své rty k jeho. „Ale … ta tvoje to rozhodně nebude." Kolenem jsem ho bez varování kopla do intimních míst a když se bez výkřiku zkroutil, donutila jsem ho, aby se otočil, a začala jsem ho náramky škrtit.

„Pusťte ho!" zaječel velitel poplašeně, až mu přeskočil hlas, a udělal ke mně dva malé kroky. Zřejmě si představil, jak by pak odůvodňoval Daryanovi, že je jeden z vojáků mrtvý. Musel by mu sdělit, i o co se tu pokoušeli, a jak se mi zdá, má z toho upřímnou hrůzu. „Prosím vás, pusťte ho!"

Ale to já právě nehodlám! Mám strašnou chuť se jim za to všechno, co si ke mně dovolili, pěkně pomstít. Teď mám k tomu závratnou příležitost! Musím jí využít! Byla bych blázen, kdybych si ji nechala proklouznout mezi prsty! „To, co jste udělali, mí drazí, byla velká chyba," vykřikla jsem a ustoupila tak, aby se ke mně jen tak nedostali, čili do rohu, kde jsem byla kryta ze dvou stran. „Velká chyba!"

Jeden z nich připravil blaster a zamířil jím na mně, ale velitel zastavil jeho ruku ve chvíli, kdy hodlal zamířit, a zavrtěl hlavou: „To nemůžeme, Daryan ji chce živou." Ohlédl se na mně a pak na zmítajícího se vojáka, který mi klečel u nohou a lapá po kyslíku. Snaží se dostat prsty pod želízka, ale asi si neuvědomuje, jak jsou krátká, a že se mu to asi sotva povede. „Prosím vás, nedělejte problémy a -"

Vítězně jsem se zazubila. Tak trochu se ta pozice vyměnila. Rychle jsem se podívala na palubní desku své lodě a zapátrala na ní, abych zjistila co nejvíce informací. Myslela jsem si, že letíme, ale pořád stojíme na místě, stále nad Charline, maskovaní, nikým nezpozorováni. Proč se nehýbeme?

Vojáci se rozhodli využít mé nepozornosti a jeden vystřelil. Střela těsně prolétla nad mou hlavou a zasáhla jakýsi senzor, který explodoval. Musela jsem se sklonit, aby mi nijak neublížily součástky, které od něj odlétly, ale to už se ke mně přiblížili. Použila jsem toho drzého mladíka jako opory a opřena o něj jsem vyskočila a nakopla dva z nich. V tu chvíli jsem pocítila, že jsem mu omylem zlomila vaz. Padla jsem na kolena vedle něj, nedbala jsem, že jsem se slušně narazila, a vyhrkla:

„Při Síle, promiň, kamaráde …"

Na hlavě jsem ucítila studenou hlaveň blasteru. Pohlédla jsem na toho velitele. Třásl se vztekem. „Posaďte se zase, slečno d´Ark," vybídnul mne - a trochu mne tím blasterem popostrčil ke křeslu, na němž jsem už strávila skoro celý den. Sebejistě jsem se napřímila a odtušila:

„Nemůžete mně zabít, nebo snad ano?"

„Máte pravdu, to opravdu ne," uznal jiný muž a udeřil mne tvrdě loktem. Zapotácela jsem se, skoro jsem spadla na to křeslo, kam si tak Kamu přál, abych si opět sedla, a přesto, že se ho velitel uchopil za zápěstí a zlostně vykřikl: „Ne, neubližujte jí!", odhodila jsem je všechny pomocí Síly stranou. Zdvíhali se na nohy a já jsem je nejistě přejela pohledem. Hm, vypadají už skutečně silně rozezleni. Ehm, mám se začít bát …?

Ve chvíli, kdy jsem ucouvla a snažila se v kokpitu poohlédnout po nějaké své ukryté zbrani, vešel dovnitř Daryan. Zarazil se a nechápavě strnul ve dveřích. Musel to být zajímavý pohled, já, zajatec, stojím u mrtvého muže, ostatní jsou v druhé části kokpitu a jednomu z nich vytrvale teče krev z nosu.

„Nechce mi tady k tomu někdo něco říct?!" pronesl Daryan příkře. Potom došel ke mně a ve chvíli, kdy mně chtěl udeřit, jsem vyhrkla:

„Musím na záchod."

Nic jiného, duchaplnějšího mne v tu chvíli nenapadlo. Prsty jsem stále bloudila pod palubní deskou. Někde tu přece musí být. Ten úkryt, který jsem před rokem využila na zabití Anticie. Mám ho!

Dříve, než jsem však stihla ten blaster uchopit do ruky, čapnul mne za paži a táhnul pryč. Zaklela jsem. Jediná má naděje je tam … a já putuji na záchod. Nadzvedla jsem obočí a odevzdaně jsem Daryana následoval. Doufám v jediné - kéž bych měla ještě kdy příležitost si tu zbraň vzít!

Chápu, že bude Ryan pořádně rozzuřený, ale abych řekla pravdu, docela bych si přála ráno vidět jeho výraz, když zjistil, že jsem tajně odletěla z Charline sem, na Toonie! Není to z nějaké klukoviny, ale co se dá dělat. Asi by to nepochopil, kdybych ho o to jednoduše požádala. Takže já jsem … já jsem prostě utéct musela.

Zjistila jsem totiž, že v Ryanově přítomnosti stále musím myslet na to, jaké by to bylo, kdybych se s ním líbala, ale pozor, mám na mysli takové ty milenecké polibky, jaké jsme si dávali před lidmi na Malastare, ne ty pusy pro štěstí, které jsem mu vlepila před každým závodem na tvář.

A když si tohle budu myslet o svém Mistrovi, je to neklamná známka toho, že jsem se do něj pravděpodobně zamilovala a to je cit, který jeho Padawanovi nepřísluší. Jedi by neměl mít někoho rád, ať se mu to líbí nebo ne, je to velká odpovědnost - zamilovat se, natož do svého Mistra! Takže jsem musela odletět sem, abych si vše srovnala v hlavě a zaplašila ty představy.

Už dlouho jsem tady na Toonie nebyla a abych byla upřímná, bylo mi po téhle vždy zelené planetce smutno. Je malá, zapadlá, nikdo si jí moc nevšímá, je osídlená rasou tvorů docela podobným lidem, žijících v kořenech stromů, kteří nemají žádného vládce a ani zdaleka netuší, kde je Coruscant a co to je takový Senát. Je to tady strašně nezkažené, ještě nedotčené naší civilizací.

A kromě toho jsem tady strávila čtyři nejkrásnější roky svého života, což bylo v době, kdy jsem ještě měla Mistra. Vzal mně sem jen na nějakou misi a protože se mi tady líbilo, nikým nerušen mne zde cvičil. Od mých osmi do dvanácti let. A přesto ještě mé vzpomínky tak zcela nevybledly!

S každou věcí, kterou tady zahlédnu, si na něco, co jsem zde prožila, vzpomenu, a musím se tomu usmát. Předtím se mi vždycky chtělo brečet, když jsem na to myslela, ale od chvíle, co jsem tady, není na nějaké slzy ani pomyšlení. Mám strašnou chuť vrátit se na všechna taková naše oblíbená místa, jako třeba náš cvičný plac a naše chatrč, ve které jsme žili. Musí tady přece ještě někde stát!

Vstala jsem a zdvihla se ze země, kde jsem až doteď meditovala. Bylo to velice příjemné. Je zde neuvěřitelně čistý vzduch a voní květiny. Toho nedosáhne žádná naše zahrada, žádný park. Mohla bych najít to naše skromné obydlí.

Opět jsem se zabrala do svých myšlenek. Dnes ráno jsem se byla na Ryana podívat. Byla ještě noc. Bylo to okamžik před tím, než jsem se odebrala do hangáru. Když jsem tam tak na něj hleděla, měla jsem strašnou chuť pohladit ho nebo se ho alespoň dotknout. Spal a byl tak neuvěřitelně nevinný … ležel na posteli, jednu ruku pod hlavou, druhou volně položenou přes pelest, lehce zatnutou v pěst, v té své půvabné tvářičce měl tak bezelstný výraz … zarazila jsem se a notnou dobu jsem se na něj jen tak dívala, skloněná nad jeho lůžkem, váhající. Odolávala jsem mučivé touze ho políbit, ale bála jsem se, že by se mohl probudit a můj útěk tak zkazit. Takže jsem ho nechala radši spát.

A doteď mne to mrzí. No co, tak by vše, co jsem si naplánovala, zkazil, ale zase - byli bychom spolu. A možná by mé city opětoval. Někdo mi kdysi řekl, že je třeba za svou lásku bojovat. Jenže já nevím, jestli na to mám ještě sílu.

No vida, tady u toho malého vodopádu mi přece dal Mistr můj první meč! Bylo mi sotva devět a on usoudil, že už je na čase, abych se s ním naučila zacházet. Předvedl mi ho v celé své kráse. Byl světlounce zelený, skoro žlutý, a já jsem s ním okamžitě chtěla umět bojovat. Zasmál se a řekl mi, že před tím je třeba přece dlouhé a namáhavé cvičení, ale já jsem se do toho hrnula hned, s naivitou malého dítěte.

„Tak jak tedy myslíš," pokrčil rameny a celý den jsem se zarputile snažila přeseknout tyč, kterou on vyhodil do vzduchu. Nenutil mne, to v žádném případě, dokonce mi mnohokrát říkal, že bych toho měla nechat, ale já jsem se o to pokoušela zas a znovu. K večeru se mi podařilo přetnout kovovou trubku na dvě takřka shodné poloviny, ale k lepšímu výsledku jsem se už nedopracovala.

Zlostně jsem hodila mečem o zem a vzdychla. „Nikdy to nedokážu, Mistře."

„Jde jen o cvik," ujistil mne ten a tu polovinu tyče bleskově rozdělil na dalších pět maličkých kousků. Ohromeně jsem ho pozorovala a pak s posvátnou úctou zdvihla svůj meč z bahna. „Jenom o trpělivé učení," usmál se.

Potřásla jsem hlavou. Je to tak dávno, a přece se mi zdá, jako by se to stalo včera. Možná proto, že se tady nic nezměnilo, vyvolává ten dojem. Rozhlížím se. Tady někde by měl být náš dočasný domov. Nebyl přece nijak daleko, z části ho tvořil stoletý strom … proplétám se lesem, ale najít ho už nedokáži. Tak přece jsem na něco málo zapomněla. Škoda jen, že na právě tuhle věc. Kdysi jsem zabloudila, když jsem se pozdě večer vracela z cvičného plácku na nedaleké mýtince. Byla už tma a všude ty samé stromy … málem jsem se rozbrečela, ale snažila jsem nechat vést Sílou … a nakonec jsem stanula přímo před vchodem.

Tady je to. Náš srub je už tak poničený, že tu v něm budu moct přespat jenom těžko. Opatrně jsem nahlédla dovnitř, doufajíc, že se nezboří, ale k mému údivu to uvnitř vypadalo zachovaleji než zvenku. Celý interiér se skládal čistě ze dvou postelí, které se mi vždy zdály příšerně tvrdé, protože byly udělané ze slámy, a malinkého stolku, na němž byla kdysi lampa. Ta už tam teď pochopitelně nestála, Mistr ji tehdy vzal s sebou. Tady na tomhle regálku jsem měla meč a náhradní tuniku.

„Neuvěřitelné," zašeptala jsem a široce se zazubila. „To je neuvěřitelné." Nečekala jsem totiž, že bude vůbec stát. Myslela jsem si, že z něj zbudou jenom trosky.

Posadila jsem se na postel a cosi mne bodlo do boku. No jistě. Sáhla jsem pod opasek a vytáhla ven datadisk. Byla to docela náhoda, jak jsem k němu přišla, a stalo se to mým tajemstvím, se kterým jsem se zatím nikomu nesvěřila, ani Ryanovi.

Z náhlého popudu jsem se šla podívat do pokoje Anakina, Padwana Obi-Wana, který se před několika dny záhadně ztratil. Nevěděla jsem, co tam chci dělat, ale prostě mně najednou napadlo, že bych se tam měla jít kouknout. Ve dveřích jsem se překvapeně zarazila a nechápala jsem, co vlastně chci dělat. A když jsem to tam tak prohlížela a snažila jsem se najít cokoliv divného, co by mohlo vysvětlit to, jak se ztratil … zkrátka, v takovém úkrytu ve skříni jsem našla datadisk. Strnula jsem a přemýšlela okamžik nad tím, zda je to on či není … jenže pak jsem zaslechla na chodbě hlasy, tak jsem se tím nijak nezabývala, ukryla jsem ho a nikomu jsem o tom neřekla ani slovo.

Ale jsem si naprosto jista, že je to on. Poznala bych ho kdykoliv. Vypadá totiž tak nenápadně, že by mu nikdo nepřikládal takovou důležitou roli, nikoho by ani nenapadlo, že to on, takový kousek kovu, byl důvodem velké kolonizace v čele s Kanem, která se neštítila ničeho a nakonec přerostla v malou válku.

Dostal se ke mně řízením osudu a já tomu věřím. Položila jsem jej vedle sebe a pustila se do meditace. Potřebovala jsem se uklidnit, z toho všeho jsem byla silně rozrušená, a jakmile jsem se spojila se Sílou, zaslechla jsem ten známý, milý hlas.

Vrátila ses, Padawane. Tak ses vrátila. Tušil jsem to.

Mistře! Skoro mi vyhrkly slzy do očí. To není možné! Po jeho smrti jsem se snažila s ním tímhle způsobem komunikovat, ale nikdy se mi to nepodařilo. Až tady, až teď. Je to určitě tímhle místem. Ach, Mistře … Zkusila jsem si představit jeho tvář, klidnou, s mírným úsměvem na rtech, s delšími, ne však dlouhými vlasy.

Čekal jsem tu.

Chci vám toho tolik říct … vzdychla jsem. A najednou si na nic nedokáži vzpomenout. No tak, když ses v noci probouzela s pláčem, vždycky sis opakovala, že jsem mu měla sdělit za jeho života ještě tohle a tohle … Tolik se toho změnilo … mám nového Mistra, jmenuje se Ryan. Možná ho znáte. Je ještě docela mladý. Při Síle, ani nevíte, jak moc mi chybíte!

Myslel jsem, že jsi mě tehdy ráno nechtěla už nikdy vidět.

Ano, to jsem mu řekla. Byla jsem na něj velice naštvaná a v afektu člověk řekne kdejaký nesmysl, který ho potom dost dlouho trápí. Že brečím jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy jsem na rtech ucítila své slané slzy. Mrzí mne, co jsem vám řekla. Chtěla bych to vzít zpět, celý ten zatracený den bych chtěla vzít zpátky. Ztěžka jsem se nadechla.

Je teď zvláštní doba. Pro rytíře Jedi se stane brzy dobou temna. Musíš být teď velice opatrná. Zničením té lodi, na které jsem byl shodou nešťastných okolností i já, vše začalo. Teprve tehdy jsem si to uvědomil. Jenže postupuje to stále dál a dál. Slib mi, že na sebe budeš dávat pozor.

Ušklíbla jsem se. Slíbit se dá leccos, ale jen málo z toho se pak opravdu vyplní. Už ani nevím, kde jsem tuhle frázi slyšela, snad na Malastare, snad už někdy dřív … nevím. Jenom mne na tom zneklidňuje fakt, že je to pravda. Ano, Mistře. Co to ale znamená? Co myslíte tou dobou temna? Je to takové … děsivé.

Nastane to dřív, než si myslíš. Zatím bude Síla při tobě. Potom už záleží jenom na tom, jak se zachováš ty. Hlavně se musíš zbavit datadisku. Mám tě rád, Andris.

Mistře? Už mne definitivně opustil. Není tady. Vím to. Mistře! Jsem si tím naprosto jista a přece mi to je neskonale líto. Mistře … Otevřela jsem oči a zahleděla se do prázdna. Ano, jsem vděčná za ten okamžik s ním, kdy jsem opravdu pocítila jeho přítomnost, kdy jsem si s ním promluvila jako kdysi. Pak jsem padla na postel a rozplakala se už naplno.

* * *

Jak mi řekl můj bratříček - mohla jsem přece dopadnout i hůř. Setkání se Sunshine d´Ark prý jen tak někdo nepřežije. Vůbec mne to neutišilo. Jak já ji nenávidím! Sdělila jsem to se vztekem Daryanovi a opatrně jsem se dotkla svého ramene, které bylo přímým důkazem toho, jaké jsem měla štěstí.

„Dobře. Na mou sestřičku jen tak někdo nevztáhne ruku, aniž by za to zaplatil," rozhodl náhle a pohladil mne po vlasech. „Vezmu své nejlepší muže, to družstvo pod velením Vilii Kamu. Těm se nikdo nevyrovná a ani ta nájemná bestie na ně nemá. S nimi obsadíme její loď a zabijeme ji. Co ty na to, miláčku?"

Políbila jsem ho na znamení souhlasu a mé plné podpory. Přivítala jsem to oznámení s klidem a vlastně i úlevou. Datadisk už tedy nemáme, takže jsem nutně potřebovala alespoň nějaké zadostiučinění … nyní má datadisk ona. A když se splní to, co Daryan naplánoval, ocitne se zase v našich rukou.

Moc mne mrzelo to, co se mezi námi stalo. Ošklivě jsme se spolu pohádali a já jsem se mu pokusila plány Death Star vzít proti jeho vůli. Dokonce jsem na něj vystřelila - a zasáhla ho. Nevyčítá mi to, i když jsem ho mohla zabít. Jsem mu za to vděčná.

Včera objevil její loď, maskovanou, jak krouží nad Charline. Měla slušné štíty, ale náš program, který maskování lodí odhaluje, je velice dobrý. Objevil ji okamžitě, i s tou její směšnou Passatterou. Vrtalo nám samozřejmě hlavou proč je tak hloupá, že s datadiskem v ruce neodletí daleko pryč, ale pak jsme se tím rozhodli nezabývat.

Bráška už na nic nečekal, rozloučili jsme se a potom už spolu se svou elitní jednotkou jeli udělat to, co je tak potřebné. Očekávám, že se mi každou chvílí ozve a sdělí mi, jak mise pokračuje, tak, jak jsme byli domluvení.

Bring!

Usmála jsem se a natáhla pro přenašeč hologramů, který jsem zapnula. Okamžitě se přede mnou objevil můj milovaný Daryan. Pohled na něj mně vždycky potěší. Počkat, tváří se nějak neklidně. Něco ho trápí, to už na něm poznám. „Děje se něco?" zeptala jsem se ho místo pozdravu.

Potřásl hlavou. „Sunshine nám začala dělat potíže. Že nebude snadné ji chytit, to se dalo přece jenom očekávat. Ale že to bude pokračovat i po jejím zajetí, s tím nepočítal snad nikdo," zavrčel znechuceně a pak se ohlédl přes rameno na někoho, koho já jsem vidět nemohla: „Teď ne."

„Co tím myslíš? Jaké potíže?" podivila jsem se. I já jsem cítila, že začínám být nervózní. Jeho pocity se vždycky přenesou okamžitě i na mně.

Vzdychl a najednou se mi zdál o mnoho let starší. „Předtím zabila osm mých mužů, pak další čtyři, když nám unikla a teď, i přesto, že ji hlídáme, se jí podařilo zabít dalšího vojáka. Nechápu to," promnul si unaveně oči. Měla jsem chuť ho něčím povzbudit, ale nic takového vhodného mne nenapadlo. Sklonila jsem omluvně hlavu. „Je velmi nebezpečná," dodal. „Nebezpečnější, než se na první pohled zdálo." Pak se znovu otočil a tentokrát už vztekle zařval: „Řekl jsem - teď ne!"

Mlčela jsem. Co k tomu mám asi tak říct? Jenže potom jsem, osvícena náhlým nápadem, vyhrkla: „Zabij ji. Zabij ji hned teď."

Překvapeně se na mně zahleděl. Asi nečekal, že bych ho mohla o něco takového požádat. Zapomíná na to, jakou nenávist k ní cítím. Dala bych cokoliv za to, abych viděla její mrtvolu před troskami té její „slavné", rozpadající se lodi. „Ale … ne, to nejde … ještě nemáme ani datadisk, nic … ještě ji nemůžeme zabít."

„Prosím, Daryane, moc tě prosím. Zabij ji a vrať se. Nebo někomu nařiď, ať to udělá. Svých věrných tam máš přece tolik! A potom spolu už odsud konečně odletíme, co tomu říkáš?" sepjala jsem ruce v prosebném gestu.

Na okamžik jsem si myslela, že opět odmítne, jako zatím vždycky, když jsem mu tohle navrhovala, ale najednou přikývl a přes rty se mu mihl úsměv. Nebo to snad bylo špatným přenosem? „Dobře. Odletíme. Zatím potřebuji, abys pronikla do princeznina účtu a stáhla nám na konto většinu kreditů, co má. Bude se nám to hodit. A budeme to brát třeba jako naše odstupné," ušklíbl se.

Zase to byl on, můj starý dobrý bráška, který mne nikdy nenechal na holičkách, když jsem ho potřebovala! „Oukej," souhlasila jsem nadšeně. „Jak si přeješ. Ale … nebude to snadné. Bude to mít všechno dost dobře zabezpečené."

„Věřím ti," mrkl na mne. „Vím, jak jsi dobrý hacker, takže to nechám všechno na tobě. Jinak když už u toho budeš, můžeš stáhnout také všechny informace z její databáze, ty se můžou hodit také," zakřenil se na mně tím svým neodolatelným způsobem a znovu se ohlédl. Zdálo se mi, že pění vzteky. „Mám pocit, že mluvím huttsky! Řekl jsem vám už několikrát, že teď ne!!!"

„Pane, jde o …" zaslechla jsem ještě, pak se v mém zorném poli objevil jakési muž, kterého jsem vzápětí identifikovala jako velitele Viliu Kamu, který mu něco naléhavým hlasem říkal. Bohužel mluvil příliš potichu a holografický přenos byl plný šumu, takže jsem z toho neměla vůbec nic.

„Vypadá to, že musím končit o něco dřív, než jsem měl v plánu," sdělil mi smutně a pokrčil rameny. „Zase nějaký problém, nicméně tentokrát to vypadá závažněji. Ještě se ti ozvu, neboj se. Miluji tě." Potom se spojení přerušilo a já osaměla ve ztemnělém pokoji jen s přenašečem hologramů v ruce.

Odložila jsem ho na stolek a právě jsem uvažovala nad tím, že půjdu a nabourám se do princeznina konta, když tu se otevřely dveře a k mému šoku vešla Anjaia! Málem jsem spadla z postele. Co ta tady dělá …?

„Ahoj," řekla mi, ale neusmála se. Její tvář je nehybná jako vždycky. Připomíná mi sochu - je sice krásná a dokonalá, nicméně bez jakýchkoliv emocí a pocitů. „Jak se cítíš, má milá zástupkyně?"

Snažila jsem se svůj mozek zbavit od všech myšlenek a odpověděla jsem: „Výborně, má paní. Překvapila jste mně. Ale počítám, že jste nepřišla jenom kvůli tomu, aby jste se zeptala na můj zdravotní stav, že je to tak?"

„Ano," přiznala a posadila se vedle mé postele. „Jsem tu, protože mně zajímá, jak se k tobě dostal datadisk. Ano, přesně ten datadisk s plány Death Star, té ničivé zbraně. Prý jsi ho u sebe měla, než ti byl po přestřelce v hangáru odebrán."

Přemáhám se, abych se ubránila všech komentářů o ní, byť jen ve své hlavě. Princezna má totiž jeden neuvěřitelný dar, o kterém se nyní nebudu rozšiřovat. Zhluboka jsem se nadechla a snažila jsem se mluvit klidně. „Kdo to říkal?"

„Svědek té bitky, Anakin Skywalker, ten mladší Jedi, učedník, Padawan, dáváš-li přednost tomuto termínu," odvětila pomalu a důrazně. Její temné oči se na mne upírají a já mám pocit, že mi pronikají až do hloubi srdce.

Odkašlala jsem si. „Slyšela jsem, že zmizel."

„Ano, ztratil se den poté," přitakala. Zdálo se mi zbytečné pokračovat ten zdvořilostní hovor. Stejně ze mně nic nedostane. Už jsem se rozhodla. „Nemůžeš to ale popřít, je to tak? Kdo to tam s tebou byl?"

Zničehonic jsem si však řekla, že lhát nebudu. „Jeden nájemný zabiják. Vrah a žoldák. Žena, abych byla přesná. Jmenuje se Sunshine d´Ark. Podařilo se jí proniknout až do hangáru, kde mne napadla, když jsem se jí snažila zabránit vstupu do sídla. Obávám se, že vám usiluje o život."

Princezna se viditelně zarazila a tiše zopakovala má slova: „Usiluje o život? Myslíš, že mně chce zabít?"

Přikývla jsem a bylo mi jedno, jak kýčovitě to zní. „Se vší pravděpodobností ano, Vaše Výsosti. Ale přísahám při vesmírné Síle, že se budu snažit váš život ochránit," pozvedla jsem ruku k přísaze, ale to už se Anjaia omluvila a rychlými kroky opustila ošetřovnu. S úsměvem jsem za ní hleděla. To bylo efektní divadélko. Velice působivé.